Sibiřský kadeřník kouzlí na hlavách svých zákazníků vlasové kreace pořádně zhurta – namísto obligátních nůžek totiž používá pořádně nabroušenou sekeru. Daniil svůj salon krásy provozuje druhým rokem a prý se neustále zlepšuje. Dveře si něj podávají nejen odvážné zákaznice, ale i četné televizní štáby z celého světa. Drsný kadeřník má už i svou přezdívku – podle londýnské pověsti z 18. století se Daniilovi přezdívá sibiřský Sweeney Todd. Doufejme, že jeho zákazníky čeká lepší osud než ty, které si vzal do parády vraždící holič z Londýna.

Kdyby se do mladého prince Františka Štěpána Lotrinského nezamilovala dědička habsburských zemí Marie Terezie, nejspíš by se v učebnicích dějepisu neobjevil. Díky přízni císařské dcerky sice dosáhl na nejvyšší tituly, ale po celý život zůstal ve stínu své energické ženy.

Mocný bez moci

František Štěpán byl původně lotrinským vévodou, Lotrinska se však musel po svatbě s arcivévodkyní Marií Terezií ve prospěch Francie a jako odstupné dostal po vymření Medicejských velkovévodství toskánské. Již předtím navíc zdědil těšínské knížectví. 

Za první slezské války pro něj bylo Slezsko prioritou, jak dokládá jeho výrok: „Raději Turky před Vídní, raději odstoupit Nizozemí Francii, raději jakákoli dohoda s Bavorskem než rezignovat na Slezsko.“ Vrcholem jeho kariéry bylo zvolení císařem po druhé slezské válce v roce 1745, císařský titul už tehdy ovšem ztratil praktický politický význam. Zato František Štěpán vynikl jako dobrý organizátor a finančník. Za sedmileté války (neboli třetí slezské války) zásoboval dokonce i pruského nepřítele.

TIP: Boj za lásku: Jak to bylo se vztahem Marie Terezie a Františka Štěpána?

Ačkoli po celou dobu manželství s Marií Terezií to byla ona, kdo držel otěže vlády pevně ve svých rukou, prožili spolu klidné manželství obdařené šestnácti dětmi. O tom, že projednou svítila nad habsburským manželstvím šťastná hvězda, nelze pochybovat. Když František roku 1765 zemřel, neodložila největší panovnice Evropy již nikdy vdovský šat. 

Bezpečnost nade vše

Kde: Harlow, Velká Británie
Problém: časté sesedání

Britským Essexem vede řada cyklostezek, po nichž mohou jezdci na kolech pohodlně cestovat téměř kamkoliv, aniž by se museli proplétat silniční dopravou. Správa hrabství si nicméně vzala do hlavy, že je třeba dbát také na bezpečí případných chodců, a to i na frekventovaných trasách pro bicykly. Ve čtvrti Temple Fields v městečku Harlow tak vznikl cyklistický úsek, kde musejí dát „kolaři“ přednost pěším a sesednout. Na první pohled nijak neobvyklý úkon je však třeba na trase dlouhé necelých 350 m vykonat podle značek celkem sedmkrát: Cyklista se tudíž nestihne ani pořádně rozjet, a už zase brzdí. Není divu, že nařízení nikdo nedodržuje a město zvažuje jeho „opravu“.

Most smrti

Kde: Vancouver, Kanada
Problém: úzký nájezd

Vancouverský most Knight Street Bridge drží smutný rekord v počtu dopravních nehod v rámci celé Britské Kolumbie. Radnice jej proto „zvelebuje“, aby byl bezpečnější nejen pro řidiče, ale i pro chodce a cyklisty. Posledním dvěma jmenovaným skupinám dokonce vytyčila speciální pruh po krajích vozovky a oddělila jej od projíždějících vozidel betonovými příčkami. Pěší se tedy čistě teoreticky mohou cítit bezpečněji, cyklisté však mají nadále smůlu: Betonové hrazení je totiž při nájezdu na most usazeno tak blízko zábradlí, že se do mezery stěží vejde kolo bez jezdce. Při průjezdu byste tak utržili minimálně odřeniny.

Britský trpaslík

Kde: Cardiff, Velká Británie
Problém: krátký pruh

Zřejmě nejkratším pruhem pro cyklisty v celé Británii si udělali ostudu radní v Cardiffu: Jasně červenou, pouze 2,5 m dlouhou plochu nechali namalovat přímo do motoristického jízdního pruhu, a kdyby se měli cyklisté držet v jejích mezích, nestihli by se ani rozjet. Radnice na svou obhajobu tvrdí, že jde o označení místa, kde lze na kole bezpečně přejet vozovku do protisměru; samotní jezdci se však podobné myšlence jen smějí. Poněkud méně zábavná je skutečnost, že zbudování „minipruhu“ stálo v přepočtu neuvěřitelných 76 tisíc korun.

Město cyklistů?

Kde: Bukurešť, Rumunsko
Problém: lidská neschopnost

Bukurešť nepatří mezi vyhledávaná „cykloměsta“ hlavně proto, že jí chybí potřebná infrastruktura. Počet milovníků jízdy na kole tam přesto rok od roku roste a volání po cyklostezkách sílí: Mezi léty 2008 a 2010 jich proto radnice nechala vybudovat celkem 122 km. Trasy však nesplňovaly řadu bezpečnostních podmínek – byly moc úzké, klikatily se ulicemi, stáčely se do pravých úhlů a stály na nich překážky. Není tedy divu, že je o dva roky později policie označila za nevyhovující a kompletně je uzavřela.

