Doba injekčních stříkaček zvolna odchází. Nahrazují je méně bolestivé technologie, jako náplasti s mikrojehlami nebo tryskové injekce (jet injector).

Inženýři Kalifornské univerzity v Berkeley vyvinuli nový typ zařízení jménem MucoJet. Jeho velikost odpovídá větší pilulce a funguje tak, že vstříkne vakcínu pod tlakem na vnitřní stranu tváře.

S toutou novinkou lze očkovat bezbolestně, a zvládne to prakticky každý. Výtrysk vakcíny pohání voda a prášek tvořený kyselinou citrónovou a jedlou sodou, které se smísí až při aplikaci vakcíny.

TIP: Náplast s mikrojehlami proti spalničkám. Blíží se revoluce v očkování?

Testy na králicích dopadly dobře, teď jsou na řadě větší pokusná zvířata. Vědci se snaží vyladit optimální tvar a velikost tryskové pilulky. Mohly by prý vzniknout například vakcíny v lízátkách a děti by již nemusely na očkování k lékaři.

Do čela žen se postavila Vlasta, která dříve patřila k Libušině družině. Společně vybudovaly své sídlo na levém břehu Vltavy. Hrad pojmenovaly Děvín, muži do něj neměli přístup a ženy se tu cvičily v bojovém umění.

České amazonky

Používaly zbraně nejen „chladné“, ale i „ženské“, své zvědy měly i mezi ženami, které zůstaly u svých rodin. Dařilo se jim tak nad muži s převahou vítězit a jejich vojsko se rozrůstalo.

Jednoho dne vyslal kníže Přemysl svého druha Ctirada urovnat jakýsi spor. Vlasta se o jeho cestě dozvěděla a připravila lest. Vybrala nejkrásnější z dívek, Šárku, nechala ji svázat a společně se džbánem medoviny zanechat v lese. Když Ctirad se svou družinou domnělou nešťastnici osvobodil, Šárka se mu odvděčila po svém. Muže zmožené medovinou pobila dívčí družina a Ctirada zajaly a umučily na Děvíně.

To byla pro Přemysla poslední kapka. Při každé příležitosti útočil na dívky z Vlastiny družiny, až se ona sama rozhodla jako odplatu zaútočit na samotný Vyšehrad. Tehdy však už Přemysl shromáždil početné a dobře vyzbrojené vojsko, kterému se dívky nakonec podařilo přemoci. Zahynula Vlasta, která se v bojové zuřivosti příliš vzdálila od svých spolubojovnic. A smrt v boji našla i Šárka, kterou zabil Ctiradův syn. Děvín pak muži zapálili a srovnali se zemí. 

Ačkoliv polské politické špičky si válku se silnějším sousedem nepřály, mezi veřejností panovala na obou stranách bojovná a odhodlaná nálada. Teprve rychlý postup útočníků a vstup Francie a Velké Británie do konfliktu toto nadšení poněkud zpražily. Vzpomínky na první tažení druhé světové války nám snad poskytnou plastičtější pohled na problém a pomohou nám lépe pochopit myšlenkové pochody účastníků tehdejších událostí.

Váleční optimisté

Na přelomu srpna a září pracovala polská propaganda na plné obrátky a nezasvěceného pozorovatele by snadno přesvědčila o tom, že Wehrmacht čeká těžká porážka. Německý publicista Marcel Reich-Ranicki, který dříve emigroval do Polska, vzpomíná: „V polských novinách jste si mohli přečíst, že německá armáda je nedostatečně vyzbrojena, že mnozí důstojníci a vojáci jsou Hitlerovými protivníky, a proto budou brzy dezertéry. Se vší vážností byl vysloven názor, že žalostný stav většiny polských silnic a cest ztíží, nebo dokonce znemožní postup německých tanků a obrněných vozů.“

