Pokud chcete v dnešní době prorazit, je třeba být „nej“ – největší, nejchytřejší, nejsilnější nebo nejlevnější. Sean Kristafor z Kapského Města vsadil na kávu, a protože prorazit rozhodně chtěl, vytvořil nejsilnější kávu na světě s příznačným názvem Black Insomnia.

TIP: Nová studie ukazuje, jak pití kávy ovlivňuje spánkový režim

Kávu Black Insomnia (Černá nespavost) uvedl Sean na trh teprve v červnu loňského roku. První dva měsíce ji prodával jen v domovském Kapském městě. Velmi rychle ale zjistil, že má jeho supersilná káva obrovský úspěch. „Už po dvou měsících jsme prodávali o 3 tuny více kávy než okolní pražírny,“ popisuje raketový start Sean Kristafor. „V říjnu jsme Insomnii prodávali již ve 22 zemích celého světa a v březnu ji začal distribuovat v USA Amazon.“

Insomnia obsahuje 702 miligramů kofeinu na hrnek (350 ml), což z ní dělá nejsilnější kávu na světě. Nejde jen o reklamní slogan, tvrzení potvrzují i laboratorní testy, které si Sean Kristafor nechal zpracovat. V jediném kilogramu kávy Black Insomnia je podle laboratoře SGS 17,5 gramů čistého kofeinu! Doposud se titulem „nejsilnější“ pyšnila káva Death Wish Coffee s obsahem 13,2 gramů kofeinu na kilogram.

TIP: Kde se vzala káva a odkdy ji pijeme v Česku?

A jaké množství kofeinu je vlastně životu nebezpečné? Denní maximální dávka kofeinu by podle četných doporučení neměla překročit 400 mg – což je množství 2 až 4 správně udělaných šálků espresso z arabiky. V případě kávy Black Insomnia jde o jeden jediný šálek denně.

Rudá planeta je dnes mrazivou pustinou s velmi řídkou atmosférou, jejíž hustota odpovídá asi 1 procentu pozemské atmosféry. Většina vody Marsu zamrzla do polárních čepiček. Planetární vědci ale nevěří, že tomu tak bylo vždy. V některých oblastech Marsu jsou minerály, které na Zemi vznikají působením vody.

Na povrchu Marsu prokazatelně existují úvary, které nesou stopy po působení stojaté i tekoucí vody. Pokud tedy v minulosti na Marsu existovala kapalná voda, musela mít planeta mnohem hustší atmosféru.

MAVEN a osud atmosféry Marsu

Odkrýt osud atmosféry Marsu bylo hlavním úkolem americké sondy MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution), která je již ro a půl na oběžné dráze Marsu. Sonda měla mimo jiné zjistit, zda oxid uhličitý na Marsu zamrzl do polárních čepiček, navázal se do hornin anebo jestli zmizel do vesmíru.

TIP: Nová teorie: Byl dávný Mars obyvatelný díky výtryskům metanu?

Sonda měřila obsah dvou izotopů argonu, argonu-36 a argonu-38 a vědci zjištěné hodnoty porovnali s výchozím stavem ve Sluneční soustavě. Z toho pak následně odvodili, že kolem 90 % oxidu uhličitého zmizelo z atmosféry Marsu do vesmíru. Stalo se to před 4,1 miliardami let, když Mars přišel o svůj magnetický štít. Dalších pár set milionů let pak stačilo, aby oxid uhličitý z atmosféry rudé planety zmizel.

Jací byli naši velmi blízcí příbuzní neandertálci? Neotesaní hrubiáni anebo spíše jen trochu ramenatější lidé s vystouplými nadočnicovými oblouky?

Odpověď na tuhle otázku možná přiblíží havraní kost z naleziště neandertálců na Krymu, o stáří 38 až 43 tisíc let. Na kosti je několik zářezů, které zřejmě původně vytvářely pravidelný vzor.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Podle odborníků je tato havraní kost zatím nejpřesvědčivějším důkazem, že neandertálci měli smysl pro estetiku a umění. Ze zářezů je prý jasné, že nejde o stopy opracování kosti při jídle, ale o cílevědomou činnost. Neandertálci nám asi byli doopravdy blízcí.

