Mám vzkaz pro cestovatele, který se musel vzdát na letišti svého cenného sportovního vybavení: vím, kde se vaše kriketová pálka nachází. Našla jsem ji uvnitř jedné vládní budovy v Pensylvánii. Ležela na polici mezi zahradnickou lopatkou a hasákem.

Jestli ji chcete zpátky, postupujte podle těchto jednoduchých instrukcí. Zamiřte do státního distribučního centra pro přebytkový majetek v Harrisburgu, a to mezi osmou ranní a třetí hodinou odpolední, otevřeno pouze v pracovní dny. Vezměte si s sebou patnáct dolarů, samozřejmě v hotovosti. A dřevěná pálka je opět vaše. Jen ji příště zase nezapomeňte nahlásit, jinak znovu skončí v tlamě TSA (americký Úřad pro bezpečnost v dopravě). 

Všichni víme, co se stane, když se pasažér pokusí pronést bezpečnostními přepážkami na letišti zakázanou věc: ona osoba postupuje dál k nástupnímu terminálu, zatímco nepovolený předmět zůstává na přepážce. Pasažér však není jediný, kdo má před sebou dlouhou cestu: také nevítaný předmět čeká v budoucnu odysea a jeho konečná stanice je plná záhad. V závislosti na určitých proměnných by zakázaný předmět mohl skončit v nádobě na nebezpečné látky, u policie nebo v rukou nového majitele. Ale to předbíhám. Musíme to vzít od začátku, od letištní kontroly.

Pod přísným dohledem

Vzpomínky na balení kuchyňského dřezu coby příručního zavazadla už pomalu blednou. Za příjemnějších časů jste si mohli s sebou do kabiny vzít předměty, které rachtaly, bouchaly a koulely se daleko za hranice určené schránky. Ale tahle éra bezstarostného létání skončila asi dva měsíce po teroristických útocích v roce 2001, kdy federální vláda vytvořila Úřad pro bezpečnost v dopravě (TSA). 

Cestovatelé se postupem času naučili správnou kontrolní etiketu. Pravidlo o nutnosti zavírat tekutiny do plastových pytlíků už mrskáme, i kdyby nás o půlnoci vzbudili. Zouváme se bez pohoršení a bez klopýtnutí. Často nás však přemůže lenost. Občas přehlédneme lahev vody v kabelce nebo švýcarský nůž v hygienické taštičce. „Často slýcháme ‚Jejda, na to jsem zapomněl‘,“ říká Daniel Derner, úředník TSA.

Zakázané materiály spadají do několika kategorií a podle nich se určuje další krok v procesu. Například nápoje se vyhazují do odpadkové nádoby. Zbraně a nelegální látky úředníci předají místní policii. Úředníci mohou také policii upozornit, pokud daný předmět – a jeho majitel – opovrhují státem nebo místními zákony, například na vlastnictví kovového boxera nebo obušku v New Yorku. Zbývající předměty mezitím čekají na svůj osud, a ten přijíždí na kolečkách.

Igorova služba

Každý den pracovníci TSA na 450 letištích po celých Státech vyprazdňují skladiště zakázaných a zapomenutých předmětů, shromážděných za 24 hodin na letištní kontrole. Jedním z nich je i Igor Markasyan. V Newarku, v jednom z největších zařízení v zemi, tento „správce majetku“ navštíví deset styčných bodů na třech terminálech a sběrem stráví několik hodin. V obvyklé dny může nasbírat 45 až 70 kilogramů. Přes svátky se tato hmotnost zdvojnásobí.

Markasyan, který se podobá komiku Wallaci Shawnovi, začíná svůj denní okruh povinností v nejživějším místě letiště: sektoru aerolinky United v terminálu C. Svůj vozík zaparkuje blízko styčného stanoviště, odemkne kovovou skříňku a vytáhne nádobu plnou kosmetiky, pěn na holení, laků na vlasy a velkou lahev dezinfekce. Hořlavé předměty hodí do jednoho koše a nehořlavé látky (vazelína, krém na opalování) do jiného.

Než se Markasyan pustil do další nádoby, vyměnil si oblečení. Stáhl si modré umělohmotné rukavice a nahradil je kevlarovými. Ochranné pomůcky jsou zásadní; jednou si pořezal ruku o čepel mixéru. Ano, museli mu to sešít, a ano, lidé skutečně cestují s mixéry. Hodně lidí.

Nádoba se podobala přeplněnému kuchyňskému šuplíku, plnému steakových i dortových nožů, šroubováků, nůžek, vývrtek a kolejnicových vrtulí. Markasyan vhodil změť kovu do prázdné krabice, což znělo, jako když rytíř spadne z koně.

Skryté hrozby

Kromě očividně nepřijatelných předmětů ale také TSA zakazuje věci, které se jeví jako nezávadné, ale nesou v sobě skrytou hrozbu. Například vzduchové pumpičky a činky lze použít jako obušky, udělátka se spoustou drátků evokují bomby a pouťové atrakce ve tvaru zbraní jako například vodní pistolky či obaly na iPhone s plastovými úchytkami ve tvaru boxerů také nemají šanci projít.

