Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí zaznamenalo již 53 případů onemocnění nebezpečnou kvasinkou Candida auris. Většina případů se objevila v americkém státě New York. Odborníci zároveň odhalili dalších 27 lidí, kteří jsou zdravými přenašeči této infekce. Některé kmeny kvasinky jsou přitom rezistentní proti všem třem hlavním typům antimykotik, tedy léků na houbové infekce.

Kvasinky ohrožují především lidi s oslabenou imunitou. V nebezpečí jsou předčasně narozené děti, pacienti s cukrovkou, lidé na dialýze, a také ti, kteří nedávno podstoupili transplantace nebo jiné závažné operace.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

Na rozdíl od běžných kvasinkových infekcí tato kvasinka častěji proniká do krevního oběhu a v nejhorších případech může vyvolat selhávání orgánů. Vědci zatím nemají dostatek informací, ale podle dosavadních zpráv může být úmrtnost nakažených až 60 procent.

Necelých třicet kilometrů jižně od kazašského města Almaty se v soutěsce řeky Velká Almatinka rozkládá jezero Almaty. Přírodní nádrž ledovcového původu je 1,6 kilometrů dlouhá, téměř kilometr široká a 40 metrů hluboká. Jezerní zrcadlo odráží vrcholy okolních horských štítů Sovětov (4 317 m) Ozjorny (4 110 m) a Turist (3 954 m).

TIP: Hory a podzemí jižní Albánie aneb Uvnitř bezedných propastí

Hladina nepříliš známého vysokohorského drahokamu je  v nadmořské výšce 2 511 metrů a vzhledem k poloze je jezero po značnou část roku zamrzlé. Ani v nejteplejším létě se teplota vody nevyšplhá nad 8 °C.

Samotná říční roklina je považována za velmi nebezpečnou, protože zde často dochází k sesuvům bahna. Bahno by možná už dávno pohřbilo i jezero, ale díky specialistům z města Almaty se jej stále daří udržet v patřičných mezích. Z místa se tak každoročně mohou těšit tisícovky návštěvníků.

První německé tanky z počátku 30. let nebyly zrovna nejpovedenější, jenže Reichswehr a později Wehrmacht se dokázaly rychle učit, opravovat chyby a přicházet s novými řešeními.

Střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV se ukázaly být mnohem kvalitnějšími konstrukcemi a z druhého se pak stal fakticky tažný kůň Panzerwaffe, ačkoli potom přišly stroje nové generace Panther a Tiger.

Všechny německé tanky však spojovalo to, že jejich podvozky vytvořily základy pro nosiče zbraní, jejichž různé kategorie se označovaly jako útočná děla, stíhače tanků a samohybné houfnice. Některé z nich měly problematickou pověst, jiné se naopak v bojovém nasazení velmi osvědčily a ovlivnily vývoj obrněných vozidel i v poválečném období.

Útočná děla k podpoře pěšáků

Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe, jenž se začal rodit na přelomu 20. a 30. let, spoléhal zejména na tanky, ty však nebyly jedinou důležitou kategorií techniky. Ostatně i sám Erich von Manstein v memorandu pro generální štáb hovořil o útočném dělostřelectvu, tedy o samohybném prostředku palebné podpory k doprovodu pěchoty. U zrodu této myšlenky stál koncept „Infanterie Begleitbatterien“ (dělostřelecké baterie doprovázející pěchotu), jež se v tažené podobě osvědčily za první světové války.

Nyní se z nich tedy měly stát samohybné a pancéřované zbraně, jež svou rychlostí postupu stačily motorizovaným plukům. Armády jiných zemí chtěly v této roli používat samotné tanky, těm však Němci přisoudili úlohu základního útočného nástroje, jehož používání k podpoře pěšáků vnímali jako plýtvání zdroji. Tak se začalo rodit vozidlo, jež vstoupilo do historie jako Sturmgeschütz (doslova útočné dělo), popřípadě pod zkratkou StuG. Zadání vzniklo v roce 1936, a coby základ byl vybrán podvozek středního tanku PzKpfw III.

