Hrabě a olomoucký biskup v letech 1664–1695 byl synem císařského generála. Dostalo se mu výborného vzdělání na univerzitě v Ingolstadtu, kde získal doktorát z práv. I přes to, že byl od roku 1640 olomouckým kanovníkem, na kněze byl vysvěcen až roku 1655. Když byl poté 12. března 1664 zvolen olomouckým biskupem, nastalo pro diecézi období stavebního rozkvětu. Karel II. působil nejen jako biskup, ale i jako světský kníže a je právem považován za druhého zakladatele Kroměříže. Jeho vášní bylo stavitelství a dával to okázale najevo. Stavěl a opravoval rezidence v Kroměříži, Olomouci, Brně a zámky ve Vyškově a Mírově. Nutil i měšťany, aby se starali o své domy, a zvelebovali tak města. Ale nezapomínal ani na své biskupské povinnosti. Zakládal nové farnosti a pamětní matriky, nařídil slavení dne sv. Cyrila a Metoděje. Za jeho episkopátu však došlo k neblaze proslulým velkolosinským čarodějnickým procesům. Nechal na Mírově uvěznit Kryštofa Aloise Lautnera a ten byl nakonec, s biskupovým souhlasem, v září 1685 upálen. Roku 1666 byl Karel II. jmenován moravským zemským hejtmanem, poté už veškeré další posty odmítal. Zemřel 23. září 1695 a byl pohřben v olomouckém dómu sv. Václava.

Lehce nafoukaní Newyorčané škodolibě říkají, že jsou v Americe jen tři jedinečná města: Big Apple, kterým míní New York, San Francisco a New Orleans. Všechno ostatní je podle nich prostě Cleveland. Chtějí tím říct, že vás většina amerických metropolí zkrátka na první pohled nezaujme. Z dálky totiž vypadají nudně a technicky jsou si velmi podobné: Obvykle se jedná o propletence dálnic, průmyslových čtvrtí a nekonečných předměstí s nízkými domky, jež obklopují centrum s mrakodrapy. Cleveland této představě odpovídá takřka perfektně. Rozhodně by však byla velká škoda, kdyby vás od jeho návštěvy odradila povrchová všednost a uvítání v podobě nevzhledných továren obalených rzí.  

Indiánské kletby

Historie města se začala psát v roce 1789, kdy vláda Spojených států získala na základě smlouvy s indiánskými kmeny rozsáhlá území podél toku řeky Cuyahoga (v jazyce Irokézů je to Křivolaká řeka). Do neprobádaných prérií se pod vedením generála Mosese Cleavelanda okamžitě vydaly dravé společnosti a začaly zabrané pozemky rozprodávat. Na podzim roku 1796 již byly u břehů Erijského jezera vyměřeny první ulice malé osady, jež dostala jméno Cleveland. 

Vůbec prvními stálými osadníky byli jistý Job Stiles a jeho žena, zanedlouho se však vedle nich zabydlely i další rodiny. Zpočátku přitom Cleveland nepředstavoval nejvyhledávanější adresu, protože tam lidé z neznámých důvodů umírali. Tajemná smrt dala vzniknout různým pověrám – mimo jiné se tvrdilo, že je oblast prokletá. Později se však ukázalo, že za nešťastné události mohly jedovaté výpary z okolních bažin. 

Nečekaná zastávka

Cleveland se pomalu, ale jistě rozrůstal: Velkému rozkvětu napomohlo v první čtvrtině 19. století vybudování kanálu spojujícího Erijské jezero a řeku Ohio, díky němuž se z města rázem stalo vytěžované překladiště zboží. Následovalo napojení na železnici, vznik moderního přístavu a loděnice, stavba prvních oceláren, lakoven, masen, textilek či dřevozpracovatelských závodů. Svou činností městu výrazně pomohl také John Rockefeller, jehož rafinerie Standard Oil Company proměnila Cleveland v centrum amerického ropného průmyslu. Na konci 19. století měla metropole již 380 tisíc obyvatel.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Velkou část populace přitom tvořili Češi, kteří se ve městě usazovali už od poloviny 19. století, kdy doma – v rakousko-uherské monarchii – vládl tuhý absolutismus: Stovky rodin, především z jižních Čech, tehdy absolvovaly strastiplnou cestu na nový kontinent. A i když pravděpodobně původně směřovaly do Nebrasky či do Texasu, vidina nových obchodních příležitostí je „usadila“ na některé z rušných avenue, jež protínaly právě Cleveland. 

Závan slovanství

Ve městě tak brzy vyrostla budova Slovanské lípy a posléze k ní přibyla řada nově zakládaných farností, jednotek Sokola, různých spolků, divadel a desítek prosperujících živností. České podniky navštěvoval také zmíněný Rockefeller, přestože byl toho času ještě chudým, i když velmi podnikavým dělníkem. U našich krajanů oceňoval pracovitost, šetrnost a věrnost. Svého přítele Josefa Kříže dokonce mnohokrát přesvědčoval, aby obětoval několik set našetřených dolarů a zařadil se mezi první akcionáře nově založeného podniku Standard Oil Company. Kříž však otálel a příležitost promeškal. Z Rockefellera se pak stal nejbohatší muž světa: Stačilo tedy málo a dalším multimiliardářem mohl být krajánek. 

