Ještě roku 1520 se v hornatém regionu jihoamerických And rozkládala ohromná říše Inků. Zahrnovala zčásti území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile i Argentiny a panovníci jí vládli pevnou rukou z hlavního města Cuzco. Pět až deset milionů obyvatel spojovala kromě jazyka (kečuánštiny) a vyznávání kultu slunce také povinnost odvádět daně v rámci silného byrokratického systému. Země oplývala nesmírným bohatstvím – tedy alespoň podle množství zlata a stříbra, jímž přetékal královský palác i svatyně.

Přibližně ve stejné době vyrostla na území dnešního středního a jižního Mexika říše Aztéků. Jednalo se o společenství tří městských států obývaných stejným etnikem, přičemž největší význam měl Tenochtitlán, kde sídlil i hlavní aztécký vládce. Převážně zemědělská společnost udivovala evropské kolonizátory pokročilou kulturou, složitým náboženstvím – zahrnujícím mimo jiné i lidské oběti – a v neposlední řadě ohromným bohatstvím. 

S puškami, křížem a patogeny 

Následující vývoj událostí je dnes již notoricky známý: Pád obou impérií proběhl dramaticky a neuvěřitelně rychle. Hlavního města Aztéků se španělští conquistadoři zmocnili během pouhých dvou let (1519–1521), Inkové vzdorovali jen o málo déle (1532–1535), přičemž o poslední území přišli roku 1572. Dobyvatelé vyzbrojení puškami, křížem a – jak se později ukázalo – také nebezpečnými chorobami domorodce brutálně zmasakrovali. 

Stovky Evropanů, jakkoliv dobře vybavených a organizovaných, by samozřejmě nemohly porazit mnohasettisícové indiánské armády. Důležitým faktorem jejich úspěchu se však stalo verbování řady místních kmenů, které aztécké a incké impérium dlouhodobě utlačovalo. Dnes se odhaduje, že když Hernán Cortés dobýval říši Aztéků, tvořilo pět set po zuby ozbrojených bělochů pouhá dvě procenta celé armády. 

Další rozhodující aspekt bohužel představovala brutalita: Španělé nelítostně likvidovali domorodé dynastie i kněžské vrstvy a vrhali se na to, co je zajímalo nejvíc – na zlato. Poražení indiáni pak už nedostali šanci se vzepřít k odporu, neboť je zdecimovaly epidemie. 

Černá legenda

Nutno dodat, že zmíněný dějinný výklad známý jako „černá legenda“, jenž víceméně přetrval dodnes, pochází převážně z jediného zdroje – od dominikánského misionáře Bartolomého de las Casas. Ve svém díle „O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější“ z roku 1552 vylíčil tento přímý účastník conquisty násilí páchané na indiánech a katolickou vládu přímo obvinil z patnácti milionů vražd. Zlí jazykové však tvrdí, že i jeho text vznikl na zakázku: De las Casas prý vykreslil katolíky v co nejhorších barvách, aby podpořil protestantské skupiny usilující o španělský trůn. 

Ať již ovšem své vyprávění přibarvoval, či nikoliv, záhadu, proč se obě říše vzdaly tak snadno, jeho dílo nikterak nevysvětluje. Někteří badatelé prosazují teorii, že zmíněná impéria nebyla stabilní již před připlutím Španělů, a to právě kvůli svému „mládí“: Mezi vznikem Aztécké a Incké říše a příchodem Evropanů existovaly pouhé tři generace. Aztécké městské státy Tenochtitlán, Texcoco a Tlacopán se spojily teprve roku 1428 a do konce 15. století neustále bojovaly, aby si podmanily okolní kmeny. V době příchodu Evropanů se říše potýkala se značnými vnitřními rozbroji a k poklidnému životu měla daleko. Hernán Cortés se tak mohl spojit s odpůrci tehdejšího panovníka Montezumy II. a zmocnit se trůnu. 

Historie inckého impéria se začala psát teprve roku 1438 s korunovací prince Pachacutiho – podle legend devátého panovníka říše, dle historicky doložených zdrojů však úplně prvního. Když pak na území státu pronikl španělský dobyvatel Francisco Pizarro, snadno využil právě probíhající bratrovražednou válku o trůn a vytěžil z ní nejen vítězství pro španělskou korunu, ale i tuny zlata. 

