V ulicích hlídkují vojáci a policisté – alespoň ti, kteří ještě neonemocněli nebo nedezertovali. Nemocnice trpí nedostatkem lékařů a sester; poslední zbytky léků distribuují ozbrojené vojenské kolony a v městských parcích vyrostly stany s provizorními lazarety, které se postupem času mění na márnice. Ti, kdo dosud neprchli, nyní chvatně opouštějí velká města a hledají útočiště na venkově – čím dál od civilizace, tím lépe. Obyvatelé odlehlých samot se považují za šťastlivce… 

Nezastavitelné šíření 

Takhle vylíčil v předním vědeckém časopise Nature vizi velké chřipkové epidemie britský žurnalista Declan Butler. Ve fiktivním deníku popisuje virovou katastrofu, při níž onemocněla čtvrtina obyvatel planety a 30 milionů lidí přišlo o život. Butlerův příběh může někomu připadat jako sci-fi, jenže podobná nemocnost a úmrtnost provázela třeba velkou chřipkovou epidemii v roce 1918: Odhaduje se, že při ní zemřelo 40–100 milionů osob.

TIP: Ebola a ti druzí: 9 nejnebezpečnějších virů světa 

Někdy se dopady tzv. španělské chřipky bagatelizují. Nejrůznější vědci poukazují na to, že medicína před sto lety nevládla takovými možnostmi, jaké nabízí moderní lékařská věda. Výzkum virů, které vyvolaly španělskou chřipku, však odhalil, že se množily čtyřicetkrát rychleji než současné chřipkové viry. Odhaduje se, že jeden nemocný tehdy nakazil až šest zdravých, a někde tento poměr vyšplhal dokonce k deseti. Pro srovnání: V dnešních pravidelných zimních chřipkových epidemiích se od nemocného obvykle nakazí jeden či dva lidé. Jak bychom se asi vypořádali s návratem zabijáka srovnatelného se španělskou chřipkou? 

Na všechny léky nezbudou

Moderní medicína dokáže hodně, ale všemocná není. Pacienty s těžkým zápalem plic vyvolaným například chřipkovým virem může zachránit zařízení pro umělou plicní ventilaci. Když jej ale budou ve velkém městě potřebovat stovky, nebo dokonce tisíce lidí, nebude přístrojů dost. Moderní léčiva dál dokážou omezit množení některých virů, ovšem jejich zásoby jsou dimenzovány na epidemie běžných rozměrů. Pokud v zemi onemocní miliony lidí, na všechny se léky nedostanou. Výroba chybějícího množství si vyžádá čas (a tedy i další mrtvé), a to vše samozřejmě za předpokladu, že vysoká nemocnost personálu nevyřadí z provozu farmaceutické továrny.

Naše civilizace je snadno zranitelná, neboť ji udržují v chodu armády specializovaných profesionálů z mnoha oborů. Většina domácností si nedokáže zajistit potřebné potraviny z vlastních zdrojů a je závislá na fungující zemědělské výrobě. Bezproblémový provoz elektráren, vodáren a vodovodů, plynáren, dálkového vytápění, silniční sítě, železnic a dalších vymožeností moderního světa bereme jako samozřejmost. Jakmile ovšem ulehnou s těžkou chřipkou ti, kteří je obsluhují, začne se náš zdánlivě stabilní svět hroutit jako domeček z karet. 

Živá hrozba

Každý rok jsme svědky objevu nových infekčních chorob, které ze dvou až tří čtvrtin vyvolávají viry, jimiž jsme se nakazili od zvířat. Dokonce i nové mutace chřipky přecházejí na člověka z populací drůbeže a volně žijícího ptactva s jedním „přestupem“ v podobě domácích prasat. Někdy však na nás může chřipkový virus přeskočit přímo z ptáků a takto se zřejmě zrodila i španělská chřipka. V současnosti pak mezi potenciálně nebezpečnými „skokany“ figuruje například ptačí chřipka H5N1, které chybí jen pár malých změn dědičné informace, aby se mohla bez potíží šířit lidskou populací.

TIP: Nebezpečné infekce: V Číně se šíří smrtící ptačí chřipka H7N9

Mezi volně žijícími zvířaty patří k hlavním zdrojům virů hlodavci a hlavně netopýři, od kterých jsme se například nakazili ebolou či virem SARS. V dávnějších dobách se přímo z netopýrů přenesl na člověka také vir příušnic a aktuálně byly u těchto drobných savců odhaleny mikroorganismy, jež se nápadně podobají původcům lidské žloutenky. 

