Bezstarostně dovádět a pak si bříško nacpat lahodnou svačinkou – takový program mají mláďata medvědů hnědých, kteří společně s dalšími šesti zvířecími spolubydlícími žijí v turisty neodhaleném Kuterevu.

Pro medvědy je tohle místo ráj a zároveň jediná naděje na život skoro jako v divočině. Tihle drobečci totiž přišli o matku a naučili se hledat potravu u lidí, kteří je díky jejich mláděcí roztomilosti neuváženě krmili. Šelmy se dnes proto lidí nebojí a v dospělosti je čekal odstřel.

„Snažíme se nabídnout alternativu k zabíjení medvědích sirotků, kteří se naučili nebát se civilizace. Neměli bychom je zabíjet jen proto, že je lidé krmí a odnaučili je životu v divočině,“ vysvětluje poslání útulku pro medvědy jeho zakladatel Ivan Crnkovič-Pavenka.

Za medvědy dobrovolně

Vůbec první chorvatský útulek pro medvědy založil Ivan před dvanácti lety. Nechtěl ovšem, aby to byla jen obdoba zoologické zahrady. Aby se jeho svěřenci cítili jako v divočině, vybudoval opravdu velkorysé výběhy. Obklopil jimi vlastně celou vesnici včetně přilehlých lesů. Místní z toho zprvu nadšeni nebyli, na život s medvědy si ale zvykli.

„Když jsem se jednou vracela ze sekání trávy, potkala jsem medvěda. Stál proti mně a zíral na mě. Byl ode mě jen kousek,“ vypráví jedna z obyvatelek Kutereva Dragica Biondic, která se dnes nebezpečnému setkání směje. Je ale důkazem, že lidé a medvědi spolu mohou žít v míru. „Vzala jsem klacek a bouchala jsem s ním do stromu. Medvěd se lekl, začal utíkat a já taky. Nevím, kdo z nás byl vyděšenější a utíkal rychleji,“ dodává Dragica.

Ivan se snaží životu s medvědy učit zájemce z celého světa. Dobrovolníci mohou v útulku strávit tolik času, kolik sami chtějí a pomáhat s krmením nebo třeba výstavbou ohrad.

„Když sem přijdete pomáhat, uvědomíte si, že ve vaší zemi je něco špatně. V Belgii, Německu a dalších zemích jsme medvědy téměř vyhubili a dnes už nemáme tušení, jak s nimi žít tak, aby mohli být ve volné přírodě. Tady v téhle malé vesničce uprostřed ničeho se to ale snaží změnit,“ říká francouzská dobrovolnice Amelie Jaquet.

Šelma versus automobil

Právě díky lidem, jako je Ivan, přibývají na mapě Evropy místa, kde medvědy hnědé můžeme potkat. Ve Francii, Španělsku nebo Itálii se počítají na desítky, na severu a jihovýchodě starého kontinentu se ale jejich počet šplhá do tisíců. Třeba Norsko, Švédsko a Finsko se chlubí více než pěti tisíci jedinci a v Chorvatsku žije ve volné přírodě podle odhadů asi tisíc medvědů. Setkání s medvědem hnědým ale rozhodně spadá do kategorie „jen pro silné povahy“, může totiž vážit přes 300 kilogramů. V Evropě nemá predátora – a to jednoduše proto, že je to největší evropská šelma.

V Chorvatsku jsou hlavním nepřítelem medvědů auta. Jejich lov je totiž stejně jako u nás přísně zakázán. Ani osud sirotků ale nemusí být smutný – stačí se podívat na spokojené obyvatele útulku v Kuterevu.

Ve vzdálenosti asi 1 350 světelných let od nás se v souhvězdí Orionu nachází hustý molekulární oblak OMC-1. Jedná se o velmi aktivní oblast, která funguje jako hvězdná porodnice. Vznikají tam při gravitačním kolapsu oblaků plynu hvězdy, které mohou být i více než stonásobně hmotnější než Slunce.

