Obyvatelé kanadského městečka Onoway jen nevěřícně koukali, cože jim to teče z kohoutků. Na místo čisté vody tekla z vodovodního potrubí podivná růžová tekutina. Místní hasiči a policisté museli vyřizovat desítky telefonátů vyděšených a rozčilených obyvatel. Podle starosty města ale nešlo o nic vážného – do vodovodního potrubí nedopatřením uniklo blíže nespecifikované množství manganistanu draselného – látky, která se běžně používá k odstranění železa a sirovodíku.

Sirovodík ve vodě se obvykle odstraňuje silnou oxidací vody – buď provzdušňováním, které zajistí dostatečný přístup kyslíku do vody, nebo pomocí silného oxidačního činidla (v tomto případě manganistanu draselného).

„Jídlo mi bylo jedinou útěchou,“ říká dnes 23letá Nicole Lewisová vážící přes 310 kilogramů. Rodiče Nicol byli narkomani, otec se živil jako řidič kamionu a bral kokain. Později jej naučil brát i Nicolinu matku. „Vzpomínám si, že už od mala se na mě rodiče často zlobili. Většinou jsem vůbec nevěděla proč. Útěchu jsem hledala nejčastěji v jídle,“ říká Nicole.

Místo koupelny, zahradní hadice

Nedostatek pohybu a neustálé přejídání se pochopitelně na dívce podepsalo. Ve 14 letech Nicole vážila více než 90 kilogramů, od dva roky později to již byl dvojnásobek. Dnes váží tato matka dvou batolat přes 310 kilogramů.

Když už se mladá dívka nevešla do koupelny a sprchovat ji musel její přítel zahradní hadicí, rozhodla se, že se svou váhou něco udělá. V Houstonu vyhledala doktora Younan Nowzaradana a společně začali pracovat na úpravě dívčina životního stylu. 

Zpočátku to šlo velmi pomalu, během prvních dvou měsíců Nicole shodila jen necelých osm kilogramů. Aby se Nicole dostala do péče chirurgů musela ale přidat. Třetí měsíc proto shodila téměř 15 kilo. Dnes je Nicole po operaci žaludku a váží o 74 kilogramů méně než na začátku své strastiplné cesty. Cesta k vytoužené postavě bude ale ještě velmi dlouhá.

Tím, jak mozek funguje nebo jak některé z jeho atributů ovlivňují naši osobnost, si lámal hlavu nejeden badatel už v minulosti. Anatomii orgánu zkoumali již staří Egypťané a o mozku jako o centru duševních procesů se začalo uvažovat ve starém Řecku. Protože nebylo možné zkoumat mozek živých jedinců, nezbylo než se uchýlit k nepřímým metodám.

Jednou z nich se už v novodobé éře stalo studium pacientů s různými poškozeními tohoto orgánu. Věnoval se mu například francouzský chirurg a anatom Pierre-Paul Broca (jehož jméno nese tzv. Brocovo mozkové centrum), mimo jiné jeden ze zakladatelů kraniometrie. Šlo o velmi populární metodu rozšířenou v 19. století, která zkoumala také vztah inteligence a hmotnosti orgánu. Nakonec se však od ní upustilo, stejně jako například od frenologie, jež dávala do souvislosti inteligenci a fyzickou stavbu lebky.

Případ Phinease Cage 

Proslulým aktérem v historii chápání propojenosti mozku a lidské osobnosti se stal Američan Phineas Cage. V roce 1848 pracoval jako předák na stavbě železnice a jednoho odpoledne chtěl železnou tyčí upěchovat nálož určenou k odpálení skály. Výbuch však nastal dřív, železná tyč prošla muži hlavou, konkrétně přední částí čelního mozkového laloku, a skončila zkrvavená o třicet metrů dál. Cage jako zázrakem přežil, a dokonce se fyzicky zcela zotavil – jeho osobnost se ovšem výrazně změnila: Z klidného pracovitého muže se stal netrpělivý, vulgární a umíněný hulvát. Jeho nová povaha ho brzy připravila o práci a až do náhlého skonu v roce 1861 se živil například vystupováním v cirkuse. 

Cage se stal názorným příkladem, jak různé povahové vlastnosti souvisejí s určitými oblastmi mozku. U tehdejší odborné veřejnosti však případ vzbudil jen malou pozornost a posloužil zejména frenologům k podpoře jejich nauky. Dnes známe podobných kauz mnohem víc a jsme díky nim schopni snáz určit, jak mozek funguje. 