Ne všichni živočichové jsou stejně přitažliví pro ochranu přírody. Gorily, tygři anebo pandy jsou velká, vzácná a velmi charizmatická stvoření, která se dobře vyjímají na logu kampaně za ochranu přírody.

TIP: Pandám se blýská na lepší časy: Už nepatří mezi kriticky ohrožené druhy

Jenže často jsou běžné, malé a nepříliš atraktivní druhy ve skutečnosti pro ochranu přírody mnohem důležitější. Charles Darwin tohle rozeznal u žížal, které si oblíbil a studoval je téměř 40 let.

Žížaly jsou klíčové

Odborníci řadí žížaly mezi nejvlivnější živočichy této planety. Patří mezi takzvané klíčové druhy (anglicky keystone species), na jejichž přítomnosti závisí celé ekosystémy. Žížaly totiž svým neúnavným vrtáním velmi silně ovlivňují fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půd. Zároveň jsou také významným zdrojem potravy pro řadu větších živočichů.

Na cesmínách je zajímavé, že zaujaly významné místo v magii – a to nezávisle na sobě hned na třech kontinentech. Jednotlivé druhy byly využívány jak starověkými národy v Evropě, tak i Indiány v Americe a jako léčivé rostliny se pěstovaly i ve východní Asii.

Indiáni věřili, že cesmíny pomáhají dosáhnout vítězství v bitvách. Sušili jejich plody tak, aby se zachovala červená barva a nosili je jako korálky. Druidové byli přesvědčeni, že slunce nikdy neopouští cesmínové keře, a proto je považovali za svaté. Cesmína se používala pro dekorace i v průběhu starořímských Saturnálií a k uvítání nového roku v Číně. Ve středověku se jimi zapuzoval od obydlí ďábel, čarodějnice a zlí duchové. Když byly vysázeny kolem domu, měly působit jako obrana proti zlým čárám. S cesmínami v roli domácí dekorace se v zimě dodnes můžete setkat.

TIP: Vodní rostlina viktorie královská aneb Prchavá krása vodní královny

Cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium)

Keř nebo strom se střídavými, tuhými, kožovitými listy, které jsou trnitě zubaté a lesklé na horní straně. Jde o nejčastěji pěstovanou zahradní cesmínu, k dispozici je ale celá řada zahradních kultivarů, jež se liší tvarem listů či barvou plodů. Některé odrůdy jsou velmi známé a pěstují se již od středověku.
Kůra se používala v Anglii proti kašli, pivo s vývarem z cesmínového listí se doporučovalo proti kolikovým bolestem.

Velikost: keř či strom až 20 metrů vysoký
Ekologie: obvykle v podrostu listnatých lesů
Květy: čtyřčetné
Rozšíření: Západní a jižní Evropa, Britské ostrovy, západním pobřeží Skandinávie, severní Afrika a Turecko

Cesmína přeslenatá (Ilex verticillata)

Opadavý keř se střídavými listy, které jsou na okrajích pilovité a na podzim barví. Květy jsou drobné. Zářivě červené plody vydrží na keřích dlouho do zimy a jsou proto oblíbeným materiálem při zimních vazbách. V Severní Americe jsou rozsáhlé plantáže, na kterých se tento druh a jeho kříženci s jinými opadavými druhy ve velkém pěstují právě pro plody ozdobené větve. Indiáni jí používali jako léčivou rostlinu.

Velikost: keř vysoký až 4 metry
Ekologie: bažinatá stanoviště, vzácněji písečné duny
Květy: obvykle pětičetné
Rozšíření: USA a jihovýchod Kanady od New Foundlandu po Alabamu

Cesmína paraguayská (Ilex paraguayensis, synonymum: I. paraguariensis)

Strom se střídavými stálezelenými listy, které jsou na okrajích vroubkované. Sušené a rozdrcené listy cesmíny jsou známé jako maté. Pití této alternativy čaje nebo kávy se u nás příliš nerozšířilo. Udává se však, že pijáci maté v některých státech Jižní Ameriky zkonzumují až 10 kilo sušených listů ročně. Nápoj má pro vysoký obsah xanthinových alkaloidů (kofein,  theobromin a theophyllin) povzbuzující účinky. Listy se sklízí jednou za 3–4 roky tak, že se ořezávají celé větve. Původně se nechávaly zavadnout v kouři nad ohněm, a poté otrhaly a sušily. Dnes se obvykle zpracovávají průmyslově.

