V době, kdy byla česká země sužována válkami a bránila se vpádu cizích nepřátel, přišlo na Karlštejn jedenáct českých vojáků a jejich důstojník. Jelikož byl hrad prázdný a oni unavení předchozím bojem, rozhodli se, že zde přenocují.

Dvanáct stolic, dvanáct lůžek

Utrmácení vojáci vstoupili do hodovní síně, kde spatřili stůl, kolem něhož stálo dvanáct stolic. Rychle k němu usedli, aby si konečně náležitě odpočinuli. Najednou spatřil důstojník na stole malý lesní roh. Překvapeně ho vzal do ruky a zatroubil na něj. Poté se odněkud ozval ženský hlas: „Co si přejete, milí a vzácní pánové?“ Vojáci se ulekli a zmateně se rozhlíželi po místnosti. Nikoho však neviděli. Protože však měli opravdu velký hlad, rozhodli se nad tajemným úkazem nepřemýšlet a požádali o jídlo a pití. 

Byly to hektické dny. Po naložení 1 701 barelů denaturovaného lihu vypadal kapitán Benjamin Spooner Briggs trochu vyčerpaně. Za měsíc bude on a dalších devět lidí nejdiskutovanějším tématem planety. Beze stopy zmizí…

Do odražení od mola zbývalo 30 hodin, když dopisoval psaní své matce s datem 3. listopadu 1872. Ještě jí ani pořádně nepoděkoval, že se mu stará o sedmiletého syna Arthura. Druhý den Briggs, kapitán nádherné dvojstěžňové brigantiny Mary Celeste, prohodil pár slov se starým přítelem Davidem Reedem Morehousem z obchodní lodi Dei Gratia. Už se nikdy nepotkají. 

Mary Celeste vyplula 5. listopadu 1872 z New Yorku směrem do italského Janova. Vezla zboží za 35 000 dolarů, pojištěného dokonce na 46 000 dolarů (v přepočtu na dnešní ceny 17 milionů Kč). Na lodi sloužili Dán, dva Američané a čtyři Němci. A neplánovaně nastoupila i Briggsova manželka Sarah a jejich  dvouletá dcerka Sophia. Průměrný věk všech na palubě byl 25 let. 

Tichá bárka na hladině

Uběhl měsíc, když mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem zahlédl kormidelník lodi Dei Gratia John Johnson na horizontu něco zvláštního. Asi 8 km před přídí se pohupovala loď. Johnson byl zkušený námořník, něco mu nehrálo. Přestože viditelně poškozená nebyla, vypadala divně. Kymácela se a plachty měla potrhané.

I Morehousovi se něco nezdálo. Do lodního deníku zanesl pozici: „600 kilometrů západně od Portugalska.“ Navedl Dei Gratiu k lodi. Poznal, že to je Mary Celeste, ale nešlo mu do hlavy, co tu dělá celý měsíc po vyplutí z New Yorku. Měla být už dávno u mola v Janově. 

Přiblížili se na vzdálenost 400 metrů. Čekali. Pozorovali ji dvě hodiny. Na palubě nikdo nebyl, stejně jako u kormidla, a tak Morehouse poslal k lodi prvního důstojníka Olivera Deveaua. Právě Deveauovo vyprávění o tom, co na Mary Celeste spatřil, vstoupilo do dějin a založilo mýtus. Mýtus o Mary Celestě. 

Má drahá ženo

Prohledával palubu i podpalubí. Nikde nikdo. Nejpodivnější ale byly okolnosti, za jakých lidé loď opustili. Jako by zmizeli ve spěchu. V kajutách posádky byly kufry na svých místech. Ani jeden náznak balení. Námořníci tu nechali osobní věci, holínky, dýmky i svoje cennosti. Na jednom stolečku u postele stála otevřená lahvička s lékem proti kašli.

Deveau to nechápal. Co se mohlo stát? Všiml si postele v kabině, ve které spala manželka kapitána Briggse s dcerkou. Proboha, žena viktoriánské doby a neustlala po sobě! Kam všichni spěchali? Zůstaly zde truhly s oblečením, košíček na šití, knihy. Nábytek byl na místě. Mary Celeste nevykazovala jedinou stopu po boji, po požáru, po bouři. Prostě nic zásadního. Snad až na metr vody v podpalubí. 