Moderní metody

Technický rozvoj nám umožnil zkoumat mozek na zcela nové úrovni. Díky moderním neurozobrazovacím metodám dokážeme neinvazivně studovat mnoho jeho funkcí přímo ve chvíli, kdy v orgánu probíhá určitý proces. Existuje celá řada technik, jak zobrazit strukturu a činnost mozku: K nejužívanějším patří elektroencefalografie (EEG), počítačová tomografie (CT), magnetoencefalografie (MEG), pozitronová emisní tomografie (PET) a funkční magnetická rezonance (fMRI). Právě poslední jmenovaná přitom umožňuje na základě prokrvení určité oblasti velmi přesně pozorovat funkční změny v mozku při konkrétní činnosti a momentálně hraje jednoznačný prim. 

Láska v hlavě

Láska představuje intenzivní emoci, s níž se v životě setká asi každý. Obvykle si ji spojujeme se srdcem, ale zdá se, že má přece jen víc společného s mozkem. Na to, co o lásce prozradí fMRI, se ve své analýze z roku 2010 zaměřila Stephanie Ortigueová z americké Syracuse University. Nebylo až tak překvapivé, že celý jev úzce souvisí s mozkovým systémem odměn. Navíc se ale ukázalo, že se při různých typech lásky – od bezvýhradné zamilovanosti až po mateřský cit – zapojuje hned dvanáct odlišných oblastí mozku. Aktivují se přitom zejména centra související s vyplavováním hormonů, jako jsou dopamin, adrenalin či oxytocin.

Při zamilování dochází v mozku k podobným procesům jako po užití drog, jež navozují euforické stavy (viz Každou noc na drogách). Zdá se však, že láska nepředstavuje jen primitivní hormonálně navozenou emoci. Při jejím prociťování se zapojují též oblasti, které se podílejí na různých vědomých i nevědomých kognitivních (poznávacích) procesech a dochází také k ovlivnění pozornosti, sociálního vnímání či mentální reprezentace. Na jednu stranu bude možná některé romantiky mrzet, že lze lásku studovat pomocí podobných vědeckých metod. Na druhou stranu budeme moct získané informace využít například při léčbě depresivních stavů „zlomeného srdce“, respektive „zlomeného mozku“.

Skenování emocí

Lze na základě záznamu mozkové aktivity poznat, jak se kdo cítí? Tuto otázku se pokusil zodpovědět Karim Kassam z Carnegie Mellon University. V článku publikovaném v roce 2013 v časopise PLoS ONE představil experimenty, při nichž měly pokusné osoby nejprve za úkol navodit si psychický stav, který by se nejvíc blížil pocitům strachu, hněvu, znechucení, závisti, štěstí, chtíče, hrdosti, smutku či hanby. V takovém rozpoložení byl pak pomocí fMRI pořízen záznam jejich mozkové aktivity a následně se porovnával s obrazem, jenž vznikl, když se pokusným osobám navodil některý z výše uvedených stavů pomocí fotografií. 

Ukázalo se, že při určitých emocích se v obou případech zapojily stejné oblasti, a na základě skenu bylo možné přesně odhadnout, jaký pocit daná osoba právě prožívá. Zmíněná studie tak poprvé nastínila způsob, jak některé emoce objektivně měřit. Nabízí se i otázka, zda by bylo možné s využitím fMRI určit, jestli zkoumaná osoba lže, a uplatnit tak metodu coby detektor lži.

Lepší a horší mozky? 

Měření inteligence a její stanovení pomocí veličiny známé jako IQ je velmi ošemetná záležitost – a mnozí vědci by souhlasili, že i velmi pochybná. Přesto snahy v tomto směru neustávají, přičemž se doslova nabízí využití neurozobrazovacích technik. Na otázku, zda nám může fMRI prozradit něco o inteligenci, se zaměřila Emily Finnová z Yale University. Její práce zveřejněná v srpnu 2015 přinesla velmi zajímavé výsledky, podle nichž jsou některé mozky zkrátka „lepší“ než jiné: Podle míry propojenosti různých oblastí lze totiž u některých předpokládat vyšší míru tzv. fluidní čili vrozené inteligence. V budoucnu tak zřejmě bude možné podobným způsobem odhadovat i další zděděné vlastnosti, což by mohlo mít rozličná uplatnění.

