Podvádění navíc není jen doménou samců. I samičky si rády zpestří život občasným záletem, i když riskují své vlastní zdraví či dobré prospívání mláďat. Nejenže se při páření s více samci mohou nakazit sexuálně přenosnými nemocemi, ale když je otcem mláďat jiný samec, jejich dlouhodobý partner to pozná, a nekrmí mladé tak ochotně jako své vlastní potomstvo.

Jane Reidová z University of Aberdeen zjistila, že téměř 18 % samičí promiskuity je dáno geneticky. „Jestliže matka byla promiskuitní, dcera bude pravděpodobně také,“ vysvětluje.

TIP: Méně atraktivní samičky vrabce se musí spokojit i s šeredou

Záletnické chování musí však mít z evolučního hlediska nějaké výhody, jinak by se postupně vytratilo. U samců se dá snadno pochopit: čím více potomků zplodí, tím více kopií svých vlastních genů si zajistí. U samiček převládá teorie, že se střídáním partnerů snaží získat pro svá mláďata lepší genetickou výbavu.

To platí zejména u těch samiček, které neměly možnost velkého výběru a jejich životním partnerem se stal slabší jedinec. Aby tuto teorii potvrdila, chce se Reidová ve svém dalším výzkumu zaměřit na „nemanželská“ mláďata, jichž je u zkoumaných ptačích druhů 28–50 %. Jejím hlavním cílem je zjistit, zda tito jedinci vykazují schopnost zplodit více potomstva či zda budou žít déle než ostatní.

Dobové americké video (natočené přímo v bojích) pochází z korejské války (1950-1953). Hlavním tématem je přísun tanků na pomoc Jihokorejcům, které pomohly zastavit severokorejské invazní síly (jejichž páteř představovaly T-34), ale také komunistické vojsko vytlačily na sever. V arzenálu Američanů se tehdy nacházely hlavně lehké tanky M24 Chaffee, které postupně doplňovaly střední shermany a těžké M26 Pershing. Až teprve později začaly přicházet novější konstrukce jako M46.

Vskutku nevšední podívaná se během velikonočního víkendu naskytla obyvatelům kanadského městečka Ferrylandu. Nedaleko pobřeží se zde objevil obří ledovec. Přestože jsou plující ledovce u východního pobřeží Newfoundlandu na jaře obvyklé, podle starosty města Adriana Kavanagha jde rozhodně o největší ledovec, jaký kdy v oblasti viděl.

Masa ledu u Ferrylandu bude k vidění ještě několik příštích dnů. Podle místních se nachází v mělké části moře a zřejmě zde uvízla. Výšku ledové kry místní obyvatelé odhadují na 45 až 50 metrů.

Bezpilotní raketoplán amerického letectva Boeing X-37B je stále na oběžné dráze. Dnes je již jasné, že sledujeme jeho rekordně dlouhou misi, jejíž délka překročila 700 dní.

Raketoplán X-37B je na misi Orbital Test Vehicle 4 (OTV-4), kterou zahájil 20. května 2015 startem z floridského kosmodromu Cape Canaveral. Jak již jméno napovídá, jde o v pořadí již čtvrtou misi tohoto stroje. Délka misí se přitom očividně stále prodlužuje. Mise OTV-1 začala v dubnu 2010 a trvala 224 dní, OTV-2 v březnu 2011 a skončila po 468 dnech. Zatím poslední mise OTV-3 odstartovala v prosinci 2012 a probíhala 675 dní.

Jak je již u raketoplánu X-37B zvykem, jeho vybavení, náklad a aktivity na oběžné dráze jsou přísně tajné. Novináři mohou být rádi, když vědí, že X-37B obíhá Zemi. Raketoplán tudíž obklopují četné dohady a tajemství, okořeněné rozmanitými konspiracemi.

Co vlastně dělá bezpilotní raketoplán?