Zamýšlený vtip

Kde: Montreal, Kanada
Problém: příliš krkolomná trasa

Zatímco jiné cyklistické stezky v našem přehledu trpí „pouze“ tím, že jsou příliš úzké nebo na nich stojí překážky, ta montrealská připomíná dětskou čmáranici, kterou někdo převedl do skutečného světa – a s touto domněnkou zřejmě nejsme daleko od pravdy. Zmíněná trasa totiž vznikla v Parc des Marchand-de-Bois jako vtip, aby se na ní mohly vydovádět ratolesti obyvatel města. Na rozdíl od předešlých nepovedených stezek je tedy „nepoužitelná“ záměrně. 

Globální oceán planety se postupně otepluje a to přináší následky. Nedávný výzkum prokázal, že se s oteplováním zesilují nebezpečné rudé přílivy. Ty vznikají přemnožením mořských řas, nejčastěji ze skupiny obrněnek.

Obrněnky mohou vylučovat velmi nebezpečné nervové jedy. Ty ohrožují a zabíjejí mořské živočichy a také se hromadí ve škeblích. Lidé mohou být postiženi při koupání, i když si dají k jídlu dary moře.

TIP: Řasy proti rakovině: Geneticky upravené rozsivky zabíjejí nádorové buňky

Oteplování v tomto případě prostřednictvím rudých přílivů ohrožuje mořské ekosystémy, rybářský průmysl a také obyvatele v okolí oceánu.

Kojot prériový (Canis latrans) byl jako samostatný druh popsán až v roce 1832 badatelem Seyem. Původní obyvatelé Ameriky jej ovšem znali již dávno, o čemž svědčí i fakt, že nejstarší doložené zmínky o kojotech se objevují už u starých Aztéků. Ti dobře znali biologii kojotů a ve svém duchovním světě jim přisuzovali mystické vlastnosti a schopnosti. Ostatně samotné slovo kojot vzniklo z aztéckého slůvka cóyotl, které volně přeloženo znamená štěkající pes. Kojot byl ovšem důležitý i v mytologii národů Severní Ameriky.

Šibal, nebo zbabělec?

„Nejrozšířenějším typem vyprávění kmenů Severní Ameriky jsou šibalské příběhy,“ vysvětluje Jan F. Ullrich v předmluvě své mimořádné knihy „Mýty Lakotů, aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi. Nejznámějším šibalem je Kojot, důvěrně známý zejména kmenům v Kalifornii, na jihozápadě Severní Ameriky, na náhorních planinách i na velkých pláních.“

Kojoti však měli pro indiány z plání i velmi praktický význam. Předkolumbovští indiáni samozřejmě neznali koně a přitom kočovali za stády bizonů na mimořádné vzdálenosti. K tomu účelu chytali a ochočovali kojoty, které potom zapřahali do speciálních vleků s nákladem (tzv. „travois“). Kojoti rovněž sloužili při některých slavnostech a rituálních obřadech, nezřídka i jako rituální potrava.

TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní

Zatímco původní obyvatelé Ameriky měli zvířata v úctě a v posvátném respektu, bílí kolonizátoři zvířata jednak vyvražďovali (u některých, jako u holuba stěhovavého a papouška karolinského se jim to zcela podařilo) a jednak je využívali k obohacení slovníku barvitých nadávek. Přitom by povahy zvířat znalí indiáni asi nikdy nepochopili, proč se ustálila slovní spojení jako prašivý vlk nebo zbabělý kojot.

Velmistři přežití

Kojot se jako jedno z mála zvířat na světě může pochlubit zajímavým faktem – jeho původní areál výskytu se v průběhu posledních staletí znatelně a dramaticky rozšířil. Dnes můžeme kojoty pozorovat od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému.

Tento unikát byl způsoben především obdivuhodnou přizpůsobivostí kojotů a jejich uměním přežít takřka všechno. Kojoti tak úspěšně přečkali i „strychninovou válku“ – dobu masového vyvražďování vlků. Gary Snyder vysvětluje úspěšnost rozšíření těchto psovitých šelem takto: „Kojot přežívá na těch místech Západu, kde už vlk téměř vyhynul. Jak jsem se dozvěděl, kojot se totiž netkne otráveného sousta. Kusy hovězího napuštěného strychninem, které rančeři políčili, vlky vyřídily. Kojoti se velice brzo naučili nedotýkat se otrávených návnad, a tak se jim daří.“

Kojot se časem přizpůsobil i životu v krajinách obydlených člověkem (přestože „civilizovaný“ člověk byl vždy jeho nepřítelem) a v současnosti proniká i do velkých měst. O tom svědčí i občasné šoty v televizních novinách, jako například reportáž o zběsilé honičce policistů za vyděšeným kojotem v newyorském Central Parku.

Neobvyklý „antikojotí alarm“

Zkušenosti ukázaly, jak pohotově dokáží kojoti využít díry vzniklé v potravním řetězci. Když byli v národním parku Yellowstone v roce 1926 vyhubeni vlci, rapidně se tady přemnožili nejen jeleni wapiti, ale i kojoti. Ti začali fatálně decimovat stavy vzácné lišky šedohnědé, malé šelmičky vážící pouhých 2,5 kg, která je posvátným zvířetem indiánského kmene Černonožců. Po reintrodukci vlků do Yellowstonu (1995) nastala změna: vlci začali počty kojotů regulovat a následně se zvýšily stavy lišky šedohnědé.

