Slizouni jsou pěkné malé rybky ze západního Pacifiku a Indického oceánu. Řada z nich si dokonce našla cestu do mořských akvárií. Skrývají ale nebezpečnou zbraň. Zvětšené duté zuby s připojenou jedovou žlázou.

Vědci analyzovali vzorky jedu ze zubů slizounů a zjistili, že jde o chemický koktejl s opioidními bílkovinami. Tyto bílkoviny účinkují na protivníka zasaženého jedem podobně, jako morfium nebo heroin. Zpomalí ho a uvede ve zmatek.

TIP: Nečekaně bystré ryby: Stříkouni skvěle rozeznávají lidské tváře

Slizouni užívají svůj jed výhradně k obraně, což je velmi neobvyklé. Ale rozhodně to funguje. Vědci pozorovali slizouny, jak si poradili s přesilou větších ryb. My bychom mohli látky z jejich jedu použít k vývoji nových léků proti bolesti.

Jaro nezadržitelně klepe na dveře a teploty stoupají i na mrazivém kanadském Yukonu. Ještě než ovšem ledy roztají, pořádá tamní rekreační resort Takhini Hot Pools pro své návštěvníky soutěž v „omrzlinách“, přičemž na vítěze čeká v přepočtu bezmála 18 000 Kč. Vyhrává ten, komu na hlavě co nejefektněji omrznou vlasy, případně vousy. 

Resort dokonce účastníkům nabízí návod, jak co nejkrásnějšího zamrzání docílit: Ideální je údajně naložit se do jednoho z horkých pramenů v době, kdy venkovní teplota klesne alespoň k −30 °C. Následně si soutěžící musí řádně namočit hlavu a pak už jen sledovat, jak mu ji pokrývá led: Jakmile začnou vlasy tuhnout, lze je navíc upravovat do nejpodivnějších tvarů. 

Kdo byl prvním Čechem na chicagské půdě nevíme. Jisté je jen to, že město navštívilo několik pionýrů přinejmenším ve čtyřicátých letech 19. století. Za nejstaršího známého usedlíka je považován Vojtěch Šklíba, který přišel do Chicaga roku 1846 jako dvanáctiletý chlapec. Vyučil se sedlářem a založil si prosperující povoznictví.

Chicagská Pilsen

Češi se pak soustředili především ve čtvrti Plzeň (Pilsen) na jihozápadě města. V době okolo první světové války činil jejich počet více než 100 000, což byla necelá šestina z celkového počtu českých vystěhovalců a jejich dětí. V Chicagu kvetl spolkový život, rostly české kostely a farnosti, divadla i tělocvičny Sokola a dalších organizací. Působil zde veleúspěšný nakladatelský dům Augusta Geringera a vycházela zde řada krajanských novin a časopisů, měsíčníků, týdeníků i deníků.

Většina chicagských Čechů se stala takzvanými svobodomyslníky, kteří se rozešli s tradičními církvemi. Náboženský konflikt panoval především mezi svobodomyslníky a katolíky, a nebyla v něm nouze o občasné rvačky ani soudní pře. Obě strany si vybudovaly vlastní sítě spolků, ale také hřbitovy.

Všechna města se vyvíjí, a platí to i o chicagské Plzni. Od čtyřicátých let 20. století se česká komunita začala neodvratně rozpadat. Jednotlivé rodiny se stěhovaly do nových rodinných domů, spolkový život odumíral kvůli rozšíření nových forem zábavy jako je film a televize, a mladší generace se amerikanizovala. 

Skutečně znovupoužitelnou raketou se dnes může pochlubit jen Blue Origin jehož New Shepard dokázal opakovaně odstartovat a znovu přistát. Dnes v noci se o totéž pokusí i SpaceX s „dospělou“ raketou Falcon 9.

Součástí Falconu 9 připraveného v plné parádě na floridské rampě 39A je i první stupeň, který 8. dubna dosedl na autonomní mořskou plošinu ASDS OCISLY (Of Course I Still Love You). Půjde tak o první pokus o start s již použitým prvním stupněm.

Milionová sleva

Zákazníkem SpaceX je telekomunikační společnost SES, jejíž satelit SES-10 má Falcon 9 dopravit na přechodovou dráhu ke geosynchronní dráze (GTO). Souhlas s využitím již jednou použitého prvního stupně společnost oznámila již loni v létě.

Hlavním důvodem je pochopitelně cena, neboť boostery jsou obvykle nejdražší komponentou vícestupňových raket. SES by podle nepotvrzených informací mohla ušetřit až 30 % z částky, kterou si SpaceX za dopravu účtuje. Nejde přitom o nijak malou částku – jeden start Falconu 9 vychází na 62 milionů dolarů (1,5 miliardy korun).

