Jedním z nejpalčivějších problémů francouzské metropole je už po desetiletí veřejné močení, jež nejen pobuřuje kolemjdoucí, ale hlavně postupně „rozežírá“ historické budovy či pouliční lampy. Turisté, kteří si ve městě nad Seinou potřebují odskočit, však obvykle v ulicích jen s obtížemi hledají veřejný záchod.

TIP: V sedě nebo ve stoje? Německý soud rozhodl, že močit se smí i ve stoje

Radnice sice nechala lampy a zdi nabarvit voděodolnými nátěry, jenže ty si neporadí s pachem. A neosvědčila se ani zhruba tisícikorunová pokuta hrozící hříšníkům přistiženým při činu. Paříž proto změnila přístup a vydala se do boje poněkud netradičně – s pomocí speciálních pisoárů, volně rozestavěných v ulicích.

Červené záchodky okamžitě přitáhnou pozornost, přitom však nehyzdí okolí, neboť mají vlastní zahrádku. V útrobách prvních testovacích zařízení se nacházejí nádržky na moč, které se plní slámou a pilinami: Směs tělesnou tekutinu nasaje a pohltí také většinu zápachu. Posléze putuje na obří kompost, odkud se po roce zrání sebere a poslouží jako hnojivo k údržbě městské zeleně.

Tři roky jsem se v mosambických vodách nepotápěl a když jsem první ráno ještě se zalepenýma očima stanul na bílém pobřeží, málem se mi zalily slzami. Přece jen jsem tady v minulosti strávil několik let a na dnes již legendární pláž Praia de Jangamo mám hromadu vzpomínek. Desítky setkání s mantami, mohutnými „letci oceánů“, hodiny laškování se zubatými murénami a dnes již naprosto neodhadnutelné množství více než deset metrů dlouhých velrybích žraloků, které jsem měl možnost obdivovat. Dokonce jsem viděl zrod a zabíjení těchto mých miláčků domorodci. Skoro ani nemůžu uvěřit, že za pár minut opět poletím na rychlém motorovém člunu na mou nejoblíbenější lokalitu Manta Reef.

Modrý zázrak

Potápěč-fotograf může zažít množství nejrůznějších nepříjemných překvapení – od špinavé zelené vody až po rozbouřenou a neklidnou hladinu. Silné a pro člověka nezvladatelné dravé proudy nebo doslova „prázdnou“ vodu bez ryb a mořských živočichů. Když jsem se tentokrát po překulení do vody rozhlédl kolem, nemohl jsem věřit vlastním očím. Mám na této lokalitě možná víc než sto ponorů a pokaždé mne přivítala jinak. Vždy ale bylo jedno společné – špinavá voda. Sice plná života, ale téměř znemožňující pořízení čistého záběru. Každý, kdo zná nekompromisní a drsné vody Mosambiku, mi dá za pravdu. Modrá voda je zázrak.

„Hou, Vossie,“ křičím na urostlého Jihoafričana řídícího člun. „To je neuvěřitelné. Vidím až na dno, tak do dvaceti pěti metrů!“ hulákám, jako bych objevil mořskou pannu. „To není možné! Kecáš!“ nevěří Vossie.

Nasazuje si první masku, kterou na člunu objevil a mohutné tělo naklání přes gumový válec člunu. Při pohledu do modré hloubky se neubrání radostnému zaklení: „Kruci! To jsem ještě za posledních pět let nezažil," a rozhlíží se po člunu, zda si nevzal jednu vzduchovou láhev navíc, aby mohl do vody se mnou.

„To se nedivím,“ odpovídám a Vossieho odpověď mizí v klokotu bublin, které letí z regulátoru. Padám ke dnu a již z hladiny pod sebou vidím kroužit dvě manty. Nejsou nijak obrovské, jedna má něco do čtyř metrů a rozpětí „křídel“ druhé dosahuje sotva dva a půl. Žádní obři, ale v takhle modré vodě si nemám nač stěžovat.

V hlavě si přehrávám svůj archív záběrů těchto rejnoků a marně v něm pátrám po purpurově modré barvě. Taková příležitost se mi jen tak znovu nenaskytne, a tak se snažím přestat rozplývat a soustředit se na focení. Odpolední změna proudu určitě přinese zelenou oponu planktonu.

