Psal se rok 1967 a americká spisovatelka a sportovkyně Kathrine Switzerová se rozhodla splnit si svůj velký sen – účastnit se Bostonského maratonu. Jediný zádrhel spočíval v tom, že na zmíněný závod se tehdy mohli hlásit pouze muži. Na startovní listině se tak Kathrine objevila pod jménem K. V. Switzer. 

Poté co ji na dráze spatřil úředník, vběhl na trať a snažil se ji ze závodu odsunout, čímž se dostal do potyčky s Kathrininým přítelem. Celá akce byla zvěčněna na fotografii, která obletěla svět. 

Amatérská atletická unie reagovala tím, že ženám start na maratonu po boku mužů zcela zakázala, po pěti letech ovšem ono opatření zrušila. V roce 1974 vyhrála Kathrine Newyorský maraton a později byla zapsána do Národní ženské síně slávy. Celkem Kathrine absolvovala více než 30 maratonů.

Včera připsala další část svého neobyčejného životního příběhu – ve věku 70 let se postavila na start 121. ročníku Bostonského maratonu. Trasu dlouhou 42 kilometrů a 195 metrů Kathrine zvládla za 4 hodiny 44 minut a 31 sekund, což je mimochodem jen o 20 minut pomalejší čas než v roce 1967.

Aktivisté Greenpeace zablokovali vchod do centrály výrobce Coca-Coly dvě a půl tuny vážící plastikou racka, zvracejícího plast. Jde o reakci na podíl společnosti na zamoření světových oceánů plastovým odpadem. Autorem plastiky je britský sochař a aktivista Jason deCaires Taylor, který proslul svými ekologicky laděnými projekty. Mezi jeho poslední díla patří například Čtyři jezdci apokalypsy z londýnské Temže nebo projekt prvního evropského podvodního muzea.

Podle nejnovější zprávy Greenpeace vyprodukuje Coca-Cola Company okolo 100 miliard plastových lahví ročně. Obaly na jedno použití přitom tvoří téměř 60 % z tohoto množství.

Mluvčí společnosti vyjádřil zklamání nad přístupem Greenpeace a uvedl, že Coca Cola je jednou z mála společností jejíž obaly jsou plně recyklovatelné. Zároveň uvedl, že plastové PET lahve Coca Coly jsou vyrobené z 25 % z recyklovaných plastů. V létě chce společnost představit novou strategii vývoje trvale udržitelného obalu.

Meziplanetární sonda NASA New Horizons nám poslala dechberoucí snímky trpasličí planety Pluto. Věnuje se ale i jiným věcem. Nedávno získala unikátní data o vesmíru, které je nemožné změřit ze Země, nebo z blízkého okolí naší planety.

Sonda uskutečnila velice přesné měření takzvaného záření optického pozadí vesmíru (anglicky cosmic optical background). Jde o souhrn veškerého optického záření, které produkují všechny jeho zdroje v našem vesmíru.

Podle vedoucího výzkumu Michael Zemcova z Rochesterského technologického institutu bylo něco takového ohromnou výzvou astrofyziky. Výzkumu záření optického pozadí vesmíru ve vnitřní části Sluneční soustavy totiž brání kosmický prach.

Problém se zvířetníkovým světlem

Komety, které po miliardy let létají Sluneční soustavou, zaplnily prostor kolem vnitřních planet jemným prachem. A tento prach rozptyluje sluneční záření, čímž vzniká zodiakální světlo.

TIP: Sonda New Horizons poslala první data z cesty k planetce v Kuiperově pásu

Zodiakální světlo je v okolí Země natolik intenzivní, že zkresluje záření optického pozadí vesmíru. V prostoru kolem Pluta je ale prostředí pro takové pozorování mnohem příznivější, takže sonda New Horizons mohla splnit tento úkol na jedničku.

Tektonickými pohyby vyzdvižená Coloradská náhorní plošina se rozkládá na území čtyř jihozápadních států USA – Utahu, Arizony, Nového Mexika a samozřejmě Colorada. Zdejší pouštní a polopouštní krajině dominuje červeně až nachově zbarvený pískovec, do kterého soustavná eroze vymodelovala nespočetné kaňony, kamenné mosty, okna, brány, sloupce a jiné skalní útvary. Jedněmi z nejbizarnějších děl přírody, kterými se Coloradská plošina může pochlubit, jsou úzké skalní soutěsky, kterým se anglicky říká slot canyons (štěrbinové kaňony). Najdete je na jihu plošiny a vchází se do nich většinou celkem nenápadnou skalní průrvou, za kterou následuje temná, často vlnící se chodba. Soutěsky bývají až několik desítek metrů hluboké, ale široké jen několik málo metrů. Někde stačí rozpažit ruce a člověk se může dotknout obou protilehlých stěn.

