Na rozdíl od jiných uměleckých síní nejen v Japonsku v NACT nenajdete žádné stálé expozice. Jde spíše o prostor, pronajímaný umělcům nejrůznějších oborů. Nesnadný úkol vyplnit 2 000 metrů čtverečních prázdného centra dostala za úkol francouzská architektka Emmanuelle Moureaux, známá svými rozmáchlými a pestrobarevnými expozicemi. 

Emmanuelle vytvořila komplikovaný duhový les, čítající 60 tisíc barevných číslic, uspořádaných do trojrozměrných sítí. Číslice jsou rozdělené do deseti vrstev. Ve skupinách vytvářejí letopočty odkazující na deset let historie centra a aby těch desítek nebylo málo – barevná škála čítá 10 × 10 odstínů. Dokonalá oslava dekády!

S výjimkou dráčků létavých se bájným drakům v reálném světě nejvíce podobají varani komodští – největší žijící ještěři obývající Zemi. Ne nadarmo se jim přezdívá komodští draci. 

Varaní kousnutí je v mnohém nebezpečnější než uštknutí hada. Člověk pokousaný varanem musí neprodleně do nemocnice a nemine ho nitrožilní podávání vysokých dávek antibiotik. Jedem, kterým varani zabíjí svou kořist, jsou totiž bakterie obsažené v jejich slinách. 

Sliny varana komodského obsahují přes 50 druhů bakterií, z nichž nejnebezpečnější je Pasteurella multocida. Bakterie v ráně postupně přivodí celkovou sepsi a smrt napadené oběti. Společně s nimi působí i poměrně nedávno objevený jed, který mají varani umístěný ve žlázách spodní čelisti. Sami varani jsou ale do značné míry imunní vůči kousnutí svých kolegů. Znamená to, že jejich imunitní systém se dokáže s jinak nebezpečnou a smrtelnou infekcí vypořádat.

Dračí antibiotikum

Vědci z univerzity ve Virginii nyní prozkoumali vlastnosti krve těchto zvláštních ještěrů. Závěry Barney Bishopa a Monique van Hoek jsou více než překvapivé – v krvi varanů vědci objevili látky, které by mohly sloužit jako základ pro novou generaci antibiotik.

Většina živočichů nosí ve své DNA jednoduché bílkoviny známé jako antimikrobiální peptidy (AMP). Ty slouží jako účinná bariéra proti infekcím patogenními mikroorganismy, od virů přes bakterie až po houby a prvoky. Zároveň mají významný terapeutický potenciál, protože si udržují účinnost i proti patogenům, které jsou rezistentní vůči běžným mikrobicidním látkám.

TIP: Zázračné muší larvy dokážou vyhojit zanícené rány

Analýza varaní krve odhalila 48 doposud neznámých antimikrobiálních peptidů. Nejméně osm z nich pak bylo účinných v boji proti infekčním bakteriím Pseudomonas aeruginosa, často se vyskytujících v prostředí nemocnic, a také proti bakteriím Staphylococcus aureus, způsobujícím nejrůznější infekce, od mírných zánětů až po život ohrožující sepse.

V polovině listopadu loňského roku vypustila NASA z floridského Mysu Canaveral nový satelit Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA). Tento pokročilý meteorologický satelit, nesoucí označení GOES-16, pracuje na geostacionární oběžné dráze, ve vzdálenosti zhruba 35 tisíc kilometrů od Země. Hlavním nástrojem GOES-16 je detektor blesků Geostationary Lightning Mapper (GLM). 

GLM nepřetržitě sleduje blesky na západní polokouli a poskytuje cenné aktuální informace meteorologům. Ti se tak mohou dozvědět, kde přesně právě vznikají bouře, jak rychle zesilují a zda se stávají vysoce nebezpečnými.

TIP: NOAA zveřejnila první snímky pořízené meteorologickým satelitem nové generace

Kombinací dat GLM s radarovými snímky a dalšími satelitními daty lze přesněji a s větším předstihem varovat například před záplavami. V suchých oblastech zase informace detektoru blesků pomáhají identifikovat oblasti, kde aktuálně hrozí riziko požárů.

