Až doposud jsme na takové případy, kdy supermasivní černá díra pohltila hvězdu, narazili jen v rámci rozsáhlých průzkumů, které zahrnovaly mnoho tisíc galaxií. Odborníci si proto mysleli, že k něčemu podobnému dochází velmi vzácně - přibližně jednou za 10 tisíc až 100 tisíc let.

Vědci britské Univerzity ve Sheffieldu teď ale zjistili, že za jistých okolností mohou supermasivní černé díry požírat hvězdy mnohem častěji. Četnost pozření hvězd totiž dramaticky vzroste při srážkách galaxií. Dochází k tomu asi 100× častěji, než si vědci doposud mysleli.

Důvodem je nejspíše to, že při kolizi galaxií v jejich centrální části bouřlivě vzniká velké množství nových hvězd. A celá řada z nich zřejmě skončí v nenasytné supermasivní černé díře.

TIP: Srážka galaxií Arp 299: NuSTAR odhaluje zrození monstra

Z toho, co zatím víme, můžeme očekávat podobný scénář i po předpokládané srážce Mléčné dráhy s Galaxií v Andromedě, ke které by mělo dojít asi za 5 miliard let.

Jedenáctileté děti, které mají dobré studijní výsledky, kouří v pozdějším věku marihuanu častěji než děti s horšími výsledky. Zjistili to badatelé britské univerzity University College London v rozsáhlém výzkumu, který zahrnoval více než 6 tisíc britských školáků. Dosavadní výzkumy přitom ukázaly, že lepší studijní výsledky jednoznačně souvisejí s vyšší inteligencí dětí. Lze tedy říci, že inteligentnější děti mají obecně vyšší sklon ke kouření marihuany.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Odborníci si zatím nejsou jistí, proč tomu tak je. Zřejmě to souvisí s tím, že děti s horšími studijními výsledky méně ochotně zkoumají okolí nebo zkoušejí nové věci a jsou méně náchylné měnit zažité společenské normy.

Když dojde k úniku ropy v oceánu nebo sladkých vodách, je to velký problém. Většinou se pro odstranění ropy používají sorbenty, které jsou obvykle jednorázové, podobně jako třeba papírové utěrky. Po použití bývá sorbent i s ropou spálen.

Vědci teď ale přicházejí s novým materiálem, který funguje jako superhouba na vycucnutí ropy z vody. Houba pojme ropu až do devadesátinásobku své hmotnosti.

TIP: Jak dostat ropu z vody? S magnety a nanočásticemi oxidu železa

Superhouba, kterou tvoří jednoduchá pěna z polyuretanu, potažená molekulami silanu, má mnohé výhody. Lze ji používat opakovaně a ropu lze s její pomocí z vody zachránit pro další použití.

Podle studie Silke Voigt-Heucke z Leibnizova institutu zoologie v Berlíně dokážou netopýři s pomocí echolokačních zvuků rozeznat zástupce svého druhu a dokonce členy vlastní sociální skupiny. Voigt-Heucke si pro výzkum vybrala netopýra říčního (Noctilio albiventris) a zkoumala, jak příslušníci tohoto druhu reagují na nahrávky echolokačních zvuků známých i neznámých netopýrů.

Netopýři říční odpovídali na echolokaci celým souborem reakcí zahrnujícím sociální chování, jako je například rozevírání křídel a vystavování žláz vylučujících páchnoucí výměšek s obsahem feromonů. Nejslabší reakce byla zaznamenána na nahrávky echolokace jiných druhů. Když netopýři uslyšeli echolokační zvuky jiných netopýrů svého druhu, odpovídali zvláštním zvukem specifickým pro každého jednotlivce. Šlo o jakýsi akustický podpis, jako by netopýr říkal „zdravím tě, to jsem já“. 

Podle vědkyně netopýři nepoužívají echolokaci výlučně pro orientaci a při lovu, ale slouží jim i k předávání sociálních informací a vytváří tak jakýsi tajný, lidskému uchu neslyšitelný jazyk.

V létě 1944 překvapil Spojence nový německý stíhač tanků Hetzer (Štváč). Novinku dodala pražská strojírenská firma ČKD, přejmenovaná nacisty na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG (BMM). Podnik patřil mezi klíčové zbrojovky, které po březnové okupaci spadly nacistům do klína. Dosavadní šéf Emil Kolben (1862–1943) ho musel kvůli židovskému původu opustit. Němci ve výrobních halách rovnou převzali 150 kusů lehkých tanků LT vz. 38 určených původně pro čs. armádu.