Jeden z vědců oslovených v souvislosti se závěry výzkumu bezelstně navrhl, že by mohly být děti nastupující do školy oskenovány a podle výsledků by se jim pak přizpůsobila výuka a vybralo budoucí zaměření. Taková úvaha je vskutku děsivá a věřme, že podobné diskriminační praktiky nenajdou širší podporu. Naopak by však zmíněné techniky mohly pomoct diagnostikovat různé psychické poruchy.

Vzpomínat a zapomínat 

K předním odborníkům na studium paměti patří například Daniel Schacter z Harvard University, jehož kniha Sedm hříchů paměti se před několika lety dočkala i překladu do češtiny. Autor v ní mimo jiné upozorňuje na význam neurozobrazovacích metod při studiu jevů souvisejících s pamětí. Pomáhají nám totiž pochopit, jak dochází k ukládání, ale i k zapomínání různých informací. 

Jeden z prvních pokusů, který Schacterův tým prováděl pomocí fMRI již na konci 90. let, ukázal zajímavé efekty: Na základě toho, které oblasti se při zaslechnutí určitého slova aktivují, lze předpovědět, zda si jej pokusná osoba zapamatuje. A to byly zmíněné metody teprve v plenkách. 

Technologická čtečka myšlenek 

Do jisté míry lze dnes již pomocí fMRI zachytit, na co pokusná osoba myslí. Tým irské neurovědkyně Eleanor Maguireové si pro svůj pokus vybral deset dobrovolníků a těm vědci následně přehráli tři krátké filmy zobrazující osobu, jež vykonává nějaký jednoduchý úkol. Badatelé zachytili obraz mozkové aktivity, kterou u jednotlivců daný snímek vyvolal. Poté byli dobrovolníci požádáni, aby si sami náhodně jeden z filmů přehráli v hlavě, přičemž je opět skenovala magnetická rezonance. Výsledky přinesly fascinující zjištění: Pomocí fMRI bylo možné prokazatelně určit, na který snímek pokusná osoba myslí. 

Zmíněný experiment je zatím jen malým krůčkem na cestě k tomu, abychom dokázali touto metodou číst něčí myšlenky – autoři studie přesto varují i před zbytečným optimismem. Podle nich fMRI stále představuje v mnoha ohledech značně omezenou metodu. Pouze nám ukazuje, které oblasti mozku jsou v danou chvíli aktivní, nic ovšem neříká například o tom, zda se při konkrétní představě zapojují vždy stejné neurony.

Kdo je tady pánem?

Mozek právem považujeme za jeden z nejzajímavějších cílů, kterému můžeme věnovat svoji pozornost – už jen proto, že v tomto smyslu zkoumá předmět studia sám sebe. Moderní neurozobrazovací metody skýtají nový pohled na nejrůznější psychické procesy, ať už jde o emoce, abstraktní uvažování, paměť, nebo například o interpretaci zrakových podnětů či řeči.

Nabízí se otázka, nakolik se stáváme pouhou obětí rozmarů vlastního mozku a jeho neurochemie, a do jaké míry disponujeme svobodnou vůlí. Co je pak morálka či politické přesvědčení? Představují něco, o čem rozhodujeme „sami“, nebo se jedná jen o nastavení našeho mozku? Odpovědět na uvedené otázky bude nesmírně obtížné. S jistotou lze však říct, že „vyladění“ mozku není nahodilé, ale jde o výsledek biologické evoluce trvající mnoho milionů let. 

Sluneční soustava je plná částeček kosmického prachu, který pochází z komet, srážek asteroidů i dalších zdrojů. Tento prach padá na planety, včetně Země. Některá zrnka přežijí i průchod pozemskou atmosférou a dopadnou na povrch.

TIP: Sonda Stardust přinesla prachové částice z časů raného vesmíru

Badatelé britské univerzity Imperial College London nedávno přišli na to, že zrnka kosmického prachu, která obsahují jílové minerály bohaté na vodu, přežijí průchod atmosférou snadněji, než zrnka bez vody.

Když zrnko prachu vletí do atmosféry, tak se změní na kapičku roztaveného materiálu, podobného magmatu. Pokud obsahuje vodu, tak se voda začne vařit a vytvoří v roztavené hmotě bubliny, takže připomíná spíše pěnu.