Dnes už se geneticky modifikuje kde co, od světélkujících koťat, až po kozy vyrábějící pavoučí hedvábí. Mravenci ale zatím unikali pozornosti genetických inženýrů. Teď se to ale změnilo. Vědci  použili genetický editor CRISPR a s jeho pomocí kvůli výzkumu vypnuli v mravencích druhu Ooceraea biroi gen orco, který se u mravenců podílí na fungování čichu.

Mravenci Ooceraea biroi jsou pro podobné pokusy vhodní. Fungují totiž jako klonální společenstvo a rodí se z neoplozených vajíček, takže nepotřebují žádné královny. Pocházejí z Asie, ale dnes se invazně šíří v tropech a subtropech celého světa.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Když jim vědci tímto způsobem vypnuli čich, nebyli mravenci schopni sledovat pěšinky vytvořené ostatními mravenci. Změna měla zásadní dopad na jejich sociální chování.

Tisíce turistů každoročně mířily k jednomu ze symbolů Malty – takzvanému Azurovému oknu. Skalní útvar po intenzivních bouřích ve středu ráno nečekaně zmizel v moři. Podle premiéra Malty Josepha Muscata jde o mimořádně smutnou událost, zkáza přírodní památky byla ale nevyhnutelná. 

TIP: Budoucnost pískovcového unikátu: Pravčická brána se spadnout nechystá

Tvrzení premiéra vychází ze závěrů geologické studie z roku 2013. Vědci tehdy na základě průzkumu dospěli k závěru, že eroze je v případě skalního útvaru nevyhnutelná, ale nehrozí, že by se okno zhroutilo v bezprostřední budoucnosti. Optimistické odhady předpovídaly Azurovému oknu budoucnost v desítkách let. V roce 2016 úřady zakázaly procházky po mostě pod hrozbou pokuty. Postupující eroze, silné bouře a také neukáznění návštěvníci ovšem vykonali své a skalní útvar ve středu ráno definitivně zmizel v moři.

Lidé obvykle vnímají neandertálce jako lovce, kteří se živili krvavými steaky. Do jisté míry je to pravda, ale jídelníček neandertálců byl ve skutečnosti mnohem pestřejší. Zjistili to vědci analýzou DNA, kterou získali ze vzorků zubního kamene z fosilních čelistí neandertálců, pocházejících z různých nalezišť.

Nosorožci, houby a antibiotika

Neandertálci z dnešní Belgie měli mezi zuby DNA divokých ovcí a srstnatých nosorožců, jejichž maso si nejspíš dopřávali k snědku. Neandertálci z území Španělska se zase krmili hlavně piniovými oříšky, mechem a houbami. Tehdejší Španělsko bylo hodně zarostlé lesy a jeho obyvatelé se setkávali spíše s rostlinnou stravou.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Jeden ze španělských neandertálců byl nemocný a zřejmě pravidelně užíval kůru z topolu a plesnivou trávu. Dělal dobře, protože kůra obsahuje aspirin a plíseň je zase zdrojem přírodního antibiotika. Jak je vidět, neandertálci předběhli sira Alexandera Fleminga s objevem blahodárných účinků penicilínu asi o 50 tisíc let.

Transportéry Bren Carrier (dalšími názvy Universal Carrier, B/U Carrier či Carrier) nasadil poprvé ve větším měřítku do bojů Britský expediční sbor ve Francii roku 1940, jenže s nevalnými výsledky. Úspěšněji se tato vozidla projevila v severní Africe při bojích s jednotkami Osy postupujícími k Suezskému průplavu. Obratné carriery tvořily neodmyslitelnou součást ozbrojených sil britského Commonwealthu, především australských a novozélandských oddílů.