Zajímavý a úspěšný experiment realizovali rančeři ve státě Washington – namísto pasteveckých psů zde ovčí stáda hlídají lamy. Poněvadž lamy musí mláďata ve své jihoamerické domovině neustále chránit před liškami, reagují na všechny psovité šelmy stejně prudce. Jakmile lama spatří kojota, varuje ovce poplašným signálem, odvážně a sebevědomě se k šelmě rozběhne a snaží se jí zasadit úder svými ostrými kopýtky. Rančeři si libují, že lamy, na rozdíl od pasteveckých psů, žerou místo masa trávu a navíc se dožívají o hodně vyššího věku než psi – v průměru asi 25 let.

Oběti a nepřátelé

Kojoti se občas shlukují do smeček podobně jako vlci, ale nejčastěji žijí pouze v párech. Oba rodiče se přitom velice výrazně podílí na výchově potomků. Jídelníček kojotů je pestrý. Nejčastěji loví hlodavce (zajíce a králíky), ale když se naskytne příležitost, chytají ryby, žáby, drobné obratlovce a vybírají ptačí hnízda druhů hnízdících na zemi. V zimě se často pokoušejí zabíjet bobry u jejich hradů, na podzim sbírají různé lesní plody, bobule a ovoce. Občas také skolí mláďata velkých kopytníků a nikdy nepohrdnou žádnou mršinou, čímž v přírodě plní funkci zdravotní policie.

Vlci, pumy, medvědi a jaguáři kojoty příliš netolerují, považují je za potravní konkurenty a snaží se je ze svého území vyhnat. Proto se kojoti ani příliš nepřiživují na jejich kořisti, jak to u velkých predátorů běžně dělají jejich afričtí a asijští příbuzní – šakalové.

Kojoti občas mohou působit škody na ovčích stádech, kdy loví především malá jehňata. V minulosti se lidé domnívali, že kojoti běžně loví i značně velkou kořist, o čemž se můžeme dočíst i ve starší „odborné“ literatuře. Lidský omyl byl pochopitelně i důvodem nemilosrdného pronásledování těchto šelem. Koneckonců dodnes se ročně jen v USA uloví až 90 000 kojotů.

Happening s kojotem

Přes nevraživost mezi moderním člověkem a kojoty se tato šelma pozvolna dostávala z indiánských mýtů i do symbolického světa bílých lidí. Jako jeden z prvních využil kojota jako symbolu německý multimediální umělec a provokativní filozof Joseph Beuys.

Průběh jeho excentrické burcující akce zachytil Václav Cílek v knize Makom – Kniha míst: „V roce 1974 uskutečnil Beuys v New Yorku akci nazvanou ‚Kojot. Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mě‘. Beuys přistál na letišti, nechal se zabalit do plsti a odvézt sanitkou do galerie, aby zdůraznil, že v zemi je něco nemocného. V galerii na umělce čekala kupka slámy, pokrývky z plsti, svítilna, hůl, triangl a divoký kojot. Sláma byla pro kojota, ale ten dával přednost plsti, takže se role vyměnily a Beuys spal na hromadě. Každé ráno bylo přiváženo padesát výtisků The Wall Street Journal, které Beuys a posléze i kojot trhali. Celé to vypadalo jako žert a reakce publika, jak psali kritici, ‚byly smíšené‘. Beuysovi se jednalo o dialog s přírodou, ne jenom o komunikaci mezi lidmi, ale o nutnosti ji rozšířit na další bytosti‘.

Kojot v tomto případě představoval božstvo starých indiánů, kulturního heróa kontinentu, ale také ztělesnění nezvládnuté americké minulosti spjaté s genocidou původního obyvatelstva. Po třech dnech, kdy Beuys hrál kojotovi na triangl a hovořil s ním, se zvíře nechalo částečně ochočit. Beuys odjel sanitkou na letiště, tak aby z Ameriky nic jiného neviděl. S odstupem pětadvaceti let se ukazuje, že tyto akce nebyly nikdy zapomenuty a že Beuys s předstihem vyhmátl patrně základní problémy Ameriky – smíření s vlastní násilnou minulostí a s přírodou a proměnu chladné individualistické společnosti kapitálu v lidsky vřelé a soucítící společenství.“

Kojotí múza

Ve druhé polovině 20. století se kojot znovu stal nalezenou inspirací amerických básníků a spisovatelů. James Koller vydává časopis Coyote´s Journal. Jaime de Angulo slavil úspěch s překrásnou sbírkou indiánských příběhů – Indian Tales (česky Jak se Lišáček stal Lišákem – nakl. Maťa 2003). Kojot se objevuje v básních a esejích Garyho Snydera a inspirují se jím i další významní američtí básníci: Will Staple, Barry Gifford, Ed Dorn, Enrigue Lamadrid, Margo St. James, James White, Peter Blue Cloud…

V české literatuře se s postavou kojota můžeme setkat v nádherné sbírce severoamerických indiánů Trnová dívka (nakl. Hynek 1997) Jáchyma Topola a samozřejmě i v již zmíněných Mýtech Lakotů Jana F. Ullricha (nakl. Argo 2002). Znovunalezená úcta ke kojotovi snad symbolizuje znovunalezenou úctu k Zemi a k životu. Snad je obrazem našeho návratu ke kořenům, oživené paměti, která v našich genech koluje po desítky tisíc let. Chci tomu věřit, i když upytlačení vlci, rysové a medvědi z Moravskoslezských Beskyd varují, stejně jako závěrečné memento Garyho Snydera z jeho básně Volání divočiny:

Rád bych řekl
že Kojota máte navždy v sobě.
Ale není to pravda.