Pozdější pobočník generála Wladyslawa Anderse, Jerzy Klimkowski, komentoval své pocity na začátku války slovy: „Němci napadli za úsvitu 1. září naše hranice a toho dne se objevila nepřátelská letadla téměř nad celým polským územím. Kladli jsme si otázky: ‚A my? Kolik jsme proti nim poslali letadel? Jaké jsme způsobili škody my jim?‘“

Po vstupu západních Spojenců do války 3. září 1939 se optimismus změnil v euforii: „Nálada byla – a nejen ve Varšavě – plná nadšení. (…) Určitě to nebude lehké, ale jsme dobré mysli, neboť o porážce Německa nemáme nejmenší pochybnosti.“

Dobrá nálada však panovala i na druhé straně. Hitler pronesl slavný projev, v němž vinil Polsko z agrese a stavěl se do pozice ochránce německých obětí: „Oblékl jsem onen plášť (vojáka), který mi osobně byl nejsvatější a nejdražší, svléknu jej až po dosažení vítězství, nebo se tohoto konce nedožiji.“

Německý elitní výsadkář Martin Pöppel ve svých pamětech uvedl: „Když jsme v sedm hodin vstali, zpravili nás také o neuvěřitelně rychlém postupu našich vojenských jednotek a o smělých činech Luftwaffe. Třebaže jsme pláli opravdovým nadšením, v skrytu jsme se obávali, aby celá tahle válka neskončila dřív, než nasadí do akce nás. To by se nedalo vydržet!“

Německá lavina

Nebývale rychlý postup Wehrmachtu ve spolupráci s letectvem však rychle sebral Polákům naděje. Příslušník 23. hulánského pluku Wiktor Jackiewicz popsal jednu svou průzkumnou misi: „Jaký obrázek se mi rozprostřel před očima. Tanky, nákladní automobily s pěchotou a motorizované dělostřelectvo, to všechno se hnalo na plný plyn dolů po piotrkówské silnici. Kolona bez nejmenších pochybností tvořila přinejmenším obrněnou divizi.“

Němečtí vojáci zase často akcentují úmorné pochody. Takto vzpomínal na polské tažení velitel roty 26. pěšího pluku Kristian Kreider: „Deváté září začalo jako každý jiný den od počátku invaze do Polska. Naše nohy byly rozbolavělé následkem dlouhých pochodů v horku a prachu po nezpevněných cestách.“

Strach a hrůza

Celkově panovala mezi Němci velmi dobrá nálada, byť třeba jeden z nejúspěšnějších německých stíhačů druhé světové války Günther Rall již zaznamenal pochybnosti spojené se vstupem západních Spojenců do války: „Tak snadné vítězství ale vyvolávalo spíše smíšené pocity, nejen na naší základně, jak jsem později zjistil, ale v celé armádě. Poslušně jsme plnili rozkazy, ale celý národ s rozčilením sledoval, že v Evropě propukla další válka.“

Polská reflexe událostí byla s ohledem na jejich vývoj pochopitelně o mnoho chmurnější. Marcel Reich-Ranicki zaznamenal: „Všechno se odehrálo jinak, než jak to z plna hrdla prorokovali nepolepšitelní polští optimisté. Německé armády triumfovaly, ve Varšavě se ihned rozšířily zprávy o obrovských ukrutnostech německých vojáků. V obsazených polských obcích prý mužům budou odřezávat jazyky a někdy také varlata. (…) Šířil se strach a hrůza.“

Jerzy Klimkowski vzpomínal na hrůzy ústupu na cestě do Lodži: „Množství vojenských vozů, civilní zápřahy s celým zařízením, masy sedláků v bezhlavém útěku před nepřítelem. Šli za vojskem, nevědouce kam a proč. Za povozy byl přivázaný dobytek a okolo pobíhala telata mezi stády prasat. Všechno se sbíhalo do houfů a zcela zatarasilo cestu. Nářek a bědování se stupňovaly, hlavně když šli okolo vojáci. Vládla panika. Nejvíce zdrcující pohled byl na polovojáky-polocivily, kteří jednotlivě i po skupinách spěchali za svými oddíly. Všichni vlastně bloudili. Nevěděli kam jít a co dělat.“