Hra slunce v podzemí

Do soutěsek nás láká neuvěřitelná hra světla a stínu, která v kombinaci s tvary a barvami pískovce vytváří úžasné scény. Přímé nebo odražené světlo sem většinou proniká velmi úzkou štěrbinou. V poledne dopadají sluneční paprsky až na samotné, vodou vyhloubené písčité dno, někde vznikají okolo poledne dokonce i světelné kužely. Tohle osvětlení se mění jak během dne, tak i se změnami ročních období. K nejkrásnější a nejvýraznější světelné hře dochází mezi devátou hodinou ranní a třetí odpoledne, potom kaňon pohltí studený fialovomodrý až modrý stín.

Některé soutěsky jsou díky výraznému, různě barevnému vrstvení proužkované jako zebra, jinde zdobí do hladka vymodelovaný pískovec nespočetné tvrdé pískovcové kuličky. Často se mezi stěnami klene kamenný most nebo skalní brána. Některé slot canyons jsou prostornější a schůdnější, jinými se dá sotva prosoukat. Průchodnost občas znesnadňují po deštích zatopené úseky.

Přelidněný, ale stále krásný

Nejznámější a zřejmě i nejkrásnější skalní soutěskou amerického západu je Antelope Canyon – česky Antilopí kaňon. Nachází se nedaleko města Page, u vodní nádrže Lake Powell. Vody potoka Antelope Creek vymlely do červeného pískovce hned dvě odlišné soutěsky. Blíž k Lake Powell se nachází takzvaný Lower (Dolní) Antelope Canyon, o pár kilometrů dál směrem proti proudu pak leží Upper (Horní) Antelope Canyon.

Upper Antelope Canyon není příliš dlouhý. Již po čtyři sta metrech přibližně dvacet až třicet metrů hluboká a poměrně temná soutěska zase končí. Dopoledne sem proniká málo přímého světla, ale dopadající paprsky se od stěn odrážejí a postupně pronikají i do spodnějších partií. Osvětlený pískovec se nejprve rozzáří do hnědých, potom oranžových a nakonec zářivě červených tónů. Přímo před očima dochází k neustálým barevným změnám, kdy se do „uměleckého díla“ zamíchají i bílá, žlutá, nachová, fialová a modrá. S pokročilou dobou získávají barvy na intenzitě.
Okolo poledne, když je slunce nejvýš, lze pozorovat výrazné světelné sloupce zvané „Beams“. Při pohledu na ně máme pocit, jakoby se tu se Zemí setkávalo něco nadpozemského, něco lehkého a čistého s těžkou a studenou hmotou. V podzimním a zimním období nejenže ke tvoření sloupců nedochází, dokonce se spodní partie kaňonu téměř neosvětlí.

Dříve se mohlo do Upper Antelope Canyonu vlastním autem nebo i pěšky. Dnes vás však indiáni na své území jinak než za těžké peníze nepustí. Ceny za vstup rok od roku stoupají a dřívější libovolně dlouhý pobyt se smrskl na hodinu, maximálně na dvě. Hlavně v sezóně je kaňon velmi intenzivně navštěvovaný a často je problém udělat vůbec nějaký záběr, aniž by se vám do něj někdo nepřipletl. Antilopí kaňon je ale příliš krásný na to, aby kolem něho kdokoli při své cestě červeným Utahem projel zcela bez povšimnutí.

Smrt mezi skalními stěnami

Dolní antilopí kaňon je o něco přístupnější. Indiánský průvodce z kmene Navahů vás zavede do hluboké, divoké a o něco užší skalní soutěsky. Ve skále vyhloubené řečiště se všelijak kroutí, takže i tady můžete nabýt dojmu, jakoby se červeným pískovcem prodírala „Vývrtka“ (anglicky „Corkscrew“). Indiáni ale soutěsku nazývají po svém „Hasdeztwazi“, což se dá do češtiny volně přeložit jako „Spirálový skalní oblouk“.

