Plameny zažehnuté při bouřce uměli naši předkové využít už před 1,4 miliony lety. Rozdělat sami oheň ale zvládli až o milion let později. Od té doby bylo ohniště nebo jiný zdroj tepla součástí každého kmene a rodiny.

Hradní luxus

Podlahové topení, které znali Římané, bylo velmi náročné na spotřebu dřeva. Po zániku Západořímské říše (v roce 476) se proto přestalo používat. Evropané se vrátili zpět k otevřeným ohništím, která začali obestavovat kameny. Ohniště zprvu bývala uprostřed místnosti, časem se ale přesunula do rohů a ze tří stran kolem nich vyrostly kamenné stěny. Vznikly tak první krby. Oblíbené byly po celý středověk hlavně na hradech. Venkované měli spíš pícky z hlíny a kamení.

Kachlová nádhera

Už v 10. století se v západní Evropě začala rozvíjet i výroba kachlových kamen, které známe z pozdější doby i z českých zámků. Největší výhodou kachláčů bylo, že i po vyhasnutí ohně dokázaly udržet v místnosti teplo. Navíc bylo po problému s kouřem i otravným popelem a sazemi. Oheň byl prostě zavřený uvnitř. Na panských sídlech se kamna stavěla tak, aby se do nich přikládalo z chodby a honorace nebyla rušena. Do 18. století se jednoduchá kachlová kamna rozšířila i na venkov. 

Horké krabice

Revoluci ve vytápění přinesly až radiátory. Ten první si nechal patentovat pruský obchodník Franz Karlovič San Galli v roce 1857. Radiátorům se zprvu říkalo horké krabice a staly se velmi populárními, protože dokázaly skvěle vytopit celé místnosti. Radiátory byly nejprve naplněné horkou parou, která se do nich přiváděla trubkami z jednoho velkého kotle. Páru později nahradila horká voda. Díky radiátorům tak vznikl systém ústředního topení používaný dodnes.

Usměvavý, optimistický a vtipný politik, který si umí získávat lidi jako nikdo druhý – to byl obraz, který o veřejně nejaktivnějším potomkovi Tomáše Garrigua Masaryka chovala československá i světová veřejnost. Takřka nikdo přitom netušil, že se Jan, všeobecně zvaný Honza, potýká s vážnými duševními problémy. 

Nezvladatelný mladík

Jan přišel na svět 14. září 1886 v Praze jako nejmladší z dětí profesora Masaryka. Jeho dětství bylo na české poměry atypické, ovlivněné moderním stylem výchovy vlastním matce Charlottě, rodilé Američance. Malý Jenda se záhy ocitl ve stínu, z něhož již nikdy neměl vystoupit – ve stínu činnosti svého výjimečného otce. Plody otcovy činnosti nebyly pro rodinu pouze příjemné. Byl značně zaneprázdněný a jeho odvážné angažování v boji proti pravosti Rukopisů a v hilsneriádě pocítily i děti. Jana musel dokonce jeden čas vodit do školy starší bratr Herbert, aby ho spolužáci nebili.

Jan a jeho sourozenci vyrůstali v milující a intelektuálně nesmírně inspirující rodině. Zdá se proto zvláštní, že Jan začal mít při studiích vážné problémy. Rozhodně to nebylo pro nedostatek inteligence. Janův náhlý propad se dá nejspíše vysvětlit jako osobní revolta, ale také jako předznamenání krize, která jeho sociálně nevyvinutou osobnost provázela až do první světové války. Mizerný prospěch, styky se špatnými kamarády, několikrát odložená maturita… Výsledkem bylo rozhodnutí odejít načas za příbuznými do USA.

Jan vyrážel za oceán s vidinou amerického snu a slavného návratu, ale ve skutečnosti znamenal jeho dlouhý pobyt v USA fiasko. Matčini příbuzní si jej předávali z ruky do ruky. Na několik let našel útočiště v podniku průmyslníka Cranea, otcova příznivce, ale ani zde se nedokázal uplatnit. S problémovým zaměstnancem si nevěděli rady a šestadvacetiletý Jan tak putoval do dětského sanatoria. Zde se nad sebou mezi mnohem vážněji nemocnými dětmi zamýšlel a srovnával si vše v hlavě.