Hořký konec

I přes statečný odpor polských obránců skončila válka díky nebývalé efektivitě německých vojsk již po pěti týdnech. Šok z rychlé porážky šel těžko zakrýt. Jerzy Klimowski vzpomíná: „Na srdce Poláků dolehl těžký smutek a bezmezné zoufalství, bezmoc, že se nepříteli nemohou postavit pro nedokonalost výstroje a neschopnost vedení.“

Ačkoliv pro německou stranu znamenalo polské tažení nebývalý úspěch, byl to pouze první krok a tak to také mnozí vnímali. O bouřlivých oslavách se nikde nedočteme, slavné stíhací eso Adolf Galland vzpomíná: „Hitler nás krátce navštívil na polním letišti jižně od Varšavy a pojedl s námi stravu uvařenou v polních kuchyních. Podali jsme mu hlášení a on s námi mluvil o uspokojujícím průběhu operací a vynikajících výkonech grupy.“

Řada Poláků se však s porážkou nesmířila, odešla za hranice, kde se připojila k protihitlerovské frontě, a vojáci s bílou orlicí na uniformách bojovali na bojištích napříč Evropou i severní Afrikou.

Polský pilot, pozdější letecké eso Witold Urbanowicz vzpomínal na rozhovory s přáteli již za svého pobytu v Anglii: „Když jsem opouštěl Polsko po zářijové kampani, zdálo se mi, jako bych viděl padat nad celou zemí těžkou oponu. Spadla, ale dá-li Bůh, ne nadlouho. A našim úkolem je oponu zvednout, aby znovu světlo svítilo tam, kde je dnes lidem odpíráno.“ 

Pořídit dobrý snímek prostřednictvím automatické sondy, která přistála na povrchu vzdáleného tělesa, je komplikované z několika důvodů: Kvůli zpoždění signálu nelze vznik fotografie ovlivnit v reálném čase a je nutné se plně spolehnout na automatiku.

Další potíž představují často nehostinné podmínky – a právě na Venuši dosahují povrchové teploty téměř 500 °C a tamní tlak odpovídá stonásobku toho pozemského. Než byste vytáhli svoji oblíbenou zrcadlovku, proměnila by se v hroudu roztaveného a deformovaného plastu a kovu… 

V úvahu je třeba vzít i optické vlastnosti atmosféry. Zatímco plynný obal Země má v tomto ohledu velmi blízko vzduchoprázdnu, hustá atmosféra Venuše funguje jako silná spojná čočka. Dohlednost na planetě se tak odhaduje na pouhých 100 metrů! To vše je důvodem, proč sebelepší dostupné snímky z povrchu Venuše neuspokojí ani amatérského fotografa krajinek.

U mnoha panovnických i šlechtických párů začalo být například běžné, že manželé žili odděleně. V manželství šlo především o zajištění následnictví a sledování diplomatických cílů. Sexuální kontakt se mnohdy omezil pouze na zplození potomka a následníka trůnu, zatímco „plnohodnotný“ milostný život vedl král a případně také královna se svými víceméně oficiálními milenci a konkubínami.

Novověké prodejné ženy

Nejvíce „uvolněné mravy“ tradičně panovaly v Itálii a dalších středomořských státech, zatímco severní Evropa byla zprvu podstatně umírněnější. Šlechtické výpravy zvané kavalírské cesty pořádala do těchto oblastí i česká aristokracie a pro mnohé z šlechticů byly doslova kulturním šokem. Otevřenost italských kurtizán vyrážela dech pážatům i šlechtickým jinochům z německých a českých krajin. Dlužno dodat, že podobné situace byly velmi krušnými chvilkami pro jejich poručníky, kteří mimo jiné měli mladé aristokraty chránit před „nepatřičnými svody“. Koloniální velmoci, jako bylo v 16. století také Portugalsko, získávaly praktické zkušenosti s prostitucí zejména díky svým námořníkům. Ti se v nově vytvořených koloniích někdy přímo zapojovali do obchodování s „bílým masem“, unášeli například japonské ženy a dívky a nutili je k prostituci na palubě svých lodí nebo v přístavních městech.

