Kroniky a historické prameny popisují bohaté a významné. Chudí lidé ze středověku jsou pro nás obvykle zcela anonymní. Britští vědci se to rozhodli změnit a vzkřísili podobu muže, který žil ve 13. století.

Dnes je tento muž známý jako kostra Context 958. Byl pohřben se stovkami dalších lidí na hřbitově, nad nímž stojí budova Old Divinity School, která je součástí St. John's College Univerzity v Cambridgi.

TIP: V Anglii objevili unikátní hrob ženy Bodiky ze starověkého Říma

Badatelé se rozhodli prozkoumat jeho kostru, sestavit jeho tvář a dozvědět tak něco víc o životě chudých středověkých Angličanů. Zatím víme, že muž zemřel ve věku 40 let, těžce pracoval, a pravděpodobně trpěl chronickou bolestí zad. Vědce zaujalo, že přes chudý původ často jedl maso nebo ryby.

V ložnici mladých manželů se nic nekonalo nejen o svatební noci, ale ani později. Starosti si nedělala jen Marie Antoinetta, ale i celá Francie a také matka ve Vídni. Její rady Antoinetta nebrala rozhodně na lehkou váhu, ani když se po čtyřech letech stala královnou.

Zachránce manželství? Josef!

Celých sedm let však musela čekat, než se těžkopádný Ludvík odhodlal k drobné operaci, která jeho problémy, fimózu, což je zúžení předkožky, vyřešila. Stalo se tak díky konzultaci s Mariiným bratrem Josefem. Ten přijel inkognito do Paříže a svému švagrovi s úspěchem domluvil. Bylo na čase!

Během těch sedmi let se Antoinetta oddávala nezřízenému životu. Libovala si v módních výstřelcích, pořádala nákladné hostiny, chodila na plesy do Opery, navštěvovala divadla a dostihy. Také se oddávala hazardu a prohrávala vysoké částky. Potrpěla si na veselou společnost. Její přátelé ji zbožňovali. Byla totižlaskavá a nekonfliktní. Pro ženy byla módní ikonou, napodobovaly její šaty, šperky, účesy. I muži ji obdivovali.

Obyčejní Francouzi ji ale viděli jinak. Pro ně byla nenáviděnou Rakušankou, která docela slušně „luxovala“ státní pokladnu. Titulovali ji Madame Deficit. Nutno říci, že k tomuto „mediálnímu“ obrazu svým stylem života významně přispěla. 

Mlhoviny představují obecně vesmírné útvary tvořené převážně plynem a prachem. Tento materiál sám o sobě nezáří – tedy přinejmenším ve viditelné oblasti spektra. Obvykle jde o chladné objekty, které lze pozorovat v infračerveném spektru. Situace se však změní, je-li nablízku hvězda, nebo dokonce kupa hvězd. Prach v mlhovině pak buď rozptyluje záření stálic (mlhoviny reflexní), nebo blízké hvězdy ohřejí mlhovinný plyn a přinutí jej zářit (mlhoviny emisní). 

Rozlehlé mlhoviny účinně stíní záření stálic, jež se z pohledu pozorovatele nacházejí „za nimi“. Takové mlhoviny si snadno všimnete, neboť na hvězdném pozadí vytváří tmavou strukturu – proto si zmíněné objekty vysloužily přívlastek „temné“. Temné mlhoviny jsou patrné zejména proti hustým hvězdným polím, například proti pásu Mléčné dráhy. V létě i nezkušený pozorovatel zaregistruje, že se naše Galaxie v souhvězdí Labutě dělí na dva pásy. Astronomové tento útvar označují jako Velkou trhlinu: Její fyzikální podstatou přitom není opravdové roztržení Mléčné dráhy, ale právě prach v temných mlhovinách před hvězdným pozadím.

Propast Macocha sice nepatří do čela světových žebříčků nejhlubších vertikál, ale půdorysné rozměry 174×76 metrů z ní činí monstrózní přírodní výtvor. Každoročně se zde vystřídají statitisíce návštěvníků, kteří přicházejí obdivovat přírodní útvary zdánlivě dávno prozkoumané. Propast přitom skrývá několik neznámých, které mnoha českým speleologům nedávají spát.