Vojákem a diplomatem

V roce 1913 se Jan v doprovodu matky vrátil po sedmi letech do vlasti. Nový zásah do jeho života v podobě Velké války však už byl na dohled. V roce 1915 odešel Tomáš Garrigue Masaryk s dcerou Olgou do exilu, aby bojoval za samostatný český stát, zatímco Jana odvedli k vozatajstvu do rakouské armády (stojí za zamyšlení, co by ho v obdobné situaci čekalo během nacismu či komunismu). Sestra Alice a matka to prožívaly hůře – prodělaly výslechy a Alici dokonce úřady na osm měsíců uvěznily. Navzdory tomu sloužil Jan řádně a dotáhl to na poručíka a vyznamenání. Když se začátkem listopadu 1918 vrátil bývalý voják c. k. armády domů, nastávala éra první republiky, díla jeho otce.

O budoucí roli nedostudovaného gymnazisty, který však nepostrádal inteligenci a kouzlo osobnosti, rozhodl sám prezident. „Můj otec řekl: ‚Našel jsem pro tebe něco vhodného.‘ Tušil jsem, co to bude, protože jsem mluvil několika jazyky a uměl jsem jezdit na koni, hrál na piano – a navíc jsem znal a miloval Spojené státy. ‚Ode dneška‘, dodal, ‚se pokládej za diplomata.‘“

Tak začalo období Janova diplomatického působení ve Washingtonu a v Británii, kde byl od roku 1925 velvyslancem. Jan sice postrádal Sitzfleisch („sedací svalstvo“) potřebný pro vytrvalou a pečlivou práci, ale dokázal si získávat lidi a ze svého postu učinil populární místo společenských akcí. Stával se z něj dobrý řečník, což byl dar, který měl v budoucnu bohatě využívat. Zároveň se však v jeho diplomatických zprávách ukazovalo, že příliš podléhá osobnímu dojmu a zákulisním klepům.

Do exilu a do vlády

Poslední meziválečná léta na velvyslanectví byla těžká. Britskou politiku appeasementu nemohlo změnit nic, ani Janův šarm. Soukromou ranou pro něj byla otcova smrt v roce 1937. Došlo k ní přesně v den jeho narozenin, čemuž přikládal neblahý symbolický význam. Zatímco dosud byl pro něj hlavní autoritou „tata“, nyní se jí stal Edvard Beneš. O jejich vztahu vypovídá fakt, že se Jan před Benešem neodvažoval říkat své oblíbené obhroublé vtipy, zatímco ten ho oslovoval „Jendo“.

Na vnucený mnichovský diktát reagoval velvyslanec Masaryk opuštěním funkce i druhé republiky, která rychle přestávala být oním státem, který budoval jeho otec. V americkém exilu se opět shledal s Benešem.

Když začala akce za obnovení Československa, stal se jeho spolupracovníkem a v červenci 1940 (zpočátku proti své vůli) ministrem zahraničí v exilové londýnské vládě. Ve skutečnosti zahraniční politiku neexistujícího státu řídil Beneš, Masaryk byl nicméně důležitý jako symbol kontinuity s jeho otcem a jako talentovaný popularizátor. V roli propagátora válečného úsilí ho vysílali do USA i Britové. Ve své vlasti se pak stal všeobecně známým díky pravidelným rozhlasovým proslovům vysílaným do protektorátu. Mnohdy s humorem, ale vždy vstřícným a přirozeným způsobem, v nich dodával odvahu a víru ve vítězství Spojenců. Někdejší diplomat osočovaný nepřáteli z těžení z nepotismu a z hochštaplerství se stal milovaným politikem.

Mírové iluze

Poválečný svět se změnil. V celé Evropě panovala touha po vybudování lepší společnosti a politika se vychylovala směrem doleva. Ani Masaryk nebyl výjimkou. Do této éry vstupoval naplněn mírovými ideály a falešnou představou, že se jeho vlast stane mostem mezi Západem a Východem a že Sovětský svaz a Stalin směřují k větší demokratičnosti. Jako příznačné pro budoucnost se jeví Masarykovo chování v souvislosti s československo-sovětskou smlouvou o přátelství z roku 1943.