Rodný list kojota prériového

Vědecké pojmenování: Canis latrans, česká terminologie uznává jména kojot prériový i kojot prérijní
Pozice: predátor a mrchožrout
Výskyt: Žije na prériích, v polopouštích i pouštích, obývá lesnaté i horské krajiny od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému.
Období rozmnožování: Kojotí estrus (říje) probíhá od února do března. Doba březosti kojotí fenky je 58 až 65 dní, počet mláďat ve vrhu je 2 až 12 (nejčastější ovšem 6).
Mláďata: Mláďata se rodí v brlozích – skalních puklinách nebo v doupatech, které rodičovský pár vyhrabává pod vývraty či pod kořeny stromů. Když jsou mláďatům asi dva měsíce, začínají rodiče provázet na lov.
Starost o mláďata: O kojící samici se stará samec, který jí nosí potravu, později vyvrhuje natrávenou stravu mláďatům a pomáhá i feně udržovat doupě v čistotě. Oba rodiče se pečlivě starají o ochranu a výchovu potomků. *Lovecký chlebíček mladých kojotů je nebezpečný a život se s nimi nemazlí: mnoho jich zahyne, dospělosti se dožívá sotva třetina populace.
Dospělec: Kohoutková výška kojota je 45–53 centimetrů, délka těla 0,7 až metr, hmotnost se pohybuje mezi 7–20 kilogramy.
Potrava: Zajíci a králíci, vejce ptačích druhů hnízdících na zemi. Občas skolí mláďata velkých kopytníků a nikdy nepohrdnou žádnou mršinou.
Věk: Kojot se může dožít až 15 let, v přírodě však většinou mnohem méně – průměrně 6 nebo 7 let.
Způsob života: Kojot patří k úspěšným a mimořádně přizpůsobivým šelmám (podobně jako u nás liška obecná).

Zdravá žena je schopná přivést na svět dvacet dětí! Zdá se vám to hodně? No jen si vzpomeňte na dobu našich prababiček. Deset dětí nebyla žádná výjimka. Císařovna Marie Terezie jich měla devatenáct! Co když ale nebyly další děti žádoucí?

„To“ jen kvůli plození dětí

Jak? Nedělat „to“. Jenže takové martyrium by vydržela jenom světice a jen málokterý přítel nebo manžel. Ano, odjakživa byli lidé, kteří tvrdili, že mít sexuální styk má žena a muž jen tehdy, když je jeho účelem plození dětí. Ještě v roce 1876 byl ke dvěma letům nucených prací odsouzen vydavatel knihy pro mladá manželství, který mezi jiným doporučoval, jak při milování pokaždé neotěhotnět.

Na to, že se děti rodí po pohlavním styku, se přišlo opravdu dávno. Jakmile to lidé zjistili, hned také přemýšleli o tom, jak zabránit nechtěnému početí. Některé metody byly účinné, jiné byly na nic. Tak třeba byla přizvána zaříkávačka. „Svolávám bohy k této ženě, aby jí nedali dítě,“ – asi nějak takto provolávala najatá vědma kolem ženy, která zaplatila za to, že jí tahle čarodějka pomůže. 

Vonné dřevo a krokodýlí trus

V Egyptě se používalo vonné dřevo. To se zapálilo a nad něj se žena posadila s rozkročenýma nohama. Rovněž ona měla myslet na své přání: „Dejte bohové, ať nemám děti a můžu obcovat s muži.“ Také doktoři tehdy přemýšleli, jak zabránit tomu, aby mužské sperma účinkovalo. Doporučovali ženám strčit si to pochvy kouzelné materiály: krokodýlí trus a med nebo granátová jablka.

TIP: Inovace po 70 letech: Švédská firma přichází s neprotrhnutelným kondomem

Také pánská záležitost – prezervativy mají opravdu dlouhou historii. Původně se vyráběly z ovčích střívek, jemných kůžiček nebo rybích měchýřků. A rozhodně nebyly na jedno použití. Takový gentleman si vždycky obálek vypral a schoval, aby příště zase dobře posloužil.

Věděli jste, že první prezervativy nebyly vymyšleny ani tak kvůli ochraně před početím jako kvůli ochraně před pohlavní nemocí syfilis? Takovou hrozbu totiž brali muži vždycky mnohem vážněji než sem tam nějaké dítě navíc.

Píše se přibližně rok 66 038 000 před Kristem. Většinu světových kontinentů pokrývá bujná tropická vegetace. Panuje v průměru vyšší teplota než dnes, což vyhovuje hlavní složce megafauny – dinosaurům, krokodýlům a ptakoještěrům. Savci jsou zatím jen malí tvorové, kteří ve dne nemohou pánům tvorstva konkurovat. Dinosauři dosud dominují a nic nenasvědčuje, že by jejich vláda měla v brzké době skončit…

Smrtící kámen se blíží

Éra dinosaurů se však už po 150 milionech let chýlila k závěru – a nakonec ji pohřbil vetřelec z kosmu. Zbloudilý kamenný poutník se na cestu k Zemi vydal dávno předtím. Sám vznikl při jakémsi velkém impaktu a nejspíš patřil k členům rodiny Flora, tedy mezi kamenné planetky z vnitřní části hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem. Ze stejné skupiny pochází například proslulá 951 Gaspra, kterou v roce 1991 navštívila sonda Galileo. 

