Ty tam jsou časy, kdy jsem na okraji Brna, v sesutých březích starých pískoven a v areálech zrušených cihelen, běžně vídal hnízdit břehule říční (Riparia riparia). Tito skvělí letci se za hlasitého štěbetání proháněli vzduchem jako hnědé šípy a bleskurychle lovili „neviditelný“ létající hmyz. Dnes je tento sympatický hnědý pěvec z čeledi vlaštovkovitých stále vzácnější. Není divu – s narovnáním říčních toků a s rušením starých pískoven a cihelen dramaticky ubylo jeho přirozených hnízdišť.

Vzdušní poutníci

Břehule říční zimují od západoafrického Senegalu až po východoafrickou Etiopii. Odtud k nám přilétají nejčastěji ve druhé polovině dubna a ihned obsazují svá hnízdiště – strmé stěny pískoven, cihelen, hlinišť a strmé písčité břehy řek a potoků. Dlužno zdůraznit, že vhodných hnízdních lokalit břehulí v naší zemi kvapem ubývá. Přitom v minulosti patřila bělavá bříška a nepatrně vidličnatý ocásek těchto drobných letců k letnímu koloritu našich zemí a běžně bylo možné pozorovat jejich hejna lovící nad hladinami rybníků a nad obilnými lány. Často se tak ozývalo jejich tiché vábivé „gree gree“ nebo drsné „črrip“ a „čšrr“.

TIP: Záhady propasti Macocha aneb Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

Hnízdní prostor drobného letce se výrazně projevil v názvech, jež mu byly přiřknuty. Lidé jej nazývali břehula, břehovka či břeháček. Známé byly obrovské kolonie břehulí na březích Vltavy u Komořan, na Císařském mlýnu u Prahy, ve Veltrusech, u Ohře v Lenešicích u Loun, u rybníka Bezdrev u Hluboké nad Vltavou atd.

Pomoc „ulítaným“ rodičům

Břehule hnízdí v koloniích v nadmořské výšce maximálně do 450 m n. m. Ve strmých březích si drobní opeřenci vyhrabávají až 180 centimetrů dlouhou noru, na jejímž konci vytvoří hnízdní komůrku vystlanou stonky a listy travin, mechem, listím a peřím. Vyhrabání nory jim zpravidla trvá pouhé čtyři dny, což je na křehké ptáčky obdivuhodný výkon. Do hnízdní komůrky samička snese 4–7 bílých vajíček a se svým partnerem se asi 15 dní pravidelně střídá v jejich zahřívání. Rodiče pak krmí mláďata přibližně tři týdny. Potravou břehulí je létající drobný hmyz, který ptáci lapají, jak už tomu je u vlaštovkovitých zvykem, za letu.

Břehule si často vyhrabují více nor – v tomto „náhradním bytě“ přespává druhý z rodičů. Vylétlá mláďata nocují v rákosí nebo v jiném vysokém a hustém podrostu. Zajímavostí je, že při druhém hnízdění často pomáhají rodičům s krmením holátek i mladí ptáci z prvního hnízdění. Břehule dospívají již v prvním roce života, ale úmrtnost mladých ptáků je neobyčejně vysoká – až 90 %.

Mene tekel

V České republice jsou dnes nejpočetnější stavy břehulí říčních zaznamenány v Polabí, v Moravských úvalech, v povodí Odry, na Jižní Moravě a v Jižních Čechách. Všude se však situace zhoršuje ze stejných důvodů jako v Jihočeském kraji, kde problémy podrobně monitoruje nevládní organizace Calla. Ta zjistila následující fakta. Těžba v drtivé většině malých pískoven zcela skončila a ve zbývajících těžebnách je častým problémem zejména přílišná rychlost dobývacích prací, což neumožňuje koexistenci ptačího druhu s postupující těžbou. Tím zákonitě dochází ke koncentraci břehulí říčních do několika málo zbývajících lokalit, což výrazně zvyšuje zranitelnost tohoto druhu. Zároveň na území Jihočeského kraje prakticky zcela chybějí přirozená hnízdiště v březích řek.

V roce 2009 bylo v jižních Čechách realizováno podrobné mapování hnízdících břehulí, při němž bylo zkontrolováno nejméně 90 % lokalit na území Jihočeského kraje. Na 31 místech byly nalezeny nory břehulí, na dalších se však již břehule nevyskytují. Z mapování vyplynulo, že za posledních deset let došlo ke snížení počtu dostupných hnízdišť o varovných 55 %! Průměrná velikost na lokalitách obsazených břehulemi činí 102 nor na kolonii. V roce 2009 byl počet hnízdních párů v jižních Čechách odhadnut na 2 070, přitom o deset let dříve – v roce 1999 – to bylo ještě 4 875 párů.

