Lidoopové obvykle ujdou necelé tři kilometry denně, ale lidé jsou doslova úžasní dálkoví chodci. Například George Meegan nedávno pěšky absolvoval cestu z jižního cípu Jižní Ameriky až na nejsevernější místo Aljašky; v průměru přitom ušel třináct kilometrů za den. Přestože bylo Meeganovo putování neobvyklé, jeho denní průměr se ve skutečnosti velmi blížil tomu, kolik při zajišťování potravy urazí moderní lovci a sběrači – ženy ujdou zhruba devět kilometrů a muži patnáct.  

Dospělí jedinci druhu Homo erectus byli přibližně stejně velcí jako většina současných lovců a sběračů a žili v podobném prostředí – museli proto denně nachodit za potravou srovnatelné vzdálenosti v horkém, otevřeném prostředí. Toto dědičné putování se pak vtisklo do celé řady tělesných adaptací, které se objevily už u prvních příslušníků rodu Homo a přispěly k tomu, že lidé začali být v dálkovém chození ještě lepší než australopitékové. 

Horko a hlad

Tělo se při chůzi značně zahřívá, a většina zvířat v tropech včetně masožravců proto přes poledne odpočívá ve stínu. Jelikož dvounozí hominini (člověk a jeho nejbližší příbuzní) nepatří v porovnání se zvířaty zrovna mezi zdatné sprintery, schopnost chodit přes den na dlouhé vzdálenosti bez přehřátí byla zřejmě zásadní adaptací prvních lovců a sběračů v Africe. Umožnila jim totiž opatřovat si potravu v době, kdy existovala nejnižší pravděpodobnost, že je zabijí predátoři. 

Důležité však je, že na rozdíl od šelem chodíme vzpřímeně, a slunečnímu záření tedy čelí daleko menší část povrchu našeho těla – slunce nás zkrátka zahřívá méně. Další adaptaci druhu Homo erectus oproti australopitékům představovala vyšší tělesná schránka s delšími končetinami: Protáhlý tvar pomáhal ochlazovat se pocením. Proto se u lidských populací, jež se vyvinuly v horkých, vyprahlých prostředích, prosadily větší povrchové plochy ve vztahu k tělesné hmotnosti. Zůstává předmětem debat, jak štíhlý byl Homo erectus v pase, ale celkový tvar jeho těla mu musel pomáhat odvádět horko poledního slunce. 

Užitečné turbulence

Poslední, ale obzvlášť přitažlivou adaptací, kterou jsme kvůli ochlazování při putování zdědili od prvních příslušníků rodu Homo, se stal vystupující nos. Rekonstruované tváře australopitéků dokládají, že měli ploché nosy, podobně jako lidoopové nebo jiní savci. Ven zahnuté okraje nosní dutiny jedinců druhů Homo habilis a Homo erectus však ukazují na nos vyčnívající z obličeje. Nejenže je náš jedinečný zevní nos (pro nás) atraktivní, ale hraje také důležitou roli při termoregulaci, neboť ve vdechovaném vzduchu vytváří turbulence (viz Chaotické víření). 

Evoluce velkých zevních nosů u prvních příslušníků rodu Homo představuje silný důkaz přizpůsobení se chůzi na dlouhé vzdálenosti v horkých a suchých podmínkách, aniž by docházelo k dehydrataci. 

Běh o život

Chůze na dlouhé vzdálenosti je zásadním předpokladem života ve stylu lovců a sběračů, ale někdy lidé zkrátka musejí i běhat. Silnou motivací pro úprk na strom nebo do jiného úkrytu může být například nevítaná pozornost predátora. 

První zástupci rodu Homo museli být stejně jako my žalostnými sprintery, a jejich vyděšený úprk tedy až příliš často končil neúspěchem. Existuje však spousta důkazů, že si už Homo erectus vypěstoval výjimečnou schopnost běhat přiměřeně rychle v horkých podmínkách na dlouhé vzdálenosti. Adaptace, na nichž tyto dovednosti stojí, zásadně pomohly transformovat lidské tělo a vysvětlují, proč i amatérští sportovci patří mezi nejlepší vytrvalostní běžce ve světě savců. 

