Kolo je v Číně nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Problémy ale v poslední době způsobují především služby spojené s jejich sdílením. Množství bicyklů ale i elektrokol v ulicích mnoha čínských velkoměst roste doslova raketovým tempem. Jejich nájemci je po použití parkují kdekoliv je napadne. 

Odhaduje se, že jen v Šanghaji je v provozu okolo 280 tisíc sdílených kol, přičemž v polovině letošního roku by jich mohl být až dvojnásobek. Míst určených k jejich parkování je ale méně než 1 500. Úřady v Šanghaji se proto rozhodly k radikálnímu kroku. Nesprávně zaparkovaná kola bez milosti zabavují. Na parkovišti v Č'-cao-ťü, v šanghajském okrese Chuang-pchu, tak po zásahu úředníků skončily 4 tisícovky takto zabavených kol.

Supermasivní černé díry bývají obklopené kosmickým prachem a plynem, který kolem nich krouží v podobě takzvaného akrečního disku. Při svém krmení černé díry tento materiál zahřívají na miliony stupňů Celsia. Vzniká při tom rentgenové záření, které od černé díry odfoukává částice hmoty ohromnou rychlostí.

Tím se utvářejí horké vichry supermasivních černých děr, v nichž se částice hmoty pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla, a které vanou do vzdáleností mnoha set tisíc světelných let. Takové vichry ovlivňují celé galaxie.

TIP: GRO J1655-40: Masivní černá díra s rychle blikajícím vírem hmoty

Michael Parker z Univerzity v Cambridgi teď se svými kolegy pomocí vesmírných teleskopů NuSTAR a XMM-Newton pozoroval vichry supermasivní černé díry IRAS 13224–3809. Vědcům se poprvé podařilo pozorovat interakce vichrů s rentgenovým záření černé díry, rovněž poprvé proměřili změny teploty těchto mohutných vichrů. Výsledky výzkumu ukazují, že se okolí supermasivní černé díry může ohřát a zase vychladnout během pouhých pár hodin.

Dnešní pevný disk s kapacitou 1 TB (terabajt) váží kolem 150 gramů. Jenže příroda už před miliardami lety vynalezla mnoha úspornější způsob ukládání informace – do molekul DNA. Co to zkusit stejně?

Genetičtí inženýři nedávno vyvinuli novou metodu, jak do DNA úsporně ukládat data tvořená nulami a jedničkami. Svůj postup vyzkoušeli uložením krátkého černobílého filmu bratří Lumiérů „Příjezd vlaku do stanice La Ciotat“ z roku 1895, společně s operačním systémem, fotografií, vědeckým článkem, zábavným počítačovým virem a dárkovou kartou Amazonu do DNA.

TIP: Datové médium Matky přírody: Vědci zapsali hudební video do DNA

Je to k neuvěření, ale touto metodou lze uložit asi 215 tisíc TB paměti do jediného gramu DNA. Pokud by někdo takto uložil veškerá data z celé planety, tak by se vešla do zavazadlového prostoru auta. 

Původní obyvatelé v Amazonii hospodařili tisíce let a za tu dobu se tam rozšířila řada užitkových stromů. Divočině se Amazonie začala podobat až po příjezdu Evropanů, s jejich nemocemi a masakry.

TIP: Prach ze Sahary hnojí pralesy v Amazonii. Jsou to miliony tun ročně

Když vědci dali dohromady údaje z 1 170 vědeckých studií porostů stromů v Amazonii, tak v nich nalezli celkem 4 962 druhů stromů. Z nich 227 představuje dominantní druhy v porostech. Dřeviny, které původní obyvatelé používali jako užitkové, jsou dnes dominantní pětkrát častěji, než ostatní. Amazonie je tak spíše zarostlá zahrada, nežli panenský prales.

