Supernovy jsou extrémní exploze velkých hvězd, po nichž zůstane jen mlhovina rozptýlené hmoty s neutronovou hvězdou nebo černou dírou. Některé hvězdy ale jen „předstírají“, že vybuchly jako supernova.

Jedna taková falešná supernova (anglicky supernova impostor) se zřejmě odehrála 16. května 2015, kdy v galaxii NGC 2770, vzdálené 80 milionů světelných let, explodoval zářivý modrý proměnlivý veleobr. Událost sice tehdy dostala označení jako supernova SN 2015bh, vědci si ale vůbec nejsou jistí, zda hvězda skutečně celá explodovala.

Falešná supernova

Christina Thöne ze španělského institutu Institute for Astrophysics of Andalucia a její spolupracovníci se domnívají, že skutečně šlo o falešnou supernovu. Stejná hvězda totiž již od roku 1994 zaznamenala řadu dramatických erupcí a několik jich vědci zaznamenali i v roce 2015.

TIP: Nejzářivější známá supernova: 20× zářivější než celá Mléčná dráha

Badatelé se domnívají, že se dotyčná hvězda chová podobně, jako jiný zářivý modrý proměnlivý veleobr – slavná, extrémně zářící a obrovská hvězda Eta Carinae, která vyvrhuje ohromná množství hmoty v divokých erupcích.

Netradičnímu koníčku se věnuje stavební dělník Felix Guirola z Kuby. Konstruuje gigantická kola vysoká několik metrů a jezdí na nich ulicemi Havany. Naposledy postavil ze starých čínských bicyklů desetimetrový stroj, s nímž se chce dostat do Guinnessovy knihy rekordů. Zatím mu v tom však brání fakt, že si nemůže dovolit koupit řetězy, aby obří kolo zprovoznil. Snímek ho zachycuje na stroji měřícím „pouhých“ pět metrů. 

Spousta lidí umí ve tváři vykouzlit úsměvnou či děsivou grimasu, ne každý se však s něčím podobným propracuje až do Guinnessovy knihy rekordů. Mezi šťastlivce, jimž se to podařilo, patří Tchang Šu-čchüan z Číny. Zápis si vysloužil za nejzkroucenější obličej na světě, jenž zahrnoval i přetáhnutí spodního rtu přes nos. Na svém „umění“ prý Číňan pracoval víc než sedm let. Na ulici byste jej ovšem nepoznali: Tvář nemá nijak zdeformovanou a vypadá jako každý jiný. 

Kasino MGM National Harbor bylo otevřené sotva dvě hodiny, když Chad Power uviděl něco, co ho vzrušilo mnohem víc než rozlehlé atrium či restaurace zvučných jmen: Zahlédl chlapíka, který nevypadal jako zrovna dobrý hráč pokeru – a právě skládal na stůl žetony v hodnotě 25 tisíc dolarů, tedy asi 630 tisíc korun… 

Přesně tohle táhne profesionály, jako je Chad, do nové pokerové svatyně: čerstvá kořist. Kasino za 1,4 miliardy dolarů otevřené v bohatém regionu přiláká hráče, kteří mají víc peněz než schopností. Tedy aspoň do chvíle, než přijdou na buben. „Tihle vydrží obvykle tak rok,“ vysvětluje Power polohlasem opodál zmíněného stolu. „Nakonec si spočítá ‚má dáti – dal‘ a zjistí: ‚Panebože, vyhodil jsem z okna čtyři sta tisíc dolarů…‘“ Během hodiny dostává Chad esemesku od jednoho ze svých pokerových kontaktů, která potvrzuje, že je dotyčný skutečně „velryba“ – člověk, jenž rozhazuje ve velkém, a kromě peněz nemá nic, tedy především zkušenosti. 

Power, který se předloni téměř probojoval k finálovému stolu Světové pokerové série (viz Mistrovství světa), nakoupí žetony za 500 dolarů a posadí se. Dneska nehledá vážnou hru, jež by se mohla táhnout i víc než tucet hodin. Ne, dnes si dá jen pár partií během zahajovacího večírku s povinným oblekem a kravatou. Chce si „osahat“ svoji novou základnu. „Mám z tohohle místa dobrý pocit,“ pokyvuje hlavou. 