Dolní kaňon je oproti Hornímu výrazně méně navštěvovaný. Možná proto, že zde nedochází ke tvorbě světelných kuželů. Je to škoda, protože se tady podle nás nachází mnohem jemněji modelované skalní partie, které pak dají vzniknout nejednomu zajímavému pohledu.

Možná, že od vstupu do Dolní antilopí soutěsky odrazuje i smutná událost, která se udála před několika lety. V srpnu 1997 se do kaňonu vydala spolu s průvodcem skupinka lidí, bohužel právě v době, kdy se na míle daleko strhla prudká letní bouře. Voda rychle naplnila veškerá říční koryta i soutěsky a ohromnou silou s sebou strhla všechny, kteří se v Dolním kaňonu nacházeli. Z celkem dvanácti lidí jedenáct zemřelo. Po devět měsíců pak byl Lower Antelope Canyon uzavřen.

Nebezpečí stále přítomné

Kromě neustálého a důsledného sledování počasí byla v Dolním antilopím kaňonu učiněna další opatření. Jedním z nich jsou kovové bedny se záchrannými lany a sítěmi, které jsou umístěny podél horního okraje skalní štěrbiny – pro případ, že by bylo nutné při přívalové vodě okamžitě zasáhnout a přítomné ze soutěsky vytáhnout. Snad každý, kdo sestupuje do této temné skalní štěrbiny, cítí nebezpečí, do kterého se vydává. Zvlášť když si uvědomí, že tady někde stále leží dvě mrtvá těla, která se dosud nepodařilo najít a vyprostit. V současné době je kvůli tomuto neštěstí stále přístupná pouze třetina dříve otevřeného kaňonu.

Vstup do všech podobných soutěsek je hodně nebezpečný. Některé další kaňony jsou tak úzké nebo těžko průchodné, že z nich při záplavové vodě není úniku. Zvláště při návštěvě méně navštěvovaného kaňonu je proto nutné pozorně sledovat předpověď počasí. A to nejen v samotné oblasti, ale i na místech vzdálenějších.

Za špatného počasí by se v kaňonech ani v nízko položených oblastech neměl nikdo vůbec zdržovat. Bezprostředně po deštích může být průchod soutěskami také velmi nesnadný. Často v nich stojí voda, která se musí přebrodit, nebo dokonce v hlubších úsecích přeplavat.

Neznámé Escalante

Podobných, neméně krásných a zajímavých soutěsek je v Coloradské plošině mnohem víc, jenom se o nich neví. Krajina je většinou málo přístupná a už na první pohled divoká. Například skrz park Grand Staircase-Escalante vede jen pár nezpevněných cest. Na mnohých z nich se bez terénního auta nelze vůbec obejít. Kdo chce krajinu ještě lépe poznat, bude potřebovat i svoje nohy, protože poklady této divočiny neleží zrovna u silnice.

O kaňonech okolo zdejší řeky Escalante se nikde moc nepíše, existují k nim většinou jen několikrát kopírované ručně zhotovené náčrtky. Po bližších informacích musíte intenzivně pátrat. Mnohé z těchto kaňonů nemají ani jména. Aspoň ne taková, která by se dala vyčíst z každé mapy. Názvy jako Dry Fork, Coyote Gulch, Harris Wash, Fortymile Gulch, Hurricane Wash, Brimstone Gulch patří k těm nejznámějším.

Se skálou tělo na tělo

Vybaveni dostatečným množstvím pitné vody na celý den a s topografickou mapkou v ruce vyrážíme do terénu. Máme v plánu prolézt několik soutěsek okolo řečiště Dry Fork. Obloha je bez jediného mráčku a my za nesnesitelného vedra pozvolna sestupujeme po vyšlapané stezce. V hlavním řečišti pokračujeme asi tak půldruhého kilometru po proudu řeky a poté se po levé straně objevuje hledaná skalní štěrbina.

Skalní průrva je ze začátku přibližně metr široká. Hluboká může být takových dvacet až třicet metrů. Váhavě vcházíme dovnitř. Po pár metrech se kaňon ještě víc zužuje a nezbývá, než se jím prosoukávat. Čím dál častěji musíme zdolávat úseky úzké jen dvacet pět až třicet centimetrů, což jde s těžkými batohy a stativy velice špatně. Skalní stěny se nám lepí na žebra.