Bublinové padáky

V podobě pěny se částice prachu stane mnohem lehčí a také chladnější, takže při svém průletu atmosférou brzdí, jako by měla bublinové padáky. Výsledky experimentů ukazují, že takové částice brzdí opravdu účinně a jejich teplota poklesne o 100 °C.

Světová zdravotnická organizace WHO nedávno oznámila, že znečištěné prostředí má v současné době ve světě na svědomí celkem čtvrtinu z úmrtí dětí mladších pěti let. Týká se to znečištění ovzduší, pasivního kouření a pití kontaminované vody.

Podle prohlášení WHO je pro malé děti nejvíce smrtelné znečistěné ovzduší. Jejich drobná těla a vyvíjející se orgány je dělají obzvláště zranitelnými. Odborníci odhadují, že infekce dýchací soustavy, jako jsou například zápaly plic, které lze připsat na vrub znečištěnému vzduchu, každoročně na celém světě zabijí asi 570 tisíc dětí mladších pěti let.

TIP: Vražedné znečištění ovzduší: Ročně zabije přes 3 miliony lidí

Tím se znečištěný vzduch stává nejčastější příčinou úmrtí malých dětí. Předstihl tak i malárii nebo znečištěnou vodu.

Odborníci v Číně nedávno objevili obzvláště smrtící kmen ptačí chřipky H7N9. V této chřipkové sezóně už nakazil více lidí, než kdykoli v minulosti od objevu tohoto typu viru v roce 2013. Do letošního února (2017) to bylo už 460 lidí.

Během prvních čtyř známých chřipkových sezón viru H7N9 se u 88 procent nakažených vyvinul těžký zápal plic. 68 procent infikovaných skončilo na jednotce intenzivní péče a 41 procent lidí s virem H7N9 zemřelo v důsledku septického šoku a vícenásobného selhání orgánů. Jedná se o jiný typ chřipkového viru, než jaký aktuálně řádí v Česku (H5N8). 

TIP: Po evropských drůbežárnách se opět šíří ptačí chřipka: Jsou na řadě i lidé?

Podle nových zjištění se většina pacientů nakazila virem H7N9 během kontaktu s infikovanou drůbeží na farmách. Riziko přenosu s člověka na člověka je podle odborníků zatím poměrně nízké a omezuje se jen na osoby v těsném kontaktu s nakaženým. Tento virus ale bude nutné do budoucna pozorně sledovat.

Stoupali jsme od křišťálových vod potoka Tokáreň promáčenou bujnou vegetací. Cesta vedla strmě vzhůru a májový liják po suchém jaru štědře hasil žízeň horského lesa. Vítr sháněl mraky do údolí a vrhal nám za límce pečlivě zapnutých bund ledovou sprchu zatímco z okraje mýtin bedlivě pozorovali naše pohyby karpatští jeleni.

V sedle Lysina déšť zeslábl, vítr zesílil a nám proběhlo po těle nepříjemné mrazení. V husté mlze kolem nás se v bláznivém tanci klátily jalovce. A náhle – jako když se v divadle rozhrne opona – se mlha potrhala a nám se otevřel široký rozhled. Příroda explodovala zelení. „Smokies!“, vydechl údivem můj zcestovalý kamarád Filip, který fotografoval ve většině severoamerických národních parků. Cáry mlh stoupaly do výšky jako chocholy dýmajících sopek, jako ohňové signály lesních národů pohanských dob. Kolem nás se ovšem do daleka neprostíraly americké Smoky Mountains (Kouřové hory), nýbrž slovenské pohoří Čergov.

Krajina lahodnosti

Hřebeny slovenských hor se tiše a pokojně vlnily. Na rozdíl od kruhů na vodní hladině se ale zelené vlny neuklidňovaly a vytvářely atmosféru věčné jistoty. Seděl jsem na plochém balvanu a nemohl nasytit hladové oči. Přes pěšinu pod mýma nohama vlekl mravenec jakýsi náklad a v křovinách se hlučně živil ořešník.