Zákeřně jednoduché

Spektrum původců infekčních chorob sahá od virů přes bakterie a plísně až po prvoky a červy. Viry však z hlediska propuknutí zcela nové ničivé pandemie představují zdaleka největší riziko, protože jsou v podstatě velmi primitivní: Obsahují jen malou dědičnou informaci uzavřenou do bílkovinného obalu a svým způsobem si nezaslouží ani označení „organismus“, jelikož se samy nedokážou rozmnožovat. Musejí k tomu proniknout do nitra buňky, ovládnout její životní pochody a následně je „zapřáhnout“ do svých služeb. 

K nejnebezpečnějším virům patří ty, jejichž dědičná informace má podobu kyseliny ribonukleové (RNA). Na naší planetě se vyskytovaly již před 500 miliony roků a už tehdy napadaly obyvatele oceánu. Vedle chřipkových virů patří k tzv. RNA virům nejen zika či HIV, ale také původci žloutenky, SARS, obrny nebo eboly.    

Zákeřnost RNA virů spočívá v jejich rozmnožování: Když v hostitelské buňce vytvářejí kopie své dědičné informace, vypomáhají si vlastní bílkovinou, kvůli níž vzniká na tisíc písmen genetického kódu obvykle alespoň jedna chyba. Nový virus si tak nese v dědičné informaci celou řadu „překlepů“, přičemž jej drtivá většina z nich znevýhodňuje. Tu a tam mu však náhoda zajistí i výhodnější vlastnost – a co je dobré pro virus, to pochopitelně vůbec neprospívá jeho obětem.

Náhodné změny

Právě takové náhodné změny dědičné informace vynesly na pochybné výsluní virus zika, který byl objeven před 70 lety v africké Ugandě, ale doma je zřejmě v Asii. Ani na jednom ze zmíněných kontinentů nepůsobil obyvatelům vážnější problémy. Situace se ovšem změnila, když se rozšířil přes Oceánii až do Jižní Ameriky. Během transpacifické cesty získal novou vlastnost: Konkrétně se zaměřil na lidský nervový systém, a jeho jihoamerická verze tak může u nemocných vyvolat typ ochrnutí označovaný jako Guillain-Barrého syndrom. U plodu v těle matky pak narušuje vývoj mozku a výsledkem je těžké postižení novorozenců zvané mikrocefalie: Mozek – a s ním obvykle i celá hlava – přestane předčasně růst. 

TIP: Boj s ebolou v Libérii nekončí: Lékaři objevili nový případ

Podobně změnila v roce 2014 své vlastnosti také ebola a výsledkem se stala nejhorší epidemie od objevení viru v roce 1976. První epidemie postihly obvykle pouze několik stovek obyvatel. V roce 2014 však virus podle oficiálních statistik napadl víc než 28 tisíc lidí a zanechal za sebou přes 11 tisíc mrtvých. Skutečný počet nemocných i obětí byl ovšem zcela jistě mnohem vyšší. 

Šance na přežití

Během žádné epidemie v historii neonemocněla celá populace v postižené oblasti a už vůbec se nestalo, že by všichni nešťastníci zemřeli. Přitom epidemie, které propukaly v hlubší i nedávné minulosti, nepatřily k nejmenším. Často dokonce rozhodovaly o tom, kdo vyjde vítězně ze střetu dvou civilizací: Když například Evropané dorazili do Nového světa, nesli si s sebou kromě ocelových mečů, mušket a střelného prachu také jednu velmi nenápadnou, ale o to mocnější zbraň – choroby. 

Evropa založila svou obživu na pěstování zemědělských plodin a chovu hospodářských zvířat. Lidé žili s drůbeží, prasaty, psy, kočkami, ale i s myšmi, krysami a potkany po tisíciletí doslova pod jednou střechou. A za tu dobu si vůči některým zvířecím virům vybudovali obranyschopnost. Indiáni a Eskymáci však zvířata nechovali a neměli imunitní systém na konfrontaci s jejich viry připravený. Spalničky, chřipka, neštovice a další pro Evropany banální choroby pak zahubily víc původních obyvatel Severní a Jižní Ameriky, než kolik jich dokázali povraždit bílí dobyvatelé. Ani v těchto případech ale nezemřeli všichni. Vždy se našel někdo, kdo byl proti novému smrtícímu viru odolnější a přežil.

Ochromená civilizace

Můžeme tedy celkem s jistotou předpokládat, že ani budoucí ničivé epidemie lidstvo zcela nevyhubí. Na druhou stranu není jisté, zda přežije i naše civilizace. Technický pokrok a prudký rozvoj nám sice otevírají nové možnosti, ale zároveň zvyšují zranitelnost moderního světa. Představme si třeba, že by najednou zmizeli všichni programátoři a my bychom nemohli využívat vymožeností nového softwaru: Jak bychom asi civilizaci, která stojí a padá s počítači, udrželi v chodu?

