NASA asi před rokem ohlásila, že vybrala společnost Lockheed Martin k vývoji převratného letounu nazvaného Quiet Supersonic Technology (QueSST) X-plane.

Tento letoun by měl vyzkoušet technologie, které budou nezbytné pro stavbu komerčního nadzvukového letounu, dost tichého na to, aby ho bylo možné bez potíží provozovat na běžných letištích.

Lockheed Martin už vyrobili model ve velikosti 9 procent zamýšleného demonstračního letounu. Teď mu začínají testy ve větrném tunelu, které proběhnou v centru Glenn Research Center v Clevelandu.

TIP: Rychle, ale také tiše: NASA vyvíjí méně hlučná nadzvuková letadla

Speciální nadzvukový tunel, kde bude nový typ letounu testován, vystavuje modely větru o rychlostech Mach 0,3 až Mach 1,6 (241 až 1530 km/h).

Švédsko se nezapojilo do válečného konfliktu už od roku 1814, neboť poslední dvě stovky let uplatňuje politiku nezúčastněnosti a neutrality. Aby si toto postavení udrželo, vzniklo zde hned několik firem zásobujících královskou armádu pozoruhodnými zbraňovými systémy. Asi nejvíce do povědomí pronikla společnost SAAB, jež se proslavila stíhačkami Tunnan, Draken, Viggen a Gripen, ale i raketovými komplety nebo torpédy. Světové proslulosti dosáhly též protiletadlové a protitankové kanóny Bofors. Mnohem menší popularitě se paradoxně těší další neotřelá konstrukce téhož výrobce – jediný bezvěžový hlavní bojový tank v dějinách.

Trojice variant

Podnět k vývoji tanku vzešel ze situace, v níž se královské obrněné síly nacházely po druhé světové válce. Jejich výzbroj tvořily hlavně lehké obrněnce a Švédové naléhavou potřebu výkonnější techniky dočasně vyřešili nákupem 300 britských tanků Centurion. Již v polovině 50. let však armáda vznesla požadavek na nový stroj domácí provenience, který by lépe odpovídal švédské vojenské doktríně. Ta se tradičně zaměřovala na defenzivu a důstojníci požadovali výkonný a těžce vyzbrojený stroj, který by zároveň vykazoval výjimečnou ovladatelnost a obratnost.

Od počátku se předpokládala stavba tří stovek obrněnců, a to výhradně ze švédských surovin a v místních zbrojovkách. Zadání se chopilo konsorcium Landsverk, Volvo a Bofors, které oživilo starší studie těžkého tanku KRV vyzbrojeného 155mm kanónem. Armáda však návrh zamítla, neboť se v porovnání s dalšími alternativami jevil jako příliš nákladný.

Švédové se totiž porozhlédli i v zahraničí a uvažovali o výrobě některého typu vyvinutého západoevropskými či americkými zbrojovkami. Varianta A (Angloamerican – angloamerická) počítala s tankem o hmotnosti 50 t, jenž by disponoval silným pancéřováním, avšak spíše podprůměrnou pohyblivostí. Varianta T (Tysk-fransk – německo-francouzská) předpokládala pořízení třicetitunového obrněnce, který by nižší úroveň ochrany kompenzoval rychlostí a manévrovacími schopnostmi.

Zrozen z analýz

Se zcela novou domácí variantou, známou jako S (Swedish – švédská), přišel v roce 1956 příslušník královské armády Sven Berge. Před usednutím k rýsovacímu prknu prostudoval stohy studií o ztrátách bojové techniky z druhé světové i korejské války. Zjistil, že s rostoucí výškou siluety tanku se zvyšuje i riziko zasažení. Navíc ze statistik vyplývalo, že více než polovinu ztrát způsobilo probití věže. Berge došel k jednoduchému závěru: Aby měl nový tank šanci na přežití, věž prostě mít nesmí. Uvědomil si také, že takový stroj bude mít i další výhodu v podobě nižší hmotnosti.

Navrhl proto nekonvenční vozidlo s bezvěžovou konstrukcí, která počítala s nepohyblivým – tzv. kasematovým – uložením kanónu přímo v korbě. Zaměřování v odměru (horizontální rovině) měla osádka provádět otáčením celého vozidla, v náměru (vertikální rovině) změnou nastavení hydropneumatického odpružení podvozku. O vítězi soutěže měl rozhodnout parlament a v roce 1958 proti sobě ve výběrovém řízení stanula trojice typů.