Jak pomoci břehulím

Pro ochranu břehulí říčních je třeba především chránit jejich vhodná hnízdní stanoviště – pískovny, povrchové doly, hliniště a strmé břehy řek. V rámci projektu „Stabilizace populace břehulí v Jihočeském kraji“ organizace Calla opravuje (a vhodně upravuje) hnízdní stěny v jihočeských pískovnách ve Lžíně (Táborsko), v Záblatí (Třeboňsko) a v Třebeči (Borovansko).

Při obnově hnízdních stěn mohou příznivci těchto sympatických pěvců pomoci finančně, firmy mohou bezplatně poskytnout těžkou techniku nebo je možno poskytnout nevyužité pozemky v opuštěných pískovnách. Podrobné informace lze získat na www.calla.cz/brehule.

Rodný list břehule říční (Riparia riparia)

Řád: Pěvci (Passeriformes)
Čeleď: Vlaštovkovití (Hirundinidae)
Velikost: Přibližně jako jiřička obecná; na délku cca 12 cm.
Prostředí: Žije v blízkosti příkrých hlinitých nebo písčitých stěn.
Hnízdění: Hnízdí v květnu až červenci ve vyhrabaných norách, snůška 4–7 bílých vajec, na nichž sedí oba rodiče 12–16 dní.
Starost o mláďata: Krmí oba rodiče, mláďata opouštějí hnízdo asi po dvaceti dnech. V příznivých letech hnízdí břehule 2× ročně.
Období tahu: Do České republiky přilétá v dubnu až v květnu a odlétá v srpnu až v září.
Potrava: Je totožná s vlaštovkou – loví nad hladinami jezer, řek a rybníků hmyz, k večeru komáry.
Průměrný věk: Neznámý (předpokládá se, že 2–4 roky).
Početnost na území ČR: Stavy břehulí říčních u nás stále klesají – do roku 2000 hnízdilo na území České republiky až 60 000 párů, dnes pouze 15–30 tisíc párů. V Červeném seznamu ČR je břehule říční vedena v kategorii NT = téměř ohrožený druh.

Vzácný host z příbuzenstva

Příbuznou břehule říční je břehule skalní (Ptynoprogne rupestris), malý pěvec z čeledi vlaštovkovitých. Břehule skalní se nápadně podobá břehuli říční, je však na zádech světlejší a na ocase má bílé skvrny. Na hrudi je tmavší. Břehule skalní hnízdí v jeskyních, na skalních útesech o občas i na budovách v jižní Evropě a ve Středomoří. První výskyt břehule skalní v České republice byl zaznamenán až v roce 2004. Od té doby pouze dvakrát – při podzimním tahu – byl zaznamenán pobyt na Jižní Moravě. Její oficiální český název je vlaštovka pohorská, měl by však být brán v potaz mnohem starší a rozšířenější název břehule skalní.

V roce 2011 spustila NASA ve spolupráci s Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA) program družice Suomi NPP. Dvoutunový satelit za 1,5 miliardy dolarů (téměř 30 miliard korun), sleduje Zemi každý den v určitou dobu a díky speciálnímu programu dokáže vyfotit snímky Země v obrovském rozlišení. Tým vědců v čele s Miguelem Románem chce z pořízených snímků zjistit, zda a jak by je bylo možné využít například při předpovídání počasí.

Lidové léčebné prostředky mohou mít neuvěřitelně bizarní podoby. V čínském okrese Baiyun museli lékaři zachraňovat devětačtyřicetiletého muže, který si kvůli léčbě zácpy vypustil do střev 50 centimetrů dlouhého úhoře.

Do nemocnice se muž dostal kvůli silným bolestem břicha. Vyšetření ukázalo, že jeho žaludek je abnormálně nateklý. Následná operace odhalila příčinu otoku i bolestí – v dutině břišní lékaři objevili půlmetrového úhoře, který si ze střev prokousal cestu do mužova těla.

Nešťastník se po úspěšné operaci svěřil lékařům, že prý slyšel, že zavedení úhoře do konečníku dokáže odstranit zácpu. Podle Guangzhou Daily nešlo o první podobný případ. V roce 2010 zemřel v provincii S’-čchuan devětatřicetiletý muž, který si také do svých útrob zavedl živého úhoře.