Čistička na dně oceánu

Uléhám pod prvního rejnoka s výrazně, až atypicky bílým zabarvením hřbetu a kontroluji nastavení fotoaparátu. Čtyřmetrový letec připlouvá do své „čistící stanice“ a jeho „přistání“ připomíná mohutný bombardér Stealth, který zrovna doroloval na dráhu. Spustí křídla a začne prudce brzdit. Rohovité výrůstky podél hlavy, které byly doposud svinuty do kornoutu, se rozvinou a napomohou rychlejšímu zastavení.

Pak se manta téměř napřímí a doširoka roztáhne žábry, což je povel pro desítky barevných čističů. Do dýchacích otvorů se vrhají drobní modročerní pyskouni s takovou rychlostí, jako by rejnoka chtěli obrat až na kost. Ve skutečnosti ale jen vplouvají do tlamy a vytahují z koutů zbytky potravy. Pruhované legrační rybky s vážným anglickým jménem „Sergeant Major“ se nikdy neodváží do útrob. Jejich prací je zbavit kůži odumřelých tkání či odstranit z ranky nežádoucí parazity.

Jakmile začnou být malí odborníci z čistící stanice dotěrní a pustí se do práce s příliš velkou vervou, dá jim to obr jasně najevo. Když někteří mantu už víceméně koušou do živého, trhne sebou a zprudka mávne křídly. Vznese se nad nafialovělé měkké korály a odplave do otevřených vod Indického oceánu. Manta nás naštěstí opustila jen na chvíli. Jakmile opíše velký kruh, vrací se zpět k dokončení ranní očisty.

Omlazovací proces je pro mne skvělou příležitostí k focení. Manta je v klidu a většinou se nenechá rušit. Snažím se ani nedýchat, abych ji neplašil vypouštěnými bublinami. Jakmile ale začnu modrat a vydechnu, rejnok sebou trhne. Pak už záleží jen na něm, zda bude mou přítomnost s klidem ignorovat, nebo raději zmizí do bezpečí.

Rytíři obou pohlaví

Kaňon a věžičky jsou dvě místa, ve kterých vždy musím zmizet. Průrvy, skalky, prolákliny a jeskyňky jsou skvělými prolézačkami a především úkryty pro všechny obyvatele útesu. Výhodou korálového potápění je, že většina ryb se zdržuje kolem svých děr, úkrytů a zákoutí. I dnes jsou všichni na svém místě.

Žahavou sasanku obývá neohrožený sameček klauna. Či samička? Kdo to má poznat a hlavně jak, když se v tomto případě jedná o podivnou hříčku rybí říše? Jakmile totiž zahyne hlavní samice, která doposud pečlivě střežila svá mláďata, největší sameček z rodiny zaujme její pozici. Tím ale proces nekončí. Nejstarší sameček totiž po pár týdnech dokonale dokončí změnu své role a změní i pohlaví. Do dvou až tří týdnů je z něj samice.

Klauni se pečlivě otírají o žahavý sliz sasanky, aby byl imunní vůči paralyzujícímu popálení, které je pro jiné tvory smrtelné. Klauni ale mohou bezstarostně využívat úkrytu mezi žahavými rameny a sasanka je nebere jako potenciální kořist. Na oplátku se jí dostává obrany těchto drobných oranžových rybek, které se s velkou kuráží vrhají na kohokoliv, kdo se jen přiblíží. Výjimkou nejsou velké ryby, želvy, a nemají strach ani z potápěče. Jakmile se neopatrný či příliš zapálený potápěč přiblíží k sasance, která ukrývá jikry klaunů, bojovník se s prudkostí středověkého nájezdníka vrhá na prsty svírající fotoaparát a jako o život do nich kouše.

Polibek od kanice

Na svém místě je i obrovský kanic. Prý jsou tady celkem čtyři, ale jeden z nich se už delší dobu neukázal. S velkou pravděpodobností skončil na dřevěném talíři místních černých obyvatel. Víc jak metr dvacet velký strakatý „bramborák“ získal své jméno podle výrazných černých fleků na jinak světle šedé kůži. Vykukuje pod převisem a nechává se pohupovat mírným proudem. Užívá si bezstarostného omývání žáber bez sebemenší námahy. Nevzruší ho ani má přítomnost, což zřejmě pramení ze sebevědomí této statečné ryby. Zažil jsem mnohokrát, jak se kanic s odhodláním vrhnul i na čtyřmetrového tygřího žraloka a zahnal jej na ústup.