Start Falconu 9 je naplánován na dnešní noc (z 30. března na 31. března). Dvě a půl hodiny dlouhé startovní okno se otevře v pátek v 0:27 našeho času, přičemž meteorologové zatím slibují 70% pravděpodobnost dobrého počasí.

Když se Elizabeth Handyové a Bilalu Walkovi v roce 2015 narodila dcera, rozhodli se, že ji pojmenují ZalyKha Graceful Lorraina Allah. Slovo „Allah“, které se v arabštině používá pro označení Boha jim přišlo pro dcerku dostatečně vznešené. Úřady v americké Georgii jsou ale proti a dívka tak již 22 měsíců žije bez rodného listu.

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Úředníci argumentují, že jméno dítěte by mělo vycházet z jména jednoho z rodičů, případně z kombinace obou. Podle Americké unie občanských práv (ACLU) ale žádný takový předpis neexistuje, a pokud není jméno urážlivé či nesmyslné, není důvod je rodičům zakazovat. Ostatně starší bratr „bezejmenné“ dívky se jmenuje Masterful Mosirah Aly Allah a úřady s jeho jménem neměly žádný problém. Celý spor nakonec zřejmě bude muset rozhodnout až soud, na který se rodiče obrátili.

V Česku podle pravidel

Na rozdíl od zahraničí, kde je mnohdy možné jako jméno zapsat prakticky cokoli, platí v Česku pro pojmenování dětí poměrně přesná pravidla. Musí jít o základní spisovnou podobu, oficiálně pravopisně existující v nějakém jazyce, nikoli třeba zdrobnělý, zkomolený či vymyšlený tvar. Pokud má matrikářka pochybnosti o zvoleném jméně, odkáže žadatele na soudního znalce či Ústav pro jazyk český, který ověří, zda zvolené jméno splňuje zákonné podmínky pro zápis jména do matriky.

Ve Velké Británii se otázka ochrany občanů před případným vzdušným útokem řešila už dlouho před vypuknutím druhé světové války. V roce 1924 vznikla komise, která měla na starosti vývoj prostředků k ochraně civilistů i vojáků, nicméně do poloviny 30. let došlo jen k malému pokroku. Důvodem bylo nejspíš to, že se střetly dva protichůdné záměry – jednak ochránit lidi před leteckým úderem, a proto je ukrýt do bunkrů pod zem, jednak je držet nad zemí kvůli ochraně před plynovým útokem (většina bojových plynů se drží nízko u země). 

S rostoucími bezpečnostními hrozbami v Evropě rostly i snahy britské vlády dobrat se řešení. V roce 1936 byla na pokyn ministra vnitra ustavena technická komise, která měla navrhnout konkrétní podobu krytů, konstruktéři ale postrádali data, z nichž by mohli vycházet, a proto ani nyní nedošlo k výraznějšímu posunu. Věci se daly do pohybu až v souvislosti s mnichovskou krizí. Během ní úřady nechaly kopat zákopy, aby obyvatelům zajistily bezpečný úkryt v případě útoku. Hned v listopadu 1938 byl potom sir John Anderson, člen vlády Nevilla Chamberlaina, pověřen úkolem vytvořit systém protivzdušné obrany. 

Chybějící sklepy

Jako kryty před bombardováním měly sloužit (a posléze také sloužily) suterény budov, jejich sklepy, stanice metra i veřejné kryty v ulicích. Tam se mohli schovat chodci a řidiči automobilů, které bombardování zastihlo mimo jejich domov či pracoviště (firmy musely zajistit kryty pro své zaměstnance). 

Co se týká ochrany Britů v jejich domovech, stáli Anderson a jeho lidé před nesnadným úkolem. V Evropě, především v Německu, hrály při vzdušném útoku zásadní roli sklepy, které bylo zvykem stavět jak u rodinných, tak u bytových domů. Organizace obrany proti vzdušnému útoku proto byla v kontinentální Evropě snazší, stačilo jen zajistit, aby se do sklepa vešli všichni obyvatelé domu, aby byl do něj snadný, ale zároveň bezpečný přístup a také aby se z něj v případě potřeby dalo bez problémů uniknout. Nicméně právě poslední požadavek se ne vždy podařilo splnit – došlo-li potom ke zhroucení budovy nebo k jejímu vzplanutí (během zápalných útoků na centra německých měst mohla teplota dosáhnout až 800 °C), zůstali lidé v krytu uvězněni.