Konečně se kaňon zase trochu rozšiřuje. Jeho červené pískovcové stěny zdobí z půlky vyčnívající kamenné kuličky. Na stěny soutěsky právě začíná dopadat odražené sluneční světlo a červená barva pískovce je jako v ohni. Po nějaké chvíli se musí šplhat nahoru, rozestup mezi stěnami se zase zúžil a navíc se kaňon začal hodně kroutit. Kdo se doposud neodřel, tady to určitě dohoní.
Další úsek kaňonu tvoří tmavě zbarvené, jakoby spečené tvrdé vrstvy a za poslední temnou zákrutou čeká kamenný most, který svítí jako červený lampion. A pak už jsme z průrvy venku – zase nás poleje vedro a pálivé paprsky nás polechtají po těle.

Stejná a přece jiná cesta

Další zajímavou oblastí s několika soutěskami je divočina okolo Paria River. Možné jsou jednodenní, ale i několikadenní výšlapy. Část Buckskin Gulch máme prošláplou během jednodenní túry. Připadá nám mnohem divočejší než kterákoli jiná soutěska. Často mezi svislými skalami nacházíme pevně zaklíněné kmeny stromů nebo spletené kořeny. Uvědomujeme si ohromnou sílu, kterou voda uvnitř úzkých stěn má. Později se kaňon rozšiřuje a mezi jeho stěny proniká prudké sluneční světlo.

V poledne, kdy mizí stíny i z nejtemnějšího skalního převisu, je nesnesitelné vedro. Potíme se a často zastavujeme, abychom se napili. Při cestě zpět se světelné podmínky úplně změnily. Co předtím svítilo odraženým světlem, je najednou ponořeno do modravého stínu. Kaňon vypadá mnohem tajemněji. Je už dost pozdě a s další hrou světla ani nepočítáme. Náhle se však stěny soutěsky ještě jednou rozzáří krásnou rezavou červení.

TIP: Kaňon řeky Paria: Duha v rumělkovém kameni

V Coloradské plošině je krásných úzkých soutěsek daleko víc, a tak se novým objevům meze nekladou. Chce to jen dobrodružného ducha, co nejlepší mapu, čerstvé informace o počasí a hodně vody do batohu.

Pozoruhodné svědectví o stíhání nedovolených sexuálních praktik na počátku 17. století nalezneme v pamětech českého šlechtice a válečníka Jindřicha Michala Hýzrla z Chodů (1575–1665). Roku 1603 se Hýzrle v pluku Ladislava ze Šternberka zúčastnil tažení do Uher proti Turkům. V Jindřichově líčení průběhu této výpravy je zdokumentována kauza rytmistra Aslborna obviněného z homosexuality poté, co měl znásilnit mladého služebníka Adlspacha.

Před vojenským soudem

Se zážitkem se mladík svěřil svému strýci Salzovi, který sloužil pod Aslbornem jako poručík. Během následující emotivní rozmluvy mezi oběma důstojníky Salz rytmistra nařkl ze „sodomskejch věcí s jeho pacholetem“.

Aslborn si tuto urážku nechtěl nechat líbit. Nejprve se pokusil poručíka vystrnadit ze své jednotky a pak se obrátil na samotného polního maršála Heřmana Kryštofa Russworma se žádostí, aby se mohl očistit před „rejtarským právem“. Zřejmě spoléhal na to, že Salz nebude schopen obvinění prokázat. Russworm si však nechal předvolat chlapce, který během náročného výslechu vypověděl, že rytmistr „před někderejm dnem málo jemu jest takové násilí učinil“.

Vedením vojenského soudu, který měl případ uzavřít, byl ke své pramalé radosti pověřen Jindřich Hýzrle. Už při prvním stání mluvilo proti Aslbornovi „nemálo svědkův“. Z jejich výpovědí vyplynulo, že mladíček Adlspach nebyl ani zdaleka jediným objektem rytmistrových homoerotických zájmů. Po druhém stání měl soud k dispozici dostatek důkazů, aby dospěl k rozsudku. Aslborn si měl ortel vyslechnout hned následujícího rána.

Vojenský stan, v němž přebýval, byl už od chlapcova výslechu nepřetržitě hlídán, ale obviněnému se přesto podařilo uprchnout. Pod záminkou, že musí vykonat „svou potřebu“, se před svítáním vzdálil z dosahu vartýřů a ujel na koni. Dobře věděl proč. Rozsudek vynesený v jeho nepřítomnosti zněl, „aby mu jazyk tejlem vytažen a na vohni spálen byl, nebo že jest se sodomství naň dostatečně ukázalo“.