Strojírny následně vyrobily celkem 1 316 těchto strojů, které pod označením PzKpfw 38 (t) A – G bojovaly až do roku 1942 na všech bojištích včetně Afriky podobně jako další původně československý tank PzKpfw 35 (t). Řadu tanků PzKpfw 38 (t) pak převzali nacističtí spojenci: rumunské i maďarské království či Slovenský stát.

• NÁZEV: Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG (BMM), Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD)
• ZAMĚŘENÍ: tanky, samohybná děla (původně lokomotivy)
• HLAVNÍ SÍDLO: Praha
• DOBA PŮSOBENÍ: 1921–2005
• NÁSTUPCE: 11 FITE

PzKpfw 38 (t) nedokázal s postupem války odolávat stále účinnějším kanónům sovětských i spojeneckých tanků, Němci se ale osvědčené konstrukce nechtěli vzdát úplně. Využili proto jejího vynikajícího podvozku pro koncept houfnic Grille H a M a také průzkumných, muničních a dalších speciálních vozidel, kterých vzniklo na 294 kusů. Zbrojovce BMM nacisté svěřili také výrobu improvizovaného stíhače tanků Marder III.

Prototyp sice vznikl ve firmě Alkett, ale samohybky vybavené kořistními sovětskými protitankovými kanóny ráže 76,2 mm nakonec vyráběla pražská továrna. Typ Marder III SdKfz 138 později Němci nahradili strojem Marder III SdKfz 138 M, protože sovětské kanóny došly. Nová samohybka už neměla otočnou věžičku, ale pevnou zadní nástavbu, ovšem také s otevřeným bojovým prostorem a 7,5cm dělem německé produkce.

Z výrobních linek BMM sjelo asi 500 těchto vozidel. Podvozky z čs. tanků LT vz. 38 sloužily Wehrmachtu i Zbraním-SS až do konce války, od jara 1944 v podobě zmíněného stíhače tanků Hetzer. Lehký obrněnec dostal už zcela uzavřenou korbu a 75mm kanón a na jeho výrobě se nyní podílela i Škoda Plzeň. Obě továrny vyprodukovaly celkem 3 185 těchto strojů, část z nich v poválečné době pro obnovenou čs. armádu. Vznikly také speciální varianty včetně vyprošťovacího stroje Bergehetzer nebo samohybné 15cm těžké pěchotní dělo 33/2 na podvozku tanku Hetzer.

Světlé skvrny na povrchu planetky Ceres představují záhadu, která vědce trápí již řadu měsíců. Nejnovější data shromážděná sondou Dawn ukazují, že tento výrazně světlý materiál uvnitř kráteru Occator je tvořen směsí solí. Navíc se zdá, že centrální část je z geologického hlediska velmi mladá – podle odborníků zhruba 4 miliony let. Samotný kráter je přitom o 30 milionů let starší. Je tedy pravděpodobné, že jde o pozůstatek relativně nedávné vesmírné kolize. Tato srážka podle všeho vytvořila prasklinu v (již tak značně rozpraskaném) povrchu Ceres, kterou následně začala na povrch stoupat solanka. 

Podle vědců je zároveň nepravděpodobné, že by tento solný výtrysk vznikl během jedné konkrétní události. Pravděpodobně šlo o dlouhodobý kryovulkanický proces.

Na křižovatce uprostřed Vídně se sbíhalo čím dál víc lidí: S nadšením sledovali, jak muži v černých uniformách nutí jejich sousedy drhnout chodník kartáčem. Najednou se davem prodral vysoký elegán a přidal se k nešťastníkům, na něž ze všech stran dopadaly plivance a nadávky do „svinských Židů“. Avšak muži v černém, místo aby opovážlivci uštědřili pár kopanců, kruté představení rychle ukončili a poslali přihlížející domů. Nově příchozí byl totiž bratrem obávaného říšského maršála Hermanna Göringa a řadoví vojáci zkrátka nechtěli nést odpovědnost za jeho veřejné ponížení.   

