Společnost Lockheed Martin odtajnila video s modelem připravované futuristické bojové helikoptéry, kterou pro ně vyvíjejí dceřiné společnosti Sikorsky Helikopters a Boeing.

Stroj prozatím nese jméno Sikorsky-Boeing Future Vertical Lift a navazuje na demonstrační model X2, který v roce 2010 ustanovil neoficiální rychlostní rekord pro helikoptéry.

Nová helikoptéra by měla dosahovat rychlosti 464 km/h a bez problémů letět ve výšce až 1 800 metrů. Oproti stávajícím helikoptérám by měla lépe manévrovat v nízkých rychlostech a také pohotově zrychlovat a zpomalovat v horizontálním letu.

TIP: Autonomní zásobování: Vrtulníky UH-1H se učí létat bez pilota

Podstatnou výhodou by mělo být pohodlnější a méně hlučné létaní, což jistě ocení vojáci, které bude tato helikoptéra vysazovat uprostřed noci za nepřátelskými liniemi. Kromě čtyřčlenné posádky uveze až 12 plně vybavených vojáků nebo 8 zdravotnických lůžek.

Mezi nejzajímavější zahraniční deriváty systému Kalašnikov patří izraelská puška Galil. Do Izraele doputoval princip Kalašnikov z Finska, které vyrábělo pušku Valmet Rk 62. Izraelci oceňovali jednoduchost a spolehlivost sovětského systému, který ukořistili od arabských vojáků, ale pro svou armádu chtěli vyspělejší zbraň. Při vývoji pušky Galil, jež nese jméno svého konstruktéra Israela Galila, proto použili pokročilejší materiály a technologie.

Předchozí části:

Pušky z rodiny AK: Kopie ze zemí východního bloku (1)

Pušky z rodiny AK: Přechod na střelivo menší ráže (2)

Dalším důležitým rozdílem je ráže, neboť Galil se standardně vyráběl pro munici ráže 5,56×45 mm a také pro munici 7,62×51 mm NATO. Objevilo se několik provedení, mezi něž se řadí základní AR, zkrácené SAR a MAR, lehký kulomet ARM nebo puška pro přesnou střelbu Galil Sniper.

Izraelci poskytli licenci mimo jiné Kolumbii, Ukrajině a Jihoafrické republice. V první z nich se vyrábí zdokonalená podoba Galil ACE, ukrajinský průmysl produkuje kopii Fort-301. Zřejmě nejznámější modifikaci izraelské pušky představuje zbraň jihoafrické společnosti Denel, jejíž puška Vektor existuje v několika verzích (základní R4, krátká R5 a velice krátká R6), které se od izraelského vzoru liší například větší délkou (kvůli vyšší průměrné výšce Jihoafričanů). Zbraně řady Galil a jejich deriváty zavedlo kolem čtyřiceti zemí, a ačkoli je v Izraeli postupně nahrazují nové pušky Tavor, zřejmě zůstanou ve službě ještě řadu let.

Nezničitelná a jednoduchá

Ve více než 80 zemích světa byly zbraně systému Kalašnikov zavedeny do výzbroje a v řadě dalších se používají neoficiálně. Tvoří pravděpodobně více než jednu desetinu všech střelných zbraní na planetě. Na této zbrani vlastně není nic tak zvláštního – není příliš přesná, ovládání je běžné. Klíčem k úspěchu je její jednoduchost. Ve srovnání s jinými útočnými puškami má kalašnikov velkorysou vůli mezi pohyblivými součástmi. To sice nepřispívá k přesnosti, ale současně to znamená, že je nepravděpodobné, aby se zbraň zasekla kvůli zanesení bahnem či pískem.

Dobře se s ní manipuluje v tlustých zimních rukavicích a její ovládání zvládnou i malé děti. V některých oblastech, kam nesahal vliv Sovětského svazu, se zbraním AK proniknout nepodařilo. Například na Filipínách používají povstalci americké M16. Ovšem ukázalo se, že jakmile se kalašnikov někde prosadil, je obtížné ho vytlačit. Například v Sýrii se občas objevily pušky FN FAL. Ty ale používají munici o délce 51 mm, které je v této oblasti jako šafránu oproti 39mm nábojům do kalašnikova.

Příchod techniky nové generace

Právě zmíněná puška AN-94 byla oficiálně zařazena do výzbroje, jenže se vyrobil pouze malý počet sériových kusů. Přesto se zdálo, že éra pušek Kalašnikov končí, což kulminovalo v roce 2011, kdy ruská armáda zastavila nákupy zbraní řady AK s tím, že jsou zastaralé. V té době se ale již intenzivně pracovalo na pušce nové generace, která se poprvé objevila v roce 2010, kdy se jí říkalo AK-200, ale (zdánlivě) definitivní verze byla v roce 2012 představena jako AK-12.

Na pohled nezapře příbuznost s legendární konstrukcí Michaila Kalašnikova, jenž se přes svůj vysoký věk podílel na jejím vývoji, přestože na pozici hlavního konstruktéra jej vystřídal jeho dlouholetý kolega Vladimir Zlobin. Puška AK-12 má moderní design a mechanismus byl upraven tak, aby klesl zpětný ráz a aby se zbraň dala lépe ovládat při střelbě dávkou, jejíž maximální rychlost činí až 1 000 ran za minutu (základní podoba AK dosahuje 600 ran za minutu).

AK-12 si získala velkou pozornost a přiměla ruskou armádu ke změně názoru, takže podle upravených plánů by měl ruský „voják budoucnosti“ vybírat ze čtveřice typů, a to AK-12 (5,45 mm), AK-103-4 (7,62 mm) a zbraní A-545 a A-762, jež představují zdokonalené verze konkurenčního principu AEK. V září 2016 se představila zřejmě již opravdu finální forma pušky AK-12 a současně příbuzná zbraň AK-15 pro střelivo ráže 7,62×39 mm.