Podle vyjádření na webu U. S. Air Force se ale kolem X-37B neděje nic hanebného. Primární cíle misí raketoplánu jsou prý dva: vyzkoušet nové technologie pro opakované lety do vesmíru a provádět experimenty v prostřední mikrogravitace. Letectvo ale zároveň neprozrazuje, proč jsou tedy lety X-37B tak velice tajné a stejné vyjádřené zahrnuje i informaci, že raketoplán X-37B byl navržen pro mise o délce do 270 dní. Už toto zjevně neodpovídá skutečnosti.

TIP: Tajuplný bezpilotní raketoplán X-37B oslavil dalších 600 dní na oběžné dráze

Společnost Boeing ve skutečnosti postavila nikoliv jeden ale dva tyto robotické raketoplány o délce 8,8 metrů. Každý z nich se přitom zatím zřejmě zúčastnil 2 misí. Jak dlouhá bude právě probíhající čtvrtá mise X-37B, bude zřejmě i nadále tajemstvím.

Průmyslová revoluce v 19. století nevratně změnila dosavadní středověkou tvář měst. Na předměstích v té době vznikaly první manufaktury a život se z vesnic přesunul do měst, kde rostl počet obyvatel. Současně do nich byla přiváděna železnice a to vše vytvořilo poptávku po městské dopravě.

Nové technické vymoženosti dávaly dostatek prostředků, jak tuto poptávku uspokojit, přičemž šance se nejdříve chopili soukromí podnikatelé. Nejinak tomu bylo i v případě začátků městské hromadné dopravy v Praze.

Těžké začátky

Tou dobou už Pražané mohli používat omnibusové linky, tedy silniční dopravní prostředek tažený koňmi, který bychom mohli označit za předchůdce dnešních autobusů. První pokusy s omnibusy učinil v letech 1829 a 1830 pražský povozník Jakub Chocenský, ale jeho průkopnický čin skončil pro malý zájem veřejnosti neúspěchem. Později to s omnibusy zkoušeli s přestávkami i další podnikatelé. Na začátku sedmdesátých let 19. století se stala mezi obyvatelstvem nejžádanější trasa z dnešního Karlínského náměstí na Smíchov do blízkosti nádraží, kterou provozovalo několik společností.

Spása z Belgie

Situaci zachránil belgický podnikatel Eduard Otlet, označovaný později za „tramvajového krále“,který se podílel na přípravě i stavbě prvního úseku pražské koněspřežné tramvaje. Ve čtvrtek 23. září 1875, v 15 hodin, zahájila v Praze s velkou slávou provoz koněspřežná tramvaj. Trať začínala v Karlíně v blízkosti Invalidovny, kde byl i pozemek určený pro vozovnu a stáje, a vedla dvoukolejně až na hranice Prahy. Zde se stávala jednokolejnou a v takové podobě vedla celým pražským územím přes Poříčí, Příkopy, Ovocnou (dnes 28. října) a Ferdinandovou (Národní) k rozestavěnému Národnímu divadlu. 

Otto Carius se jako dobrovolník přihlásil k tankovému vojsku, a to i přes to, že šlo o jedinou zbraň, u které mu jeho otec zakázal sloužit. Jak se později ukázalo, rozhodl se správně. Sám později napsal: „Nikdy jsem toho kroku nelitoval, a kdybych se měl znovu stát vojákem, je bez debat, že tankové vojsko by byla moje jediná volba!“

Cesta do armády však nebyla jednoduchá, protože mladíka odvodová komise hned dvakrát odmítla jako neschopného služby pro podvýživu. Napotřetí se mu již podařilo dosáhnout cíle a nastoupil ke 104. pěšímu záložnímu praporu, u kterého začal svůj základní výcvik. Během něj se opět jako dobrovolník přihlásil k tankovému vojsku, znovu se tak stal rekrutem a plnil funkci nabíječe v osádce tanku československé konstrukce PzKpfw 38(t) vedené Unteroffizierem Augustem Dehlerem.

