Situace není růžová. Biologové, ochránci přírody a ekonomové se sešli ve Vatikánu, aby se tam poradili o záchraně přírodního světa. Papež František vyzývá 1,2 miliardy katolíků na planetě, aby se chovali zodpovědně a snažili se předejít ničení životního prostředí.

Odborníci dospěli k názoru, že během tohoto století může vymřít až polovina druhů organismů současné přírody. Pokud se tyto odhady potvrdí, tak by to znamenalo, že se rychlost vymírání zvýšila oproti obvyklému tempu vymírání tisíckrát až desetitisíckrát.

TIP: Oceány vymírají: Od roku 1970 zmizela polovina obyvatel moře

Vědci varují, že by mohly vymřít nejen charizmatické druhy, jako jsou třeba pandy nebo tygři, ale i druhy mnohem méně nápadné, jako mnohé mikroorganismy, rostliny nebo houby.

Jedním z možných řešení je podle odborníků omezení populačního růstu lidstva, což je ovšem v rozporu s dlouholetým odmítavým postojem katolické církve k antikoncepci.

Časy se ale i v tomto ohledu mění - papež František dostal na nedávné tiskové konferenci dotaz, co je menší zlo, zda interrupce nebo antikoncepce. „Interrupce není menší zlo, je to zločin. Zabránění těhotenství ale není absolutním zlem,“ vysvětloval papež. Osmdmdesátiletý papež František také připomněl, že jeden z jeho předchůdců - Pavel VI. (1963-1978) povolil jeptiškám v Africe použití antikoncepce kvůli riziku znásilnění od vojáků. „Vyzývám lékaře, aby udělali všechno pro vyvinutí vakcíny na ziku,“ dodal.

Zvířatům na celém světe ubývá životní prostor a osud mnoha zvířecích populací bývá zpečetěn právě proto, že jejich přirozený biotop mizí. Ve zcela výjimečných případech se může stát, že zvířata si s razantní změnou poradí a osídlí prostory, v nichž by je dříve nikdo nečekal.

Mizící lesy Bornea

Borneo je třetí největší ostrov světa. Většinu jeho povrchu původně kryly jedinečné deštné lesy, které se však za posledních šedesát let povážlivě zmenšily. Šílené tempo nabralo kácení zdejších lesů v osmdesátých a devadesátých letech a dnes z Bornea pochází plná polovina světové produkce tropických dřevin. Na vykácených plochách jsou zakládána pole, rýžoviště, plantáže palem olejových pro výrobu biopaliv nebo plantáže rychle rostoucích dřevin určených k produkci papíru a celulózy.

TIP: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

Devastace původních lesů a zakládání rozsáhlých stromových plantáží se nevyhnulo ani provincii Východní Kalimantan. Typickou ukázkou je oblast označovaná jako Surya Hutani Jaya o celkové rozloze 165 000 hektarů, z nichž skoro sto tisíc hektarů tvoří plantáže. Na plných 90 % plantáží roste australská akácie Accacia mangium, zbývajících 10 % je zalesněno importovaným blahovičníkem Eucalyptus pelita. Oblast Sumalindo Hutani Jaya je na tom na první pohled o něco lépe. Z celkové rozlohy 73 000 hektarů je tu kryto akácií Accacia mangium „jen“ 11 000 hektarů.

Dřevařské společnosti splnily požadavek indonéských zákonů a ponechaly v Surya Hutani Jaya a Sumalindo Hutani Jaya 10 % celkové plochy „bez zásahu“ a ty jsou vykazovány jako „přírodní les“. Dalších 20 % smějí tradičním způsobem obhospodařovat místní obyvatelé. Výsledek dělby lesa mezi „rezervaci“, plantáže a „obhospodařované“ porosty je tristní. Z původních lesů zbyly jen ubohé trosky. Dílo zkázy dokonaly v roce 1997 a 2004 rozsáhlé lesní požáry.