Snažil jsem se co nejpřesněji vybavit slova Hany Rysové a Václava Cílka z úvodu jejich knihy Tichý břeh světa: „Všude kolem nás a právě teď vítězí rychlost nad pomalým pohybem, hluk přehlušuje ticho a politika vítězí nad kulturou. Ale při pohledu do minulosti to není pravda. V delším časovém období zůstává z pyšné a brutální historie sediment úsměvu, klidu a jakési tíže. Jak je to možné, nevíme. Při pohledu do minulosti vzpomínáme na hudebníky a básníky, ne na bankéře a policejní náčelníky. Jméno významného a mocného cenzora si nakonec připomeneme jenom proto, že kdysi bránil Máchovu Máji. Stěží si vzpomeneme na dvě tři jména ministrů, kteří vládli před dvaceti či třiceti lety, ale knih, filmů a melodií z té doby známe desítky.“

TIP: Lesy a pralesy Valašska aneb Nenápadné kouzlo Hostýnska

Letadlo přeletující nad Čergovem působilo navzdory přítomnosti 21. století opravdu velmi nepatřičně. Polský básník Jerzy Harasymowicz vydal v roce 1957 básnickou sbírku Návrat do krajiny lahodnosti. Při pohledu do krajiny Čergova jsem měl neodbytný pocit, že jde právě o toto místo.

Dědici Dona Quijota

Obec Tulčík (1 296 obyvatel) neleží ve španělském kraji La Mancha, najdete ji jen pár kilometrů od Prešova. Přesto se sny, které se zrodily v hlavách členů Lesoochranárskeho zoskupenia VLK, sídlícího právě v Tulčíku, až nápadně podobají snům důmyslného rytíře dona Quijota. Před mnoha lety iniciovalo seskupení VLK (kromě mnoha dalších ekologických aktivit) peněžní sbírku nazvanou „Kúp si svoj strom“, jejímž cílem bylo zakoupit v oblasti Čergova co největší území a vyhlásit jej za rezervaci. V dubnu 2004 se pábitelský sen ekologů stal skutečností: díky peněžním příspěvkům ze Slovenska a dalších osmnácti zemí světa mohlo být zakoupeno území o rozloze 21,4 hektaru. Na něm pak byla vyhlášena první slovenská soukromá rezervace, nesoucí hrdé jméno „Vlčia“.

Na Čergovu si stromy kupují i Češi, obvykle prý jako svatební dar. Svůj strom zde má také bývalý český prezident Václav Havel nebo písničkář Jarek Nohavica. Kuriozitou je, že jeden mnišský řád si kupuje pouze mrtvé ležící stromy.

Činnost sdružení má mnohé sympatizanty, ale také četné odpůrce. I do českých médií se VLK dostal například nekompromisním bojem za ochranu Tiché doliny ve Vysokých Tatrách a nepřehlédnutelnými protesty proti těžbě kalamitního dřeva, které schválila slovenská vláda. Zásadovým ochranářským postojem a nesmlouvavými přístupy je VLK trnem v oku k přírodě nešetrným podnikatelským postupům a jejich strůjcům a vykonavatelům.

Kup strom, zachráníš zvěř

„Rezervace se nachází v jedlobukovém stodvacetiletém lese,“ napsal mi náčelník sdružení ing. Juraj Lukáč. „Peněžní sbírka Kúp si svoj strom nadále pokračuje: naším cílem je Vlčiu stále rozšiřovat. Ideálem je pak dosáhnout přísně chráněné rozlohy 5 000 hektarů.

Před lety se mohla zdát myšlenka na vytvoření rezervace zcela nereálná, ale v současné době v již existujícím prostoru žije pětičlenná smečka vlků, dva rysové a jeden medvěd. Také zde loví orel skalní a tři orlové křiklaví.

Je však třeba si uvědomit, že smečka vlků v Karpatech potřebuje ke svému životu asi 5 000 hektarů – tj. 50 km čtverečních. To je rozloha typického teritoria; v extrémních případech však může teritorium smečky mít až 30 000 hektarů – tj. 300 km čtverečních. Medvědovi zpravidla stačí okolo 800 až 2 000 hektarů a rysovi asi 1 000 hektarů. Z těchto čísel je zřejmé, že 21,4 hektaru rezervace je jen malou částí bioregionu velkých šelem na Čergovu. Také je jasné, kde má původ kýžená velikost rezervace – má za úkol poskytnout nutný minimální prostor pro jednu vlčí smečku a další divoce žijící zvířata.