Variantu A zastupoval americký M60 Patton, variantu T německý Leopard I. Domácí barvy hájil Bergeův návrh. Ačkoliv se jeho projekt jevil jako nejnákladnější, obranný výbor se nakonec rozhodl právě pro něj. Ve prospěch bezvěžového stroje totiž hovořila jak symbolická hodnota domácího tanku pro neutrální zemi, tak pozitivní dopad výroby na švédský průmysl.

Konečné rozhodnutí v parlamentu padlo 4. února 1958. Brzo následovala i objednávka dvou prototypů, které Bofors – pověřený realizací zakázky – dokončil v roce 1961. Armáda si byla kvalitou konstrukce tak jistá, že již v roce 1960 v předstihu objednala dalších deset předsériových kusů. Kompletní vývoj obrněnce vyšel vládu na 45 milionů švédských korun.

Pevně lafetovaný kanón

Po zahájení sériové produkce dostal tank oficiální označení Stridsvagn 103, kdy slovo „Stridsvagn“ znamená „bojové vozidlo“ a číslo odkazovalo na třetí typ obrněnce s kanónem ráže 100 mm přijatý do výzbroje. Na svou dobu se stotrojka, známá též jako S-tank, vyznačovala mnoha novátorskými řešeními. Protože vzhledem k absenci věže musela osádka při míření otáčet celým tankem, dostal stroj do vínku plně automatickou převodovku.

Rychlost otočení o devadesát stupňů za 2–3 vteřiny si nezadala s rychlostí otáčení věže tehdejších konkurentů. Společně s již zmíněným systémem pérování měla zajistit dostatečně přesné a rychlé zaměření cíle. Servomotory ovládající odpružení umožňovaly střelci podélně naklánět kanón v rozsahu od –10 do +12 stupňů. Za hlavní zbraň zvolil Berge 105mm kanón Bofors L74 s drážkovaným vývrtem hlavně, jenž vznikl modifikací britského typu L7.

Jako první tank na světě stroj disponoval systémem automatického nabíjení, který mu umožňoval vypálit až patnáct ran za minutu. Osádky měly k dispozici náboje kategorie APDS a APFSDS (podkaliberní průbojné), HE (vysoce explozivní) i zadýmovací. Zásoba munice činila 50 ks a nejčastěji zahrnovala 25 podkaliberních a 25 tříštivotrhavých nábojů.

Pokračování: Švédský Stridsvagn 103: Bezvěžový tank, který uměl i plavat

Prázdné nábojnice systém automaticky vyhazoval ven z trupu otvorem v zadní části. Doplňkovou výzbroj tvořila dvojice 7,62mm kulometů KSP 58 lafetovaných v levé části čela korby a spřažených s kanónem, další zbraň téhož typu se nacházela u velitelské věžičky. Vezená zásoba kulometné munice činila 2 750 nábojů, ve výbavě nechyběly ani dvě čtyřnásobné výmetnice dýmových granátů.

„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně,“ praví klasik. Pokud jde o Růžicovou mlhovinu, snad bychom slova Williama Shakespeara jen nepatrně upravili – v případě NGC 2237 se totiž jedná spíš o vzhled než o vůni.

V nitru této překrásné emisní mlhoviny se nachází otevřená hvězdokupa NGC 2244, tvořená jasnými, přibližně čtyři miliony let starými stálicemi. Okolní svit má na svědomí ultrafialové záření z těchto horkých hvězd. Růžicová mlhovina měří asi 100 světelných roků a nachází se zhruba 5 000 světelných let od Země v souhvězdí Jednorožce. Hmotnost mlhoviny se odhaduje na přibližně 10 000 hmotností Slunce.

František Josef byl sice nepochybně neúspěšný jako státník, ale svojí vládou dopřál středoevropským národům mnoho let k blahodárnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji. Doma ho ale stíhala jedna pohroma za druhou.