Zádumčivý záletník

„Vždycky byl mým přesným protikladem,“ řekl Hermann Göring o Albertovi po válce americkým vyšetřovatelům. „Nezajímala ho politika ani vojsko, zato mě ano. Byl tichý, introvertní, zatímco já miluji davy a družnost. Byl zádumčivý a pesimistický, ale já jsem optimista.“ 

Albert se narodil jako nejmladší z pěti dětí diplomatovi Heinrichu Göringovi a jeho ženě Franzisce. Otec tedy pracoval v cizině a matka mezitím vychovávala ratolesti v domě na předměstí Berlína a později na hradech Veldenstein a Mauterndorf, které patřily rodinnému příteli Hermannu Epsteinovi. Penzionovaný důstojník byl kmotrem všech Göringových dětí, a zatímco budoucí Reichsmarschall (z němčiny „říšský maršál“) se mu charakterem ani vzezřením rozhodně nepodobal, Albert jako by rytíři z oka vypadl – na rozdíl od svého spíše hrubého a nafoukaného bratra měl velice kultivované vystupování a uměl to se ženami. 

A co je nejzajímavější: Epstein byl poloviční Žid. Jenže zatímco Hermann nebyl nikdy vášnivým antisemitou a jako člen nacistické strany spíš pouze dodržoval oficiální linii, Albert nenašel pro antisemitismus vůbec žádné pochopení a ti, kdo se o Židech vyjadřovali nenávistně, se mu hnusili.

Hnědé košile

Za první světové války oba bratři narukovali. Albert skončil u spojařů a přímo v zákopech západní fronty udržoval telegrafní linky – často v dešti kulek nebo za dunění dělostřeleckého bombardování. Není proto divu, že většinu konfliktu strávil v lazaretech. Poprvé byl raněn už v listopadu 1914 za první bitvy o Ypry. Německou ofenzivu na jaře 1918 málem nepřežil a ještě před kapitulací jej propustili do civilu. 

Z Hermanna se stalo letecké eso a mimo jiné byl posledním velitelem Jagdgeschwader 11, legendárního „Létajícího cirkusu“ barona Manfreda von Richthofena. Po válce chvíli pracoval jako pilot ve Švédsku, než se začal v mnichovských pivnicích setkávat s podivnými lidmi v hnědých košilích. Když byl posléze během neúspěšného pokusu o puč v listopadu 1923 postřelen, utekl do Švédska, kde poté dvakrát pobýval v blázinci – a po amnestii se vrátil do řad nacistické NSDAP. V 30. letech se pak stal Hitlerovým důvěrníkem a druhým nejmocnějším mužem Německa. 

Pomoc z ústraní

Albert nacisty pohrdal, odpuzovala ho brutalita hnědých košil i agresivní rétorika jejich vůdce. Na protest proto začal pomáhat lidem pronásledovaným režimem: Z rukou gestapa zachránil například Oskara Pilzera, šéfa největší filmové produkční společnosti v Rakousku, a z Dachau vysvobodil arcivévodu Josefa Ferdinanda Toskánského. Vždy se snažil varovat své přátele, jimž hrozilo zatčení, a lidem na útěku sháněl peníze či falešné dokumenty: Úředníky a uniformované osoby stačilo zpravidla zastrašit příjmením Göring, a pokud došlo na nejhorší a Alberta zadrželi, bratr ho zase z vězení dostal. 

Koncem roku 1939 se stal Albert šéfem zahraničního obchodu v plzeňské Škodě a s novým postem také zintenzivnil své rozvracečské aktivity: Mimo jiné kryl drobné sabotáže a udržoval kontakt s českými odbojáři. Podle některých svědectví dokonce odboji předával vojenská tajemství a prý vyzradil i Hitlerův záměr porušit smlouvu o neútočení se Sovětským svazem. V roce 1944 pak údajně z Terezína vyvezl náklaďák vězňů, které přijel osobně „nabrat“ jako dělníky do Škodovky – rekruty však posléze propustil na svobodu. 

Prokleté příjmení

S neúspěchy luftwaffe a s rostoucím vlivem šéfa SS Heinricha Himmlera ovšem Hermannova role v režimu slábla. Na konci války žil kdysi mocný maršál v ústraní svého panství Carinhall a celé hodiny si pohrával s hromádkou diamantů. Svého bratra mnohokrát varoval, že ho dřív či později už nezvládne ze spárů gestapa vysvobodit, Albert se však nevzdával. V roce 1944 odrazil Hermann pokus ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka o Albertovo zatčení a jen o vlásek zabránil vydání bratra do rukou SS poté, co Himmlera veřejně nazval vrahem z potěšení. 