Tým Power

Poslední tři roky měl osmadvacetiletý Power základnu v kasinu Maryland Live nedaleko Baltimoru. Žil v domku v Hanoveru a kasino bylo tak blízko, že se k němu dalo pohodlně dojít pěšky. Dům s ním sdílelo na půl tuctu hráčů: Chad je všechny trénuje výměnou za poloviční podíl na výhře a dohromady tvoří pokerovou stáj, přičemž směny mají rozdělené po deseti, patnácti, a někdy i dvaceti hodinách, jež tráví v místnosti zasvěcené karetním hrám. Kasina mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně a alespoň jeden člen „Týmu Power“ je vždycky na scéně. 

Nicméně fakt, že se pouhou hodinu odtud otvíralo nové, větší a krásnější kasino, postavilo Powera před volbu, která ve skutečnosti nebyla až tak těžká. Plány na přesun své stáje začal spřádat hned poté, co MGM ohlásilo datum otevření svého podniku.

S blížícím se 8. prosincem se Chadovou hlavní starostí stalo zajistit vhodnou základnu pro celý tým. Procházel v okolí National Harbor nabídky pronájmů, jež by vyhovovaly kritériím šestice hazardních profíků: minimálně šest pokojů, dost velké přízemí, aby se tam vešly matrace (protože další pokeroví přátelé se potřebují někde natáhnout po dlouhé hře), a především snadná dostupnost kasina. „Nejtěžší je překonat nedůvěru pronajímatelů, kteří prostě nechtějí přenechat svůj dům profesionálnímu hráči pokeru,“ vysvětluje Power, jenž obvykle za rok vydělá 400 až 800 tisíc dolarů (10 až 20 milionů korun) a začal investovat do ropných a plynařských podniků. 

Nový domov nakonec našel ve Fort Washington, v dvoupatrové budově v koloniálním stylu, kde ho očekává realitní agentka Gabriela Nitescu. Shodou okolností bývala kdysi šéfkou krupiérů blackjacku v kasinu Maryland Live. „Fakt?“ ptá se Power. „V Maryland Live mi zakázali hrát blackjack, protože jsem počítal karty.“ „Hm,“ prohodí Nitescu, zatímco opouští dům. „Pracovala jsem přes den. Nejspíš jsem nic neviděla.“

Spousty velryb

Power začal s pokerem ještě jako obyčejný osmák z Pittsburghu – hru objevil na kabelové televizi ESPN. Jeho svobodná matka mu nechtěla dovolit hrát on-line, a tak si své dovednosti brousil ve škole při partiích o pět dolarů. Na střední se mu dařilo dost na to, aby mohl studium zabalit a začít pravidelně hrát v místním kasinu. 

V roce 2012 už trénoval pár svých přátel a společně se přestěhovali do Atlantic City, kde pak žili víc než rok v hotelu (a současně kasinu) Borgata. Poté se přesunuli do kasina Maryland Live, které otevíralo v roce 2013. „Nemůžu o Maryland Live říct půl křivého slova. Spousta skvělých lidí. Ale tady to bude mnohem hezčí a přitáhne to spoustu velryb,“ vysvětluje Chad. 

Fort Washington musí týmu stačit. Je o sedm minut blíž než druhý nejvhodnější dům. A jeho majitelka Cisa Rileyová – která doufá, že něco vydělá na očekávaném hazardním boomu – proti přítomnosti hráčů a způsobu, jakým si vydělávají na chleba, nic nenamítá. Řekla jim jen: „Podle mě prostě děláte to, co milujete.“ 

Zásadní zlepšení: jídlo

Týden poté už je Power jedním z prvních lidí, kteří prošli dveřmi MGM na grandiózní zahajovací ceremonii, než se kasino otevře pro běžné zákazníky – dostal VIP pozvánku. Samantha Hartnessová, jeho bývalá přítelkyně a občasný záskok servírek v Maryland Live, mu dělá při prohlídce prostoru zářícího novotou garde. Vítají je desítky přátel, zákazníků i zaměstnanců, protože svět kasin si nemůže nechat ujít příležitost se tu pořádně porozhlédnout. 