Osudem stíhaný monarcha

František Josef nastoupil na trůn v osmnácti letech v důsledku revolučních událostí let 1848–1849. Ty habsburskou dynastii přinutily sesadit z trůnu jeho strýce, dosavadního císaře Ferdinanda I., duševně zaostalého a příliš kompromitovaného sliby revolucionářům. Z členů rodiny měla na mladého císaře vliv hlavně jeho matka Žofie. Ta inscenovala i výběr císařské nevěsty, kterou měla být původně Helena, dcera Žofiiny sestry provdané za bavorského vévodu z rodu Wittelsbachů. Císař si však nakonec zvolil za manželku Heleninu mladší sestru Alžbětu, proslavenou pod přezdívkou „Sissi“. Zatímco zbožná Helena byla pro život na etiketou spoutaném vídeňském dvoře dobře připravena, Alžběta byla po otci spíše svobodomyslným člověkem a se svojí tetou a celou habsburskou rodinou nedokázala nalézt společnou řeč.

Manželství nebylo šťastné, císař se své choti nedokázal proti autoritativní matce zastat a Alžběta se postupně vídeňskému prostředí i manželovi odcizovala. Čas trávila cestováním nebo na venkově a evropskou aristokracii oslňovala až do věku čtyřiceti let brilantním jezdeckým uměním a mladistvým vzhledem, který se stal její posedlostí.

Náš druh vznikl asi před 200 tisíci let v savanách východní Afriky. Evoluce lidí tím ale rozhodně neskončila. Běží neustále a řeší problémy, na které náš druh narazí.

Díky evoluci pastevci během pár tisíc let získali schopnost v dospělosti pít bez následků mléko. A lidé, kteří se rozhodli žít v nehostinné poušti Atacama, za stejnou dobu zvládli pití vody s vysokým obsahem arzenu.

V poušti Atacama je opravdu velké sucho. Na některých místech nikdy ve známé historii nepršelo. Voda je tam velice vzácná, a když už se někde vyskytuje, tak obsahuje masivní množství arzénu.

TIP: Přírodní výběr stále funguje. Nizozemci by mohli vyprávět

Lidé žijí v Atacamě asi 7 tisíc let. Za tu dobu se u nich objevila mutace v genu AS3MT, který zodpovídá za odstraňování toxinů z těla. Díky této mutaci a přírodnímu výběru mohou lidé žít v extrémním prostředí a pít vodu, ve které obsah arzénu mnohokrát překračuje limity stanovené Světovou zdravotnickou organizací.

Na jaře 1944 dostala LSSAH rozkaz stáhnout se z východní fronty, na kterou se již nevrátila. Na západě se v létě zapojila do operace Lutych, jež měla zastavit spojenecký postup v Bretani. LSSAH během ní ztratila všechny své tanky a více než čtvrtinu mužů. Z původní Leibstandarte, do které Peiper ve 30. letech vstoupil, už dávno zbývalo jen několik jedinců.

Předchozí část: Bestie z Malméd: Kdo byl Joachim Peiper

Spojeneckým vězněm

Na podzim se divize chystala na poslední Hitlerovu ofenzivu na západě a nově do ní vstoupilo 3 500 vojáků, o nichž po válce prohlásil: „Uznávám, že po bitvě v Normandii byla moje jednotka složena hlavně z mladých, fanatických vojáků. Většina z nich ztratila své rodiče, sestry a bratry při bombardování. Jejich nenávist k nepříteli byla taková, že jsem ji nemohl vždycky kontrolovat a usměrňovat.“ Hájil se tak mimo jiné vůči obviněním z válečných zločinů, ke kterým došlo během ardenské operace. V ní velel Peiper bojové skupině, jejíž základ tvořil 1. tankový pluk SS. Úkol spočíval v co nejrychlejším dosažení řeky Mázy. Mělo se to podařit do tří dnů. Přes problémy s palivem a špatnými cestami, o nichž Peiper prohlásil, že nejsou pro tanky, ale pro bicykly, postupoval kupředu.

Nakonec však uvízl daleko od Mázy v údolí řeky Ambléve. Zde v důsledku obklíčení Američany, bombardování spojeneckým letectvem a nedostatku benzinu setrval několik dní. Na Štědrý den roku 1944 opustil se zbývajícími 800 vojáky obrněnce a během 36 hodin se probojoval 20 kilometrů zpět k německým pozicím. Poté se nervově zhroutil. Na konci války se Peiper stal vězněm Američanů, kteří jej spolu s dalšími příslušníky LSSAH postavili před soud za válečné zločiny. Na Peipera padlo obvinění, že je odpovědný za zabití necelé stovky amerických vojáků při takzvaném malmédském masakru.