Před koncem války se proto Albert raději stáhl do Salcburku, kde se pak po osvobození přihlásil americké vojenské rozvědce. Tehdy mu ovšem známé příjmení život naopak značně zkomplikovalo – Američané mu totiž nevěřili ani slovo. „Výsledkem výslechu Alberta Göringa je jeden z nejvíce prostoduchých pokusů o záchranu cti a smytí viny, jaký jsme zaznamenali,“ zapsal si tehdy vyšetřovatel Paul Kubala. „Jeho nedostatek rafinovanosti lze srovnat nanejvýš s tělesným objemem jeho otylého bratra.“

Göringův seznam

Albert přišel na svou obhajobu se seznamem čtyřiatřiceti lidí, jimž zachránil život. Šlo sice jen o malou část Němců, Židů a cizích státních příslušníků, kterým za dvanáct let nějakým způsobem pomohl, nicméně jejich svědectví stačila, aby byl zproštěn obžaloby. Američané ho přesto v srpnu 1946 předali do Prahy. Čeští vyšetřovatelé ho pak krutě vyslýchali, nakonec jej ovšem po půl roce propustili. Lidé ze Škodovky i odbojáři totiž potvrzovali jeho slova a navíc se našel spis, který na něj vedlo gestapo.

Se svou třetí ženou, herečkou Mílou Klazarovou, a s dcerou Elizabeth se pak Albert Göring usadil v Salcburku. Později ovšem vyšlo najevo jedno z jeho mnoha milostných dobrodružství a šestileté manželství skončilo rozvodem. Míla s dcerou následně emigrovala do Peru, zatímco „záletník“ se vrátil do Mnichova a dožil tam jako vyděděnec: S příjmením Göring jej po válce nikdo nechtěl zaměstnat, a tak se držel nad vodou jen s obtížemi – občas překládal nebo mu pomohli lidé, které dřív zachránil on. 

Albert Göring zemřel v prosinci 1966 ve věku 71 let na rakovinu slinivky, aniž by se za své zásluhy dočkal ocenění či aniž by se o nich veřejnost alespoň dozvěděla. 

Extrémní počasí má na svědomí subarktické klima, které rovněž způsobuje, že je země trvale zmrzlá, a vysloužilo místu i přezdívku „sibiřský pól zimy“. Asi 500 tamních obyvatel čelí krutým mrazům především od prosince do února, kdy se teploty pohybují okolo −50 °C. Milovníci tepla si však v Ojmjakonu nepřijdou na své ani v létě a útěchou jim zřejmě nebude ani ujištění, že v červnu a červenci rtuť teploměru nikdy neklesá pod −10 °C.

Většina salónů v centru Prahy patřila židovským majitelům, snad i proto jejich sláva končí v období protektorátu. Jedním z nich byl i slavný salón Rosenbaum.

Salón Rosenbaum byl na začátku malá firma, kterou ve Štěpánské ulici založila v roce 1907 Eliška Rosenbaumová. Když se chopil po její smrti otěží syn Oldřich, přestěhoval salón na reprezentativnější místo – do nově postaveného funkcionalistického paláce na Národní třídu. Za jeho vedení se stal salón symbolem elegance a luxusu.

Kde šila i paní Heydrichová

Podle toho, co víme, byl dávný Mars bouřlivým světem s dešti, vulkány a řekami. Jeho povrch tehdy dramatickým způsobem tvarovala voda. Dnes už sice voda z povrchu rudé planety zmizela, její stopy tam ale zůstaly dodnes.

Evropská sonda Mars Express před časem detailně prozkoumala jednu z oblastí, kde jsou zřetelné známky působení vody. V okolí kráteru Worcester, který se nachází poblíž Kasei Valles, předpokládaného vyústění dávného vodního systému, objevili pádné důkazy jedné nebo i více dávných potop.

Krátery s rozdílnou minulostí

Kráter Worcester vypadá zvláštně. Z jedné strany je silně erodovaný, ale z druhé nikoliv. Tvar kráteru Worcester a jeho bezprostředního okolí ukazuje na intenzivní působení velkého množství vody. Nedaleký mladší kráter je přitom pěkně kruhový, což podle vědců znamená, že vznikl až po období záplav.

TIP: Mars měl v minulosti dostatek vody, aby pokryla celý jeho povrch

Odborníci se domnívají, že v době před 3,6 až 3,4 miliardy let mohla vulkanická činnost společně s tektonickými pohyby a sesuvy hornin vyvolat masivní záplavy, které se přelily přes krajinu Marsu.