Využívám proudu a stavím se před tlamu kanice posetou stovkami jehliček. Je to vyzkoušená hříčka, která má pokaždé stejný průběh. Já se můžu podržet některého z výčnělků skály a proud na mě bude krátký. Kanic se však nemá kde zachytit a bude muset téměř narazit do mé masky. Vždy ho tak trochu dráždím. Jakmile se přiblíží na dotek, začne otvírat tlamu a zastrašovat. Následuje brzdění ploutvemi a jakmile pochopí, že z cesty neustoupím, ozve se z jeho útrob hluboké: „Puf, puf!“ Tluče na znamení, že si moc dovoluji. Natáhnu před něj ruku a nechám ho očichat a dotknout. Kdyby nás někdo pozoroval, bude si myslet, že jsme staří známí. A vlastně i jsme, protože se známe víc jak deset let. Nevím, jestli si na mě vůbec pamatuje, ale dotekům se nebrání a jeho našpulené pysky se co chvíli dotknou mé masky, regulátoru či holých rtů. To když na chvíli odhodím, jak říkají děti, „dýchátko“.

Nekonečná modř

Perutýní jeskyně je plná těchto ryb, které připomínajících hrdé samurajské válečníky s rozvinutými úzkými zástavami v podobě prsních ploutví. Nejsou tady ale sami. Pozornější pohled odhalí, že dva přerostlé hnědé válce připomínající spíše uvíznuté kmeny stromů, je pár murén jávských. Poblíž je většinou k vidění i kareta mořská, ale dnes je tato houbami a svijonožci obrostlá stará želva asi na výletě. Nebo se jen musela nadechnout.

Přes početné hejno žlutých parem opět vidím jednu ze dvou mant, která zrovna pózuje kolegovi s kamerou. Já jsem stále ve dvaceti pěti metrech a on se vznáší sotva tři metry pod hladinou. Manta Reef opět nezklamal. Ba naopak! Šokoval svou modrou vodou. Svým způsobem mám zelenou vodu rád. Někdy je tak mystická, až z ní jde strach, ale dnes jsem blahořečil všem mořským bohům v popředí s Neptunem za jejich laskavost.

TIP: Obr z písečného oblaku: Dugong indický na podmořské pastvě

„To, co jste dnes zažili, se už opakovat nebude,“ vysvětluji své skupince potápěčů, kterou jsem celou dobu na ponory provázel. „Tohle nebylo obyčejné štěstí, ale opravdový zázrak!“ machruji znalostmi místních vod. Neptun mě ale tak trochu vyšplouchl. Voda se stále nekazila a den co den nás znovu vítala průzračná modrá. Měli jsme kliku všech klik a já jen těžko po týdnu potápění vysvětloval, že tohle fakt není normální. Bylo třeba děkovat, protože Ten sedící si někde nahoře či dole, nebo ukrytý v tom zeleném listu nebo kapce životadárné vody, nás musí mít opravdu rád.

„Eva“ plus „avatar“ rovná se „Evatar“. Američtí vědci sestavili mikrokapalinový systém, který je vlastně menstruačním cyklem lidské ženy na čipu.

Zařízení obsahuje skutečné lidské tkáně, které vědci získali z operací pacientek. Tyto tkáně představují trojrozměrné a navzájem propojené modely vaječníků, vejcovodů, dělohy, děložního krčku, vagíny a také jater.

V čipu koluje modrá kapalina, která nahrazuje funkci krve. Její oběh pohánějí miniaturní pumpy a hadičky. Díky tomu mohou jednotlivé modely orgánů navzájem komunikovat prostřednictvím vylučování hormonů a dalších látek.

TIP: Důmyslné ledviny na čipu by mohly zachraňovat lidské životy

Evatar poslouží k výzkumu rozmanitých onemocnění, od rakoviny až po neplodnost. Stejně tak na něm bude možné testovat nové léky a léčebné postupy. Proto jsou součástí Evataru i játra, kde se často odehrává zpracování léků v těle.

