Dvojhvězdy patří k vděčným cílům amatérských pozorovatelů, dokonce i těch, kteří se své zálibě věnují v centrech měst, kde „překáží“ světelný smog. Hvězdárny si pečlivě vedou seznamy vhodných dvojhvězd a vícečetných systémů, jež lze návštěvníkům prostřednictvím dalekohledů ukázat téměř za každých podmínek. Na jména několika známějších těles by si asi vzpomněl každý, kdo se alespoň trochu zajímá o astronomii: tak třeba Alcor–Mizar, Albiero, Castor, … 

V dobré společnosti

Mohlo by se zdát, že dvojhvězdy, či dokonce vícehvězdy představují naprostou vzácnost, přesto je opak pravdou. Bohužel nedisponujeme přesnými údaji, neboť se astronomové potýkají s observační nedostatečností – jinými slovy nedokážou pozorovat úplně všechny stálice ve studovaném objemu vesmíru. Narážejí tak například na tzv. výběrový efekt, kdy lze jasné hvězdy sledovat na velké vzdálenosti, zatímco ty slabé – byť by se nacházely „za humny“ – zůstávají často mimo dosah i těch nejvýkonnějších dalekohledů. Několik nezávislých studií nicméně poukázalo na zjevný fakt, že dvojhvězdy ve vesmíru převažují. Podle některých ze zmíněných prací tvoří dokonce osm z deseti hvězd součást vícenásobného systému.

Stálice nevyhledávají společnost náhodou. Očekává se, že jsou složky dvoj- a vícehvězd vývojově spjaty, neboť vznikly zároveň, ve stejném místě vesmíru. Vraťme se však ve zkratce k samotnému zrodu hvězd. Vznikají gravitačním kolapsem chladného plynného oblaku: Obří mračno prachu a plynu (o velikosti stovek světelných let) se buď samovolně, nebo vnějším zásahem začne drobit na menší oblasti, u nichž převládne vlastní gravitace. Jednotlivé lokality již mají hmotnost srovnatelnou se Sluncem a v podstatě se volným pádem zahušťují a zahřívají. Relativně záhy (během desítek milionů let) se v centru oblasti zrodí horký objekt – hvězda, obklopená případně zbytkovým materiálem, z nějž se mohou formovat planety. 

Jelikož se zmíněný obří oblak nejprve rozdrobí a teprve z těchto menších částí kolabují hvězdy, vznikne evidentně v jedné oblasti vesmíru – tzv. hvězdné porodnici – současně hned několik stálic. Kupy mladých hvězd pak můžeme pozorovat i na noční obloze v mnoha exemplářích, přičemž mluvíme o otevřených hvězdokupách. Nicméně vzájemné rychlosti jednotlivých stálic jsou vysoké, takže otevřená hvězdokupa nedrží příliš pohromadě vlastní gravitací a postupně se zcela rozplyne do okolí. 

Sourozenci, nebo manželé?

Podle naivní představy by se mohlo zdát, že dvojhvězda vznikne, když se potkají dvě hvězdy a vzájemně se zaklesnou ve svých gravitačních pažích. Šlo by pak v podstatě o vesmírné manžele, nebo přinejmenším o registrované partnery. Ve volném prostoru galaxií jsou však vzhledem k průměrným vzdálenostem stálic podobná setkání téměř vyloučena. V hustých jádrech mladých hvězdokup by k nim sice docházet mohlo, přesto i zde narážíme na problém: Mají-li dvě stálice dostatek kinetické energie, aby se k době dostaly, budou jí mít dost i na to, aby od sebe odletěly. Zachovává se celková energie a také celkový moment hybnosti, takže bez procesu, při němž by se uvedené dvě fyzikální veličiny ze systému eliminovaly, není náhodné gravitační zachycení možné. 

Úlohu takového „odstraňovače“ by mohlo plnit další těleso – třetí hvězda nebo planeta v soustavě. Vzájemné interakce by pak absorbovaly množství energie pohybu obou hlavních složek i jejich moment hybnosti, až by byl nakonec třetí objekt vysokou rychlostí katapultován ven ze systému na bludnou dráhu. Podobně by se mohla pohybová energie ztrácet třením o mezihvězdný materiál, jehož bývá v mladých otevřených hvězdokupách dostatek. Některé dvojhvězdy by tedy mohly patřit mezi „manžele“, přesto by tímto způsobem – vzhledem k jejich poměrnému zastoupení vůči osamoceným stálicím – jistě nevznikly všechny. 