Obrněnec nakonec obdržel plné označení Sturmgeschütz III, pod nímž byly první exempláře dodány v roce 1939. StuG III využíval tankový podvozek, ale místo věže nesl jednoduchou pevnou nástavbu, v jejímž čele byl lafetován kanón ráže 75 mm s omezenou možností pohybu. V průběhu války pak vznikl i velmi podobný stroj StuG IV, který měl šasi středního tanku PzKpfw IV.

Koncepce StuG měla od počátku spoustu kritiků, podle nichž se jednalo o plýtvání prostředky, zkušenosti z boje však ukázaly, že se jednalo o krok správným směrem. Vozidla StuG III i IV, jichž bylo dohromady vyrobeno přes 11 000 kusů, totiž nakonec fungovala i jako velmi účinné stíhače tanků a v některých jednotkách dokonce plnila přímo role tanků. V každém případě však šlo o jeden z nejlepších prostředků přímé palebné podpory, které byly během druhé světové války nasazeny.

Velká ráže pro pouliční boj

Již během polské kampaně se ukázalo, že Panzerwaffe potřebuje i zbraně větších kalibrů, které budou ničit nepřátelská opevněná postavení a v městském boji budou bourat celé bráněné budovy. Tak vznikla koncepce, jež dostala označení Sturmpanzer (útočný tank) a v otevřené nástavbě na podvozku tanku přepravovala těžkou pěchotní houfnici sIG 33 ráže 150 mm. První takový obrněnec využíval šasi z lehkého tanku PzKpfw I a běžně se označoval jako Sturmpanzer I, ale záhy se ukázalo, že se nejednalo o nejlepší volbu.

Následně tedy vznikl Sturmpanzer II, který byl znám také pod názvem Bison a nesl stejný typ houfnice, avšak na podvozku tanku PzKpfw II. Ani toto vozidlo však úplně nedostálo očekáváním, takže se pokračovalo vozidlem Sturminfanteriegeschütz 33 čili SIG 33 (původní tažená houfnice měla malé počáteční s).

Klíčový rozdíl spočíval v tom, že nově již byla 150mm houfnice umístěna v plně uzavřené nástavbě, a to na šasi PzKpfw III. Němci tušili, že toto je správná cesta, což ukázaly i kruté městské boje ve Stalingradu.

Nové obrněnce se zde vcelku osvědčily, ale přesto i SIG 33 zůstával spíš improvizací. Do stejné kategorie patřilo též vozidlo Sturmhaubitze 42 (neboli StuH 42), což byl v podstatě osvědčený StuG III, který však místo 75mm kanónu vozil 105mm houfnici leFH 18. Další víceméně provizorní vozidlo zvané Grille používalo 150mm dělo na šasi PzKpfw 38(t), respektive stíhače tanků Marder III.

Dokončení: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Definitivní řešení tak znamenal až Sturmpanzer IV zvaný Brummbär. Podvozek PzKpfw IV nesl silně pancéřovanou nástavbu, do níž byla instalována speciální 150mm houfnice StuH 43. Šlo o trochu těžkopádnou, avšak velice efektivní kombinaci. Extrémem v kategorii sturmpanzerů se ale nakonec stal strašlivý Sturmtiger. Šlo o 380mm raketový moždíř na šasi tanku Tiger.

Dvě největší jezera Saturnova měsíce Titanu se nacházejí v jeho severní části. Kraken Mare a Ligeia Mare svou rozlohou předčí i největší pozemská jezera. Rozlohu Kraken Mare vědci odhadují na 400 000 km², menší Ligeia Mare zabírá plochu 126 000 km². Vzhledem k jejich poloze je možné, že obě jezera jsou pod povrchem propojena a tvoří tak společný hydrologický systém.

Na balet již v Soulu nemusíte do divadla: Poslední novinkou se tam totiž stalo sledování „tanečních“ představení pod hladinou. Neobvyklou show, při níž se performeři ladně proplétají mezi živými rybami v kostýmu Santa Clause, můžete zhlédnout v Coex Aquarium – jednom z největších jihokorejských akvárií a útočišti více než 40 tisíc zvířat. Netypický balet zde patří k největším atrakcím. 

Vědci testovali volbu partnerů u 36 samic s velkým mozkem a 36 samic s malým mozkem. Samice vždy dostaly na výběr mezi dvěma samci, z nichž jeden byl barevnější. Dřívější výzkum přitom ukázal, že samice s velkým mozkem jsou chytřejší.

