Islandština, jazyk obyvatel ostrova ledovců a sopek Islandu, bojuje o svou existenci. Přežila drsné arktické podmínky, války a náboženství, možná si ale neporadí s přílivem moderních technologií a s turistikou.

Islandština je poměrně archaický a složitý jazyk s rozsáhlou gramatikou a obtížnou výslovností. Dnes sice ještě islandštinou mluví většina ze 330 tisíc obyvatel Islandu, jazykový experti ale varují, že jazyk nabral kurz směrem k vymření.

TIP: Vzácný nález: V Toskánsku objevili záhadný nápis v jazyce Etrusků

Na Islandu se daří turismu a zdejší společnost více závisí na angličtině. Stejně tak se na Islandu objevuje stále více mobilních zařízení a aplikací, které se ovládají hlasem. A islandština se na to moc nehodí. Nejdem přitom jen o islandštinu. Jen v Evropě hrozí podobný osud 21 jazykům.

Reportér Philip Calder právě dokumentoval následky cyklonu, který udeřil na severovýchod australského pobřeží poblíž městečka Ayr. V krajině narazil na obvyklé stopy po nesmlouvavém živlu – byla posetá kalužemi, poničená větrem a hlavně pustá. Pak se mu však naskytl pohled, jaký by si nejspíš nepředstavil ani v nejdivočejším snu: Uprostřed cesty před ním ležel žralok. 

Reportér nakonec sebral veškerou odvahu a zjistil, že je zvíře mrtvé. Místní mu posléze potvrdili, že se jedná o žraloka bělavého – nedaleká řeka je jich údajně plná a cyklon nejspíš nebohého živočicha vymrštil z koryta. Zmínění žraloci jsou velmi agresivní a obvykle obývají mělčí vody, protože se jim v nich lépe loví.

Zpočátku mohl v královských městech v zemích Koruny české vařit pivo každý měšťan. Šlechtici a rytíři považovali zpočátku sladovnictví, vaření a šenkování piva za činnost škodlivou pro pověst rodu. Když ale seznali, že jde o jeden z nejpřednějších zdrojů příjmů, pomíjeli čistotu svých erbů a počali konkurovat městům.  

Emise z letecké dopravy v současnosti představují asi tři procenta z celkových emisí skleníkových plynů v EU, rychle se však zvyšují. Obzvlášť v „ekologicky osvícenějších“ částech světa proto vznikají projekty, které mají ekologické dopady letecké dopravy snižovat. Část projektů je věnována samotným letadlům a používanému palivu, jak ale ukazuje čerstvý příklad z Norska, omezovat ekologickou stopu mohou i samotné letištní terminály.

Norský letištní terminál, který společně s kodaňským letištěm Kastrup patří mezi největší a nejmodernější terminály Skandinávie, prošel výraznou proměnou – o 115.000 m² se zvětšila jeho rozloha a zvýšila se i jeho kapacita. Namísto 19 milionů pasažérů bude nově letiště v Oslu schopné odbavit až 30 milionů cestujících ročně. Součástí projektu je i unikátní systém umožňující ukládání sněhu a jeho pozdější opakované využívání jako chladícího média v letních měsících. 

I přes podstatné rozšíření letiště je jeho celková energetická o 50 % nižší než spotřeba původního terminálu. Rekonstrukce se dočkalo i napojení letiště na železniční síť – podle návrhu by nově měla železnice přepravit až 70 % cestujících letiště Oslo.

Císař František Josef téměř všechny technické novinky nesnášel, odmítal telefon i výtah a až do své smrti v roce 1916 žádnou z těchto věcí nepoužil. Když se k němu jednou jeho lékař – v souladu s pokrokem medicíny – dostavil v bílém plášti, vladař ho nepřijal, dokud si nebohý muž nevzal frak. Císaři se připisuje také výrok „Politická strana je ještě ohavnější vynález než lokomotiva!“. A i když panovník nejspíš nikdy nic podobného neřekl, téměř jistě si to myslel.

Naopak britská královna Viktorie byla známou stoupenkyní technologického pokroku. Jako jedna z prvních korunovaných hlav si vyzkoušela například jízdu vlakem. Když ovšem 13. června 1842 jela ze Sloughu do Paddingtonu, úvodník v deníku Times of London varoval před smělostí a lehkomyslností mladé panovnice, které by mohly zemi přivést do neštěstí.

Spojené státy zpátečnické?