Marný útěk

Popravě však Aslborn nakonec přece neunikl. V listopadu 1603 se totiž zjistilo, že s desítkou rejtarů loupí v okolí Trnavy a snad připravuje vraždu podplukovníka, s nímž měl z minulosti nevyřízené účty. Byl pak dopaden v Trnavě při svatbě jistého uherského šlechtice, které se účastnil jako host.

Podle císařského výnosu nechali Trnavští setnout Aslborna mečem. Hýzrle to okomentoval poznámkou, že se dočkal „lehčejší smrti, nežli mu ortel vyřčen byl“.

Jeden ze způsobů, jak si opatřit informace (v případě, že známe slabiny objektu našeho zájmu), je vydírání. Právě tento nátlakový prostředek figuruje v jedné z největších špionážních afér, jež poznamenaly počáteční vývoj první světové války.

Takzvaná Redlova aféra se odehrála vlastně velice rychle a ve vší tichosti. Vysoký důstojník aspirující na post náčelníka generálního štábu, který se snažil úzkostlivě tajit svou homosexuální orientaci, bezmála deset let poskytoval přísně tajné informace carskému Rusku. Nutno podotknout, že za své služby inkasoval horentní sumy.

Budoucí velitel generálního štábu?

Alfred Viktor Redl se narodil roku 1884 ve Lvově jako jedno ze 14 dětí chudého železničáře. Když mu bylo 14 let, vstoupil do vojenské školy. Coby důstojník z povolání proslul ve svém okolí neúnavnou prací a ukázal se být dobrým organizátorem a schopným vojákem. Přestože nebyl šlechtického původu, propracoval se v armádní hierarchii až do nejvyšších pater.

V roce 1900 se stal zástupcem náčelníka Vyzvědačského úřadu (kontrašpionážní služba). I zde se projevil jako inovativně a moderně uvažující pracovník, který přinesl nové metody v pátrání po špionech, propagoval používání otisků prstů, fotografické dokumentace všech podezřelých a prosazoval též odposlechy schůzek sledovaných objektů.

Jím zavedené novinky byly účinné – díky nim kontrarozvědka zadržela mnoho carských agentů. Pověst šikovného organizátora jej předcházela. V roce 1905 se mimo jiné stal náčelníkem štábu VIII. armádního sboru v Praze. Bylo veřejným tajemstvím, že se jedná o vážného kandidáta na post náčelníka generálního štábu. Kdo však nebyl z Redlových aktivit nadšen, byli Rusové. Sledovali, jak jim rakouská kontrarozvědka rozbíjí jejich sítě v Rakousku-Uhersku, a v roce 1901 začaly ve varšavské rezidentuře carské tajné služby získávat kompromitující informace právě o Redlovi.

Ruský agent August Pratt zjistil, že Alfred Redl je homosexuál, což bylo tehdy (nejen) v přísně katolickém Rakousku-Uhersku považováno za nepřístojné. Provalení takové skutečnosti znamenalo prakticky vyloučení ze společnosti. Pro důstojníka by to znamenalo minimálně ukončení služby a veřejnou hanbu. Ruský agent mu podstrčil jednoho mladého homosexuála a posléze oba vyfotografoval in flagranti.

Carská rozvědka jej následně začala vydírat a Redl se podvolil a zavázal se ke spolupráci. Rusové mu však dokázali tuto hořkou pilulku osladit, platili mu opravdu horentní sumy. Redl najednou měl nadbytek peněz, což vysvětloval svému okolí tím, že nedávno dědil po tetě. Schůzky s ruskými kurýry organizoval velmi opatrně a nikdy se s nimi nestýkal ve Vídni. Velmi často jim informace předával v karlovarském hotelu Pupp.

Prozrazené válečné plány

Historik Jeffrey Richelson je toho názoru, že Redl začal pracovat jako ruský špion v roce 1905. Nejprve měl druhé straně předat jména všech rakousko-uherských agentů, kteří působili na území Ruska. Následovaly různé plány rozpracovaných operací, projekt o použití železnice v případě války, šifrovací systémy a plány pevností. V roce 1908 upozornil Rusy na chystanou anexi Bosny a Hercegoviny ze strany Rakouska-Uherska.