„Repliky nepovolujeme, protože by mohly způsobit paniku,“ uvedla Lisa Farbsteinová, mluvčí agentury TSA. Markasyan hodil na rostoucí hromadu plastový luk a hračku ve tvaru zbraně delší než dětská ruka. Než vozík dotlačí k dalšímu stanovišti, čeká ho ještě jeden náklad: ztráty a nálezy. Lidé jsou zapomnětliví, zvláště pokud ve spěchu cestují s více zavazadly. Za sebou přitom nechávají nejrůznější poklady včetně zubních náhrad, jednotlivých bot a spacích pomůcek. Nejobvyklejšími sirotky se stávají mobilní telefony, notebooky, klíče, doklady a opasky.

„Máme tolik opasků, že bychom je mohli rozdávat jako pozornost pasažérům,“ říká Ofelia Ruizová, vedoucí zákaznické podpory TSA. „A brýle, brýle, brýle, brýle.“ Úředníci každý objev zaznamenají, včetně té nejmenší vlásenky.

„Pro pasažéry mohou mít právě ty nejmenší věci největší význam,“ tvrdí Ruizová. Ranní seznam nálezů to dokazuje: jeden černý opasek Hugo Boss, stříbrný diadém, brýle s chybějícím sklem, psí průkaz a mobil, který začal vyzvánět. „Váš zákazník ztratil svůj telefon,“ vysvětluje Ruizová hlasu na druhé straně, volajícímu z Izraele. „Až si přijede vyzvednout to půjčené auto, dejte mu vědět, že ho nechal na bezpečnostní kontrole TSA. Díky. Šalom.“

Po třech stanovištích Markasyan zpomalil, protože vozík nabral na hmotnosti. Provedl neoficiální odhad: asi 18 kilo aerosolů, asi 23 kilo tekutin a 30 kilo „zákazů“. Ještě sedm dalších nákladů.

Aby bylo jasno

Agentura TSA si přeje vyjasnit několik nedorozumění. Za prvé, TSA zakázané věci nikdy nekonfiskuje, ale pasažér se jich „vzdává“. Za druhé, vzdát se předmětů není jediná možnost. Můžete se například vrátit k odbavení a nechat si předměty zkontrolovat a zabalit do kufru. Nebo je můžete odnést zpět do auta či předat doprovodu, který neletí. Některá letiště mají i poštovní službu, s jejíž pomocí se se svým majetkem opět shledáte doma. Když však pasažér nemá čas ani vůli na žádnou z uvedených možností, zbývá mu jediné řešení – dotyčného předmětu se zříct.

Další monstrózní omyl: Mnozí se domnívají, že si úředníci dané předměty ponechávají. To není pravda. Například aerosoly a tekutiny se likvidují. Na letišti Newark se skladují v kůlničce obklopené vysokými rákosy a řídkými stromy. Uvnitř jsou materiály uloženy v několika modrých kanystrech, které zaměstnanci rozlišují podle typu (výbušniny, hořlavé plyny, atd.). Nějaký přepravce je časem odveze pryč.

Po skončení jeho cesty po letišti jsem Markasyana následovala do likvidační stanice. Vyhazovaným věcem sotva věnoval pohled. Tiše jsem uronila slzu za tři lahve rumu Ron Barceló, který nikdy neuvidí koktejlovou sklenici ani letní západ slunce. Zbývající věci pokračovaly v jeho autě dál, do kanceláří agentury vedle kampusu univerzity Keane. Pracovníci plní prázdné krabice dvaceti kily zakázaných předmětů, skládají je do regálů a na každý volný kousek podlahy. Větší a delší předměty, jako například golfové hole a baseballové pálky, aranžují do svazků, které postaví téměř jako snopy sena. Každé tři až čtyři měsíce si celý obsah vyzvedne nákladní auto a zamíří s ním na západ, do Harrisburgu. Včetně ztracených předmětů v hodnotě do 500 dolarů. (Ty agentura drží 30 dní, než je nechá odvézt.)

Drogy máme taky

Následující den má přijet velký tahač s návěsem. Klouzala jsem očima po seřazených uzavřených krabicích a najednou jsem uslyšela sirénu volající „otevři mě!“ Poslechla jsem. Farbsteinová rozřízla zalepenou krabici označenou 12/28. „Je to srp,“ vykřikla a vytáhla nástroj z horní vrstvy. „To si musím vyfotit!“ Farbsteinová přispívá fotografiemi na profil společnosti TSA na sítích Twitter a Instagram. Mezi jejími úlovky tam najdete třeba zelený hřeben s ukrytou čepelí či pistoli všitou do plyšového medvídka.

Já jsem vylovila nůž na dopisy ve stylu Hobita, ještě zabalený, půl tuctu nářaďových nožů Leatherman, sáček špinavých hřebíků a řeznický sekáček. Farbsteinová si k portrétu vybrala sekyrku.

Když jsem vyhrabala krabičku na pilulky ve tvaru repliky revolverového bubínku, instinkt mi napověděl, abych odšroubovala horní a dolní díl. Všimla jsem si poprašku zelených rostlinných vloček. „Našla jsem trávu!“ prohlásila jsem s pýchou. Jeden z pracovníků souhlasně přičichnul.