Spojenci na Blízkém východě nedisponovali zejména v počátcích bojů odpovídající technikou, což vedlo k řadě úprav, které vojáci prováděli improvizovaně vlastními silami přímo v terénu. Díky tomu vznikla téměř nepřehledná řada modifikací carrierů. Úkoly kladené na malé transportéry sice často převyšovaly jejich možnosti, přetížené stroje ale překvapovaly v akcích svou odolností – nejlepší uplatnění nacházela tato hbitá pásová vozidla v průzkumných jednotkách.

Zrození „dělníka války“

Počátky Bren Carrieru sahají už do roku 1927, kdy automobiloví a vojenští konstruktéři John Valentine Carden (1892–1935) a Vivian Lloyd (1894–1972) představili svůj dvoumístný tančík Carden-Loyd Mk.VI. Posloužil k mnoha testům, z nichž vzešly dvě vývojové větve – první směřovala ke konstrukci lehkých tanků (nepříliš úspěšných), druhá k lehkým obrněným transportérům, pozdějším carrierům. První transportéry zařadila britská armáda do výzbroje v roce 1935, o rok později vznikly tři modifikace:

Bren Carrier vyzbrojený lehkým kulometem Bren ráže .303 (7,7 mm) pro pěší jednotky, Scout Carrier pro průzkumné jednotky a Cavalry Carrier pro mechanizované jezdectvo. Vozidla všech tří variant se dostala k vojskům už před vypuknutím druhé světové války. Na základě prvních zkušeností z nasazení carrierů ve Francii i severní Africe rezignovalo britské velení na takto specializované rozdělení. Pro maximální zjednodušení výroby a zásobování jednotek novými vozidly se ostrovní říše rozhodla vybavit vojska jedním základním typem transportéru, jenž by umožnil jednoduchou adaptaci k plnění rozličných bojových úkolů.

V roce 1939 tak Britové zařadili pod názvem Universal Carrier do výzbroje nový typ, konstrukčně vycházející z Bren Carrieru. Prvních 2 275 kusů nového vozidla objednala armáda Jejího Veličenstva 1. dubna 1939, po vypuknutí války ale požadavky rozšířila, takže počet dodaných kusů první verze Mk.I dosáhl čísla 6 600 (1942). V témže roce zavedli Britové vylepšenou verzi Mk.II, jejíž produkce činila kolem 11 000 kusů. Při zahájení výroby také padl návrh, aby se tehdy rozpracované Bren a Scout Carriery dokončily jako varianta Universal.

Přednost ale nakonec dostala myšlenka postavit zcela nová vozidla. Všechny carriery vyráběné od roku 1944, včetně většiny modifikací, pak obdržely i tažné zařízení zvané Stacey, umožňující připojení protitankového kanónu. Do produkce carrieru se kromě Británie zapojila také Austrálie, Nový Zéland a především Kanada, kde vzniklo na 30 000 vozidel.

Výroba probíhala až do roku 1945, přičemž v zemi původu, tedy v Británii, vyprodukovaly továrny přes 57 000 kusů, dalších asi 55 000 vyrobily na základě poskytnuté licence firmy v USA, Kanadě, Austrálii a Novém Zélandu. Celkový počet zhotovených carrierů ve všech variantách přesahující 110 000 kusů řadí tento transportér k nejrozšířenějším vozidlům druhé světové války. Na základě carrieru vznikly za války, především v USA a Kanadě, „sesterské“ transportéry známé jako Windsor Carrier, Lloyd Carrier či T-16.

Bren Carrier zblízka

Konstrukčně se jedná o lehký obrněný transportér s pásovým podvozkem tvořeným na každé straně hnacím kolem (vzadu), napínací kladkou (vpředu), vodicí kladkou a třemi pojezdovými koly. Vnitřní členění carrieru zahrnovalo přední prostor řidiče a střelce, motor prostor a převodovku chráněnou pancéřovaným krytem. Ten procházel středem lehce pancéřované otevřené korby, kterou rozděloval na dva obdélníkové prostory pro maximálně 5 členů osádky, podle konkrétního provedení vozidla. Původně nýtovanou korbu u první verze Carrieru (Mk.I) nahradila počínaje verzí Mk.II korba svařovaná.