Asi nejzásadnější únik informací znamenalo poskytnutí rakouského válečného nástupního plánu proti Rusku a Srbsku č. 3. To bylo důvodem, proč bleskový útok proti těmto zemím v roce 1914 neskončil rychlým vítězstvím, ale přeměnil se v zákopovou válku. Hlavní štáb ve Vídni tušil, že se nepřítel k plánu nějakým způsobem dostal, ale nikdo nevěděl, kdo a jak Rakušany zradil. Navíc přepracování by bylo náročné a trvalo by celé roky, proto se žádná změna s plánem neuskutečnila.

Za tento počin dostal Redl od Rusů milion korun – tedy roční rozpočet vídeňského výzvědného oddělení. Kromě Ruska dodával informace rozvědkám Francie a Itálie a údajně měl být ve spojení se srbským nacionalistou Dimitrijevičem Dragutinem zvaným plukovník Apis. Ten stál v čele organizace Černá ruka, jež měla v roce 1914 na svědomí atentát na Františka Ferdinanda d'Esteho.

Zapomenuté pouzdro

Na stopu špionských aktivit v nitru kontrarozvědky se příslušníci zpravodajského oddělení generálního štábu dostali v roce 1912. Tehdy zástupce náčelníka tohoto oddělení Maxmilian Ronge nakázal prohlížení veškeré zahraniční korespondence štábu. Dne 2. dubna 1913 otevřeli dvě obálky se značnými sumami peněz, jež byly adresované poste restante, hlavní pošta Vídeň na řecky znějící jméno Nikon Nicetas. Na jedné straně obálky byl uveden odesilatel ze Ženevy a na druhé z Paříže, obě ale nesly razítko pruského městečka Eydkuhen.

Zpravodajci zbystřili a následným šetřením zjistili, že ve Vídni žádný Nikon Nicetas není hlášen. Rovněž se podařilo vypátrat, že adresy odesilatelů v Ženevě a Paříži jsou vymyšlené. Nastražili tedy na „Nicetase“ léčku. Na přepážce hlavní vídeňské pošty, kde se vydávaly dopisy poste restante, byl instalován zvonek, jenž vedl na policejní stanici a na který měl úředník zazvonit, když si přijde dopisy někdo vyzvednout. Následně měl vydání dopisů zdržovat, dokud nepřijdou policisté.

Zanedlouho se cenzorům podařilo zachytit další dopis s větším množstvím financí pro Nikona Nicetase. V sobotu 24. května 1913 přijel před vídeňskou poštu taxík, ze kterého vystoupil elegantní pán a chtěl vydat zásilky pro pana Nicetase. Úředník okamžitě zazvonil a zdržoval hledání dopisů, ale nikdo nepřicházel. Jeden policista byl zrovna na toaletě a druhý mimo budovu.

Přiběhli oba až ve chvíli, kdy již „pan Nicetas“ odjížděl taxíkem. Stihli si alespoň poznamenat jeho číslo. Dále už rakouským zpravodajcům v honu na špiona pomohlo několik šťastných náhod. Policisté zastavili vracející se taxi, které shodou okolností vezlo podezřelého.

Taxikář jim sdělil, že jej vezl ke kavárně Kaiserhof. Tam ho již nenašli, ale na místě, kde seděl, zůstalo pouzdro na kapesní nůž ze šedivé jelenice. Podle všeho pán krátce předtím odjel taxíkem. Poblíž kavárny se nacházelo stanoviště taxikářů a jeden z nich policistům řekl, že jimi hledaného pána odvezl do hotelu Klomser. Tam se tajní policisté okamžitě přemístili a požádali recepčního, jestli by se nezeptal čerstvě ubytovaných osob, zdali někdo z nich neztratil pouzdro na nůž. Sami čekali opodál a předstírali, že si čtou noviny. Když přišel Redl a sáhl po pouzdru, všichni zkoprněli. Znali jej dobře, vždyť se jednalo o důstojníka aspirujícího na post náčelníka generálního štábu.

Sebevražda z donucení

Okamžitě byl uvědomen náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf. Proběhla tajná porada, po které se sám náčelník štábu nechal slyšet, že špionážní skandál nemůže Rakousko potřebovat, a rozhodl, že nejjednodušší a nejlepší řešení bude přimět Alfreda Redla k sebevraždě. Chtěli tak zjevně okamžitě zahladit hrozící skandál, proto neproběhlo žádné vyšetřování. Lze v tom spatřit i snahu zachránit čest a pověst rakouských důstojníků a v neposlední řadě zahladit celou kauzu před císařem.