V soukromí častoval komunisty „voly“, ale jako vždy se nechal zpracovat a v souladu s Benešem akci podpořil. Vyhnul se nicméně osobnímu jednání se Sověty. Zprvu vzdorovitý, posléze ústupný a nakonec oproti původním tvrzením až protichůdný postoj, doprovázený silnými slovy v soukromí a snahou vyhnout se skutečnému rozhodnutí, u něj bylo možné nezřídka sledovat také po válce. 

Jako populární osobnost Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v nové košické vládě, sestavené společně s komunisty. Ti postupně zjišťovali, že Masarykova image neústupného západníka je spíše legendou a že ho dokáží snadno zviklat. Zároveň se v Masarykovi ozývaly výčitky a depresivní stavy – poválečné Československo se totiž začínalo měnit jinak, než jak předpokládal. Vrcholem byla studená sprcha během jednání se Stalinem, který Čechoslovákům nedovolil přistoupit k Marshallovu plánu americké hospodářské pomoci. A tak Masaryk raději unikal z domácího dění a angažoval se v nově zakládané OSN, do níž vkládal veliké naděje. Také zde se ovšem při hlasováních ocital ve vleku sovětských instrukcí. Nakonec jej odepsali i Američané, na kterých mu tolik záleželo: „Řekli mi tam, že jsem zrádce. Představ si, zradil jsem prý otce!“

Nejtěžší zkouška

Na začátku roku 1948 měl Masaryk poněkud zvláštní pozici. Byl ministrem, který nechával každodenní řízení svého resortu na podřízených. Byl nestraníkem (i když jako přesvědčený socialista koketoval se vstupem k sociálním demokratům), ale příliš snadno ovlivnitelným. Byl demokratem, ale komunistům nedokázal vzdorovat. Cítil svoje selhání, psychicky i fyzicky působil vyčerpaně a propadal trudnomyslnosti. Byl lidsky i politicky osamocený, a do toho přišla únorová krize. 

Ostatní „demokratičtí“ ministři se rozhodli zamezit tlaku komunistů a 18. února sdělili Benešovi své rozhodnutí rezignovat z funkce. Masaryk mezi nimi nebyl. O plánu ho nezpravili, s některými ministry měl ostatně nedobré osobní vztahy. Přesto automaticky očekávali, že se k nim připojí, čímž odstoupí třináctý z pětadvaceti členů kabinetu a budou vypsány nové volby. Nestalo se tak, snad právě proto, že citově založeného kolegu předem neinformovali. Nejistý, unavený a nemocný Masaryk se stal příslovečným jazýčkem na vahách, ale takováto role vyžadovala pevnost a odvahu, jež postrádal. Váhavě ve vládě zůstal a ponechal si křeslo v bezprecedentně obnoveném Gottwaldově kabinetu.

Daní měl být absolutní nástup komunistů k moci. Co bude následovat, naznačila Masarykovi čistka provedená na ministerstvu zahraničí komunistickým akčním výborem, která postihla řadu jeho starých spolupracovníků. Ve skrytu nadával, ale za nikoho z nich se nepostavil. Celosvětově známý syn „prezidenta Osvoboditele“ zůstával členem vlády, která se dostala k moci tlakem ulice a hrozbou občanské války, a pomáhal ji tak legitimizovat. Co se mu asi honilo hlavou, když 28. února po boku Gottwalda a spol. přihlížel defilé lidových milicí?

Poslední den života

V úterý 9. března vykonal Masaryk pár politických schůzek, mimo jiné s Benešem, a přijal několik návštěv. Nikomu z těchto lidí se nezdálo, že by se choval neobvykle, natož že by nemyslel na budoucnost.

TIP: Rozhovor o okolnostech Masarykovy smrti: Sebevražda, náhoda, nebo úkladná vražda?

Jeho tajemník Lumír Soukup nicméně zaznamenal, že se mu svěřil s rozhodnutím ukončit svůj život. „Tam už nepudu,“ řekl pak prý ohledně fotografování členů Gottwaldovy vlády. Byla to skutečně pravda? V každém případě byla nazítří pod okny ministrova bytu nalezena jeho mrtvola.