Ani v USA, které se už tehdy považovaly za zemi pokroku, nebyl přístup prezidentů tak jednoznačný. Kolem poloviny století hlavy státu technologický pokrok nadšeně podporovaly – například Franklin Pierce považoval za svůj největší úspěch schválení zákona o stavbě transatlantického telegrafního kabelu, který by spojil Evropu s Amerikou. Předpis prošel rozdílem jediného hlasu, a to proto, že prezident večer před hlasováním uspořádal velký večírek, a někteří odpůrci se tak další den volby nezúčastnili…

Další fanoušek techniky, Abraham Lincoln, učinil o pár let později z telegrafu hlavní komunikační prostředek: Generálům i členům vlády zasílal instrukce výlučně touto cestou, a dokonce jim tak k jejich velkému úžasu odpovídal i na klasické dopisy.

Podezřívavý Harrison

Kyvadlo se ovšem na stranu konzervativců přehouplo v roce 1891, kdy bylo v Bílém domě zavedeno elektrické osvětlení. Tehdejší prezident Benjamin Harrison měl hlubokou nedůvěru k novinkám, zejména k elektřině, neboť „není vidět ani cítit“. Jednou dostal ránu od vypínače, načež se odmítal jakéhokoliv přístroje dotknout – i když ani nešlo o elektrické zařízení. Ze strachu vypínač nepoužíval a večer při odchodu nechával v úředních prostorách rozsvíceno. Do ložnice pak chodil se svíčkou – za stejně nebezpečný vynález jako elektřinu totiž považoval petrolejovou lampu.

TIP: Jak chytří byli prezidenti USA? Má Donald Trump vyšší IQ než Barack Obama?

V představách jeho současníků bylo množství světla přímo úměrné riziku požáru, a proto se petrolejky i elektrické lampy pokládaly ještě koncem 19. století za nebezpečnější než svíce, pochodně či smolné věnce.

NASA minulý týden poprvé nasměrovala kosmickou sondu Cassini k průletu mezi Saturnem a jeho prstenci. Kosmická sonda během této své mise pořídila stovky snímků, které ukazují dosud nevídané podrobnosti ve struktuře Saturnovy atmosféry. Když se sonda ohlédla zpátky, mohla zachytit další úžasný pohled.

Na snímku pořízeném pár hodin před nejtěsnějším přiblížením je vidět Saturnův neobvyklý severní hexagon kolem severního pólu. Nejblíže je vidět prstenec C a tmavé dělení vnitřního prstence B od vnějšího prstence A. Bližší pohled odhalí i dvojici malých měsíců v nejvzdálenějším prstenci F.

Na Mars jsme sice ještě nevkročili, už ale plánujeme, jak tam postavit budovy. A je to pochopitelné, první kolonisté rudé planety budou chtít někde bydlet.

Dopravit cokoliv na Mars bude velmi drahé a komplikované. Lidé se proto budou snažit na Marsu využít místní zdroje, jak to jenom bude možné. Vědci teď na Zemi zkoušejí, jak z marťanských hornin co nejlépe vyrobit potřebné nástroje a materiál.

Nemají samozřejmě k dispozici originální horniny z povrchu Marsu, ale americká robotická vozítka je už do jisté míry prozkoumala a na Zemi si můžeme marťanské horniny nasimulovat. Badatelé obvykle využívají drahé přístroje a experimentují s různými pojivy, obvykle polymery.

Stačí rána kladivem

Na tomto výzkumu se za peníze NASA podíleli i vědci Kalifornské univerzity v San Diegu. Šťastnou náhodou přitom zjistili, že vlastně žádný polymer není nutný. Stačí, když na horninu vyvinou tlak, který odpovídá běžné ráně kladivem.

TIP: Cvičiště pro kolonisty: V Mohavské poušti se objeví 3D tištěné kolonie pro Mars

Jak je to možné? Zřejmě za to mohou oxidy železa, které zbarvují Mars do jeho charakteristického odstínu. Po stlačení fungují jako pojivo, které drží materiál pohromadě. Teď ještě bude nutné prověřit, jak se budou chovat cihly běžné velikosti za různých podmínek, a můžeme vyrazit stavět na Mars.

Dromeosaury, známé též jako „raptory“, proslavila filmová série o jurských parcích. Byli to blízcí příbuzní dnešních ptáků. Někteří budili hrůzu s několika metry délky, jiní by se zase vešli do igelitky.

Nový raptor Zhongjianosaurus yangi, kterého nedávno objevili v Číně, náleží k těm malým. Vzhledem k hmotnosti 310 gramů a délce 70 cm od konce tlamy po špičku ocasu to je vlastně jeden z nejmenším známých dinosaurů.