Obrazy, nábytek, bytové doplňky a další předměty, vesměs z viktoriánské éry, jsou k mání tento víkend v aukční síni Matthews v irském Oldcastlu. Největší zájem z celkem 1 100 nabízených předmětů ovšem vzbudila položka číslo 475 – 177 let stará sexuální pomůcka ze slonoviny.

Přestože se čekal značný zájem, skutečnost několikanásobně předčila původní očekávání. Viktoriánská dámská sexuální hračka, která byla původně nabízena za 300 eur se nakonec prodala za 3 200 eur (přibližně 84 tisíc korun). Zájem projevila celá stovka kupujících ze 40 zemí celého světa. Úspěšným dražitelem se nakonec stal neznámý kupec z USA.

Podle majitele aukční síně Damiena Matthewse šlo o jeden z nejzajímavějších kousků, jaký se v jeho aukční síni prodal. „Bylo to celkem šílené a zájem nás opravdu překvapil. Dostali jsme nabídky z muzeí, od majitelů sex-shopů, hospodyněk i lékařů,“ popsal průběh divoké aukce Matthews.

Vzácná pomůcka ze slonoviny byla vyrobena v Indii v roce 1840, později ji jako dárek pro milovanou manželku nechal vyzdobit bohatý obchodník v Číně. V průběhu časů doputovala až do Irska, kde byla nedávno znovu objevena. V prudérní viktoriánské éře nebyly podobné erotické hračky považovány za sexuální pomůcky, nýbrž za léčebné nástroje.

Kořeny výroby parfémů sahají daleko do dávných dob. Míchání směsí často hraničilo s alchymií a proces výroby se záhy stal vysoce ceněným řemeslnickým odvětvím. Podobná praxe se s výjimkou středověké přetržky udržela po celé lidské dějiny až do současnosti. 

Smyslné vůně starověku

Za proslulé výrobce parfémů byli považováni Egypťané. Egyptské parfémy určené pro běžné používání spoléhaly především na směsici vůní, která v lidech vyvolávala sexuální touhu. Tyto živočišné pachy se však připravovaly ze surovin, které přiváželi do Egypta obchodníci z dalekých krajin, a jejich pořízení bylo velice nákladné. Parfémy se staly luxusním zbožím, jehož zakoupení si mohla dovolit jen nejbohatší vrstva obyvatelstva.

Parfémům podlehla i řecko-římská civilizace. Parfémy posedlí Řekové dokonce rozprašovali vonné esence po svých příbytcích, olejovali svá těla a rozmanité vůně tak doprovázely celý jejich život. Obliba vůní ve starém Řecku dopomohla k vyvinutí prvních „značkových“ voňavek. Z dobových pramenů tak známe například parfém zvaný Megallium, který vyráběl jistý Megallos. 

Zápach středověku a orientální ingredience

Době středověku by se s mírnou nadsázkou dalo přiřknout přízvisko „zapáchající“. Úroveň hygieny s odezněním antiky prudce klesla a jedinou vůní se stal tělesný pach. Příprava a kombinování esencí se však udržela u zjemnělé a kulturně vyspělejší arabské civilizace. Po křížových výpravách, během nichž kontakty s Araby zesílily, si voňavky opět našly cestu do Evropy a získaly si zde novou oblibu. 

S přicházejícím moderním věkem si parfémy pomalu získávaly přízeň bohatého obyvatelstva a stávaly se opět nedílnou součástí hygieny. K masovějšímu rozšíření však došlo teprve v 19. století, kdy se na základě nových postupů výroby cena parfémů o něco snížila. Vonné esence se dostaly do šatníků vznešených dam, aby se zde ustálily natrvalo. 

Pokroku vděčíme za technologii zvanou hyperspektrální zobrazování. Přístroje umožňující nahlédnout do útrob lidského těla jako rentgen nebo ultrazvuk samozřejmě existují už dnes, mají však zásadní nedostatky: Jsou velmi drahé a „vidí“ pouze některé části elektromagnetického spektra.