Češi byli vyhledáváni coby zruční řemeslníci, ale uplatnění nacházeli i jako lékaři, právníci, učitelé, bankéři či architekti. Ve známost vešel například továrník František Vlček, rodák z Budyně na Vodňansku a majitel společnosti Vlchek Tool Company, jejíž sady nářadí byly u amerických automobilek tak oblíbené, že se prodávaly jako standardní výbava. V archivech lze rovněž najít stohy materiálů popisujících bohatý kulturní a spolkový život clevelandských Čechů, jejichž počet vystoupal mezi světovými válkami až k 70 tisícům. 

Dnes však ze slavné české minulosti zbyly pouhé fragmenty: Například v Czech Cultural Garden se nacházejí památníky a sochy věnované významným postavám naší historie v čele s Františkem Palackým a K. H. Borovským. A v sokolovně na Broadwayi se dosud setkávají folklorní soubory a nacvičují tradiční tance…

Rodiště rokenrolu 

V uplynulých šesti desetiletích Cleveland opakovaně srážely na kolena ekonomické potíže, likvidace podniků a přesouvání výroby jinam. Tamní populace se smrskla víc než o polovinu a někdejší pulzující předměstí se změnila ve zchátralé chudinské čtvrti. Teprve v poslední době se město opět vzmáhá a ukazuje otevřenou náruč návštěvníkům i investorům. 

Rozlehlý univerzitní kampus, moderně vybavený a obklopený zelení, láká studenty z celých Států. Milovníci umění si přijdou na své v Cleveland Museum of Art, které nabízí unikátní jihoasijské sbírky; jistě však zaujme i výstava soudobého umění v Museum of Contemporary Art, jež sídlí v impozantní zrcadlové budově ve tvaru šestiúhelníku. Nadšence vědy a techniky pak nejspíš přiláká Great Lakes Science Center, kde se mimo jiné nachází bohatá expozice NASA. 

Naprostou většinu turistů však do Clevelandu přivádí jeho pověst hlavního města rokenrolu: Říká se, že právě tady počátkem 50. let odstartoval dýdžej rádia WJW Alan Freed celosvětovou mánii, když do éteru ve velkém pouštěl Chucka Berryho, Jerryho Lee Lewise a další interprety. Dvacet tisíc fanoušků tam navíc 21. března 1952 přišlo na historicky první rockový koncert – a byla to pořádná „jízda“. Jako upomínka na zrod fenoménu vyrostla u jezera Síň slávy a muzeum rokenrolu, kde na hudební fajnšmekry čekají skutečné poklady, včetně speciálního sálu věnovaného Elvisi Presleymu. 

Druhý na světě

Centrum Clevelandu není velké a pohodlně jej projdete i pěšky: Na Public Square můžete posedět u fontány a prohlédnout si zajímavý památník námořníků a vojáků. Rovnou před vámi se pak ze zástavby vynoří komplex Tower City Center, v němž najdete stanici metra, divadlo, kasino, dva hotely a obchodní galerie. Nad vším přitom ční 235 metrů vysoký mrakodrap Terminal Tower, který byl při otevření v létě roku 1930 druhou nejvyšší budovou světa – předčil jej pouze newyorský obr Woolworth Building s 241 metry. Pár kroků na sever směrem k jezeru pak narazíte na radnici, v jejímž čele stanul roku 1967 Carl Stokes, první černošský starosta v dějinách USA.

Svatá noclehárna

Název: kostel sv. archanděla Michaela
Kde: Velká Británie

Kostel sv. archanděla Michaela stojí v Norfolku zhruba dva kilometry od vesnice Booton a kvůli jeho odlehlosti se mu přezdívá „polní svatostánek“. Masivní novogotická stavba vznikla koncem 19. století a budí respekt svou majestátností, kterou podtrhuje dvojice vysokých věží. Kostel se přesto řadí mezi „opuštěné“ a funguje mimo jiné coby noclehárna: Aby nechátral, mohou v něm za drobný poplatek přespat turisté, přičemž veškerý výtěžek putuje na údržbu. Místo sice nenabízí pohodlí a luxus skutečných hotelů, vyvažuje to však jedinečnou atmosférou. Navíc představuje ideální zastávku při cestě britským venkovem: K nejbližší vlakové stanici vede totiž výšlap dlouhý přes dvacet kilometrů.