Když v roce 1859 přistihl americký farmář Lyman Cutlar na svém pozemku cizího čuníka, jak mu rozrývá záhony, rozzuřil se, zaběhl domů pro flintu a nebohé zvíře zastřelil. Vepř ovšem patřil britskému zemědělci Charlesi Griffinovi, který sídlil za americkými hranicemi v Kanadě – a najednou tu byl problém.

Američan sice dotyčnému za usmrcené prase nabídl deset dolarů jako odškodnění, Kanaďan však požadoval rovnou stovku. Střelec odmítl s tím, že prase ve skutečnosti přeběhlo hranice, bylo na cizím území, a tudíž za jeho smrt vlastně nikomu nic nedluží. 

Když Cutlarovi pohrozili zatčením, postavila se na jeho stranu milice – a za hranicemi se následně zformovala britská odezva. Mezi oběma tábory zavládlo napětí, nicméně do přímého konfliktu se nikdo neměl: Velitelé stran došli ke stejnému závěru, že vést válku kvůli praseti je šílenství. Jednotkám proto nařídili za žádných okolností neútočit, pouze se v případě nutnosti bránit. Během následující hry „na čekanou“ nakonec nepadl ani jeden výstřel a ozbrojení muži se pak z území stáhli.

Architektonické studio Clouds Architecture Office představilo svou vizi mrakodrapu budoucnosti. Jejich vznášející se věž Analemma Tower by na rozdíl od běžných výškových staveb neměla oporu v zemi, ale byla by zavěšena na asteroidu vzdáleného 50 tisíc kilometrů od naší planety.

Vrchol vznášejícího se orbitálního mrakodrapu se má nacházel ve výšce 32 000 metrů nad povrchem Země a věž by se tak stala zdaleka nejvyšší budovou na světě. Tedy za předpokladu, že mrakodrap Analemma Tower zahrneme mezi stavby pozemské.

Plovoucí adresa

Zavěšená věž by se po obloze pohybovala rychlostí téměř 500 kilometrů v hodině a trasa vedoucí přes jižní a severní polokouli by protínala velká města světa -  New York, Dubaj, Panama City nebo třeba Havanu. Na konci každého dne by se opět vrátila do své výchozí pozice.

TIP: Utopie, nebo realita: Jakou máme šanci, že postavíme výtah na Měsíc?

Architekti předpokládají, že v budoucnosti nebudou operace s asteroidy ničím neobvyklým, takže by se tato vesmírná tělesa dala využít i k uchycení opravdu velkých budov. Podle Ostapa Rudakevyche, který je jedním z otců tohoto šíleného konceptu, by věž měla být vyrobena z lehkých a zároveň odolných materiálů – uhlíkových vláken a hliníku.

Budova samotná by byla plně soběstačná – energii by získávala prostřednictvím solárních panelů. Vodu by lidé žijící v Analemma Tower získávali z mraků a z deště. Chybět nemají místa pro zábavu, stravování, nakupování, kanceláře a ani sektor se zahradami a zelení. Cestování za pozemskou všedností by pak obstaraly osobní bezpilotní letouny.

Americká observatoř Chandra před časem pořídila rentgenový snímek ze zatím nejvzdálenější části vesmíru, který odborníci označují jako Chandra Deep Field-South (CDF-S). Chandra toto místo pozorovala mnohokrát a objevuje tam podivuhodné věci.

Vědci na snímcích observatoře Chandra vystopovali unikátní rentgenový zdroj CDF-S XT1, jemuž prozatím moc nerozumí. Před říjnem 2014 o tomto zdroji nikdo nevěděl. Pak se najednou rozsvítil a během několika hodin se jeho rentgenové záření zesílilo nejméně tisíckrát. Pak zhruba za další den zdroj CDF-S XT1 zeslábl natolik, že zmizel z dohledu Chandry.

Co to mohlo být? Badatelé věnovali tisíce hodin práce tomu, aby v datech Hublleho vesmírného teleskopu, a také Spitzerova vesmírného teleskopu zjistili, kde tento zdroj vlastně je.

