První železnice, která procházela územím severní Moravy, byla zprovozněna roku 1845 a byla to Severní státní dráha Olomouc – Praha. Navazovala na odbočku z Přerova tehdejší Severní Ferdinandovy dráhy, která od roku 1841 spojovala Vídeň a Krakov.

Severní Ferdinandova dráha

Výstavba tzv. Ferdinandky byla zahájena v dubnu 1836 a postupovala od Vídně na sever. Do Břeclavi dorazila v červnu roku 1839, do Brna o měsíc později a roku 1841 se po ní dalo dojet až do Lipníku nad Bečvou. Práce na železnici se poté zpomalili a hlavní spojení z Lipníku do Bohumína bylo vystavěno až od roku 1845. První vlak poté dorazil do Bohumína 1. května 1847. Následovalo další spojení s ostatními městy a již vystavěnými úseky směrem na Berlín, pruský Annaberg a Krakov. 

Vystavění této tratě bylo významným počinem hlavně pro průmyslový a ekonomický rozmach Ostravska a celé severní Moravy. Do té doby byly běžným spojením mezi městy pouze silnice a jen některé z nich byly celoročně použitelné.

Autorem návrhu byl profesor vídeňské polytechniky Franz Xaver Riepl. Ten roku 1829 navrhl trať dlouhou přes 400 kilometrů, která měla sloužit pro přepravu soli z Haliče, transport dobytka, obilí a dřeva. Na stavbě železnice se podílel i bankovní dům Salomona Rothschilda, který ale toto své privilegium převedl na novou, pro tento účel speciálně vytvořenou, společnost Výhradní privilegovanou Severní dráhu císaře Ferdinanda.

Od roku 1904 Rakousko-Uhersko usilovalo o zestátnění všech drah, které vlastnila Severní Ferdinandova dráha. Nakonec se to podařilo a 1. ledna 1906 Rakousko-Uhersko získalo hlavní trať i s odbočkami, kompletní vozový park a další příslušenství. Ze Severní Ferdinandovy dráhy se tak stala čistě těžařská společnost. K jejímu definitivnímu zániku došlo až po druhé světové válce, kdy byly veškeré doly znárodněny a začleněny do Ostravsko-karvinských dolů.

Po první světové válce byly tratě rozděleny mezi Rakousko, Československo a Polsko. Československá část se stala součástí východozápadních spojnic, které byly modernizovány. Během první republiky byly vystavěny další tratě a zdvojkolejněny některé její úseky. 

Ve vzdálenosti větší než 75 milionů světelných let v souhvězdí Panny leží NGC 4981 - spirální galaxie s poněkud explozivní minulostí. NGC 4981 byla objevena sedmnáctého dubna 1784 Williamem Herschelem a později zdokumentována v katalogu NGC (New General Catalogue) Johna Dreyera. O více než století, dvacátého třetího dubna 1968, se galaxie znovu dostala do zpráv, když v ní vybuchla supernova typu Ia (hvězdná exploze v dvojhvězdném systému) jménem SN 1968l. O několik desetiletí později vedl kolaps jádra masivní hvězdy ke vzniku supernovy SN 2007c.

Květy se v průběhu evoluce staly dokonalými krmítky a odpočívadly pro hmyz. Ten na oplátku rostlinám poskytuje neocenitelnou službu, když opylením zabezpečuje jejich rozmnožování. Zhruba v posledních 40–50 milionech let objevili tato napajedla i predátoři a přišli na to, že květy jsou velmi vhodným místem pro lov. Začali se tedy specializovat právě na rozvité květy rostlin.

Pavoučí chameleoni

Jedním z nejdokonaleji přizpůsobených květových predátorů jsou běžníkovití pavouci (čeleď Thomisidae), známí již z oligocénu, tedy z doby před 34–23 miliony let. Říká se jim rovněž krabí pavouci, protože vzhledem a způsobem pohybu tyto korýše připomínají. Podle rozšířeného názoru si běžníci nestaví sítě a pouze číhají, aby nic netušící hmyz mohli ze zálohy chytit. Ve skutečnosti ale i oni využívají výhod pevných pavoučích vláken. Krátká a nesmírně tenká vlákna spřádají uvnitř květů a spoléhají na to, že pavučinky hmyz alespoň na chvíli zastaví– to lovci stačí, aby oběti vstříknul smrtelnou dávku prudkého jedu. Vláknem se pavouci navíc sami připevňují ke květům a získávají tak větší stabilitu.