K němu došlo 17. prosince 1944 během ardenské ofenzivy, když se Peiperova bojová skupina setkala s kolonou asi 30 amerických vozidel. Nepřátelské vojáky Němci snadno přemohli a Peiper v čele své skupiny pokračoval rychle dál, aby dosáhl stanovených cílů. Se zajatci ponechal několik svých mužů. Ti Američany shromáždili na poli a postříleli. Svědectví ohledně incidentu se rozchází, přeživší Američané tvrdili, že esesmani začali střelbu bez příčiny, Němci se hájili tím, že se zajatci dali na útěk. Peiperovi a dalším velitelům SS se přičítalo vydání rozkazu, že žádní zajatci nemají být vůbec bráni.

Joachim Peiper byl za masakr u Malméd a další neodůvodněná zabití civilistů i zajatců během bojů v údolí řeky Ambléve odsouzen k trestu smrti. Proces však od počátku doprovázely pochybnosti o tom, jak vyšetřovatelé získávali svědectví příslušníků SS, mluvilo se i o mučení a vydírání. Skutečností zůstává, že Peiper se ke všemu přiznal. Později však tvrdil, že nikoliv z důvodů skutečné viny, ale protože jej znechutilo, jak jeho bývalí spolubojovníci házejí vinu jeden na druhého. Cítil zklamání a ponížení. „Brzo se stanu slavným za to samozřejmé přijímání zodpovědnosti,“ prohlásil před vyšetřovateli.

Smrt v plamenech

Peiper čekal na vykonání rozsudku smrti dlouhých pět let. Procesem s ním a dalšími odsouzenými příslušníky LSSAH se zabývala řada komisí a vyšetřovacích skupin, které docházely k závěru, že řada obvinění je neprokazatelných a řada přiznání vynucených. V roce 1951 byl Peiperův trest zmírněn na 35 let vězení. V roce 1956 se pak dočkal po 11 letech v žaláři propuštění. Poměrně brzy se mu podařilo najít uplatnění, když se stal zaměstnancem v koncernu Porsche a později u Volkswagenu. Minulost jej však stále pronásledovala a často se stěhoval. Italové se jej v 60. letech znovu pokusili dostat před soud, ale neuspěli pro nedostatek důkazů.

Peiper se rozhodl opustit Německo a počátkem 70. let se přestěhoval do Francie, do malé vesničky Traves. Zde se živil jako překladatel a zdálo se, že konečně nalezl klid. Na jeho identitu však upozornili francouzští komunisté a rozpoutali proti němu rozsáhlou kampaň, když po vesnici kreslili hákové kříže a psali jeho jméno vedle znaku SS. Obdržel i řadu dopisů, jež mu vyhrožovaly smrtí. Peiper proto poslal svoji ženu do bezpečí do Německa a sám se chystal na návrat domů. V noci z 13. na 14. července 1976 se však naplnila jedna z výhrůžek. Nikdy nedopadení útočníci mu zapálili dům a Joachim Peiper v něm nalezl smrt. Svůj život nedal lacino, vedle těla vyšetřovatelé nalezli pistoli a pušku se všemi náboji vystřílenými. 

Himmlerův muž

Jako jeden z nejbližších Himmlerových mužů Peiper od počátku věděl o válečných zločinech, kterých se Němci dopouštěli. Ve speciálním vlaku vrchního velitelství SS pozoroval válku proti Polsku a 20. září 1939 byl svědkem popravy 20 Poláků v Bydhošti. Později organizoval plány na pacifikaci polského obyvatelstva. Na podzim 1940 navštívil Madrid, kde se Himmler snažil přesvědčit generála Franka ke vstupu do druhé světové války na straně Osy. V první polovině roku 1941 navštívili koncentrační tábory v Ravensbrücku, Dachau a také Osvětimi, kde se setkali s velitelem Rudolfem Hössem. Ten se od Himmlera dozvěděl o cíli konečného řešení židovské otázky a roli Osvětimi v tomto procesu.