Deveau prohledával loď dál. Pod postelí kapitána Briggse našel italský meč. Na stole ležela břidlicová tabulka, kde bylo ve chvatu načmáráno: „Fanny, má drahá ženo. Frances MR.“ Nic víc. Když se důstojník Deveau vrátil na palubu Dei Gratie, popsal všechno, co viděl. Taky to, že nikde nenašel ani kompas, ani chronometr, ani sextant na určení polohy lodi. Chyběl i záchranný člun. Jediné, co objevil, byl lodní deník.

Snídaně a teplý čaj? Ne, díky sire Doyle

Posádka Dei Gratie mu nevěřila. Mimochodem – nedá se ani věřit tvrzení, že Deveau na palubě Mary Celeste narazil na napůl snězenou neokoralou snídani s ještě teplým šálkem čaje. To by znamenalo, že posádka zmizela během těch dvou hodin, co Dei Gratia korzovala kolem. Což je nesmysl. Bohužel v průběhu desítek let začal být považován za pravdu. Snídani si přibarvil sám velký tvůrce Sherlocka Holmese sir Arthur Conan Doyle v jedné ze svých prací. Deveau naopak odpřísáhl, že žádné jídlo na stole nebylo.

Co se naopak našlo, byly neporušené barely denaturovaného lihu, zásoby potravin a pitné vody na šest měsíců. Skoro jistě nedošlo k boji, piráti by stoprocentně něco vzali. A tak se začnou hledat jiné možnosti. Když Mary Celeste dopravili do Gibraltaru k vyšetřování, senzace byla na světě. Zástupce britské admirality F. Solly Flood po prvním přezkoumání napsal do Londýna: „Neporušenost a dobrý stav lodi, který jsme zjistili při její záchraně, byl tak podivný, že jsem se cítil povinen provést přesná zkoumání.“ Flood případu věnuje zbytek svého života. A nikdy nedojde klidu ani výsledku. 

Lodí duchů zdeptaný vyšetřovatel Flood

Úředníci se pustili do práce s nedůvěrou. Věděli proč asi. Našli hodně zvláštního, ale žádné důkazy pro pokus o pojišťovací podvod. Týdny a měsíce běžely. Flood začal být netrpělivý, nervózní a podrážděný. Měl pověst sice chlubivého a malicherného Brita, přitom ale také svědomitého úředníka, co nikdy nic nevzdá. Z Mary Celeste však šílel. Když s týmem vyšetřovatelů narazil na hnědé skvrny na navijáku i na italském meči, doufal v pozitivní zprávy. Ale po týdnech náročných testů lékař J. Ratron napsal do zprávy: „Sejmul jsem vrstvu z červenohnědých skvrn, a sice z těch na palubě, na navijáku a na italském meči. Na základě pokusů a zkoumání se cítím oprávněn prohlásit, že tato substance nemá, podle současného stavu vědy, s krví nic společného.“ 

Hádanka pokračovala. Flooda ta lavina nejasností a záhad drásala jako pupínky. Rekonstrukce a jakákoli absence důkazů shodily ze stolu pirátství, vzpouru i jakýkoli zápas mezi posádkou. Ještě více nepochopitelné se zdálo, a to Flooda štvalo nejvíc, jak se Mary Celeste mohla na svém  kurzu udržet bez posádky dalších 926 km navzdory neklidnému moři nebo přes nezajištěné kormidlo? Uraženou trasu se podařilo lehce vypočítat podle posledního zápisu v lodním deníku. 

Námel, zimnice, vzteklina nebo UFO?

Po třech měsících úřady i zdeptaný Flood rezignují. V březnu 1873 soudní dvůr vynesl rozsudek: „Nejsme schopni udat příčinu, proč posádka opustila Mary Celeste. Nejsme ani schopni nabídnou uspokojivou rekonstrukci událostí na palubě.“ Bylo to poprvé v britské historii, kdy námořnictvo v takové záležitosti nedospělo k jasnému závěru. Zatímco admiralita se dostala do úzkých, námořníci a novináři z celého světa vymysleli nejrůznější závěry. A vymýšlejí je dodnes.

Nejčastější a nejzajímavější teorie mluví o otravě námelem. Jde o výtrusy houby paličkovice nachové, která napadá žito. A z něho byl na lodi jak chléb, tak pivo. Účinky jsou podobné užití LSD – tedy pestrobarevné halucinace a sklony k sebevraždě.