TIP: Šílený experiment: Vědci vytvořili virus zabijácké chřipky

Odborníci se shodují, že na novou závažnou virovou pandemii nejsme připraveni. Nevíme, jaké viry na nás číhají, a logicky tak proti nim nemáme léky či vakcíny. Lékaři a vědci, kteří by tento deficit odstranili a vytvořili potřebný „arzenál“ pro boj s novými virovými nákazami, zoufale chybějí. A nejcitelněji se jich nedostává tam, kde je pravděpodobnost vzplanutí virové pandemie nejvyšší – tedy v zemích třetího světa. Epidemie eboly v západní Africe z roku 2014 představovala jen malou ukázku toho, čemu můžeme čelit prakticky kdykoliv. 

Nejrozsáhlejším projektem pátrání po mimozemských civilizacích je v současné době projekt Breakthrough Listen, který je součástí programu Breakthrough Initiatives, založeného a financovaného miliardářem Yuri Milnerem. Cílem tohoto projektu je hledat rádiové signály vysílané z planet u blízkých hvězd, které by prozradily přítomnost cizí civilizace.

Lidé tohoto projektu před pár dny na setkání odborníků nazvaném Breakthrough Discuss, které se konalo na Stanfordu v Kalifornii, zveřejnili první várku získaných dat. Tato data pocházejí od radioteleskopu Green Bank, který po dobu 400 hodin pozoroval celkem 692 hvězd, vesměs vzdálených méně než 160 světelných let. Radioteleskop během těchto pozorování hledal podezřelé rádiové signály v pásmu 1,1 až 1,9 Ghz.

TIP: 100milionový plán: Stephen Hawking a Yuri Milner chtějí najít mimozemský život

Dohromady to bylo 4 768 jednotlivých pozorování, během nichž odborníci odhalili 11 podezřelých událostí. Podle detailní analýzy šlo ale ve všech těchto případech o interferenci s jevy v blízkosti Země, pravděpodobně s našimi satelity na oběžné dráze kolem Země. Přes veškeré snažení tedy zatím projekt Breakthrough Listen dopadl stejně jako předešlé podobné akce. Vůbec nic jsme zatím nenašli.

Nad hřebeny bílých vápencových hor krouží mohutní supi mrchožraví, vznášejí se plavně nahoru a dolů, kličkují, přelétají v celých skupinách a vzápětí mizí za některým z horizontů. Stojím na pobřeží ostrova Sokotra, který se nachází asi dvě stě kilometrů od okraje afrického pobřeží a dvakrát tak daleko od břehů Jemenu, k němuž náleží.

Malý bratr Afriky

I když je Sokotra největším jemenským ostrovem, z pohledu geografa a geologa má mnohem blíž k Africe. Kdysi byl totiž součástí afrického kontinentu, od nějž se oddělil před přibližně sedmdesáti miliony let. Díky vzniklé izolaci se zdejší fauna a flóra dlouho vyvíjela zcela samostatně, takže až 37 % rostlin na ostrově je endemických. U živočichů je toto číslo ještě vyšší – až 90 % plazů a zástupců hmyzí říše nenajdete nikde jinde na naší planetě. Neméně bohatý je život v pobřežních vodách a pestrost zdejšího ptactva. Pro svoji jedinečnost bylo souostroví v roce 2008 zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Zmíněný vztah mezi Afrikou a ostrovem dokazuje i hloubka moře mezi posledním výběžkem somálské pevniny (mysem Guradafui) a Sokotrou. Ta dosahuje v průměru 200 metrů, zatímco dno mezi souostrovím a jemenským jižním pobřežím padá až do hloubky pěti kilometrů. Geologická stavba souostroví, k němuž kromě Sokotry patří i mnohem menší ostrovy Abd-al-Kúrí, Samha, Darsa a skalní útesy Kaal Firawn a Sábúníja, se rovněž podobá somálské. Pevnina je v převážné míře tvořena sedimenty – vápenci a pískovci z období křídy. Nejvyšší pohoří přesahující výšku tisíc dvě stě metrů je žulové.

Už během prvních kilometrů cesty ostrovem člověka zaujmou svahy porostlé silnými kmeny sukulentu Adenium obesum socotranum. Navzdory malé výšce působí kmeny mohutným a pevným dojmem, ale ve skutečnosti jsou velmi měkké a plné vody. Při bližším pohledu je pak možné spatřit desítky arabských nápisů, které do poddajného materiálu vyrývají jemenští turisté. Ve snaze zanechat po sobě něco viditelného i zcela nevhodným způsobem jsou bohužel lidé na celém světě stejní.