Asi před 100 tisíci lety se v oblaku OMC-1 začalo formovat několik protohvězd. Navzájem se přitahovali gravitací a asi před 500 lety se dvě rodící se stálice srazily. Astronomové si sice nejsou jisti, zda se jen letmo „ťukly“, nebo došlo k pořádné čelní srážce, každopádně ale došlo k mohutné explozi, která odsunula okolní protohvězdy a vytvořila stovky mohutných výtrysků plynu a prachu odlétajících do okolního vesmíru rychlostí až 150 kilometrů za sekundu. Při této kataklyzmatické kolizi se uvolnilo tolik energie, kolik Slunce vyzáří za 10 milionů let.

Kosmický ohňostroj v Orionu

Tým astronomů, který vedl John Bally (University of Colorado, USA), nedávno využil schopností soustavy ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array), aby nahlédl hluboko do srdce tohoto oblaku. Tam se jim podařilo objevit pozůstatky, které svým vzhledem připomínají kosmický ohňostroj s obřími výtrysky táhnoucími se do všech směrů a jsou připomínkou explozivního zrodu této skupiny hmotných hvězd.

Tyto exploze zřejmě trvají jen krátce a i jejich stopy, které nyní sledujeme pomocí radioteleskopů ALMA, jsou pozorovatelné pouze několik století. Podobné exploze protohvězd by ale mohly být poměrně časté. Destrukcí mateřského oblaku dokonce mohou přispívat k regulaci rychlosti tvorby hvězd v obřích molekulárních oblacích.

TIP: Mladou hvězdu Elias 2-27 zdobí zvláštní spirální ramena

Nové záběry získané pomocí soustavy ALMA představují explozivní povahu procesu ve vysokém rozlišení a prozrazují důležité detaily týkající se rozložení a vysoké rychlosti pohybu molekul oxidu uhelnatého (CO) v těchto výtryscích. To pomůže odborníkům pochopit síly, které stojí za explozí, a odhadnout, jaké důsledky mohou takové jevy mít pro tvorbu hvězd v celé galaxii.

Četná fosilní naleziště v Evropě i jinde ve světě ukazují, že jak dávní lidé, tak i naši příbuzní neandertálci nejednou pojídali lidské, respektive neandertálské maso. Prozrazují to četné stopy na objevených kostech.

Jenže vědci nedávno zjistili, že v porovnání s jinými velkými savci, kteří se hojně vyskytovali v době kamenné, jako mamuti, srstnatí nosorožci, koně, prasata nebo jeleni, obsahuje lidské tělo o poznání méně kalorií. Jinými slovy, lidským masem se moc uživit nedá.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Odborníci se domnívají, že lidé pojídali lidské maso jenom v krizových situacích, kdy mohlo posloužit jako snadno dostupný zdroj bílkovin. Kanibalismus ale mohl být také součástí rituálů, například snahy o konečné zúčtování s poraženým nepřítelem nebo naopak jako pocta zemřelým.

Ne náhodou patří karančo k oblíbeným protagonistům sokolnických show. Jeden z nejpestřejších dravců divákům předvádí, jak odlišně mohou sokolovití lovit. Zatímco sokolové vynikají bleskovým útokem v letu, karančo volí pro svou obživu docela jinou strategii.

Dravec moderní doby

Hopsáním a pobíháním po zemi připomínají karanča jižní (Polyborus plancus) spíše straky. Mezi jejich nejčastější „kořist“ patří kromě hmyzu a drobných obratlovců i různé mršiny. Proto jsou častou k vidění v okolí silnic, kde vyhlížejí oběti moderní doby. A tady se začne uplatňovat jejich chytrost. Karanča byla viděna, jak přejeté zvíře tahají zpátky na silnici, aby jim je auta „naporcovala“.

TIP: Ohromující schopnosti dravých ptáků aneb Sokolí zrak a síla orlů

Na internetu je možné najít zmínky o tom, že karančo dokáže usmrtit ovci tím, že jí vyklove oči. Dezorientovaná ovce spadne ze skály a skupina karanč si s ní pak už poradí. Nedokážu posoudit, nakolik se jedná o skutečnost a nakolik jde o neověřenou pověru. Pravda každopádně je, že vidět karančo při lovu je opravdu fascinující podívaná.

Při mé cestě na Floridu poslední dva dny vytrvale pršelo. Liják dokonale zhatil původní plány, ale nakonec jsem si řekl, že i tak vyrazím ven a podívám se na nedaleké mokřady Viera Wetlands, kde jsem strávil předešlý slunný večer. Díky tomu se mi před očima odehrálo divadlo, na jaké se nezapomíná.

Běh o život

V hustém dešti se naše auto plížilo mokřady rychlostí asi patnácti kilometrů za hodinu. Manželka řídila a já jí ze zadního sedadla dával pokyny, kam má zajet, kde přibrzdit, jak couvnout. Kousek od cesty jsem zahlédl karančo jižní, jak na něčem stojí a okamžitě jsme zastavili. Karančo stálo na slípce zelenonohé (Gallinula chloropus) a já si všiml, že kořist ještě kope nohama.

Zmítající se slípce se najednou podařilo vykopnout mohutnými pařáty do vzduchu, shodila ze sebe karančo a zběsile utíkala ukrýt se do nedalekého keře. Karančo vyrazilo za ní. Jak je u něj typické, neletělo, ale stejně urputně běželo. Slípka se prodírala křovím a dostala se do postavení, kdy mezi ní a karančem stál keř. Jakmile se karančo vydalo oběhnout keř zleva, slípka běžela stejným směrem. Když to dravec zkusil z druhé strany, slípka se zase vracela. Honička, jak z filmové komedie, kdy se dva honí kolem stolu. Jenže tady šlo o život.

Dravčí spolupráce

Honička trvala už pěkných pár minut a výsledek byl pro karančo nulový. Vtom slétlo z nedalekého stromu druhé karančo – mládě. Nenadálá přítomnost druhého lovce vyplašila slípku, která vystartovala pryč od bezpečného keře. Rychlonohé karančo se okamžitě chopilo šance a vyběhlo za slípkou. Po nějakých patnácti metrech ji dohonilo a znemožnilo jí další pohyb.

Slípka se znovu bránila, ale tentokrát už to nebylo nic platné. Karančo si druhou šanci nedalo uniknout a několika dobře zvolenými hmaty zobákem ukončilo život své oběti. Jakmile byla slípka bezpečně mrtvá, přihlížející mládě, jehož zásah byl pro vývoj zápasu zlomový, se s pískotem začalo blížit ke kořisti. Za zobák a křídla si ji popotáhlo stranou a dosyta se nakrmilo. Déšť rychle smýval z hrdla slípky krev a místo dál žilo svým mokrým životem. Celé představení trvalo asi patnáct minut a dodnes mi zůstává v hlavě.

Mokřady Viera Wetlands jsem do svého itineráře zařadil právě proto, že patří k jednomu z mála míst, kde je možné karančo na Floridě spatřit. Těžiště jeho výskytu je v západní části USA a táhne se směrem k jihu až do Jižní Ameriky. Floridská populace je velmi slabá, což je dáno i razantním ústupem přirozených biotopů – otevřených savan a pastvin. Odhaduje se, že v současné době se na území Floridy vyskytuje asi 500 jedinců. Můžeme konstatovat, že minimálně dva z nich se o sebe umějí výborně postarat.

Rodný list karanča jižního

Vědecké pojmenování: Polyborus plancus synonymum Caracara plancus
Pozice: Dravec z čeledi sokolovití (Falconidae)
Výskyt: Od Texasu a Mexika přes Střední Ameriku a Kubu až po severní část Jižní Ameriky. Lokálně rozšířeno také na Floridě, kde se celkový počet odhaduje na pouhých 400 jedinců. Je to národní pták Mexika.
Období rozmnožování: Hlavní sezóna je od prosince do března.
Mláďata: Průměrně se rodí 2–3 mláďata, která v hnízdě setrvávají po dobu dvou měsíců. Pohlavně dospělí jsou tito ptáci ve věku 3–4 let. Vzrostlá mláďata se od rodičů liší méně pestrým zbarvením, zejména na zobáku.
Dospělec: Dospělé karančo má výrazně zbarvený zobák, jehož sytost a zabarvení dokáže měnit podle míry vzrušení od žluté po temně oranžovou. Velikostí okolo 55 cm a rozpětím křídel okolo 1,2 metru se blíží rozměrům naší káně lesní (Buteo buteo). Samice se od samců barevně neliší.
Potrava: Karančo není v potravě příliš vybíravé a často se živí mršinami. Do jeho jídelníčku dále patří želvy, želví vejce, ryby, hmyz, žáby, ještěrky, hadi, malí ptáci a savci. Občas se stává součástí skupiny hodujících kondorů.
Způsob života: Karanča se vyznačují vysokým stupněm inteligence. Dokáží lovit i ve skupinách nebo párech. Oproti jiným dravcům příliš nelétají, zato při lovu a shánění potravy využívají své rychlé nohy. Pohybem po zemi a zvědavostí připomínají kavky. Vyhledávají otevřené prérie a mokřady, kde mají dobrý přehled o potenciální kořisti. Často jsou proto vidět na osamělých stromech nebo sloupech elektrického vedení.

Překonání vodního toku tankovými skupinami za chodu představuje (kromě obojživelných operací) nejsložitější taktický problém. I v tomto případě se Wehrmacht snažil využít kombinovaný útok, kde velmi záleželo na koordinaci všech nasazených jednotek.

Předchozí část: Německá tanková rota v boji: Všestranně použitelná zbraň

Vodní překážky

Jako první šlo do akce samohybné dělostřelectvo a střemhlavé bombardéry, které zaútočily na vzdálený konec mostu podle instrukcí pozemních pozorovatelů. Cílem bylo ohlušit obránce a donutit je stáhnout se do krytů. Zároveň vyrazily vpřed lehké tanky s obrněnými automobily, které bleskově přejely přes most a vybudovaly na druhém břehu opěrné body.

Spolu s nimi postupovali vpřed i ženisté, kteří se okamžitě pustili do odminování okolí a likvidace demoličních náloží. Okamžitě po obsazení mostu přes něj rychle přejely útočné skupiny, které postupovaly hlouběji do vnitrozemí a ustavily obranný perimetr dříve, než se nepřítel vzpamatoval.

Kolem mostu pak divize rozmístila motorizované lehké a těžké baterie flaku, které rovněž postupovaly za čelními pancéřovými odřady. Ženisté mezitím kontrolovali stav mostovky a vojenští policisté řídili dopravu tak, aby nevznikaly velké shluky stojících vozidel, jež by představovaly ideální cíl nepřátelského protiútoku.

Někdy se nepříteli podařilo most zničit nebo aspoň poškodit, takže museli opět zaúřadovat ženisté, kteří začali okamžitě s opravami, nebo po přisunutí divizní mostní kolony postavili pontonový přechod přes řeku, jenž však měl jen omezenou nosnost. Padesátimetrový most unesl vozidla o hmotnosti 16 tun, zatímco osmdesátimetrový dokázaly překonat jen osmitunové stroje, takže byl vhodný pouze pro lehké tanky a obrněné automobily.

Přes řeku suchou nohou

Pokud se na směru německého útoku nenacházel žádný most, postavili ženisté prámy a zřídili na vhodném místě přívoz. Převážet se musely i střední tanky a další technika, již by pontonové mosty neunesly. Prámy se buď táhly na lanech, nebo k nim vojáci připojili motorové čluny. Oba způsoby pohonu však byly velmi pomalé a o bleskovém útoku nemohlo být ani řeči.

Pěchota se dostávala na druhý břeh buď na gumových ženijních člunech, nebo pro ni vyrostly improvizované lávky. Na východní frontě za velkých mrazů přestávaly být řeky překážkou a celé divizní kolony je mohly přejet po zamrzlé hladině. Ženisté pouze zkontrolovali a vytyčili cestu a dbali na dodržování bezpečných rozestupů vozidel.

Na cestě

Pokud to terén umožňoval, tak se tankové jednotky přesouvaly po předem vybraných a vytyčených trasách. Ženijní velitelé prověřili nosnost mostů a silnic, výškový profil trasy a určili objížďky pro případ nepřátelských aktivit. Obrněná vozidla měla tak velkou spotřebu pohonných hmot, že bylo třeba vyhýbat se pokud možno jízdě v otevřeném terénu. Za druhé světové války ještě nebylo zvykem převážet tanky na podvalnících jako dnes a každý kilometr zbytečné jízdy byl v divizním měřítku spotřeby znát.

Celou trasu přesunu kontrolovali vojenští policisté a vyčleněné motocyklové jednotky, protože zvláště na východní frontě nebylo možné spoléhat na dopravní značení. Tankové roty se přesouvaly organizovaně v praporních nebo plukovních proudech na hlavní ose přesunu, nebo mohly být vyčleněny s dalšími motorizovanými jednotkami ke krytí boků hlavních sil.

Tyto průzkumné a zajišťovací odřady se pohybovaly paralelně s hlavními proudy ve vzdálenosti asi 3–5 km a měly zabránit náhlému útoku partyzánů nebo nepřátelských mobilních jednotek. Praporní a plukovní štáby zpracovaly pro všechny podřízené síly přesný časový harmonogram, který stanovoval rychlost přesunu s ohledem na zařazená vozidla, určená místa na přestávky pro technickou kontrolu a natankování pohonných hmot. Na začátku války probíhaly přesuny ve dne, ale jakmile získali Spojenci vzdušnou nadvládu, musely se veškeré pohyby techniky provádět v noci.

To kladlo ještě mnohem větší nároky na přípravu, protože proudy vozidel se pohybovaly se zakrytými světly a narazit do jiného tanku nebo zabloudit nebylo nic těžkého. Po vylodění v Normandii útočilo spojenecké taktické letectvo za dne i po osamělých motospojkách, takže musely kolony tanků a zásobovacích vozidel zůstávat v lesích pod maskovacími sítěmi a vyjíždět až po setmění.

Image

Čtěte také

Německá tanková rota v boji: Sofistikované obranné a útočné strategie

Návratový modul kosmické lodi Sojuz MS-02 s dvěma ruskými a jedním americkým kosmonautem včera úspěšně přistál v Kazachstánu. Andrej Borisenko, Sergej Ryžikov a Robert Kimbrough strávili v kosmu 173 dnů. Na palubě ISS zůstali Francouz Thomas Pesquet, Rus Oleg Novickij a Američanka Peggy Whitsonová, kteří na oběžnou dráhu dorazili loni v listopadu. První dva z nich se podle plánu vrátí na Zemi v červnu, Whitsonová si nedávno pobyt na ISS o tři měsíce prodloužila.

Příští posádka odstartuje k ISS 20. dubna. Tvořit ji budou ruský kosmický veterán Fjodor Jurčichin a Američan Jack Fischer. V květnu je mají následovat Rus Sergej Rjazanskij, Ital Paolo Nespoli a Randy Bresnik z USA.

Molly’s Lodge vypadá na první pohled jako středověký hrad. Ve skutečnosti je ale dílem slavného architekta Edwarda Blora, který jej v roce 1834 navrhl jako vstupní bránu panství Weston Park. Blore je v Anglii uznávaným architektem – na svém kontě má například návrh přestavby Westminsterského opatství a také Lambethského paláce, který slouží jako oficiální sídlo arcibiskupa z Canterbury.

Na rozdíl od těchto slavných projektů Edwarda Blora je hrádeček Molly’s Lodge k mání, a to dokonce za cenu, za jakou lze v centru Londýna pořídit středně velký byt. Případný nový hradní pán za 550 tisíc liber (zhruba 16,5 milionu korun) získá nemovitost se vstupní halou, prostornou obytnou částí, jídelnou a vybavenou kuchyní. V patře je pak situována ložnice a koupelna. Součástí stavby je i přibližně půlakrový pozemek s garáží.

Je to věc, kterou znají všichni uživatelé moderních elektronický knih – kromě těžko definovatelného fyzického „pocitu“ chybí e-knihám i charakteristická vůně. A u starých textů to platí dvojnásob. Výzkumníci se proto snaží vůni starých knih definovat jako součást kulturní dědictví.

TIP: Libri prohibiti: Kdy zrušila katolická církev seznamy zakázaných knih?

Návštěvníci londýnské knihovny katedrály sv. Pavla dostali za úkol popsat vůni starých knih. Nejčastěji požívané příměry byly „dřevitá“, „zakouřená“ a „zemitá“. Pro 70 % návštěvníků jde o vůni příjemnou, 14 % ji označilo jako spíše příjemnou a 14 % jako neutrální. Vůně knih lidem připomíná čokoládu, vanilku, dřevo, kávu, ryby, tělesný pach a shnilé ponožky. 

Kromě respondentů použili vědci k definování vůně i moderní přístroje s jejichž pomocí analyzovali chemické látky odpařující se ze starých tisků. Výzkum má kromě definice vůně jako kulturního dědictví posloužit také v praxi. Uměle vytvořená vůně by mohla dotvářet atmosféru například v muzeích.

V současné době se o povrchový průzkum rudé planety starají především robotické rovery, které ale omezuje jejich nevelká rychlost a malý operační dosah. Řešením by se mohly stát speciální autonomní drony. Pro budoucí průzkum Marsu teď takové drony vyvíjejí odborníci NASA ve výzkumném centru Langley Research Center. Drony s elektricky poháněnými vrtulemi mají spolupracovat s rovery a prozkoumají mnohem více území na povrchu Marsu, než by zvládly samotné rovery.

Drony pro Mars

Vývoj dronů pro Mars je momentálně ve fázi prototypů. Jsou navržené jako elektrické drony s dobíjitelnými bateriemi a s kolmým startem a přistáním, které budou schopné provádět dlouhé mise bez zásahů lidských operátorů.

TIP: Budoucnost průzkumu Marsu: Místo roverů létající drony

V Langley vybavili drony pro Mars novými technologiemi motorů a baterií. S nimi zvládnou intenzivní průzkum rudé planety s pokročilou optikou a senzory. Drony jsou přizpůsobené létaní ve velmi řídké atmosféře Marsu. Měly by manévrovat tak zdatně, že bez lidské pomoci zvládnou létat lávovými tunely nebo hodně úzkými kaňony.

Britští vědci se soustředili na děti z osmi zemí: Dánska, Německa, Itálie, Velké Británie, Kanady, Spojených států, Japonska a Nizozemí. Měření ukázala, že nejvíce pláčou novorozenci Velké Británie a Kanady, zatímco v Dánsku a Německu to dělají nejméně.

TIP: Nečekaná pomoc: Větší počet potomků může chránit proti stárnutí

Vědci si zatím nejsou jistí, co by mohlo být příčinou těchto geografických rozdílů. Určitě prý mohou hrát roli odlišnosti v průběhu těhotenství nebo genetika a nezanedbatelný vliv mohou mít kulturní rozdíly, zejména v péči o děti.