Běžníci se zkrátka snaží co nejlépe využít specifika daného prostředí a vytěžit z něj maximum. Běžník květomilný (Thomisus onustus) a běžník kopretinový (Misumena vatia) dokonce umí měnit barvu od bílé po žlutou a splynou i se snad nejsytěji žlutým květenstvím.

Pavouk, nebo list?

Oblíbeným lovištěm běžníků jsou květy hlaváčku jarního (Adonis vernalis) z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Tato rostlina patří mezi typicky stepní jarní druhy – na jižních svazích Karpat často vyrůstá přímo zpod sněhu. Květ může mít průměr až deset centimetrů (většinou do pěti centimetrů) s varírujícím počtem okvětních lístků.

TIP: Tajemství jednoho života aneb Zázrak motýlího zrození

Hlaváček má dokonale symetrický květ, což je v zásadě jediná obrana proti predátorům, kteří jsou překážkou opylujícímu hmyzu. V perfektním souladu sbíhajících se žeber je i velmi dobře splývající a pod tyčinkami schovaný pavouk vidět a takovým květům se především včely různých druhů víceméně úspěšně vyhýbají. Proto pavouci upřednostňují květy nedokonalé. Tam má lovec velkou trpělivost a dříve či později se oběti dočká. Tím spíš, že dokáže zaujmout i takovou polohu, v níž se dokonale podobá měkkýši napůl rozežraným okvětním listům.

Mrtvola na uchlácholení

Běžníci jsou opravdu dokonale maskovaní a často je velmi těžké je vůbec zpozorovat. Důkladná studie však ukázala, že v některých lokalitách jsou přítomni až na 12 % květů, tedy zhruba na každém osmém. Včela, která za jediný den navštíví stovky květů, tak čelí smrti mnohokrát denně.

Pozoroval jsem úspěšného běžníka, který večer chytil včelu. Asi 80 minut sál její hlavu, dalších 80 minut tělo – dokud se květ nezavřel. Když se ráno hlaváček otevřel, byl pavouk pořád přisátý a kořist vyhodil až hodinu a půl před polednem. Vzápětí chytil další včelu.

Někteří běžníci dokáží po úspěšném lovu dokonale využít i tělo své oběti. Když včelu vysají, doslova ji na květu naaranžují, aby hlaváček na první pohled působil dojmem bezpečného útočiště. Takové květy jsou pak skutečně častěji navštěvované jiným hmyzem a pavouk má šanci na další kořist. Jiní běžníci vysátou kořist poctivě odstraňují, ale v tom případě vždy preferují květy schované ve větších trsech nebo nevystavené přímému slunci. Lovecké taktiky se přitom stále vyvíjejí a dramatizují věčný souboj lovce a jeho kořisti.

Opylovači a rostliny

Když vznikly mnohobuněčné rostliny, měly před sebou dlouhou budoucnost života ve vodě a s ní i náhodné opylování ve vodním prostředí. Když se v raných prvohorách dostaly na souš, podobně jako obojživelníci stále potřebovaly k rozmnožování vodu. Tu postupně vyměnily za vzduch a některé rostliny jsou při opylování dodnes odkázané na náhodný vítr. Ve střední juře došlo k první revoluci a po milionech let konzumace pylu hmyzem vznikla první skupina rostlin, která byla závislá na specializovaných opylovačích. Šlo o hmyz z řádu srpic (Mecoptera) – tento poznatek byl publikován čínskými, americkými a ruskými vědci koncem roku 2009.

Uběhlo ovšem dalších 30 milionů let, než v období spodní křídy vznikl první květ. Na velké dobrodružství opylování se ale muselo čekat dalších 30 milionů let. Tehdy došlo na hranici mezi spodní a vrchní křídou k mohutné krizi ekosystémů a starší nahosemenné rostliny byly ve velké míře nahrazeny rostlinami krytosemennými a tím i pravými květy. Tehdy už čekaly na svou práci zástupy připravených opylovačů. Opylování se stalo doménou hmyzu a vítězili rostliny s nejužším vztahem ke specializovaným opylovačům.