Gekon jako domácí mazlíček

Procházet se přírodou Sokotry je dobré s trpělivostí a beze spěchu. Jen tak můžete zahlédnout i zdejší téměř nepatrné obyvatele, kteří žijí při zemi. V takovém případě určitě zahlédnete gekona Pristurus socotranus. Několikacentimetrové zvířátko se rádo zkoumavě porozhlíží po okolí, a když nebudete dělat příliš prudké pohyby, není ani bojácné. Gekonek je aktivní během celého dne a umí hbitě využívat všechny skrýše, které mu nabízí zvětralé balvany. Už méně častá je Mabuya socotrana – ještěrka s tmavohnědým zavalitým tělem a dlouhým tenkým ocasem. Dorůstá délky až dvaceti centimetrů a teprve v dospělosti získává typické maskovací zbarvení. Mláďata naproti tomu mají žlutočerně pruhované tělo a ocas s nádechem do modra.

Mezi asi třiceti druhy plazů, které je možné na ostrově vidět, jsou i takové, jež lze považovat za téměř domácí mazlíčky místních obyvatel. To určitě platí o gekonovi
Hemidactylus flaviviridis, který obývá snad každý kamenný dům na ostrově. Uvnitř usilovně loví hmyz, což z něj dělá vítaného člena tradiční ostrovní domácnosti.

Největším gekonem Sokotry je Haemodracon riebeckii, dorůstající až délky třiceti centimetrů. Tento noční tvor žije v dutinách stromů. Počet druhů zdejších gekonů však nemusí být konečný. Vždyť teprve před deseti roky byl na náhorní plošině Diksam objeven poslední nový druh Haemodracon dracaenacolus.

Z rybářů jeskyňáři

Při objevování krás ostrova nemusíte zůstávat jen na povrchu. Značný podíl vápenců mezi zdejšími horninami je dobrým předpokladem pro existenci jeskyň. I když ale budoucnost určitě může přinést mnohé speleologické objevy, dnes známé podzemní systémy jsou především soustavou jednoduchých převisů a tunelů. Některé z nich však mají portály úctyhodných rozměrů a mezi ně rozhodně patří jeskyně Al-Hoq, nacházející se vysoko ve skalnatých srázech severovýchodní části ostrova.

Vyšplhat se nahoru je při tropických teplotách pořádná rozcvička, při které budete mít vždy asistenci. Obyvatelé malé vesničky, kterou prochází cesta vedoucí k jeskyni, si totiž z provádění jemenských i zahraničních turistů udělali slušné živobytí. Průměrná taxa 1 500 riálů je ekvivalentem přibližně sto dvaceti pěti korun. To pro nás není nijak přehnaná částka, ale v Jemenu jde o sumu představující denní plat vojáka. Skupinek směřujících do podzemí je navíc možné doprovodit denně několik. Není tedy divu, že se z osady rybářů stala vesnice amatérských jeskyňářů a na cestě vás tak mohou doprovázet muži zastupující téměř všechny věkové kategorie, často ve složení otec a syn.

Cestu lemují krásné sytě červené květy endemické rostliny Caralluma socotrana a za výšlap strmými kamenitými svahy rozhodně stojí pohled na mořskou hladinu z portálu jeskyně. Samotná jeskyně Al-Hoq ale může být pro speleologa i obyčejného návštěvníka zklamáním. Její hlavní chodba tvoří dlouhý a v úvodní části i vysoký tunel. Krápníková výzdoba je ale z velké části mrtvá, nemá přísun vody a pomalu zvětrává. Nejvýraznějším útvarem je pěkný několik metrů vysoký stalagnát, který stojí nad jezírkem v místě dosud známého závěru jeskyně.

V krajině dračí krve

Zatímco jeskyně tvoří méně známou tvář ostrova, strom Dracaena cinnabari je zřejmě jeho nejtypičtějším symbolem. Není divu, že tato bizarní rostlina má množství mystických názvů. V arabštině se jí říká „damm al-achwajn“, tedy „krev dvou bratří“, anglické jméno zní „dragon blood tree“ – „strom dračí krve“. Kořenem obou pojmenování je netradičně zbarvená míza, která se kdysi používala v tradiční medicíně i jako kvalitní barvivo.

Dračí stromy nejhojněji porůstají náhorní plošinu Diksam v centrální části ostrova. Na horizontu svítí hory evokující pravěk a planinu roztíná hluboká rána údolí Wádí Dirhur. Na tomto kouzelném místě tvoří jedinečné stromy celé háje a procházka pod jejich korunami je mocným magnetem pro každého návštěvníka.