„Ta vstupní hala se mi strašně líbí,“ rozplývá se Samantha, zatímco pohledem klouže po obrovském atriu. Power jen krčí rameny. Nezajímají ho sochy, svícny ani jiný luxus, jímž MGM celý monstrózní prostor na ploše pěti městských bloků naplnilo. „Osobně mi to nic neříká,“ vysvětluje, „ale chápu, že to přitahuje lidi, kteří rádi utrácejí za hezké věci.“

Jedno zásadní zlepšení zní: jídlo. Power se zálibně prochází podél restaurací, které si zde otevřeli José Andrés či bratři Voltaggiovi. Nepohrdne cheeseburgerem z tácu nabízeného před jídelnou Shake Shack. „Otázka je, kdy zavírají,“ zamýšlí se Chad. „Chcete mít svůj prostor tak ve tři ráno. Lidi, kteří tu takhle pozdě zůstávají, mají tendenci prohrávat.“

Otevřený jako kniha

Když Chad se Samanthou konečně dojdou do pokerové místnosti – tiché enklávy tří desítek stolů, která je pečlivě oddělena od cinkání a pípání výherních automatů – Powerovi se rozsvítí oči. Sesune se do křesla a párkrát si poposedne, aby vyzkoušel, jak je pohodlné. „Pěkné světlo a žádná okna,“ komentuje uznale. „Lidi zůstanou a budou hrát.“ Johny Grooms, manažer pokerové místnosti s elvisovským účesem, se přichází představit. „Nevěděl jsem, že mě znáte,“ usmívá se Chad, zatímco si podávají ruce. „Já znám všechny,“ odvětí Grooms. 

Profíci jako Power jsou vítáni v každém kasinu. Nejenže hazardují celé dlouhé hodiny, ale také přitahují hráče, kteří chtějí poměřit síly s těmi nejlepšími. „Pokud dokáže ze svého týmu dohodit dva nebo tři lidi do her o vysoké částky, je pro nás mnohem jednodušší tyhle partie vůbec začít,“ vysvětluje Grooms. Oba muži probírají pravidla místnosti, časový plán pěti krupiérů, dostupnost šesti set bezpečnostních schránek. 

Power se ptá, jestli by bylo „OK“ zahrát si občas u stejného stolu s členy jeho týmu. Grooms má však jednoznačný názor – nevidí to rád: „Budu k vám upřímný. Jestli se ukáže, že někomu u stolu přihráváte, mí chlapci vás budou sledovat.“ „Naprosto v pohodě, nemám s tím žádný problém,“ usmívá se Chad. „Jsem otevřený jako kniha.“

Soukromí především

Power se ptá i na možnost oddělit prostřední stoly, kde se hraje o nejvyšší sázky, od zbytku místnosti přenosnou zástěnou. Často plánuje hry přímo na pozvánku, a tihle lidé mají rádi své soukromí. „Když hraje Michael Phelps, nemůže si dovolit, aby ho u toho někdo vyfotil. A Kevin Hart si s náma taky občas otočí kartu.“ Grooms přikyvuje: „Na to jsme mysleli.“

Chad přisedá ke stolu, aby si dal pár partií Texas Hold’em – nízké sázky, žádný limit. Vítá se s hráči, všechny je velmi dobře zná. V půl jedenácté pak patro zaplní stovky lidí, kteří se na tuto událost těšili měsíce. „Prvních pár dní to tady bude šílené,“ vysvětluje Power, zatímco míří do Tap Sport Baru na burger s několika přáteli. „Pak sem přijdeme my a ukážeme, jak se hraje na vážno.“

Chci prostě hrát

V polovině prosince je pokerový dům Fort Washington už obydlený, ačkoliv většina věcí ještě zůstává v krabicích. Police u dveří přetéká teniskami, úplně stejně jako na minulé štaci. Velký pokerový stůl, jaký mívají v kasinech, stojí uprostřed jídelny. Dvě z pěti televizí jsou už ale vybalené, včetně té s úhlopříčkou 1,7 metru: Kraluje v obýváku rovnou před třemi pohovkami, které barevně vůbec neladí. 

V horním patře si členové týmu upravují svoje spartánsky zařízené pokoje. V prostředí, kde se všechno točí okolo peněz, se místnosti musely mezi obyvatele přirozeně rozdělit pomocí aukce. Šestadvacetiletý Mike Rutkowski ukořistil ten největší za 630 dolarů měsíčně (asi 16 tisíc korun). Aaron Mendelsohn platí 530 dolarů za pokoj s výhledem na parkoviště dodávek. Bývalý svářeč to s Powerem táhne už od roku 2013 a nové kasino vidí jako příležitost vyrazit něco z desetihodinové šichty, kterou drží u pokerového stolu každý den. „Všechna ta nová krev – bude to silně výnosná místnost,“ říká. Svůj první výlet do kasina plánuje právě na tuto noc. 