Rentgenový zdroj z nenápadné galaxie

Prosívání dat bylo nakonec korunováno úspěchem. Objekt CDF-S XT1 se podle všeho nachází v malé a nepříliš zářivé galaxii, ve vzdálenosti 10,7 miliardy světelných let. Nicméně ale, tento objekt po dobu pár minut zářil tak silně, že tisíckrát předčil veškeré hvězdy ve zmíněné galaxii dohromady.

TIP: Družice Chandra zachytila jednu z největších erupcí od dob Velkého třesku

Zatím jsme prý nic podobného neviděli. Vědci se domnívají, že buď jde o rentgenový projev zdroje gama záblesku (GRB) anebo důsledek pohlcení bílého trpaslíka černou dírou střední velikosti. Od té doby už nic podobného nepozorovala ani observatoř Chandra, ani žádné jiné naše vesmírné či pozemní zařízení. Záhada tedy stále trvá.

ctihodní občané obmotávali zřejmě z hygienických důvodů kolem beder a mezi nohama. O něco později se objevily předchůdci pánských slipů. Góthové a Germáni totiž přivezli do Středomoří kalhoty i se zvykem nosit něco málo také pod nimi.

Kde se vzaly kalhotky?

Problémy se spodním prádlem řešily ve starověku zejména ženy v období menstruace. Místo spodních kalhotek používaly hadříky ovázané kolem klína a vystlané trávou nebo papyrem.

Ani ve středověku to se spodním prádlem ženy příliš neřešily. Ty urozenější používaly menstruační košile. „Prosté ženy nic takového neznaly. Sám fakt menstruace středověké ženy nijak nevyřazoval ze společnosti. Na rozdíl od Židovek, považovaných v judaismu za nečisté, pracovaly křesťanky tak, jako by se nic nestalo. Dokonce je ani církev nechránila před tělesným stykem. Zdá se naopak, že byl celkem obvyklý, jak potvrzuje soupis hříchů a předepsaných pokání, sestavený benediktinským mnichem někdy v 10. století. Za tělesný styk v době menstruace ukládá jen deset dní pokání, tedy mnohem méně než třeba za mužskou onanii,“ vysvětluje autor knihy Intimní historie Vladimír Vondruška.

TIP: Pas vosí, muka strašlivá: Dámy v korzetu stahovaly pas na 34 centimetrů!

S nástupem renesance se pak objevily první kalhotky – ty byly ovšem dlouhé až po kolena a ženy je používaly během své periody. Jindy kalhotky nenosily. Žádost o zavázání střevíčku pak muži umožnila výhled, který sliboval divokou noc. Žena tím dávala najevo, že je svolná. Ostatně až do 19. století platilo pro dámy přísné pravidlo sedět s koleny pevně přitisknutými k sobě. To proto, aby nebylo vidět vůbec nic, i když přes spodničky a dlouhé sukně bylo riziko odhalení intimních partií poměrně nízké.

Pánská vycpaná móda

Móda se ale podepsala i na mužském spodním prádle. Spodky měly vepředu otvor na tkaničku, aby se muži při ulevování nemuseli komplikovaně zbavovat celých nohavic. Tak vznikl dnešní poklopec. Čím byl přiléhavější, tím víc poutal pozornost. K dokonalosti tuhle módu dovedl Jindřich VIII., který ve svém poklopci nosil řadu rafinovaných vycpávek a stavěl tak svoji mužnost na odiv, aniž by cokoli odhalil. A říká se, že v poklopci míval tajné kapsičky na malé předměty, které neměl nikdo najít.

Kromě útočných děl pro podporu pěchoty se na přelomu 20. a 30. let objevila též myšlenka na stíhač tanků, respektive samohybný protitankový kanón. V němčině se takový prostředek označoval jako Panzerjäger. Na rozdíl od útočných děl, jimž se od začátku přikládala velká důležitost, se samohybné protitankové zbraně těšily výrazně menší podpoře.