Na Britských ostrovech se sklepy nacházely především ve větších domech a také v domech postavených do první světové války. V domcích a dvojdomcích z meziválečného období už ale – ve snaze snížit stavební náklady – sklepy mnohdy chyběly. Zároveň v té době došlo k výraznému nárůstu výstavby, což vedlo k tomu, že se nedostatek sklepů v novějších obydlích stal zásadním problémem v programech protiletecké ochrany. 

Původně proto úřady Britům doporučovaly, aby si ve svých domech vybudovali úkryt pod schody, později dodávaly materiál na výstavbu uličních krytů a také Andersonových a Morrisonových krytů určených pro domácnosti.

Andersonův kryt 

Andersonův kryt navrhli v roce 1938 William Paterson a Oscar Carl Kerrison, jméno získal po výše zmíněném Johnu Andersonovi, který jeho vývoj inicioval. Kryt měl 1,8 m na výšku, 1,4 m na šířku a 2 m na délku. Skládal se ze 14 panelů z pozinkovaného ocelového vlnitého plechu. Šest zaoblených panelů bylo sešroubováno v horní části tak, aby tvořily kostru přístřešku, rovné plechy byly využity především na konstrukci čelní a zadní stěny (v jedné z nich byly vstupní dveře). Pod podlahou se obvykle nacházela drenážní jímka, jejímž úkolem bylo odvádět dešťovou vodu, která do krytu prosákla. Lidé si kryty sami sestavovali podle přehledného návodu.

Vnitřní vybavení krytu záviselo na majitelích, proto mezi nimi byly, co se komfortu týká, velké rozdíly. Roli také hrálo to, kolik osob mělo v krytu nalézt útočiště. Andersonův kryt byl určen maximálně pro šest osob. (foto: Getty Images)

Morrisonův kryt 

Lidé měli tendenci riskovat své bezpečí a raději trávit noci v pohodlí ložnice než v provlhlém krytu. V důsledku toho se britské úřady rozhodly iniciovat vývoj krytu umístěného přímo v domě.Výsledek jejich snahy ve svých pamětech popisuje Madeleine Albrightová, budoucí americká ministryně zahraničí, která s rodiči prožila válečná léta na předměstí Londýna: „Pořídili jsme si ocelový stůl, zvaný Morrisonův kryt podle Churchillova ministra vnitra Herberta Morrisona. Byl to nejnovější vynález, jenž měl podle reklam zachránit před smrtí rodinu, která se pod něj ukryje při bombardování. Jedli jsme na něm, hráli jsme si kolem něj i na něm, a když zazněly sirény, stáhli jsme zatemňovací rolety a spali jsme pod ním. Z mé tehdejší perspektivy to byl normální život a nebránil mi v tom, abych se přes den bavila anebo se učila, jak chodit s našimi anglickými přáteli na čaj o páté.“

TIP: Pro případ katastrofy: Podzemní nemocnice Na Bulovce pojme až 1 000 lidí

Ačkoliv se na první pohled jedná o nepříliš pevnou kovovou krabici, v praxi se Morrisonův kryt osvědčil. Je doloženo, že ve 44 domech (vybavených tímto krytem), které byly vážně poškozeny bombardováním, ze 136 osob pouze tři zemřely (v domě, který utrpěl přímý zásah) a 13 bylo těžce zraněno (přičemž u některých z nich bylo na vině chybné umístění krytu v domě).

Ačkoliv se na první pohled jedná o nepříliš pevnou kovovou krabici, v praxi se Morrisonův kryt osvědčil. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)

Archeologové Elsa Redmondová a Charles Spencer z Amerického přírodovědeckého muzea pátrají po stopách dávných civilizací v údolí Oaxaca, v lokalitě známé jako El Palenque na jihu Mexika, už od roku 1993. Nedávno se oba vědci zaměřili na severní část této lokality, kde podle předpokladů měly stát budovy spojené s vládci dávné říše. Úsilí archeologů bylo korunováno úspěchem.

Podařilo se jim zde objevit doposud neznámý palácový komplex, který pochází z doby asi před 2 100 až 2 300 lety, tedy před érou Aztéků. Palác o rozloze 2 790 metrů čtverečních je dobře zachovalý, s celou řadou různých místností a budov. V paláci jsou stále patrné mnohé detaily, například nádrž na zadržování dešťové vody a systém kanálů, který zajišťoval přítok čerstvé vody a odtok odpadu.