Velikost: strom 15–20 metrů vysoký
Ekologie: podhorské stálezelené lesy a břehy potoků
Květy: čtyřčetné
Rozšíření: jižní Brazílie, Uruguay, Paraguay, severní Argentina

„Národní vdova“ Gusta Fučíková se s manželem seznámila v roce 1923 a jejich vztah patrně nejlépe vystihuje charakteristika Ferdinanda Peroutky: „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela. Poté se vesměs vracel domů, kde ho čekala Gusta, celoživotní spolubojovnice, ošetřovatelka i přítelkyně v jednom.“ V roce 1938 uzavřela s Fučíkem spíše formální sňatek, motivovaný možností žádat penzijní ústav o příplatek.

Za svědka jim šel Fučíkův přítel Bedřich Reicin, budoucí poválečný funkcionář KSČ a jeden z organizátorů komunistického teroru. Když se sám ocitl před tribunálem, Fučíková ho křivě obvinila z udavačství a kontaktů s gestapem, které vedly k zatčení jejího muže, ale Reicin byl v době Fučíkova zatčení již dávno v sovětském exilu.

Po zatčení manžela putovala do koncentračního tábora v Ravensbrücku a po osvobození se stala jednou z ideologických opor nastupujícího komunistického režimu. Pracovala jako vlivná redaktorka, redigovala sebrané spisy svého manžela a usilovně pracovala na vytvoření obrazu Fučíka jako ideálu komunistických ctností. Řády ověšená zemřela roku 1987.

Emisní Mlhovinu v Orionu, známou také jako M42, objevil v roce 1610 francouzský astronom Nicolas-Claude Fabri de Peiresc. První její snímek pochází z roku 1870 a jeho autorem je americký fyzik a astronom Henry Draper. Od té doby se tato mlhovina stala skutečnou celebritou a patří mezi nejfotografovanější objekty svého druhu vůbec. Mlhovina M42 tvoří jádro Orionova komplexu, ve kterém se nachází například i mlhovina Koňská hlava, Orionův molekulový oblak nebo Barnardova smyčka.

Jeden z nejnovějších pohledů na tento vesmírný skvost pořídil nedávno i Stéphane Guisard. Kromě samotné mlhoviny ale jeho snímek zachycuje i čtyři laserové paprsky. Ty bohudík nejsou záznamem mezigalaktického konfliktu, nýbrž procesu zcela civilního. Svazek těchto paprsků využívá pro zvýšení ostrosti obrazu systémem adaptivní optiky jeden z velkých dalekohledů chilské observatoře ESO Paranal. 

Paprsky jsou vidět z perspektivy, protože nižší hustá atmosféra Země několik prvních kilometrů nad observatoří rozptyluje laserové světlo. Čtyři krátké úseky za paprsky jsou excitované atomy sodíku, které laserové svazky nutí vyzařovat v horních vrstvách atmosféry. Tento postup využívají dalekohledy na Paranalu k vytváření umělých referenčních hvězd.

Baťův koncern, jeho architektura a důmyslný systém řízení zůstává dodnes středem zájmu odborníků. Následující příběh se místo toho pokusí nastínit jak vypadal běžný pracovní pohovor před nástupem do firmy.

Náš bezejmenný hrdina se právě ukládá do postele podnikové noclehárny. Kolik myšlenek, obrazů a snů se mu právě honí hlavou! Po mnoha měsících bez stabilního příjmu mu opět svitla naděje na nové zaměstnání.

Na pohovoru

V myšlenkách se musel stále vracet k dnešnímu přijímacímu pohovoru. Příliš nerozuměl důvodům, proč se ho „osobář“ ptal i na zaměstnání jeho sourozenců a rodičů, na jejich majetkové poměry a byl-li některý z nich zaměstnán u Bati. Netušil, že i toto jsou kritéria, podle nichž se vyhodnocuje perspektivnost zaměstnance pro podnik. Pak jej poslali na podivný test.