Několik větších letišť a mnoho menších po celém severovýchodě posílá tyto poklady do státního distribučního centra pro přebytkový majetek, které se nachází v obytné části města Harrisburg. Náklaďák, který si 6. ledna vyzvedl z letiště Newark téměř 1 350 kg zakázaných věcí a necelých 580 kg ztracených předmětů, ještě pojede pro zboží z letišť JFK a LaGuardia. Menší zařízení jednou za několik měsíců do centra odešlou jednu či dvě krabice. 

Výhodněji než na eBay

Když zboží dorazí, pracovníci centra začnou hory věcí probírat, aby odhalili špatné kousky. Vytřídí předměty, které nemají krom ubližování na zdraví žádnou další funkci. Vypadne tak např. rtěnka s nožem schovaným uvnitř, nebo čepele, které lze složit do tvaru kreditní karty. Pouta – ať už kovová nebo na hraní – jdou také z kola ven.

„Pokud to má být hřeben, ať je to opravdu hřeben,“ říká Troy Thompson, mluvčí pensylvánského oddělení obecných služeb. „Pokud to má být rtěnka, ať je to jen rtěnka.“

Některé položky se nabízejí na internetu k prodeji hromadně – například dvacetikilová krabice různých nožů nebo designové kabelky. Zbytek putuje do přízemí do obchodu s použitým zbožím, který prodává také použité vládní kancelářské pomůcky, jako např. stoly, hrníčky a nabíječky telefonu  do auta.

Thompson uvedl, že ceny v prodejně jsou o 50 % až 60 % nižší než ceny na eBay nebo v běžných obchodech. Jako důkaz mi ukázal hasák značky Vise-Grip za 50 dolarů (asi 1 200 Kč). V obchodě Lowe‘s jej najdete za 90 dolarů (asi 2 200 Kč) dolarů. Navzdory likvidačním cenám už stát od začátku programu v roce 2004 vydělal 1,5 milionu dolarů (asi 36 mil. Kč). 

Prodavačka, která tu pracuje už pět let, nepřestává nevěřícně vrtět hlavou nad podivností některých položek a s lítostí komentuje srdcervoucí ztráty. „Vždycky mě překvapí, kolik lidí cestuje s kuchyňským vybavením – s válečky nebo pánvemi na smažení,“ řekla. „Jedna z položek, co mě vždycky rozesmutní, jsou nože od svatebních dortů, kvůli jejich citové hodnotě.“

V posledním nákladu však kulinářské náčiní a novomanželské suvenýry chyběly. Našla jsem nepoužitou sadu dvanácti příborových nožů, balíček s třemi steakovými noži a nožem na sýr ve tvaru hrošíka. Celková suma: 7 dolarů (170 Kč).

Pro sportovní fandy

V přední části obchodu se ve speciální vitríně lesknou drahé značkové nože. Napočítala jsem 18 základních švýcarských nožů po pětidolarovce, plus dvě řady luxusních verzí (po patnácti až dvaceti dolarech, podle počtu příslušenství).

U loveckých nožů jsem poprosila o pomoc Jeremyho, pracovníka se zkušenostmi s pobytem v přírodě. Ten mi řekl, že tomahawk s bezmála třinácticentimetrovou čepelí s obrázkem škorpiona na rukojeti by potěšil leckterého loveckého nadšence. A podobně dlouhý Remington už by mohl pěkně zavařit i medvědovi. A kdybych měla Jeremymu pořídit nějakou pozornost jako poděkování za jeho služby, skočila bych po noži s dřevěnou rukojetí, koženým pouzdrem a nápisem „Made in Pakistan“ s cenovkou 5 dolarů.

A co pro sebe? Měla jsem tolik možností. Sněžné glóby z New Yorku, Německa, Londýna a Země smějících se medvídků. Památeční baseballové čepice Yankees, Mets a Red Sox. Hůlky a pálky na všechno možné: hokej, lakros, golf, biliár nebo na záclony. Ruční nástroje po dvou dolarech. Nůžky troje za dolar.

Zrovna jsem se přehrabovala ve vývrtkách za babku, prodavačka na mě zavolala: „Máte 54 minut.“ Když jsem si těžkala červenou vrtačku, zavolala znovu: „Deset minut!“ Když jsem si zkoušela opasek lemovaný náboji, informovala mě, že mám už jen tři minuty.

Z obchodu jsem nakonec odešla hned po zavírací době a za zády slyšela cvaknutí zamykaných dveří. Cestou k východu jsem v ruce svírala obálku plnou pokladů od TSA: šest nožů, kladivo a vládní účtenku na 21 dolarů. 

Vůbec první textová zpráva SMS (z anglického „Short Message Service“, tedy „služba krátkých textových zpráv“) úspěšně odešla 3. prosince 1992. Mladý inženýr z IT společnosti Sema Group Neil Papworth ji poslal z počítače Richardovi Jarvisovi, manažerovi firmy British Telecom Vodafone. Adresát si tak mohl na svém telefonu Orbitel 901 přečíst první „textovku“ v dějinách, v níž stálo „Veselé Vánoce“.