Rozpadající se molekulové mračno však dává dostatek příležitostí k vzájemným výměnám energie a hybnosti, a snadno proto najdeme dva oblaky, jež jsou k sobě vzájemně gravitačně vázány více než k jiným. Jakmile se z nich zformují stálice, vytvoří ukázkovou dvojhvězdu. A jelikož dnes známe i několik dvojčlenných systémů v protohvězdném stadiu, zdá se uvedený scénář pravděpodobnější. Astronomové se tudíž domnívají, že stálice ve dvojhvězdě patří většinou mezi sourozence. 

Na první pohled

Astronomové rozdělují dvojhvězdy do mnoha skupin, převážně podle metod, jakými lze odlišit jejich složky. V první řadě se přirozeně jedná o soustavy, které můžeme jako dvojhvězdné sledovat i bez přístrojů nebo s pomocí dalekohledu. V takovém případě mluvíme o vizuálních dvojhvězdách a právě ty figurují na seznamu amatérských pozorovatelů. 

Historicky se jasnější složka označuje jako primár a slabší pojmem sekundár, přestože vzhledem ke strastiplným cestám hvězdného vývoje může být slabší element hmotnější nebo větší a naopak. Složky vizuálních dvojhvězd se od sebe v prostoru obvykle nacházejí velmi daleko, obíhají se s dlouhými periodami, a u mnohých z nich se tak dosud nepodařilo zaregistrovat změnu vzájemné pozice. 

Striktně vzato lze za dvojhvězdu považovat pouze takový pár, který je k sobě gravitačně vázán. Na obloze však najdeme i dvojice stálic, jež spolu nemají nic společného, plují vesmírem v různých vzdálenostech a jako dvojhvězda se pouze tváří – na pozemském nebi se promítají blízko sebe. Označujeme je jako zdánlivé, optické či falešné a pro astrofyziky představují naprosto nezajímavé objekty. 

Pokračování příště

Úžas vzbuzují zejména nadzemní stavby termitů, známé jako termitiště. Staví je jen některé druhy termitů v okamžiku, kdy podzemní část hnízda přestane termití populaci dostačovat.

V tropických savanách mohou termitiště dosahovat výšky až devíti metrů! Taková obří hnízda jsou dílem některých termitů druhů Macrotermes v dostatečně zalesněných oblastech Afriky. Jejich tvar je někdy těžko definovatelný, jindy skoro pravidelně kónický. Termitiště stavěná termity rodu Amitermes meridionalis mají dokonce modrou barvu a klínový tvar přibližně severo-jižní orientace. Pokusná měření ukázala, že taková podoba dokáže velmi účinně napomáhat termoregulaci uvnitř hnízda.

TIP: Mšice a jejich spolupracovníci aneb Výkonná genetická laboratoř

Kontrola vnitřní teploty je obzvlášť důležitá pro ty druhy, jež pro obživu pěstují speciální houbu. I ty druhy termitů, které se živí jiným způsobem, ovšem dokážou udržet výkyvy teploty během 24 hodin v neuvěřitelném rozmezí jednoho stupně Celsia.

K drastickému řešení se Američan Nick Stafford uchýlil poté, co chtěl na dopravním inspektorátu zaregistrovat tři vozidla, ale tvrdě narazil na nepřekonatelnou zeď byrokracie. Když se později konečně dostal do kontaktu s požadovaným oddělením, bylo mu sděleno, že dané pracoviště nemá jednání s veřejností v popisu práce.

TIP: Příliš těžké dědictví: 2,5 tuny v neplatných mincích banka počítala půl roku

Znechucený Nick proto podal na inspektorát trestní oznámení a zároveň na protest zaplatil své daně takřka 300 tisíci drobných mincí o celkové váze přes 700 kilogramů. Na pokladnu je dovezl v pětici zahradních koleček a sedm hodin trvalo, než si úředníci své drobné přepočítali…

Dnešní technologie bezdrátového nabíjení elektroniky nejsou vlastně až tak bezdrátové. Stále potřebují nabíječku, která je připojená do zásuvky.

Výzkumníci společnosti Disney teď ale vyvíjejí technologii nabíjení elektroniky, která představuje prostě celou místnost. K nabití chytrého telefonu nebo jiného zařízení stačí vejít do takové místnosti.

Nabíjecí místnost má na zdech, stropu i podlaze obložení z hliníku a uprostřed místnosti je měděná tyč. Místností prochází elektrický proud a vytváří kolem měděné tyče magnetická pole, která mohou sloužit k nabíjení elektroniky.

TIP: Nová role Wi-Fi. Brzy možná budeme nabíjet elektroniku Wi-Fi signálem

Podle počítačových simulací je tento způsob nabíjení elektroniky bezpečný pro lidské zdraví, takže se možná časem takových nabíjecích místností dočkáme.