Kromě toho se mají prvky AK-12 využít k omlazení původního designu pušek, aby tak vznikaly zbraně levné a současně technologicky pokročilé. Jde mimo jiné o program Obvěs, jak se nazývají modernizované zbraně AK-74M s různými doplňky, jež se poprvé objevily na loňské přehlídce v Moskvě. Do výzbroje ruských zvláštních jednotek se v letošním roce dostala kompaktní puška AK-400, jež kombinuje některá řešení z AK-74M a AK-12. Firma Kalašnikov nedávno představila i novou přesnou pušku SK-16 (čili SVK) a velice lehký kulomet RPK-16. V kaž- dém případě se nezdá, že by legendární kalašnikov směřoval do výslužby.

Messenger je zkratka z anglického MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry and Ranging, což by se dalo volně přeložit jako Povrch, kosmické prostředí, geochemie a parametry [planety] Merkur (dále budeme uvádět jen jako Messenger).

Sonda je součástí programu Discovery, který naplňuje heslo „rychleji, lépe, levněji“. Cílem programu je výroba většího množství menších meziplanetárních sond, které jsou následně směřovány do všech končin slunečního systému. Sondy už zamířily k planetám, kometám, asteroidům či sbíraly částice slunečního větru – realizovány přitom byly za poměrně nízké částky (bráno „kosmickými“ měřítky). Třeba rozpočet Messengeru je 286 milionů dolarů.

Sonda Messenger byla vypuštěna do vesmíru v srpnu 2004. Na oběžnou dráhu kolem Merkuru však byla navedena až v březnu 2011, kdy už byla rychlost sondy dostatečně snížená. Dřívější navedení by si totiž vyžádalo neúměrně velké množství pohonných látek spotřebovaných na brzdicí manévr. Nejprve tedy bylo zapotřebí dostat sondu na takovou meziplanetární dráhu, která vyžadovala pro přechod na oběžnou dráhu Merkuru co nejmenší spotřebu energie.

Na meziplanetární dráhu se ovšem Messenger nedostal sám od sebe. Neúprosné zákony nebeské mechaniky vyžadují, aby mu některá tělesa ve Sluneční soustavě svými gravitačními poli pomohla. Tím byl postupně upravován vektor rychlosti sondy tak, že v březnu 2011 už měly její motory relativně jednoduchý úkol: zbrzdit automat o zhruba 900 m/s. I tak Messenger spotřeboval sedmdesát procent svých pohonných látek. Celkem sonda při startu vážila 1 130 kg, z čehož na pohonné látky připadalo 618 kg. Kdyby sonda letěla po nejkratší dráze a měla se stát oběžnicí planety již v roce 2005, potřebovala by na brzdicí manévr asi 2,5 t paliva!

Plodné průlety

První zajímavé informace začaly z Messengeru proudit na Zemi už během průletů sondy kolem Merkuru. Získali jsme tak třeba jasnější představu o magnetosféře planety. Dosud jsme měli možnost studovat jen východní hemisféru, nyní máme i komplexní pozorování ze západní polokoule. Víme tak například, že místní magnetické pole je silně symetrické. Možná se to zdá jako jednoduché zjištění, ale není to tak docela pravda. Nyní totiž víme, že dipól magnetického pole je prakticky totožný s osou rotace planety. Což potvrzuje či vyvrací některé dosavadní hypotézy, týkající se právě magnetického pole.

Stejně tak byla monitorována řídká atmosféra Merkuru (tedy exosféra). Spektrometr se zaměřil na emise sodíku, vápníku, magnézia a atomy vodíku. Zajímavé bylo zjištění, že jejich šíření v prostoru se liší od předchozích pozorování. Jedná se tedy o jev, který bude vyžadovat ještě další zkoumání.

Stejně tak jsme se dozvěděli, že Merkur – na rozdíl třeba od Měsíce nebo Marsu – nemá výrazné geologické rozdíly mezi svými hemisférami. Třeba na Měsíci jsou na straně přivrácené k Zemi tmavé vulkanické planiny, které téměř chybí na straně odvrácené. Na Marsu je zase jižní hemisféra starší a tvoří ji převážně vrchoviny, naopak severní je mladší a tvořená nížinami. Merkur je naproti tomu zcela homogenní. Ovšem pouze geologicky: barevné snímky ukazují pestrost hornin.

První mapa

Pravé vědecké žně ovšem nastaly po navedení sondy na oběžnou dráhu. „Teď můžeme prohlásit, že jsme nasnímali každý čtvereční metr povrchu Merkuru z oběžné dráhy,“ uvedl Sean Solomon z Columbijské univerzity. „Samozřejmě, některé oblasti jsou ve věčném stínu, ale my jsme dokázali nahlédnout i do těchto částí, a to díky našim pokročilým přístrojům.“

Zpráva o dokončení mapování planety, která je Slunci nejblíže, se objevila na konci února 2013 – dva roky poté, co se Messenger stal Merkurovou umělou družicí. Nadšený komentář Seana Solomona ovšem nebyl úplně přesný, protože zmapováno bylo „jen“ 99,99 % povrchu planety. Zbývající setinu procenta není možné z dráhy Messengeru zachytit, a zůstává nám tak i nadále skryta. Což ale nic nemění na skutečnosti, že jde o úctyhodný výkon. Vždyť za první (pozemský) rok práce získala sonda téměř 90 tisíc snímků, za druhý pak o necelých deset tisíc méně.