V době po napadení SSSR měl Peiper za úkol informovat Himmlera o „výkonnosti“ takzvaných Einsatzgruppen provádějících masové vraždění. Ačkoliv se stal pravou Him mlerovou rukou, Peiper nikdy nevstoupil do NSDAP. Himmler si samozřejmě všiml, že mu na kravatě uniformy chybí stranický odznak, a zeptal se na to. Peiper odvětil, že není členem strany a nechce se jím stát, protože by vyfasoval vysoké stranické číslo a vypadal jako vezoucí se oportunista. Himmler Peipera chápal a požádal vedoucího Hitlerovy kanceláře a NSDAP Martina Bormanna, aby po smrti některého zasloužilého funkcionáře přenechal jeho nízké číslo právě Peiperovi. K tomu však nikdy nedošlo.

Uvádí se, že v dobách největšího rozkvětu se na programu Apollo přímo či nepřímo podílelo více než 1,5 milionu Američanů. V drtivé většině šlo o bezejmenné techniky a inženýry, kteří „pouze“ dobře odvedli svou práci a na něž si obvykle nikdo nevzpomene.

Vztahuje se k nim i příběh amerického astronauta a pilota velitelské sekce Apolla 16 Kena Mattinglyho. Krátce před startem měl ještě chvíli času, a tak si šel prohlédnout obří Saturn V na startovací rampě Kennedyho kosmického střediska. U 111 metrů vysoké rakety nepoužil výtah a pomalu procházel jednotlivá patra rampy, načež narazil na jistého muže, který na nosiči něco opravoval. Mattingly k němu zamířil, ale technik se na něj obořil: „Tady nemáte co pohledávat! Běžte pryč!“ Astronauta ostrá reakce překvapila a vysvětlil mu, že je to „jeho“ raketa a že s ní už brzy poletí k Měsíci. Muž, jehož jméno nám historie nedochovala, ihned změnil tón: „Pane, pamatujte si jedno. Jestli se na té věci něco pokazí, tak ne mou vinou!“

Zásluhou tisíců podobných lidí jsme doletěli na Měsíc. Pojďme si připomenout alespoň některé z těch, bez nichž by lunární program nebyl myslitelný a kteří do něj nesmazatelně otiskli svoji stopu.

Steve Bales: Pohotový zachránce Apolla 11

Možná není tím správným „bezejmenným“, protože jeho jméno se pravidelně objevuje v souvislosti s detailním popisem prvního přistání na Měsíci. Stal se však čítankovým příkladem, jak může neznámý člověk ze zákulisí svým rozhodnutím ve zlomku vteřiny změnit běh dějin.

Steve Bales nastoupil do NASA na jaře 1965 a už o dvacet měsíců později seděl v řídicím středisku jako vedoucí navigace kosmické lodi Gemini 11. Podotýkáme, že v té době mu bylo 23 let. Nepředstavoval přitom výjimku: za konzolemi mu sekundovali jeho vrstevníci. Když pak o tři roky později zajišťovali přistání prvních lidí na Měsíci, připadal jim 38letý Neil Armstrong jako „vykopávka“ – jak vzpomínal sám Bales.

Falešný poplach

Steve Bales měl při výpravě Apollo 11 na starosti monitorování navigačních systémů lunárního modulu. První drama začalo ve chvíli, kdy modul zahájil kritický třináctiminutový zážeh hlavního motoru, načež se ukázalo, že se nachází na jiné dráze, než se předpokládalo. Při oddělování od mateřské lodi totiž dostal nečekaný impulz, který zvýšil jeho rychlost o 19 km/h. Pokud by jeho rychlost vzrostla o 32 km/h, bylo by nutné přistání zrušit. 

Ve výšce 11 km se od Měsíce ozvalo osudové hlášení: „Programový poplach!“ Steve Bales přeslechl druhé slovo, takže si neuvědomil, že jde o zprávu především pro něj. Neil Armstrong vzápětí pokračoval: „Je to 1202.“ Bales se podíval na svoji konzoli s varováním před poplachem 1202. „Začal jsem horečně přemýšlet, co je to za program.“ Volání z vesmíru však znělo stále naléhavěji: „Řekněte nám něco o programovém poplachu 1202!“

Bales se snažil soustředit: měl patnáct sekund na rozhodnutí, na které čekali astronauti i celý svět. V tu chvíli si vzpomněl na jednu simulaci, při níž po podobném poplachu přistání zrušil. Později se ho ptali, proč to udělal, a jeho odpověď zněla: Protože na podobné poplachy nemáme směrnici, je to zkrátka neznámá situace a přistávat s počítačem v neznámém stavu nemůžeme. Směrnice však byly dodatečně vypracovány: Jakýkoliv poplach začínající číslicí 1 byl důležitý, ale nikoliv kritický. Obecně se dalo říct, že zmíněný typ poplachů byl do systému zanesen jen kvůli „ladění chyb“. 