Simon Beck je rozhodně nejslavnějším sněžným umělcem, jeho velkoplošné obrazy zdobí pláně Alp i kanadských hor. Ke svému neobvyklému koníčku se dostal v roce 2004, kdy po celodenním lyžování „nakreslil“ na zamrzlé jezero hvězdu. Pohled z výšky se mu natolik zalíbil, že se rozhodl v práci pokračovat. Kromě talentu je pro podobné výtvory zapotřebí i dokonalý orientační smysl, který Simonovi rozhodně nechybí. Ostatně věnuje se i orientačnímu běhu. Jeho největší sněhové obrazy jsou až dva hektary velké a Simon při jejich vytváření ujde během 12 hodin až 40 kilometrů. 

Na pomezí Brněnska a Hanáckého Slovácka leží vesnička Těšany. Poklidné víska s asi jedenácti sty obyvateli vypadá podobně jako jiné vesničky na úrodné jižní Moravě. Přesto sem turisté zavítají častěji než do mnoha jiných. Na místním hřbitově totiž odpočívá Marie Turková rozená Horáková (1867–1943), předobraz Maryši ze stejnojmenného dramatu bratří Mrštíků.

Mrštík ji chtěl za ženu

Marie Horáková byla velice pěkné děvče, které žilo v domku na návsi poblíž kostela. Vyrůstala v houfu sourozenců, ráda se pěkně oblékala a často chodila k muzice. Právě v době, kdy se jí začali dvořit první nápadníci, přišel na místní dvoutřídku nový podučitel. Nebyl jím nikdo jiný než Alois Mrštík (1861–1925). Pocházel z Jimramova, malého městečka na Českomoravské vrchovině, kde žili lidé skromní a pracovití. Alois byl vynikajícím pozorovatelem a se svým bratrem Vilémem (1863–1912) chodil do místní hospody, kde se probíraly osudy místních lidí.

Pozornosti mladého podučitele samozřejmě Marie neunikla. I když ve vsi učil pouhý jeden rok, stihl zde načerpat mnoho látky pro svá díla a také několikrát požádal starého Horáka o ruku jeho dcery. Neúspěšně. Hospodáři nebyl venkovský učitel dost dobrý, navíc Marie už dlouho milovala chudého hocha Šimona Petláka.

Šťastné lásce ovšem osud nepřál. V té době bylo nemyslitelné, aby se chudá dívka vdala za bohatého sedláka nebo aby se chudý chasník přiženil na bohatý grunt. Otec měl pro svou dceru vyhlídnutou lepší partii. Co na tom, že sedlák Turek byl o patnáct let starší než ona, že po smrti své ženy vychovával tři dcery a z hospody se často vracel hodně pozdě v noci.

Přestože dvacetiletá Marie před svatbou plakala a prosila rodiče, ať ji do nechtěného sňatku nenutí, bylo rozhodnuto. A tak se 6. června 1888 konala svatba s bohatým ženichem a smutnou nevěstou. Na Aloise tato událost hluboce zapůsobila a v jeho hlavě se pomalu začínala rodit látka k novému literárnímu dílu.

Maryša literární

V dramatu bratří Mrštíků byla Maryša zamilovaná do chudého hocha Francka. Její rodiče ji však donutili ke sňatku s bohatým sedlákem Vávrou. Vdovec se třemi dětmi rád pil, karbanil, a Maryšu dokonce bil. Francek odešel na vojnu, ale ani dlouhá doba odloučení lásku nezpřetrhala. Když se Francek po letech vrátil, jeho první kroky směřovaly za Maryšou.

Z mladé krásné dívky se mezitím stala utrápená troska. I Maryšin otec prosil děvče, aby se vrátilo domů. Maryša částečně ze vzdoru, částečně z přesvědčení o neporušitelnosti manželství odmítla. Vávra zjistil, že Francek chodí za Maryšou a ve vzteku na něj vystřelil. Jeho ženu příhoda vylekala, začala se obávat o život svého milého a rozhodla se, že se manžela zbaví.

Čin se odehrál paradoxně v momentě, kdy k ní manžel promlouval smířlivým tónem. Káva, již Maryša Vávrovi jednoho odpoledne uvařila, byla posledním nápojem, který Vávra ve svém životě pil. Dala mu do ní totiž jed a za svůj čin hodlala převzít plnou odpovědnost. Nelitovala. A přesto ji nenazveme krutou vražedkyní. Nebo ano?