„Když jsme připravovali misi Messenger, vůbec jsme netušili, jestli celá planeta vypadá stejně jako první polovina, kterou jsme měli možnost pozorovat už v sedmdesátých letech [minulého století],“ pokračuje Solomon. „Proběhla například velká debata o tom, jak významnou roli hrála vulkanická činnost v historii Merkuru.“

Díky vytvořené mapě víme, že sopečná činnost hrála významnou roli – a že šlo o celoplanetární fenomén, nikoliv o izolované události. Ovšem stejně tak zajímavé bylo odhalení prohlubní, které vznikly, když se nestabilní materiál v průběhu statisíců či milionů let odpařil z povrchu planety. Vzniklé prohlubně jsou pozorovatelné dodnes. Jde přitom o jev, který z jiných kosmických těles neznáme.

Rozdíl hledejte uvnitř

Slogan výrobců limonád překvapivě platí i pro první planetu naší Sluneční soustavy. Messenger nám totiž ukázal, že železné jádro Merkuru je větší, než jsme se domnívali. Jádro zabírá 85 % z celkového průměru planety, zatímco třeba u Země je to zhruba polovina. A navíc je obaleno vrstvou sloučenin železa a síry, což na dalších srovnatelných planetách vůbec neznáme.

A to není vše. „Mnoho vědců předpokládalo, že Merkur, coby malá planeta jen nepatrně větší než náš Měsíc, se po vzniku rychle ochladil a že je tak po většinu své existence geologicky ‚mrtvý‘,“ vysvětluje Maria Zuberová z Massachusettského technologického institutu. „Teď už ale víme, že Merkur měl zajímavé a aktivní mezidobí. Dokonce nelze vyloučit, že je planeta dodnes geologicky aktivní – ačkoliv to nepovažujeme za pravděpodobné. Žádnou aktivní erupci nebo jiný projev jsme zatím nepozorovali.“

Dalším důležitým zjištěním týkajícím se interiéru planety byl objev masconů (jde o zkratku z „mass concentrations“, nahromadění hmoty). Mascony byly objeveny v roce 1968 na Měsíci a jsou spojovány s velkými dopadovými krátery. V době svého objevu způsobily velké potíže programu Apollo, protože vychylovaly lodě z přesně vypočítané dráhy a způsobovaly navigační problémy. Následně byly mascony objeveny i na Marsu a nyní se tedy jejich přítomnost potvrdila také na Merkuru.

Voda na planetě!

Ačkoliv teplota na povrchu Merkuru překračuje 400°C, v severních oblastech byla objevena voda – byť pod povrchem a smíchaná s dalším materiálem. Velké kapsy s takovouto směsí lze nalézt od 85. stupně severní šířky, menší pak již od 65. stupně. Dráha sondy Messenger prozatím neumožňuje prozkoumat oblast jižního pólu. Vědci proto doufají v pořízení nových dat, jakmile se koncem letošního nebo počátkem příštího roku dráha sondy změní.

Voda na Merkuru je potvrzením již tušeného, nikoliv převratnou novinkou. Už v roce 1991 radarové snímky Merkuru naznačily možnost existence vody na obou pólech planety. Metoda ale není považována za příliš spolehlivou, proto byly výsledky sice brány v potaz, ale nebyly přijaty. A to navzdory skutečnosti, že je o osm let později potvrdila zpřesněná měření.

Až právě sonda Messenger ukázala něco, co vědci znali už několik let z Měsíce: podpovrchové smísení vody s místním materiálem. Pozorování přitom napovídají, že tento materiál by měl být organický, který je základním předpokladem života. Ovšem pozor, není jeho příznakem! Objev organického materiálu automaticky neznamená objev života. Nalezen byl už na vzdálených planetách, kometách nebo planetách u vzdálených hvězd.

Pozorování ukazují, že nad směsí vody a organického materiálu je nejméně deseticentimetrová „izolační vrstva“. Další pozorování by měla přítomnost organického materiálu potvrdit.

Pohled upřený ke Slunci

Kromě Merkuru se pozornost Messengeru upřela i na Slunce – poloha sondy je totiž pro některá pozorování ideální. Například neutrony ze slunečních erupcí mají průměrnou životnost patnáct minut a v závislosti na rychlosti zpravidla vůbec nedoletí až k Zemi – tudíž je nemůžeme pozorovat. Ovšem k třikrát bližšímu Merkuru to zpravidla zvládnou hravě. Sledování všech jevů spojených se slunečními erupcemi je pro nás velmi důležité. Vždyť tyto erupce tvoří tzv. kosmické počasí, které se nás bytostně dotýká.

Dalším pozoruhodným zjištěním bylo, že se Merkur za dobu své existence zmenšil výrazně více, než se předpokládalo. Dosud jsme se domnívali, že se od svého vzniku před miliardami let zmenšil o 0,8 až 3 km. Ovšem podrobná analýza 5 900 útvarů na povrchu Merkuru, velkých 9 až 900 km, ukázala, že ve skutečnosti se planeta zmenšila o 5 až 10 km. Zanedbatelný rozdíl? Teoreticky ano, prakticky to ale znamená, že náš model platný pro Venuši, Zemi a Mars není platný obecně (a musíme jej tedy upravit), nebo že v případě Merkuru vstupují do hry ještě další faktory.

Neodvratný konec

Mise sondy Messenger byla původně plánována na jeden pozemský rok (což je zhruba dva roky místní). Byla opakovaně prodloužena, ovšem nakonec dospěla ke svému neodvratnému konci. Pro udržování správné polohy sondy, stejně jako pro stabilizaci její oběžné dráhy, jsou zapotřebí cenné pohonné látky a ty začaly postupně docházet. Konec mise byl naplánován na 30. duben roku 2015, kdy sonda dopadla na povrch planety.

U příležitosti oslav dne svatého Davida (1. března) navštívila Alžběta II. královský waleský regiment v městečku Tidworth. Kromě vojáků přivítal panovnici také armádní maskot – kozel William Windsor, který slouží coby svobodník u prvního praporu. Královská návštěva vyvrcholila předáním pórku jakožto tradičního symbolu Walesu, jejž si podle legendy vojáci připevňovali na přilby, aby se odlišili od znepřátelených Sasů.