Říkali tomu psychotechnická zkouška. Jeden ze zkušenějších uchazečů mu vysvětlil, že se tím vedle všeobecné inteligence testuje schopnost vykonávání stejnorodé práce, přizpůsobivost k měnícím se úkonům, prostorová představivost, manuální zručnost a hbitost prstů. Výsledek by měl poukázat na mimořádné schopnosti uchazeče, změřit jeho nedostatky a naznačit, kam by ho měl případně osobní referent zařadit.

Bez svolení „osobáře“ si ostatně sám vybrat pozici nemůže. Jemu však test připadal jako dětská hra plná geometrických obrazců, slovních hříček a číselných příkladů, nehodná dospělého chlapa.

Uspěl! Vyplnili s ním osobní kartotéku, přičemž se ho opět ptali na nejrůznější detaily z jeho života jako na předchozí zaměstnání, na školy, které vychodil, na majetek, který vlastní. A zase došlo na otázky o rodičích i sourozencích. Polí má otec šest měřic, ale jakou cenu má to jejich doškami pokryté skrovné stavení, o tom doma nikdy nehovořili. „Osobář“ to nakonec odhadl na 15 tisíc, aby byly záznamy kompletní.

Pod drobnohledem lékařů

Pak jej poslali k zevrubné lékařské prohlídce. Podobnou zažil jen jednou, při vojenském odvodu. Ale ani tam mu dentista neprohlížel chrup.

Z kontroly vyšel se závěrečným Béčkem. Jak jej lékař informoval, je to poslední kategorie, při které může být ještě přijat. Symbolem „AA“ se označuje bezvadný zdravotní stav, ale toho stupně dociluje jen málokdo. Symbolem „A“ se pak charakterizuje zdravotní stav dobrý. „C“ a „D“ jsou naopak kategorie pro lidi se střední až vážnou zdravotní poruchou, při které je již prakticky nemožné dosáhnout přijetí. Jeho Béčkem se označuje zdravotní stav za dobrý s nějakou drobnou zdravotní vadou. Bude muset chodit na pravidelné šestiměsíční kontroly.

Nejvíce ho při kontrole zradil chrup. Na osobní kartě musel vlastnoručně podepsat, že si jej do dvou měsíců od přijetí nechá spravit, jinak bude propuštěn. Bude ho to sice stát větší finanční hotovost, ale to již bude vydělávat. A když tak si vypůjčí v rodině.

Jednu z nejkrásnějších památek San Marina představuje Palazzo Pubblico (známý též jako Palazzo del Governo). Novogotická stavba vznikla koncem 19. století na místě dřívějšího paláce z 16. století. Uvnitř můžete obdivovat kongresový sál s 60 gotickými křesly nebo monumentální obraz zpodobňující založení města svatým Marinem, zatímco vstupní terasu zdobí působivá socha Svobody: Na hlavě má korunu ve tvaru tří věží, jež jsou i součástí státního znaku. 

Na hřebeni hory 

Naproti zmíněné budově stojí historická stavba zvaná La Parva Domus, jejíž dějiny se píšou od poloviny 14. století. Na jejím průčelí mimo jiné najdete desku se sanmarinskými mírami a délkami: Platily až do roku 1907, kdy byl přijat metrický systém. Jen o pár desítek metrů dál se tyčí k nebi Basilica di San Marino z počátku 19. století. Místní ovšem jejího zbudování tak trochu litují – nachází se totiž na místě kostela z 5. století, který musel novému svatostánku ustoupit. V opačném případě by dnes mohl představovat jednu z nejranějších křesťanských památek. 

Od baziliky vede cesta vzhůru na hřeben hory Monte Titano, kde z hradeb vystupují tři proslulé věže: La Guaita z 11. století, La Cesta z 13. století a Il Montale pravděpodobně ze 14. století. Vně hradeb se pak nachází kapucínský klášter s kostelem z poloviny 16. století. Mimochodem, právě někde v těchto místech získal kdysi Giuseppe Garibaldi silnou podporu při svém partyzánském tažení proti rakouské a francouzské armádě, které nakonec vedlo až ke sjednocení Itálie.