Strašák jménem syfilis

V mnoha oblastech Evropy se však prostituce začala znovu kriminalizovat nebo alespoň více kontrolovat koncem 15. století, když v Neapoli propukla velká epidemie syfilidy. K té došlo roku 1494 a možná souvisela s Kolumbovými zaoceánskými výpravami. V té době bylo například v Římě evidováno na 7 000 prostitutek, v Benátkách pak dokonce 11 tisíc, a to byly počítány pouze ženy v nevěstincích, nikoliv na ulici.

Pohlavní choroby mohli do Evropy zavléci vracející se námořníci, kteří se na amerických kontinentech chovali více než přátelsky k místním domorodým ženám. V následujících desetiletích se epidemie pohlavně přenosných chorob začaly pravidelně opakovat, což přineslo další vlnu kritiky veřejných domů. S příchodem protestantství již byla prostituce v mnoha oblastech považována za hříšnou a následovaly různě úspěšné pokusy ji zcela nebo alespoň částečně potlačit. Prostitutky byly někdy nuceny odlišit se od počestných žen a nosit odlišující znamení, chápané někdy dokonce jako znamení hanby, v podobě určitého předmětu, písmena, vyholené hlavy a podobně.

Na rozdíl od jiných uměleckých síní nejen v Japonsku v NACT nenajdete žádné stálé expozice. Jde spíše o prostor, pronajímaný umělcům nejrůznějších oborů. Nesnadný úkol vyplnit 2 000 metrů čtverečních prázdného centra dostala za úkol francouzská architektka Emmanuelle Moureaux, známá svými rozmáchlými a pestrobarevnými expozicemi. 

Emmanuelle vytvořila komplikovaný duhový les, čítající 60 tisíc barevných číslic, uspořádaných do trojrozměrných sítí. Číslice jsou rozdělené do deseti vrstev. Ve skupinách vytvářejí letopočty odkazující na deset let historie centra a aby těch desítek nebylo málo – barevná škála čítá 10 × 10 odstínů. Dokonalá oslava dekády!

S výjimkou dráčků létavých se bájným drakům v reálném světě nejvíce podobají varani komodští – největší žijící ještěři obývající Zemi. Ne nadarmo se jim přezdívá komodští draci. 

Varaní kousnutí je v mnohém nebezpečnější než uštknutí hada. Člověk pokousaný varanem musí neprodleně do nemocnice a nemine ho nitrožilní podávání vysokých dávek antibiotik. Jedem, kterým varani zabíjí svou kořist, jsou totiž bakterie obsažené v jejich slinách. 

Sliny varana komodského obsahují přes 50 druhů bakterií, z nichž nejnebezpečnější je Pasteurella multocida. Bakterie v ráně postupně přivodí celkovou sepsi a smrt napadené oběti. Společně s nimi působí i poměrně nedávno objevený jed, který mají varani umístěný ve žlázách spodní čelisti. Sami varani jsou ale do značné míry imunní vůči kousnutí svých kolegů. Znamená to, že jejich imunitní systém se dokáže s jinak nebezpečnou a smrtelnou infekcí vypořádat.

Dračí antibiotikum

Vědci z univerzity ve Virginii nyní prozkoumali vlastnosti krve těchto zvláštních ještěrů. Závěry Barney Bishopa a Monique van Hoek jsou více než překvapivé – v krvi varanů vědci objevili látky, které by mohly sloužit jako základ pro novou generaci antibiotik.