Power přitom má svou první noc v MGM už za sebou. Hrál devět hodin a do kapsy shrábl osm tisíc dolarů (přes 200 tisíc korun). Zatímco slunce zapadá za obzor, on by měl nejspíš zapadnout do postele. Místo toho přemýšlí o návratu ke stolům. „Měl bych spát,“ uvažuje. „Jenže já chci prostě hrát.“

V námořním muzeu v jihoanglickém Falmouthu je k vidění neobvyklá výstava mapující historii tetování v Anglii. Stovka předních umělců z celé Anglie ozdobila silikonové ruce v tomto unikátním a svého druhu největším projektu.

TIP: Historie pod kůží: Kde a jak vzniklo tetování?

Podle Doc Price, 85leté tatérské legendy a kurátora neobvyklé výstavy, je akce dokladem, že „tetování není na ostrovech žádná nová móda. A pokud ano, pak trvá už více než 150 let.“  Sám Doc Price, který je i v pokročilém věku stále aktivním tatérem, se „inkoustovému řemeslu“ věnuje již od roku 1962.

Fluorescence, neboli schopnost absorbovat záření kratších vlnových délek a pak jej opět vyzářit na delších vlnových délkách, je známá spíše u mořských živočichů. Na souši je fluorescence neobyčejně vzácná. Zatím jsme ji znali jenom u některých štírů a papoušků. Teď k nim přibyl i obojživelník.

TIP: Sedm nových miniaturních žab z brazilského Atlantického pralesa

První známou fluoreskující žábou se stala rosnička tečkovaná (Hypsiboas punctatus), která je běžným druhem jižní Ameriky. Když vědci posvítili na rosničku ze Santa Fe v Argentině dlouhovlnným UVA zářením, tak se ukázalo, že fluoreskuje krásně zelenou barvou. Zatím si nejsou jisti, k čemu by to rosničkám mohlo být dobré. Biologové ale doufají, že takových žab by ve skutečnosti mohlo být víc.

Ačkoliv ženy ve Velké Británii nemohly být v době druhé světové války posílány na bojové lety, 166 jich sloužilo vedle půldruhého tisíce mužů v Pomocném dopravním letectvu (Air Transport Auxiliary), kde pomáhaly přelétávat letadla z továren na letecké základny. Další tisíce žen působily v Ženských pomocných leteckých sborech (Women‘s Auxiliary Air Force, WAAF), které měly za úkol například balení padáků či údržbu letadel a radarů. V těchto sborech byly zapojeny též jako telefonistky nebo analyzovaly průzkumné fotografie. V roce 1943 měly WAAF 180 000 členek.

Na snímku vlevo je příslušnice další pomocné složky armády – Ženské královské námořní služby (Womens´s Royal Naval Service, WRNS), vyškolená v rádiové službě, která se právě připravuje na let, při němž bude jejím úkolem test nového přístroje. Vpravo jsou k vidění ženy z WRNS při přepravě ponorkového torpéda. Ve službách „střízlíků“ (z angl. wrens) bylo na konci války asi 5500 žen, z toho 500 důstojnic. Snímek je z přístavu Portsmouth, 29. září 1943 

Jenže tak jednoduché to není. U kosmických letů totiž neřešíme jen problém výšky (pod určitou hranicí začíná všechna tělesa výrazně brzdit atmosféra, načež následuje neodvratný pád), ale především rychlosti. Ostatně už nacistické rakety V-2 zvládly při kolmém startu zdolat několik stovek kilometrů, přesto se o orbitálním letu hovořit nedalo, navíc se vynášené zařízení po několika minutách vracelo zpět.