Seznámení s tigerem

Po ukončení výcviku se Carius v rámci 20. tankové divize účastnil útoku na Sovětský svaz. Pro většinu jednotky se jednalo o bojový křest a u všech bylo cítit velké napětí. Po prvních 120 km, během kterých nenarazili na odpor nepřítele, se již však cítili téměř jako veteráni. Až do 8. července se posádce Augusta Dehlera mohlo zdát, že jejich největším nepřítelem je všudypřítomný prach na cestách, avšak toho dne dostal jejich PzKpfw 38(t) přímý zásah od sovětského protitankového kanónu. Carius přitom přišel o několik zubů, nicméně již den nato se hlásil zpět ke své jednotce. Brzy následovalo povýšení na Unteroffiziera a převelení zpět do Říše, kde se stal účastníkem kursu důstojnických čekatelů.

Ten však nedokončil a byl odeslán zpět na frontu, aby se účastnil mimo jiné těžkých bojů v okolí Vjazmy. Konečně v listopadu roku 1942 přišlo povýšení do důstojnické hodnosti Leutnant der Reserve (poručík v záloze). Jako velitel čety dál bojoval na východní frontě a při jedné z akcí byl raněn do ruky, ale opět zůstal se svými muži.

V lednu roku 1943 Carius trávil dovolenou doma v Německu, kde jej zastihlo převelení k 500. doplňkovému tankovému oddílu v Paderbornu, kam se mimo něj přesunula celá řada zkušených frontových tankistů k seznámení se zcela novým obrněncem, kterým byl PzKpfw VI Tiger.

Po krátkém období výcviku v okolí Bretaně došlo ke zformování nových rot dohromady tvořících 502. těžký tankový oddíl (schwere Panzer-Abteilung 502). Vyzbrojena tigery se „pětsetdvojka“ vypravila na východní frontu, konkrétně na její severní úsek. Již od poloviny roku 1942 tam experimentálně působila první rota a teprve nyní, v polovině roku 1943 měl být oddíl nasazen v plné síle tří rot.

Carius působil jako velitel tanku v rámci druhé roty, která od 22. července osm týdnů nepřetržitě bojovala v takzvané třetí bitvě u Ladožského jezera. Carius si k tomu poznamenal: „Byli jsme zklamaní, že se úspěch, který jsme si slibovali od nových strojů, nedostavoval. Co víc, velitelé našeho oddílu se střídali skoro stejně tak rychle jako to, která strana zrovna ovládala výšiny u Siňavina. Spousta kamarádů padla.“

Následovaly boje u obklíčeného města Nevel severně od Vitebska a pak na začátku roku 1944 ústupové boje, během nichž tigery kryly stahování německé armády od Leningradu na novou obrannou linii.

Bitva evropských SS

Když se 502. těžký tankový oddíl stahoval ke starobylému estonskému městu Narva ležícímu na stejnojmenné řece, dozvěděli se jeho muži o mohutných opevněních a vybudovaných protitankových opěrných bodech, které měly zadržet postup Rudé armády. Jako zkušení frontoví vojáci však byli skeptičtí a jejich očekávání se po příjezdu na místo potvrdilo – linie existovala v podstatě pouze na papíře. Carius, který neoficiálně velel 2. rotě, měl se svými muži za úkol podporovat v boji 11. divizi pancéřových granátníků SS „Nordland“, spadající pod III. tankový sbor SS.

Jejího velitele, SS-Brigadeführera Fritze von Scholtze, nalezl Carius až po delším hledání, a sice na velmi nezvyklém velitelském stanovišti – v autobuse. Tankista se zde dočkal velmi přátelského přijetí a až po skleničce něčeho ostřejšího a familiárním rozhovoru obdržel úkoly pro tigery na frontě u Narvy. Bojovou morálku mu pak ještě více posílilo zcela náhodně setkání s polním maršálem Walterem Modelem, který jej nejprve naoko „zpražil“ za ústup na západní břeh řeky, a posléze jej učinil osobně zodpovědným za to, že se žádný sovětský tank nedostane přes poslední zbývající most přes Narvu.

Carius tedy postupně se třemi obrněnci, nad kterými měl velení, pomáhal odrážet sovětské útoky jižně od města a jeho skóre utěšeně narůstalo o další a další nepřátelské stroje, zejména střední tanky T-34 a lehké T-60. To vše i přes skutečnost, že jeho vlastní stroj byl také několikrát zasažen. Díky těžkému pancéřování však vždy vyvázl bez většího poškození.