Překvapiví obyvatelé plantáží

Unikátní bornejská fauna a flóra mizí společně s pralesy a k nejohroženějším zástupcům zvířeny patří orangutan bornejský (Pongo pygmaeus). Přírodovědci byli přesvědčeni, že orangutani dokážou žít jen v nenarušených původních lesích. K těm mají plantáže akácií nebo blahovičníků (eukalyptů) hodně daleko.

Tým vedený Erikem Meijaardem z ochranářské organizace People and Nature Consulting International na plantážích a v okolních silně narušených lesích původně zkoumal „pouze“ místní opeřence. Při pátrání po ptácích si ale vědci v korunách akácií a blahovičníků všimli hnízd, v jakých orangutani tráví noc. Překvapivý objev nabízel jediné možné vysvětlení – na plantážích žijí vzácní lidoopi a nejde o náhodně zatoulané jednotlivce. Počet hnízd svědčil o překvapivě početné populaci.

TIP: Šance pro ohrožené primáty aneb Zachrání palmový olej orangutany?

Další zkoumání ukázalo, že orangutani se nespokojí s každou plantáží. Vyhýbají se mladým porostům, jejichž slabé stromky je neunesou. Nemilují ani starší plantáže, ve kterých začíná těžba dřeva, protože tam nemají klid. Z počtu hnízd vědci odhadli, že v Surya Hutani Jaya a Sumalindo Hutani Jaya žije přinejmenším šest set orangutanů – v průměru jeden orangutan na dvou a čtvrt kilometrech čtverečních. To je hustota osídlení plně srovnatelná s přísně chráněnými nenarušenými tropickými lesy! Meijaard a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že tento odhad je velmi rezervovaný a že plantáže a okolní zdevastované lesy mohou hostit třikrát nebo i čtyřikrát početnější orangutaní populaci. Bilance prvních výzkumů zveřejněných ve vědeckém časopise PLoS ONE je překvapivá. Surya Hutani Jaya a Sumalindo Hutani Jaya představují jen 0,3 % rozlohy Bornea. Přesto tu můžou žít plná 4 % všech bornejských orangutanů.

Těžký život na plantážích

Plantáže akácií a eukalyptů se druhovým bohatstvím rostlin a živočichů ani zdaleka nevyrovnají panenskému deštnému lesu. Z hlediska záchrany orangutanů se však ukazují jako velice významné. Podobné plantáže se na Borneu rozkládají na 1,3 milionu hektarů a tam všude mohou žít orangutani. Zatím však není jasné, nakolik je situace pozorovaná v Surya Hutani Jaya a Sumalindo Hutani Jaya pravidlem a nakolik výjimkou.

Vědci nemají úplně jasno ani v tom, čím se orangutani na plantážích živí. V nenarušeném deštném lese se jídelníček těchto lidoopů skládá především z ovoce, květů a listů. Stravu si zpestřují i kůrou nebo drobnými bezobratlými živočichy. Plantáže jsou na ovoce a květy chudé, nabízejí orangutanům především listy a kůru. Mnohé nasvědčuje tomu, že v akáciových porostech si lidoopi pochutnávají hlavně na lýku a míze, kterou z něj vysávají. Málo pestré porosty plantáží nutí orangutany, aby se při shánění potravy velmi čile pohybovali. Ve srovnání s touto „honičkou“ je pro ně život v nenarušeném pralese zřejmě hotová idylka. Lidoopi se však s těmito zvýšenými nároky zjevně bez větších potíží vypořádali.

Nejistý osud „plantážových“ orangutanů

Není pochyb o tom, že objev Meijaardova týmu je pro záchranu orangutanů bornejských velmi důležitý. Lidoopi žijí na místech, kde by je nikdo nečekal, a i když jsou v Indonésii ze zákona přísně chráněni, jejich osud mimo národní parky zůstává nejistý.