Pohled na rozkvétající viktorii královskou (Victoria amazonica) není příliš obvyklým zážitkem, ačkoliv se tato vodní rostlina pěstuje i v některých českých botanických zahradách. Skleníky však bývají po setmění, kdy viktorie rozkvétá, již zavřené a noční prohlídky se konají jen při výjimečných příležitostech. Moci sledovat květ od rozkvětu do uvadnutí je tedy zcela mimořádná příležitost.

Zelené ostrovy listů

Výrazné a na první pohled patrné jsou listy viktorie královské – největší mezi vodními rostlinami. Jejich průměr až 2,5 metru a nosnost do 45 kilogramů vzbuzuje obdiv k možnostem rostlinné říše. Jenže vlastnit takové listy není jen tak. V prvé řadě je potřebné důkladné zpevnění, a proto se u rostliny vyvinula výrazně vystouplá radiální žilnatina, která na spodní straně listu tvoří jakási žebra. Na obranu proti zubům mnoha býložravců jsou listy na těchto žebrech vybaveny také četnými ostny.

Pro všechny leknínovité rostliny platí pravidlo, že na volné hladině je zdaleka nejvýhodnější mít listy okrouhlé až mírně oválné a celokrajné. Přisedání řapíku na listovou čepel je silně namáhanou částí, takže v tomto místě je možné pozorovat výrazné zpevnění pletiv pomocí takzvaného kolenchymu. Aby list nebyl odtržen od řapíku větrem, posunul se (zvětšením bazálních laloků) u všech druhů řapík co nejvíce do středu listu. V extrému řapík přisedá přesně doprostřed (takzvaný list štítovitý), to však není případ viktorie, ale například severoamerického leknínu Brassenia schreberi.

Když se list „topí“

Viktorie je druhem velkých vod a musí být přizpůsobena častému vlnobití. Přeplavování listů vodou není výhodné a rostlina se proto brání zvednutím okrajů listu vzhůru. Každý líc má ovšem svůj rub a v tomto případě je jím riziko zaplavení dešťovou vodou z častých srážek. I tento problém má ovšem rostlina vyřešen. List je tak dokonale vyspádován k místu připojení řapíku, že všechna voda hladce odteče. Navíc je celý list pokrytý voskovou vrstvou kutikuly a téměř dokonale nesmáčivý.

TIP: Koniklece - Ozdoby probouzejících se luk a zvonky jarních stepí

Hloubavý čtenář by se mohl zeptat, co se děje s leknínovitými rostlinami, pokud za dešťů stoupne voda výš, než je délka jejich řapíků. Je pravda, že každý řapík je o něco delší než přímá vzdálenost mezi dnem a hladinou. Rostlina si ale nemůže dovolit příliš plýtvat energií a stavebními látkami, takže rezerva není velká. Pokud je list přeplaven, přeruší se proud kyslíku z průduchů do rostliny a ta reaguje obnovením růstu řapíku v blízkosti listové čepele (stejně, jako když mladý list vyrůstal ze dna ke hladině). Poté, co se rostlina „znovu nadechne“, růst se zastaví. Než se mladé listy dostanou ke hladině, jsou poměrně zranitelné. Jednak čelí velkému tlaku vody a křehký list plný živin pro růst je navíc lákadlem pro býložravce. Proto jsou mladé listy chráněné výraznou slizovou pochvou.

Kdy rozkvétá královna

Rozkvétání viktorie královské je úzce spjato s fotoperiodou tropického prostředí, ve kterém rostlina žije. Ve své domovině se sněhobílý květ, který může mít průměr více než 30 cm, začíná otevírat okolo šesté hodiny, což je na rovníku doba západu slunce. Na severní polokouli se rozkvět pochopitelně posouvá do pozdějších hodin. Experimentálně bylo ve sklenících zjišťováno, zda lze při zatemnění otevřít květ dříve. „Umělá tma“ ale na rostlinu zapůsobila jen zhruba v posledních dvou hodinách před tím, než by se i tak otevřela. Naopak, při „mučení trvalým osvětlením“ viktorie na tmu nečeká a nakonec přece jen vykvete.