TIP: Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

Robert Huntington, ředitel jedné z amerických námořních škol, zase celý život sázel na epidemii žluté zimnice. Další teorie přijde až 115 let od zmizení – jistý lékař z britského přístavu Hull připomene, že se „v průběhu historie zapomnělo na fakt, že na lodi bylo několik koček, které Briggs vzal pro dceru na hraní. Od nich se mohli nakazit členové posádky vzteklinou.“ 

Skloňuje se taky obří vlna, piráti, krakatice, vzpoura nebo že všechny na palubě vygumovalo UFO. Otázek je plné moře, odpovědí žalostně málo. Sama prokletá Mary Celeste se stala synonymem záhady a největším mystériem v dějinách mořeplavby.

V dnešní době se lhaní pacientům obvykle považuje za neetické. Výjimku ale představuje placebo. Aby jeho užívání mělo smysl, tak pacient musí věřit, že jde o skutečný lék. Alespoň jsme si to doposud mysleli.

Lékaři z Oxfordu dali dohromady výsledky známých studií a výzkumů, které zahrnovali použití placeba, přičemž šlo jen o případy, kdy pacienti věděli, že jde o placebo. Ukázalo se, že i v takovém případě může placebo fungovat a pomáhat pacientům. Blahodárné působení prozrazeného placeba zaznamenali u lidí s bolestmi zad, depresemi, alergickou rýmou, syndromem dráždivého tračníku nebo poruchy chování s hyperaktivitou.

TIP: Britský verdikt: Akupunktura není pro léčbu zad lepší než placebo

Jak je to možné? Podle odborníků fungují prozrazená placeba především kvůli očekávání pacientů. Svou roli hraje pozitivní sugesce, se kterou lékař nebo experimentátor ovlivní pacienta. Zároveň prý pracuje podmíněný reflex, který po podání placeba nastartuje imunitní systém pacienta. Výsledkem je, že placebo může léčit, i když o něm pacient ví.

Ráno 6. května 1945 se Dönitz dozvěděl, že Eisenhower trvá na bezpodmínečné kapitulaci, a to současně na všech frontách. Jednotky se měly zastavit a zůstat na svých stávajících pozicích. O tom, že již Spojencům docházela s Němci trpělivost, svědčí i fakt, že vrchní spojenecký velitel pohrozil obnovením bombardovací ofenzivy a uzavřením linií pro německé vojáky, kteří k nim prchali z východní fronty do zajetí.

Image

Čtěte také

Nejšťastnější den pro Evropu: Události, které předcházely podpisu kapitulace

Dönitz se svým spolupracovníkem Paulem Wegenerem a generály Keitelem a Jodlem a naznali, že tyto podmínky jsou nepřijatelné, jelikož „není možné nechat armády napospas Rusům“.

Vláda tedy nakonec vyslala Jodla, aby Eisenhowerovi důrazně vysvětlil, že úplná kapitulace není možná, ale dílčí na západě by mohla přijít v úvahu. Generál Jodl velmi brzy ráno 7. května telefonoval z Eisenhowerova štábu, aby tlumočil jeho odpověď. Nejednalo se o pozitivní zprávy – vrchní velitel spojeneckých vojsk žádal pouze úplnou kapitulaci, která měla být podepsána ještě téhož dne. V opačném případě pohrozil přerušením jednání.

Přestože to Dönitz považoval za „naprosté vydírání“, uvědomil si, že ještě toho dne podepsaná kapitulace by vešla v platnost z 8. na 9. května. Měl by tedy téměř dva dny na evakuaci co největšího množství vojsk na západ. Proto Jodla zplnomocnil (pochopitelně velmi nerad) k podpisu kapitulační listiny. Ve 2:41 ráno 7. května tak v Eisenhowerově štábu v Remeši signoval generál Alfred Jodl za přítomnosti admirála von Friedeburga Akt bezpodmínečné kapitulace Německa.

Dvojitá kapitulace

Oficiální konec druhé světové války na evropském válčišti měl nastat v okamžik, kdy německá kapitulace podepsaná v Remeši vstoupila v platnost, tedy v 23:01 8. května 1945 středoevropského času. Právě osmý květen se tak pro západní Spojence stal Dnem vítězství v Evropě, v anglicky mluví cích zemích je známý jako V-E Day.

K podpisu německé kapitulace došlo celkem dvakrát. Prvního aktu se účastnil také sovětský generál a zároveň šéf sovětské vojenské mise u vrchního velení expedičních spojeneckých sil Ivan Susloparov, který však z Moskvy neměl jasné instrukce, zda má protokol podepsat, či nikoliv, a dostal je až poté, co ujednání známé jako Akt bezpodmínečné kapitulace Německa signoval.