Na plantážích bohužel páchají velké škody a strháváním kůry zahubí 5 až 10 % všech stromů. Majitelé plantáží v nich proto vidí „škodnou“ a požadují, aby vláda nechala orangutany pochytat a přemístila je tam, kde nebudou na obtíž. To je však neproveditelný úkol. Meijaard a jeho kolegové teď stojí před zapeklitým úkolem, jak nečekaně objevenou populaci „plantážových“ orangutanů před podobnými zásahy chránit.

Současně s dodávkami vojenského materiálu se v Československu rozběhly i výcvikové programy pro budoucí izraelské vojáky, jež by se daly rozdělit na dvě skupiny. První skupinu tvořili vojenští specialisté, především piloti, pozemní obslužný personál letadel a výsadkáři. druhou formací byla židovská brigáda. Současně s dodávkami letadel probíhal výcvik pilotů a pozemní obsluhy, a to na letištích v Českých Budějovicích a Hradci Králové. jejich instruktoři se rekrutovali z řad zkušených stíhačů působících za války v britském RAF.

Parašutisté cvičili v Mimoni, kde prošlo sérií kursů budoucí jádro izraelských výsadkových jednotek. Své zkušenosti z války jim předával Karel Paleček, velitel diverzních jednotek vysílaných za války do protektorátu. Židovská brigáda měla působit jako pěší jednotka doplněná o specializované a podpůrné útvary v celkovém počtu asi 1 300 osob včetně žen sloužících na pozicích zdravotnic nebo spojařek. Výcvik probíhal za přísného utajení v prostoru Libavá pod velením mjr. Antonína Sochora, samopalníka čs. vojenské jednotky v SSSR a Hrdiny SSSR. Samotná jednotka se do Palestiny přesunula až po ukončení války za nezávislost a do bojů nezasáhla. Stala se ale základem nově budovaných izraelských obranných sil.

S Venuší se symbolicky můžeme rozloučit třeba 19. března, kdy uvede na scénu Merkur. Obě planety nalezneme na soumrakovém nebi nízko nad západem a jako první zcela jistě zaznamenáme o poznání nápadnější Venuši. Merkur se bude nacházet o něco níž nad obzorem, necelých devět úhlových stupňů nalevo od ní. Jeho viditelnost se navíc bude v průběhu měsíce zlepšovat.

Hovoříme-li o večerní obloze, nesmíme opomenout ani Mars, který dohledáme nad západním horizontem (na začátku března v souhvězdí Ryb, posléze v Beranovi). Další jasná planeta – Jupiter – se na nebi objeví teprve s nástupem noci nad východem v souhvězdí Panny. A na Saturn, poslední z planet viditelných pouhýma očima, si budeme muset počkat až do rána. V souhvězdí Hadonoše bude pozorovatelný nepříliš vysoko nad jihovýchodem.

Nenápadné souhvězdí

Vraťme se však zpět na večerní oblohu, a tentokrát třeba do míst, která na první pohled vypadají poněkud prázdně – tedy alespoň ve srovnání s okolními souhvězdími Blíženců, Oriona či Velkého psa. Vydali jsme se do nenápadného souhvězdí Jednorožce, jehož nejjasnější stálice mají hvězdnou velikost pouze kolem 4 mag. 

Za pozornost stojí zejména beta Monocerotis. Při pohledu menším dalekohledem zjistíme, že se jedná o pohlednou trojhvězdu: Všechny její složky jsou bílé, přičemž ta nejjasnější má hvězdnou velikost 4,6 mag. V úhlové vzdálenosti 7,2″ snadno spatříme i druhou složku (5,0 mag) a v jejím sousedství, asi 2,9″ daleko, při troše soustředění v dalekohledu nakonec rozlišíme také třetího člena (5,3 mag). Mimochodem víte, že ani tak slavný astronom jako Tycho Brahe Jednorožce neznal? Nikoliv však kvůli nenápadnému vzhledu souhvězdí, nýbrž jednoduše proto, že tehdy ještě neexistovalo.