Planetka Chicxulub, nazvaná podle městečka ležícího dnes nedaleko místa dopadu, měřila v průměru asi deset kilometrů a vážila přes šest set miliard tun. A v uvedené době se nezadržitelně blížila k planetě obývané našimi předky z řad savců… a posledními dinosaury. Nezbýval jim už ani jediný křídový den – den, který vlivem rychlejší zemské rotace trval pouze 23 hodin a 36 minut, tedy o dvacet minut méně než dnes.

Pozorovatel na Zemi by zřejmě dlouho neviděl nic mimořádného. Na nočním nebi by se asi tři dny před dopadem, kdy se planetka nacházela přibližně ve vzdálenosti šesti milionů kilometrů, objevila jen další „hvězda“, malý bodový zdroj světla podobný okolním slabým stálicím. Postupně by však její jasnost sílila a ve vzdálenosti asi 1,5 milionu kilometrů, necelý den před srážkou, by se už vyrovnala například členům současného Velkého vozu. Na úrovni Měsíce by pak těleso konkurovalo nejjasnějším hvězdám. A do dopadu by zbývalo pouhých pět hodin. 

Necelých 100 000 km od Země, zhruba hodinu před kolizí, by planetka představovala třetí nejzářivější objekt na obloze – hned po Slunci a případném Měsíci v úplňku. Ve vzdálenosti 30 000 km by její magnituda činila −6,5, tedy více než u jakékoliv planety. Tehdy by již byla na nočním nebi nepřehlédnutelná. Ve výšce 1 500 km nad Zemí by do srážky zbývalo 75 sekund a těleso by zářilo jasněji než Měsíc v úplňku. Místo a úhel dopadu už by určila jen rotace planety. Pokud byste se nacházeli ve vyšších zeměpisných šířkách, zmizela by vám planetka ještě před srážkou daleko za horizontem. Přibližně u 20° zeměpisné šířky, v oblasti dnešního Karibiku, byste se však stali svědky děsivé podívané.

Ničivý dopad

Kdyby byla planetka podstatně menší, vrstvy vzduchu by ji zpomalily a nakonec by explodovala v bezpečné výšce nad Zemí. Podobný scénář se nejspíš odehrál i v letech 1908 nad říčkou Tunguskou a v roce 2013 nad Čeljabinskem. Téměř bilion tun těžkou kamennou horu však nemohlo nic zadržet. Poslední možnou ochrannou hradbu představoval Měsíc, jenže planetka jej v dostatečné vzdálenosti minula. 

Při průletu atmosférou rychlostí kolem 20 km/s se rozžhavila a doslova provrtala do vrstvy plynů tunel. Do povrchu planety narazila na otevřeném moři, v mělkých vodách jižně od pevniny Laramidie. Pod ostrým úhlem 30° dopadla tam, kde dnes vybíhá do Mexického zálivu severní cíp poloostrova Yucatán. Za strašlivých vizuálních i akustických efektů se při srážce veškerá voda v oblasti budoucího zálivu vypařila. 

Okamžitě po nárazu začalo život v širokém okolí zabíjet intenzivní záření, které se vyrovnalo jasu milionu sluncí a bylo viditelné do vzdálenosti kolem 5 000 km. Termální a tlaková vlna šířila v řádu minut zkázu stovky kilometrů daleko. Gigantický kráter, jehož okraje dosahovaly výšky vrcholků Himálaje a plocha odpovídala rozloze Moravě a Slezska, kompletně vznikl za pouhých 300–600 sekund, tedy maximálně deset minut.

Život v nenávratnu

Následky dopadu byly děsivé. Celá Země rezonovala a nárazové vlny se šířily jejím nitrem. Brzy vyvolaly nepředstavitelně silná zemětřesení a probudily k životu spící sopky. Samotná planetka už v tu chvíli neexistovala, doslova se odpařila. Vysoko do atmosféry se dostalo ohromné množství hornin ze svrchní zemské kůry. Snad až sto miliard tun materiálu se v krátké době také vypařilo. 

V místě nárazu na okamžik stoupla teplota na 10 000–20 000 °C, což odpovídá zhruba trojnásobku teploty na povrchu Slunce. Uvolněná energie započala své dílo zkázy: 100 milionů megatun TNT více než dvoumilionkrát předčilo i tu nejsilnější atomovou bombu v dějinách. Gigantický hřib prachu a úlomků horniny stoupal vysoko do atmosféry a bylo jej vidět stovky kilometrů daleko. Teplota v jeho okolí dosáhla 8 500 °C. Zemětřesení na jihu severoamerického subkontinentu odpovídalo 11.–13. stupni Richterovy škály, tedy zhruba stonásobku hodnoty zaznamenané kdy člověkem. Do vzdálenosti 800 km od dopadu se teplota zvýšila na 300 °C. Oblak prachu a žhavého vzduchu se hnal od místa nárazu závratnou rychlostí.

Žádný větší organismus, který se neskryl dostatečně hluboko pod zem, nepřežil kataklyzma, jež se rozpoutalo v okruhu 1 800 km. Až do vzdálenosti 4 000 km téměř okamžitě začala hořet veškerá vegetace. Vlna horka a tlaku postupovala rychlostí přes 1 000 km/h, vítr mnohde přesáhl 250 km/h. Stovky kilometrů od místa srážky začaly na zem dopadat kusy vyvržených hornin – stotunové balvany o velikosti domů svištěly z nebe nadzvukovou rychlostí. V tu chvíli už obloha výrazně potemněla a rozptýlený prach zakryl Slunce. Daleko od epicentra doslova pršely rozžhavené kusy horniny a impaktní tektity a zapalovaly vše, co snad ještě nevzplálo. Některé se dostaly do vzdálenosti přes 6 500 km, což odpovídá trase New York – Praha. 