Ráj klidu a terénních motorek

Že vlci na Čergovu skutečně žijí, jsme se měli přesvědčit záhy. Přímo na hřebenové stezce jsme objevili vlčí trus – dva válce plné jelení srsti. Pěšina nás za chvíli dovedla na vrchol Velké Javoriny (1 079 metrů nad mořem), pod níž se první soukromá rezervace Vlčia nachází.

Krásné přírodní partie nás přivedly až k útulné turistické chatě Čergov. Tady jsem byl nucen přiškrtit své malamuty na vodítkách. Vousatý správce právě pobíhal s velkou lahví mléka zakončenou dudlíkem za temperamentním jelením kolouchem. „Přinesly nám ho děti a naše fenka bernardýna ho adoptovala,“ pochlubila se novým přírůstkem do rodiny blonďatá paní správcová.

Vzali jsme zavděk občerstvením a pochvalovali opékanou klobásku, žejdlík piva i božský klid. „To máte někdy vidět o víkendu,“ vrátila nás na zem šarmantní čtyřicátnice. „Jezdí sem party mladých na terénních motorkách a čtyřkolkách. Zákazy pro ně neplatí. To víte – zlatá mládež,“ posteskla si.

Balet na nebi

Čerstvý vlčí trus jsme objevili i u osady Ambrušovce, dokonce nedaleko posledního stavení. Po dopoledním dešti nebylo ani stopy a mezi mraky už dokonce prosvěcovalo nesmělé slunce. Hlasité kvorkání nás donutilo zvrátit hlavy vzhůru: vysoko na obloze pořádala aviatickou produkci pětice krkavců. Přírodní národy nazývají krkavce „vlčími ptáky“; jejich mezidruhové přátelství vstoupilo do legend a mýtů Indiánů, Inuitů i národů Sibiře. Z „paktu o neútočení“, podepsaného kdysi pradávno krkavčím zobanem a vlčím tesákem, mají prospěch oba druhy.

Krkavci se přiživují na vlčí kořisti a vlci naopak naslouchají varovnému pokřiku černých letců, kteří mají ze vzduchu dokonalý přehled o potenciálním nebezpečí. Kdo však měl to štěstí pozorovat společné hrátky vlků a krkavců, pochopil, že jde o něco víc – o vzájemné sympatie. Markantní je to i při chovu vlků v zajetí ve velkých výbězích, kam se za nimi slétají krkavci z dalekého okolí. Krkavci patří (společně s papoušky) k nejinteligentnějším ptákům a vlci k nejinteligentnějším šelmám. S nadsázkou lze říci, že oba druhy „jedou na stejné vlně“.

Až za šera jsme pomalu sestupovali do údolí. Kolem nás pospíchaly křišťálové vody potoka Tokáreň. Šepotaly si mezi kameny, na skalních prazích a mezi příbřežní vegetací, která se žíznivě skláněla k hladině potoka z prudkých kamenitých břehů. Iluze naprosté divočiny byla dokonalá. Přál jsem si, aby z tmavnoucích horských svahů zavyl vlk, ale neposkvrněné ticho narušovala jen mumlavá píseň vody. Snad někdy příště. Na Čergov se někdy určitě vrátím a Vlčia bude zase o něco větší …

Pohoří Čergov

Téměř nenarušená příroda Čergova se nalézá ve slovenském regionu Šariš a patří do okresů Sabinov, Stará Ľubovňa a Bardejov. Pohoří Čergov náleží do subprovincie Východních Karpat, nejvyšší vrchol Minčol dosahuje výšky 1 157 metrů. Toto pohoří patří ke flyšovým pohořím Slovenska, jehož původní vegetací byl bukový les. Ve vyšších polohách se nachází pásmo kyselomilných bučin, zatímco v nižších polohách rostou květnaté lesy a v podhorských nivách převažují především porosty statných dubů. Územím Čergova probíhá hlavní evropské rozvodí – řeka Poprad patří k úmoří Baltského moře a území odvodňované řekou Torysou náleží k úmoří Černého moře.

Kup si strom

Pokud někoho zaujala bohulibá akce koupě stromu, více se může dozvědět na internetové adrese www.wolf.sk/sk. Pod odkazem Kúp si svoj strom a dalšími podsložkami získáte vyčerpávající informace. Jeden strom stojí 50 eur.