Naproti tomu zařízení využívající hyperspektrální zobrazování kombinují několik pásem elektromagnetického vlnění, čímž se oblast, kam mohou proniknout, značně rozšiřuje. Ještě významnější je fakt, že tyto přístroje mají být přenosné a cenově dostupné – „superzrak“ se tak velmi pravděpodobně stane každodenní realitou. Typickým příkladem již dnes používané hyperspektrální technologie jsou vojenská noční vidění doplněná termokamerou, jež umožňují vidět lidské teplo (podobné zařízení použila speciální americká jednotka SEAL při zabití teroristy Usámy bin Ládina už v roce 2011). 

Na silnice i do obchodu 

Jakmile budeme schopni spatřit dosud neviditelné, značně se zjednoduší například dopravní situace na silnicích a dálnicích – a to jak pro běžné řidiče, tak pro autonomní vozidla. Díky nové technologii jasně uvidíme skrz mlhu i déšť a systém nás také třeba dopředu upozorní na přítomnost většího objektu v naší blízkosti, ať již půjde o převrácenou popelnici, zatoulanou srnu, či díru ve vozovce.

Podle futurologů umožní zmíněná platforma vytvořit celou řadu praktických a cenově dostupných zařízení a aplikací: Například milovníky zdravé stravy jistě potěší mobilní aplikace, která zvládne proskenovat jakoukoliv potravinu, načež předloží její nutriční hodnotu i doporučení, zda je jídlo „bezpečné“. Hyperobrázek bankovního šeku nám zase obratem potvrdí, je-li dokument pravý, či nikoliv.

Je 28. dubna 1945 pár minut po čtvrté odpoledne. U vily Belmonte v italské vesnici Giulino di Mezzegra zastavuje automobil s devíti muži a jednou ženou. Vystupuje z něj svržený italský vůdce Benito Mussolini, jeho milenka Clara Petacciová a muž, který se jim představil jako jejich zachránce. Komunista Walter Audisio známý jako partyzánský plukovník Valerio se naopak chystá vykonat rozsudek smrti. Dvě pistole selhávají, Valeriovi proto svoji zbraň podává spolubojovník Michele Moretti. Pět výstřelů ukončuje život duceho i jeho milenky. Vyšly z neobvyklého samopalu francouzské výroby Pistolet Mitrailleur de 7,65mm MAS modèle 38.

Bergmann MP18/1 jako vzor

Počátek této zbraně sahá ke konci Velké války. Francouze inspiroval německý samopal Bergmann MP18/1 a brzy po uzavření příměří začali s jeho intenzivním testováním. Roku 1921 byl zadán požadavek na vývoj vlastního samopalu. Ten v Section Technique de l’Armée (technickém oddělení francouzské armády) vyústil v roce 1924 v konstrukci PM (Pistolet Mitrailleur) STA 1924, přímého předchůdce pozdějšího MAS 38. Po úspěšných zkouškách armáda objednala osm tisíc samopalů tohoto typu. Vyrobit je měla továrna Manufacture d’Arme de Saint-Etienne (MAS) pod názvem MAS 24.

Slibný začátek francouzských samopalů ale skončil už po vyrobení prvního tisíce kusů. Ve zpomalení jejich vývoje a produkce se odrazila také nákladná stavba Maginotovy linie. I tak ale ve zbrojovce MAS na samopaly úplně nezanevřeli. Naopak navrhli do armádní výzbroje několik různých typů a v roce 1936 experimentální S.E. MAS 35. Měl neobvyklou ráži – 7,65 mm a armáda ho odmítla. Zbrojovka se ovšem nevzdala a pokračovala ve vývoji. V roce 1938 tak mohla představit MAS 38, zbraň, která se vyznačovala řadou zvláštností a působila komplikace při výrobě. Většinu zbraně s neobvyklou a zajímavou konstrukcí museli puškaři vyrábět zdlouhavě frézováním a soustružením.

Závěr vychýlený z osy hlavně

MAS 38 měl dynamický závěr s předzápalem, což znamená, že k nápichu zápalky docházelo ještě před úplným uzavřením závěru. Setrvačnost předklouzávajícího závěru přitom brzdila otevírání nábojové komory na počátku výstřelu. Závěr měl dlouhou dráhu zákluzu, která navíc s osou hlavně svírala určitý úhel. Právě kvůli tomu docházelo v porovnání s jinými konstrukcemi k většímu tření závěru.

Vratná pružina se nacházela v dutině dřevěné pažby. K napínání závěru sloužilo šoupátko suvně uložené ve stěně pouzdra závěru, při střelbě ale zůstávalo v klidu. Zanesení prachu dovnitř zbraně bránila záklopka, kterou se po vyjmutí zásobníku uzavíral příslušný otvor v pouzdru závěru. Samopal se zajišťoval sklopením spouště vpřed, střílet se dalo pouze dávkami. Mířidla sestávala z mušky a dvou sklopných plátků pro střelbu na 100 a 200 m, nacházela se vlevo od středové osy.