Samota u Atlantiku

Název: Hotel L’Iglesia
Kde: Maroko

Marocký hotel L’Iglesia sídlí v bývalém španělském kostele zasvěceném sv. Antonínovi z Padovy, jenž leží v údolí poblíž města Al-Džadída, nedaleko známého přístavu Casablanca. Na rozdíl od konkurence sice nabízí pouhých devět apartmánů, každý z nich však představuje svým způsobem jedinečné umělecké dílo: Zdobí je pečlivě vybrané historické předměty, nakoupené na tržnicích po celém Maroku. Relativně nízký počet potenciálních hostů dělá z hotelu ideální místo k relaxaci mimo ruch civilizace, navíc s nádherným, ničím nerušeným výhledem na Atlantik.   

Pětihvězdičkový klášter

Název: Kruisherenhotel Maastricht
Kde: Nizozemsko

Pětihvězdičkový Kruisherenhotel Maastricht vznikl ve zdech nizozemského gotického kláštera z 15. století: Zvenčí proto sice působí robustně, až hrozivě, ale jeho interiér s vnějškem kontrastuje moderností a stylovostí. V masivních prostorách klášterního komplexu se našlo místo pro šedesát individuálně zařízených apartmánů. Všechny pomyslné cesty z nich pak směřují do útrob renovovaného kostela, kde se nachází hotelová restaurace, starobylá knihovna a odkud vede i schodiště do vinného sklepa. Bývalý klášter láká také pečlivě udržovanými zahradami, kde se v létě konají různé slavnosti a bankety. 

Španělský seminář

Název: Belmond Hotel Monasterio
Kde: Peru

Belmond Hotel Monasterio našel útočiště v kněžském semináři, který v peruánském Cuzcu vybudovali v 16. století Španělé. Již roku 1655 však padlo rozhodnutí seminář přestěhovat a později byla původní budova přestavěna na hotel. Dnes v pětihvězdičkovém komplexu s oblibou nocují movitější turisté, kteří míří k ruinám Machu Picchu. Hotelové pokoje zdobí obrazy s náboženskou tematikou a starožitnosti, díky nimž se hosté pomyslně vracejí v čase. Na návštěvníky čekají i dvě restaurace, lahůdkářství či bar – to vše se rozkládá okolo nádvoří, jemuž vévodí tři sta let starý cedr.

Kostel plný duchů

Název: Victorian Rose
Kde: Kalifornie

I americké kostely musejí čelit odlivu věřících – jak dokládá hotel Victorian Rose, jenž sídlí ve zdech novogotické stavby z 80. let 19. století a kromě ubytování nabízí také kapli pro svatební obřady. Vedle budoucích novomanželů však někdejší svatostánek vyhledávají hlavně lovci duchů. S trochou nadsázky lze totiž tvrdit, že je snad každý tamní pokoj opředen nějakou tajemnou historkou: V některých místnostech se prý ozývá zpěv dívky, která podle legendy spadla z kůru a zemřela, jinde zase znějí cizí kroky a v jednom pokoji údajně duchové lidem ohmatávají chodidla…

Američtí a australští vědci objevili klíčový mechanismus, který způsobuje zhoršující se schopnost našich buněk opravovat poškozenou DNA. Testy u myší prokázaly nejen schopnost opravovat DNA, ale dokonce ji i vylepšit. Opravená DNA se tak dostala do stavu mnohem mladších myší.

V degeneraci buněk s postupujícím věkem hraje významnou roli látka nikotinamidadenindinukleotid (NAD), která se účastní metabolických procesů v buňce. Se stářím ale obsah NAD v buňkách klesá. Když vědci tuto látku podávali jako lék, působila proti příznakům stárnutí a opravovala poškozenou DNA.

TIP: Mimořádný úspěch: Geneticky upravené T-lymfocyty porazily leukémii

Látka NAD by se brzy mohla stát základem nových léků proti stárnutí a zároveň je také slibná při napravování škod v DNA způsobených rentgenovým zářením. To by mohlo zajímat především pacienty s rakovinou nebo astronauty, kteří se chystají na dlouhodobé mise do vesmíru.

Sissi se po své svatbě proměnila z veselého děvčete v komplikovanou uzavřenou bytost, která se sblížila jen s málokým. Výjimkou byla její nejmladší nejmladší dcera Marie Valerie. Té se občas svěřovala. Jinak udržovala vztahy jen se svou původní rodinou – s Wittelsbachy.

V šedesátých letech vyměnila přidělené dvorní dámy za ženy z Uher. Jaký důvod uvedla? Prý si chce rozšířit vědomosti o této zemi. Ve skutečnosti si chtěla se svými důvěrnicemi povídat v jazyce, který ve Vídni kromě císaře málokdo ovládal.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Největší oblibě se u Sissi těšila Ida Ferenczyová, který přišla k císařovně jako první a vlastně ani neměla pro službu u dvora předpoklady. Pocházela totiž jen z nižší šlechty. Jenže právě toto Sissi lákalo. Poctít níže postavenou osobu privilegovaným místem a pozorovat, jak na to reagují lidé u dvora.