Maso za odměnu

Dnes běháme na dlouhé vzdálenosti, abychom se udrželi v kondici, abychom včas dorazili do práce, nebo jen čistě pro zábavu – ale prapůvodem vytrvalostního běhu je boj o maso. Jde o logický závěr, zkusíte-li si představit, jak asi první lidé před dvěma miliony let mohli lovit nebo hledat potravu. 

Většina masožravců zabíjí s využitím kombinace rychlosti a síly. Velcí predátoři jako lvi a leopardi svou kořist pronásledují nebo se na ni vrhnou a pak ji usmrtí – dokážou při tom vyvinout rychlost až 70 km/h. Hyeny či šakalové také musejí umět běhat a bojovat, protože o mršiny bývá velký zájem. K nejnebezpečnějším zbraním prvních lovců a sběračů přitom patřily přiostřené dřevěné klacky, kyje a kameny. Pro pomalé, drobné a neozbrojené homininy muselo být tedy nesmírně riskantní a složité postavit své přežití na pojídání jiných zvířat. Důležité řešení pro ně představoval právě vytrvalostní běh.

Pomalu, ale jistě

Dnešní lovci a sběrači se například snaží zahlédnout na obloze kroužící supy a odhadnout tak polohu mršiny. Poté ke kořisti běží a odvážně odhánějí lvy a jiné masožravce, aby si sami pochutnali na tom, co zbylo. Další strategie tkví v soustředěném naslouchání zvukům, jež vydávají při nočním lovu lvi: Pak stačí za zabitým zvířetem vyběhnout brzy z rána, než dorazí mrchožrouti. 

Obě tyto taktiky lovců a sběračů vyžadují běh na dlouhé vzdálenosti. Jakmile navíc hominini získali maso, dost možná se jim hodilo utéct s tím, co dokázali pobrat, aby se pak najedli v bezpečí, daleko od ostatních konkurentů z živočišné říše. 

Vytrvalostní lov

Ačkoliv se však lovci a sběrači živí mršinami miliony roků, existují archeologické důkazy, že už před 1,9 milionu let lovili první lidé velká zvířata, například pakoně či antilopy. Byl-li běh významný pro získávání již mrtvé kořisti, představte si jeho význam pro první lovce, kteří byli pomalí a špatně ozbrojení. Kdybyste museli zabít velké zvíře jako zebru nebo antilopu jen kyjem či dřevěným oštěpem, bylo by rozumnější zůstat vegetariánem. 

První příslušníci rodu Homo určitě nebyli tak rychlí, aby se ke své kořisti dostali na patřičnou vzdálenost. A i kdyby se jim podařilo připlížit se do těsné blízkosti, riskovali by kopnutí nebo bodnutí rohy. Autor těchto řádků spolu se svými kolegy Davidem Carrierem a Dennisem Bramblem spatřuje řešení uvedeného problému v pradávné metodě lovu založené na vytrvalostním běhu. Při tzv. vytrvalostním lovu se uplatňují dvě základní charakteristiky lidského běhu: Za prvé – lidé zvládají urazit dlouhou vzdálenost rychlostí, která nutí čtyřnožce přejít z poklusu do trysku. Za druhé – běžící člověk se ochlazuje pocením, ale čtyřnohé zvíře potřebuje za stejným účelem hluboce oddechovat, což při běhu tryskem nemůže. 

Uštvat k smrti

Přestože jsou tedy zebry a pakoně rychlejší než kterýkoliv sprintující člověk, dokážou lidé tato hbitější stvoření uštvat a zabít, protože je donutí běžet delší dobu v horku. 

Lovec či skupina lovců si obvykle vyberou velkého savce a začnou ho honit v poledne, kdy slunce pálí. Zvíře nejprve uniká do stínu, kde se ukrývá a ochlazuje zrychleným dechem. Lidé ho však rychlou chůzí stopují a poté jej opět poklusem nahánějí. Vyděšený tvor tak znovu vyráží tryskem dřív, než se stihl pořádně ochladit. Nakonec po mnoha cyklech střídavého stopování a nahánění tělesná teplota zvířete stoupne na smrtelnou úroveň, takže se kořist zhroutí. A tehdy ji lovec může snadno a bezpečně zabít i bez zvláštních zbraní či nástrojů. 