TIP: Zhenyuanlong: Opeřený bratranec velociraptorů z Jurského parku

Paleontologové detailně prostudovali fosilní pozůstatky zhongjianosaura a jsou si jistí, že nejde o mládě. Dokládá to struktura objevených kostí. Tento maličký raptor byl celý hustě opeřený a stejně jako příbuzný mikroraptor měl nikoliv dvě, ale hned čtyři okřídlené končetiny, plus opeřený ocas.

Ve Švýcarsku vymysleli plán, který by měl zabezpečit zdejší populární ledovec Morteratsch, největší ledovec masivu Bernina, nejvyššího pohoří Východních Alp.

Vědci chtějí během každého léta vyrábět umělý sníh a foukat na ledovec Morteratsch. Doufají, že tak ochrání stávající led, a že by mohl přirůst i nějaký nový. Klíčové je to, že sníh odráží sluneční záření. Dokud je na ledu sníh, tak je led v bezpečí. Pokud se projekt uskuteční, bude to první pokus ochránit rozsáhlou plochu ledovce.

TIP: Nový rekord: Zalednění oceánu je teď nejnižší v historii měření

Podle dosavadních zkušeností by takový projekt mohl za 20 let obnovit asi 800 metrů délky ledovce. Prý by mělo stačit udržet vrstvu pár centimetrů sněhu na jedné polovině kilometru čtverečního vrcholu ledovce.

Acháty patří dnes stejně jako v dobách dávno minulých mezi nejkrásnější a nejvyhledávanější drahé kameny. Uznání si získaly především díky různorodosti barev a neopakovatelným kresbám. Často se nám ani nechce věřit, že obrazce, které achátové pecky odhalí při rozříznutí a naleštění, vytvořila sama příroda.

Poetická jména kouzelných kamenů

Acháty se obvykle nacházejí jako kulovité či peckovité útvary nejrůznějších velikostí – od pár centimetrů po metry. Přestože sběratelé, ale i mnozí laici, poznají běžný achát na první pohled, není snadné jednoduše odpovědět na otázku, co to achát vlastně je. Předně je potřeba zdůraznit, že se nejedná o pojmenování minerálního druhu, ale spíše jde o název technicko-sběratelský. Zjednodušeně lze říci, že achát je odrůda skrytě krystalického křemene zvaného chalcedon, vyznačující se pravidelnými rytmicky uspořádanými barevně odlišnými zónami. Tuto stavbu mohou doplňovat různé barevné žilky a skvrny a vrostlice jiných minerálů (karbonátů, goethitu, chloritů, zeolitů atd.).

TIP: V sevření ohnivých skal aneb Cesty úzkými kaňony Coloradské plošiny

Výrazné kresby dávají achátům osobitá pojmenování. Mluvíme o achátu kruhovém, páskovaném, duhovém, krajinkovém, mechovém, obláčkovém, hvězdičkovém, ohnivém, zříceninovém, očkovém či korálovém. Jak krásná a poetická jsou tato jména, tak kouzelné jsou i samotné acháty.

Talismany, léky i ozdoby

Název achát je odvozen od sicilské řeky Achates, kde byly pecky tohoto krásného kamene sbírány už v prehistorických dobách. Spojitost pojmenování s místem nálezu popsal ve 4. st. př. n. l. ve svých spisech řecký filozof Theofrastos. Achát svým výrazným vzhledem vzbuzoval pozornost už od pravěku, kdy byl užíván jako talisman či ozdoba. Kouzelné moci těchto kamenů důvěřovali Egypťané, Syřané i Indové. První věřili, že dokáže uhasit žízeň, druzí, že utiší střevní potíže, a podle třetích dokázal pomoci zhrzenému milenci uzdravit se z nešťastné lásky. Také Evropané byli přesvědčeni o magické síle achátů. Ve starověku je zavěšovali na rohy tažných zvířat nebo na rukojeti pluhu, aby jim byla dopřána bohatá úroda. Obecně pokládali achát za symbol zdatnosti a síly.

Kameny Karla IV.

Zpracování achátové suroviny má dlouholetou historickou tradici. Zprvu se uplatňovaly při výrobě nástrojů nebo šípových hrotů, později se stávaly součástí šperků a jiných ozdob. Už od počátku našeho letopočtu se achát hojně využíval na výrobu pečetidel a pečetních prstenů (netrhal pečetní vosk), kamejí a rukojeti dýk. Oblíbené byly také achátové misky, ve kterých se roztíraly léčiva a drogy.