V nejnižším bodu údolí vytváří říčka skalnaté bazénky. V oblibě je mají především arabští turisté, jejichž zábava připomíná bláznění malých dětí. Skáčou do vody, zpívají a tancují. Někteří výlet do přírody spojí s obědem, kterým je vařené nebo pečené maso hubené kozy připravené některým ze zdejších vesničanů.

Odpolední poklid přerušují poděšené výkřiky. Důvodem je více než čtyřiceticentimetrová červeně zbarvená stonožka Scolopendra valida, která přeběhla mezi slunícími se, aby se v příštím okamžiku zase skryla do skalní štěrbiny. Tahle potvůrka je jedovatá, a ačkoli nepředstavuje smrtelné riziko, směs acetylcholinu, histaminu, serotoninu, proteázy a kardiodepresiv, již má pro svoji oběť v pohotovosti, je nesmírně bolestivou kombinací. Arabové říkají stonožce „umm arbaa-wa-arbaín“, tedy „matka čtyřiačtyřiceti“, který sice matematicky neladí s obecným českým označením, ale počet nohou popisuje přesněji. Místní scolopendru dobře znají a zřejmě pro ně nebude tajemstvím ani to, že hlavní nebezpečí představují kusadla na její hlavě a nikoli hrozivě vyhlížející poslední pár závěsných nožiček.

Vzácná sladká voda

Mnohem příjemnější pohled než tělo jedovaté stonožky nabízejí říčky a malá jezírka naplněná průzračnou vodou. V nich se pomalu pohybují fialoví sladkovodní krabi Potamon socotrensis a okolní skály si za místo chvilkového odpočinku zvolilo několik vážek rodu Trithemis arteriosa.

Déšť je na Sokotře sezónní záležitost, takže sladkovodní toky jsou jen na pár místech. Jedním z nich je právě dno údolí Wádí Dirhur, několik menších toků je možné najít i v údolích směřujících na jižní pobřeží nebo ve vnitrozemské dolince Homhil na severovýchodě ostrova. Z vodních toků nacházejících se v bezprostřední blízkosti pobřeží jsou nejzajímavější říčky v oblasti Arher na východním výběžku ostrova. Ty vytékají zpod skalnatých stěn a jen asi po dvou stovkách metrů se vlévají do moře. Jejich okolí je tvořeno vysokými dunami z jemnozrnného písku, které barevně ostře kontrastují s okolními stěnami i s mořem. Po písku nedaleko ústí krátkých toků pobíhají neskutečně mrštní bílí krabi rodu Ocypoda, kteří si v jeho nánosech kopou hluboké díry.

Přijde změna včas?

Střípky mozaiky spojující se do jedinečného pohledu jsou oslavou přírody, ale detailnější pohled do okolí je spíše krutým zrcadlem nastaveným lidské lhostejnosti. Vždyť lidé tady „výměnou“ za kouzelný zážitek zanechávají plastové odpady nebo zbytky jídla. Právě lidská činnost představuje největší hrozbu pro budoucnost místní biodiverzity. Zavlečená domácí zvířata systematicky ničí mladé výhonky vzácných druhů rostlin a tím i přirozené prostředí endemických živočichů. Desítky tisíc koz a jen o něco méně ovcí, oslů, krav a velbloudů se pase skoro na celé ploše ostrova. Zbývá doufat, že řešení ve formě přesného vymezení pastvin přijde dřív, než dojde k nenávratnému poškození místní flóry a fauny.

TIP: Pustiny Severní Ameriky aneb Čtyři druhy pouště

Právě jedinečnost ostrova a z toho plynoucí turistický ruch nabízí zdejším obyvatelům zajímavý zdroj příjmů. Je ovšem nezbytné uvědomit si nutnost ochrany přírody a první kroky učinit v co nejkratším možném čase. Jemen, překrásná, ale chudobná arabská země, má dnes ale bohužel i mnohem závažnější problémy.

Už při prvních bojích s Němci museli povstalečtí vojáci za Slovenského národního povstání na většině území ustupovat. Kriticky vypadala především situace na východě, v prostoru Poprad–Levoča–Spišská Nová Ves, kde okupační vojska postupovala nejrychleji. Povstalecké jednotky zde potřebovaly lepší organizaci, chybělo jim pevné velení a v neposlední řadě nefungovalo na jejich straně ani zásobování.