Tuberkulóza dávno před Kolumbem 

Podle jiné teorie hrály v zániku indiánských kultur hlavní roli nakažlivé nemoci. Tuberkulóze, chřipce a planým neštovicím podléhali domorodci ve velkém, protože proti nim neměli vyvinutou imunitu. O vymírání indiánů se ostatně zmiňoval už Cortés: „… zdá se, že od slané vody, kterou pili, a z hladu a špatného povětří mezi nimi smrt řádila tak, že pomřelo přes padesát tisíc duší.“ 

Představa předkolumbovské Ameriky jako ráje bez nemocí je ovšem mylná. Indiáni trpěli infekčními chorobami a možná i epidemiemi dlouho před tím, než došlo ke kontaktu s bílým mužem. Nedávné výzkumy (viz Smrtonosní tuleni), jejichž výsledky publikoval časopis Nature, například potvrdily jasné stopy tuberkulózy u tisíc let starých mumií nalezených v Peru. Znamená to, že se domorodci s nebezpečným onemocněním potýkali již asi pět století před příchodem Evropanů. 

Infekce i podvýživa 

V roce 2002 zveřejnil tým antropologů a paleopatologů výsledky dosud nejkomplexnější studie zdraví obyvatel Ameriky v uplynulých sedmi tisících let. Vědci zkoumali 12 500 koster z 65 lokalit obou amerických kontinentů a zaměřili se především na výskyt chronických potíží, jež lze detekovat z kostí. Jejich pozornosti tak neunikla například degenerativní onemocnění kloubů, stav zubů, anémie, následky zranění a v neposlední řadě ani infekce. 

Ukázalo se, že nejzdravější byli lidé v Severní a Jižní Americe asi tisíc let před příchodem Kryštofa Kolumba (i tehdy se však dožívali průměrně pětatřiceti roků). Od zmíněného období se zdraví tamní populace soustavně zhoršovalo, což badatelé přičítají rozmachu zemědělství a městského způsobu života: S nástupem zemědělství se omezila rozmanitost stravy a v přeplněných městech se rychle šířily infekční nemoci. Velmi často se objevovala i podvýživa spojená s nedostatečným příjmem bílkovin, což otevíralo dveře epidemiím. A zatímco nejlepší kondici se těšili obyvatelé pobřeží dnešní Brazílie, nejméně zdraví byli lidé právě v městských kulturách na území dnešního Mexika a Střední Ameriky – tedy tam, kde Cortés slavil tak snadné vítězství. 

Nezávislí poddaní

Obrázek o incké společnosti jsme donedávna čerpali především z díla peruánsko-španělského kronikáře Incy Garcilasa de la Vegy, který ji popsal jako přísně centralizovaný systém se svrchovaným vlivem nad poddanými. Přirovnával jej ke klášteru a běžné obyvatele k mnichům plnícím své poslání v bázni před bohy. 

Realita však byla trochu jiná, jak potvrdili badatelé, kteří studovali raně koloniální dokumenty dochované v archivech. Šlo zejména o soudní protokoly, poslední vůle, rodokmeny místních elit a záznamy z matrik psané často v kečuánštině a přeložené do španělštiny. Podle nich sestávala Incká říše do značné míry z jednotlivých rodových občin, které tvořily desítky až stovky spřízněných rodin. Zmíněné celky sice spadaly pod centralizovanou moc říše, jíž odváděly daně, těšily se však značné nezávislosti – hospodářské, společenské i kulturní.

Po příchodu Evropanů nastalo dramatické plenění hlavních center, běžného obyvatele občin se ovšem politické zvraty tolik nedotkly: na rozdíl od vládnoucích elit, které rázem přišly o majetek i o moc. Kroniky dokládají, že koloniální administrativa brzy navázala na aztéckou a inckou správu, navíc většinou s využitím domorodých správců a v místním jazyce.