Řidič obrněnce seděl v souladu se zvyklostmi zemí Commonwealthu vpravo, vedle něj měl své místo střelec obsluhující hlavní zbraň, zpravidla lehký kulomet Bren ráže .303. Některá vozidla vezla 14mm protitankovou pušku Boys nebo vodou chlazený kulomet MMG Vickers ráže .303. Při použití jiné zbraně v předním střelišti se lehký bren zpravidla lafetoval na korbu vozidla.

Výzbroj carrierů si bojující vojska doplňovala dle svých potřeb a dostupných zbraní – na různých bojištích se pak dalo narazit na transportéry vyzbrojené též americkými lehkými kulomety BAR 1918 ráže .30 nebo velkorážovými M2 Browning ráže .50, oblibě se těšily i kořistní německé 7,62mm kulomety MG 34 a MG 42. Protitankové pušky Boys po prvních setkáních s tanky, na něž průbojnost jejich munice nestačila, nahrazovaly v carrierech jiné protitankové zbraně – britské PIAT či americké bazooky.

LEŠANSKÝ WINDSOR

• Motor: zážehový „V“ osmiválec Ford, obsah 3 917 cm³, výkon 63 kW
• Převodovka: čtyřstupňová + zpátečka
• Přídavná převodovka:  dvoustupňová
• Rozměry (d × š × v):   4 369 × 2 108 × 2 032 mm
• Hmotnost: 4 241 kg
• Osádka: řidič, střelec a čtyři vojáci

Zvolená výzbroj a další náklad ovlivňovaly jízdní výkony, takže maximální rychlost na silnici se pohybovala od 48 do 51 km/h, dojezd na silnici 250–260 km. Carrier dokázal překonat hloubku 0,5 m. Síla pancéřování se lišila od 7 do 12 mm podle toho, o jak exponované místo šlo. Slabé pancéřování chránilo osádku před běžně používanou pěchotní municí, nikoli však v případě intenzivního ostřelování z větší blízkosti nebo při použití průbojné munice. Nevýhodu samozřejmě představoval fakt, že celé vozidlo zůstávalo shora otevřené, což při bojových situacích ohrožovalo nekrytou osádku.

Galaxie UGC 12591 je zvláštní v mnoha ohledech. Nachází se v nejzápadnější části nadkupy galaxií Perseus–Pisces, přibližně 400 milionů světelných let od Země. Díky svým tmavým prachovým pásům připomíná spirální galaxii, zároveň má ale i velkou difúzní výduť hvězd jako lentikulární (čočkovité) galaxie. Její tvar ale není jedinou podivností této galaxie. UGC 12591 je mimořádně masivní – její hmotnost převyšuje Mléčnou dráhu zhruba čtyřnásobně.

TIP: Nejrychleji rotující hvězda se točí rychlostí 2 miliony kilometrů v hodině

Nejzvláštnější je ale rychlost její rotace. Podle dat shromážděných Hubbleovým teleskopem rotuje galaxie UGC 12591 rychlostí 1 800 000 kilometrů v hodině a jde tak o nejrychleji rotující galaxii jakou známe. Hmotnost potřebná k udržení takto rychle rotující galaxie pohromadě představuje několikanásobek hmotnosti naší Mléčné dráhy.

Zcela jasné nejsou ani okolnosti vzniku této zvláštní galaxie. Mezi nejpravděpodobnější scénáře patří pomalý nárůst okolní hmoty nabalováním, nebo srážka s jinou galaxií. Podle vědců ale není vyloučeno, že UGC 12591 vznikla kombinací obou těchto scénářů. 

Vždy, když se potkáme, je z tebe cítit nadšení věcmi, které děláš. Asi právě proto si na začátek neodpustím malé popíchnutí. Nenapadne tě někdy, že bys ses vrátil ke své práci v marketingu?