Průlom na východě

Když se v Banské Bystrici dozvěděli o ústupu povstaleckých vojsk na východě osvobozeného území, zmocnila se jich panika. Předpokládali, že německá okupační vojska se nezastaví a údolím Hronu proniknou přímo do centra povstání. Velení muselo rázně zakročit – vrchní velitel Ján Golian provedl změny ve velení a také nechal přisunout další posily. Do čela povstaleckých jednotek v této oblasti jmenoval čerstvě příchozího zpravodajského důstojníka stotníka generálního štábu Jána Juraja Staneka. Ten měl svým frontovým nasazením odčinit prohřešky, kterých se dopustil v souvislosti s neúspěšným zapojením bratislavské posádky do povstání. Vojáci byli po ústupu ze Spiše zcela vyčerpáni, přesto si udržovali celkem vysoké odhodlání.

Z přidělených jednotek v celkové síle asi 2 000 mužů vytvořil Stanek bojovou skupinu Jánošík, jejíž velitelské stanoviště se nacházelo v obci Červená Skala. Organizačně se skládala ze štábní roty, dvou pěších praporů, kombinovaného dělostřeleckého oddílu (šest houfnic), tankové roty (jedenáct LT vz.38), roty leteckého dorostu, čety protitankových kanónů (čtyři německé Pak 40) a několika partyzánských oddílů z brigád Jánošík, Za svobodu Slovanů a 1. čs. partyzánské brigády J. V. Stalina.

Váhání stotníka Staneka

Situace v prostoru Telgártu byla od rána 4. září 1944 stabilizovaná. Zástupci partyzánských jednotek, které se zde nacházely, žádali Staneka, aby podnikl útok. Ten je však nejprve odmítl s odůvodněním, že musí ještě reorganizovat své jednotky. Na večer toho dne svolal Stanek štábní poradu, které se zúčastnili i partyzáni. Ti opět poukazovali na fakt, že tu Němci zatím nestihli vybudovat důkladné postavení, proto se jeví výhodné na ně zaútočit a vytlačit je z údolí Hronu.

A protože hlavní německé síly útočného pluku 1. tankové armády se tou dobou nacházely u Popradu a Spišské Nové Vsi, existovala zde velká šance na úspěch. Telgárt bránila jen zesílená pěší rota Wehrmachtu čítající maximálně 400 mužů a podle průzkumu disponovali pouze jednou houfnicí a čtyřmi kanóny Pak 40. Ačkoli Stanek partyzánským velitelům nedůvěřoval, nechal se jimi nakonec přemluvit k útoku.

Spíš symbol než strategická kóta

V úterý 5. září 1944 v 5.20 zahájilo povstalecké dělostřelectvo palbu na postavení nepřítele. Současně vyrazila do boje pěchota a tanky, postupující na vnější straně levého křídla. Německé protitankové kanóny však pohotově reagovaly a jeden z povstaleckých LT vz.38 utržil zásah. Zbývající tanky s pěchotou ale zahnaly německé dělostřelce na útěk a postoupily až do vesnice. Zakrátko se opět ocitly pod nepřátelskou palbou, tentokrát minometnou, avšak i tu se jim podařilo umlčet. Vedle toho povstalci ukořistili i dva německé nákladní automobily.

Obec Telgárt mezitím zachvátil požár, proto se z něj povstalecké jednotky stáhly. Ještě před polednem toho dne se tedy slovenským vojákům podařilo vytlačit okupanty z Telgártu a začali postupovat ke kruhovému tunelu pod sedlem Besník. Vydatnou pomoc jim poskytovalo šest strojů Kombinované letky z letiště Tri Duby, které v půlhodinových intervalech bombardovaly nepřátelská postavení a ostřelovaly je palubními zbraněmi. Německý odpor i přesto sílil. Nedaleko tunelu zničili okupanti dvě LT vz.38 z tankové roty npor. Jána Achimského a ve čtyři hodiny odpoledne už slovenský postup nadobro zastavili. Okupační vojska reagovala na vzniklou situaci přísunem dalších posil do telgártského prostoru.

Němci odolávali náletům a díky dobře mířené palbě se jim dokonce podařilo vyřadit tři slovenské letouny. V podvečerních hodinách následně vyrazily německé jednotky do protiútoku a ještě před setměním se jim podařilo vytlačit příslušníky skupiny Jánošík z polozbořené vesnice. Celodenní povstalecká ofenzivní akce tedy vyšla nakonec vniveč. V následujících třech dnech podnikli jánošíkovci ještě několik výpadů na pozice protivníka.

K 9. září se ale frontová linie stabilizovala, a to pouze asi 300–1 600 metrů východně od původní čáry dotyku vojsk. Zpustošený Telgárt zůstal na území nikoho. Později v průběhu září podnikli povstalci v této oblasti další akci, během níž se obec opět ocitla v jejich držení. Když začala generální ofenziva německých vojsk (18. října 1944), jednotky 1. čs. armády na Slovensku držely Telgárt ve svých rukou, a to až do posledních říjnových dnů, tedy těsně do pádu Banské Bystrice.