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

Mnohem horší podmínky čekaly obyčejné Aztéky a Inky později v 16. a 17. století, kdy Evropané provedli násilný přechod na měnovou politiku a donutili venkovany pracovat v dolech a na plantážích. Definitivní zánik správní a hospodářské autonomie domorodých občin – včetně zákazu používání jazyka v úředním styku – pak přišel s rozpadem španělského koloniálního systému.

První odhady hovoří o hmotnosti 706 karátů a ceně nejméně 1,5 miliardy korun. Pokud by se odhady potvrdily, znamenalo by to, že diamant nalezený pastorem Emmanuelem je 10. největší na světě. Zároveň jde zřejmě o druhý největší diamant objevený na území Sierra Leone. V roce 1972 se zde podařilo nalézt diamant o hmotnosti 969 karátů (přibližně 194 gramů). 

Zda a jak velký užitek bude mít ze svého zázračného nálezu sám pastor není úplně jasné. O svůj poklad se totiž Emmanuel Momoh podělil s úřady. Poctivému nálezci vyslovil poděkování sám prezident země Ernest Bai Koroma a prohlásil, že diamant bude prodán ve veřejné a transparentní aukci. Výtěžek má posloužit pro blaho lidu Sierra Leone. Prezident rovněž ocenil, že se pastor nepokusil svůj nález zatajit a vyvézt diamant ze země.

Sierra Leone: Země „krvavých diamantů“

Na konci 20. století objížděli Sierru Leone velkým obloukem i ti nejotrlejší cestovatelé. Novináři, kteří tam navzdory velkému nebezpečí zavítali, viděli kromě válečných hrůz také zdroj jejich financování. Neblaze proslulé město Koidu připomínalo měsíční krajinu plnou kráterů a děr, v nichž dělníci s primitivními nástroji dobývali ze země diamanty. Hlídali je ozbrojení rebelové a jakýkoliv nález okamžitě zabavovali. Hlad po drahých kamenech byl tak velký, že někteří lidé překopávali rovněž základy vlastních domů: v 70. a 80. letech 20. století totiž stavitelé používali štěrk z dávno opuštěného diamantového dolu a s rostoucí poptávkou se vyplatilo prověřit i „odpadní materiál“.

Vědci jsou si téměř jistí, že pod povrchem Saturnova měsíce Enceladu se skrývá ohromný oceán. Problém je v tom, že se tam nejprve musíme nějak dostat. Možná to ale nebude až tak těžké, jak jsme se obávali.

TIP: Saturnův měsíc Enceladus by potřeboval instalatéra

Mezinárodní tým, který vedli odborníci francouzské Univerzity Versailles Saint-Quentin, prostudoval mikrovlnná data meziplanetární sondy Cassini. Badatelé z nich vyčetli, že jižní pól Enceladu je teplejší, než očekávali. Podpovrchový oceán by tam tudíž mohl být výrazně blíže povrchu, než v jiných částech měsíce.

Oceán ve 2 kilometrech

Dosavadní poznatky ukazují, že na většině míst Enceladu začíná podpovrchový oceán v hloubkách kolem 18 až 22 kilometrů. Na jižním pólu to mělo být asi v hloubce 5 kilometrů. Vědci teď ale dospěli k názoru, že ve skutečnosti by na jižním pólu Enceladu mohl oceán začínat už v hloubce kolem 2 kilometrů. Právě na jižním pólu Enceladu také tryskají z měsíce gejzíry slané vody a dalšího materiálu, které objevila a prostudovala sonda Cassini.

Kondenzační stopy za letadly vznikají promícháváním chladného vzduchu s horkými zplodinami ze spalování leteckého paliva. Vlastnosti kondenzačních stop přitom do značné míry závisejí na složení paliva.

Podobně jako do paliva pro automobily se i do leteckého paliva začínají přidávat biopaliva z různých rostlinných materiálů. Vědci NASA odebírali vzorky kondenzačních stop letadel poháněných biopalivy a analyzovali je. Výsledky je potěšily.

TIP: Čtyřmístný letoun HY4 pohánějí vodíkové palivové články

Používání leteckých biopaliv omezuje emise a jako zajímavý bonus také omezuje tvorbu kondenzačních stop. Milovníci konspiračních teorií, kteří nemají rádi oblohu plnou čar, teď budou o něco klidnější.