Ida si velice rychle získala císařovninu absolutní důvěru a dokonce si směla se Sissi tykat. I další maďarské dvorní dámy brala Sissi spíše jako přítelkyně a spojenkyně a velmi těžce nesla, když se měly vdát. Z dochovalé korespondence je patrné, že jim sňatky rozmlouvala. Nerada si zvykala na někoho jiného. Egoisticky se domnívala, že pokud už někoho poctila svou přízní, je povinen jí zachovat věrnost!

Vojáci z 6. polské roty mnohonárodnostní jednotky s oficiálním názvem No. 10 (Inter-Allied) Commando trénují střelbu s lehkým kulometem Bren (na snímku bez zásobníku) při výcviku ve Skotsku v roce 1943. Na rukávech nosili od roku 1942 nášivky commmandos.

Tato formace vznikla roku 1942, zahrnovala dobrovolníky z Francie, Belgie, Nizozemí, Norska, Dánska, Polska a Jugoslávie. Sestávala celkem z jedenácti rot. Působila v ní také skupina protihitlerovsky orientovaných německých a rakouských emigrantů. Muži z tohoto komanda sloužili ve Středomoří, Skandinávii, Barmě a Západní Evropě. Britové útvar rozpustili 4. září 1945.

Když 22. března 1995 vystupoval Valerij Poljakov z přistávací kabiny Sojuzu TM-20, všechny udivil. Po 437 dnech, 17 hodinách a 59 minutách ve stavu beztíže kráčel sám, jen s lehkou pomocí lékařů a vojáků. Všichni jeho kolegové, kteří dlouhodobě pobývali na stanici Mir a dříve i na Saljutech, se přitom neobešli bez výrazné podpory a některé museli odnášet na nosítkách. Ve stavu beztíže totiž ochabuje celý organismus, protože nemusí překonávat přitažlivost. Sovětští, respektive ruští specialisté, kteří se v přípravách dlouhodobých letů dostali nejdále, sice stanovili opatření pro omezení důsledků beztíže, ale mnozí kosmonauti se jimi z pohodlnosti neřídili.

Jako pán nebes

Poljakov byl ovšem nesmírně disciplinovaný. Všechna cvičení, jejichž sled spolu s dalšími specialisty předem připravil, také absolvoval. Pravidelně posiloval na běžeckém trenažéru a veloergometru, používal oblek Pinguin, který předchází atrofii, a vakuové kalhoty Čibis, jež zajistí podtlak a nuceně tak prokrví dolní končetiny. Přesto se i jeho organismus změnil. Na stanici ztratil velké množství červených krvinek, hustota jeho kostní tkáně klesla o 15 % a po návratu trvalo šest měsíců, než se jeho stav v tomto ohledu alespoň částečně zlepšil. „Moje kosti by vypadaly mnohem hůř, kdybych každý den na Miru dvě hodiny necvičil,“ připustil později. V pravidelném cvičení pokračoval i po skončení mise, tudíž se dokázal rychleji adaptovat na pozemskou přitažlivost. Žádný druh kosmického záření ho neohrozil – ostatně během jeho výpravy bylo Slunce poměrně klidné.

Na přednášce v houstonském centru NASA v prosinci 1997 Poljakov přiznal: „První tři týdny na oběžné dráze jsem nebyl schopen se na nic soustředit. Stejné pocity jsem zažíval i při svém premiérovém letu, od srpna 1988 do dubna 1989. A potom se takřka přes noc moje vnímavost a myšlení vrátily do normálu a já jsem se cítil jako pán nebes.“ Letecký lékař Josef Dvořák se domnívá: „Šlo o běžný efekt prvního pobytu. A během počátečních tří týdnů se kosmonaut adaptoval na nezvyklé prostředí.“

Kandidát pro Voschod

Valerij Vladimirovič Poljakov se narodil 27. dubna 1942 v úřednické rodině v Tule jižně od Moskvy. Rodiče se však rozvedli, načež se matka znovu vdala, takže chlapce vychovával otčím. Budoucí kosmonaut se původně jmenoval Valerij Ivanovič Koršunov, ale v roce 1957 přijal jméno svého adoptivního otce Vladimira Poljakova. Po maturitě odešel mladík do Moskvy na První lékařskou vysokou školu a později, na jaře roku 1965, nastoupil na rok do Ústavu lékařské parazitologie a tropické medicíny. Poté zakotvil v Ústavu sociální hygieny a organizace zdravotnictví.

Doktor Poljakov se toužil vydat „ke hvězdám“. Třebaže s tím generálové nesouhlasili, hlavní konstruktér kosmických strojů Sergej Koroljov v Kremlu prosadil, aby mohli do vesmíru startovat i neletci, specialisté různých oborů. První takovou posádku sestavovali na jaře roku 1964 pro tříčlennou loď Voschod a Poljakov se stal jedním z kandidátů z řad lékařů. Nakonec se však do kosmu vydal jeho kolega Boris Jegorov společně s letcem Vladimírem Komarovem a raketovým konstruktérem Konstantinem Feoktistovem. 