Na obloze jej totiž teprve kolem roku 1612 vytyčil vlámský astronom a kartograf Pieter Platevoet, známější jako Petrus Plancius. Jednorožce posléze zanesl i na svůj hvězdný globus a v roce 1624 se souhvězdí poprvé objevilo také ve hvězdných mapách, jež byly součástí knihy Usus astronomicus planisphaerii stellati německého hvězdáře Jakoba Bartsche.

V jeho publikaci tehdy figurovalo ještě pět dalších nových souhvězdí – Žirafa, Kohoutek, Řeka Jordán, Řeka Tigris a Vosa (záhy přejmenovaná na Severní mouchu). Dodnes ovšem kromě Jednorožce „přežila“ pouze Žirafa.

Překvapí nás kometa?

V posledním březnovém týdnu začne být lépe pozorovatelná krátkoperiodická kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák, pro kterou jsou charakteristická nenadálá a výrazná, i když poměrně krátká zjasnění. Na noční obloze ji nalezneme na rozhraní souhvězdí Velké medvědice a Draka. Od 12. března se stane při pozorování z území ČR cirkumpolární, nebude vůbec zapadat.V tomto období dosáhne její jasnost asi 6,5 mag, přičemž nejlepší pozorovací podmínky nastanou na počátku dubna, kdy kometa možná zjasní až na 6 mag. 

Východy a západy Slunce

V první polovině března je Slunce ve znamení Ryb, 20. března 2017 v 11:28 SEČ vstoupí do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro. 

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině března večer nízko nad západem
• Venuše – viditelná v první polovině března večer nad západem
• Mars – viditelný večer nad západem
• Jupiter – viditelný takřka celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – viditelný večer nízko nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Úkazy na nebi

• 1. a 2. března – setkání úzkého měsíčního srpku, Venuše a Marsu na večerní obloze nad západem
• 10. března – setkání Měsíce a hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na noční obloze
• 14. března – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na noční obloze
• 19. března – setkání Venuše a Merkuru na soumrakové obloze nízko nad západem
• 20. března – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem
• 29. a 30. března – setkání Měsíce, Merkuru a Marsu na večerní obloze nad západem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Malebná oáza klidu a pohody, Lázně Mšené jsou kouzelným kouskem naší rodné hroudy; sevřené mezi lesy, proslulé svou mšenskou slatinou, skvělými službami a půvabem tradičních lázní. Nejsou velké, spíš naopak, ale kdo jednou zavítal, vrací se stejně jako já.  Jen letos to bylo trošku jiné. Kromě péče, kterou mi předepsal pan doktor, jsem objevila ještě něco navíc. Rituál… 

Věděla jsem, že lázně nabízejí různé relaxační balíčky a speciální rituály, ale dosud jsem je nevyzkoušela. Novinkou letošní sezóny v Lázních Mšené je Rituál květů. V listopadu ideální, řekla jsem si, když jsem zkoumala lázeňskou nabídku. Nikdy jsem se žádného rituálu nezúčastnila, je nejvyšší čas to změnit. 

Vstoupila jsem na půdu v mých oblíbených lázních dosud neprozkoumanou a dnes nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet! 

V příjemné místnosti hořely svíce, zněla relaxační hudba a já měla dvě hodiny pro sebe anděla, jenž se o mě staral tak, jako ještě nikdy nikdo. 

Nejprve jsem byla celá nasolená mořskou solí s vonnými oleji; jmenuje se to celotělový peeling, a když zavřete oči, ocitnete se na mořském břehu. Vůně moře… následuje zábal z mořských řas a to jen umocní intenzivní pocit, že ležíte v náruči teplých mořských vln, jež z vás smývají všechny starosti a trápení. 