V předchozí části jsme opustili historii astronomické vědy ve chvíli, kdy Giordano Bruno shořel na hranici za svůj názor, že se Země otáčí kolem Slunce. 

Keplerovy zákony

Dalším z velikánů vědy se stal Johannes Kepler (1571–1630), objevitel tří přírodních zákonů, které dnes nesou jeho jméno. První z nich říká, že planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách, v jejichž společném ohnisku leží Slunce. Jedná se tedy o zpřesnění Kopernikových kružnic. Druhý zákon tvrdí, že obsahy ploch opsaných průvodičem planety (tj. spojnicí planety a Slunce) za stejný čas jsou totožné. Jinými slovy, planeta se v různých úsecích své dráhy pohybuje odlišnou rychlostí. Zmíněný jev souvisí s gravitací, nicméně tajemství této síly odhalil teprve Newton. A konečně třetí zákon říká, že poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet je stejný jako poměr třetích mocnin jejich velkých poloos neboli středních vzdáleností od Slunce. 

Ačkoliv i Kepler propagoval heliocentrický systém, neměl s inkvizicí větší problémy. Nebyl totiž tak radikální, příliš se nepletl do teologických otázek a navíc značnou část své kariéry prožil v poměrně liberální Praze. (Více o jeho životě ve starším článku.)

Dalekohledem proti církvi

Další z významných učenců, rodák z italské Pisy Galileo Galilei (1564–1642), takové štěstí neměl. Ale nepředbíhejme: V roce 1589, v pouhých pětadvaceti letech, se stal univerzitním profesorem matematiky. Největší přínos si však připsal na poli astronomie: Vyrobil totiž vlastní dalekohled a namířil jej na hvězdnou oblohu. A to, co spatřil, změnilo vědu. 

Galileo objevil čtyři největší souputníky Jupitera, dnes zvané Galileovy měsíce, a navždy tak vyvrátil představu, že vše vesmíru krouží kolem Země. Dále se zaměřil na Venuši a zjistil, že prochází stejnými fázemi jako Měsíc – což by v Ptolemaiově geocentrickém systému nebylo dost dobře možné. Pozoroval také lunární krátery, načež vyloučil, že by mohl mít náš přirozený satelit tvar dokonalé koule. V zorném poli jeho dalekohledu se ocitly i sluneční skvrny a s pomocí svého přístroje dokázal rovněž v pásu Mléčné dráhy rozlišit jednotlivé hvězdy. 

Uvedené objevy zveřejnil Galileo v několika dílech a pobouřil jimi mnohé církevní hodnostáře. V následném inkvizičním procesu byl obviněn z kacířství. Nakonec astronom pod hrozbou mučení a upálení své myšlenky odvolal, a vyvázl tak „pouze“ s trestem doživotního žaláře. S ohledem na jeho věk a podlomené zdraví i na touhu inkvizice ukázat lidštější tvář byl později rozsudek změněn na domácí vězení. Slavný učenec zemřel roku 1642 ve své vile v Arcetri. 

Isaac Newton: velikán vědy

Moc církve a inkvizice přesto pomalu, ale jistě slábla a podmínky pro vědeckou práci se postupně uvolňovaly. Na scénu tak mohl vstoupit učenec, kterého právem považujeme za jednu z největších vědeckých osobností v dějinách. 

Isaac Newton se narodil roku 1643 v anglickém městě Woolsthorpe. V roce 1661 nastoupil na univerzitu v Cambridge, jenže o čtyři roky později vypukla morová epidemie a brány školy se uzavřely. Mladík se vydal zpět domů, kde poté za dva roky v nucené izolaci vytvořil svůj diferenciální počet, rozvinul teorii gravitace a formuloval vlastní teze o podstatě světla a barev. Jakmile morová rána v roce 1667 odezněla, vrátil se do Cambridge a získal tam stálé místo. Následujícího roku se stal magistrem svobodných umění a o další rok později převzal po svém učiteli Isaacu Barrowovi lukasiánskou profesuru matematiky.

Od té chvíle jeho kariéra – naprosto zaslouženě – stoupala. V roce 1703 jej zvolili do čela Královské společnosti, která se pod jeho vedením změnila v nejuznávanější vědeckou instituci tehdejšího světa. Roku 1705 byl povýšen do rytířského stavu, později vedl královskou mincovnu a proslul jako neúprosný bojovník proti padělatelům, a stal se také poslancem anglického parlamentu. Zemřel 31. března 1727 v Londýně, pohřben je ve Westminsterském opatství.

Jablko padá k zemi

Přes všechny pocty a funkce dával Newton před oficiálními ceremoniemi přednost osamělému bádání. Občas ostatně váhal i s publikováním svých děl. Jeho nejslavnější knihu Philosophiae naturalis principia mathematica neboli Matematické principy přírodní filozofie vydal na vlastní náklady další slavný učenec Edmund Halley (1656–1742), neboť v ní viděl obrovský potenciál. (Ano, tentýž Halley, jehož jméno dnes nese známá kometa.)

Newton představoval skutečnou renesanční osobnost vědy. Vymyslel integrální a diferenciální počet a následně jej využil pro popis nebeských dějů (ve stejné době ho nezávisle a s poněkud jiným přístupem uvedl v život také Gottfried Wilhelm von Leibniz). Planety se již nepohybovaly náhodně, ale na základě přesně popsaných matematických pravidel. Newtonovy tři pohybové zákony –setrvačnosti, síly a akce a reakce – navždy změnily mechaniku.

V astronomii hrál ovšem nejdůležitější roli zákon gravitační. Anglický vědec jako první vyslovil myšlenku, že se jakákoliv dvě tělesa vzájemně přitahují. Přišel na to, že na věci padající k zemi působí stejná síla jako na planety při oběhu kolem Slunce. Na základě všech svých tezí pak mohl přesně vypočítat, co se bude v naší planetární soustavě dít – a také to udělal, čímž definitivně pohřbil geocentrický systém. Newtonův popis odpovídal realitě s neuvěřitelnou přesností. 

Kromě všech zmíněných objevů přispěl ovšem tento velikán i ke zcela nové filozofii vědy. Ctil metody založené na racionálních úvahách, nikoliv na dogmatech. Přestože byl věřící, dokázal vědu a víru velmi dobře oddělit. V podstatě založil fyziku tak, jak ji známe dnes: jako exaktní a ucelený obor, který měl navíc od jeho dob k dispozici moderní matematický aparát. Isaac Newton se proto právem označuje za jednoho z největších fyziků a vědců všech dob.

Zločinná inkvizice?

Pohlížíme-li na události historie, zejména té vzdálenější, neměli bychom tak činit optikou dnešního pojetí světa. A chceme-li kritizovat tehdejší přístup církve k významným osobnostem vědy, měli bychom být spravedliví a zmínit také druhou stranu mince. Ve skutečnosti zastřešovala církev ve středověku veškeré vzdělání a sami církevní hodnostáři patřili k nejerudovanějším mužům své doby.

Koneckonců i někteří ze zmíněných vědců – například Koperník či Bruno – se stali kněžími. Profese přírodovědce, jak ji známe nyní, však ještě neexistovala a většina učenců „fušovala“ i do teologie. A právě to pak vyústilo v mnohé inkviziční spory. Kruté tresty, jako například upalování na hranici, samozřejmě nelze omlouvat. Neměli bychom ovšem ani podlehnout klamné iluzi církve jako nepřítele pokroku.

Mezi Hondurasem a Salvadorem panovalo již před kritickým utkáním v roce 1969 značné napětí kvůli zabírání půdy. Ačkoliv je Honduras pětkrát větší, žilo tehdy na jeho území pouze 2,6 milionu lidí, zatímco menší a chudší soused trpěl s 3,7 milionu obyvatel populačním přetlakem. Mnozí Salvadorci tak přecházeli přes hranice a ilegálně zabírali půdu v málo osídlených příhraničních oblastech. Během několika let se pak jejich komunita rozrostla na tři sta tisíc lidí, což nebylo honduraské vládě po chuti.

Doutnající konflikt se však vyostřil až s trojicí kvalifikačních zápasů na fotbalové mistrovství světa v Mexiku v roce 1969: Z prvního utkání vyšel vítězně Honduras v poměru 1 : 0, zatímco z odvety se radovali hráči Salvadoru, kteří vybojovali skóre 3 : 0. Rozhodující střet se konal 26. června na neutrální půdě v Mexiko City a po prodloužení skončil v poměru 3 : 2 pro salvadorskou reprezentaci. Nepokoje pak vypukly přímo na stadionu a záhy se přelily do ulic. 

Čtrnáctého července potom vytáhla do boje i salvadorská armáda a začala bombardovat letiště většího souseda. Do ozbrojeného konfliktu se zapojily desítky tisíc vojáků, válka však nakonec trvala přibližně pouhých sto hodin. Poté zasáhla Organizace amerických států, kterou požádali o pomoc ztrácející Hondurasané, a pod pohrůžkou vysokých sankcí vyjednala příměří. Na obou stranách bylo zhruba tři tisíce obětí. Situaci následně projednával i Mezinárodní soudní dvůr a přiřkl Hondurasu nové území o rozloze 374,5 km² – úplný sousedský mír však mezi zeměmi nezavládl dodnes.

Vědci pro slony indické vymysleli variantu zrcadlového testu, která zahrnuje podložku, provaz a klacek. Slon stojí na podložce a drží klacek, který je přivázán k podložce na krátkém provazu. Test spočívá v tom, že slon má podat klacek experimentátorovi, ale nejprve musí přijít na to, že je nutné slézt z podložky.

TIP: Těžkotonážní záhada: Proč sloni téměř nikdy netrpí rakovinou?

Test je to velmi jednoduchý, ale inteligenci prověří důkladně. Dvouleté děti by ho nezvládli, ale sloni indičtí obstáli se ctí. Ve 42 ze 48 případů přišli na to, že musí nejprve slézt z podložky.

Slovo „pašije“ pochází z latinského passio – utrpení, tedy utrpení Ježíše Krista. Právě Velký pátek je od pradávna jedním z vrcholů svatého týdne završeného o dva dny později velikonoční nedělí, kdy se slaví Ježíšovo zmrtvýchvstání. Již od středověku provázely páteční den nejroztodivnější tradice.

Procesí a hry

Pro zpřítomnění toho, co se podle evangelií na Velký pátek odehrálo, se na mnoha místech konala velká procesí, jichž se účastnily všechny vrstvy obyvatelstva vesnic i měst. Největšího rozkvětu dosáhly tyto průvody v období baroka díky jezuitskému a piaristickému řádu, jež je často pořádaly. Nutno však podotknout, že tyto produkce nebyly plodem pobělohorského katolicismu – podobné inscenace se objevovaly i u protestantů či utrakvistů již dříve.

Probíhaly různorodým způsobem, ale téměř vždy byl jejich součástí průvod lidí přestrojených za biblické i jiné postavy, které jsou těsně či volněji spjaté s událostmi Kristových posledních pozemských dnů. Vedle ústřední role Ježíše to byli vojáci, plačící ženy či apoštolové, ale třeba i andělé s ďábly. Vedle ústředních scén jako Ježíšův soud a ukřižování se hrál například moment, kdy Jidáš domlouvá zradu svého mistra za 30 stříbrných, nebo epizoda, ve které si židé přejí od Piláta vydání zločince Barabáše namísto Ježíše.

Zatímco Krista hrál obvykle prostý člověk, negativní postavy představovala nezřídka městská honorace. Zajímavé je, že herci v těchto představeních obvykle neúčinkovali zadarmo. Honorář se odvíjel od náročnosti role. Tak se například stalo, že představitelé čertů obdrželi vyšší částku než s nimi zápasící andělé, a to jednoduše proto, že poražení ďáblové měli utržit více ran. Pašijové scény byly totiž mnohdy prováděny velmi přesvědčivě, a tak mohl Ježíše představovat jen zdatný jedinec, který dokázal vydržet množství fyzických útoků (políčky, smýkání, kopání, atd.). To vše ve snaze navodit co nejvěrněji atmosféru biblických událostí.

V průvodu flagelantů

Vrcholem naturalismu pašijových představení byla procesí mrskačů. Flagelanti (z latinského flagellare – bičovat) se objevovali již ve středověku. V barokní době bylo jejich počínání vnímáno jako pozitivní výraz osobního pokání a pokory. Jak takový průvod flagelantů vypadal, si můžeme představit díky svědectví člověka, který jej zažil ve Vrchlabí v sedmdesátých letech 18. století:

„Muži mladí i staří, z města i okolních vesnic shromáždili se v zástupech u kostelníka a ředitele školy. Svlékli se do půl těla až k pasu, oblékli si kutny s kapucemi s otvory pro oči a za odměnu 6 krejcarů si disciplinou – provazem hvězdicovitě svázaným – bičovali záda. Nebylo nic milého udeřit se plnou silou do zad šesti až deseti ranami, až tekla krev. Nyní se postavili flagelanti v párech a v průvodu šli do kostela na patřičnou modlitbu a potom celým městem až na Olivetskou horu. Byli zakukleni a nikdo nebyl snadno k poznání. “

V Praze se konala velká flagelantská procesí v 17. století. Jejich trasa vedla uličkami Hradčan, kolem katedrály a někdy zamířila i dolů na Malou Stranu. Hradčanským procesím se říkalo císařská, neboť je finančně podporoval samotný habsburský dvůr.

Kritika a úpadek

Tyto aktivity měly samozřejmě také svoje odpůrce. Lidová vynalézavost byla tak bujná, že procesí někdy připomínala spíše karnevalové průvody, z nichž se původní smysl poněkud vytrácel. To bylo v přímém rozporu se závažností Velkého pátku, kdy se věřící měli naopak ztišit a rozjímat o Kristově utrpení. Z tohoto důvodu se tyto produkce rozhodla vymýtit Marie Terezie. To, co text jejího nařízení označuje jako „šílenství“, kdy lid místo toho, aby šel do kostela, lelkuje na ulicích a vyhlíží masky, panovnice striktně a jednou pro vždy zakázala. K úplnému odstranění tím však nedošlo, mnohde na venkově se pašijová procesí objevovala i nadále.

Malý chlapec a voják si prohlíží ve Vídni výlohu obchodu prodávajícího potřeby pro mladíky chystající se na branný tábor (Wehrertüchtigungslager). Plakát v horní části fotografie naznačuje budoucí možnou životní dráhu vídeňských hochů: Tvoje cesta – armádní důstojník! Letáky rozmístěné ve výloze odkazují na východní frontu, takže fotografie byla pořízena po létě 1941. Branné tábory trvaly od čtyř do šesti týdnů a v roce 1939 je zřídil úřad pro tělesný rozvoj působící v rámci Hitlerjugend.

Základy vojenského výcviku

Teenageři měli na těchto povinných akcích absolvovat základy vojenského výcviku, a tak došlo na různé sporty, zacházení se zbraněmi, nebo třeba i na maskování. Nacisté nezanedbávali ani ideologickou přípravu. Děti se učily o židovství, národně-socialistickém pohledu na svět, rasových teoriích a podobně. Zpočátku vedli tábory funkcionáři Hitlerjugend, ale v následujících letech je nahradili zkušení vojáci, kteří již ale nebyli schopni služby na frontě.

Obzvlášť v pozdějších fázích války také své svěřence šikanovali. Ideologicky náležitě zpracovaní šestnáctiletí či sedmnáctiletí mladíci se též stávali častým cílem náborářů od Waffen-SS shánějících od roku 1943 čím dál usilovněji nové rekruty. Těch, kteří jim odolali, údajně nebývalo mnoho. Jeden z účastníků branného tábora později vzpomínal:

„Jednotlivé disciplíny byly bodově ohodnoceny. Potíže jsem měl jen při vyjmenování všech částí zbraně malého kalibru. Poddůstojník seděl před námi na stole, rozkládal zbraň a u toho nám vše vysvětloval. Bylo už sedm hodin večer a my měli za sebou 12 hodin vyučování. Byl jsem tak unavený, že mi hlava padala stále dopředu. Když jsem byl vyvolán, abych jednotlivé části vyjmenoval, nedokázal jsem to. Bodové ohodnocení bylo špatné. Jako trest jsem musel, stejně jako mnoho chlapců přede mnou, skákat podél celého dlouhého baráku.“

V nejsevernějším cípu Indie, ze všech stran obklopen jen těžko prostupnou hradbou hor, leží Ladak, kterému se přezdívá Malý Tibet. Přízvisko si nevysloužil jen díky kultuře, která se skutečnému Tibetu velmi podobá, ale i pro přírodní podmínky. Stejně jako Tibet, i Ladak je náhorní plošinou a její průměrná nadmořská výška je přes tři tisíce metrů. Vysokohorský charakter země je ostatně zachycen i v samotném jménu regionu – Ladak totiž znamená „země vysokých sedel“.

Sluncem zalité velehory

Kvůli pohoří Himáčalpradéš, na jehož svazích se zachytává prakticky všechna vláha, přinášená na sever monzunem z Indického oceánu, jsou zdejší srážky minimální a každý rok spadne v Ladaku jen okolo sto milimetrů srážek. Naopak slunce svítí 300 dnů v roce. Zatímco zbytek Indie se v letních měsících dusí vedrem a vlhkem, v Ladaku panuje příjemné klima.

Jakousi osu území tvoří řeka Indus, která na své pouti od pramenů v Tibetu po ústí do Arabského moře překoná více než 3 000 km. Mezi důležité přítoky patří například Zanskar, přitékající ze stejnojmenného, snad ještě nedostupnějšího pohoří. Nejvyšší hory, na jejichž vrcholech se třpytí poslední zbytky ledovců, přesahují nadmořskou výšku 7 000 metrů.

Prach a jízda na hraně propasti

Cesta po zemi je strastiplná a dlouhá. Existují v podstatě dvě možnosti, jak se sem dostat – po silnici ze Šrínagaru, jenž leží v Kašmírském údolí, nebo z Manali, které se rozkládá na zeleném úbočí pohoří Himáčalpradéš. Obě dvě cesty vedou přes vysokohorská sedla. Jsou proto sužovány častými sesuvy půdy i kamennými závaly a provoz na nich obvykle ustává na přelomu září a října – s prvním sněhem, který se zde drží až do začátku letních měsíců. Takovou cestu jsme poznali i my.

TIP: Kazachstánské jezero Almaty aneb Klenot v bahnitém obklíčení

Vyrážíme okolo čtvrté hodiny ranní, prvních asi padesát kilometrů po asfaltce nám trvá přes hodinu. Dalších několik set kilometrů je ale po cestách mnohem horších – nejprve jedeme podél řeky Indus, cesta je vytesaná do srázů říčního kaňonu. Od toku stoupáme na náhorní planinu, kde většinu času polykáme prach, vířený koly autobusu, který po pláni často jede mimo cestu. Pak následují další soutěsky, sedla, nekonečné serpentiny, objíždění údolí, míjení se s náklaďáky, kdy k pádu do propasti chybí jen pár centimetrů mezi koly a hranou cesty. Padáme do postele před jedenáctou večer – naprosto vyčerpaní a vytřesení, a to jsme ani neřídili. Druhý den budík v šest a před sedmou vyrážíme, čekají nás další sedla, serpentiny, kaňony…

S čelovkou do paláce i na hory

Jediné, ale v zimě také ne úplně jisté spojení s okolním světem obstarává letecká doprava. Letadla využívají přistávací plochy v Lehu. Jde o jedno z nejvýše položených „velkých“ letišť světa a přistání, při němž letadlo krouží mezi himálajskými velikány, je opravdu impozantní.

Téměř třicetitisícový Leh byl od konce 16. století hlavním městem Ladaku, což dodnes připomíná devítipatrový královský palác, ne nepodobný lhaské Potale. Stavba, která se tyčí vysoko nad městem, je dnes už jen opuštěnou památkou. Královská rodina totiž žije v jiném paláci, ve vesnici Stok na druhé straně Indu. Jestliže se vám poštěstí podívat se sem, doporučujeme vzít si na prohlídku královských komnat čelovku – při bloumání tmavými chodbami a neosvětlenými místnostmi se vám určitě bude hodit. Ještě výš než pevnost stojí již od roku 1430 klášter Namgyal Tsemo Gompa, v názvu připomínající svého zakladatele a barvu (tsemo znamená červený). Obě stavby nejsou zajímavé pouze z historického hlediska, ale nabízejí i dokonalý výhled na město pod nimi, údolí Indu i hřeben hory Stok Kangri.

Právě tato horská část je nejčastějším cílem turistů, kterých do Lehu přijíždí více než osmdesát tisíc ročně. Ladak je totiž především rájem trekařů, kteří využívají tradiční stezky, jež spojují jinak odlehlé horské vesnice. Asi nejznámější je trek údolím řeky Markha, cest je zde ale bezpočet a je na každém, jak náročnou, odlehlou či známou trasu si zvolí. Hojně navštěvovaný je i samotný Stok Kangri (6 137 m n. m.), považovaný za jednu z nejjednodušších šestitisícovek na světě.

Cesty nad mraky

Nás Stok Kangri také lákal, ale vzhledem k okolnostem jsme zamířili na dvě jiná místa – jezero Pangong Tso a údolí Nubry. Od Lehu byla obě asi sto kilometrů daleko, ale my jsme si řekli, že rozhodně stojí za vidění. Kromě vzdálenosti od Lehu obě lokality spojuje i to, že cesty k nim překonávají jedny z nejvýše položených motorizovaných sedel na světě. V prvním případě se jede přes sedlo Chang La (5 360 m n. m.), na cestě do údolí Nubry je nutné překonat Khardung La, které Indové propagují jako nejvýše položené motorizované sedlo světa. S jeho výškou to ale není tak jednoduché. Na oficiálních mapách i na cedulích v sedle je uváděna výška 5 602 metrů, ale všechna moderní měření ukazují výšku zhruba o 240 metrů menší. Je už jedno, zda tento údaj vznikl nesprávným opisem z mapy, na které byla zakreslena stará stezka pro karavany vedoucí o něco výše, nebo účelně kvůli získání nezasloužené slávy. Obě cesty, zařezávající se do nestabilních svahů a vyžadující prakticky neustálou údržbu a opravu, si i tak zaslouží obdiv.