Rady do batohu

Nenechte si ujít

Bradlové pásmo – přírodní památka o výměře 20,1 ha (vyhlášena roku 1981). Deset samostatných skalních bradel je příkladem erozního reliéfu (přístup z Kamenice).
Minčol (1 157 m n. m.) – nejvyšší kopec Čergova, který má charakter holého vrcholu s typickou karpatskou horskou květenou, jež zasahuje i do lesních společenstev. Nejlépe se na něj dostanete po značené turistické trase z Kamenice.
Sokolí dolina – se nachází v jižním svahu Minčolu. Vytvořil ji Sokolí potok, pramenící pod Minčolem, který se hluboce zařezává do flyšových hornin. V levém svahu lesnaté doliny se nachází mohutná Sokolí skála (vysoká cca 60 m). Pod ní je nižší bradlo se skalním oknem.
Vlčia – první soukromá rezervace. Nachází se pod vrcholem Velké Javoriny. Přístupové možnosti – např. z Červené Vody nebo z romské osady Majdan.
Šarišské Jastrabie – rolnická obec, která byla původně královským loveckým revírem. V obci je několik zachovaných srubových dřevěnic se šindelovými střechami.
Sabinov – historické jádro města bylo vyhlášeno za památkovou zónu.
Nový hrad – zřícenina hradu se zbytky jádra, věže a opevnění (značený přístup ze vsi Ľutina).
Hervartov – obec s monumentálním dřevěným kostelem sv. Františka z Assisi (nejstarší dřevěný kostel na Slovensku, který byl postaven v gotickém slohu kolem roku 1500). Srubová stavba ze vzácného tisového dřeva je odeskována a kryta šindelem. Má polygonální svatyni a čtyřhrannou věž.
Frička – obec s dřevěným kostelíkem sv. archanděla Michaela (národní kulturní památka). Byl postaven v roce 1829.

Jak se tam dostat

Východištěm do pohoří Čergov je například město Sabinov a vesnice Červená voda, Hanigovce nebo Kamenica. Východní částí Čergova prochází dálková turistická trasa – Štefánikova magistrála (767 km) – dříve Cesta hrdinov SNP –  spojující Dukelský průsmyk s malokarpatským Bradlem a dále pokračující na Děvín u Bratislavy.

Mapa

Při průzkumu popisovaného pohoří bude zájemcům dobrým orientačním vodítkem turistická mapa Čergov (č. 104) v měřítku 1:50 000, kterou vydala VKÚ Harmanec.

Charlotta se z Německa vrátila domů a Tomáš do Vídně, aby se zde připravoval na habilitaci. Brzy mu však přišel z New Yorku nečekaný list. Oznamoval, že jeho snoubenka spadla z vozu a zranila se. Masaryk odplul nejbližší lodí za ní. Naštěstí se ukázalo, že zranění nebylo tak nebezpečné, jak zpočátku vypadalo, a Masaryk mohl svůj čtrnáctidenní pobyt ve Spojených státech završit tak, jak si představoval: 15. března 1878 uzavřeli sňatek.

V české metropoli

Masaryk přistupoval k ženám zcela jinak než většina jeho současníků. Bylo mu naprosto cizí jejich podceňování a svou ženu bral jako rovnocenného partnera, s nímž řešil všechny problémy. Jako výraz úcty k ní přijal její příjmení za součást svého vlastního jména a od svatby se začal podepisovat Tomáš Garrigue Masaryk. Tento krok nedošel mezi jeho nejbližšími plného pochopení a často vzbuzoval nechtěnou pozornost.

Do Prahy se Masaryk přestěhoval v září 1882 a žil zde až do prosince 1935, kdy po abdikaci na úřad prezidenta přesídlil do Lán. Se svou rodinou obýval v českém hlavním městě postupně deset bytů – ten poslední na pražském Hradě. V Praze s výjimkou první světové války prožil víc než půlstoletí, chvíle radostné a šťastné, ale také smutné a těžké. 

Téměř přesně po roce zamíří 20. března k Mezinárodní vesmírné stanici soukromá nákladní loď Cygnus. Kromě 3 400 kilogramů zásob a vybavení pro astronauty má k ISS dopravit také rozšířenou verzi experimentu pro pěstování rostlin, 38 nanosatelitů (z nichž budou 4 vypuštěny během letu lodi k ISS) a experimenty týkající se výzkumu v léčbě rakoviny. Půjde v pořadí již o sednou zásobovací misi Orbital ATK a její lodě Cygnus. Do vesmíru ji vynese raketa Atlas V.