Balesovo usilovné přemýšlení přerušil jeho kolega Jack Garman, který mu z vedlejšího sálu hlásil do sluchátek: „Steve! Steve! Je to 1202. Je to hlášení, že je počítač přehlcený.“ Příčina problému tkvěla v tom, že astronauti přeskočili během přistání jeden řádek a nevypnuli tak daný proces, což však v inkriminované chvíli nikdo nevěděl. Devět sekund po Armstrongově naléhavém požadavku – a šest sekund před nuceným zrušením přistání – Bales konečně promluvil: „Pokračujeme bez ohledu na poplach.“ O čtyři minuty později se stejné varování rozeznělo ještě jednou, ale teď už řídicí středisko i astronauti věděli, že nejde o nic vážného.

Medaile od prezidenta

Steve Bales dostal za své rozhodnutí Medaili svobody přímo od prezidenta Richarda Nixona. Po letech připustil, že v jeho rozhodování sehrála roli i skutečnost, že zrušit přistání by bylo riskantnější než pokus dokončit. „Neposlali bychom tam astronauty s nefunkčním počítačem, ale v daném stavu úplně nefunkční nebyl.“ Na otázku, co by následovalo, pokud by jeho rozhodnutí vedlo k havárii a ztrátě mise – nebo dokonce posádky –, Bales odpověděl: „Byl by to můj konec, přinejmenším v NASA. Grilovaly by mě vyšetřovací komise. Pak bych musel zmizet a musel bych si najít docela jinou práci. A táhlo by se to se mnou po zbytek života.“

Jestliže se tento trend nepodaří zvrátit, dojde v případě mnoha druhů rostlin i živočichů k naplnění katastrofického scénáře. Staré eukalypty hrají totiž klíčovou roli v udržení rovnováhy zdejšího ekosystému – úkryt v dutinách jejich kmenů hledají například vakoveverky a jejich listy se živí mnozí ptáci nebo symbol australské fauny medvídek koala.

Nebezpečně kyselé vyhlídky

Poprvé bylo předčasné umírání blahovičníků zaznamenáno v sedmdesátých letech minulého století, kdy tyto stromy začaly podléhat smrtelné nemoci projevující se postupným žloutnutím listů. Teprve v roce 2004 se podařilo odhalit viníka – vápno používané při stavbě silnic. Déšť je dlouhodobě splavuje do lesů, kde vápno vsakuje do půdy a silně ji alkalizuje. A protože blahovičníky potřebují neutrální nebo kyselou půdu, ze které mohou brát železo a mangan, zásadité prostředí pro ně znamená katastrofu. Z počátku se vědci pokoušeli stromům pomoci speciální živinnou injektáží, ale ta dlouhodobě nezabírá a odborníci jsou s rozumem v koncích.

TIP: Bláznivé příbuzenstvo afrických fialek aneb Jednolisté jeskynní rostliny

Vedoucí ekologické pracovní skupiny Paul Meek má na příčinu špatného stavu blahovičníků jiný názor. Podle něj krize souvisí s populačním boomem pěvce zvaného medosavka zvonkohlasá (Manorina melanophrys). Spolu s ním přibývají také mery, polokřídlý hmyz, který sedí na žilkách listů, saje z nich mízu a vylučuje cukernatý roztok. Protože medosavky tuto sladkou sťávu milují, agresivně odhánějí všechny ostatní ptáky či hmyz, kteří pro mery představují nebezpečí. Přátelské soužití obou druhů pak škodí právě eukalyptům.

Vic Jurskis z Institutu australských revírníků však tvrdí, že listoví stromů vykazuje známky nemoci ještě dříve, než se na místě objeví mery a medosavky. Nemoc má tedy pravděpodobně ještě další, dosud neobjasněné příčiny.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Vědci nyní zvažují možnost vrátit se k radikálnímu způsobu léčby navrhovanému již před více než 40 lety ekologem Williamem Jacksonem, který doporučoval zakládat v lesích pravidelné kontrolované požáry. Ty by měly zničit konkurenční rostliny ubírající eukalyptům vodu a živiny a podpořit růst stromů, které jsou na prostředí občasných požárů přizpůsobeny.