Občas zalituji, že jsem z toho kolotoče reklamního byznysu vypadl, protože mne nesmírně bavil. Rozhodnutí, které jsem před mnoha lety udělal, ale v žádném případě nelituju, protože tím, co dělám teď, se cítím mnohem víc naplněn. Nechci se vracet a chci zůstat u cestování, fotografování a nezávislé novinařiny. Pořád se tady musím spoustu věcí učit, což je taky skvělé.

První snímky, které se staly jakýmsi tvým charakteristickým rukopisem, byly krajiny. Pak jsi se začal více orientovat na lidské tváře a později došlo i na zvířata. Co z toho tě baví nejvíc?

Já se snažím vše vyzkoušet a beru to jako velmi zábavnou hru, kterou se mohu živit. Moc nad tím filozoficky nedumám. Na cestách zkrátka potkávám nádherné přírodní scenérie, fascinující zvířata a nádherné lidi, se kterými se snažím navázat kontakt. Fotím vše, co mne nějak zaujme. No a v jednom okamžiku jsem najednou zjistil, že mám velmi početné portfolio jak přírodních motivů, tak lidí a zvířat. Jsem každopádně velmi rád, že byly široce přijaty moje portréty lidí, protože si myslím, že tohle nikdo moc nedělá. Fotografové se zaměřují především na krajinu, na žánrové záběry, ale fotit cíleně tváře lidí, to není úplně běžné.

Byl jsi na mnoha místech a máš možnost posuzovat a srovnávat jako málokdo. Který kontinent či země má z tvého pohledu nejvíce tváří?

Ta otázka se dá chápat a lze na ni odpovědět mnoha různými způsoby. Já ji ale vezmu doslova. Jsou země, které jsou bohaté na exotické lidské tváře a jsou vděčné pro fotografy. Z tohoto pohledu bych na prvním místě jmenoval Etiopii, pak Keňu a pak mnohé asijské země – Malajsii, Indonésii, Laos, Kambodžu. A letos si splním velký sen a konečně letím do Japonska, kde se chci soustředit především na tváře.

Uměl bys sám sebe jako fotografa charakterizovat? Vyhlédneš si třeba na určitém místě ideální záběr a pak se tam třeba i několik dnů vracíš, dokud světlo a vše ostatní není k tvé naprosté spokojenosti?

Já jsem v tomhle velice impulzivní. Převládá u mě focení bez přípravy. S trochou nadsázky použiju výrok, který není můj vlastní a řeknu, že fotím srdcem a vůbec ne hlavou. Nepřemýšlím nad technikou. Pro mě je radost běhat někde po kopcích či mezi lidmi, nechat se ohromovat a fotit si to. Potřebuju prožívat ty pocity, kdy někde stojím s mrazením v zádech a říkám si, škoda, že to se mnou nevidí taky někdo blízký. Já si ty inspirace užívám, vstřebávám a pak se je pokouším transponovat dál. Pokud je z těch snímků cítit tahle uvolněnost, pak je to maximum, ve které mohu doufat.

Takže trpělivost těch, kdo fotografují převážně zvířata, ti není vlastní?

Kdepak. Já nemám trpělivost čekat někde hodiny na zvíře nebo lepší světelné podmínky. Já tou krajinou zkrátka projíždím a exponuji to, co vidím. Většina snímků, které takto vzniknou, dokumentuje můj postup krajinou a životem. Nejsem specialista na wildlife, na to máme v Česku skvělé fotografy, kteří tuhle disciplínu zvládají na světové úrovni.

Za dobu svého cestovatelského a fotografického života jsi ale i tak nasbíral pěknou řádku právě zvířecích snímků...

Nedávno jsem zjistil, že jsem jich po celém světě nasbíral asi jeden a půl tisíce druhů. Proto jsem udělal nový pořad s názvem Fotosafari, planeta zvířat. Je to se vší pokorou takový vhled do života fauny naší planety a tento pořad je pozitivně kvitován hlavně školami. Začínám v něm běžnými domestikovanými zvířaty a postupně přecházím na zvířata všech kontinentů.