Proti přehřátí organismu

K nejdůležitějším adaptacím člověka pro běh patří zmíněná schopnost ochlazovat se pocením, a nikoliv zrychleným dechem, za niž vděčíme milionům potních žláz a absenci husté srsti. Většina savců má potní žlázy pouze na dlaních, ale u lidoopů a opic se vyskytují i na jiných částech těla. U člověka pak v určitém okamžiku evoluce vzrostl jejich počet na 5–10 milionů. 

Pokud se zahřejeme, vylučují potní žlázy převážně vodu. Jak se pot odpařuje, ochlazuje se pokožka, krev a následně i celé tělo. Lidé dokážou vypotit víc než litr tekutiny za hodinu, což na ochlazení při ostrém běhu v horku stačí. Podobný výkon by však nepodal žádný jiný savec, neboť nemá dostatečný počet potních žláz, a navíc jeho tělo pravděpodobně pokrývá srst. 

Kyvadlová chůze

Kožešina skvěle odráží sluneční záření, chrání pokožku a přitahuje partnery, brání však proudění vzduchu, takže se pot nemůže odpařovat. Člověk má ve skutečnosti stejně hustý tělesný porost jako šimpanz, ale většina jeho chloupků je velmi jemná. Nevíme s jistotou, kdy se u lidí vyvinulo takové množství potních žláz a kdy ztratili srst, ale podle autora těchto řádků se zmíněné adaptace poprvé objevily buď u rodu Homo, nebo u rodu Australopithecus, načež se u jedinců Homo dále rozvinuly. 

Srst a potní žlázy sice nefosilizují, takže konkrétní důkazy o jejich změnách nemáme; v našich svalech a kostech však najdeme desítky dalších adaptací pro vytrvalostní běh, jejichž stopy se poprvé objevují u fosilií Homo erectus. Mnohé z těchto rysů nám umožňují používat nohy jako obrovské pružiny: Můžeme tak efektivně skákat z končetiny na končetinu způsobem, který se naprosto odlišuje od chůze, při níž se nohy pohybují jako kyvadla. Jakmile se dolní končetina při běhu dotkne země, kyčle, kolena a kotníky se v první polovině postoje ohnou, těžiště těla poklesne a dojde k protažení mnoha svalů a vazů v nohách. Když se tyto tkáně protáhnou, uloží se v nich elastická energie, kterou pak zase uvolní při odrazu ve druhé polovině postoje, a pomohou nám tak vyskočit do vzduchu. 

Lidské pružiny

Naše nohy ukládají a uvolňují energii natolik efektivně, že je vytrvalostní běh jen o 30–50 % energeticky náročnější než chůze. „Pružiny“ jsou navíc účinné do té míry, že výdej na vytrvalostní běh (nikoliv ovšem sprint) nezávisí na rychlosti: Na uběhnutí 10 km tempem 4 minuty a 30 sekund na kilometr spotřebujeme stejné množství kalorií jako při 6 minutách na kilometr, což zdánlivě nedává smysl. 

Jednou z klíčových pružin, jejichž pomocí jsme se vytrvalostnímu běhu přizpůsobili, je kupolovitě tvarovaná nožní klenba: Vyvíjí se podle toho, jak vazy a svaly vážou nožní kůstky, když děti začínají chodit a běhat. Již australopiték měl sice částečnou klenbu, která mu pomáhala zpevňovat nohu při chůzi – zřejmě ovšem nebyla tak vyklenutá ani natolik stabilní jako ta naše, a proto nemohla efektivně fungovat coby pružina. 

Achillova šlacha

Přestože se nezachovala žádná celá noha prvních zástupců rodu Homo, z objevených otisků a fragmentů vyplývá, že měl Homo erectus zcela lidskou klenbu. Pro chůzi není plně vyvinutá pružná klenba nezbytná (zeptejte se kohokoliv s plochýma nohama), ale energetický výdej na běh pomáhá její pružinovité chování snižovat zhruba o 17 %. 