Předchozí část: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Zrození lovců tanků

Kromě toho je nutné si uvědomit, že se většina meziválečných protitankových kanónů vyznačovala vcelku malou ráží (typicky 37 či 47 mm). Na tanky Poláků a západních Spojenců to obvykle stačilo, ale po konfrontaci s daleko lépe pancéřovanými sovětskými vozidly nastal problém. Proto byl jako nepostačující hodnocen i první německý sériový stíhač tanků, který představovalo vozidlo s označením Panzerjäger I. Využívalo podvozek lehkého tanku PzKpfw I, na němž se nalézala otevřená nástavba s kořistním československým kanónem ráže 47 mm.

Jeho síla však na střední a těžké tanky Rudé armády zkrátka nestačila, a proto se Německo okamžitě pustilo do konstrukce vozidel s daleko výkonnější výzbrojí. Ta nesla společný název Marder a existovala v řadě variant, jež se lišily podvozky i zbraněmi. Marder I měl šasi z francouzských tahačů Lorraine, Hotchkiss a FCM, vozidlo Marder II využívalo podvozek PzKpfw II a model Marder III dostal šasi původně československého PzKpfw 38(t).

V nástavbě bylo vestavěno kořistní ruské 76,2mm dělo F-22, později se však přešlo na německé protitankové 75mm kanóny PaK 40. Nástavba byla podobně jako u prvních sturmpanzerů shora i zezadu otevřená, takže nabízela osádce jen omezenou ochranu. Totéž platilo i o nejvýkonnějším stíhači tanků první generace, který obdržel bojový název Hornisse, později Nashorn. Jeho podvozek zkombinoval prvky středních tanků PzKpfw III a IV a v otevřené nástavbě byl umístěný kanón PaK 43 ráže 88 mm, tedy modifi kace obávané protiletadlové zbraně.

Stíhače druhé generace

Zavedení samohybných protitankových kanónů ráže 75 mm znamenalo důležitý posun a do značné míry usnadnilo německý postup na jaře a v létě 1942. Současně se ale projevily i limity těchto zbraní – především nevýhoda otevřené nástavby. Navíc tehdy vycházelo najevo, že výborným ničitelem tanků je také obrněnec StuG III, původně zkonstruovaný k podpoře pěchoty. S využitím protipancéřové munice byl schopný účinně likvidovat i obrněnou techniku. Zrodila se tedy myšlenka na kvalitativně odlišný stíhač tanků, který bude disponovat dobře chráněnou a plně uzavřenou nástavbou.

Tato koncepce, pro niž se potom ustálilo jméno Jagdpanzer, se dočkala sériové realizace s typem Jagdpanzer IV. Základ vytvořil podvozek tanku PzKpfw IV a v nástavbě se objevil výkonný 75mm kanón PaK 39, později PaK 42 s dlouhou hlavní, který jinak tvořil hlavní výzbroj tanku Panther. První zmíněný typ kanónu následně konstruktéři zabudovali také do obdobně řešeného stíhače tanků Hetzer, jehož základ tvořil podvozek PzKpfw 38(t). Němci se ale nespokojili „jen“ s kanony ráže 75 mm a pracovali na stíhačích tanků nové generace, které měly nosit obávané „osmaosmdesátky“.

Vrcholem vývoje této kategorie obrněnců se tedy staly stíhače tanků Jagdpanther, které využívaly šasi pantherů a v jejichž nástavbě se objevil 88mm kanón PaK 43. Stejnou zbraň nesl i obrněnec Ferdinand (později Elefant), který vznikl na podvozku Tiger (P), tedy neúspěšném projektu tanku Tiger od profesora Porscheho. Vůbec největším německým stíhačem tanků se nakonec stal Jagdtiger, zkonstruovaný na šasi Tiger II a vyzbrojený monstrózním dělem ráže 128 mm. Obě tato těžkopádná monstra ale představovala spíše vývojovou slepou uličku, protože zdaleka nejvíce vyřazených nepřátelských tanků si připsaly jednak typy Jagdpanzer IV a Jagdpanther a jednak osvědčené víceúčelové obrněnce řady Sturmgeschütz.

Příliš mnoho typů

Některé samohybné dělostřelecké zbraně třetí říše byly nesporně povedené, ale kámen úrazu se nacházel v enormním počtu různých typů, jenž zákonitě vedl k plýtvání zdroji ve výrobě a k obrovské logistické náročnosti. Například vozidla řady Sturmgeschütz dokázala účinně fungovat i jako stíhače tanků – stačilo vlastně jen změnit palebný průměr ve prospěch průbojné munice. I tak vznikl další obrněnec Jagdpanzer IV na stejném podvozku, přestože by asi bylo logičtější upravit StuG IV pro výkonnější dělo.