Šimpanze pozorujeme už dlouho, ale neustále nás dovedou překvapit. Vědci teď úplně poprvé nafilmovali, jak šimpanzi pomocí nástrojů čistí tělo mrtvého člena tlupy. Velmi to připomíná lidské pohřební rituály.

K průlomovému pozorování došlo mezi šimpanzi v rezervaci v africké Zambii. Šimpanzice Noel se nejprve posadila k mrtvému tělu mladíka Thomase, kterého před časem adoptovala za svého. Noel si vybrala vhodné stéblo trávy, a pak s ním začala čistit zuby mrtvého šimpanze. Dělala to dlouho, dokonce i po tom, co zbytek tlupy odešel jinam. Podle odborníků to potvrzuje, že mezi šimpanzi vznikají pevné sociální vazby, které ovlivňují chování šimpanzů dokonce i po smrti partnera.

TIP: Co se v mládí naučíš: Matky šimpanzů učí své potomky používat nástroje

Pozorování takového chování u našich nejbližších příbuzných napovídá, že z podobného chování vzniklo i lidské pohřbívání mrtvých a naše pohřební rituály.

Mladé listy škornice velkokvěté se v Japonsku vaří jako zelenina. Dříve se používaly i jako léčivá rostlina proti astmatu, bakteriálním infekcím a jako tonikum. V Číně je zase jako léčivá rostlina ceněná škornice Epimedium sagittatum. Lidoví lékaři ji nasazují proti revmatismu, jako tonikum a afrodisiakum. Již ve středověku se s tímto druhem čile obchodovalo – byl dovezen do Japonska, kde se pěstoval a místy zplaněl.

Nenáročná okrasa

Škornice jsou vytrvalé byliny, které mají v zemi buď dlouhý plazivý vodorovně rostoucí oddenek, nebo vytvářejí husté trsy. Z oddenku vyrůstají jednak samostatné listy a dále stonky nesoucí květy. Listy jsou složené ze 2–40 lístků. V mládí jsou svěže zelené, můžou být i purpurové nebo měděné či výrazně purpurově skvrnité. Bývají přezimující nebo stálezelené.

TIP: Baobaby aneb Pozapomenutí králové sucha

Jsou to ideální trvalky do polostínu a stínu. Používají se jako podrost pod vzrostlé stromy a keře, pěkně působí i jako náhrada trávníku na větších plochách. Hustý koberec listů a kořenů brání růstu plevele. Většina druhů dobře snáší i suchý stín, což je mezi zahradními rostlinami zcela výjimečné. Na stanovišti vydrží i desítky let a vyžadují jen minimální péči. Díky těmto vlastnostem jsou nepřekonatelnými hajničkami.

Listoví v bohaté paletě

Popsáno je kolem padesáti druhů, vesměs ve východní Asii. Dva druhy rostou v Evropě a dva na Kavkaze. Stonky škornic můžou být bezlisté či nesou 1–8 listů. Květenství jsou řídká s několika málo květy nebo bohatá – jednoduchá i složená. Květy jsou drobné, ale protože jich bývá velké množství, jsou kvetoucí rostliny velice ozdobné.

Při pohledu zblízka zjistíte, že mají velice zajímavou stavbu. Kališní lístky jsou ve dvou řadách po čtyřech. Lístky první řady jsou drobné a často brzy opadají. Lístky druhé řady jsou velké, barevné a připomínají korunní lístky. Často bývají protažené v ostruhu, která je někdy nápadně dlouhá a také nesou medníky. Jednotlivé kališní a korunní lístky můžou mít rozdílnou barvu, ostruha může být také jinak zbarvená. To vytváří neobyčejnou barevnou pestrost květů.

Křížení a nové druhy

Introdukce škornic do evropských zahrad probíhala ve dvou vlnách a evropští pěstitelé v jejich křížení také přiložili ruku k dílu. Původní evropské druhy ovšem nejsou příliš ozdobné, a tak se pěstovaly poměrně vzácně jen jako zajímavost.

Teprve v roce 1830, když byly do botanické zahrady v tehdy holandském Gentu dovezeny  Philippem Franzem von Sieboldem první rostliny z Japonska, se Evropané začali o škornice zajímat jako o perspektivní zahradní rostliny. Šéfzahradník této botanické zahrady, André Donckelaar zkřížil E. grandiflorum (viz obr. 1) s E. alpinum (viz obr. 2) a vzniklo tak E. x rubrum popsané roku 1854 (viz obr. 3). Druhým krokem bylo zkřížení E. grandiflorum s E. pinnatum ssp. colchicum (viz obr. 4), jehož výsledkem bylo E. versicolor, popsané roku 1859 (viz obr. 5). Vznikly tak vynikající půdopokryvné zahradní rostliny, které dodnes patří k základu pěstovaného sortimentu. Díky  popisu a importu nových čínských druhů v osmdesátých letech minulého století se škornice dostaly opět do popředí zahradnického zájmu.

Výčet všech možných verzí Bren/Universal Carrieru nelze jednoduše obsáhnout, proto se zaměříme jen na některé nejzajímavější modifikace. Typ UC No.2 Mk.II začal sloužit v roce 1942. Jeho vylepšení zahrnovala nové kovové zástěry na předních a bočních částech trupu a rozšíření úložných prostorů. Lepší vodotěsnost i pasivní ochranu osádky zajistilo svařování korby.

Varianty Universal Carrieru

Model 3-inch Mortar Carrier No.1 Mk.I nesl třípalcový minomet (76,2 mm) na podvozku UC No.2 Mk.I a vezl pětičlennou osádku. Vzhledem k nutnosti transportovat minometné granáty došlo ke zvýšení hmotnosti vozidla ze 3,86 na 4,36 t a větší váha si logicky vyžádala další úpravy podvozku. Zbraň samotná v demontované podobě se i s municí nacházela uložená napříč trupem, v zadní části stroje. Verze Carrier, Armoured, OP, No.1 Mk.II představovala mobilní dělostřeleckou pozorovatelnu vycházející z původního Bren Carrieru.

Předchozí část: Transportér Bren Carrier: Malý, ale houževnatý pomocník

Toto vozidlo s tříčlennou osádkou vezenou v přední části umožňovalo použití dělostřeleckého dalekohledu, zadní část nesla lanový naviják. Spojení zajišťovala radiostanice No.11. Transportér MMG Carrier No.1 Mk.I působil v motorizovaných kulometných praporech (Motor Machine Gun Battalions). Hlavní odlišnost spočívala v lafetaci těžkého kulometu Vickers, tentokrát však nikoli v těsném stanovišti střelce v přední části vozidla, ale na horní ploše krytu motorového ústrojí.

Model Carrier, Anti-Tank, 2-pdr byl australskou variantou nosiče dvouliberního protitankového kanonu, lafetovaného na pravé zadní části prodlouženého podvozku verze LP2, přičemž došlo k přeložení poháněcího ústrojí do levé části vozidla. To umožnilo naložení 112 kusů munice pro hlavní zbraň. Obrněnec Wasp nesl jako primární zbraň plamenomet. Vyráběly jej od roku 1942 především kanadské závody, a to ve verzích Mk.I, Mk.II a Mk.IIC.

Poslední uvedená varianta, speciálně vyvinutá pro kanadské útvary, měla jednu externí nádrž, což činilo samohybný plamenomet značně zranitelný palbou zdálky. Verze Mk.I a Mk.II naproti tomu disponovaly dvěma vnitřními nádržemi krytými před palbou pancířem, ovšem omezujícími prostor osádky. Existovaly také německé přestavby ukořistěných carrierů na samohybné protitankové či protiletadlové zbraně, většinou s lafetovaným protitankovým kanónem Pak 36 ráže 37mm.

Kanon chráněný štítem lafetovali Němci na předním okraji přepravního prostoru. Tento typ nesl název Panzerjäger Bren Carrier. Naproti tomu obrněnce 2cm Flak 30/38 auf Bren Carrier prošly instalací 20mm protiletadlových kanónů (PL) Flak 30 nebo Flak 38. Němci je používali ke strážní službě, výcviku či k testování nových zbraní. Výraznějšího bojového nasazení se ale nedočkaly, tedy kromě protiletadlové verze během balkánského tažení v roce 1941. Pro svou univerzálnost nacházely carriery uplatnění i po skončení druhé světové války.

Sloužily při obraně Izraele proti invazi armád arabských sousedů v roce 1948 či za války v Koreji, mnoho se jich dostalo ve formě válečných přebytků i do dalších zahraničních vojsk. Irské ozbrojené síly používaly carriery až do šedesátých let. Ještě v roce 1956 jich Británie stovku darovala nově formovanému Bundeswehru. Ve stejném roce transportéry dokonce bojovaly proti „svým“, když v rámci egyptské armády zasáhly do konfliktu o Suezský průplav při bojích s Brity a Francouzi. Mnoho z carrierů arabských jednotek pak ukořistila izraelská armáda během arabsko-izraelských válek v letech 1948 a 1956, načež je obratně poslala do bojů proti původním majitelům.

Ve službách Rudé armády

V rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease) se carriery objevily také na východní frontě – Rudá armáda získala z britských a kanadských továren asi 2 500 transportérů Universal Carrier. Sověti je používali nejen k přepravě pěchoty, ale i jako platformu pro různé zbraně: od kulometů přes protitankové pušky až po plamenomety, jako průzkumná či spojovací vozidla.

Avšak ruští vojáci si carriery příliš neoblíbili, třeba na rozdíl od amerických polopásových vozidel M3 Half-track. Vadila jim především malá přepravní kapacita vozidla a také špatná průchodnost těžkým terénem – v podmínkách východní fronty totiž carriery kvůli úzkým pásům zapadaly do sněhu či bláta až po vlastní korbu. 

Kanadská cesta

Konstruktéři firmy Ford Motor Co. of Canada pracovali od roku 1943 na odstranění některých nedostatků charakteristických pro licenčně vyráběné britské Universal Carriery. Výsledkem jejich práce se stalo vozidlo Windsor Carrier. Sériová výroba těchto obrněnců probíhala v letech 1944–1945 a dosáhla celkového počtu 5 000 kusů. Nejmarkantnější změna oproti britskému vzoru spočívala v přidání jednoho pojezdového kola na každé straně podvozku a instalaci výkonnějšího, osmiválcového motoru Ford V8 s objemem 3 916 cm3 a o výkonu 71 kW. Windsor Carrier tak oproti původnímu carrieru získal větší stabilitu a díky bytelnějšímu podvozku i vyšší nosnost. Windsor Carrier používaly především minometné jednotky a dělostřelci k tažení šestiliberních protitankových děl (ráže 57 mm).

Sonda Cassini se v posledních týdnech pohybuje po velmi dramatické trajektorii. Díky těmto nebezpečně blízkým průletům může pořizovat snímky s doposud neviděnými detaily. Platí to i pro nejčerstvější snímek Saturnova měsíce Mimasu, který sonda zachytila na konci ledna ze vzdálenosti 41 tisíc kilometrů. Rozlišení snímku odpovídá 250 metrům na jeden pixel.

V dubnu čeká Cassini poslední fáze její mise zvaná Velké finále (Grand Finale). Sonda během ní ve velmi těsné vzdálenosti proletí kolem největšího Saturnova měsíce Titanu a poté zamíří do doposud neprobádané oblasti mezi Saturnem a jeho prstenci.

Vedle 2 303 delfínů obecných zahlédli vědci také 42 delfínů skákavých a 94 plískavic šedých. Zarážející je přitom fakt, že za posledních 14 let počty ročně zpozorovaných zástupců čeledi delfínovitých u západního pobřeží Skotska nepřesáhly hranici 500.

Je sice pravda, že v rámci výzkumu odborníci loni urazili na palubě plachetnice celých 9 260 km, nicméně i s přihlédnutím k rozsahu zkoumání se jedná o závratný rozdíl oproti „normálu“ a v současnosti nemá vysvětlení. Podle doktorky Lauren Hartny-Millsové však „úžasný výsledek podtrhuje hlavně skutečnost, že je potřeba neustále pečlivě zkoumat životní prostředí, protože jedině tak se dokážeme zasadit o jeho včasnou a efektivní ochranu“.