Dokončení: Soudný den dinosaurů aneb Ničivá planetka z vesmíru zahubila život (2)

Teplota ve vyšších vrstvách atmosféry stoupla krátkodobě až na 1 500 °C. Jedinou ochranu živočichům nabízela dostatečně hluboká voda, jeskyně či podzemní úkryty. Vzdálenost 13 000 km do současného Mongolska překonal rozžhavený prachový oblak za necelou hodinu, téměř dvacetkrát rychleji než běžné letadlo. Asi za dvě hodiny již celá planeta spočinula ve smrtící náruči prachového mračna. Fotosyntéza se přerušila, nastal kolaps koloběhu prvků a organických živin.

„Vody jsou tu hojné, nadobyčej rybnaté.“ Těmito slovy charakterizoval podle kronikáře Kosmy praotec Čech naši vlast. Do obecného povědomí se dostalo z Čechovy chvály především „mléko a strdí“, ale Kosmův postřeh byl správný. V té době potůčky, potoky, říčky i řeky překypovaly rybami. Mnohé se však změnilo.

Rybí kompas

Losos obecný (Salmo salar) býval králem našich řek. Však se traduje, že si služebnictvo ve středověku vymiňovalo, že nebude mít ryby na talíři víc jak třikrát týdně, a to jen lososa. Tato ryba začínala svůj život v našich říčkách, kde se dospělí jedinci třeli na štěrkovitých lavicích v období od října do ledna. Drobný lososí plůdek se zpočátku skrývá ve štěrku a mezi kameny a živí se ze zásob uložených ve žloutkovém váčku. Později si začnou rybky samy shánět potravu tvořenou především bezobratlými živočichy. Těmto mladým rybám se říká strdlice.

TIP: Kdo nevyčnívá, přežije aneb Plout s davem se vyplatí

Když dorostou délky asi 15 centimetrů, vydají se mladí lososi na první velkou pouť. Plují po proudu řek do moře, kde stráví až čtyři roky. Především v teplém letním období intenzivně rostou, a když dosáhnou pohlavní dospělosti, mohou vážit až 13 kilogramů. V té době jsou připraveni podniknout druhou velkou životní cestu. Tentokrát zamíří do ústí řeky, ve které přišli na svět a pak se vydají proti jejímu proudu na horní tok.

Správnou řeku vyhledává losos hned několika smysly. Není pochyb o tom, že využívá čichu a chuti a orientuje se podle molekul rozpuštěných ve vodě. Chuťovými buňkami má přitom pokrytý nejen jazyk, ale také celý vnitřek tlamy a hrdla. Vedle toho existují přesvědčivé důkazy o vnitřním kompasu lososů, kteří vnímají magnetické pole pomocí mikroskopických tělísek prosycených sloučeninami železa. Velká koncentrace těchto miniaturních kompasových střelek se nachází poblíž čichové jamky a také v důležitém smyslovém orgánu, takzvané postranní čáře na boku těla.

Příliš vysoké překážky

Na počátku migrace přestane dospělý losos přijímat potravu. Na odyseu dlouhou až 4 000 kilometrů využívá především energii z tělesných rezerv. Lososi se probíjejí proti proudu s nezdolnou zarputilostí a některé nezastaví ani překážky vysoké tři metry. Na trdlištích se ryby vytřou a většina samců uhyne. Vedle velkých migrujících lososů se vyskytují i menší jedinci, kteří tráví celý život v říčním prostředí. Dříve byli řazeni do samostatného druhu, ale genetické analýzy tento omyl vyvrátily.

U nás decimovalo lososa znečištění vod, ale mnohem větší problém pro něj představovala velká vodní díla. Definitivní konec lososích tahů a tím i konec lososů v českých vodách znamenala stavba zdymadla na Labi ve Střekově. Takovou překážku nedokázali zdolat ani tito vyhlášení rybí skokani.

Návrat rybího krále?

Od roku 1997 probíhá velká akce pro návrat lososa do našich řek. Miliony mladých švédských lososů byly vysazeny do řek v severních Čechách, např. do Hřenské a Chřibské Kamenice, Ploučnice, Ještědského potoka či do Ohře. Cílem je nechat vyrůst populaci, která bude české řeky považovat za svůj domov a po dosažení dospělosti v moři zamíří zpět do Česka počít další lososí pokolení.

Pro migrující lososy byly zbudovány „přechody“, které usnadňují rybám zdolávání jinak obtížně překonatelných překážek, např. splavů a jezů. První lososí navrátilce už rybáři zastihli v řece Kamenici. Ničivé přívalové povodně, které opakovaně postihly severní Čechy, ale většinu lososích přechodů zničily. Návrat domů se tak rybám opět poněkud zkomplikoval. Přesto ale existuje celkem reálná naděje, že se jednou budeme moci třeba v soutěskách u Hřenska či Jetřichovic kochat pohledem na táhnoucí lososy.