Velkou slabost pro tyto krásně zbarvené kameny měl Karel IV., který nechal acháty hledat v okolí Kozákova nedaleko Turnova v Českém ráji. Dokonce ve zdejším kraji prý v roce 1357 strávil několik dnů. Jak píše Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z r. 1547: „...aby mohl sám poznati a dohlédnouti na sběr drahých kamenů, které se na jeho rozkaz tam sbírali.“ Zde nalezené acháty pak byly použity mimo jiné na mozaiku v kapli sv. Václava ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. K úpatí Krkonoš posílal své hledače také císař Rudolf II. V jeho sbírkách najdeme celou řadu předmětů (především truhliček a stolků) vykládaných českými acháty ale i surovinu ještě nezpracovanou.

Krystaly v jeskyňkách

Vznik achátů může být různý. Jako typický příklad si můžeme přiblížit jejich zrod právě v Podkrkonoší. Zhruba před 250 až 350 miliony let zde došlo na již existující hluboké trhlině v zemské kůře, které říkáme lužická porucha, k mohutné sopečné činnosti, při níž se k povrchu dostávaly horniny zvané melafyry. Jejich složení je obdobné jako u čedičů, proto můžeme říci, že jsou to vlastně čediče mladších prvohor. Během chladnutí melafyrového magmatu z něj unikaly rozžhavené páry a plyny, po kterých zůstaly v utuhlé hmotě dutiny, pukliny a praskliny. Do nich pak ze zemského nitra pronikaly roztavené rosolovité křemičité roztoky (jakési gely), které dutiny postupně vyplňovaly. Podobně jako se usazuje vodní kámen v trubkách – pěkně od kraje ke středu. Krystalizace probíhala rytmicky a účastnily se jí v různých okamžicích různé příměsi způsobující změnu zbarvení (nejčastěji oxidy kovů). Výsledkem je jedinečná achátová kresba.

Jednotlivé dutiny, dnes pecky achátů, bývají propojeny drobnými vlásečnicemi, kterými gelové roztoky protékaly z jedné dutiny do druhé. Pokud se spojovací kanálky mezi dutinami ucpaly dříve, než byla výduť zcela zaplněna, zůstal v achátu, zpravidla v jeho středu, volný prostor. Ten často obsahuje krásné krystaly – uvnitř achátu se vytvořila takzvaná drúza. Jaký minerál krystaly vytvořil, záleželo na složení zbytkového roztoku v dutině. Nejčastěji v těchto nádherných „jeskyňkách“ narazíme na křišťál, ametyst, záhnědu nebo kalcit.

Mohou být acháty fialové?

V současnosti je trh přesycen brazilskými acháty ze sopečných výlevů státu Rio Grande do Sul. Běžně se zde těží pecky o průměru 50 cm a těžaře prý nepřekvapí ani exempláře o průměru sedmi metrů a váhy nad čtyři tuny. Kromě velikosti se brazilské acháty vyznačují mikroskopicky pórovitou strukturou, díky níž se dají (na rozdíl od našich achátů) uměle přibarvovat. K dobarvování dochází za vysokých teplot a tlaků s pomocí kyseliny sírové a anilinových barev. Výsledkem jsou často velmi nepřirozené barvy v modrých, zelených a fialových odstínech. Přirozenějšího zbarvení achátů lze docílit i obyčejným zahříváním, kdy se modravé či šedivé odstíny mění na mléčně bílé či žluté a hnědá na pěkně červenou. Dříve se používal i roztok cukru či medu. Do něho se acháty vložily a po určitém čase promývaly v kyselině sírové. Tímto způsobem se vyráběl například černobílý onyx, který je jinak v přírodě poměrně vzácný.

Acháty v Česku a ve světě

V českých zemích se acháty nalézají především v oblasti Krkonoš a širšího Podkrkonoší. Mezi sběrateli a uměleckými brusiči je zřejmě nejnavštěvovanější oblast okolí Lomnice nad Popelkou, Jičína, Nové Paky a Turnova. Významná naleziště se však nacházejí také v Krušnohoří a v menší míře jsou acháty popisovány i z dalších českých (např. širší okolí Sv. Dobrotivé, Rokycanska a Hořovic) ale i moravských (např. Rudice, Přední Arnošov) lokalit.
Kromě naší vlasti jsou acháty známé z mnoha dalších míst světa. Zřejmě nejznámější jsou bohatá jihoamerická naleziště v Brazílii a Uruguayi, ale i v Indii, v Číně, na Sibiři, či na Madagaskaru.

Seznámit se s acháty z celého světa je možné především v Národním muzeu v Praze. Nicméně s nejhezčími ukázkami českých achátů (zvláště pak kozákovských) se mohou zájemci setkat v muzejních sbírkách v Turnově, Lomnici nad Popelkou a Nové Pace.