TIP: Nečekaně bystré ryby: Stříkouni skvěle rozeznávají lidské tváře

Experimenty doložily, že samice s velkým mozkem preferují barevnější samce, kdežto samice s malým mozkem nedávají přednost ani jednomu typu samce. Barevnější samci živorodek jsou dobrou volbou, protože jsou zdravější a šikovnější než méně barevní samci. Vlastnosti samců pak samozřejmě zdědí i jejich potomci. Jak je vidět, i živorodkám se vyplatí důvtip.

Faktem je, že toto osobité a veřejné umění je staré jako lidstvo samo – existují příklady ze starověkého Řecka a Egypta i časů Římské říše. Ostatně, pravěké malby lovců mamutů lze také považovat za svého druhu graffiti. Ne všechno jsou ale posprejované zdi, podívejte se na 20 výtvorů, které by byly ozdobou každé galerie moderního umění…

S každou novou generací teleskopů se vždy o něco zlepší naše představy o raném vesmíru. A se soustavou radioteleskopů Atakamské velké milimetrové anténní soustavy ALMA to je pořádný krok vpřed.

Marcel Neeleman z Kalifornské univerzity v Santa Cruz a jeho kolegové se soustavou ALMA studovali dvě mladé spirální galaxie z raného vesmíru, které připomínají dávnou Mléčnou dráhu. Přitom zjistili, že obě galaxie obklopovala obrovská hala, tvořená plynným vodíkem. Tehdy byl vesmír starý asi tak miliardu let.

Super hala z vodíku

Jsou to skutečná super hala. Materiál v každém z nich odpovídá hmotnosti stovek miliard hvězd. A tolik jich v průběhu času skutečně mohlo v těchto galaxiích postupně vzniknout.

TIP: Galaktický otesánek: Galaxie z raného vesmíru byla přistižena, jak se krmí plynem

Podle vědců soustava ALMA tímto pozorováním přispěla k řešení staré záhady vzniku galaxií. Teď víme, že alespoň některé velmi mladé galaxie měla veliká hala, mnohem větší, než jsme si mysleli. A tato hala mohla sloužit jako ohromné zásobárny materiálu pro tvorbu hvězd a růst galaxií.

Rezidenční čtvrti ve městě Čchung-čching se kvůli velmému počtu mrakodrapů a dalších výškových staveb přezdívá Mountain City. Vyprojektovat v takto husté zástavbě trasu jednokolejky je pořádná výzva pro nejednoho architekta.

Aby se projektanti vyhnuli demolicím obytných budov, vymysleli odvážné, ale zjevně funkční řešení – trasa jednokolejky prochází přímo skrz 19patrovou budovu. Vlak budovou ale jen neprojíždí, mezi šestým a osmým patrem se nachází stanice Liziba Station. Problém prý nepředstavuje ani hluk. Díky speciálním technologiím a odhlučnění trati je hlučnost projíždějícího vlaku srovnatelná s běžnou myčkou nádobí.

Astronomům NASA se povedlo pozorovat roztržení hvězdy supermasivní černou dírou a následné vytvoření úchvatné spirály z pozůstatků hvězdy. Během události, označované jako ASASSN-14li, se hvězda podobná Slunci dostala příliš blízko k černé díře o hmotnosti 3 miliony Sluncí.

Slapové roztržení hvězdy

Černá díra následně hvězdu vzdálenou přibližně 290 milionů světelných let od Země rozervala mechanismem tzv. slapového roztržení (TDE, anglicky Tidal Disruption Event). Během této události černá díra vyrve materiál hvězdy, který pak krouží kolem černé díry v akrečním disku, rozžhaví se na extrémní teploty, září rentgenovým zářením, a pak skončí za horizontem událostí.

TIP: Co se stane, když se hvězda příliš přiblíží k černé díře?

Badatele mátly pozorované záblesky viditelného a ultrafialového záření. Nová pozorování teleskopů na Havaji, v Chile a americké vesmírné observatoře Swift, ale ukazují, že záblesky pocházejí ze srážky hvězdných trosek kroužících ve „spirále smrti“, s jinou částí této spirály.