Krátce nato ale dorazil Stalinův pokyn, aby nic nepodepisoval. Stalina kapitulace Němců v Remeši rozzuřila, a tak si následně vynutil její opětovné podepsání, které se odehrálo v budově bývalé ženijní školy v Berlíně-Karlshorstu, nyní sídle štábu 1. běloruského frontu. Celý akt se měl odehrát v okamžiku, kdy první kapitulace vstupovala v platnost, tedy v jedenáct hodin večer 8. května 1945. Na sovětské straně se podepisoval maršál Georgij Žukov, kterého pro tuto příležitost Stalin jmenoval zmocněncem vrchního velení Rudé armády.

Hlavním protějškem mu byl náčelník vrchního velitelství Wehrmachtu (OKW) polní maršál Wilhelm Keitel. Jelikož bylo potřeba oba akty sjednotit a dodržet u druhé kapitulace návaznost na remešský dokument, byly podpisy zúčastněných antedatovány k 8. květnu. Událost nicméně probíhala za svitu svíček a při vypadávajícím elektrickém proudu, dokumenty se sepisovaly na psacím stroji. Není tedy divu, že vše nabralo zpoždění a k podpisu došlo až poté, co původní kapitulace vstoupila v platnost, a sice ve tři čtvrtě na jednu v noci 9. května.

I přes paradoxní situaci, kdy se vzdával velitel armády, která podle předchozí dohody neměla již skoro hodinu bojovat, podle tehdejších pozorovatelů měl berlínský akt význam především v tom smyslu, že kapitulace ve zničeném Berlíně se považovala za mnohem hodnotnější než ta v Remeši na francouzském území.

Po podpisu Němci přijali a vypili sklenici šampaňského a sovětští představitelé se jich ještě zeptali, jestli je Hitler opravdu mrtev, protože se jeho tělo nenašlo. Poté němečtí generálové mlčky odešli pryč a sovětská strana se začala mohutně bavit, prý se tančilo, zpívalo a pilo až do rána. Zpráva o kapitulaci se velmi rychle dostala k vojákům i civilistům a všude začaly oslavy. Šest let trvající válka oficiálně skončila.

Už za dvě hodiny po nárazu spočinula celá planeta ve smrtící náruči prachového mračna. Fotosyntéza se přerušila, nastal kolaps koloběhu prvků a organických živin.

Předchozí část: Soudný den dinosaurů aneb Ničivá planetka z vesmíru zahubila život (1)

Zhruba po pěti hodinách se konečně začalo prachové mračno rozplývat, ovšem v atmosféře se pohybovaly miliardy tun prachových částeček, které nadále zastiňovaly Slunce. Nejdramatičtější události pomalu doznívaly, ovšem devastační účinky dlouhodobého charakteru teprve nastupovaly. 

Slunce mizí za mračny

Bilance zkázy v živé přírodě byla strašlivá. Již první den po dopadu zřejmě zahynulo až 99 % větších živočichů a prakticky zmizela rostlinstva na velkých plochách kontinentů. Některé skupiny zanikly zcela, většinou však ztráty druhové rozmanitosti nepřesáhly přibližně 50 %. Sluneční světlo k Zemi nepronikalo zhruba šest měsíců, fotosyntéza téměř ustala možná až na rok. Silné poškození utrpěla také ozónová vrstva, zejména v důsledku vyvržení velkého množství chloru a bromu vysoko do atmosféry. 

Ještě větší problém ovšem představovaly skleníkové plyny, které se při dopadu rovněž uvolnily v ohromném množství. Oxid uhličitý, vodní páry a metan přispěly ke skleníkovému efektu, jenž na dlouhá desetiletí ohřál celý povrch planety o několik stupňů. Krátce po srážce se naopak prudce ochladilo v rámci efektu tzv. nukleární zimy. Teploty oceánů poklesly v průměru asi o 2 °C, místy dokonce až o 7 °C. Období snížených teplot trvalo zřejmě několik málo měsíců až let, ale stačilo vyhladit teplomilná společenstva organismů.