Další zásadní, inovativní pružinou lidské nohy je Achillova šlacha. U šimpanzů či goril neměří ani centimetr, nicméně lidé ji mají zpravidla delší než 10 cm a velmi silnou. Při běhu – nikoliv však při chůzi – pak ukládá a uvolňuje téměř 35 % mechanické energie. Ani šlachy bohužel nefosilizují, ale malá velikost úponu achilovky na patních kostech australopitéků naznačuje, že ji měli stejně drobnou jako velké africké opice a že se poprvé zvětšila až u rodu Homo. 

Nová pozorování naznačují, že v nejvýznamnějším období vzniku galaxií – před deseti miliardami let – byly hmotné galaxie s aktivními procesy formování hvězd dominantně tvořeny běžnou (baryonovou) hmotou. To je však v příkrém kontrastu se současnými galaxiemi, u kterých pozorujeme mnohem významnější vliv temné hmoty.

Běžnou hmotu pozorujeme v podobě jasně svítících hvězd, zářícího plynu a oblaků prachu. Ale nepolapitelná temná hmota nevyzařuje, nepohlcuje ani neodráží elektromagnetické záření. Její existenci tak pouze odvozujeme z jejího gravitačního působení. Přítomností temné hmoty je možné vysvětlit například rychlost rotace vnějších částí spirálních galaxií, která je vyšší, než by odpovídalo pozorovanému rozložení běžné hmoty.

Reinhard Genzel z Institutu Maxe Plancka a mezinárodní tým jeho spolupracovníků využili přístroje KMOS a SINFONI pracující ve spojení s dalekohledem VLT k měření rotace šesti hmotných galaxií s probíhající hvězdotvorbou ve vzdáleném vesmíru.

Temná chyba v rotaci

Výsledky pozorování vědce překvapily: Na rozdíl od spirálních galaxií v současném vesmíru rotují vnější okraje těchto vzdálených galaxií pomaleji než oblasti blíže středu, což by mohlo naznačovat, že je v nich přítomno méně temné hmoty.

Disky spirálních galaxií se otáčejí s periodou v řádu stovek milionů let. V jádrech galaxií je vysoká koncentrace hvězd, která ale klesá směrem k okrajům. Pokud by hmota v galaxii byla tvořena pouze běžnou hmotou, pak by řidší vnější oblasti měly rotovat mnohem pomaleji než husté vnitřní oblasti. Pozorování nedalekých galaxií však ukazují, že jejich vnitřní i vnější oblasti ve skutečnosti rotují prakticky stejnou rychlostí. Tyto takzvané „ploché rotační křivky“ ukazují, že spirální galaxie musí obsahovat velké množství nezářící látky, která obklopuje disk galaxie.

Tento nový výsledek nezpochybňuje potřebu temné hmoty jako základní součásti vesmíru nebo její celkové množství. Spíše naznačuje, že temná hmota byla v okolí diskových galaxií v minulosti rozložena jinak, než je tomu v současnosti.

„Rychlost otáčení překvapivě není konstantní, ale u těchto galaxií klesá se vzdáleností od středu,“ říká Reinhard Genzel, hlavní autor článku v časopise Nature. „A jsou pro to pravděpodobně dvě příčiny. Jednak je většina těchto mladých galaxií dominantně tvořena běžnou hmotou a temná hmota zde tím pádem hraje mnohem méně zásadní úlohu než v současnosti. A za druhé, tyto mladé diskové galaxie byly mnohem bouřlivějším prostředím než spirální galaxie, které pozorujeme dnes v našem kosmickém okolí.“

Evoluce temné hmoty

Oba efekty se zdají být tím nápadnější, čím hlouběji se astronomové dívají do minulosti raného vesmíru. Zdá se tedy, že v období asi 3 až 4 miliardy let po velkém třesku již došlo k dostatečnému zhuštění plynu do podoby plochého rotujícího disku, zatímco okolní halo temné hmoty bylo mnohem větší a více rozptýlené. Temné hmotě tedy zřejmě zhuštění trvalo o miliardy let déle, a proto je její dominantní efekt na rotační křivky galaxií pozorovatelný až v současnosti.