Čtěte také: Tajemství české minulosti

Článek o Janu Masarykovi čerpá z jediného magazínu 100% věnovanému české historii. Magazín Tajemství české minulosti nabízí odlišný a unikátní přístup: detailně a poutavě zpracovaná historická témata ze všech epoch českých dějin; nový pohled na známé osobnosti; nové žánry, přibližující běžný život obyvatel zemí Koruny české; vzdušnou, velkorysou a přehlednou grafiku.

Den s datem 14. března, který letos připadl na úterý, je mezi vědci známý jako den čísla pí. Letošní oslava byla skutečně důstojná, protože se nedávno podařilo vypočítat pí na ohromné množství dalších desetinných míst.

Oddaný fanoušek čísla pí Peter Trueb totiž na sklonku loňského roku po 105 dnech výpočtů získal hodnotu čísla pí na celkem 22 459 157 718 361, tedy téměř na 22,5 bilionu spolehlivě potvrzených desetinných míst.

Trueb si pro tento rekordní výpočet postavil počítač se 24 pevnými disky, z nichž každý měl kapacitu paměti 6 TB (terabajtů). Takto obrovská paměť byla nezbytná pro ukládání velikého množství dat, které vzniká v průběhu výpočtů čísla pí.

TIP: Jak přesné jsou předpovědi Phila z Punxsutawney na Hromnice?

Výsledkem výpočtů je soubor 22,5 bilionu číslic tvořících číslo pí. Velikost tohoto souboru je přitom 9 TB. Pokud by někdo číslo pí v této podobě vytiskl, tak by tím vznikla veliká knihovna s několika miliony knih, z nichž by každá měla tisíc stran.

Snímek z dubna 1940 zachycuje německé vojky, kterak se v nafukovacích člunech pokoušejí dostat blíže k Narviku. Právě tehdy probíhala operace Weserübung, tedy boj o Dánsko a Norsko.

Válka na severu probíhala od 9. dubna do 10. května a skončila okupací obou zmíněných zemí nacistickým Německem. Důležitost Narviku spočívala v tom, že se jednalo o strategicky důležitý nezamrzající přístav, sloužící k dopravě švédské železné rudy, přivážené sem po železnici z města Kiruna.

Střetnutí skončilo vítězstvím Němců, což vedlo k totálnímu obsazením Norska a ústupem Spojenců z této oblasti. Nutno ovšem podotknout, že Kriegsmarine utrpěla vážné ztráty, protože Britové ji připravili o deset torpédoborců, při vlastní ztrátě dvou.

Proč vlastně na Marsu není život a proč je jeho osídlení momentálně nesmyslné? Hlavním důvodem je fakt, že tato planeta nemá vlastní magnetické pole – neexistuje tedy žádný štít, který by ji chránil před slunečními větry, jež ji bombardují smrtícím zářením a brání tomu, aby se tam udržela atmosféra.

Modrá, nikoliv rudá planeta

Kdysi dávno Mars přitom atmosféru měl, přišel o ni ale s kolapsem magnetického pole před miliardami let. Nová simulace NASA ale naznačuje, že by mohla existovat cesta, jak to napravit.

Plán spočívá ve vytvoření umělé magnetosféry pomocí štítu umístěného v Lagrangeově libračním bodě Marsu L1. Takto vytvořený štít by chránil planetu před vlivem záření. Podle výpočtů by to stačilo, aby přestala atmosféra Marsu unikat pryč a planeta se tak postupně mohla znovu stát vlídnější pro život.

Protože by se atmosféra stala hustější, planeta by se rychle oteplovala. Simulace ukazují, že by mohlo jít o růst v rozmezí 4 až 7 stupňů Celsia. To by stačilo, aby se rozpustil oxid uhličitý uvězněný v polárním ledu. Ten by potom podle vědců spustil skleníkový efekt spočívající v ohřívání celé planety.

TIP: Jak vzniká magnetické pole planet a k čemu slouží?

Nejzajímavějším na celém plánu je, že by efekt terraformace Marsu proběhl poměrně rychle. Podle vědců by stačilo jen několik let, aby se atmosféra na Marsu stala z poloviny tak hustou, jako je atmosféra na Zemi.