Gigantický kráter

Intenzivní narušení struktury oceánského dna vedlo k sesuvům a podmořským zemětřesením a následně i k megatsunami, jež zlikvidovaly pobřeží v délce desítek tisíc kilometrů. Obří vlny vyvolané dopadem dosahovaly výšky 100–300 m a rozrušily dno až do hloubky 500 m. Drtivou silou udeřily na pobřeží dnešního Texasu a okolních států asi 5–10 hodin po impaktu, tedy dříve, než oblast zasypaly tektity. V pórech zemské kůry se na mnoha místech nahromadilo obrovské množství plynů. 

V okolí dopadu vznikl ohromný kruhový val připomínající pohoří. Gigantická prohlubeň o průměru 200 km a hloubce 20 km se tyčila jako němý památník jedné z největších katastrof v historii pozemského života. Vrstva vyvrženého materiálu u jícnu měřila až 800 m – jako byste postavili dvě Eiffelovy věže na sebe… Čerstvý kráter by tak byl dobře viditelný i z vesmíru, přičemž ještě dnes dosahuje průměru 180 km a hloubky 900 m. Také z povrchu Měsíce mohla srážka skýtat úžasnou podívanou – pokud by se na ni snad nějaký pozorovatel mohl tehdy zaměřit. 

Zemská atmosféra, činnost organismů a koloběh vody však veškeré impaktní struktury postupně zarovnávají a ničí. Z ohromného kráteru se tudíž přibližně za milion let stal mořský záliv, opět zarostl bujnou vegetací a klesl na úroveň mořské hladiny. Dnes spočívá pod více než kilometrovou vrstvou mladších sedimentů.

Ochránce Jupiter

Za to, že se v posledních 66 milionech let podobně velká kolize neopakovala, vděčíme zejména svému tichému ochránci Jupiteru. Tento plynný obr totiž nevědomky působí jako strážce vnitřních kamenných planet Sluneční soustavy a svou gravitační silou zachytává či vychyluje většinu těles, která by se se Zemí mohla srazit. 

Paradoxně bychom však měli být vděční i samotné planetce. Kdyby se totiž s naší planetou nesrazila a nezpůsobila tak vyhynutí dinosaurů, pak by se celá evoluce savců včetně člověka výrazně opozdila. Na scénu bychom vstoupili až o mnoho milionů let později, a možná dokonce nikdy. Nevytvořili bychom civilizaci a kulturu v užším smyslu slova. Nesestavili bychom první kalendáře, nepochopili ani ta nejzákladnější tajemství okolního vesmíru. Na Zemi by nejspíš neexistovala žádná forma života schopná o těchto věcech přemýšlet. Neobjevili bychom obří kráter hluboko pod vodami Mexického zálivu. A nikdo by neměl tušení o nebezpečí, které nám z kosmu přibližně jednou za sto milionů let hrozí…

S nápadem na zkonstruování letounu Silbervogel (Stříbrný pták) přišel poprvé v roce 1935 rakouský raketový odborník dr. Eugen Sänger. Považoval jej za natolik perspektivní, že se s ním obrátil na říšské ministerstvo letectví. Také tam shledali projekt potenciálně zajímavým, a přidělili proto Sängerovi odpovídající finanční zdroje – načež mu je úřad soustavně poskytoval až do roku 1945!

Stříbrný pták se měl rozjíždět na raketových saních, které by se pohybovaly po 3km kolejích. Stroj by je opustil rychlostí 800 km/h, načež by se zažehl raketový motor a postupně by letounu udělil rychlost přes 5 000 km/h. Raketoplán by dosáhl maximální výšky 145 km a po suborbitální dráze by se vracel zpět do atmosféry. Díky vhodnému tvaru trupu by ovšem působením vztlaku začal opět stoupat. Takto mohl v několika vlnách (podobně jako třeba „žabka“ hozená na hladinu rybníka) překonat vzdálenost 19 000–24 000 km.

Prázdný stroj měl mít hmotnost 10 t, přičemž by nesl 3,6t bombu určenou ke svržení na některé z amerických velkoměst. Jelikož by nemohl manévrovat (alespoň ne ve smyslu „otočit se a vrátit se na základnu“), pokračoval by dál v letu a přistál by v Tichém oceánu na jednom z ostrovů kontrolovaných Japonci.

Sänger vymyslel pro letoun několik revolučních technologií, které se používají dodnes, například regenerativní chlazení raketových motorů vlastním palivem. Bylo tak možné dosáhnout vyšší výtokové rychlosti spalin – až 3 000 m/s (pro srovnání: u nacistické rakety V-2 se jednalo jen o 2 000 m/s). Nicméně se ukázalo, že Němci podcenili tepelné namáhání stroje při průletu atmosférou a že by při první zkušební misi shořel. Na druhou stranu výpočty, modely a všechny provedené experimenty využili následně při vývoji svého raketoplánu Američané.