Aby se těleso udrželo na oběžné dráze kolem naší planety, potřebuje dosáhnout první kosmické rychlosti, která činí u Země 7,9 km/s. Pokud se pohybuje pomaleji, brzy ho přemůže gravitace; při vyšší rychlosti naopak zvítězí odstředivá síla a těleso se vydá třeba i do meziplanetárního prostoru. Z toho vyplývá, že nestačí postavit dostatečně vysokou věž a družici z ní uvolnit, jelikož by se rychle poroučela k Zemi. Tedy s jednou výjimkou – a tou je geostacionární dráha. Na ní se totiž satelit pohybuje s oběžnou dobou, jež odpovídá jedné otočce Země kolem vlastní osy, a z pohledu pozemského pozorovatele tak zůstává nehybný. Geostacionární dráhu proto využívají třeba komunikační či meteorologické družice apod. Hypotetická věž by proto musela dosahovat právě k této dráze, jež se ovšem nachází až 35 890 km nad rovníkem.

Lano, které překáží

Tak vysoká věž je asi technicky i technologicky nepředstavitelná. Mohli bychom ji však nahradit dostatečně dlouhým lanem, po němž by až na geostacionární dráhu vyjížděly dopravní kabiny. V éře podmořských kabelů měřících tisíce kilometrů se zdá taková idea přece jen reálnější, přesto i v tomto případě narážíme na nemalé problémy. Lano vedoucí na geostacionární dráhu by se totiž vlastní vahou rychle zřítilo dolů, tudíž by se muselo natáhnout do větší vzdálenosti a zřejmě i zatížit protizávažím – mohlo by jít například o zachycený asteroid nebo sebranou skládku kosmického smetí.

Další komplikace tkví v ukotvení na zemském povrchu. Kabel by mohl komplikovat leteckou dopravu, v závislosti na použitém materiálu přitahovat blesky, každopádně by však musel vzdorovat jakýmkoliv rozmarům počasí. Kromě toho se v oblasti rovníku nenachází tolik vhodných míst, kde bychom jej mohli i s odpovídající infrastrukturou instalovat. Lano navíc budeme muset spustit z geostacionární dráhy a v zájmu zachování rovnováhy stejným tempem oběma směry: k Zemi i od ní. To však znamená dopravit tisíce tun materiálu tam, kam zatím s vypětím všech sil za stamiliony dolarů vynášíme tří- či čtyřtunové satelity.

Pořádně silné

Kabel bude muset být také extrémně pevný, aby unesl sám sebe. Pro představu: Lanko z titanu, železa nebo hliníkových slitin by se přetrhlo už při délce 20–30 km. Moderní materiály jako kevlar, sklolaminát či uhlíková vlákna by vydržely 100–400 km. V lepším případě tak máme za sebou jedno procento cesty. S nejnovějším objevem – uhlíkovými nanotrubičkami nebo grafenovými stuhami – můžeme teoreticky dosáhnout úctyhodných 6 000 km. Pořád jsme však jen v šestině potřebné vzdálenosti.

Problémy s pevností lana alespoň částečně vyřeší fakt, že jeho průměr nebude všude stejný, ale půjde o jakýsi extrémně dlouhý kužel. Podle typu materiálu bude na geostacionární dráze stokrát až tisíckrát silnější než u povrchu Země. Každopádně nám technologický rozvoj v posledních desetiletích dává naději, že vhodný materiál jednoho dne najdeme.

Problémy se smetím

A v neposlední řadě: Lano pevně vedoucí vesmírným prostorem s nulovou rychlostí u zemského povrchu budou na nízkých oběžných drahách míjet první kosmickou rychlostí družice nebo jejich trosky, přičemž jen úlomků větších než centimetr existuje přes 300 tisíc! Dříve či později tak trajektorie každého z nich protne místo, kterým kabel natažený na geostacionární dráhu povede. A jelikož má i zrnko písku při zmíněné rychlosti energii rozjetého nákladního auta, těžko si představit materiál, jenž by něčemu podobnému odolal. 

Právě problém střetů s kosmickými objekty a smetím se podle mnoha odborníků stane příčinou toho, že výtah do vesmíru nikdy nevznikne. Ovšem i kdybychom uvedenou komplikaci řešit nemuseli, budou lano zvláště ve větších výškách silně zatěžovat kontakty se zbytkovou atmosférou. Například v 500 km se v 1 cm³ vyskytuje 11 atomů kyslíku. Z našeho pohledu jde o vakuum, z fyzikálního hlediska se však jedná o silně korozivní prostředí.