Bez lana až na dno

První člověk, který dle písemných záznamů sestoupil na dno Macochy, byl roku 1723 brněnský minorita Lazarus Schopper. Z místa dnešního dolního můstku se nechal spustit po konopných lanech a podal zevrubný popis dna. Byl však skutečně první? Je zde totiž zpráva, která naznačuje, že dříve bylo možné dostat se na dno propasti mnohem snadněji a bez lan.

TIP: Národní park Podyjí aneb Přírodní unikát zachráněný železnou oponou

Roku 1857 napsal Jan Nepomuk Soukop v časopise Živa: „Za dna Macochy k severovýchodu vystupuje znenáhla skalní chodba až na 60 sáhů (113 metrů) vysoko zdobená krápníkem nevídané velikosti a krásy. Podobá se, že tato chodba před časy vedla z Macochy, vzhůru, až na bílý den a že toliko náplavou později zanesena jest a snadno by se dala prokopati, což bezpochyby se stane, tím více, an teprv před časem zemřel stařeček, který slýchával, kterak před časy vedla svrchu cesta až na dno Macochy.“

Zasypaná cesta?

Soukop má patrně na mysli dnes známou Erichovu jeskyni, jejíž mohutný portál je vyklenut těsně nade dnem propasti a návštěvníci Punkevních jeskyní ji mohou spatřit při vstupu do Macochy vpravo. Touto jeskyní se podrobně zabýval už profesor Karel Absolon, když ještě nebyly známy Punkevní jeskyně. Považoval ji totiž za jednu z možností, jak do jeskyní, jejichž existenci předpokládal, proniknout. Absolon zjistil, že podstatnou část jeskyně tvoří stoupající chodba o délce přes 80 metrů, jejíž koncové místo je ve výšce téměř 60 metrů nad úrovní Dolního jezírka. To je téměř polovina suché hloubky propasti.

O konci Erichovy jeskyně profesor Absolon píše: „Lezení vzhůru není zrovna snadné, ježto celá půda je pokryta kluzkými, víceméně volně ležícími kameny. Po břichu se můžeme plazit mezi balvany, které místy sahají až ke stropu. Tu je chodba zřícenými a vápenitou usedlinou stmelenými balvany naprosto uzavřena. Prodral jsem se s Klusákem poctivě až do nejtěsnějších konců. Zde jsme se snažili balvany rozdrtit a volnou cestu získat, leč marně.“

Skutečnost potvrzuje domněnku

Zmínka o existenci tajemné chodby z povrchu až na dno Macochy může být výmyslem, ale je možné, že je v ní obsaženo zrnko pravdy. Rozhodl jsem se Erichovu jeskyni projít s Absolonovou mapou až do konečných míst. Nutno poznamenat, že stoupající chodba Erichovy jeskyně je nádherně modelovaná. Zpočátku je až tři metry široká a pět metrů vysoká, na konci se profil zužuje i snižuje přesně dle Absolonova popisu. Posledních asi sedm metrů je nutné plazit se šikmo vzhůru v nepříjemném bahně mezi zaklíněnými balvany a na úplném konci mizí stěna kolmo vzhůru. Dalšímu postupu brání sbor balvanů.

Od Absolonových dob však došlo k zajímavé změně. Při současném ohledání nebyly balvany stmeleny vápenitou usedlinou, jak profesor popisuje, a mezi jednotlivými bloky se otevřely malé průhledy do volné prostory. Patrně došlo k lokálnímu vyplavení usazenin. To, že těsně za závalem je volná prostora, kterou Absolon určitě neregistroval, bylo hlavním impulsem pro další akci s pokusem o průnik. Společně s kamarádem, zkušeným speleologem, který často řeší komplikované situace v jeskyních, se nám podařilo rozvolnit a odhrnout několik balvanů a proniknout dál. Dostali jsme se do síňky s rozměry 4×1×2 metry. Její strop tvoří obří zaklíněný balvan, ale prostor má ve směru celého tahu Erichovy jeskyně zjevné pokračování, i když zatím neprůlezné. Je zřejmě jen otázkou času, kdy se podaří plně zabezpečit přístup do síňky, odstranit několik nebezpečných kamenů a proniknout dál. Naděje, že kdysi skutečně existovala chodba z povrchu na dno Macochy tak stále žije.

Jak je Macocha hluboká?