Vím, že jsou dvě místa na světě, o nichž i ty, coby fotograf převážně jiného zaměření, prohlašuješ, že jsou pokud jde o faunu, naprostou fotografickou žní.

Ano, jsou dvě místa na naší planetě, kde zvířata nemají zakódováno, že člověk přináší smrt a neutíkají, když se lidé přiblíží. Je to Antarktida a Galapágy a na obou těchto místech jsem byl z bezprostřednosti tam žijících tvorů naprosto unesen. Přál bych každému, aby ten pocit zažil. Člověk se tam zklidní, uvědomí si, o co všechno jsme přišli, když jsme přírodu v mnoha aspektech poznamenali a nasaje pokoru. Je to takový návrat do dob, kdy jsme byli zvířatům mnohem blíž.

Jak řešíš dilema, zda na podobně unikátní místa upozorňovat a předávat tak dál ty krásné zážitky a naopak příliš o nich nemluvit, aby se tam nevypravovalo stále více lidí?

To je otázka, kterou musí zvážit každý odpovědný cestovatel, novinář, fotograf, filmař a vlastně každý, kdo se na podobné místo dostane. Někde vnímám, že bychom tam neměli vstupovat, a to nejde jen o přírodu, ale i o lidské kultury nezasažené euroamerickou civilizací. Cítím, že každý, kdo tam vstoupí, tu kulturu svým malým dílem jakoby ničí. Na druhé straně mám ale pocit, že tohle nemůže být důvod, proč tam nejezdit. Pár jedinců, kteří tam vstoupí citlivě, nezanechají tam nic, co by tam zanechat neměli – teď mluvím o odpadcích a o dárcích a suvenýrech pro domorodce – by vyzbrojeni odpovědností a znalostí prostředí neměli těm místům ublížit.

Je ale potřeba něco si dopředu nastudovat, poslouchat místní průvodce, kteří mají k přírodě převážně velmi pozitivní vztah a chtějí ji předat dalším generacím. Když tohle vše uděláš správně, pak se nemusíš stydět, že jsi třeba byl mezi kmeny na Papui-Nové Guineji, mezi Súdánem a Etiopií za řekou Omo, nebo že jsi byl na Antarktidě a Galapágách. Pokud se to navíc tímto způsobem předá dál, člověk může ke stejné odpovědnosti inspirovat i další lidi, kteří se do těch míst hodlají vydat.

Určitě stejně výrazná jako setkání s domorodými lidmi jsou i setkání se zvířaty. Vzpomeneš si na nějaká, která tě oslovila nejvíc?

Pokud bych měl něco zvlášť vypíchnout, pak musím říct, že mám hrozně rád tučňáky, které jsem fotil v Antarktidě, na jihu Austrálie, na jihu Afriky i na jižním cípu Jižní Ameriky. Vždycky jsem z nich byl nadšený a dokážu je opravdu velmi dlouho pozorovat. Zejména jejich sociální život mě fascinuje. Těch zážitků ale bylo velké množství. Například jsem pozoroval na Cape Cross u západního pobřeží Namibie velkou kolonii lachtanů a viděl jsem, jak přiběhl šakal a snažil se ukořistit malého lachtánka. Dospělí lachtani s ním ale bojovali a nakonec to mělo pro mládě šťastný konec.

Mám ještě emotivnější zážitek, když jsem v Austrálii našel mrtvou klokaní mámu, která měla ve vaku mládě. Já ho vytáhl a vezl jsem ho do záchranné stanice v Cooktown, což je severně od Cairns. Klokánkovi byla zima a mě napadlo dát jej do kožešinového vaku na mapy. Pak jsem se v Mexiku setkal s dvouapůlmetrovou medúzou, která mě požahala a já z toho měl dvaačtyřicetistupňové horečky. V Namibii si na mě zvykl mladý zraněný gepard, se kterým jsem chodil na procházky jako se psem …

Měl jsi někdy v přítomnosti nějakého zvířete strach?