Během případné stavby kosmického výtahu se bezesporu bude hodnotit i její dopad na životní prostředí. A zcela jistě se někdo nezapomene mediálně zviditelnit s argumentem, že používání vesmírné zdviže zpomaluje rotaci Země, a tudíž narušuje náš ekosystém.

Třeba i k Jupiteru

Pevnost lana, kosmické smetí či zbytková atmosféra ovšem nepředstavují jediné výzvy, jimž budou konstruktéři čelit. Musejí se vypořádat například s podobou kabinek. Výtah totiž nebude využívat pohyblivý kabel, neboť by to znamenalo ohromnou komplikaci z hlediska vyvažování, dopravní kapacity nebo třeba různého průměru lana v různých částech. Naopak se budou pohybovat kabinky, otázka však zní, jaký zdroj energie pro ně zvolit. Povezou si jej s sebou? Budou využívat elektřinu přiváděnou nosným kabelem? Nebo jim poslouží například sluneční baterie?

Dále také musíme řešit rychlost, neboť se potřebujeme dostat do vzdálenosti desítek tisíc kilometrů. Kdybychom se vydali nahoru stejně rychle, jako jezdíme po českých dálnicích, dorazili bychom do cíle za více než jedenáct dní! I s rychlostí dopravního letadla musíme počítat téměř se dvěma dny cesty. Na druhou stranu se nepotřebujeme dostat až na geostacionární dráhu, protože vynášené těleso můžeme uvolnit zhruba ve dvou třetinách trasy: minimální vzdálenost činí 23 400 km od povrchu Země, pak zůstane objekt na silně eliptické dráze.

Kosmický výtah bude možné použít i pro cesty ke vzdálenějším cílům. Pokud náklad na dostatečně dlouhém laně uvolníme 51 000 km od naší planety, poletí k Měsíci. Při odhozu ve vzdálenosti 144 000 km se vydá k Jupiteru, jehož silné gravitační pole pak může těleso poslat prakticky do libovolného koutu Sluneční soustavy.

Mimochodem, nákladní kabinky budou pro kabel představovat další zátěž. Dnes se proto vedou akademické diskuse, zda je lepší použít jednu velkou, či několik menších. Zároveň se řeší jejich případné vyhýbání, protože výtah musí fungovat obousměrně.

Na jiných světech

Kosmickou zdviž lze přitom teoreticky postavit téměř na jakémkoliv vesmírném tělese. V řadě případů by to dokonce bylo jednodušší než na Zemi, protože bychom nemuseli řešit mnohé z výše uvedených problémů. Například stacionární dráha Marsu se nachází 17 000 km nad rovníkem, ovšem díky menší gravitaci (0,38násobku té pozemské) lze na uvedenou vzdálenost použít materiály, kterými disponujeme již dnes! Kosmické smetí se u rudé planety téměř nevyskytuje a díky jejímu řídkému plynnému obalu klesá i riziko kontaktů s částicemi zbytkové atmosféry. Obrovský problém naopak představuje měsíc Phobos, který kolem Marsu obíhá zhruba ve vzdálenosti 9 000 km, a každou chvíli by se tak střetl s nosným lanem.

Mnohem blíž než rudá planeta se ovšem nachází náš jediný přirozený satelit. Nemá stacionární dráhu, protože se otáčí příliš pomalu, můžeme však využít tzv. Lagrangeovy body. Jedná se o virtuální místa v soustavě Země–Měsíc–Slunce, kde se gravitační síly zmíněné trojice vyrovnávají (vliv ostatních těles můžeme zanedbat). Pokud bychom stavěli výtah na straně přivrácené k Zemi, mohli bychom si vzít na pomoc bod L1 ve vzdálenosti 56 000 km od lunárního povrchu; v případě odvrácené polokoule se bod L2 nachází 67 000 km daleko. Zatímco v bodě L1 se pak o těleso „přetahují“ Země s Měsícem, v L2 se jejich síly složí do jednoho vektoru a do hry vstupuje Slunce. A stejně jako v případě Marsu dokážeme lunární výtah vytvořit se stávajícími materiály.