Jim Green z NASA ale upozorňuje, že celý plán je doposud zcela hypotetický. Je ale zásadní v tom, že přináší vizi, jak Mars proměnit v obyvatelný svět – a to během pouhých několika generací. Největší slabinou Greenova plánu je fakt, že zatím neexistuje přístroj, který by tak silné magnetické pole vytvořil. Experimentuje se sice již s malými generátory pro potřeby případné cesty na Mars, ale přístroj, který by dokázal vytvořit pole tak silné, aby ochránilo celou planetu, je (alespoň prozatím) úvahou z oblasti sci-fi.

Vědci studovali vliv pití šťávy z borůvek na mozek seniorů ve věku 65 až 77 let. U seniorů, kteří dostávali každý den po dobu 12 týdnů k pití koncentrovanou šťávu z borůvek, došlo proti kontrolní skupině ke zlepšení fungování mozku, ke zvýšení průtoku krve mozkem, a také ke větší aktivaci mozku při zpracování vyplňovaných testů. Stejně tak došlo i ke zlepšení paměti seniorů.

TIP: Jak nejlépe prožít aktivní stáří? V exoskeletu pro seniory

Jak je to možné? Borůvky obsahují množství flavonoidů, přírodních chemických látek, které mají antioxidační a protizánětlivé účinky. Jejich účinek na mozek je podle všeho blahodárný.

Pokud dnes chce někdo dostat náklad na oběžnou dráhu, potřebuje na to pořádnou raketu a hodně peněz. Soukromé společnosti, jako například SpaceX nebo Blue Origin usilují o snížení ceny za dopravu na oběžnou dráhu vývojem opakovaně použitelných nosných raket. Co kdyby to ale šlo ještě levněji?

Na zajímavém způsobu dopravy na oběžnou dráhu pracuje španělská společnost Zero2Infinity. Vyvíjí systém dopravy menších nákladů na oběžnou dráhu odpálením rakety z vysoko letícího balonu.

První start rakety z balonu

Před pár dny Zero2Infinity zaznamenali významný úspěch. Povedlo se jim jako prvním v historii vypustit raketu ze stratosférického balonu. Nejprve vypustili balon i s raketou z lodi u pobřeží Španělska. Když se balon dostal do výšky 25 kilometrů, zažehl se raketový pohon a raketa úspěšně odstartovala.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

Šlo o malý prototyp budoucí rakety, který po krátkém letu přistál na padáku do oceánu. Lidé ze společnosti Zero2Infinity ale doufají, že v dohledné budoucnosti s podobnou technologií vyšlou na oběžnou dráhu mikrosatelity a experimenty s malými finančními náklady.

Akce má více než 10letou tradici a podobné jízdy byly v minulosti k vidění ve zhruba 70 zemích světa. Původním poselstvím nahých jízd byla snaha upozornit na vzrůstající závislost lidí na ropě a ropných produktech a oslavit jedinečnost lidského těla. Postupem času se ale z Naked Bike Ride stal spíše happening na podporu městské cyklistiky.

Je zřejmé, že Paleček byl populární postavou, na níž se v lidové tradici „lepily“ příhody. Podobně nemůžeme věřit všemu, co říká takzvaný Budapešťský rukopis artikulů bratra Palečka, jenž vznikl na počátku 16. století v okruhu Jednoty bratrské a promítl do jeho postavy určitý mravní ideál.

Palečkovy příhody

Rukopis udává, že Paleček „jsa řádu a života rytířského, velmi šlechetného, králi velmi milý i vzáctný byl i každému dobrému (…)“. Byl to tedy nižší šlechtic a pocházel nejspíš ze vsi Páleček na Slánsku poblíž Velkého Pálče, rodiště někdejšího Husova druha Štěpána z Pálče, nebo na Kouřimsku poblíž Lipan. Krále oslovoval „bratře“ a sám byl velmi pravděpodobně členem Jednoty bratrské. Rukopis praví, že Paleček se často účastnil jednání královské rady a hodnotil počínání členů, takže ti na něj „velkou péči (zlost) mívali“.

Jindy útočil na kanovníky, až jeden Jiřího prosil: „Králi, prosím tebe, ať nám ten dobrej muž dá pokoj!“ Leč král měl svého šaška velmi rád a jak praví poslední artikul rukopisu, když roku 1470 nebo 1471 zemřel, „král Jiří velmi teskliv byl a nedlouho po něm živ byl“.

A v čem vlastně spočívalo Palečkovo šaškovství? Slyšte na závěr tuto, snad nejznámější příhodu: „Jednoho času v pátek šel mezi mládence do královské světnice, kterýž nemívali dobrých ryb na svém stole.

Tehdy Paleček vzal sobě tu jednu plotku a přičinil ji k uchu a ptal se jí, ví-li co vo jeho bratru, potom druhé i třetí ptaje se na svého bratra. A ty mládenci dali se v smích, až se král voptal, co se to děje, a maršálek pověděl: ‚Bratr Paleček sedí mezi mládenci u stolu a mluví s rybami.‘ A král řekl: ‚Co tam činíš? Proč k nám k stolu nejdeš?‘ I řekl Paleček: ‚Bratře králi, povímť. Měl sem bratra rybáře: utopil se, a tak se těchto ryb ptám, vědí-li co vo něm.‘ A král jemu řekl: ‚Což voni tobě praví?‘ A Paleček řekl: ‚Tak praví, že sou oni velmi mladé a že o tom nic nevědí, než abych se ptal těch starejch, které sou na tvé míse.‘

A tak král kázal svému kraječi naklásti co největších ryb na talíř a donésti Palečkovi. A tak jest Paleček nakrmil ty mládence starejmi i dobrejmi rybami.“

Na první pohled přicházely kolapsy velkých civilizací rychle a nečekaně, ve skutečnosti je však předznamenávaly události, jež se odehrály dlouho před nimi. Překážkou k poznání skutečných příčin pádů impérií se v mnoha případech stává i hodnověrnost pramenů, které máme k dispozici. Řadu z nich totiž kronikáři, mniši či panovníci přizpůsobovali tak, aby vyhovovaly tehdejším politickým i kulturním poměrům – a tudíž nutně nemusejí být pravdivé.

V poslední době se ovšem před vědci v tomto směru otevírá i další oblast výzkumu: Díky pokročilým technologiím mohou například zkoumat tisíce let staré ostatky obyvatel jednotlivých říší, z nichž pomocí analýzy DNA dokážou zjistit překvapivě mnoho. Jsou tedy například schopni potvrdit či vyvrátit hypotézy o epidemiích a hladomorech, které mohly do značné míry přispět ke zdánlivě nečekaným kolapsům. Dějiny se tak ukazují v novém, a někdy i nečekaném světle. 

Zaniklá chlouba starověku

Římské impérium – obrovská oblast sahající svého času od Atlantského oceánu k řece Eufrat a od Británie až k saharské poušti – dodnes udivuje svou rozlehlostí, organizovaností a vyspělými technologiemi. I nejmohutnější politický útvar starověku a jeden z největších v dějinách vůbec však skončil v troskách. Roku 395 se za vlády císaře Theodosia I. říše nejprve rozdělila na západní a východní část, načež v roce 476 první zmíněná definitivně zanikla, když se území dnešní Itálie zmocnil germánský vůdce Odoakar. 

Badatele i milovníky historie a záhad nepřestává fascinovat, jak mohl ohromný organismus s výborně strukturovanou armádou, která dokázala dobýt Sýrii, Galii či Egypt, podlehnout nájezdům primitivních barbarů. Kolaps se pokoušejí vysvětlit celou řadou mnohdy značně rozdílných teorií. Většina odborníků se však shoduje, že pád římského impéria nenastal v důsledku jediné události, nýbrž že k němu došlo kvůli souhře hned několika faktorů. 

Když zdroje nestačí 

Mnozí historikové zmiňují v první řadě důvody ekonomické. K takovému názoru se přiklání i český archeolog a známý egyptolog Miroslav Bárta. Podle něj totiž fungování celé říše dlouho zásadně záviselo na dobývání nových území, jehož výsledky pak ovlivňovaly daňový systém obyvatel impéria. Když například v roce 130 př. n. l. dobyli Římané město Pergamon a získali poklad makedonského krále, umožnilo jim to vyhlásit roční daňové prázdniny pro římské občany. 

S vládou císaře Augusta, který se v prvních letech nového letopočtu soustředil na udržení obsazených území, se však politika začala měnit – a od dobývání se přešlo především ke spravování již získaných oblastí. S tím ovšem souvisely i zvýšené náklady na chod ohromného impéria: Státní pokladna musela vydávat ohromné sumy určené ke správě a k udržení míru v jednotlivých provinciích. Platy a příděly potravin pro armádu, náklady na úřednický aparát, školství i „sociální dávky“ – to vše bylo stále těžší pokrýt. 

Opravdová hospodářská krize ovšem v říši propukla až v letech 235–284. Vnější vpády podstatně narušily integritu území a především si vyžádaly značný nárůst stavů armády a úřednictva. Kvůli zvyšování daní pak drasticky klesla hodnota měny a začaly se hroutit také další oblasti: Upadala gramotnost a vzdělanost obyvatelstva, stejně jako důvěra v císařský úřad, jehož aparát stále víc podléhal vlivům různých zájmových skupin. Panovníci se na trůnu střídali častěji než kdy dřív, ale v jejich silách již nebylo konec odvrátit. Nikoliv náhodou se o zmíněném období hovoří jako o „krizi třetího století“. 

Opuštěná půda 

Na počátku 4. století se císař Dioklecián pokusil vyřešit problém s nájezdy barbarů tím, že decentralizoval a zdvojnásobil úřednický aparát. Poslední ránu však říši podle popisované teorie zasadila obrovská inflace, která vedla k vylidňování venkova. A právě zde tkvěla příčina konečné zkázy: Hospodářský systém Říma totiž z 90 % stavěl na zemědělství. S odchodem venkovanů do měst ovšem zůstávala půda ležet ladem, což mělo na říši katastrofální dopad. 

Vláda se rozhodla situaci řešit neúměrným zvýšením daní, což však u řady obyvatel vyvolalo odpor – a v některých případech dokonce touhu po tom, aby je barbaři neúnosného břemene zbavili. V polovině 5. století se pak celý systém definitivně zhroutil. 

Děsivá epidemie?

Zajímavou hypotézu zániku říše představil již na počátku 20. století britský historik William H. S. Jones. Scénář úpadku byl podle něj následovný: V období po vpádu kartaginského generála Hannibala na Apeninský poloostrov v letech 218–204 př. n. l. se na území dnešní Itálie rozšířila malárie a následná epidemie oslabila impérium natolik, že se ze zmíněných ztrát již nikdy nevzpamatovalo. V roce 2011 pak uvedenou myšlenku oživil americký archeolog David Soren. Přivedl jej k tomu pozoruhodný objev největšího dětského hřbitova z římské éry v severoitalském Lignanu. 

Nález nasvědčoval, že děti zemřely velmi rychle po sobě na nějaké infekční onemocnění, které muselo vesničany vyděsit. Ačkoliv v té době již vyznávali křesťanství, pohřbili potomky podle starých pohanských zvyklostí, včetně zvířecích obětí. Soren se přitom domníval, že děsivou nemocí byla právě malárie – ostatně o „moru“, jenž oblast zachvátil, se zmiňují i dobové prameny. Většina badatelů však k jeho hypotéze zaujala skeptický postoj. 

Důkaz z kostní dřeně 

Jenže pak přišel rok 2016 a poněkud neobvyklou teorii se díky nejmodernějším technologiím podařilo potvrdit. Vědci podrobili analýze dva tisíce let staré ostatky římských obyvatel, přičemž zkoumali části DNA z jejich zubní dřeně – a u některých pak skutečně našli známky prodělané malárie. Podle odborníků se přitom nemoc nevyskytovala pouze na pobřeží, kam mířili přistěhovalci z Afriky, nýbrž i hluboko ve vnitrozemí a na venkově. Do impéria se infekce zřejmě dostala s cestujícími na lodích, u nichž se choroba ještě nemusela projevit. Komáří larvy mohly navíc nerušeně přežít i ve vodě převážené na palubách. 

Existuje celá řada dalších teorií o příčinách zániku starého Říma – počínaje špatnou správou či rozkoly mezi rolníky a aristokracií přes všeobecný úpadek bojového ducha a plýtvání cennými kovy na luxus až po poněkud mystické vysvětlení německého filozofa a spisovatele Oswalda Spenglera. Podle něj prodělávají civilizace, podobně jako rostliny, různé etapy života. Nakonec je však čeká nevyhnutelná smrt, která přichází, když je „národ opotřebovaný a v tvůrčím ohledu vyčerpaný“.