„Krutá“ realita

Těšanská Maryša opravdu strávila život ve vynuceném sňatku. I když má Felix Turek (1852–1927) s literárním Vávrou mnoho společných rysů, jedno mu upřít nelze. Jako hospodář byl pracovitý a úspěšný, šlo tedy o opak líného Vávry. Sňatek z rozumu ale ani jemu mnoho štěstí nepřinesl.

Manželství historické Maryšy sice trvalo 39 let a pár spolu vychoval kromě Turkových tří dcer ještě dalších osm dětí, které měli manželé spolu, o velké lásce se ale rozhodně mluvit nedalo. Je pravda, že Turek se ke své první ženě Anně nechoval právě nejlépe a svojí hrubosti odvykl až ve svazku s Marií. Tu po celý život trápilo, že stráví život po boku nemilovaného muže, ale protože byla silně křesťansky založená, na nějaký vzdor či odchod za Šimonem nebylo pomyšlení. 

Sláva nepřišla

Když bratři Mrštíkové psali Maryšu, byli si vědomi toho, že charaktery lidí popsali v horším světle, než jaké ve skutečnosti byly. Turek prý na Marii nikdy ruku nevztáhl, Šimon ji nepřemlouval, ať s ním uteče a opustí děti a manžela, hluboce věřící Marie by nikdy žádného člověka neotrávila. Alois tedy nařídil, aby se Maryša v Těšanech rozhodně nehrála. Došlo k tomu až po jeho smrti.

V roce 1926 představení nacvičila tělovýchovná jednota Sokol pod vedením místního učitele a odehrála ho přímo na těšanské návsi. Felix prý stál úplně vzadu, zamračen a rozhořčen, Šimonovi se hra líbila a podle svědků neskrýval dojetí. Drama mu připomnělo dobu prožitou v náručí jeho milované. Že by byla představení přítomná i Marie, není známo. Lze ale předpokládat, že se jí uvedení hry hluboce dotklo, zvlášť když z děje vyšla jako vražedkyně.

Vesnice nepřijala drama o nic lépe. Horákova a Turkova rodina dílo odsoudily, protože silně zasáhlo do jejich životů. Z Turka si lidé dělali legraci hlavně v hospodě, když se jim jazyky pletly v alkoholovém opojení. Předhazovali mu, že se chová k Maryše hrubě a nenechali si přitom vysvětlit, že se jedná o literární fikci. Turek to svým sousedům nemohl odpustit a stejně tak ho mrzelo, že Marii je v dramatu připisováno něco, čeho by se nikdy nedopustila.

Někteří Těšanští tvrdili, že Alois udělal z Maryši vražedkyni schválně, aby se jí pomstil za to, že ho jako nápadníka kdysi odmítla. Některým obyvatelům vesnice bylo naopak Turkových líto. Ovšem oba dva tábory se shodli na jednom, „že tak to nebelo“.

Maryša byla Turkovi věrnou ženou až do jeho smrti. Svého manžela přežila o šestnáct let, muže, kterého milovala, o sedm. Smířená se svým osudem nikomu nic nevyčítala, přijala roli trpělivé manželky a tu žila. Literární Maryša byla „děvčica neščasná“, která v životě učinila jedinou svobodnou volbu – rozhodla se otrávit svého muže. Její skutečný předobraz žádnou volbu neměl. Marie Horáková vždycky žila tak, jak jí to naplánovali druzí.

Image

Čtěte také

Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Jedním z nejpozoruhodnějších vlastností takových tvorů, jako jsou netopýři, včely a hadi, je hibernace. Tato zvířata dokážou po celé měsíce přežívat v úsporném režimu. Jejich teplota klesne, metabolismus se zpomalí a spotřeba kyslíku je omezena na minimum. Schopnost takto se přizpůsobit jim pomáhá přežít v nejtvrdších podmínkách. Nová studie otevírá otázku, zda člověk není schopen podobného stavu hibernace – ovšem takovým způsobem, že nám spíše ubližuje než pomáhá.

Únava bez příčiny

Výzkum, který byl nedávno publikován v Proceedings of the National Academy of Sciences, se zaměřuje na závažné onemocnění známé jako Myalgic encefalomyelitida, které je nám povědomé spíše jako chronický únavový syndrom. Tak je označován stav, který se vyznačuje obtížnou únavou trvající déle než půl roku. Tento syndrom je jednou z největších záhad moderní medicíny a je charakterizován těžkou únavou a souvisejícími projevy, jako jsou bolesti hlavy a problémy s pamětí. Podle odhadů jím trpí jen v USA 2,5 milionu lidí, dosud však nebyla jednoznačně určena příčina. Kvůli tomu je řada doktorů k této diagnóze značně skeptická, což má za následek stížnosti pacientů. Ti hledají pomoc odborníka, ale často se nesetkají ani s pochopením, natož diagnózou.