„Vodní králík“ Austrálie

Nejznámější rybou našich řek a rybníků je bezesporu kapr obecný (Cyprinus carpio), všežravec, který si hledá potravu u dna. Jeho domov je v Černomoří. V oblasti dunajské delty se s kaprem před dvěma tisíciletími setkali Římané a zachutnal jim natolik, že rybu rozšířili po celém území svého impéria. Kapr s poměrně nízkým, válcovitým tělem a zlatavými šupinami označovaný jako sazan se díky Římanům dostal i do řek, ve kterých původně nežil – například do Rýna. Od 12. století prováděli chovatelé kaprů cílený výběr ryb, které nejvíc vyhovovaly jejich požadavkům. Sazan se začal měnit v rybu s vysokým, plochým tělem a také šupiny nekryjí dnes všem kaprům celé tělo. Lyscům vyrůstají nepravidelně šupiny různé velikosti, naháči jsou zcela bez šupin s výjimkou oblasti kolem ploutví.

„Divocí“ kapři žijící v našich řekách a vodních nádržích už mají k původnímu sazanovi hodně daleko. Jde většinou o potomky šlechtěných kaprů. Mnohým koluje v těle krev ryb dovezených z větších či menších dálek, např. z Maďarska ale i z povodí východoasijského veletoku Amur.

Chov kapra se rozšířil i do Jižní Ameriky nebo do východní Afriky. O tom, jak nebezpečný může být neuvážený export, se přesvědčili Australané. V některých řekách, např. v povodí řek Murray a Darling, se kapr přemnožil natolik, že zdevastoval vodní vegetaci a vytlačil původní druhy ryb. Právem si tak u Australanů vysloužil přezdívku „vodní králík“. Likvidace kapra je náročná zdlouhavá. V některých australských státech je proto navrácení chycené ryby do řeky kvalifikováno jako přestupek proti zákonu. Podobně bojují s kaprem coby nežádoucím vetřelcem i Spojené státy a Kanada.

Zachránit pro rybáře

Zatímco kaprů je v našich vodách stále dost, úhoř, tajemná ryba, o které ve svých knížkách krásně píše Ota Pavel, se dnes potácí na pokraji vyhubení. K ústupu úhoře říčního (Anguilla anguilla) částečně přispělo znečištění řek, výstavba vodních děl i choroby a cizopasníci. V neposlední řadě je ničí bezohledný rybolov. Zdaleka nejde jen o lov hadovitých dospělých ryb, které mohou dorůst až délky 1,5 metru. Masově lovení mladí úhoři dlouzí jen několik centimetrů jsou exportováni do východní Asie, kde patří k vyhlášeným pochoutkám.

Jejich stavy klesly na pouhou setinu počtů, v jakých žili v evropských řekách ještě před stoletím. Pokusy o záchranu úhoře vyznívají rozporuplně. Na jedné straně je tu zjevná neochota hlavních bašt lovu úhořů, např. Francie, jakkoli lov omezit. Na druhé straně fungují, např. v Německu, rozsáhlé a štědře dotované programy na vysazování mladých úhořů do řek. Těžištěm těchto programů ovšem je snaha zajistit dostatek ryb pro sportovní rybolov. Záchrana úhoře jako ohroženého živočišného druhu se zdá často jako druhořadá. Jednoznačně se k ochraně úhořů postavilo např. Švédsko, které jejich lov v roce 2007 zakázalo.

Úhoří tajemství

V řekách žije úhoř při dně. Den tráví zahrabaný v bahně a na lov se vydává v noci. Z úkrytu ho však vyláká i vydatný déšť, při kterém jsou do řeky spláchnutí nejrůznější drobní živočichové.

Jestliže losos přichází na svět v řekách, dorůstá a dospívá v moři a pro rozmnožování se vrací do sladkovodních toků, pak úhoří život probíhá přesně opačně. Úhoři se třou v hlubinách Sargasového moře a jejich potomci pak migrují s mořskými proudy do evropských řek, kde dorůstají a dospívají. Většina této pouti zůstává zastřena tajemstvím. Například tření úhořů zatím na vlastní oči nikdo neviděl. Migrace vnáší mnoho nejistoty i do záchranných programů. Mnoho úhořů vysazených v severní Evropě bývá odchyceno v mořích na jihu Evropy. Nikdo však neví, zda tyto ryby po dosažení dospělosti vůbec trefí do trdlišť v Sargasovém moři.

Těžká váha našich tůní

Málokterá sladkovodní ryba je opředena tolika báchorkami a zkazkami, jako sumec velký (Silurus glanis). Původně žil na dolních tocích řek, kde vyhledával pomalu tekoucí úseky, slepá ramena nebo tůně. Dnes se vyskytuje i ve velkých přehradních nádržích. V raných obdobích života se živí drobnými bezobratlými tvory, které loví u dna. Jak roste, troufá si na stále větší zvířata. Dospělí sumci loví i žáby, ryby nebo vodní ptáky. Kořist žijící při dně mate sumec tím, že víří vodu prsními ploutvemi. Dezorientovaní živočichové tak bez většího odporu skončí v jeho obří tlamě. K lovu pomáhají sumci i jeho „vousy“. Ty jsou vybaveny nejen hmatovými a chuťovými buňkami, ale i buňkami schopnými odlišit světlo a tmu.

Rybářská latina se jen hemží sumci dlouhými pět a více metrů. Největší spolehlivě ověřené úlovky však byly výrazně skromnější. Přesto se najdou mezi starými sumci kapitální kusy, zvláště když ryba vyrůstala v příhodných podmínkách. K největším sumcům, o jejichž existenci není pochyb, patřil jedinec ulovený v deltě italské řeky Pád. Měřil 278 centimetrů a vážil 144 kilogramů. V posledních letech přicházejí zprávy o impozantních sumcích z Řecka, kde tato ryba původně nežila. Po umělém vysazení tu našla výborné podmínky zvláště díky dobře prohřátým vodám.