Zvláště dobře se osvědčila spolupráce s Feldwebelem Albertem Kerscherem, který velel druhému ze tří tigerů. Pouze mezi 17. a 22. březnem se třem Cariusovým strojům podařilo vyřadit úctyhodných 38 sovětských tanků, čtyři útočná děla a 17 kanónů. Tyto úspěchy nemohly zůstat bez odezvy, a tak byla rota jmenovitě zmíněna v denním hlášení Vrchního velitelství Wehrmachtu a Cariuse jeho nadřízení navrhli na udělení Rytířského kříže, který obdržel 4. května 1944.

Dokončení za týden

Kupa galaxií v souhvězdí Vývěvy je po kupách v Panně a v Peci třetím nejbližším objektem svého druhu: Dělí ji od nás 130 milionů světelných let. Uskupení měří asi dva miliony světelných roků a charakterizuje ho značná kompaktnost a vysoký podíl eliptických galaxií oproti spirálním hvězdným ostrovům. Žádný z 200 členů kupy není dominantní. Svislý pás plynu zachycený v levé části snímku představuje zřejmě pozůstatek supernovy ve Vývěvě, a s kupou tedy nesouvisí. 

Bakterie jsou stále odolnější vůči antibiotikům a nám se krátí čas. Musíme co nejrychleji hledat nové typy antibiotiky i jiné léčebné postupy, které bychom mohli proti bakteriím použít.

Američtí vědci hledají nová antibiotika i u bájných nestvůr. Objevili totiž slibnou látku se silnými antibakteriálními účinky v krvi draků našeho světa, tedy velkých a dravých varanů komodských.

Účinky dračí krve

Když vyrobili syntetickou verzi této látky, kterou nazvali DRGN-1, tak ji vyzkoušeli na myších nakažených dvěma typy nebezpečných bakterií. Experimenty ukázaly, že „dračí krev“ má tři velmi užitečná vlastnosti: 1. dokáže proděravět buněčnou stěnu bakterií různého druhu, 2. rozpouští biofilmy, proteinové povlaky, jimiž se chrání kolonie bakterií a také 3. podporuje hojení poškozené tkáně.

TIP: Nebezpečí roste: V roce 2050 zabijí rezistentní bakterie 10 milionů lidí ročně

Vědce k výzkumu inspirovala nápadná odolnost varanů. Přežívají totiž devastující zranění, jako jsou ztráty končetin, aniž by se jim do takových ran dostávala infekce. Jak je vidět, dračí krev má svou moc.

Špicberky jsou jedním z mála míst, kde přírodní procesy dosud nebyly nenávratně narušeny člověkem. O tom svědčí třeba jedno ze základních pravidel pobytu na ostrovech: „Neopouštějte své obydlí beze zbraně a bez znalosti jejího použití!“ Pokud se pohybujete terénem, musíte počítat s tím, že jste tu jen hostem. Tohle je země ledních medvědů a rychle se měnícího počasí.

TIP: Král Arktidy v slepé uličce aneb Evoluční problémy ledních medvědů

Přes zdánlivou pustotu je tato „brána“ Arktidy domovem pro několik druhů savců a množství ptáků. Trpělivý pozorovatel se může těšit na setkání s divokými soby, polárními liškami nebo obrovskými mroži. Pro každého, kdo se do oblasti Špicberků vypraví, si severská divočina určitě připraví některé ze svých krás. Až budete kráčet s batohem a puškou na zádech krajinou nebo obdivovat její půvab během okružní plavby, nezapomeňte ještě na jedno důležité pravidlo. „Nezanechejte zde víc, než otisk vašich bot!“

Jedinečná stavba v sobě ukrývá dvě ložnice s krbem, jednu koupelnu, žulovou mozaikovou podlahu a točité schodiště, které vede do druhého patra. Měsíční pronájem této dřevěné boty činí v přepočtu zhruba 30 tisíc korun. Bydlení ve tvaru kovbojské boty však není prvním ani posledním netradičním počinem tohoto texaského architekta. Phillips má prý v plánu postavit dům ve tvaru kovbojského klobouku.