Toto vysvětlení je ve shodě s dalšími pozorováními, která ukazují, že mladé galaxie byly mnohem bohatší na plyn a byly také kompaktnější než ty současné.

Vědci se to nebojí přiznat. Exoplaneta HD 106906b je prostě záhada. Podle nových pozorování vznikla v místech, kde podle veškerých našich představ o vzniku planet nemůže být.

Dotyčná exoplaneta je plynný obr, jedenáctkrát hmotnější než Jupiter, v soustavě vzdálené asi 300 světelných let. Háček je v tom, že je od své hvězdy asi 650 krát dál, nežli Země od Slunce. A to je podle astronomů zásadní problém.

Plynný obr mimo disk

Tak velká vzdálenost planety od hvězdy totiž znamená, že gigantická exoplaneta musela vzniknout mimo protoplanetární disk této soustavy. Přitom jde o velmi mladou soustavu, která se neobjevila déle než před 13 miliony let. Mladičkou hvězdu stále ještě obklopuje protoplanetární disk kosmického plynu, prachu a kamení.

TIP: Překvapení v planetárním systému: Obří planeta u příliš mladé hvězdy

Vznik planety HD 106906b pro nás v tuto chvíli zůstává záhadou, za to ale můžeme velmi dobře pozorovat, co její přítomnost dělá se zmíněným protoplanetárním diskem. HD 106906b obíhá po velmi eliptické dráze a její gravitace výrazně ovlivnila tvar disku.

Představte si, že by existoval lék, jehož užíváním by bylo možné léčit nebo předcházet hned celé řadě chorob spojených se stářím. Prozatím je to science-fiction, ale vědcům se pomalu rýsuje cíl, na který by takový lék působil. Jsou to takzvané zestárlé buňky (anglicky senescent cells).

Zombie v těle

Když dojde k poškození buňky v těle stářím nebo jiným způsobem, tak se může sama zničit. Někdy to ale taková buňka neudělá a zůstane na svém místě. Stane se z ní zestárlá, neboli zombie buňka.

TIP: Potvrzeno: Pití borůvkové šťávy vylepšuje fungování mozku u seniorů

Zombifikované buňky už nefungují, jak by měly, ale naopak škodí okolním buňkám. Právě zestárlé zombie buňky zřejmě úzce souvisejí s rozvojem kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky 2. typu, osteoartritidy nebo řady typů rakoviny. Takové buňky nejsou pořádně mrtvé ani pořádně živé, přesně jako zombie. Pokud by se vědcům podařilo vymyslet léčbu, která v těle tyto zombie buňky zlikviduje, tak by to lidem značně vylepšilo kvalitu života ve stáří.

Kdo by neznal svérázné průvodce hlavního hrdiny filmů Happy Feet a Happy Feet 2 – tlupu kompaňéros. Jsou to tučňáci kroužkoví, a po nových výsledcích sčítání v Antarktidě mohou být ještě veselejší.

Vědci totiž zjistili, že těchto tučňáků je o miliony více, než si mysleli. Původní odhady jejich početnosti ve Východní Antarktidě hovořily o 2,3 milionech tučňáků, kdežto teď odhadují, že jich tam je nejméně 5,9 milionů.

TIP: Nečekaně bystří: Ptáci z Antarktidy rozpoznají jednotlivé lidi

Ke zlepšení odhadů počtu tučňáků kroužkových v extrémním prostředí Antarktidy přispěly pozemní i vzdušné průzkumy, a také automatické kamery, které sledovaly tučňáky po několik hnízdních sezón. Vědci teď také poprvé započítali tučňáky, kteří se nerozmnožují, a které je tím pádem obtížnější pozorovat.