Nerovné dno propasti Macocha prořezává koryto řeky Punkvy, která přitéká z nejdelšího jeskynního systému České republiky – Amatérské jeskyně – a opět mizí v Dolním jezírku. Hladina jezírka je nejnižším místem suché hloubky Macochy, která od úrovně Horního můstku činí 138,5 metru. Propast ovšem pokračuje i pod vodou a to do dimenzí, které nejsou zanedbatelné.

První pokus o změření hloubky Dolního jezírka byl učiněn v roce 1856 při vědecké expedici, kterou vedl Dr. Jindřich Wankel. Pomocí olovnice badatelé naměřili hloubku dvanáct metrů. Později bylo jezírko prozkoumáno do hloubky 30 metrů a v posledních letech se podařilo proniknout až do hloubky přes 50 metrů. Ani tato hloubka ale pravděpodobně není konečná, stejně jako rozsah podvodních prostor. Potápěčské průzkumy však komplikuje špatná viditelnost způsobená bahnitými nánosy a také těsné prostory v těchto nejhůře dostupných nejnižších úrovních. Podaří se někdy celkovou hloubku Macochy 190 metrů ještě překonat?

Dobře utajený komplex

Pokud byste si prohlíželi půdorysnou mapu Macochy a uspořádání hlavních jeskyní, s nimiž souvisí, patrně byste si všimli jednoho výrazného rysu. Zatímco samotná propast je výrazně protažena ve směru východ–západ, podzemní systémy Amatérské jeskyně a Punkevních jeskyní jsou vytvořeny od severu k jihu, tedy kolmo na ni.

Dnes je známo, že současné odvodňování Punkvy patří z hlediska vývoje Moravského krasu k nejmladším, avšak Macocha se utvářela v dobách, kdy podzemní vody plynuly úplně jinými cestami. Je proto velmi pravděpodobné, že dnes existují již suché jeskynní úrovně táhnoucí se ve směrech dřívějšího odvodňování. Relikty těchto systémů nacházíme v krasu na mnoha místech, ale hlavní komplex dosud nebyl nalezen. Jeho významné části jsou dnes zřejmě zaplněny sutí nebo sedimenty a právě Macocha by mohla být jedním z klíčů k průniku do nich.

Starší než Punkevní jeskyně

Ve východním koutu Macochy se nachází vstup do jeskyně Pasovského. Jako první do ní pronikli badatelé pod vedením profesora Absolona roku 1903. Za velmi dramatických okolností, kdy museli nejprve překonat příkrý suťový svah a poté proniknout mezi obrovskými balvany, objevili propasťovité ústí jeskyně. Objevená síň byla 15 metrů dlouhá, 12 metrů vysoká, uprostřed dva metry a na obou koncích 4,6 metru široká. Dozadu se zužovala a na konci byla úplně zatarasena balvany. Absolon do Pasovského jeskyně sestoupil ještě mnohokrát a jednoho dne údajně slyšel někde za stěnami šum tekoucí vody. Jeho úsilí pak ale směřovalo k objevu a zpřístupnění Punkevních jeskyní a Pasovského jeskyně upadla v zapomnění. Vzhledem k tomu, že chodba Pasovského jeskyně směřuje východním směrem, mohla by skutečně vést zcela mimo oblast současného průběhu podzemního toku Punkvy, tedy do prostor, které jsou součástí dosud neznámé, patrně starší podzemní soustavy.

Jak je patrné, bílá místa na mapě nacházíme i v těsném okolí tolik známé a probádané Macochy. A možná, že těch tajemství ukrývá naše nejznámější propast ještě daleko víc.

Kam vedou Podmůstkové jeskyně?

Pod dolním vyhlídkovým můstkem lze ze dna Macochy vystoupat po obrovském suťovém kuželu až do výšky padesáti metrů. V těchto místech byly již koncem 18. století popsány Podmůstkové jeskyně, které později plně prozkoumal Karel Absolon. Zjistil souvislost s jeskyní Trámovou a celé soustavě přikládal velkou důležitost. Předpokládal totiž, že by tyto prostory mohly ústit za dnes známý Předmacošský sifon, na jehož druhém konci je Amatérská jeskyně. Otázkou však je, zda by se mu tam skutečně podařilo proniknout, kdyby zahájil intenzivní průkopové práce. Systém Amatérské jeskyně se nachází od Macochy na sever, zatímco spleť prostor Podmůstkových jeskyní směřuje k severozápadu až západu k jeskyni Zazděné. Její prostory objevil Absolon ve 30. letech 20. století, když prokopal 300 metrů chodeb, než narazil na volné dutiny s překrásnou krápníkovou výzdobou. Jeskyně Zazděná byla kdysi hlavním vývěrem Punkvy a patrně komunikuje s prostorami Amatérské jeskyně. Může však být také napojena na hypotetický systém vedoucí od Macochy z Podmůstkových jeskyní. Právě největší prostora jeskyně Zazděné se nachází přesně ve směru hlavního protažení Macochy.