Teplé vězení na dobu určitou

Květy jsou opyleny různými druhy hmyzu, nejčastěji však brouky. Ti se mezi okvětními pláty chovají dost nevybíravě a vyžírají prašníky, ale protože jich má rostlina dost, není to ni zásadní problém. Květy mají bezprostředně po rozkvětu čistě bílou barvu. Nejprve jsou funkčně samičí, tzv. protogynické, což znamená, že prašníky dozrávají později než blizny.

Opylovače lákají květy vůní, údajně podobnou ananasové, a také výrazným teplem. V květu může být až o 10 ˚C vyšší teplota než v okolním prostředí. V tropické noci při 25 ˚C může mít květ až 35 ˚C.

Přilétající brouci na sobě obvykle již mají nalepený pyl z jiné rostliny, kterou právě opustili. Jak se v květu pohybují, otřou pyl o bliznu a tím si zaslouží svou potravu. Z vyhřáté jídelny většinou příliš nespěchají a ranní zavírání květů je zastihne nepřipravené. Stráví tak v uvěznění celý den, během nějž okvětní plátky zvolna mění barvu z bílé na sytě růžovou. Blizna přestává být funkční a dochází k masivnímu uvolňování pylu, který doslova napudruje všechny obyvatele květu. Když večer dojde k otevření, osvobozený hmyz prchá na další bílé, teplé a voňavé samičí květy i s nákladem nového pylu na tělech. Růžovou barvou tak vlastně květ dává znamení, že hostina skončila a on v nejbližší době uvadne.

Český objevitel viktorie

Prvním přírodovědcem a Evropanem, který měl to štěstí spatřit viktorii královskou v přírodě, byl český badatel Tadeáš Haenke. Narodil se 5. 12. 1761 v Chřibské jako 7. z 12 dětí v rodině místního soudce. Nechybělo mnoho a stal se hudebníkem, ale osud mu určil vědeckou dráhu. V Čechách byl jeho nejvýznamnějším počinem průzkum Krkonoš z roku 1786, publikovaný o dva roky později. Patřil také k zakladatelům Královské České Společnosti Nauk. V roce 1789 se Hankemu otevřela možnost účastnit se průzkumné plavby pro španělského krále vedenou Italem Alessandrem Malaspinou. Po příležitosti bez váhání sáhnul, ale 31. července o několik hodin zmeškal odeplutí lodí do Cádizu. Dramatické stíhání vedlo k setkání s loděmi výpravy teprve 2. dubna následujícího roku v dalekém Santiago de Chile. Po ukončení expedice se usadil v Bolívii v městě Cochabamba a při svých výzkumných cestách bolivijskou Amazonií se v roce 1801 jako první přírodovědec setkal s viktorií, kterou objevil na řece Mamoré (přítoku Amazonky).
V roce 1809 se rozběhla po Jižní Americe vlna revolucí a Haenke čelil podezření, že sympatizuje s revolucionáři. Měl odjet do Evropy, ale tomu zabránilo zranění po pádu z koně. O jeho smrti v roce 1816 se ví tolik, že by otráven, ale spekuluje se, zda to bylo vědomé otrávení ve vězení nebo zda ho mimoděk otrávila jeho služebná chybným podáním jedu místo léku.

Královská, nebo amazonská?

Ačkoliv o existenci viktorií přírodovědci vědí již přes 200 let, dodnes mezi nimi nepanuje shoda ohledně druhového členění. Nejčastěji se uvádějí rostliny z povodí Amazonky, tedy zejména z Brazílie a Guayany jako Victoria amazonica. Rostliny z jižnějších oblastí z povodí řek Paraná a Paraguay (v Argentině a Bolívii) se řadí do druhu Victoria cruziana, jsou o něco menší, mají vyšší okraj listů a spodní stranu listů zbarvenou spíše purpurově než červeně. Barva květů druhou noc je jen slabě růžová.