Odbornou veřejností jsou kudlanky často označovány jako lvi říše hmyzu. Už z tohoto názvu je zřejmé, v čem především tkví jejich pozoruhodnost. Tento dravý hmyz se živí převážně jinými členy hmyzího světa a některé druhy se specializují na lov létavého hmyzu. Přitom ale kudlanky dokážou ulovit i mláďata menších druhů hadů či ještěrů a jsou zaznamenány případy, kdy „hmyzímu lvovi“ padl za oběť drobný kolibřík.

Trpělivost dokonalého lovce

Kudlanky velmi dobře vidí a dokáží otočit hlavu o 180°. Pro zaměření vzdálenosti a k přesnému zacílení jim slouží nejen dobře viditelné velké oči, ale také temenní očka na středu hlavy, kterým se říká ocelli. K samotnému lovu kudlanky používají loupeživé přední nohy. Ty jsou vybaveny ostrými trny, které kořist znehybní a úspěšný lovec pak silnými kusadly začne oběť požírat za živa.

Chycení kořisti předchází často dlouhé vyčkávání. Kudlanky mají krycí zbarvení a na potravu většinou číhají strnule, aby se pohybem neprozradily. Někdy naopak pohyby napodobují list či větvičku ve větru. Některé druhy se specializují na lov v květech a číhají na hmyz vyhledávající květový nektar.

Osudové spojení

Samičky kudlanek se dožívají asi jeden a půl roku, zatímco samci nežijí déle než rok. Samice jsou navíc vždy větší, mohutnější a dá se soudit, že i dravější. Pokud byste chtěli rozlišit pohlaví dvou jedinců a neměli možnost přímého srovnání, je možné počítat články na zadečku, kterých má sameček kudlanky i přes svoji menší velikost víc.

Pohlavní akt začíná opatrným přibližováním samce, který čeká na vhodný okamžik. Poté na samičku naskočí a zachytí se předními loupeživými nohami. Páření probíhá dvanáct i více hodin. Je dobře známo, že samice před, při nebo i po páření požírá svého partnera, ale to se nestává úplně vždy. Není zcela jasné, proč kudlanka likviduje svého milého, ale v prvé řadě je tak zřejmě zajištěna vyšší kvalita vajíček a výživa samice v období, kdy to nejvíce potřebuje. Někdy se stane, že samička ukousne samečkovi hlavu při spojení, když začne být víc aktivní. Občas je možné zahlédnout už bezhlavé samčí tělíčko, jak ještě pokouší spojit se samicí.

Od ootéky po křídla

Vývoj kudlanky začíná v ootéce, což je pěnovitá schránka, kterou samice vytváří na ochranu vajíček. Každý druh vytváří ootéku jiného tvaru a velikosti. Je pozoruhodné, že i nespářená samička může vytvořit ootéku, z níž vzejde nový život. Tomuto způsobu rozmnožování se říká partenogeneze a často se pak líhnou jedinci jednoho pohlaví a v menším počtu, než je běžné.

V obou případech se po určité době začnou líhnout malinké neokřídlené kudlanky-nymfy. U některých druhů se může vylíhnout až 200 nymf z jedné ootéky, přičemž samice dokáže vytvořit jednu až šest pěnovitých schránek. Novorozené kudlanky se spouštějí na tenkých vláknech, podrobí se prvnímu svlékání a po krátké době jsou schopny začít samostatně lovit a většinou i požírat své sourozence.

TIP: Překvapivě dravé: Kudlanky si běžně pochutnávají i na ptácích

Jak kudlanka stárne a vyvíjí, prochází několika obdobími růstu a prodělává několik svlékání. Konkrétní počet je u každého druhu jiný a pohybuje se mezi pěti a deseti případy. Pokaždé však potřebuje dobré podmínky – vhodnou vlhkost prostředí a klid. Při posledním svleku se objevují křídla a kudlanka dospívá. Může se tak přemisťovat a vyhledávat partnery.

Jmenovaly se po něm ulice, náměstí, parky, školy, instituce, organizace, vyznamenání, průmyslové závody, psaly se o něm romány, točily se o něm filmy. Straničtí funkcionáři i literáti ho opakovaně zařazovali po bok takových osobností, jako je například Jan Hus či Karel Havlíček Borovský. Jeho rozesmátá tvář sledovala z obrazů a fotografi í desítky kulturních akcí komunistické mládeže a mnozí si jistě přáli být jako on – nadaný, vzdělaný, statečný, oddaný ideálům mládí a svobody, odhodlaný nasadit pro ně život.