Premiérová zpráva z jednoho mobilu na druhý pak byla odeslána o rok později z telefonu Nokia prostřednictvím prvního operátora, který zmíněnou službu nabídl – finské Radiolinje. 

Koncept SMS však představil již roku 1985 Friedhelm Hillebrand z Deutsche Telekom, jenž rovněž zavedl dosud platné pravidlo 160 znaků na jednu zprávu. Služba SMS začala oficiálně fungovat v roce 1993 v sítích GSM (globální systém pro mobilní komunikaci). Už v roce 2005 si lidé na celém světě poslali víc než bilion textovek a o deset let později téměř devítinásobek.

První polovinu nového tisíciletí lze právem považovat za období vědeckého temna. Vyspělé starověké civilizace se hroutily pod náporem barbarských kmenů a místo inteligence se do popředí dostávala síla a válečné umění. Vědou – včetně astronomie – se nikdo příliš nezabýval a hvězdy i další nebeská tělesa sloužily především jako nástroje astrologie. 

Šířícímu se křesťanství vyhovovala představa Země, jež spočívá ve středu vesmíru jako vrcholné dílo Stvořitele. Základy zmíněné idey přitom položil už Aristoteles (384–322 př. n. l.) a později ji technicky rozpracoval Klaudios Ptolemaios (90–160 n. l.). Náboženství a víra v dogmata byly důležitější než skutečné poznání všehomíra. Svět představoval boží dílo, které malý člověk nedokáže vejmout. Nemělo tedy smysl se příliš zabývat vědou – lidé zůstávali jen oddanými služebníky Všemohoucího. Ptolemaiův model Sluneční soustavy splňoval veškeré požadavky, a neexistoval tudíž důvod jej jakkoliv měnit. 

Ačkoliv již tenkrát byly k dispozici poměrně jasné důkazy, že uvedený model vychází ze zcela mylné hypotézy, povolaní lidé je buď bagatelizovali, označovali za nedostatečné nebo je přímo popírali. Koneckonců nic jiného jim bez dalekohledů, vyšší matematiky či možnosti vydat se do vesmíru přímo ani nezbývalo.

Průkopníci z Orientu

Není proto divu, že se počátky nové vzdělanosti nevážou k rigidní Evropě, ale k Orientu, například k proslulé Alexandrijské knihovně. Východní země tehdy představovaly pro vědce ráj, přestože i tam částečně prosákly následky evropského úpadku. 

Všestranný učenec al-Chorezmí (někdy také al-Chwárizmí) žil zhruba mezi lety 780 a 850 a věnoval se zejména matematice. Zabýval se však také astronomií, byť si přímo nepřipsal žádný významný objev. Každopádně mu vděčíme za označení neznámé veličiny symbolem „x“, za popularizaci nuly, kterou objevili indičtí matematici, či za pojem „algoritmus“.

Abdurrahmán ibn Umar as-Súfí (903–986) zasvětil život především překladům Ptolemaiova díla a rovněž se pokoušel ověřit a dále zpřesnit údaje v jeho spisech. V publikaci nazvané Kniha o souhvězdích stálých hvězd (arabsky Kitáb al-kavatíb at-tábit al-musavar) uvedl své vlastní odhady hvězdných velikostí, jež se často od informací v Ptolemaiově Almagestu lišily. Zaznamenal též objekty vzdáleného vesmíru, jako například galaxii M31 (Galaxii v Andromedě) či Velké Magellanovo mračno. Jeho dílo Evropa neznala, a na „znovuobjevení“ zmíněných objektů si tak učenci starého kontinentu museli počkat až do novověku. Mimochodem, as-Súfího jméno nese (v latinizované podobě Azofi) jeden z měsíčních kráterů.

K významným perským vzdělancům patřil rovněž Nasir al-Din al-Tusi (1201–1274). Stejně jako al-Chorezmí byl všestranným vědcem: zabýval se astronomií, matematikou, logikou, ale například i medicínou. Sestavil poměrně exaktní tabulky pohybu planet a velmi přesně změřil velikost zemské precese (pohyb nakloněné zemské osy) – 51 úhlových vteřin –, přičemž dnešní uznávaná hodnota činí 50,26″. Uvážíme-li, že tehdejší učenci nedisponovali žádnými přístroji a museli se spolehnout jen na vlastní zrak a na své zápisky, jedná se o obdivuhodný výkon. 

Kopernikův model

S postupným úpadkem perské a arabské vzdělanosti se začala naopak probouzet vzdělanost evropská, zpočátku reprezentovaná zejména filozofy a teology a jejich překlady či komentáři k antickým dílům. Jeden z prvních významných učenců té doby, Mikołaj Kopernik (1473–1543), byl značně erudovaným mužem: studoval práva, medicínu a pochopitelně také teologii, aby se mohl stát katolickým knězem (působil mimo jiné jako kanovník katedrály ve Fromborku). Astronomie tedy patřila pouze mezi jeho koníčky, přesto na tomto poli učinil významné objevy. Studoval spisy starověkého učence Aristarcha (310–230 př. n. l.) a vlastním pozorováním došel k závěru, že jeho hypotéza je správná – v centru vesmíru se nachází Slunce, nikoliv Země.

Jelikož však neměl Kopernik k dispozici exaktnější měření ani prostředky k výpočtu, nedokázal přesně určit dráhy planet. Po vzoru Ptolemaia se tedy uchýlil k pomocným kružnicím – tzv. epicyklům. Své myšlenky zveřejnil v roce 1453 ve spise De revolutionibus orbium coelesticum libri VI neboli Šest knih o obězích sfér nebeských, krátce nato však zemřel. Kopernikův systém měl k dokonalosti a k přesnému vystižení poměrů na obloze poměrně daleko, přesto sehrál v historii astronomie významnou roli. Polský učenec totiž jako první z „moderních“ vědců zpochybnil uznávanou teorii o naší planetě v kosmickém středu.

Nehybná Země

Kopernikova teorie však narazila na odpor, neboť nabourávala zažitou představu, jež tolik vyhovovala církvi. Někteří učenci se přesto pustili do polemiky z ryze vědeckých důvodů. Patřil k nim i Tycho Brahe (1546–1601), vynikající konstruktér nejrůznějších přístrojů, který nějakou dobu působil i na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Jeho pozorování byla velmi přesná, uvážíme-li, že neměl k dispozici dalekohled. Nedokázal ovšem změřit tzv. paralaxu – tedy zdánlivou změnu polohy hvězd v závislosti na poloze Země na její oběžné dráze –, a usoudil proto, že se naše planeta nepohybuje. (Ve skutečnosti je paralaxa i u nejbližších hvězd tak nepatrná, že její změření vyžaduje daleko pokročilejší prostředky.) Roku 1572 pak Brahe pozoroval supernovu, jež dnes nese označení SN1572. Pochopitelně však neměl ponětí, jaký objekt se ocitl v jeho zorném poli. 

Dokončení: Největší objevy starověku: Od Aristotela k Ptolemaiovu vesmíru 

Kopernikovu myšlenku naopak rozvíjel katolický kněz Giordano Bruno (1548–1600). Nicméně jeho nonkonformní názory ho uvrhly v nemilost, neboť šel ještě dál než jeho polský kolega: tvrdil, že Slunce představuje pouze jednu z hvězd a že vesmír je ve skutečnosti nekonečný. Zmíněné teze měly ovšem čistě filozofický základ a neopíraly se o žádné vědecké důkazy. Po jistých peripetiích skončil Bruno ve spárech inkvizice a 17. února 1600 zemřel v Římě na hranici. Nutno dodat, že nevoli církve nevzbudily jen jeho progresivní názory z oblasti astronomie, ale též jeho volnomyšlenkářské polemiky teologické a filozofické. 

Když se na Zemi objevili první dinosauři, tak byla docela jiná, než je dnes. Před 200 miliony let, v období triasu, byla naše planeta suchá a horká. Klima na Zemi se v průběhu historie neustále mění.

Odborníci na základě nepřímých důkazů odhadují, že v triasu bylo v atmosféře asi 2 000 částic oxidu uhličitého z milionu (ppm). Dnes je to přitom i po veškeré lidské aktivitě přibližně 405 ppm.

Jaké bude počasí v roce 2250?

Nemusí to tak ale zůstat. Britští vědci přišli s tím, že pokud nějak nezasáhneme a ještě ke všemu spálíme veškerá dostupná fosilní paliva, tak by kolem roku 2250 mohla koncentrace oxidu uhličitého dosáhnout právě zmíněných 2 000 částic z milionu.

TIP: Potvrzeno nezávislými daty: Rok 2016 byl nejteplejším v historii

Dnes se můžeme jenom dohadovat, jak by takový svět vypadal. Můžeme si ale být téměř jistí, že by v něm bylo pořádné horko.

Situace protektorátního premiéra generála Aloise Eliáše byla počátkem září 1941 značně komplikovaná. O jeho dlouhodobých kontaktech s odbojem se gestapo dozvědělo již na podzim 1939 a postupně shromažďovalo důkazy. Na druhou stranu byl ovšem Eliáš nucen vykonávat nepříjemné povinnosti plynoucí z jeho úřadu. Na Eliáše totiž začali útočit proněmečtí, takzvaní aktivističtí novináři. 

Aktivističtí novináři

K předním pronacisticky píšícím novinářům patřili Václav Crha, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Lažnovský, Vladimír Ryba, Karel Werner a Emanuel Vajtauer. Tito lidé byli nebezpeční zejména z toho důvodu, že vesměs skutečně uměli dobře psát a jejich články, komentáře a knihy tak působily přesvědčivě. Řadu lidí proto mohli negativně ovlivnit a myšlenkový chaos vnášený jejich texty mezi protektorátní obyvatelstvo byl pro odboj nepříjemnou záležitostí.

Minulost aktivistických novinářů přitom byla dost pestrá – Vajtauer s Lažnovským dokonce v období první republiky patřili k členům komunistické strany. Za protektorátu dalo tyto novináře dohromady společné přesvědčení, že spojení českých zemí s nacistickým Německem je do budoucna trvalou záležitostí. Proto psali články takového obsahu, aby získali chválu okupačních pánů a vytvořili atmosféru vzájemné důvěry.

Od druhé poloviny roku 1940 pak už zcela otevřeně propagovali nacistickou ideologii, přičemž agresivita jejich textů narostla zejména po zahájení války Německa se Sovětským svazem v červnu 1941. Nešlo přitom pouze o články v novinách, ale i různé propagandistické brožury a také vystoupení v rozhlase. Protektorátní člověk narážel na výtvory těchto lidí všude a bylo dost obtížně je nevnímat.

Někteří z aktivistů propadli své činnosti natolik, že skutečně věřili tomu, co říkali. Redaktor Českého slova Lažnovský například jednou napsal: „Dám se ukamenovat, jestliže mi někdo někdy v budoucnosti dokáže, že má práce nebyla nejvýše vlastenecká, nejvýše odpovědná k budoucnosti národa a nejvíce žádoucí v době, kdy učenci a veleduchové seděli v kavárnách a dívali se jako naivní děti, jak se před jejich očima mění celý svět.“

Co s kolaboranty?

Novináři posléze začali kritizovat i protektorátní vládu, která je prý naprosto pasivní ke „světodějným událostem“, v jejichž centru se nachází Hitlerova Třetí říše. Představovali si také, že by se jim mělo dostávat větší pozornosti. Lažnovský v této souvislosti o vládě prohlásil, že „po celé dva roky neučinila téměř nic, aby pozvedla autoritu novinářů, a neuznala, že aktivističtí novináři jsou jediní z intelektuální vrstvy, kteří se staví pozitivně k současnému vývoji“.

Kritizován byl i sám Eliáš, který by se prý měl jasně vyslovit proti Edvardu Benešovi a jeho „zrádné klice v Londýně“ a odsoudit vysílání londýnského rozhlasu. Totéž novináři požadovali po prezidentu Emilu Háchovi, k němuž byli 25. září 1941 pozváni na audienci. Ministerský předseda měl oprávněné obavy, že starý a nemocný Hácha agresivnímu nátlaku podlehne a uvažoval, jak celou situaci vyřešit.

Eliáš se od roku 1939 přátelil s významným lékařem urologem prof. MUDr. Milošem Klikou, který přišel s nápadem potrestat kolaborantské novináře nějakou neobvyklou a těžko dokazatelnou formou. Podle dochovaných Klikových strojopisných vzpomínek se celá věc odehrála následovně.

Otrávené chlebíčky

Lékař navrhl použít kultury bakterií tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu botulotoxinu k otravě jídla, které by novináři požili na oficiálním setkání s Eliášem, jež mělo proběhnout 18. září 1941 v sídle Úřadu vlády v Kolovratském paláci. Nyní šlo o to vymyslet, jakým způsobem aktivistům bakterie podat. Bylo pochopitelně důležité, aby gestapo při vyšetřování nezjistilo původ nákazy. Novináři proto nesměli zemřít hned, ale nejlépe až několik dní po audienci u Eliáše, aby podezření nepadlo na jeho osobu.

Nakonec prý bylo dohodnuto, že Eliášova manželka Jaroslava doma vyrobí chlebíčky obložené pomazánkou a sardinkami, které se během setkání novinářům předloží. Pět z nich mělo být infikováno různými bakteriemi a každý novinář měl dostat na talíř společně s několika normálními chlebíčky i jeden otrávený. Infikaci pak Klika údajně provedl přímo ve své ordinaci pomocí injekční stříkačky. Přitom poučil Eliáše, jak má s chlebíčky manipulovat, aby se sám nenakazil.

Když spolu SSSR a Německo uzavřely 23. září 1939 pakt o neútočení, v jeho tajném dodatku si obě mocnosti rozdělily sféry vlivu. A když Hitler napadl prvního září toho roku Polsko, Stalin se o necelé tři týdny nato přidal. Oba diktátoři si tak rozpůlili polský stát, který tím přestal existovat. O tom, že vztahy obou totalitních velmocí byly tehdy více než korektní, svědčí mimo jiné i skutečnost, že 22. září proběhla v Brestu-Litevském (jenž se stal součástí SSSR), společná přehlídka.

Účastnily se jí jednotky Heinze Guderiana a oddílů Rudé armády patřících k 29. tankové armádě Semjona Krivošejna. Oba velitelé spolu ráno společně posnídali a nešetřili vzájemnými superlativy týkajícími se kvality jednotek toho druhého. Odpolední přehlídka proběhla k plné spokojenosti generálů a výzdobu města přitom svorně tvořily hákové kříže společně s ruskými prapory s hvězdami. Němci potom odešli na západní břeh Bugu. Podobné přehlídky nebyly tehdy vzácností - probíhaly například i ve Lvově, Pinsku nebo Grodnu. 

Hvězdy se ve vesmíru jen nerady vyskytují samy a velmi ochotně se párují, případně vyhledávají i početnější svazky. Různé studie poukazují, že zatímco méně hmotné, chladnější stálice se nerozpakují zůstat bez průvodců, osamocených horkých obrů je jako šafránu. V souhrnu se však zdá, že až 80 % hvězd tvoří součást vícečetného systému. 

Dvě stálice, které pozorujeme blízko sebe – tedy dvojhvězdu –, lze klasifikovat z několika hledisek: například podle vzájemné vzdálenosti. Pak mluvíme buď o dvojhvězdách fyzických, tj. skutečně o dvojici gravitačně vázaných stálic; nebo o dvojhvězdách optických neboli o dvou různě vzdálených stálicích, jež se pouze promítají na pozemskou oblohu blízko sebe. 

Fyzické dvojhvězdy dál dělíme na vizuální (lze je odlišit v dalekohledu), astrometrické (pozorujeme jen jednu složku, kterou však v důsledku oběhu „cloumá“ neviditelný průvodce), spektroskopické (vzájemný pohyb složek registrujeme ze změny polohy spektrálních čar Dopplerovým jevem) a zákrytové (jedna komponenta zakrývá druhou, čímž ovlivňuje celkové množství registrovaného záření od dvojhvězdy). 

Dvojhvězdy můžeme dělit i na volné (vzájemná vzdálenost složek je mnohem větší než jejich rozměry) a těsné, mezi něž patří dotykové (stálice se dotýkají svými obaly), polodotykové (materiál z jedné hvězdy přetéká na druhou) a oddělené (nedochází k výměně hmoty, ale vzhledem k blízkosti obou složek pozorujeme vliv slapových sil).

Objevený gen je třetím členem genové skupiny agouti, jejíž dva zástupci byli již dříve identifikováni u člověka. Jeden z nich pravděpodobně určuje barvu pleti a vlasů, druhý hraje důležitou roli u lidí trpících obezitou a cukrovkou. Nový gen nazvaný AgRP2 byl objeven v endokrinní žláze zvané šišinka, která je součástí mezimozku, a to výhradně u ryb kostnatých včetně dania pruhovaného, pstruha a lososa.

TIP: Věcné uvažování budoucích otců aneb Víc potomků, nebo víc starostí?

Protein, který je tímto genem řízen, umožňuje rybám změnit barvu tak, aby splývaly s okolím. „Nejprve jsme se domnívali, že jsme našli mechanismus, kterým je regulován pocit hladu v průběhu dne,“ říká Cone. „Další výzkumy však ukázaly, že protein má vliv na rychlé změny pigmentu, jež rybám umožňují splynout s okolím.“ Rybám tak celá přeměna zabere pouze několik minut.

Mnozí lidé říkají, že je jihovýchodní Asie doslova napěchovaná turisty – zmíněné tvrzení však neplatí stoprocentně: Pokud zavítáte do maličké, ale bohaté ostrovní Bruneje, můžete si být jistí, že tamní návštěvníky spočítáte na prstech rukou. Přitom vám již při pohledu z letadla bude jasné, že se chystáte na vlastní oči spatřit jeden z klenotů Asie, který rámuje tyrkysové pobřeží, zatímco vnitrozemí překvapuje hustým porostem tropického deštného pralesa. Když potom z džungle vykoukne říčka Sungai Brunei, stačí ji sledovat po směru toku až k hlavnímu městu Bandar Seri Begawan. Místní letiště udivuje čistotou a moderností – a v podobném duchu se nese celá metropole. 

Požehnaná prázdnota

V hlavním městě Bruneje dnes žije asi padesát tisíc obyvatel a na starších mapách jej naleznete pod názvem Bandar Brunej nebo jednoduše Brunei Town. Když však v roce 1967 usedl na trůn současný sultán Hassanal Bolkiah, rozšířil název metropole o „Seri Begawan“, tedy „požehnaná“. 

Dnešní zástavba působí na první pohled „maloměstsky“ a sterilně. Je svým způsobem čistá, chybí jí výškové budovy a září novotou, skoro jako by uvnitř nikdo nebydlel. Stejný dojem na vás pak udělají náměstí či ulice, jež jsou téměř liduprázdné. Mnohdy až děsivá opuštěnost však představuje pouhý důsledek tropických veder, kvůli nimž se málokdo vydává do ulic po svých – všichni se raději vezou klimatizovanou dopravou. 

Mramorové mosty

V centru města naleznete ikonu Bruneje, sněhobílou mešitu Sultána Omara Alího Saifuddína III., kterou zdobí zlaté kopule. O impozantní stavbě se říká, že je nejkrásnější v celém Pacifiku, a díky hranatému minaretu ji jednoduše nemůžete minout. V jejích rysech se mísí vznešenost italské renesance a tradiční islámské architektury, a přestože krášlí střed města již od roku 1958, stále svítí do dálky jako nová.  

Vedle svatostánku vyrostla zahrada s umělým jezírkem, jehož břehy spojují mramorové mosty. Tamní hlavní ozdobou je však replika sultánské lodi z 16. století, která vznikla jako oslava 1 400 let historie koránu. Podobně okázalý je také interiér mešity, kde vás budou na každém kroku zdravit italský mramor, čínský granit, anglické lustry a saúdské koberce. 

Pod dohledem draka

Od mešity se táhne hlavní náměstí, na které z obrovského portrétu shlíží sultán ve vojenské uniformě. Zde se konají velké oslavy, důležitá setkání a kdysi se odtud šířila také oznámení obyvatelům. Přilehlá zástavba se proto tváří odpovídajícím způsobem reprezentativně a člověk by v ní skoro až přehlédl nádvoří s čínským chrámem. Svatostánek připomíná, že zhruba deset procent brunejské populace tvoří Číňané: Jeho vchod hlídají kamenní lvi, zatímco ze střechy město pozorují draci.  