Beze zbytku to platí pro 24letou cukrářku Lauru Loukaides z anglického Hertfordshire. Její dortíky dozajista nadchnou i zapřisáhlé masožrouty. Je libo hamburger? Nebo raději kebab, suši či housku se šunkou a se sýrem?

Pro ženy, které se zotavují z rakoviny prsu, může být nejdůležitějším rozhodnutím pravidelně cvičit. Nový výzkum ukazuje, že právě cvičení u žen významně omezuje relaps, tedy návrat nádoru prsu se smrtelnými následky.

Kanadské badatelky prostudovaly vliv celkem 67 různých faktorů na zdraví žen, které podstoupily úspěšnou léčbu rakoviny prsu. Nakonec dospěly k závěru, že asi největší význam má pro tyto ženy cvičení.

TIP: Nemáte čas cvičit? Bleskové intenzivní cvičení funguje stejně dobře jako klasické

Pokud ženy po odstranění nádoru prsu pravidelně cvičí, omezuje to možnost úmrtí kvůli návratu rakoviny prsu o 40 procent. Nejlepší je prý pravidelně rozložit asi 150 minut středně intenzivního cvičení během každého týdne. 

V Amazonské džungli není snadné cestovat. Platí to pro turisty, místní obyvatele i zdravotníky. Pokud tam někoho uštkne had, tak to může být velký problém. Často jde o život.

Nezisková společnost WeRobotics se dala dohromady s ministerstvem zdravotnictví Peru a místními lékaři v oblasti Amazonie Contamana, s nimiž testují využití dronů k dopravě protijedů.

TIP: Ve Rwandě spustili zásilkovou službu pro převoz krve pomocí dronů

V této oblasti hadi vážným způsobem uštknou několik desítek lidí měsíčně. Jejich šance přežít ale nebývají nejlepší, kvůli obtížné dostupnosti potřebných protijedů. Pokud by protijedy vozily drony, situace uštknutých lidí by se tam významně zlepšila.

Během příštích pěti let americká vesmírná agentura NASA utratí 30 milionů dolarů (téměř 770 milionů Kč) na dva výzkumné instituty, jejichž cílem je posunout výzkum vesmíru dál od Země.

Dva instituty Space Technology Research Institutes (STRIs) s univerzitními odborníky teď budou vyvíjet nové technologie v oblastech biologické výroby a kompozitních materiálů.

Biologická výroba a kompozitní materiály

Jeden z nich – Centrum pro využití biologického inženýrství ve vesmíru (CUBES) se zaměřuje na mikrobiální výrobu potravin, paliv, materiálů i farmaceutických látek ze snadno dostupných surovin. Díky biologickým výrobním linkám založených na mikrobech budou astronauti během výprav na vzdálené světy více soběstační.

Druhou z nových institucí je Institut pro ultrapevné kompozity navržené počítači (US-COMP). Tam se vyvíjejí velice pevné a zároveň extrémně lehké materiály pro vesmírné technologie, které jsou založené na uhlíkových nanotrubičkách.

TIP: NASA sestavila speciální supertým: Do 20 let chce najít mimozemský život

Jak už to u výzkumu NASA bývá zvykem, pokud se nové výrobní postupy a materiály osvědčí při dobývání kosmu, časem s nimi setkáme i dole na Zemi. 

Přibližně tunu vážící zvíře obývá se svými páníčky ranč a v domě má svůj vlastní pokoj. „Když se pohybuje po domě, je to jako by jím projíždělo auto,“ říká o svém neobvyklém XXL domácím mazlíčkovi rančer Ronnie. Uvnitř domu se ale prý bizon chová většinou ohleduplně a nejraději sleduje animáky v televizi.

Týden po likvidaci rodiny Mikuláše II. obsadily Jekatěrinburk oddíly československých legií a kozáci. V rukou protibolševických sil se ocitl i Alapajevsk, kde vyšetřování proběhlo poměrně bez problémů, protože bolševici neměli tušení, že několik rolníků z povzdálí tajně sledovalo celou tragédii likvidace této romanovské skupiny.