Když jsem se třeba potápěl na Šalamounových ostrovech, rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že se kolem mě najednou vyrojilo šest žraloků. Pravda malých, do metru osmdesáti, ale to mi běhal mráz po zádech. V podobných případech je ale ten strach vždycky spojen se štěstím. Cítím napětí a strach, ale zároveň velké zadostiučinění z naplněného dobrodružného snu. Podobné situace v tom našem moderním světě totiž úplně vymizely. Zatímco já si na některých místech země musím zadržovat dešťovou vodu, nachytat ryby, nasbírat nějaké plody a podobně.

Předpokládám ale, že poživatelnost neznámých plodů nezjišťuješ metodou pokus-omyl...

To samozřejmě ne. Učí mě to domorodí lidé, bez kterých bych byl úplně vedle. My jsme kdysi z té přírody vystoupili a dnes si platíme za možnost alespoň občas se do ní vrátit zpátky. Učíme se tam znovu pohybovat a jsme tam jako slon v porcelánu. Domorodí lidé mají oproti nám neuvěřitelný čich, zrak a neuvěřitelnou schopnost předvídat. Oni mě to učí a já mám možnost zažívat věci, o kterých jsem jako kluk četl v knihách. Přál bych každému, kdo má podobnou dobrodružnou ambici jako já, aby to taky zažil. Pokud na to člověk má zdraví a sociální zázemí, pak už jde jen a jen o motivaci.

K motivaci často pomohou právě lidé jako jsi ty...

Doufám, že tomu tak je a to je přesně to, o co se snažím. Inspirovat ostatní. Já si ale mimochodem myslím, a velice rád to nahlas řeknu, že v tomto směru dělá skvělou práci i váš časopis. Já jsem původně výtvarník a grafik a hodnotím obsah i formu. Váš časopis se mi velmi líbí a je velmi inspirativní. Kdykoli jsem ho komukoli ukázal, tak ho s nadšením přijal a mnozí ho odbírají nebo čtou. Takže vás chci pochválit, že děláte dobrou a záslužnou práci a vzbuzujete v lidech úctu k přírodě a ke zvířatům a ona pak přejde i k úctě ke člověku. Jiné časopisy zase začínají u člověka a mělo by to přejít do té přírody a ke zvířatům. Protože jestli si nebudeme těchto fenoménů a veličin kolem nás vážit, tak ten život za nic nestál.

Doma a na cestách

V době, kdy jsi doma v Česku, máš neustále nějaké promítání, výstavy, pořady v rádiu. Nejezdíš nakonec do světa hlavně proto, abys tomuhle utekl?

Já jsem tak asi geneticky nastaven, protože tenhle aktivní způsob života mě neunavuje, ale nabíjí. Můžu si určovat běh svého dne, což na jednu stranu znamená práci o víkendech, ve svátcích a po nocích, ale pak taky možnost jít se ve všední den projít do Prokopského údolí. Hrozně rád jezdím po přednáškách po Česku, protože při tom i poznávám naši zemi. Navíc se potkávám se spoustou lidí, kteří jsou nadšení cestovatelé, zoologové a podobně a to je velmi inspirativní.

To znamená, že vůbec nepotřebuješ odpočívat?

Určitě potřebuju i chvíle klidu, ale ty nacházím především na cestách. Někdy se člověku nechce vstávat před rozedněním, jenže ráno je pro fotografa povinnost a propást nejlepší světlo dne prostě nejde. Ale přes den relaxuji, jím, spím a čtu si knížky. To je běžný denní rytmus. K večeru je pak zase potřeba mít fotoaparát připravený.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami: Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Teď jsem byl třeba v Turecku a každý den vstával mezi čtvrtou a pátou hodinou. Nejpozději kolem půl šesté už jsem někde venku a hledám ideální místa pro focení. No a pak mezi devátou a desátou jsem zpět, nasnídám se a začínají chvíle klidu. A nebo přes den píšu a vyhledávám si informace, potkávám se s domorodými lidmi, jdu navštívit nějaký chrám. Večer je opět vyhrazený pro focení.