Studie PNAS, vedená výzkumníkem University of California v San Diegu Robertem K. Naviauxem, srovnávala metabolity (produkty štěpení větších molekul na menší části) v tělech lidí s chronickým únavovým syndromem a bez něj. Počet účastníků byl malý – 45 lidí se symptomy a 39 zdravých, sloužících jako kontrolní vzorek. Naviaux srovnal 612 různých metabolitů, například glukózu, a zjistil, že 80 procent metabolitů se u pacientů s CFS vyskytovalo v nižší míře. Také identifikoval abnormality ve dvaceti z metabolických drah. To vše naznačuje, že metabolismus lidí s chronickým únavovým syndromem se výrazně zpomalil.

Odpověď mezi červy

Podle vědců se tento stav podobá hibernaci hlístic, které svůj metabolismus dovedou zpomalit, když trpí nedostatkem potravy, přemnožením nebo se ocitnou v toxickém prostředí. Tato schopnost je již dlouho předmětem velkého zájmu lékařů. Umožňuje adaptovat se a v podstatě „nestárnout“. V tomto stavu dokonce hlísticím neumírají žádné buňky. Cynthia Kenyon, vědkyně University of California v San Franciscu, která nyní pracuje pro start-up Googlu jménem Calico, získala věhlas za zdvojnásobení délky života tohoto červa změnou jediného genu, který jeho výjimečnou schopnost ovlivňuje.

Když tyto poznatky vztáhneme k chronickému únavovému syndromu, začíná mnohé dávat smysl. Například by tak bylo možné zdůvodnit, proč řada lidí syndromu podléhá po konfrontaci s infekcí nebo chemickými látkami. Naviaux tuto teorii reakce buněk na nebezpečí dále rozvedl: „Historické změny sezónní dostupnosti kalorií, vystavení mikrobiálním patogenům a dalším ekologickým stresům zajistily, že jsme všichni zdědili stovky až tisíce genů, které našim předkům umožnily přežít všechny tyto podmínky.“

Obranný mechanismus

Při konfrontaci s nepříznivými podmínkami se buňky stáhnou do obranného módu. Ve většině případů je tato strategie funkční a k běžnému metabolismu se navrátí pár dnů či týdnů po nemoci, uzdravení je pak otázkou maximálně několika týdnů či měsíců. V případě chronického únavového syndromu je však možné, že se tělo „zasekne“ v tomto obranném stavu. I když Naviaux nevěří, že je syndrom vlastně formou hibernace, které lidé ve skutečnosti nejsou schopni, uznává, že projevy metabolismu v tomto stavu jsou podobné jako u zvířat v zimním spánku.

TIP: Tajemství elixíru mládí: Jak vypadá pátrání po receptu na nesmrtelnost

Ronald Davis, profesor biochemie a genetiky ze Stanfordu, označil tuto práci – pokud bude možné její výsledky zopakovat a znovu ověřit – za převratný pokrok v přístupu k chronickému únavovému syndromu. Poprvé mají vědci v rukou možnost diagnostiky, která by mohla umožnit zacílit případnou léčbu. „Objev tkví v odhalení prastarého fungování buněk, které možná u lidí nefunguje úplně dobře. Druhou možností je, že se lidé trpící syndromem příliš ponořili do tohoto stavu a nejsou schopni se z něj dostat zpět,“ řekl Davis. 

Pokud by tomu tak bylo, léčba lidí trpících únavovým syndromem může být založená na vybuzení organismu. Je možné, že způsob nemusí být nijak radikální; mohl by spočívat v uvedení těla zpět do rovnováhy za pomoci správné kombinace diety a doplňků stravy. Ale i Davis varoval, že jakkoli lákavě tyto naděje vypadají na papíře, jde stále jen o hypotézu. Ačkoliv nebyl zapojen do původní studie, nyní spolupracuje s dalšími vědci na rozsáhlejším výzkumu s cílem zopakovat zjištění PNAS. 

Oberthova útlá publikace Raketou do meziplanetárního prostoru o 92 stranách vyšla v roce 1923. A historie se opakovala: Autor předpokládal, že o svých myšlenkách bude diskutovat s inženýry a vědci. Knížka sice okamžitě zmizela z pultů, ovšem kupovali ji většinou laici, kteří mnoha odborným výkladům vůbec nerozuměli. Přesto v ní našli dost pasáží o tom, co hledali: Výpravu člověka do vesmíru – především na Měsíc – lze uskutečnit s dnešní technikou! A tentokrát to neříkal spisovatel, nýbrž odborník. 