Pro komunistickou propagandu se stal ideálním nástrojem i bez nezbytných historických retuší. Byl neochvějným komunistou, zanechal vlastní pozoruhodné svědectví svého hrdinství, měl snadno zapamatovatelný obličej i vlastního strážce odkazu, manželku a pozdější komunistickou funkcionářku Gustu Fučíkovou. Představoval tak skutečnou hvězdu komunistické popkultury, jejíž sláva zhasla až po listopadu 1989. Hlavním paradoxem však bylo, že idolem se Julius Fučík stal zejména díky své smrti.

Život levicového intelektuála

Do levicového kroužku vstoupil již během studií na plzeňské reálce a po maturitě začal externě studovat fi lozofi ckou fakultu na Karlově univerzitě. Členem KSČ se stal v roce 1921. Spoluzaložil Levou frontu, v letech 1928–1938 pracoval jako šéfredaktor časopisu Tvorba a od roku 1929 psal reportáže pro Rudé právo. Během několika let se z něj stal uznávaný levicový kritik. Vedle psaní pořádal ženami obletovaný Fučík také populární přednášky o marxismu a dialektickém materialismu mezi vlivnými umělci, což vedlo k jeho značné oblibě v nejvyšších patrech komunistické strany.

V době hospodářské krize se vystupňoval také jeho společenský aktivizmus. Na nejrůznějších místech republiky organizoval dělnické stávky, řečnil na shromážděních a stávkovou činnost podporoval ve svých článcích. Spolehlivého mladého komunistu, schopného oslovit široké masy, vyslala redakce Rudého práva jako dopisovatele do Sovětského svazu. Tam také nasbíral materiál pro svoji zcela nadšenou ódu na SSSR, soubor reportáží s názvem V zemi, kde zítra již znamená včera, vydaný v roce 1932.

Pokračování: Julius Fučík: Pravda o odbojáři, který nepromluvil

Fučíkovy reportáže, jež vyšly dávno před kriticky pojatým Návratem ze Sovětského svazu Andrého Gida, falešně vykreslily optimistické zážitky ze země sužované stalinským terorem i řízeným hladomorem na Ukrajině. Sovětský svaz obhajoval i ve svých dalších reportážích. Začátkem třicátých let se stal jedním z nejzarytějších obhájců stalinských procesů. Během několika následujících let se proměnil v dokonalou dogmatickou intelektuální celebritu tvrdého jádra komunistické strany. Na podzim 1938 však byla komunistická strana zakázána a po intermezzu druhé republiky začala okupace.

Tmavomodrý vagon se státním znakem byl unikátem technickým i výtvarným. Byl to náš první vůz s celokovovou skříní na moderním americkém typu podvozku a ukrýval interiér špičkové úrovně podle návrhu architekta Alberta Jonáše. Je dlouhý téměř 24 metrů.

Exkluzivní vybavení

Salon je obložen dřevem z australské třešně s řezbářskými detaily z dřeva hruškového a osvětluje jej lustr s 86 žárovkami. Prostor vozu je rozdělen na pánskou a dámskou část. Pánská sestává z ložnice, koupelny, toalety a tří částí pro tajemníka, lékaře a komorníka s kuchařem, podobně je uspořádán oddíl dámský. Vagon má vodovod a teplovodní vytápění, je vybaven dvojitými okny. Snesl maximální rychlost 140 kilometrů za hodinu.

Masaryk v něm jezdíval nejčastěji z Prahy na nádraží do Stochova a odtud koňmo nebo automobilem do Lán. Vůz si hodně užil, vůbec poprvé se v něm vydal na francouzskou Riviéru, kam vyrazil i s dětmi Janem a Alicí.