Příkladů využití shodných konstrukcí pro různá děla bylo podstatně méně. Například šlo o dvojice Marder III a Grille či Nashorn a Hummel. Už roku 1942 si Němci tento problém uvědomili a začali pracovat na univerzálním nosiči, jenž by dokázal nést 88mm kanón i houfnice ráže 105 a 150 mm. Projekt nazvaný Waffenträger (nosič zbraní) nepochybně představoval správnou cestu, dostal se však jenom do fáze prototypů. Pro Německo již bylo příliš pozdě a ani široké spektrum samohybných děl nemohlo situaci zachránit.

Pohyblivá palebná přehrada

Samostatnou kategorii samohybných dělostřeleckých zbraní na podvozcích tanků pak tvořily typy, jež lze popsat jako samohybná děla v užším slova smyslu. Šlo tedy o samohybné houfnice pro „běžnou“ dělostřeleckou podporu. Také jejich vznik se plánoval již od začátku 30. let, avšak světlo světa spatřily až roku 1942, kdy vznikl první takový prostředek jménem Wespe.

TIP: Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války

Jednalo se o podvozek tanku PzKpfw II, který dostal otevřenou nástavbu s lehkou polní houfnici leFH 18 ráže 105 mm. Navzdory spíše provizornímu charakteru se vozidlo Wespe (Vosa) osvědčilo a účinně spolupracovalo i s druhým typem této kategorie, jenž obdržel označení Hummel (Čmelák), popřípadě oficiálně Panzerfeldhaubitze. Jeho základ tvořila kombinace podvozků tanků PzKpfw III a IV s nástavbou, v níž se nacházela polní houfnice FH 18 ráže 150 mm.

Sotva patrné siluety velmi velkého dalekohledu (VLT, Very Large Telescope) na vrcholu Cerro Paranal v chilské poušti Atacama jsou poněkud v protikladu s jeho jménem. Díky své odlehlé poloze je obloha na Paranalu obvykle nádherně tmavá, bez rušících světel. Dokonce i točitá cesta, která vede pouští Atacama k observatoři, je osvětlena jen velmi málo, aby se zabránilo zbytečnému světelnému znečištění.

Poloha VLT byla velmi pečlivě vybrána. Je nesmírně důležité, aby vybrané místo bylo co nejsušší, protože vodní páry absorbují infračervené světlo a znehodnocují pozorování. Aby se co nejvíc zmenšil vliv zemské atmosféry na pozorování, stojí VLT v nadmořské výšce 2 600 metrů nad mořem, což zmenšuje množství atmosféry mezi dalekohledem a hvězdami.

Noční oblohou na obrázku se táhne pás plný hvězd, podobný dýmu stoupajícímu z nebeského krbu. Je to naše domovská galaxie, Mléčná dráha. V horní části obrázku je patrná jasnější a širší část – to je galaktická výduť plná hvězd, která obklopuje srdce Mléčné dráhy.

Francouzský umělec Abraham Poincheval se v pařížském muzeu Palais de Tokyo nechal zavřít do skleněné krychle o rozměrech zhruba 2 × 2 metry. V prosklené kabince sedí na židli a pod ní je nádoba s desítkou vajec. Poincheval je zahřívá svým tělesným teplem a speciální dekou, kterou má přes sebe přehozenou. Snaží se vysedět ptačí vejce.

Poincheval má v kabince stravu i vodu. Na záchod pak bude chodit do krabice, kterou má v prosklené vitríně. Za celý den bude mít celkově jen třicet minut, aby se občas postavil, protáhl a najedl se. 

Excentrický umělec má za sebou už několik takto podivných experimentů, v minulosti se například nechal na několik dní zavřít do kamene. Před třemi lety taky strávil 13 dní ve vycpaném medvědovi, vloni strávil tři dny na miniaturní plošině 20 metrů nad zemí, o rok dříve strávil několik dnů v šestimetrové skleněné láhvi.

Sledujte nejnovější Poinchevalův experiment v živém vysílání: