Už při prvních bojích s Němci museli povstalečtí vojáci za Slovenského národního povstání na většině území ustupovat. Kriticky vypadala především situace na východě, v prostoru Poprad–Levoča–Spišská Nová Ves, kde okupační vojska postupovala nejrychleji. Povstalecké jednotky zde potřebovaly lepší organizaci, chybělo jim pevné velení a v neposlední řadě nefungovalo na jejich straně ani zásobování.

Průlom na východě

Když se v Banské Bystrici dozvěděli o ústupu povstaleckých vojsk na východě osvobozeného území, zmocnila se jich panika. Předpokládali, že německá okupační vojska se nezastaví a údolím Hronu proniknou přímo do centra povstání. Velení muselo rázně zakročit – vrchní velitel Ján Golian provedl změny ve velení a také nechal přisunout další posily. Do čela povstaleckých jednotek v této oblasti jmenoval čerstvě příchozího zpravodajského důstojníka stotníka generálního štábu Jána Juraja Staneka. Ten měl svým frontovým nasazením odčinit prohřešky, kterých se dopustil v souvislosti s neúspěšným zapojením bratislavské posádky do povstání. Vojáci byli po ústupu ze Spiše zcela vyčerpáni, přesto si udržovali celkem vysoké odhodlání.

Z přidělených jednotek v celkové síle asi 2 000 mužů vytvořil Stanek bojovou skupinu Jánošík, jejíž velitelské stanoviště se nacházelo v obci Červená Skala. Organizačně se skládala ze štábní roty, dvou pěších praporů, kombinovaného dělostřeleckého oddílu (šest houfnic), tankové roty (jedenáct LT vz.38), roty leteckého dorostu, čety protitankových kanónů (čtyři německé Pak 40) a několika partyzánských oddílů z brigád Jánošík, Za svobodu Slovanů a 1. čs. partyzánské brigády J. V. Stalina.

Váhání stotníka Staneka

Situace v prostoru Telgártu byla od rána 4. září 1944 stabilizovaná. Zástupci partyzánských jednotek, které se zde nacházely, žádali Staneka, aby podnikl útok. Ten je však nejprve odmítl s odůvodněním, že musí ještě reorganizovat své jednotky. Na večer toho dne svolal Stanek štábní poradu, které se zúčastnili i partyzáni. Ti opět poukazovali na fakt, že tu Němci zatím nestihli vybudovat důkladné postavení, proto se jeví výhodné na ně zaútočit a vytlačit je z údolí Hronu.

A protože hlavní německé síly útočného pluku 1. tankové armády se tou dobou nacházely u Popradu a Spišské Nové Vsi, existovala zde velká šance na úspěch. Telgárt bránila jen zesílená pěší rota Wehrmachtu čítající maximálně 400 mužů a podle průzkumu disponovali pouze jednou houfnicí a čtyřmi kanóny Pak 40. Ačkoli Stanek partyzánským velitelům nedůvěřoval, nechal se jimi nakonec přemluvit k útoku.

Spíš symbol než strategická kóta

V úterý 5. září 1944 v 5.20 zahájilo povstalecké dělostřelectvo palbu na postavení nepřítele. Současně vyrazila do boje pěchota a tanky, postupující na vnější straně levého křídla. Německé protitankové kanóny však pohotově reagovaly a jeden z povstaleckých LT vz.38 utržil zásah. Zbývající tanky s pěchotou ale zahnaly německé dělostřelce na útěk a postoupily až do vesnice. Zakrátko se opět ocitly pod nepřátelskou palbou, tentokrát minometnou, avšak i tu se jim podařilo umlčet. Vedle toho povstalci ukořistili i dva německé nákladní automobily.

Obec Telgárt mezitím zachvátil požár, proto se z něj povstalecké jednotky stáhly. Ještě před polednem toho dne se tedy slovenským vojákům podařilo vytlačit okupanty z Telgártu a začali postupovat ke kruhovému tunelu pod sedlem Besník. Vydatnou pomoc jim poskytovalo šest strojů Kombinované letky z letiště Tri Duby, které v půlhodinových intervalech bombardovaly nepřátelská postavení a ostřelovaly je palubními zbraněmi. Německý odpor i přesto sílil. Nedaleko tunelu zničili okupanti dvě LT vz.38 z tankové roty npor. Jána Achimského a ve čtyři hodiny odpoledne už slovenský postup nadobro zastavili. Okupační vojska reagovala na vzniklou situaci přísunem dalších posil do telgártského prostoru.

Němci odolávali náletům a díky dobře mířené palbě se jim dokonce podařilo vyřadit tři slovenské letouny. V podvečerních hodinách následně vyrazily německé jednotky do protiútoku a ještě před setměním se jim podařilo vytlačit příslušníky skupiny Jánošík z polozbořené vesnice. Celodenní povstalecká ofenzivní akce tedy vyšla nakonec vniveč. V následujících třech dnech podnikli jánošíkovci ještě několik výpadů na pozice protivníka.

K 9. září se ale frontová linie stabilizovala, a to pouze asi 300–1 600 metrů východně od původní čáry dotyku vojsk. Zpustošený Telgárt zůstal na území nikoho. Později v průběhu září podnikli povstalci v této oblasti další akci, během níž se obec opět ocitla v jejich držení. Když začala generální ofenziva německých vojsk (18. října 1944), jednotky 1. čs. armády na Slovensku držely Telgárt ve svých rukou, a to až do posledních říjnových dnů, tedy těsně do pádu Banské Bystrice.

Zrezivělá legenda Železného kapitána

Útok na Telgárt nepředstavoval dlouhodobě plánovanou akci, ale improvizovaný krok. Povstalci měli nad okupanty výraznou početní i materiální převahu – početně je pětkrát převyšovali, v polním dělostřelectvu měli převahu dvojnásobnou. A zatímco Němci nedisponovali ani jediným tankem, povstalci jich měli hned jedenáct. Z tohoto důvodu označují dnes historici výsledek celé akce spíše jako debakl. Povstalecký tisk však slavil nepovedený telgártský atak jako velké vítězství a v podstatě neschopný Stanek se ze dne na den stal legendárním „Železným kapitánem“.

Velení 1. čs. armády na Slovensku nutně potřebovalo zvýšit morálku svých vojsk, začátkem září 1944 vážně otřesenou neustálými ústupy a porážkami. Za těchto okolností představovalo dobytí nevelkého horehronského území (prakticky pouze luk a polí) mimořádný úspěch. Okupační jednotky nacházející se při Telgártu ve skutečnosti sotva mohly ohrozit nedaleké Brezno nad Hronom, natož Banskou Bystrici.

Stanek skutečný neúspěch své akce později zdůvodňoval zbabělostí partyzánů, kteří se již krátce po poledni nenápadně vytratili z bojiště. Ve skutečnosti však je třeba hledat příčiny ve Stanekovu přístupu k plánování a řízení bojových akcí. Jako zpravodajský důstojník také neměl zkušenosti s velením většímu seskupení než rota, což se nutně muselo odrazit i v krocích, které podnikal.

Němci tentokrát bez viny

Během bojů začátkem září 1944 shořelo v Telgártu na 260 domů. Tvrzení o obci vypálené Němci a hrobech plných povražděných civilistů se nezakládala na pravdě – obětí požáru se prokazatelně stali tři místní starci. Později během povstání navštívila Telgárt komise Slovenské národní rady a obyvatelstvu poskytla finanční pomoc a ošacení, ve více obcích se vyhlašovaly veřejné sbírky. Telgárt nesl v letech 1948–1990 nový oficiální název Švermovo.

Poúnorová moc tak vzdala hold Janu Švermovi, poslanci za KSČ, jenž zemřel při přechodu Chabence. Za roli, kterou Telgárt sehrál v povstání, dostala obec během minulého režimu mnoho vyznamenání a pamětních medailí a obdobně stoupala hvězda Jána Staneka. Jakýsi pomyslný vrchol přehnané heroizace představoval normalizační seriál Povstalecká história, který telgártskou bitvu spolu s „rozhodným postupem“ kapitána Staneka vylíčil jako nejpamátnější momenty bojů. 

K jaru neodmyslitelně patří krása čerstvě rozkvetlých květů a přesně tak vypadá i kompletní zrcadlo nového vesmírného teleskopu Jamese Webba. Na čerstvém snímku z Marylandu je 18segmentové primární zrcadlo upevněné na jeřábu ve speciální čisté místnosti Goddardova kosmického střediska.

TIP: Hotovo! NASA hlásí, že obří dalekohled Jamese Webba je kompletní

Vývoj a výroba JWST trvala 20 let, do vesmíru by měl putovat během příštích dvou let. Start dalekohledu je naplánován na říjen 2018, kdy jej z evropského kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně má do vesmíru vynést raketa Ariane 5. Cena nového teleskopu se vyšplhala na 8,7 miliard dolarů (přes 200 miliard korun), původní rozpočet přitom počítal s částkou 5 miliard dolarů.

Skandál s fotkou umírajícího pacienta na krabičce cigaret, která má odradit kuřáky od škodlivého zlozvyku, hýbe celou Evropou. Kromě montéra z jihomoravských Bučovic se v muži na obrázku poznal i Němec Harald Molter. Za svého zesnulého muže Franze ho považuje Rakušanka Johanna Wegerer a nově i Angličanka Jodi Charles, která tvrdí, že na snímku je její otec David Ross.

Za varováním na cigaretách stojí Evropská komise v oblasti zdravotní a potravinové bezpečnosti. Její mluvčí Aikaterini Apostola připustila, že se skutečně několik Evropanů „poznalo“ v nebožákovi na krabičce, jde prý ale jen o jejich iluzi.

„Můžeme potvrdit, že jsme přijali několik nároků od lidí z různých zemí tvrdících, že jsou zobrazeni s respirátorem v ústech,“ uvedla Apostola a ujišťuje, že ve skutečnosti jde o snímky, k nimž mají autorská práva. Totožnost osoby na snímku tvůrci znají, ale chrání její soukromí.

The Flyer má být osobním létajícím strojem na elektrický pohon. Pohánět jej má celkem osm rotorů. K jeho řízení nebude nutné vlastnit pilotní průkaz a prý nebude těžké se to naučit. Legálně s ním bude možné létat v USA, jinde se zatím nebude prodávat. Jedním z podporovatelů projektu je i zakladatel společnosti Google Larry Page.

TIP: Letadlo od kosmické agentury: NASA vyvíjí elektrický stroj X-57

Prototyp The Flyer startuje a přistává vertikálně, stejně jako helikoptéra. Může při tom dosáhnout rychlosti až 40 kilometrů za hodinu.

18. dubna odstartovala z floridského kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station mise Cygnus CRS OA-7. Nosná raketa Atlas V vynesla nákladní loď Cygnus společnosti Orbital ATK, které se již spojila s Mezinárodní vesmírnou stanicí ISS a také další satelity. Součástí nákladu je i flotila 38 cubesatů, malých satelitů mezinárodního programu QB50, jehož účelem je prozkoumat nízké vrstvy termosféry, zhruba v oblasti 90 až 300 kilometrů nad zemských povrchem.

Flotila do ignorosféry

Tato část atmosféry je velmi málo prozkoumaná a odborníci ji proto přezdívají „ignorosféra“. V těchto výškách je už vzduch příliš řídký na to, aby ta mohl probíhat výzkum s využitím letadel nebo balónů. Zároveň je zde ale vzduchu stále tolik, že tu nejsou vhodné podmínky pro satelity.

TIP: Menší a levnější: Nanosatelity otevírají dveře univerzitnímu výzkumu vesmíru

Něco málo o ignorosféře víme díky měřením satelitů, které se tudy vracely na Zemi. A to je v podstatě všechno. Situaci by teď měly zlepšit právě cubesaty programu QB50. Zhruba za měsíc je vypustí astronauté z paluby ISS. Satelity o rozměrech přibližně 20 × 10 × 10 cm budou měřit parametry prostředí a měly by vědcům poprvé poskytout data z většího počtu míst v termosféře současně. 

V zemské půdě se podle odhadů nacházejí zhruba tři biliony tun uhlíku, který je například součástí tlejících rostlin. Tyto pozůstatky se pak stávají domovem mikroorganismů, jež se jimi živí, a mimo jiné tak uhlík přeměňují na oxid uhličitý.

Vědecký tým pod vedením Margaret Tornové zkoumal následky ohřívání půdy vlivem globálního oteplování a přišel se zásadním varováním: Vzrůstající teplota „požírání“ organických zbytků urychluje, a tudíž se zvyšuje také tvorba CO2 – při oteplení o 4 °C vzroste jeho roční produkce na 1 m² půdy z 1 100 g na 1 450 g. Čím teplejší tedy Země bude, tím víc bude také sílit skleníkový efekt.

Když 22. června 1941 Němci zaútočili na SSSR, tvořily základ výzbroje frontového bombardovacího letectva takzvané „rychlé bombardéry“ řady Tupolev SB. Využívalo je plných 71 z 82 bombardovacích pluků. U pěti západních pohraničních vojenských okruhů se nacházelo 1 428 strojů, (1 262 bojeschopných).

Šlo o letouny všech verzí, počínaje nejstarším provedením SB 2-M100 a SB 2M-100A známým z bojů ve Španělsku, přes zlepšené SB 2-M103 se zvětšenou zásobou pohonných hmot a pumovým nákladem a konče verzí Archangelskij Ar-2 (určenou pro střemhlavé bombardování). Letouny byly okamžitě vrženy do bojů a během denních akcí utpěly katastrofální ztráty.

Vývoj zahájila skupina vedená A. A. Archangelským, jež patřila do Tupolevovy konstrukční kanceláře CAGI. Prototyp poprvé vzlétl 7. října 1934. Výroba se rozběhla v roce 1935 a první sériové stroje byly letectvu předány na začátku následujícího roku. Zprvu byl typ považován za střední bombardér (srednij bombardirovščik), od roku 1935 za rychlý bombardér (skorostnoj bombardirovščik), přičemž zkratka obou kategorií je v ruštině SB.

V druhé polovině 30. let však jeho celková koncepce odpovídala spíše zařazení do třídy lehkých bombardérů. Ačkoliv během dlouhé produkce typ průběžně modifikovali (nové pohonné jednotky, zvětšení množství paliva a pumového nákladu, zdokonalení střelecké výzbroje), v červnu 1941 SB představoval naprosto zastaralý typ. Do začátku roku 1941 bylo vyrobeno na 6 656 strojů, včetně cvičných i nákladních verzí.

Američanka přicestovala na Mezinárodní vesmírnou stanici loni v listopadu s Francouzem Thomasem Pesquetem a Rusem Olegem Novickým, kteří se na rozdíl od Whitsonové vrátí v červnu na Zemi. Sedmapadesátiletá Whitsonová je ve vesmíru potřetí a její nynější mise potrvá téměř deset měsíců. Je nejen nejdéle ve vesmíru pobývající ženou, ale na konci dubna navíc vytvořila další rekord mezi ženami, když se na procházku do otevřeného kosmu vydala už poosmé. Další ji čeká už 12. května. Než se na podzim vrátí na Zemi, stráví ve vesmíru 650 dní.

TIP: Jaký kosmonaut a jaká kosmonautka strávili ve vesmíru nejvíce času?

Peggy Whitsonová se narodila 9. února 1960 v Iowě. Má doktorát z biochemie, ale většinu života se věnovala zkoumání vesmíru. V květnu 1996 byla v 16. náboru NASA vybrána mezi astronauty. Po dvouletém kurzu všeobecné kosmické přípravy získala kvalifikaci letový specialista.

Na ISS se vypravila poprvé roku 2002 ještě na palubě raketoplánu Endeavour. V rámci své první mise se stala prvním vědeckým důstojníkem NASA na ISS. Roku 2009 se během další mise stala první ženou, která kdy velela Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Kromě jiného drží také rekord v délce pobytu ve volném vesmíru, kde strávila 53 hodin.

Američtí vědci pečlivě analyzovali chování 190 studentů prvních a druhých ročníků univerzit Open University a Univerzity of Nevada. Sledovali jejich studijní návyky a také jejich spánkový režim.

Výzkum odhalil, že mezi studenty je dvakrát více „sov“, tedy lidí aktivnějších spíše večer, nežli „skřivanů“, kteří jsou aktivnější ráno. A většina ze studentů měla vrchol schopností učení mezi 11. dopolední a 9. večerní.

TIP: Experiment, který se zvrtl: Studenti dostali omylem kofein jako ze 300 šálků kávy

Příčinou podle vědců je, že se u mladých lidí v pubertě posouvá přirozený režim spánků a bdění, asi o dvě až tři hodiny později. S ústupem puberty se pak postupně vrací do normálu, obvykle kolem 25. roku.

Populace motýlů se začaly dramaticky zmenšovat koncem devadesátých let. „O britských motýlech toho pravděpodobně víme víc než o jakékoli jiné skupině hmyzu na světě,“ říká vedoucí studie Richard Fox. „A to, co se děje s motýly v Británii naznačuje, co se děje s ostatním hmyzem a bezobratlými živočichy po celém světě.“

TIP: Smrtící triky zákeřnic aneb Když lovci napodobují oběti

Podle Davida Attenborougha jsou motýli něco jako kanárci v uhelném dole a stav jejich populací je jasným indikátorem stavu celého životního prostředí. Za celým problémem stojí především člověk, který motýlům ubírá čím dál tím víc jejich přirozeného prostředí, bez kterého se nedokážou rozmnožovat a živit.