Jemné prsty mého anděla mi masírovaly obličej a to je tedy velká slast. Myslela jsem na svou maminku a byla jsem zase malou holkou. Taky obličejová pleťová maska byla pro mě něčím nepoznaným, stejně jako jemná masáž hlavy. Představte si, že ležíte u moře v náručí vln a někoho hodně blízkého, je vám krásně, nemusíte nikam spěchat, jen prostě jste sami sebou… 

Když potom ze sebe smyjete sůl, oleje i řasy, čeká vás ještě celotělová relaxační masáž. Jako kdybyste leželi na břehu v teplém písku, nad vámi šuměly palmy a jemný mořský vánek vám hladil celé tělo. Rituál květů… 

Vím, že se budu do malých roztomilých mšenských lázní vracet, jako jsem se vracela dosud. Navíc ale budu toužit po rituálu, a že jich tu je na výběr. Mám co poznávat a vím, jaký dárek si budu od svých blízkých k vánocům, narozeninám i výročím přát a vím, jaké dárky budu dávat já, neboť nic není lepšího, než se ocitnout na mořském břehu, nemuset se ničím trápit a mít pro sebe svého lázeňského anděla. 

Každá z nás si zaslouží být aspoň chvíli v ráji a já jsem v něm dnes byla. Tím rájem jsou příjemné Lázně Mšené a jedinečná péče, kterou jsem zde prožila.

Francouzské osvícenství vtrhlo do Evropy jako smršť a pouhou silou lidské myšlenky přetvořilo celou západní civilizaci. Ruku v ruce se změnou dosavadního vnímání světa přišel též požadavek na radikální transformaci vzdělávání.

Experiment Náhoda je v podstatě velmi jednoduchý: Pomocí speciálního stroje zkoumá, zda můžeme pouhou silou myšlenky působit na hrací kostku tak, aby při hodu padla šestka. „Jedná se o otázku, jestli existuje možnost psychicky ovlivňovat předměty – konkrétně zda lidé dokážou ovlivnit hod kostkou ve velkém statistickém vzorku,“ vysvětluje vedoucí projektu Ivan Sobička. 

Designér Petr Bakoš zkonstruoval kvůli zmíněnému experimentu pozoruhodný stroj – vrhač kostek vysoký téměř tři metry. Kostku uvnitř přitom vyvážili a zkontrolovali odborníci z Las Vegas. Princip zařízení vysvětluje tvůrce elektronického vybavení Petr Kospach: „Stroj musí především umět vrhat kostku. Obsahuje kompresor, zásobník stlačeného vzduchu a elektromagnetický ventil. Jakmile počítač řekne, že má přístroj kostku vrhnout, pustí se stlačený vzduch do trysky, kostka vzlétne a dopadne na jednu ze stran.“  

Hod kostky se ovládá speciálním tlačítkem a výslednou hodnotu pokaždé snímá kamera. Lidskou ruku stroj nahrazuje proto, aby se vyloučily podvody. Kouzelníci a iluzionisté by mohli vyprávět, jak snadné je hodit několik šestek za sebou…

Paradoxní výsledky 

Experiment Náhoda odstartoval loni 1. listopadu v Národní technické knihovně. Každý účastník měl 12 hodů – čím víc šestek mu padlo, tím byl úspěšnější a mohl získat dárek. Dosavadní rekord si připsal Marián Žabka, který se podle svých slov zabývá lidským myšlením. Z celkových 12 pokusů hodil šestku sedmkrát. 

Stroj se pak z knihovny stěhoval ještě do několika obchodních domů, ale žádné výjimečné počty šestek už nepadly. Podle organizátorů se za dva týdny uskutečnilo celkem 15 998 hodů, nicméně šestka představovala paradoxně nejméně četný výsledek. Nejčastěji padala jednička. Žádný vliv psychického působení se tedy prokázat nepodařilo.