Indicko-čínské jezero

Jezero Pangong Tso působí až neskutečně. Vzhledem k jeho pohádkové kráse o něm s klidem můžu napsat, že leží za devatero horami, devatero průsmyky a devatero horskými bystřinami. Pohled na neuvěřitelně modrou hladinu, lemovanou horami v odstínech od žluté přes okrovou až po hnědou, mi vyrazil dech. S rozlohou okolo 700 km² navíc patří k největším himálajským jezerům. Jeho tvar (na délku měří 134 kilometrů, na šířku jen pět) prozradí, že se rozkládá podél tektonické linie. Zdejší čistá a průzračná voda je brakická – původně byla slaná, avšak každoroční příděl sladké vody z tajícího sněhu a srážek ji naředil. Její čistota je způsobena i tím, že mimo několika druhů korýšů v ní nežijí žádné organismy. Vůbec se nedivím, protože ani na koupání jezero rozhodně nemá příjemnou teplotu. Mně stačilo strčit do vody jen pár prstů.

Krajina kolem jezera, ležícího v nadmořské výšce 4 300 metrů, ale rozhodně není bez života; samotná vodní plocha je důležitou zastávkou tažných ptáků, jako je husa indická nebo husice rezavá, a na březích žijí nebojácní svišti. A při popisu života nesmím zapomenout ani na zdejší vojenskou posádku. Jezero totiž leží ze třetiny v Indii, ze dvou třetin v Číně a průběh hranice mezi oběma státy není zcela vyjasněný.

Údolí Nubry (podle původního názvu „údolí květin“) je další zajímavou lokalitou. Okolo soutoku řek Nubra (Siachan) a Shyok najdete jak zelenou oázu, která odděluje hřebeny Karákorámu a Ladaku, tak písečné duny; zkrátka obrovský kontrast na malé ploše. Ani tady nechybí buddhistické kláštery, pod jedním z nich, v Diskitu, byla vybudována 35 metrů vysoká socha Buddhy.
Tady i v jiných částech Ladaku se můžete přesvědčit, že tato část Indie je místem rozmanitým a vrchovatou měrou má co nabídnout jak milovníkům přírody a outdoorových aktivit, tak těm, které láká neobyčejná kultura.

Neztraťte se v Ladaku

Jak se tam dostat

Do Lehu létá z Dillí, hlavního města Indie, několik společností, cena letenek se pohybuje okolo 200 USD. Po zemi (autobusem) trvá cesta tři dny – jeden den zabere jízda do Manali, další dva náročný přejezd horských hřebenů do Lehu. Letenky do Dillí jsou k mání běžně od cca 12 000 Kč, v akcích i za ceny pod 10 000 Kč.

Měna

Platí se indickými rupiemi. Kurz je zhruba dvě rupie za korunu. Směnárny berou jak eura, tak dolary; těmito měnami se dá platit i přímo v cestovkách – kurz ale nebývá tak výhodný.

Ceny

Indie je levná země. Ubytování v základních hostelech začíná na cca 100 Kč za dvoulůžkový pokoj, jídla v restauraci vás přijdou na částku od 30 Kč.

Jak cestovat

Do mnohých ladackých vesnic jezdí autobusové linky, levné jsou i taxíky – pro skupinku čtyř lidí není problém zaplatit si celodenní výlet autem, které vám zastaví kde a na jak dlouho chcete. Taxíky v Lehu mají pevné ceny, můžete zkusit cestovky, které jsou často schopné zajistit samotnou přepravu levněji.

Doporučená doba návštěvy

Vhodná doba pro návštěvu Ladaku je léto, tedy období od června (kdy ale v sedlech může ještě ležet dost sněhu) do září. Teploty se přes den pohybují nad 20 °C, v noci (v závislosti na výšce) klesají i k nule. Cestovat lze i v zimě, kdy je ale potřeba připravit se jak na nízké teploty, tak na velmi omezené fungování všeho a mnohem vyšší ceny.

Praktické tipy

Leh leží ve 3 500 metrech nad mořem, což není málo. Po příletu se proto mohou objevit příznaky akutní horské nemoci (zejména bolest hlavy). Proto je dobré první den nepodnikat žádné vycházky a odpočívat. Už vůbec není dobrý nápad vydávat se hned zkraje na okolní kopce a vyhlídky.
Nutným vybavením je opalovací krém a sluneční brýle. Mnohé z treků (např. Markha trek) je možné absolvovat „nalehko“ bez stanu, vařiče a dalšího vybavení, jen se spacákem, ale nespoléhat se na dostupnost ubytování a jídla ve vesnicích je nesporně výhodné.

Z historie i současnosti Ladaku

Prvními lidmi, kteří se odvážili vydat do zdejší nehostinné a pusté krajiny, byli buddhističtí poutníci směřující k tibetské posvátné hoře Kailás. V úzkém pruhu úrodné půdy, který se táhne kolem horských potoků a řek jako zelený had, zde tito starověcí cestovatelé založili první osady. Nad nimi, na strmých svazích hor, vznikly nezbytné kláštery. Mnohé z nich, založené již na sklonku prvního tisíciletí, existují dodnes. Do stejného období sahá i historie samotného království, jehož první staletí byla ovlivněna vzájemnými boji jednotlivých frakcí o moc. Ačkoli se Ladak nakonec sjednotil, ani společně se jeho obyvatelé neubránili proti invazi zvenčí. Nepomohly ani vysoké hory a těžko průchodná sedla – po několika invazích muslimských vládců ze západu přišlo království v roce 1846 o samosprávu. Od té doby je role královské rodiny čistě formální.

Přestože je Ladak vysokohorskou pouští, i zde občas přijdou bouře. Snad nejničivější v historii byly na počátku srpna roku 2010, kdy během jediné hodiny napršelo asi 50 mm srážek, tedy polovina toho, co obvykle spadne za celý rok! Důsledkem byly sesuvy a proudy bahna a kamení, které za sebou zanechaly až několikametrovou vrstvu, zničené domy, mosty a silnice i stovky mrtvých a raněných. Díky silné vojenské posádce se ale podařilo poměrně rychle obnovit infrastrukturu a pro turisty se mnoho nezměnilo.