Mám pocit, že si až neuvěřitelně suverénně vybavuješ názvy nejrůznějších míst a měst, kde jsi byl. Pamatuješ si cesty takto dobře i dlouhodobě, nebo spíš jen bezprostředně poté, co se z nich vrátíš?

Když něco prožiješ a jsou při tom vyplaveny emoce, pochopitelně se to do paměti vryje daleko hlouběji. Takže si to opravdu hodně pamatuji, ale také čtu, připravuji se na své pořady a tím si i vše opakuji a učím se. Pamatuji si to i rád a beru to jako profesionální povinnost. Nechci být zaskočen otázkami z publika.

Takže se ti nestává, že bys při pohledu na nějaký svůj snímek marně lovil v paměti, kde a kdy je to vlastně focené? Vždyť mnohá místa světa si přes veškerou rozmanitost jsou v něčem podobná...

Přiznám, že se mi to sem tam stane, ale je to spíše výjimečné. Hned si nad tím začnu lámat hlavu a hledat nějaké kontexty. Mám dnes odhadem asi tak sto padesát až dvě stě tisíc snímků, ale vzhledem k systematičnosti archivace dokážu každou fotku najít během pěti až šedesáti minut. A když na ni hledím, přesně si pamatuji, kde a kdy jsem ji zmáčknul, jaká byla atmosféra, počasí a vybaví se mi spousta podrobností.

Na snímku je udílecí dekret Rytířského kříže pro majora Rudolfa Wulfa z 13. listopadu 1942 spolu s některými jeho vyznamenáními. Shora jde o Útočný odznak pěchoty, Rytířský kříž, Armádní sponu cti, Železný kříž I. třídy a Stříbrný odznak za zranění. Rudolf Wulf dosáhl hodnosti generálmajora a ještě jako plukovník obdržel v srpnu roku 1944 k Rytířskému kříži i Dubovou ratolest.

Dekret jako umělecké dílo

Udělení Rytířského kříže se nepotvrzovalo jen běžným předtištěným tiskopisem jako u obou stupňů Železného kříže, nýbrž ručně vyráběným dekretem vyvedeným černým a zlatým inkoustem na pravém pergamenu. Na tomto dokumentu byla uvedena hodnost a jméno vyznamenaného vojáka, stejně jako datum a místo udělení. V dolní části se pak nacházel podpis Adolfa Hitlera, zpravidla vlastnoruční, někdy však provedený najatým kaligrafem.

Dekrety prvních dvou stupňů byly předávány v deskách, následující tři v kazetách. Desky udílecí listiny k Rytířskému kříži měly červenou barvu, následujícímu stupni náležela barva bílá. Kazeta dekretu Rytířského kříže s dubovou ratolestí a meči měla bílou barvu s výrazným zlatým lemováním a stupeň s Brilianty pak tmavě modrou kazetu se zlatým lemováním. Toto okrajové obložení se vyrábělo z tepaného zlata, slonovinové kosti a sametu.

U všech variant se uprostřed desek či kazety nacházela zlatá říšská orlice – u Rytířského kříže šlo o hlubotisk, u vyšších stupňů opět o tepané zlato. Honosné dekrety pro variantu s Dubovou ratolestí a vyšší ale nebyly předávány v této podobě až do konce války, neboť náročný výrobní proces nestačil stále rostoucímu počtu nositelů těchto vyznamenání. Podobu dekretu a jeho obalu navrhla prominentní německá architektka, profesorka Gerdy Troost ve spolupráci s uměleckou knihvazačkou Friedou Thiersch. V jejím mnichovském ateliéru také probíhala podstatná část výroby. Zlatnickou práci prováděl profesor Hermann Wandiger.