V oddílu budoucích kosmonautů

V létě roku 1967 začal Poljakov pracovat v oddělení kosmické medicíny ministerstva zdravotnictví a současně sloužil jako lékař záchranné služby. Nakonec se jeho základnou stal Ústav lékařsko-biologických problémů (IMBP), kam přišel na podzim roku 1971. Na zmíněném pracovišti se zkoumají možnosti dlouhodobého pobytu v extrémních situacích – ve vesmíru, v ponorkách, tropech a polárních oblastech. Poljakov se zaměřil na kosmickou medicínu. „Když jsem nastoupil, zjistil jsem, že je tam spousta materiálů o výpravě na Mars označených jako ‚přísně tajné‘,“ vzpomínal po mnoha letech. „Měl jsem k nim přístup. Pracoval jsem totiž na kandidátské dizertaci o zvláštnostech výměny látek u člověka při dlouhodobém letu. A takové zvláštnosti v beztíži skutečně existují – látková výměna se snižuje o třicet procent.“

Do oddílu budoucích kosmonautů-specialistů IMBP se dostal oklikou. Chtěl se jako pokusný subjekt podílet na jistém experimentu. Jeho šéf mu však řekl: „Jsi zdravý mládenec. Dej si raději přihlášku na kandidáta do oddílu kosmonautů.“ Z několika desítek zájemců nakonec vybrali kromě Poljakova ještě dva: lékaře Georgije Mačinského a fyzika Lva Smirenného. Oficiálně došlo k ustavení skupiny 5. května 1972. Trénovali pak ve Středisku pro přípravu kosmonautů ve Hvězdném Městečku, přitom ovšem neustále pracovali v ústavu.

Nebylo to jednoduché čekání. „Každé dva roky jsme museli absolvovat nové kvalifikační zkoušky,“ vzpomínal Poljakov při svých sedmdesátinách. Součást testů přitom tvořila kontrola zdravotního stavu či ověřování, zda organismus posádky odolá stavu beztíže, přetížení a jiným specifikům. Při první prověrce neuspěl kvůli zhoršenému zdraví Mačinskij. V roce 1976 se skupina budoucích kosmonautů rozšířila o další lékaře, později rovněž o lékařky. (Postupem času se počty různě měnily, až koncem roku 2010 samostatný oddíl zanikl převedením jediného kandidáta přímo do Hvězdného Městečka.)

První dědeček ve vesmíru

Koncem 70. let se počítalo s dlouhodobou výpravou lékaře na orbitální stanici Saljut 6. Poljakov zahájil přípravu pro Sojuz T-3 v prosinci 1979. Avšak v květnu 1980 bylo rozhodnuto poslat na stanici tři zkušené kosmonauty, kteří by opravili některé její systémy, zvláště pak aparaturu tepelné regulace. Poljakov působil v této posádce jako náhradník kosmonauta-výzkumníka. Základní trojice ovšem koncem listopadu odstartovala, načež zůstala na Saljutu dvanáct dní.

Výprava lékaře se začala znovu plánovat až po třech letech, v červnu 1983. Poljakova tentokrát zařadili do základní posádky a jeho náhradníkem se stal kardiolog Oleg Aťkov. Místo Saljutu 6, který už dosloužil, kroužila okolo Země modulová stanice Mir. Sojuz TM-6 odstartoval z Bajkonuru 29. srpna 1988. Velel mu Vladimír Ljachov a palubním inženýrem byl Abdul Ahad Mohmand z Afghánistánu. Na svou premiéru tedy Poljakov čekal devatenáct let – bylo mu už šestačtyřicet.

Stal se 66. sovětským kosmonautem a 210. člověkem ve vesmíru. Během expedice se mu narodila vnučka a ostatní si z něho dělali legraci: „Jsi první dědeček v kosmu.“ Zatímco jeho kolegové se po týdnu vrátili v Sojuzu TM-5, on zůstal na stanici s třetí směnou – Vladimírem Titovem a Musou Manarovem. V prosinci přiletěli Alexandr Volkov a Sergej Krikaljov, aby vystřídali Titova a Manarova. Poljakov však v misi pokračoval – sám se totiž přihlásil k dlouhodobému pobytu ve stavu beztíže, neboť ho jako lékař mohl nejlépe zhodnotit.

Měl za úkol sledovat a vyšetřovat oba své kolegy a podílel se i na údržbě stanice, ale výstupů do otevřeného vesmíru se neúčastnil – neměl pro ně výcvik. Vrátil se v Sojuzu TM-6 s Volkovem a Krikaljovem až 27. dubna 1989, po 240 dnech, 22 hodinách a 35 minutách. Čekala jej spousta vyznamenání včetně titulu hrdiny SSSR a také v ústavu povýšil – jmenovali ho zástupcem ředitele. Přitom nadále zůstával členem oddílu kosmonautů a působil rovněž ve Středisku řízení letů v Koroljovu jako zástupce vedoucího letu pro lékařské otázky.