Nepřehledněte první část článku o Hermannu Oberthovi

Opět bestseller

Oberthovu knihu přijali s nadšením studenti a někteří inženýři, před nimiž se najednou otevíraly nové, netušené obzory. Oberthův spis podnítil rovněž založení německé Společnosti pro kosmické lety (VfR) v roce 1927. Autor se mezitím vrátil do milovaného města pod karpatskými vrcholy, teď už přejmenovaného na Sibiu. Vyučoval na místním gymnáziu matematiku a fyziku, doma pak pokračoval v rozvíjení teorie raketového letu.

Na podzim 1928 se mu dostalo určitého zadostiučinění. Zvolili jej předsedou společnosti VfR s více než pěti sty členy a mnichovský nakladatel ho požádal, aby přepracoval a rozšířil svou první knihu. Druhé vydání mělo být napsáno tak populárním jazykem, aby je pochopili i laici. Autor předpokládal, že jeho nový spis bude mít dva díly. Většina jeho mladých kolegů – členů Společnosti pro kosmické lety – si zvolila za svůj životní osud právě konstruování raket a kosmických plavidel, tehdy tak nejisté povolání. Oberth cítil, že jde i o jeho úspěch. A čtyřsetstránkové dílo Cesty ke kosmickému letu se opět stalo bestsellerem. 

Začátkem roku 1930 se Oberth vrátil do Berlína, jelikož UFA měla stále zájem na dokončení již zmíněné rakety. Mezi jeho asistenty se přitom objevil i student Wernher von Braun. Teprve 23. července poskytl motor uspokojivý tah, jenže Oberth stále nebyl spokojen. Když pak v září přestala filmová společnost jeho pokusy financovat, přijal to s úlevou a odjel zpět ke svým studentům do Rumunska. 

Prvotní zklamání

Začátkem roku 1938 přizvala Obertha ke spolupráci vídeňská technika, přičemž měl na její půdě přednášet a současně vyvíjet rakety. Naděje čtyřiačtyřicetiletého raketového teoretika však trvaly jen krátce. Brzy po jeho příjezdu do metropole obsadila Rakousko německá vojska a země se stala součástí Hitlerovy třetí říše.

V té době se v Německu rozbíhal výzkum dalekonosných střel po dvou liniích. Jedna skupina raketových specialistů letectva se přesunula do Vídně a nabídla Oberthovi spolupráci. Profesor jako politicky naivní vědec nabídku přijal, Němci mu však přidělili pouze drobný úkol a jednoho mechanika jako asistenta, což jej ponížilo a rozčílilo. V červenci 1940 ho přeložili do Drážďan, opět na vysokou školu technickou, přičemž přešel od letectva k pozemní armádě. Měl pro ni – přesněji řečeno pro tým Peenemünde pod vedením svého bývalého žáka von Brauna – vyvinout čerpadlo pro dálkovou raketu. Šlo přitom jen o zkoušku loajality, neboť stejnou pumpu mezitím zkonstruovali jiní odborníci. Jakmile to Oberth zjistil, rozhodl se vrátit do Rumunska.

V cizích službách

Němci ho však domů nepustili – vždyť by mohl Spojencům předat některá raketová tajemství. Třebaže nejdůležitější údaje neznal, určitě si o vývoji německých raketových zbraní udělal alespoň základní představu. Oberth na druhou stranu chápal, že pokud zůstane rumunským občanem, k žádné důležité práci se nedostane. Požádal proto o německé státní občanství, a jakmile je dostal, otevřely se před ním brány tajemného střediska v Peenemünde. Ocitl se v říši raketových divů, kde se uskutečňovaly jeho dávné sny.

Hned si ovšem neodpustil kritiku: „Proč jste mě nezavolali dříve?! Společně jsme mohli vyvinout lepší zbraň, než je A-4!“ To však neměl říkat: Jeho někdejší žáci, kteří svého učitele přerostli, udělali skutečně všechno, co bylo v jejich silách. Navíc už bylo na jakékoliv změny pozdě. A Oberth brzy pocítil následky svého vystoupení – konstruktéři ho ignorovali a od hlavních projektů ho oddělili neprostupnou stěnou zdvořilosti a úcty, jaká náleží slavnému teoretikovi.