S majestátním klidem chrámu ostře kontrastuje rušné tržiště, kde si při pohledu na kolemjdoucí nejlépe uvědomíte, že je Brunej jednou velkou národnostní a etnickou směsicí. Někteří prodavači mají rysy Indonésanů či Malajců, jiní zase díky šikmějším očím připomínají víc Číňany a sem tam zahlédnete i podobu obyvatel Vietnamu či Kambodže. 

Hadí ovoce

Anglicky v Bruneji sice mluví málokdo, přesto vám usměvavé prodavačky rády nabídnou své zboží k ochutnání. Spolu s exotikou se navíc na trhu prodává i pohoda, která mnohé prodejce dokáže s přispěním horka ukolébat ke spánku: Zákazníkům důvěřují natolik, že se pohodlně usadí a pak už jen spokojeně oddechují. 

Z nepřeberného množství obchůdků zaujmou hlavně stánky, které nabízejí místní specialitu – ovoce kalumbi: Pod hnědou „hadí kůží“ plodů se ukrývá dužina, jež svou kyselostí několikanásobně předčí citron. „Kalumbi má spoustu energie a vitaminů a jedí jej převážně muži, aby měli výdrž,“ dodává s úsměvem mladá prodavačka.

Benátský slum

Jakmile se nabažíte rušného tržiště, můžete zamířit třeba do unikátní městské části Kampong Ayer (v překladu „vodní vesnice“), které se občas přezdívá Benátky východu. Ve stejném místě kdysi stávalo na kůlech víc než čtyřicet menších dřevěných vesniček. Drobné „ostrůvky“ se však postupně rozrůstaly, až se spojily a dnes má lokalita údajně víc než čtyřicet tisíc obyvatel.  

Z dálky spleť dřevěných domů připomíná slum, jaký by člověk po zkušenostech se sterilním hlavním městem nečekal: Slouží proto jako připomínka skutečnosti, že zlato a bohatství, které Brunej proslavily, jsou pouhým pozlátkem, zatímco život se odehrává jinde. 

Láska a klimatizace

Mezi dřevěnými „chatrčemi“ však stojí i několik krásných domů, jejichž středobody tvoří prostorné obývací pokoje, zdobené obvykle portréty sultána a jeho poslední manželky, koránem a obrovskou plazmovou televizí. Pitná voda, elektřina, kanalizace, a dokonce i moderní klimatizace, to vše je tu samozřejmé. „Každému, kdo chce bydlet na vodě, sultán slíbil, že mu zařídí dům i s vybavením,“ dozvíte se od hrdých místních, kteří mají svého panovníka upřímně rádi. 

Láska je to však zaplacená: Kromě základních životních potřeb mají Brunejci téměř zdarma rovněž zdravotnictví, jejich platy jsou dvakrát vyšší než průměrné výdělky v okolních zemích, šikovným studentům hradí sultán pobyty na zahraničních univerzitách a rád lidem rozdává dárky. Ani pomyslné úplatky však zcela nezakryjí skutečnost, že se Brunej stává stále konzervativnější zemí, s přísným zákazem alkoholu a islámským právem šaría.

Speciální čaj

Když se pak večer vrátíte ze svých toulek zpět do hlavního města, přivábí vás znovu rušné tržiště: Můžete se tam usadit do jednoho z mnoha podniků a pochutnat si na čerstvé rybě či krevetách, nudlové polévce, opečeném kuřeti a spoustě dalších specialit. Rozhodně byste však měli zkusit jedinečný místní pokrm ambujat: Vyrábí se z nitra ságové palmy a vypadá jako kopec mazlavého průsvitného želé, přičemž se namáčí do jedné z připravených omáček. 

A pokud přece jen dostanete chuť na sklenici chlazeného piva, zkuste se diskrétně zeptat v některém z lepších hotelů, zda nemají „speciální čaj“. Pokud budete mít štěstí, skutečně vám pivo podají – nalijí vám ho však do šálku a před očima nenechavců vás ukryjí na zahrádku. 

Lotte World Tower, jak se nová supermoderní 554,5 metru vysoká stavba nazývá, má 123 pater. Ve 118. patře nabízí nejvyšší prosklený ochoz na světě. Procházka po něm není nic pro lidi trpící závratí – pod bezpečnostním sklem se návštěvníkům otevírá propast hluboká půl kilometru!

Prosklená vycházka ale není zdaleka posledním „nej“ nové dominanty Soulu. V 85. patře se nachází nejvýše položený plavecký bazén a budova se může pochlubit i nejrychlejším výtahem na světě. Kromě tradičních prostorů je součástí Lotte World Toweru také koncertní síň pro dva tisíce diváků, obří podmořské akvárium, několik kinosálů a obřích tržnic.

Mrakodrap, jehož výstavba odstartovala v roce 2011, je nejen nejvyšší budovou Soulu ale i celé Jižní Koreje. Architektura stavby je založena na štíhlém kuželu s jemně zaoblenými stranami a exteriér barevných oken čerpá inspiraci z korejské keramiky.