Dokončení: Kosmický rekordman Valerij Poljakov strávil ve vesmíru 437 dní bez přerušení (2)

Ani úředník, ani pravoslavný kněz – jistý pár z Moskvy si jako oddávajícího pozval 133 kg vážícího medvěda. Novomanželé Denis a Nelja si netradičním obřadem splnili sen, a dokonce jim ani nevadilo, že je šelma s černým motýlkem poněkud zastínila. Většina svatebčanů chovala k medvědu Štěpánovi respekt, podle majitelů zvířete manželů Pantělejenkových však nebyl namístě: Chlupáč je prý velice přátelský a společnost lidí vítá. 

Gigantické erupce supervulkánů, katastrofická zemětřesení, rozsáhlé požáry zastiňující štiplavým kouřem sluneční svit nebo ničivé bouře a záplavy. To vše představuje pouhé drobné epizody ve srovnání s tím, co se na Zemi odehrálo zhruba před 3,8 miliardy let. Naše čerstvě zrozená planeta a její blízcí vesmírní sousedé tehdy prošli doslova ohnivým křtem. Jejich povrch bičovalo množství obřích kosmických projektilů, které se přiřítily ze vzdálenějších končin Sluneční soustavy. Jaké důsledky těžké bombardování přineslo a co jej vyvolalo?

Reset Měsíce

V roce 1974 publikovali geologové Fouad Tera, Dimitri Papanastassiou a Gerald Wasserburg z Kalifornského technologického institutu objev, který zásadně změnil naše nazírání na historii Sluneční soustavy. Když zmínění vědci určovali přesné stáří vzorků hornin, jež dovezly z Měsíce posádky misí Apollo, došli k překvapivému závěru: materiál z oblastí světlých lunárních pevnin prozradil, že před necelými čtyřmi miliardami let došlo na našem přirozeném satelitu k velmi prudkému nárůstu tzv. impaktů čili dopadů kosmických těles – a že tyto dopady doslova „zresetovaly“ jeho povrch. Dramatické období vývoje našeho nejbližšího souseda označili autoři zprávy jako „lunární kataklyzma“ a později se ujal termín „pozdní intenzivní bombardování“, který se používá dodnes.

Ne všichni odborníci se však s uvedenou myšlenkou ztotožnili. Námitky oponentů směřovaly k samotnému původu vzorků, na nichž se stáří impaktů zjišťovalo. Posádky expedic Apollo totiž veškerý materiál odebraly pouze na přivrácené straně Měsíce a, jak se později ukázalo, také z poměrně anomálních oblastí, které mohly výrazně ovlivnit výsledky datování. (Je to podobné, jako byste v lese stanovili stáří několika stromů na dvacet let, načež byste tvrdili, že všechny ostatní stromy na Zemi jsou stejně staré.) 

Zmíněnou námitku ovšem na přelomu 20. a 21. století vyvrátily analýzy nově nalezených meteoritů, které na Zemi prokazatelně dopadly z Měsíce. Ukázalo se totiž, že i tyto objekty nesou známky prudkého nárůstu počtu impaktních událostí asi před čtyřmi miliardami let. Velká výhoda lunárních meteoritů tkví navíc v tom, že nejspíš nebyly katapultovány pouze z přivrácené hemisféry našeho souputníka – tudíž nám poskytují představu, co se v minulosti odehrálo i na jeho odvrácené straně. 

Tím však měsíční svědectví o dávném bombardování nekončí. Zadíváte-li se na úplněk, jistě vaší pozornosti neunikne řada temných skvrn. Jedná se o lunární moře, tedy obří krátery neboli tzv. impaktní pánve, vyplněné tmavou lávou. A většina z nich vznikla při dopadu planetek právě před 3,9 miliardy let. Náhoda? Nikoliv. Spíš důkaz, že se v té době odehrálo něco zcela mimořádného! 

Kobercový nálet planetárních rozměrů

Intenzita bombardování, jemuž musel měsíční povrch před necelými čtyřmi miliardami let čelit, vědcům doslova vyrazila dech! Navíc, pokud taková katastrofa postihla náš přirozený satelit, jistě se nevyhnula ani okolním tělesům včetně Země. Důsledky musely být pro naši planetu dokonce ještě horší než v případě Měsíce: má totiž mnohem větší povrch a také na své okolí působí větší gravitační silou, takže k sobě přitáhla více kosmických projektilů. 

Podle počtu a velikosti kráterů zachovaných ze zmíněného období na lunárním povrchu již vědci odvodili, že na Zemi tehdy vzniklo přes 22 tisíc kráterů o velikosti přesahující 20 km, zhruba 40 gigantických impaktních pánví s průměrem kolem 1 000 km a několik pánví, jejichž rozměry dosahovaly 5 000 km. Kosmické projektily o velikosti planetek tak vyryly do povrchu naší planety stopy doslova kontinentálních rozměrů!