Hormonální říční koktejl

Sladkovodní ryby patří k těžce zkoušeným živočichům, na něž narušení životního prostředí dopadá plnou vahou. Od osmdesátých let pozorují vědci znepokojivý trend. Rybí samci se mění na samice, ve varlatech se jim místo spermií tvoří jikry. Také samice mají narušený vývoj pohlavních žláz.

Ryby trpí poklesem plodnosti. Na vině jsou látky označované jako tzv. endokrinní disruptory. Po chemické stránce jde o velmi různorodé molekuly, např. ionty těžkých kovů, pesticidy, složky umělých hmot, léky nebo hormony vylučované zvířaty i lidmi. Všechny tyto látky mají společnou schopnost narušit rovnováhu hormonů v organismu vodních organismů, např. i korýšů a měkkýšů. Ryby jsou k účinku těchto „hormonálních buldozerů“ obzvlášť citlivé.

Sledování z britských řek prokázala, že syntetické hormony z antikoncepčních pilulek dosahují v říční vodě koncentrací, které stačí narušit plodnost sladkovodních ryb. Hormony vyloučené v moči se dostanou do odpadních vod. Čističky nedokážou vodu těchto hormonů zbavit a řeky včetně vody v ústí řek do moře se tak mění v nebezpečný hormonální koktejl.

Významným zdrojem endokrinních disruptorů jsou chovy hospodářských zvířat, především pak skotu. Březí kráva vyloučí za jediný den s močí tolik hormonů, že to stačí na proměnu milionu litrů vody v účinný hormonální „elixír“. Pokud se na louce pase stohlavé stádo krav a přijde vydatný liják, steče s dešťovou vodou do potoka tolik hormonů, že to povážlivě zatřese s pohlavím všech ryb, které zde žijí. V kritickém stádiu vývoje stačí mladým rybkám strávit ve vodě znečištěné endokrinními disruptory poměrně krátkou dobu. Jejich plodnost je po takové hormonální lázni nezvratně narušena na zbytek života.

Hlavním pilířem reality show Eden, kterou loni začala vysílat televizní stanice Channel 4, byla skupina 23 účastníků: Ocitli se v odlehlé části skotského poloostrova Ardnamurchan, kde měli během roku v rámci sociologického experimentu od základu vybudovat novou společnost.

Nicméně už po první epizodě sledovanost prudce klesala a televize nakonec po čtyřech odvysílaných dílech pořad stáhla. Účastníkům, kteří žili mimo civilizaci, však o změně nikdo neřekl – experiment se totiž plánoval na rok, na tuto dobu také dostal peníze, a přerušení tudíž nepřicházelo v úvahu. 

Když se pak letos v březnu překvapení „trosečníci“ dozvěděli, že o jejich osudech nikdo nic neví, hrozily televizi problémy. Stanice se nakonec rozhodla zažehnat krizi vytvořením celovečerního speciálu, v němž se prý spojí záběry z kamer, které po celý rok nepřestaly natáčet. O život v divočině tak diváci nepřijdou.

Jakmile si dálkovým ovládáním otevřete dveře, centrální mozek ví, s kým má tu čest. Přistoupíte k zabudovanému tabletu, kde elektronickou kartou nebo ručně „aktivujete“ svého příbuzného. Pod každou z malých sošek je uschován popel jednoho zemřelého. Osvětlení vám pak ukáže, nad kterou z nich můžete na zesnulého zavzpomínat. 

„Ostatky mého muže jsme sem přestěhovali v den třetího výročí jeho smrti. Vybral to můj syn, který viděl reklamu ve vlaku. Původně byl manžel pohřbený až ve čtvrti Čiba, syn ale věděl, jaké potíže mi dělá tam jezdit,“ vypráví pozůstalá Kimie Suwahara.

Úsporné a úhledné

Svatyně Ruriden na hřbitově v centru Tokia byla původně vystavěna z trochu jiného důvodu. Hlavní představený chrámu hledal řešení pro zemřelé, kteří nemají široký okruh příbuzných, nebo žili úplně sami. Jejich hroby totiž zpravidla pustly, protože se o ně nikdo nestaral. 

„Teta a strýček, když ještě žili, rozhodli, že budou zpopelněni a uloženi právě tady. Neměli žádné děti, takže by byl s jejich hrobem brzy problém. Proto chtěli sem, do svatyně Ruriden,“ vysvětluje další z pozůstalých Kenji Yamanaka.

TIP: Pohřeb nanečisto: Morbidní rituál má Jihokorejcům připomenout hodnotu života

Ze svatyně se ale stal hit celého Tokia. A i když není ještě ani z poloviny zaplněna, Japonci přemýšlejí, že postaví další. „I když jsou sošky malé a velice blízko u sebe, je zřejmé, že každá patří konkrétní osobě. Jejich osvětlení byl až dodatečný nápad. Nikdo by totiž nevěděl, která soška patří jeho příbuznému. Původně jsme také použili jen jednu barvu. Postupně jsme se dopracovali až k dnešní, velmi efektní podobě svatyně,“ vysvětluje duchovní Yajima Taijun. 

Japonci o své tradice pečují s velkým zapálením, zároveň jim ale nečiní žádný problém vpouštět do nich nejnovější technologie způsobem, nad kterým v Evropě jen nevěřícně kroutíme hlavou. A nová svatyně je toho krásnou ukázkou. Navíc řeší odvěký problém Tokia – nedostatek místa.