Při začátku výroby armáda naznala, že zbraň je pro ni až příliš kvalitně zpracovaná, výrobně náročná a drahá. První kusy z vyrobené série tak putovaly místo k vojákům k jedné z policejních složek. Po německé okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 francouzská armáda ale přehodnotila své postoje a rozhodla se objednat 19 500 samopalů. Předchozí krátkozrakost v postoji k samopalům a také náročná výroba MAS 38 se ovšem negativně projevily v pomalých dodávkách. První kusy dostala armáda v lednu 1940 a k bojovým jednotkám je stihla poslat v květnu téhož roku. Do kapitulace o měsíc později armáda převzala celkem 1 958 kusů.

Pro Němce a vichisty

Výroba zbraně ale po pádu Francie neskončila. Pod dohledem Němců s ní v Saint-Etienne pokračovali především pro potřeby vichistických ozbrojených složek. Kvality francouzského samopalu využili i přímo okupanti – kořistními kusy pojmenovanými MP 722 (f), kde f v závorce znamenalo francouzský, vyzbrojovali své jednotky ve Francii. Další převzali po obsazení zbytku země v listopadu 1942. Právě s Němci se tak později pravděpodobně dostala do Itálie zbraň, která zabila duceho.

Podle nejpravděpodobnější verze ji partyzáni ukořistili po některém z bojů s Wehrmachtem okupujícím sever země. Konec války neznamenal zastavení výroby MAS 38 – produkoval se až do roku 1949, přestože Britové po válce nabídli Francii z přebytků své stenguny. Důvod zachování vlastního samopalu ležel ve snaze udržet zaměstnanost.

TIP: Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

Ve Francii jej až do padesátých let používali policisté a obě strany bojující v Indočíně, kde se právě rozhořívala válka mezi Francouzi a vietnamským osvobozeneckým hnutím. Vietnamci s MAS 38 bojovali také v následující občanské válce mezi roky 1959–1975, a to v jednotkách jihu i komunistického severu. Celková výroba MAS 38 dosáhla zhruba 200 000 kusů. Jeho nástupcem se stal proslulý MAT 49, který u policejních jednotek slouží dodnes, oba typy se používaly jistou dobu souběžně.

Všichni čekají na létající osobní auta, ale první možná ve skutečnosti dorazí létající taxi. Německá společnost Lilium Aviation vyzkoušela bezpilotní prototyp létajícího taxi Eagle.

Stroj s kolmým startem a kolmým přistáním je poháněný elektřinou, která roztáčí 36 dmychadel. Po úspěšném prvním letu teď bude následovat série letových testů, které prověří konstrukci prototypu, včetně změn letu z vertikálního na horizontální a naopak.

TIP: Revoluční letoun: V Americe dokončili testy prototypu stroje X-plane

Lidé společnosti Lilium počítají s tím, že v roce 2019 by měl vzlétnout pilotovaný pětimístný model. Ten by měl potřebovat k provozu pouhých 10 procent energie nutné pro kvadrikoptéru podobné velikosti. Přitom bude mít dolet přes 300 kilometrů a bude dosahovat rychlosti letu až 300 kilometrů za hodinu. Samozřejmostí by měl být důmyslný bezpečnostní systém, který omezí možné katastrofy na minimum.

I během koloběhu zabíjení a umírání se vojáci všech zúčastněných stran potřebovali nějak rozptýlit. Odvahu jim měl dodat roztomilý plyšák.

V čele s medvědem

Cosselbär byl maskotem 1. oddělení 35. tankového pluku 4. tankové divize vedené majorem Hansem-Detloffem von Cosselem. Třicátý pátý tankový prapor měl totiž ve znaku rudého medvěda a mnohé z tanků tak zdobilo jeho vyobrazení. Snímek vznikl během operace Kutuzov v ruském Lgově na počátku roku 1943 a méďa sedí na tanku Panzerkampfwagen IV. Na krku mu visí vysoké vojenské vyznamenání zavedené Adolfem Hitlerem roku 1939 - von Cosselův vlastní Rytířský kříž Železného kříže. Sedmadvacetiletý von Cossel o několik týdnů později padl v boji poblíž města Orjol.