A jak je to se slavným jménem Victoria regia? První vědecký popis učinil německý přírodovědec Eduard Poeppig v roce 1832 pod jménem Euryale amazonica, protože viděl jistou podobnost s asijským obřím leknínem Euryale ferox. V roce 1837 pak britský profesor botaniky John Lindley ustanovil rod Victoria a vytvořil jméno Victoria regia. Nový rod Victoria věda plně uznala, ale podle pravidla priority musí být použito druhové jméno amazonica – název Victoria regia je tedy pouze neplatným synonymem.

Pěstování, aneb každý rok znovu

Ačkoliv je viktorie rostlinou vytrvalou, v evropských sklenících se pěstuje jako letnička. Semena se vysévají krátce po Novém roce a při vysoké teplotě vody a značné spotřebě živin naroste do konce léta natolik mohutný jedinec, že dokáže vykvést. Zkrácení dne na počátku zimy je pro viktorii vražedné a proto odumírá nedostatkem světla. V roce 1961 vznikl kříženec mezi V. cruziana a V. amazonica – tzv. Longwood hybrid – který spojuje vlastnosti obou druhů a je snáze pěstovatelný.

Koncem roku 1943 byly v nacistickém Německu mobilizovány ženy i k protiletadlovým zbraním. Toto krátké video ukazuje pečlivě naaranžované momentky z jejich "veselého" armádního života. Že musely v palpostech snášet nepohodlí a hrozila jim v případě nepřátelského zásahu smrt, už německý týdeník neukazuje. 

Katalánský architekt a urbanista Ricardo Bofill je dobře známý i v Česku – podle jeho návrhu proběhla v roce 2000 renovace bývalého karlínského průmyslového areálu ČKD, dnes známého jako Corso Karlín. Bofill navrhoval také podobu letiště v Barceloně, obchodní centrum Twin Center v marocké Casablance nebo mrakodrap 77 West Wacker Drive v Chicagu.

I když byl Josef II. pohledný mladý muž a tou nejlepší evropskou partií, pro Isabellu byl manželský život utrpením. Měla negativní postoj ke všem mužům, ale snažila se, aby ve Vídni nic nepoznali. 

Těhotenství, potraty, neštovice

Isabella několikrát otěhotněla a několikrát potratila. V březnu 1762 přišlo konečně na svět první dítě - děvčátko pojmenované po babičce Marii Terezii. Porod byl nekonečný a komplikovaný, Isabella se poddávala svým bolestem a očekávala, že zemře. Josef dlel celou dobu u jejího lůžka, něžně ji držel za ruku a všemožně se snažil jí svou přítomností ulehčit nejtěžší hodiny. Sama Isabela byla překvapená, že porod přežila. Představy smrti se dlouho nedokázala zbavit. Děsila se, že bude muset znovu podstupovat další těhotenství, alespoň tak dlouho, dokud neporodí následníka trůnu.

TIP: Osvícený Josef II.: Reformátor na císařském trůně

Ačkoli ji celá rodina hýčkala, Isabella se z porodu jen těžce vzpamatovávala. Dokonce sama Marie Terezie přikázala svému synovi, aby se k manželce choval ohleduplně a šetřil ji. Jenže kvůli Josefovu apetitu byla zanedlouho Isabella těhotná znovu. A znovu potratila a pak ještě jednou! To už si Marie Terezie nebrala servítky a natvrdo Josefovi přikázala, aby se ve státním zájmu v případě dalšího těhotenství choval zdrženlivě. Poslechl ji.