Zrezivělá legenda Železného kapitána

Útok na Telgárt nepředstavoval dlouhodobě plánovanou akci, ale improvizovaný krok. Povstalci měli nad okupanty výraznou početní i materiální převahu – početně je pětkrát převyšovali, v polním dělostřelectvu měli převahu dvojnásobnou. A zatímco Němci nedisponovali ani jediným tankem, povstalci jich měli hned jedenáct. Z tohoto důvodu označují dnes historici výsledek celé akce spíše jako debakl. Povstalecký tisk však slavil nepovedený telgártský atak jako velké vítězství a v podstatě neschopný Stanek se ze dne na den stal legendárním „Železným kapitánem“.

Velení 1. čs. armády na Slovensku nutně potřebovalo zvýšit morálku svých vojsk, začátkem září 1944 vážně otřesenou neustálými ústupy a porážkami. Za těchto okolností představovalo dobytí nevelkého horehronského území (prakticky pouze luk a polí) mimořádný úspěch. Okupační jednotky nacházející se při Telgártu ve skutečnosti sotva mohly ohrozit nedaleké Brezno nad Hronom, natož Banskou Bystrici.

Stanek skutečný neúspěch své akce později zdůvodňoval zbabělostí partyzánů, kteří se již krátce po poledni nenápadně vytratili z bojiště. Ve skutečnosti však je třeba hledat příčiny ve Stanekovu přístupu k plánování a řízení bojových akcí. Jako zpravodajský důstojník také neměl zkušenosti s velením většímu seskupení než rota, což se nutně muselo odrazit i v krocích, které podnikal.

Němci tentokrát bez viny

Během bojů začátkem září 1944 shořelo v Telgártu na 260 domů. Tvrzení o obci vypálené Němci a hrobech plných povražděných civilistů se nezakládala na pravdě – obětí požáru se prokazatelně stali tři místní starci. Později během povstání navštívila Telgárt komise Slovenské národní rady a obyvatelstvu poskytla finanční pomoc a ošacení, ve více obcích se vyhlašovaly veřejné sbírky. Telgárt nesl v letech 1948–1990 nový oficiální název Švermovo.

Poúnorová moc tak vzdala hold Janu Švermovi, poslanci za KSČ, jenž zemřel při přechodu Chabence. Za roli, kterou Telgárt sehrál v povstání, dostala obec během minulého režimu mnoho vyznamenání a pamětních medailí a obdobně stoupala hvězda Jána Staneka. Jakýsi pomyslný vrchol přehnané heroizace představoval normalizační seriál Povstalecká história, který telgártskou bitvu spolu s „rozhodným postupem“ kapitána Staneka vylíčil jako nejpamátnější momenty bojů. 

K jaru neodmyslitelně patří krása čerstvě rozkvetlých květů a přesně tak vypadá i kompletní zrcadlo nového vesmírného teleskopu Jamese Webba. Na čerstvém snímku z Marylandu je 18segmentové primární zrcadlo upevněné na jeřábu ve speciální čisté místnosti Goddardova kosmického střediska.

TIP: Hotovo! NASA hlásí, že obří dalekohled Jamese Webba je kompletní

Vývoj a výroba JWST trvala 20 let, do vesmíru by měl putovat během příštích dvou let. Start dalekohledu je naplánován na říjen 2018, kdy jej z evropského kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně má do vesmíru vynést raketa Ariane 5. Cena nového teleskopu se vyšplhala na 8,7 miliard dolarů (přes 200 miliard korun), původní rozpočet přitom počítal s částkou 5 miliard dolarů.

Skandál s fotkou umírajícího pacienta na krabičce cigaret, která má odradit kuřáky od škodlivého zlozvyku, hýbe celou Evropou. Kromě montéra z jihomoravských Bučovic se v muži na obrázku poznal i Němec Harald Molter. Za svého zesnulého muže Franze ho považuje Rakušanka Johanna Wegerer a nově i Angličanka Jodi Charles, která tvrdí, že na snímku je její otec David Ross.

Za varováním na cigaretách stojí Evropská komise v oblasti zdravotní a potravinové bezpečnosti. Její mluvčí Aikaterini Apostola připustila, že se skutečně několik Evropanů „poznalo“ v nebožákovi na krabičce, jde prý ale jen o jejich iluzi.

„Můžeme potvrdit, že jsme přijali několik nároků od lidí z různých zemí tvrdících, že jsou zobrazeni s respirátorem v ústech,“ uvedla Apostola a ujišťuje, že ve skutečnosti jde o snímky, k nimž mají autorská práva. Totožnost osoby na snímku tvůrci znají, ale chrání její soukromí.