Nechtěný profesor

„Mým hlavním úkolem v Peenemünde bylo zkoumání všech německých patentů a možností jejich využití při konstruování raket,“ sdělil mi Oberth v dopise začátkem 70. let 20. století. „Dále jsem od podzimu 1941 studoval nejvýhodnější sestavení mnohastupňových raket z hlediska poměru hmotnosti jednotlivých stupňů a jejich počtu pro daný úkol. V letech 1941–1943 jsem se zabýval dálkově řízenými prachovými raketami pro protileteckou obranu a v prosinci 1943 jsem byl přeložen k firmě WASAG v Reinsdorfu u Wittenbergu, abych tam tuto střelu postavil, protože v Peenemünde se s prachem nepracovalo.“

Původně zastával názor, že protileteckou raketu musí pohánět kapalinový motor, ovšem jeho spolupracovníci ho přehlasovali – jak tvrdí manželé Beryl Williamsová a Samuel Epstein v knize Raketoví průkopníci na cestě do vesmíru z roku 1955. Některé prameny mu rovněž přičítají autorství projektu mezikontinentální rakety A-9/A-10, určené k bombardování Severní Ameriky. Továrnu, kde Oberth pracoval, obsadila na jaře 1945 britská vojska. Britové jej sice uvěznili, ale brzy ho zase propustili: zatímco o ostatní německé raketové odborníky měli zájem Američané, Britové, Francouzi i Sověti, rumunsko-německého profesora nepotřeboval nikdo.

Na tribuně Apolla 11

Od roku 1950 vyvíjel Oberth bez velkého úspěchu rakety v Itálii. Po třech letech se vrátil k pedagogické činnosti a usadil se na předměstí Norimberka. V roce 1954 vydal třetí knihu – Člověk ve vesmíru – a v jejím závěru navrhoval: „Udělejme vhodným k životu každé místo ve vesmíru, kde je to možné. Udělejme obyvatelnými všechny světy, jež jsou dosud neobyvatelné, a všechen život získá smysl.“

V letech 1955–1958 vedl v Redstonském arzenálu v Huntsville (kde pracoval rovněž von Braun) oddělení, jež se zabývalo výhledy kosmonautiky na dalších deset až dvacet let. Začátkem roku 1962 – čtyřicet let poté, co jakýsi zapomenutý profesor odmítl Oberthovu doktorskou dizertaci na téma raket – obdržel tento muž svůj první čestný doktorát, a to na Iowské státní univerzitě ve městě Mount Pleasant.

Jako jediný ze tří slavných praotců teorie kosmonautiky se Oberth dožil epochy kosmických letů. Právem mu proto náleželo čestné místo na tribuně na mysu Canaveral, odkud 16. července 1969 startovali první lidé na Měsíc. Von Braun o něm později řekl: „Hermann Oberth byl první, kdo přemýšlel o možnosti kosmických lodí vytvořených podle jasných pravidel a předložil matematicky zpracované koncepty a návrhy… Já sám mu vděčím nejen za to, že změnil můj život, ale i za první seznámení s teoretickými a praktickými aspekty raketové techniky a kosmických letů.“

Vyjádření techniky kosmického letu a činnosti raket v matematických vzorcích, které mají obecnou platnost při stavbě velkých nosičů, považoval Oberth za svůj největší úspěch. Na přelomu 20. a 30. let 20. století došel tento německo-rumunský profesor svými matematickými teoriemi ze všech tří průkopníků raketových letů nejdále. A snahy o konstruování vlastních raket, jež nakonec vždycky žalostně ztroskotaly, se staly podnětem pro jeho úspěšné pokračovatele v celé západní a střední Evropě. Na sklonku života pobýval Oberth ve Feuchtu u Norimberka. Zemřel 29. prosince 1989 v norimberské nemocnici. Bylo mu 95 let.

Inspirace Julesem Vernem

Když bylo Hermannovi Oberthovi jedenáct let, učarovala mu výprava na Měsíc v představách slavného vizionáře Julese Verna. „Byl jsem unesen myšlenkou kosmického letu, tím spíše, že se mi podařilo překontrolovat hodnotu druhé kosmické rychlosti,“ napsal Oberth už jako zralý muž. Dosažení druhé kosmické rychlosti je totiž nezbytné k letu na Měsíc a k planetám naší Sluneční soustavy. A on už jako chlapec vypočítal, že rychlost, kterou Vernovi hrdinové letěli k naší přirozené družici, se blíží skutečnosti. Také jej udivila představa, že k zabrzdění střely-kabiny před přistáním na měsíčním povrchu lze použít sérii raket. „Potom jsem si však uvědomil: Skáče-li někdo z loďky na břeh, cožpak loďka nedostane náraz v opačném směru?“

Pokud se těšíte na létající auta, tak už je to tady. Nizozemská společnost PAL-V po 15 letech vývoje a testů spustila předobjednávky na první vozidla na světě, která mohou jezdit po zemi a rovněž létat ve vzduchu.