Nejednoznačné velké finále 

Protože se však během pokusu našli rekordmani s nadprůměrným počtem šestek i lidé, kteří se domnívají, že mají paranormální schopnosti, uskutečnilo se ještě velké finále. Každý z jedenáctky vybraných měl 72 hodů: Prvních 36 se odehrávalo v místnosti, kde byli přítomni pouze tito lidé, stroj a kontrolní kamera. Ve druhé místnosti přístroj chyběl, zato tam svítilo červené světlo, které mělo podpořit koncentraci společně s klapkami na očích a meditační hudbou ve sluchátkách. Žádný „extrém“ se ovšem nedostavil – maximální celkový počet šestek dosáhl u jednoho z účastníků osmnácti. 

Jakmile se ale všechny hody sečetly, zjistilo se, že velké finále nakonec skutečně ovládla šestka. A v části experimentu, jež se odehrála přímo u stroje, dokonce její počty vybočily z normy. Z 396 hodů padla 82krát, zatímco statisticky mělo jít pouze o 66 případů. Jak dodává Ivan Sobička: „Šestka tady vystupuje z běžné úrovně náhody. Pro ověření výsledku by ovšem bylo třeba celý pokus opakovat.“ 

Experiment každopádně nekončí: Stroj čeká na další vyzyvatele, a kdo ví – možná se vliv lidské psychiky na náhodné procesy v budoucnu prokáže právě ve zmíněném pokusu. 

Americká agentura NASA připravuje misi, která vypraví sondu ke Slunci. K naší mateřské hvězdě by se měla sonda Solar Probe Plus přiblížit na vzdálenost pouhých 4 milionů kilometrů. Pro srovnání, planeta Merkur obíhá Slunce v průměrné vzdálenosti 57,9 milionu kilometrů.

Pro NASA to bude první mise, která směřuje přímo ke Slunci. Eric Christian, vědec z Goddardova kosmického střediska NASA, přiznává, že se nemohou dostat až na samotný povrch Slunce. Měli by se ale dostat natolik blízko, aby bylo možné nalézt odpovědi na tři důležité otázky.

Záhady našeho Slunce

Badatelé doufají, že se konečně dozvíme, proč je povrch Slunce, takzvaná fotosféra, chladnější nežli atmosféra Slunce, čili korona. Na povrchu Slunce je asi 5 500 °C, kdežto teplota v atmosféře se pohybuje kolem 2 milionů °C.

Měli bychom se také dozvědět, co urychluje částice slunečního větru. Sluneční vítr známe dobře, ale mechanismus, který jej pohání, nám stále není jasný

Kromě toho vědce zajímá, proč Slunce občas vyzáří solární částice s vysokou energií, které jsou nebezpečné pro nechráněné kosmické lodě a astronauty.

TIP: Fascinující obrazy Slunce: Solar Dynamics Observatory slaví 5 let

To všechno by měla zjistit sonda Solar Probe Plus, která vyrazí na cestu v roce 2018. Sondu by měl chránit 11,4 centimetrový štít z uhlíkového kompozitu. Ten by měl vydržet teplotu 1 370 °C, která tam sondu čeká.

Neandertálci vymřeli před zhruba 40 tisíci lety, velmi pravděpodobně naším přičiněním. Přesto stále ještě působí na naše geny, prostřednictvím DNA, která od nich pochází.

Vědci detailně analyzovali DNA 214 Američanů evropského původu. Výsledky pak porovnali s DNA neandertálců, kterou jsme přečetli už v roce 2008. Ukázalo se, že sekvence původem od neandertálců jsou v řadě případů stále ještě aktivní. Vědci identifikovali celkem 52 různých typů lidské tkáně, kde nás poznamenali neandertálci.

TIP: Před 30 tisíci lety jsme se křížili s neandertálci. Jejich geny ale postupně mizí

Někdy je působení sekvencí neandertálců spíše pozitivní, jindy negativní. Některé ovlivňují rozvoj různých onemocnění, jiné souvisejí třeba s tělesnou výškou a další mají co dělat s prací imunitního systému.