Většina živočichů nosí ve své DNA jednoduché bílkoviny známé jako antimikrobiální peptidy (AMP). Ty slouží jako účinná bariéra proti infekcím patogenními mikroorganismy, od virů přes bakterie až po houby a prvoky. Zároveň mají významný terapeutický potenciál, protože si udržují účinnost i proti patogenům, které jsou rezistentní vůči běžným mikrobicidním látkám.

TIP: Zázračné muší larvy dokážou vyhojit zanícené rány

Analýza varaní krve odhalila 48 doposud neznámých antimikrobiálních peptidů. Nejméně osm z nich pak bylo účinných v boji proti infekčním bakteriím Pseudomonas aeruginosa, často se vyskytujících v prostředí nemocnic, a také proti bakteriím Staphylococcus aureus, způsobujícím nejrůznější infekce, od mírných zánětů až po život ohrožující sepse.

V polovině listopadu loňského roku vypustila NASA z floridského Mysu Canaveral nový satelit Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA). Tento pokročilý meteorologický satelit, nesoucí označení GOES-16, pracuje na geostacionární oběžné dráze, ve vzdálenosti zhruba 35 tisíc kilometrů od Země. Hlavním nástrojem GOES-16 je detektor blesků Geostationary Lightning Mapper (GLM). 

GLM nepřetržitě sleduje blesky na západní polokouli a poskytuje cenné aktuální informace meteorologům. Ti se tak mohou dozvědět, kde přesně právě vznikají bouře, jak rychle zesilují a zda se stávají vysoce nebezpečnými.

TIP: NOAA zveřejnila první snímky pořízené meteorologickým satelitem nové generace

Kombinací dat GLM s radarovými snímky a dalšími satelitními daty lze přesněji a s větším předstihem varovat například před záplavami. V suchých oblastech zase informace detektoru blesků pomáhají identifikovat oblasti, kde aktuálně hrozí riziko požárů.

Dnes už se geneticky modifikuje kde co, od světélkujících koťat, až po kozy vyrábějící pavoučí hedvábí. Mravenci ale zatím unikali pozornosti genetických inženýrů. Teď se to ale změnilo. Vědci  použili genetický editor CRISPR a s jeho pomocí kvůli výzkumu vypnuli v mravencích druhu Ooceraea biroi gen orco, který se u mravenců podílí na fungování čichu.

Mravenci Ooceraea biroi jsou pro podobné pokusy vhodní. Fungují totiž jako klonální společenstvo a rodí se z neoplozených vajíček, takže nepotřebují žádné královny. Pocházejí z Asie, ale dnes se invazně šíří v tropech a subtropech celého světa.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Když jim vědci tímto způsobem vypnuli čich, nebyli mravenci schopni sledovat pěšinky vytvořené ostatními mravenci. Změna měla zásadní dopad na jejich sociální chování.

Tisíce turistů každoročně mířily k jednomu ze symbolů Malty – takzvanému Azurovému oknu. Skalní útvar po intenzivních bouřích ve středu ráno nečekaně zmizel v moři. Podle premiéra Malty Josepha Muscata jde o mimořádně smutnou událost, zkáza přírodní památky byla ale nevyhnutelná. 

TIP: Budoucnost pískovcového unikátu: Pravčická brána se spadnout nechystá

Tvrzení premiéra vychází ze závěrů geologické studie z roku 2013. Vědci tehdy na základě průzkumu dospěli k závěru, že eroze je v případě skalního útvaru nevyhnutelná, ale nehrozí, že by se okno zhroutilo v bezprostřední budoucnosti. Optimistické odhady předpovídaly Azurovému oknu budoucnost v desítkách let. V roce 2016 úřady zakázaly procházky po mostě pod hrozbou pokuty. Postupující eroze, silné bouře a také neukáznění návštěvníci ovšem vykonali své a skalní útvar ve středu ráno definitivně zmizel v moři.