Vymyšlená identita

Tito lidé pak zavedli vyšetřovatele do míst, kde se nacházela důlní šachta s těly obětí. Ve dnech 8. až 11. října 1918 došlo k exhumaci těl. Ohledání ukázalo, že těžce zraněná velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna v sobě dokázala najít ještě dostatek vnitřní síly k obvázání krvácející hlavy umírajícího knížete Ioanna. Uniknout ze šachty však již samozřejmě nemohla.

Složitěji probíhalo vyšetřování v Jekatěrinburku. Politické poměry mu totiž nejprve příliš nepřály, a teprve když se dostal na Sibiři k moci monarchisticky orientovaný admirál Kolčak, mohla se záležitost pohnout kupředu.

Vyšetřováním byl v únoru 1919 pověřen soudce Nikolaj Alexejevič Sokolov, který se do práce pustil s velkým zápalem a výslechy svědků vedl i poté, co bolševici v občanské válce definitivně zvítězili a on sám musel emigrovat do Francie.

TIP: V Rusku exhumovali poslední Romanovce

V Ipaťjevově domě a jeho okolí se podařilo zachytit mnoho stop pobytu carské rodiny a podle krevních skvrn bylo také zjištěno, ve které místnosti vražda proběhla. Pomohlo i zatčení několika bývalých strážných, jejichž výpovědi do sebe celkem zapadaly. Nedaleko vesnice Kopťaki pak Sokolov našel řadu věcí prokazatelně patřících Romanovcům, uříznutý prst a ohniště se spálenými předměty, což soudce prohlásil za vše, co z rodiny zbylo.

Těla zavražděných se mu nalézt nepodařilo a navíc výsledky jeho vyšetřování byly v následujících letech zpochybňovány. Tak se stalo, že se postupně vyrojila řada podvodníků, kteří tvrdili, že právě oni jsou někým z Mikulášovy rodiny.

Falešná velkokněžna

Nejvíce pozornosti vzbudila v tomto směru žena vystupující pod jménem Anna Andersonová, která se od roku 1922 začala vydávat za velkokněžnu Anastázii. Případ vyvolal mezinárodní zájem a řadu lidí se jí podařilo skutečně zmást, avšak většina Romanovců od počátku prohlašovala Andersonovou za podvodnici.

Vyšetřování vedené carovými příbuznými také odhalilo, že se ve skutečnosti jedná o Polku jménem Franziska Schanzkowska. To však nezměnilo nic na skutečnosti, že Andersonová vedla více než čtyřicet let marné soudní procesy o přiznání své identity jakožto Anastázie a až do své smrti v roce 1984 trvala na tom, že je skutečně zachráněnou ruskou velkokněžnou.  

Když už ruch kanceláře nemůžete snést, hudba může přinést tolik kýžené vydechnutí od okolního světa. Než však spustíte svůj přehrávač, je dobré se zamyslet nad tím, za jakých podmínek vám tóny oblíbené písně prospějí a kdy vás naopak rozptýlí.

Učím se – chci ticho!

Učení se novým věcem vyžaduje, aby mozek analyzoval a zapamatovával si instrukce a fakta. Pokud však hraje hudba, mozek nadřadí to, co slyšíte, nad vnímání suché látky a může tak informace, které se potřebujete naučit, interpretovat nepřesně. Pokud se tedy potřebujete něco naučit, zvlášť, pokud informace čtete, je lepší hudbu zcela vypnout.

Pokud je vaše pracovní prostředí hlučné, mozek se snaží zpracovat každý jednotlivý zvuk a zbytečně vynakládá svou kapacitu a energii, kterou byste mohli jinak soustředit na práci. Hudba tak může odfiltrovat ostatní hluk a umožnit vám věnovat se důsledně jedné činnosti.

Opakující se rutina – čas na muziku

Řada studií prokázala, že lidé poslouchající u rutinní práce hudbu podávají větší výkony a dělají méně chyb. Hudba totiž spouští vylučování hormonů zodpovědných za dobrý pocit a pomáhá vám tak cítit se uvolněně a šťastně. Je to jeden z důvodů, proč chirurgové na sále pouští oblíbenou muziku, která jim pomáhá se soustředit.

Ve chvíli, kdy posloucháte nové hudební dílko, váš mozek je aktivován novostí skladby a překvapením, které mu její nuance skýtají. Tím se však může hudba stát pro mozek zajímavější než cokoliv jiného a výrazně vám zkomplikovat práci.