Není to ale právě levná záležitost. Model Liberty Sport v základní výbavě stojí 399 tisíc dolarů (přes 10 milionů korun), zatímco model Liberty Pioneer 599 tisíc dolarů (zhruba 15 milionů korun).

Řidiči těchto vozidel by měli mít na paměti, že v dnešní době mohou vzlétnout pouze z letištních drah. Ze soukromého pozemku ani ze silnice to nepůjde. Létající auta potřebují ke vzletu dráhu o délce 180 metrů a během letu mohou dosáhnout maximální výšky 3,5 kilometru.

TIP: Nové létající auto od výrobce jetpacků bude elektrická multikoptéra

Majitel létajícího automobilu bude muset projít úvodním výcvikem, a ke vzletu bude potřebovat pilotní licenci. Zákazníci by měli dostat stroje řady Liberty koncem roku 2018.

Dlouho jsem si myslel, že název rostliny hořec je odvozen od slovesa hořet a že jsou tedy za české pojmenování zodpovědné jasné barvy květů. Později jsem ovšem zjistil, že skutečnost je mnohem prozaičtější – hořce mají velmi vysoký obsah hořkých látek, což z nich činí chuťově nepřijatelnou potravu býložravců.

Chuť hořkých likérů

Většina dekorativních horských rostlin se brání proti spásání buď tím, že mají trny, nebo jsou jedovaté (nejjedovatější jsou asi oměje – Aconitum), anebo tím, že jsou alespoň nechutné, hořké. U hořců je tato chuť nejintenzivněji obsažena v oddencích, často nesprávně označovaných jako „kořeny“, které mohou být u některých hořců až několik metrů dlouhé.

Lidé na vlastnosti oddenků přišli již před stovkami let a používali tuto část rostlin k výrobě hořkých likérů. I v současné době se oddenky hořce nachového (Gentiana purpurea) a žlutého (Gentiana lutea) používají pro tyto účely. Neobejde se bez nich například recept na oblíbený Fernet. Latinský název Gentiana je odvozen od jména starověkého illyrského krále Gentia, jenž žil v letech 197–168 př. n. l., a který doporučoval hořce jako léčivo, například i proti moru.

Modrá není jediná

Většina z všímavých pozorovatelů přírody asi zná některý z modře kvetoucích hořců. Velmi často je u nás k vidění hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), který je známý i ze znaku Krkonošského národního parku. Modrá ale není výlučnou barvou těchto rostlin, jak si mysleli třeba tvůrci jedné vědomostní soutěže na nejmenované televizní stanici. Zde byla položena otázka: „Jakou barvu květů má horský hořec zvaný encián“? „Správná“ odpověď zněla: „Modrá,“ a soutěžící postoupil do dalšího kola.

Když pomineme, že „ horský hořec encián“ není v češtině žádný botanický pojem (pouze němčina má pro hořce název „enzian“), mohly být správně i další nabízené možnosti – žlutá, červená a bílá. Žlutě kvetou hned dva hořce, a to hořec žlutý (Gentiana lutea) a hořec tečkovaný (Gentiana punctata). Červeně, nebo spíš vínově, kvete hořec panonský (Gentiana panonica), jenž najdete na Šumavě a ve východních Alpách, a také hořec nachový (Gentiana purpurea), kvetoucí v západních Alpách. Jen bílá by byla trochu sporná, protože by se jednalo buď o nažloutlý hořec chladomilný (Gentiana frigida), anebo albíny některých modrých hořců.

Chráněné květy hor

Modře kvetoucích hořců je, kromě již zmíněného hořce tolitovitého, celá řada. Jsou to nižší rostliny, jako třeba hořec Clusiův (Gentiana clusii) a jemu příbuzný hořec bezlistý (Gentiana acaulis). Velmi častý bývá na horách hořec jarní (Gentiana verna), který má řadu velmi příbuzných druhů rozeznatelných především podle listů. Hořec jarní byl používán proti různým zažívacím potížím a hlístům člověka i hospodářských zvířat.

TIP: Mírně jedovaté sasanky: Drobné jarní krásky

Některé hořce, jako hořec jarní nebo Clusiův rozkvétají již na jaře, jiné později. Hořec tolitovitý kvete většinou až v srpnu a často vydrží kvést až do října. Asi není třeba zdůrazňovat, že hořce jsou vesměs chráněné rostliny.