Pokud na Zemi před érou pozdního intenzivního bombardování existovaly hory či oceány, nebo se zde dokonce vyskytoval život, všechno zaniklo. Extrémní žár a razance dopadů zapříčinily i roztavení velké části zemské kůry. Tím se také vysvětluje, proč geologové jen velmi obtížně nacházejí horniny starší než čtyři miliardy let: zatím nejstarší nálezy pocházejí z Grónska a datují se 3,85 miliardy roků do historie. 

Stopy po pozdním intenzivním bombardování však neobsahují pouze horniny z Měsíce či Země, ale také meteority z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem a přímo z rudé planety. Meteorit Alan Hills 84001 potvrzuje, že před 3,92 miliardy let zažil i čtvrtý člen Sluneční soustavy prudký nárůst impaktů kosmických těles. 

Migrace obrů

Před objevem lunárního kataklyzmatu se astronomové domnívali, že zdaleka nejsilnější sprška materiálu se na planety a jejich měsíce snesla při jejich formování, načež bombardování ustávalo. Analýzy lunárních hornin ovšem ukázaly, že před čtyřmi miliardami let razance dopadů opět vzrostla. 

Příčiny pozdního intenzivního bombardování nejspíš souvisejí s migrací velkých plynných planet. Podle některých modelových výpočtů vznikl Jupiter dále od Slunce a v průběhu stovek milionů let se pomalu přemístil směrem do vnitřních částí solárního systému. Ocitl se tak ve specifickém postavení se Saturnem, což mělo za následek narušení drah planetek hlavního pásu a v důsledku posunu drah Uranu a Neptunu i narušení trajektorií těles Kuiperova pásu, jež se dostala na kolizní kurz s vnitřními planetami. 

Samotnou migraci Jupitera způsobila jeho opakovaná setkání s malými planetesimálami, kterých se v té době vyskytovalo v jeho okolí stále velké množství. Princip zmíněné migrace spočívá v mechanismu známém jako „gravitační prak“: při setkání se planetesimály urychlují na vzdálenější dráhy, ale díky zákonu zachování momentu hybnosti se Jupiter přesouvá blíže ke Slunci.

Tajemná planeta V

Nicméně možná bylo všechno jinak. Ramon Brasser a Alessandro Morbidelli ve své studii z roku 2011 tvrdí, že pozdní intenzivní bombardování mohla rozpoutat také dnes již neexistující kamenná planeta. Podle nich se pohybovala za dráhou Marsu a vlivem gravitačního působení dalších členů Sluneční soustavy se později přesunula do oblasti hlavního pásu asteroidů. Tento vetřelec dosahoval poloviční hmotnosti současného Marsu a často se označuje jako planeta V. Následně tedy narušil dráhy mnoha planetek, jež se pak zatoulaly do vnitřních částí našeho solárního systému a dokonaly dílo zkázy, zatímco planeta V zakončila svůj krátký chaotický život pádem do Slunce. 

Ať už byl důvod pozdního intenzivního bombardování jakýkoliv, zhruba před čtyřmi miliardami let se v centrálních oblastech Sluneční soustavy zcela jistě odehrálo něco zvláštního. Teprve další výzkum našich kosmických sousedů nám snad jednou odhalí, proč k tak dramatické kapitole v historii našeho planetárního systému došlo. A snad nás také ujistí, že se podobná apokalypsa nebude už nikdy opakovat.

Pacientce doktora Saurabha Sahy se po celém těle rozšířil vzácný typ nádoru. Zasáhl plíce i játra, kosti nohou a také pravé rameno. Právě tam, do tumoru v rameni, zavedl lékař jehlu injekční stříkačky s nezvyklým obsahem: Roztok obsahoval deset tisíc bakterií druhu Clostridium novyi, blízkých příbuzných zabijáka Clostridium botulinum, stojícího v pozadí otrav tzv. klobásovým jedem. 

Nadějný nepřítel

Clostridium novyi žije v půdě, vytváří vlastní sérii jedů a dokáže vyvolat vážná onemocnění. O bakteriích z laboratoře doktora Sahy v americké biotechnologické firmě BioMed Valley Discoveries to však neplatí. Genetičtí inženýři odstranili z dědičné informace tohoto klostridia všechny geny, kvůli nimž buňka produkuje toxiny. A nebezpečného mikroba tak proměnili v nadějného nepřítele rakovinných buněk. 

V místě vpichu se pacientce nejprve udělal velký bolestivý vřed. Zdálo se, že komplikací spíš přibývá. Už po třech dnech se ovšem nádor výrazně zmenšil a stejný vývoj pokračoval ještě měsíc. Na vyléčení to nestačilo, ale jiskřička naděje byla zažehnuta. 

Bakteriální kamikadze

Metody molekulární genetiky dovolily posunout boj pomocí bakterií na novou úroveň. Tým vedený Jeffem Hastym z University of California v San Diegu se zaměřil na bakterii Salmonella enterica, jejíž některé kmeny mohou u člověka vyvolat břišní tyfus. Odborníci však salmonelu zbavili genů, které jí dodávají nebezpečné vlastnosti – a navíc vnesli do DNA mikroba novou genetickou informaci, jež mění mikroskopického původce tyfu na lék. 