The Flyer má být osobním létajícím strojem na elektrický pohon. Pohánět jej má celkem osm rotorů. K jeho řízení nebude nutné vlastnit pilotní průkaz a prý nebude těžké se to naučit. Legálně s ním bude možné létat v USA, jinde se zatím nebude prodávat. Jedním z podporovatelů projektu je i zakladatel společnosti Google Larry Page.

TIP: Letadlo od kosmické agentury: NASA vyvíjí elektrický stroj X-57

Prototyp The Flyer startuje a přistává vertikálně, stejně jako helikoptéra. Může při tom dosáhnout rychlosti až 40 kilometrů za hodinu.

18. dubna odstartovala z floridského kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station mise Cygnus CRS OA-7. Nosná raketa Atlas V vynesla nákladní loď Cygnus společnosti Orbital ATK, které se již spojila s Mezinárodní vesmírnou stanicí ISS a také další satelity. Součástí nákladu je i flotila 38 cubesatů, malých satelitů mezinárodního programu QB50, jehož účelem je prozkoumat nízké vrstvy termosféry, zhruba v oblasti 90 až 300 kilometrů nad zemských povrchem.

Flotila do ignorosféry

Tato část atmosféry je velmi málo prozkoumaná a odborníci ji proto přezdívají „ignorosféra“. V těchto výškách je už vzduch příliš řídký na to, aby ta mohl probíhat výzkum s využitím letadel nebo balónů. Zároveň je zde ale vzduchu stále tolik, že tu nejsou vhodné podmínky pro satelity.

TIP: Menší a levnější: Nanosatelity otevírají dveře univerzitnímu výzkumu vesmíru

Něco málo o ignorosféře víme díky měřením satelitů, které se tudy vracely na Zemi. A to je v podstatě všechno. Situaci by teď měly zlepšit právě cubesaty programu QB50. Zhruba za měsíc je vypustí astronauté z paluby ISS. Satelity o rozměrech přibližně 20 × 10 × 10 cm budou měřit parametry prostředí a měly by vědcům poprvé poskytout data z většího počtu míst v termosféře současně. 

V zemské půdě se podle odhadů nacházejí zhruba tři biliony tun uhlíku, který je například součástí tlejících rostlin. Tyto pozůstatky se pak stávají domovem mikroorganismů, jež se jimi živí, a mimo jiné tak uhlík přeměňují na oxid uhličitý.

Vědecký tým pod vedením Margaret Tornové zkoumal následky ohřívání půdy vlivem globálního oteplování a přišel se zásadním varováním: Vzrůstající teplota „požírání“ organických zbytků urychluje, a tudíž se zvyšuje také tvorba CO2 – při oteplení o 4 °C vzroste jeho roční produkce na 1 m² půdy z 1 100 g na 1 450 g. Čím teplejší tedy Země bude, tím víc bude také sílit skleníkový efekt.

Když 22. června 1941 Němci zaútočili na SSSR, tvořily základ výzbroje frontového bombardovacího letectva takzvané „rychlé bombardéry“ řady Tupolev SB. Využívalo je plných 71 z 82 bombardovacích pluků. U pěti západních pohraničních vojenských okruhů se nacházelo 1 428 strojů, (1 262 bojeschopných).

Šlo o letouny všech verzí, počínaje nejstarším provedením SB 2-M100 a SB 2M-100A známým z bojů ve Španělsku, přes zlepšené SB 2-M103 se zvětšenou zásobou pohonných hmot a pumovým nákladem a konče verzí Archangelskij Ar-2 (určenou pro střemhlavé bombardování). Letouny byly okamžitě vrženy do bojů a během denních akcí utpěly katastrofální ztráty.

Vývoj zahájila skupina vedená A. A. Archangelským, jež patřila do Tupolevovy konstrukční kanceláře CAGI. Prototyp poprvé vzlétl 7. října 1934. Výroba se rozběhla v roce 1935 a první sériové stroje byly letectvu předány na začátku následujícího roku. Zprvu byl typ považován za střední bombardér (srednij bombardirovščik), od roku 1935 za rychlý bombardér (skorostnoj bombardirovščik), přičemž zkratka obou kategorií je v ruštině SB.

V druhé polovině 30. let však jeho celková koncepce odpovídala spíše zařazení do třídy lehkých bombardérů. Ačkoliv během dlouhé produkce typ průběžně modifikovali (nové pohonné jednotky, zvětšení množství paliva a pumového nákladu, zdokonalení střelecké výzbroje), v červnu 1941 SB představoval naprosto zastaralý typ. Do začátku roku 1941 bylo vyrobeno na 6 656 strojů, včetně cvičných i nákladních verzí.