Vítěz bere všechno

Navzdory všemožným překážkám nepřestává lidstvo o vesmírné zdviži snít, protože by mohla nabídnout rutinní, bezpečnou a zároveň levnou dopravu do kosmu. Agentury celého světa stále hledají způsoby její realizace, nejen proto, že je pro veřejnost podobná představa atraktivní, ale především proto, že by takové zařízení zcela změnilo naše vesmírné aktivity. Jasně to vyjádřil spoluautor knihy Opustit planetu kosmickým výtahem Philip Ragan: „První země, která nasadí vesmírný výtah v praxi, získá ohromný ekonomický náskok a bude velmi pravděpodobně řídit všechny kosmické aktivity.“

Nestor kea (Nestor notabilis) je robustní papoušek, který na jižním ostrově Nového Zélandu obývá pouze horské oblasti s drsným klimatem o nadmořské výšce od 600 do 2 000 metrů. Je to jediný papoušek, který obývá subalpinské oblasti a jen v zimě sestupuje do nižších poloh.

Keové v podezření

Farmáři nemají key rádi. Podezírají je totiž, že napadají nemocné ovce a vytrhává jim kusy masa. Toto podezření ale nikdy nebylo potvrzeno. Faktem je, že s příchodem ovčích stád v minulém století se keové naučili přiživovat na zbytcích masa ze zavěšených ovčích kůží, a proto v letech 1943 až 1946 postříleli farmáři asi 7 000 těchto nesmírně inteligentních papoušků. Dnes jsou keové chráněni a jejich stavy se odhadují na 5 000 kusů.

V potravě nejsou vybíraví. Živí se nektarem horských rostlin, vyhledávají různé bobule nebo výhonky, ale také loví hmyz. Nepohrdnou ani masem zdechlin. Jejich aktivita je vázána převážně na den, kdy je z dálky slyšet charakteristické volání „kee-aaa", podle nějž také dostali jméno.

Společníci parkujících

Kea je velmi zvědavý pták. Jakmile v místě výskytu keů zastavíte na parkovišti, za chvíli je máte u auta. Musíte si dávat pozor, aby vám nezničili stěrače, nebo obložení oken. Často také likvidují zařízení kempů a lyžařských středisek. V zoologických zahradách jim jsou pro ukojení zvídavosti dávány plastové nádoby, s nimiž si rádi hrají.

Na cestě po jižním ostrově Nového Zélandu jsme se s nimi potkali mnohokrát. Nocovali jsme v průsmyku Arthur Pass vysoko v horách, byl podvečer a pěkná zima. Jakmile jsme začali připravovat večeři, objevil se první, za chvíli jich bylo okolo auta sedm. Zvědavě pokukovali a poskakovali pořád blíž. Jeden se usadil na zpětném zrcátku našeho auta.

TIP: Rybák dlouhoosasý aneb Nejvytrvalejší letec a rekordman leteckých maratonů

Další setkání jsme absolvovali u tunelu před Milford Sound. Zastavili jsme kvůli vodopádům padajících do sněhových polí. Brzy u nás byli keové a čekali, zda nebude něco k snědku.

Pivo bylo zdaňováno jen příležitostně. Teprve od roku 1546 se v Čechách a na Moravě stalo pravidelně vybíraným poplatkem takzvané posudné, jehož název byl odvozen od výchozí berní jednotky – vystaveného, respektive prodaného či vyšenkovaného sudu piva.

Králi do kapsy

S výnosem této daně disponoval výlučně panovník. K posudnému od poloviny 16. století přistupoval ještě takzvaný dědičný pivní tác (též dědičný pivní groš či dědičné posudné), uvalený na většinu českých královských měst a dočasně i na moravskou Jihlavu jako trest za jejich účast na protihabsburském odboji roku 1547.

TIP: Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně?

K nemalé radosti daňových poplatníků částka odváděná z jednoho sudu piva v 16. století postupně narůstala. Například Moravané původně z každého přiznaného sudu platili po 1 bílém groši, avšak v osmdesátých letech již taxa posudného činila pětkrát tolik. Na této úrovni pak v markrabství setrvala až do konce předbělohorské doby. Na její další zvýšení již moravská politická reprezentace na rozdíl od českých a slezských stavů nepřistoupila. Panovník sice od předposlední dekády 16. věku vytrvale žádal „šestý groš“, místo toho mu ale Moravané obvykle každoročně postupovali pro ně výhodnější „dar“ ve výši 6 000 zlatých moravských, nezávislý na výnosu posudného.