Architektonické studio OIIO představilo svůj projekt zahnutého mrakodrapu. Stavba, pojmenovaná The Big Bend, má měřit 4 tisíce stop (zhruba 1 220 metrů). Nový mrakodrap nemá být nejvyšší budovou na světě, vzhledem k svému tvaru je ale zaručeně nejdelší. Vstupy do budovy mají být dva v každé s pomyslných nohou mrakodrapu. V nejvyšším patře má být vyhlídka s prosklenou podlahou pro odvážné návštěvníky. Zajímavě řešený je v návrhu i systém výtahů, které mají putovat v nekonečné smyčce z jedné strany na druhou. Otázkou zůstává, zda se pro odvážný návrh najde dostatečně movitý investor. Jisté je, že mrakodrap The Big Bend by se v případě realizace stal velmi prestižní adresou.

Koncem října 1918 se válečná situace zhoršila do té míry, že ji císař se svými spolupracovníky přestával zvládat: 21. října 1918 vytvořili všeněmecky smýšlející poslanci Říšské rady prozatímní Národní shromáždění Německého Rakouska, o několik dní později se zhroutila italská fronta. Císař Karel vypověděl 26. října spojenectví s Německem a následujícího dne jmenoval novou vládu, která měla říši přivést k míru. A pak přišla další zdrcující zpráva: 28. října 1918 byl vyhlášen nezávislý československý stát. 

Konec monarchie

To však zdaleka ještě nebyl konec – 31. října 1918 vypukla revoluce v Budapešti. Říše již nemohla dál: 3. listopadu 1918 bylo v Padově podepsáno příměří mezi Rakousko-Uherskem a Dohodou. Válka pro císaře Karla a jeho říši skončila, ale situace se nezlepšila: ve Vídni i dalších částech Rakouska se objevovaly silné protihabsburské nálady.

TIP: Dost bylo Habsburků: Dny, které zbouraly starou monarchii

13. listopadu přijela delegace z Budapešti a žádala Karlovu abdikaci na uherský trůn. Panovník odmítl i jejich nátlak. Po dlouhém vyjednávání podepsal podobné prohlášení jako v Rakousku. Vyplývalo z něj, že se vzdává přímé účasti na řízení vládních záležitostí, uherským králem však zůstal a na této skutečnosti se pro něj nezměnilo nic ani poté, co se dozvěděl, že 16. listopadu 1918 byla v Budapešti vyhlášena republika. 

Vědci z Národní technické univerzity v Aténách (NTUA), kteří v minulých dnech dokončili rekonstrukci Edikuly, tedy malé svatyně přesně nad prostorem, kde podle legendy bylo pohřbené Kristovo tělo, upozorňují, že je zapotřebí dalších oprav. Jinak podle nich hrozí reálné riziko katastrofálního kolapsu hrobky.

Restaurátorské práce v Chrámu Božího hrobu probíhaly od jara loňského roku. V říjnu archeologové po více než pěti stech letech odkryli původní kámen neboli tzv. Kristovo pohřební lůžko.

„Posvátný kámen jsme zpevnili. Otevřeli jsme Kristův hrob, abychom ho ochránili před poškozením a nánosy cementu. Pak jsme kamenné bloky vrátili a zpevnili titanem a šrouby,“ popisuje postup vedoucí restauračních prací Antonia Maropoulouová. Podle Maropoulouové je ale nutné ještě víc zpevnit kamenné podloží, podepřít rotundu a vybudovat vyhovující odvodnění a kanalizaci. Jinak podle ní může dojít ke kolapsu.

Náklady na opravu se vyšplhaly na 4 miliony dolarů (v přepočtu zhruba 98 milionů korun). Složili se na to jordánský král Abdalláh II. a tři hlavní správcovské církve – tedy arménská, římskokatolická a řecká ortodoxní církev. Experti odhadují, že na další nezbytné práce bude potřeba ještě nejméně 6,5 milionu dolarů (asi 160 milionů korun).