Kosmický transportér

Po válce pracoval Sänger pro firmu Junkers, ale snů o vesmírném letu se nevzdal. V roce 1960 usoudil, že nastala příhodná doba, a představil studii „kosmického transportéru“ RT-8-01 (Raumtransporter). Stroj nápadně připomínal koncept Silbervogel: Raketové saně pro rozjezd nahradil parní katapult o délce 3,2 km, který měl dvoustupňový letoun o hmotnosti 187 t urychlit na 900 km/h. Alternativně se uvažovalo o shozu z upraveného bombardéru.

Oba stupně využívaly kapalný kyslík a vodík: první měl 150 s po startu dosáhnout výšky 60 km a poté uvolnit druhý, který by na dráhu ve výšce 300 km dopravil až 2,75 t nákladu. Oběma stupňům měly při návratu na základnu pomoct běžné proudové motory (stejnou koncepci studovali pro své raketoplány rovněž Američané a Rusové) a oba měly být pilotované. Práce na projektu však počátkem roku 1964 zastavila smrt doktora Sängera.

Přichází Bumerang

Díky Sängerově práci se Spolková republika Německo stala velmocí na poli raketoplánů. Ministerstvo pro vzdělání a vědu dokonce nabídlo Spojeným státům spolupráci při vývoji zmíněných kosmických letounů a vztlakových těles. Amerika však neměla zájem, a tak se německá vláda rozhodla pokračovat na vlastní pěst. V roce 1962 udělila firmě ERNO Raumfahrttechnik kontrakt na vývoj vícenásobně použitelného systému.

Při hledání optimálního tvaru se v aerodynamickém tunelu testovalo 21 různých modelů, a to až do rychlosti mach 5. Vzniklo tak bezpilotní vztlakové těleso Bumerang (o délce 3,1 m, šířce 1,9 m a výšce 0,9 m), které pak 12. srpna 1971 uskutečnilo samostatný let. Na upravené paletě jej vynesl letoun C-160 Transall: 2,5 s poté, co Bumerang opustil letadlo na padáku, se od palety oddělil a pokračoval ve volném neřízeném letu, načež úspěšně přistál.

Následovala výroba větší verze Bumerang II, jež byla navíc řiditelná. Všechny čtyři uskutečněné lety dopadly dobře. Zajímavé je, že v roce 1971 si společnost McDonnell Douglas, která v té době usilovala o zakázku na vývoj amerického raketoplánu, pozvala do Saint Louis ke konzultacím dvacet německých inženýrů z firmy ERNO. 

Zamýšlený vývoj dvoustupňového kosmického letounu s kapacitou 3 000 kg nákladu se však neuskutečnil. V roce 1974 se německá vláda rozhodla podporu programu zastavit a dala přednost mezinárodním projektům pod křídly vznikající Evropské kosmické agentury.

Nassau je hlavním městem i komerčním centrem Baham – souostroví sestávajícího z víc než 700 ostrovů a ostrůvků i tisícovek lagun, atolů a útesů. Bahamy leží v Atlantském oceánu severovýchodně od Kuby a tradičně lákají turisty nejen z Evropy, ale především z Ameriky. A není divu – přímý let z Miami, Fort Lauderdale a dalších floridských letovisek trvá sotva hodinu. 

Movitější návštěvníci míří na některý z táhlých ostrovů, jež nabízejí rajskou přírodu i absolutní soukromí za zdmi luxusních resortů. Ti, kdo touží nejen po celodenním skotačení ve vlnách, volí zpravidla jako první zastávku metropoli Nassau. A rozhodně neprohloupí – ve městě se totiž nachází pověstná „brána“ do celého Karibiku. 

Touha utrácet

Nassau, dřív známé jako Charles Town (viz Bašta pirátů z Karibiku), se rozkládá v severovýchodní části ostrova New Providence. Město má sice asi jen 200 tisíc stálých obyvatel, každoročně jej však navštíví na dva miliony turistů. Obvykle připlouvají na gigantických zaoceánských parnících, vybaveni touhou relaxovat, ale i utrácet. 