Další osudy

Za války se podařilo vagon ponechat pro potřeby prezidenta, přestože o něj jevili zájem Němci. Hlavám státu sloužil do roku 1967, za bolševika jej před zničením uchránili železničáři v Českých Velenicích, avšak jeho pomalému chátrání nezabránili. V nových časech se vůz dočkal kompletní renovace. Dnes stojí v Muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka, ale zpřístupňuje a používá se jen u mimořádných příležitostí. Na první mezinárodní výstavě salonních vozů v Postupimi roku 1993 byl oceněn spolu s italským konkurentem jako nejhodnotnější.

Mary Toftová sice nemohla mít děti, v roce 1726 však zázračně otěhotněla: Do jiného stavu údajně přišla během vycházky, při níž spatřila na poli králíka – a o pár týdnů později pak drobného savce také porodila. Nezvyklou událost se rozhodl prošetřit chirurg John Howard, ovšem místo aby odhalil zcela zjevný podvod, svezl se na pomyslné vlně nadpřirozena a napsal o fascinujícím porodu řadě prominentních lékařů.

Titul za výmysl

Historka se dostala do novin a mnoho lidí jí uvěřilo. Zapadala totiž do dobově vyznávané teorie „mateřského otisku“, podle níž mohlo plod trvale poznamenat to, co ženu během těhotenství rozrušilo: Myšlenku podporovaly například matky, které v jiném stavu viděly žirafu, načež se jim narodily nezvykle „vysoké“ děti. 

Mezi těmi, kdo příběhu uvěřili, byl i král Jiří I. a také jeho lékař Nathaniel Saint-André, jenž následně odjel Mary Toftovou vyšetřit a nakonec souhlasil s pravdivostí jejího tvrzení: Své bádání dokonce zveřejnil v rozsáhlé studii, která vysvětlovala, jak probíhá lidský porod králíka fyziologicky – a panovník mu za zmíněnou práci později udělil šlechtický titul. Zatímco se zvěst šířila a lékaři pracovali na jejím objasnění, Mary rodila další králíky, jež pak její manžel za peníze ukazoval návštěvníkům.

Strach rodí pravdu

Ovšem ačkoliv Saint-André historce věřil (nebo alespoň chtěl), jeho konkurent, králův dvorní chirurg Cyriacus Ahlers, upozornil na skutečnost, že Mary navenek nevykazuje žádné známky těhotenství. Požádal proto o tajné prošetření Richarda Manninghama, jednoho z prvních porodníků vůbec.

Podvod nakonec vyšel najevo, když najatí agenti přistihli 3. prosince 1726 Maryina manžela při krádeži mladých králíků, které chtěl údajně na jídlo. Soudci se nicméně takový argument nepozdával – obzvlášť v domácnosti, kde žena tyto drobné savce rodí. Manningham proto den poté na Mary udeřil s tím, že ji musí důkladně prohlédnout, a ona se při pohledu na chirurgické nástroje přiznala, že si s manželem vše vymysleli.

TIP: Případy oklamané vědy: Falešní předkové a pomsta slavného spiritisty

Podvodnice sice na čas skončila ve vězení, ale nakonec ji propustili, neboť v podstatě neporušila žádný zákon – pouze zesměšnila řadu učených lékařů a krále, což jí spíš přidalo na popularitě. Ahlers detaily o podvodu publikoval ve studii, která posléze zničila vědeckou reputaci Saint-Andrého. A Denis Diderot případ využil, když o generaci později vysvětloval, jak velký přínos má jeho Encyklopedie, neboť díky ní nebudou Francouzi věřit podobným nesmyslům.

Odvrácenou stranou ekonomického úspěchu jsou astronomické náklady na bydlení a nejchudší lidé jsou zde často nuceni žít v takřka nepředstavitelných podmínkách. Byty v zanedbaných domech, vybavené klecovými kójemi, obývá i 30 lidí najednou. Za prostor pouhého 1,5 metru čtverečního zde lidé platí 170 až 190 dolarů (v přepočtu 4 100 až 4 600 korun). Bydlení v kleci je tak v přepočtu dražší, než luxusní apartmány v centru. Podle odhadů žije v podobných podmínkách nejméně 100 tisíc obyvatel Hongkongu.