Díky nové výbavě produkuje bakterie tři různé látky likvidující rakovinné buňky a zároveň si s sebou nese instrukce pro sebezničení. Jakmile počet salmonel přesáhne určitou mez, spustí se v jejich buňkách destrukční proces, který pak 90 % z nich zahubí. Do okolí se přitom uvolní velké množství léčivých látek, jež bakterie mezitím vyrobily. Zbylá desetina mikroorganismů založí novou populaci a ta se opět množí, dokud nedosáhne kritické hranice. Popsané „vzestupy a pády“ se pak mohou stále opakovat – a při každém poklesu se uvolní účinná látka. 

„Je to taková mise kamikadze,“ vysvětluje Jeff Hasty. Bakterie produkující „lék“ pronikají do nitra nádoru naprosto cíleně, protože tam nacházejí úkryt před kyslíkem (viz Bakteriím se v nádorech líbí). Účinné molekuly pak mikrobi vyrábějí tam, kde je jich nejvíc zapotřebí, a nevystavují jejich působení zdravou tkáň. Salmonely se pro roli „trojského koně“ dokonale hodí, protože v nitru tumorů chudém na kyslík prospívají. Autodestrukční pojistka pak zajistí, že se v organismu pacienta nebezpečně nepřemnoží. 

Hasty a jeho spolupracovníci nyní představili salmonelu upravenou pro boj s rakovinou ve studii publikované v předním vědeckém časopise Nature. Vědci názorně demonstrovali, že se modifikovaný mikroorganismus dokáže množit a ničit sám sebe v opakujících se cyklech. Testovali jej i na nádorech u laboratorních myší.

Otazníky přetrvávají

Vědci z Hastyho týmu podávali myším trpícím rakovinou jater upravenou salmonelu v krmivu. Bakterie se ze střeva dostávala do krevního oběhu a následně putovala do jater, kde se pak neomylně uchylovala do nitra nádorů: Opakovaně se tam množila, spouštěla autodestrukci a uvolňovala do okolí účinnou látku. Výsledek byl zcela zjevný – tumory přestaly růst! Pokud vědci podali myším zároveň se salmonelami i chemoterapeutikum, dosáhli razantního zmenšení nádorů a prodloužili zvířatům život o polovinu. Samotné chemoterapeutikum však myši před rakovinou nechránilo. 

Cesta od pokusů na laboratorních zvířatech k léčbě onkologických pacientů pomocí modifikované salmonely bude ještě dlouhá. Studii Jeffa Hastyho přesto mnoho expertů vítá jako výrazný pokrok. Odborníci mimo jiné oceňují, že mikroorganismus zajišťuje trvalý přísun účinné látky do nádoru. Na druhou stranu ovšem upozorňují na možné komplikace: Není například jasné, zda se bakterie nedostávají kromě tumorů i do zdravých tkání a nemohou tam škodit. Jistá míra skepse je namístě i proto, že řada velmi slibných studií uskutečněných na myších následně při ověřování na onkologických pacientech naprosto selhala. Organismus hlodavců se od lidského těla přece jen v mnoha ohledech dramaticky liší. 

I kdyby se pak salmonela stala novou zbraní v boji s rakovinou, je téměř jisté, že se nebude používat samostatně, ale v kombinaci se stávajícími způsoby léčby, například s chemoterapií (viz Konzervativní způsoby boje).

Virové bomby

Mnohem dál dospěla léčba rakoviny pomocí virů. Zatímco metoda využívající bakterie se nachází ve stadiu počátečních pokusů, „virový lék“ na zhoubný melanom povolil americký Úřad pro potraviny a léčiva k používání již koncem října 2015. Evropská léková agentura ho pak v zemích EU schválila loni v únoru. Nešlo přitom o první virový prostředek proti rakovině: Číňané začali pomocí virů léčit neoperovatelné nádory hlavy a krku už v roce 2006. Tamní preparát H101 vznikl důkladnou přestavbou adenoviru vyvolávajícího nachlazení.

Základ amerického přípravku Imlygic od firmy Amgen tvoří geneticky modifikovaný herpesvirus. Zmíněný typ viru vyvolává řadu onemocnění, ale odborníci jej pro účely léčby upravili tak, aby byl z hlediska možné nákazy zcela bezpečný. Pozměněný mikroorganismus navíc přitahuje k nádorům pozornost pacientova imunitního systému. Zhoubný melanom patří ke krajně agresivním druhům rakoviny a jeho léčba je velmi komplikovaná. Buňky melanomu si často vytvoří k léčebným metodám odolnost a používaná látka se musí nahradit jinou. Imlygic tak představuje pouze jednu z mnoha zbraní, jimiž se lékaři snaží postup zhoubného nádoru zastavit, či alespoň zpomalit.