Plukovník Redl se ještě toho večera v hotelu přiznal ke zradě. Řekl, že pro Rusy pracoval pouze rok a že předal jen mobilizační plán pražského sboru a jiné drobnosti. Bývalí zpravodajští kolegové mu nechali v pokoji pistoli, kterou se té noci zastřelil. Následně vyšlo v novinách prosté oznámení, že Redl spáchal sebevraždu kvůli vysokému nervovému vypětí, způsobenému přepracovaností.

Rozsah zrady v plném rozsahu vyplul na povrch až po válce. Ukázalo se, že Redlova zrada byla větší, než se zdálo, a jistě ovlivnila průběh počátku války proti Rusku a Srbsku.

Také na vzdáleném Uranu jsou k vidění fascinující polární záře. Vypadají ale úplně jinak, než jsme zvyklí ze Země, a to i přesto, že jsou výsledkem velmi podobných procesů. Na rozdíl od naší planety a polárních září v podobě barevných záclon, mají ty „uranovské“ podobu bílých obláčků, které se objeví jen na několik málo minut. Odlišnosti zřejmě souvisí s magnetickým polem Uranu, o kterém toho vědci zatím ví jen velmi málo.

Všichni jsme již jistě někdy narazili pod některou z internetových zpráv na nenávistný komentář, jehož autor evidentně četl pouze titulek a ani v nejmenším netušil, o co v textu jde. Norský zpravodajský server NRK se proto rozhodl zpřístupnit diskusní sekci pod článkem pouze tomu, kdo odpoví na tři otázky související s jeho obsahem.

TIP: Vztekem ku zdraví? Vylévání hněvu nám podle vědců prý opravdu nepomáhá

Web se vás může zeptat na jakoukoliv uvedenou informaci, a pokud nebudete znát odpověď, jednoduše žádný komentář nenapíšete. Horké hlavy prý navíc při vyplňování kvízu alespoň vychladnou.

Systém se zatím testuje, už nyní ovšem vzbuzuje kladné ohlasy. Jiná média se však s diskusemi vypořádala podstatně razantněji: Například americká stanice CNN, agentura Reuters či vědecký magazín Popular Science sekci komentářů úplně zrušily.

Ať už si o všemožných zákazech myslíme cokoliv, zákaz trans tuků v restauracích podle nových zjištění zachraňuje životy.

Trans tuky, neboli nenasycené transmastné kyseliny se v malém množství vyskytují v přírodě. Dnes se ale objevují v řadě pokrmů rychlého občerstvení a v dalších potravinách. Podle odborníků přitom tyto látky zvyšují obsah cholesterolu v krvi a vedou tím pádem ke kornatění tepen, které může skončit infarktem nebo mrtvicí.

TIP: Pravidelná konzumace pálivých jídel snižuje riziko úmrtí

V oblasti New Yorku před třemi lety zakázali používání trans tuků v restauracích. Z nové studie vyplývá, že v okresech s tímto zákazem již za takto krátkou dobu poklesl ve srovnání s ostatními okresy počet nemocných s infarktem a mrtvicí o 6,2 procent.

Existuje nespočet způsobů, jak připravit čaj. Lidé v průběhu historie vyzkoušeli snad všechny z nich. Jaký z nich ale zajistí, aby se do čaje dostalo nejvíce žádoucích látek?

TIP: Káva v ohrožení: Během 30 let by mohlo zmizet až 80 % kávových plantáží

Vědci doporučují postup, který je pro většinu lidí asi dost výstřední. Spočívá v použití mikrovlnky. Zní to možná zvláštně, ale právě takhle je možné dostat do čaje 80 procent obsahu zdraví prospěšných katechinů, látek ze skupiny flavonoidů, a celých 92 procent kofeinu.

Jak na to?

1. Zalejte horkou vodou šálek se sáčkem čaje.
2. Vložte šálek i se sáčkem do mikrovlnky a ohřívejte ho 60 sekund při výkonu 500 wattů.
3. Sáček desetkrát vytáhněte a opět ponořte, nakonec ho vymáčkněte a můžete si užít hotový čaj.