TIP: V Teotihuacánu našli pozůstatky dravců, kteří požírali lidské oběti

Celý komplex byl zřejmě postaven najednou a musel to být obdivuhodný výkon, který vyžadoval mnoho promyšleného organizování. Rozsah paláce rovněž ukazuje, že tehdejší vládce musel mít k dispozici velký počet lidí, kteří se na stavbě podíleli.

Většina odborníků věří, že civilizace, která tehdy vládla v údolí Oaxaca, patřila k těm nejstarším ve střední Americe. Objev palácového komplexu tuto teorii zdá se potvrzuje.

Dlouho předtím, než se naši předkové pustili do chovu zvířat, už měli své důvěrné společníky – myši. Podle nového výzkumu jsou myši průvodci lidí už nejméně 15 tisíc let, tedy ještě z doby ledové.

Když se lidé rozhodli přejít ze životního stylu nomádů do trvalejších sídel, myši je následovaly. Výzkum poskytl první důkazy, že už před 15 tisíci lety žili lidé na stejném místě tak dlouho, že ovlivňovali místní živočichy. A myši se toho rozhodly využít.

TIP: Pozor na stres! Otcové myšáci ho přenášejí na potomky spermiemi

Dnes je jasné, že trvalá lidská osídlení, která se objevila právě v té době, měla dálekosáhlé důsledky pro místní ekosystémy, úmyslnou i neúmyslnou domestikaci zvířat, a také pro osudy lidských společností. 

Včelí mozek velký jako semínko stačí k tomu, aby našel nejkratší možnou trasu od jedné květiny ke druhé. Podobný problém řeší pomocí počítačových programů například obchodní cestující, kteří potřebují na konkrétní trase minimalizovat finanční náklady na cestu a ušetřit přitom co nejvíc času.

TIP: Podvodem k opylení aneb Vychytralé nejsou jen orchideje

Vědci použili při pokusu s včelami umělé květiny řízené počítačem a sledovali, jak si včely naplánují logistiku. Ukázalo se, že ať jednotlivé květiny objeví v jakémkoli pořadí, včela si v krátké době vytvoří „letecký plán“, podle kterého navštíví všechny květy a současně uletí nejkratší možnou vzdálenost.

K pečlivému plánování ji vede především snaha ušetřit co nejvíc drahocenné energie, kterou musí vynaložit na namáhavé létání. Včely jsou zatím jediným živočišným druhem, u kterého byla podobná strategie prokázána.

Když koncem léta 1943 okupovali Němci po italské kapitulaci severní části země, zmocnili se i tamních podniků včetně klíčového průmyslového koncernu FIAT se sídlem v Turíně.

Jeho zbrojní výroba sice formálně podléhala Mussoliniho Italské sociální republice (Salò), ve skutečnosti vše ovládala nacistická správa, takže některé zbraně přebíral přímo Wehrmacht. FIAT, respektive konglomerát Fiat-Ansaldo si v dobách Mussoliniho vlády vydobyl takřka zbrojní monopol a další koncerny (Caproni-Reggiane, Macchi, Alfa-Romeo nebo Piaggio) se prosazovaly jen obtížně.

Němci pak rádi využili nejúspěšnější modely letadel i obrněných vozidel z jeho produkce. Nejlepší italská stíhačka Fiat G.55 Centauro je velice zaujala, uvažovali dokonce o tom, že nahradí slavný Messerschmitt Bf. 109. Luftwaffe několik strojů skutečně převzala, nicméně spojenecké nálety z let 1943 a 1944 turínskou továrnu prakticky zničily, takže nedokázala zásobovat ani jednotky Mussoliniho loutkového státu.

• NÁZEV: FIAT (Fabrica Italiana Automobili Torino)
• VZNIK: 1899
• ZAMĚŘENÍ: strojírenství
• HLAVNÍ SÍDLO: Turín
• DOBA PŮSOBENÍ: 1899–dosud

Letecké údery ochromily i výrobu několika modelů obrněných vozidel doposud dodávaných jednotkám polního maršála Alberta Kesselringa: střední tanky P 26/40, M 15/42 či samohybného děla Semovente 75/34. Wehrmacht tak získal série nanejvýš o několika desítkách kusů.

Nejcennější obrněnec představoval P 26/40, v německém přeznačení PzKpfw P40 737 (i). Ačkoli vážil jen 26 tun a sotva tak dosahoval kategorie středního tanku, Italové ho původně vyvíjeli jako těžký, (odtud označení P: Pesante). Než Itálii dobyla spojenecká vojska, Turín vyprodukoval pro Panzerwaffe zhruba sto kusů těchto strojů.