Na podzim 1763 vypukla ve Vídni obrovská epidemie neštovic. Nevyhnula se ani císařské rodině. Nakazila se i znovu těhotná Isabella. Oslabená infekcí v krutých bolestech předčasně porodila druhou holčičku. Ta ale po pár minutách zemřela. Isabellino trápení však ještě neskončilo. Nemoc její krásnou tvář změnila k nepoznání. Zoufalý Josef ji starostlivě opatroval, bděl u ní ve dne v noci, modlil se a doufal v zázrak. Sám neštovice prodělal v dětství, takže se nemusel nákazy bát. Isabella však neměla nejmenší chuť s nemocí bojovat. Měla vysoké horečky, upadala do bezvědomí a několik dnů po porodu 27. listopadu 1763 umírá jednadvacetiletá stále ještě „novomanželka“ v Josefově náručí. 

Vědci našli nepatrné částečky zkamenělých mikroorganismů v červeném minerálu zvaném hematit. Nález pochází z kanadského geologického naleziště Nuvvuagittuq severovýchodně od města Québec. Jeho stáří odhadli na 3,77 až 4,29 miliard let, tedy na geologické poměry nedlouho po vzniku naší planety. Z této doby neexistují žádné přesvědčivě doložené známky života.

Nejstarší formy života na Zemi

Předpokládá se, že Země vznikla před 4,54 miliardami let. Nový objev tak naznačuje, že život se na Zemi vyvinul velmi brzy a velmi rychle.

Podle Matthewa Dodda, který mikroskopické struktury zkoumal na univerzitě v Londýně, mají organismy rozměr odpovídající desetině tloušťky lidského vlasu a jsou částečně prostoupeny hematitem. Podle Dodda může objev lidstvu umožnit lepší porozumění počátku života na Zemi.

TIP: Jak stará je Země? Jak se určovalo její stáří a proč je to tak těžké?

Vědecká komunita bývá obvykle k podobným objevům skeptická, neboť bývá velmi těžké dokázat, zda jsou fosilie skutečně pozůstatky někdejšího života a nevznikly jiným způsobem. Dosud patrně nejstarším všeobecně uznávaným důkazem o výskytu živých organismů na Zemi jsou zkameněliny nalezené v západní Austrálii v kamenech starých téměř 3,5 miliardy let.

Podobný objev si připsali v loňském roce i vědci pracující v Grónsku, kterým se podařilo objevit zhruba 3,7 miliardy let staré stromatolity, což jsou kupolovité usazeniny vytvořené koloniemi bakterií a sinic. Dosud žijící stromatolity je možné najít například v Austrálii.

Zda jsou zkameněliny mikrobů z Nuvvuagittuq skutečně dokladem nejstarší formy života na Zemi ukáže až další zkoumání. Podle odborníků totiž není vyloučeno, že jde jen o podivnou geologickou hříčku.

Téměř každý zmíněné slovo nejspíš rychle přečte jako „paranoia“ – nenechte se však zmást automatickým čtením, a dobře se podívejte ještě jednou… Pojem „pronoia“ asi nejlépe vystihuje věta z knihy Alchymista od Paula Coelha, v níž starší muž říká chlapci: „Když něco chceš, celý vesmír se spikne, aby ti pomohl toho dosáhnout.“ Pronoia je tedy pravým opakem paranoie. Zatímco paranoik předpokládá, že se určité osoby, skupiny, vlády… spikly proti němu, pronoik se naopak domnívá, že existuje jistá konspirace, která mu chce pomáhat. 

Termín se poprvé objevil roku 1982 v akademickém časopise Social Problems v článku Freda Goldnera z Queens College. Dál jej v polovině 90. let zpopularizovala i generace tzv. zippies (festivalových nomádů) jako „plíživé podezření, že se ostatní spikli, aby nám pomohli (a my jim!)“. Jakkoliv se však zdá pronoia neškodná, může hraničit až s psychickou poruchou: Náhodní známí se postižené osobě jeví jako velmi blízcí přátelé a nezávazný kompliment působí coby vyjádření hlubokého obdivu či lásky.