Na sousedním ostrově Paradise Island, který s New Providence spojují dva mosty, se nachází jeden z největších a nejdražších hotelových komplexů na světě: Atlantis Paradise Island Resort nabízí neuvěřitelných 3 800 pokojů, akvapark a samozřejmě kasino. Pro turistický ruch Nassau je však podstatné, že se tamní náročná klientela dostane za necelou čtvrthodinku do centra města, a luxusní butiky na hlavních třídách tak mají žně. 

Impérium rumu 

Tepnou města se stala Bay Street, plná restaurací, barů a nejrůznějších obchůdků. Přes den je občas obtížné se na úzkých chodnících protáhnout kolem protijdoucích, večer se ovšem ulice zcela vyprázdní a naopak bývá problém najít otevřený podnik, kde si dát drink. 

Místní jsou neustále usměvaví, komunikativní a nápomocní, přičemž se neopomenou pochlubit krásami přírody i podvodního světa – a samozřejmě lahodností bahamského rumu. Destilerie na ostrově vyrábějí spoustu variant s exotickými příchutěmi, mezi nimiž nechybí mango, banány a vůbec nejpopulárnější kokos. Ostatně palmy se v Nassau tyčí doslova na každém kroku. 

Plž na všechny způsoby

Kdo zatouží po bahamském národním jídle, dřív či později jistě ochutná plže křídlatce velkého. Jeho maso, známé jako „conch“, se prodává grilované, dušené, vařené, v sendviči či jen tak syrové, naložené v zelenino-ovocném salátu. Chuťově připomíná něco mezi křupavým krabem a nedovařenou ústřicí, přičemž velké růžové lastury patří k oblíbeným suvenýrům a symbolům Baham. Hlavní „značkou“ souostroví a národním opeřencem se ovšem stal plameňák růžový, jehož maso naštěstí v restauracích ochutnat nelze – jeho obrázky však najdete téměř na všech pohlednicích. 

Po vydatném obědě se můžete pěšky projít na městskou pláž Junkanoo a zrelaxovat tam ve stínu plážového baru. Nejde ovšem o pouhé místo odpočinku, nýbrž také o důležitý veřejný prostor, kde se konají například oslavy Nového roku, kulturní festivaly či politické mítinky. Můžete tam rovněž naskočit do mikrobusu zvaného „jitney“, který kyvadlově křižuje celý ostrov, a za pár dolarů se svézt třeba až k šest kilometrů dlouhé pláži Cable Beach, u níž se tyčí ty nejluxusnější hotely. 

Po stopách dřevěných korábů 

Centrum Nassau nabízí celou řadu pamětihodností: Vévodí jim známý British Colonial Hilton Hotel, rozlehlá žlutá budova, jež se táhne přes několik bloků a funguje už od počátku 20. století pro vyvolenou smetánku. Hlavním vchodem na Marlborough Street mohou obyčejní smrtelníci nahlédnout alespoň do bohatě zdobené vstupní haly ve stylu art deco. 

Na Bay Street sídlí v historické budově s velkými hodinami nad vchodem také Straw Market – rušná krytá tržnice asi se 150 obchůdky. O poznání větší klid nabízejí kamenné vojenské pevnosti z 18. století Fort Charlotte a Fort Montagu. Procházka po hradbách, vyhlídky, děla namířená na moře a historické expozice vás snadno přenesou do dob, kdy okolní vody ještě brázdily dřevěné koráby. 

V růžových barvách 

Na Rawson Square se tyčí k nebi nepřehlédnutelná socha královny Viktorie a za ní se rozkládá růžově natřené sídlo parlamentu. Zmíněná barva je přitom typická i pro většinu dalších vládních budov ve městě. 

Chladivým úkrytem před pražícím sluncem vás přivítá několik muzeí: K nejoblíbenějším patří muzeum pirátství, kde celý jeden sál obsadila replika korzárské lodi. Doplňuje ji interaktivní prohlídka pirátské základny, plné uloupených pokladů. V minulosti se na Bahamy také nedobrovolně dostalo až dvacet tisíc lidí určených pro práci na plantážích. Temnou stránku historie jinak slunného místa přibližuje například Nassau Public Library and Museum, jež sídlí v jedné z nejstarších staveb města: Nenápadná osmiúhelníková věžička (přirozeně s růžovým nátěrem) se skrývá v aleji palem a původně sloužila jako věznice. 

Cestující svatostánek 

Pokud se vydáte pěšky do kopce po Elisabeth Avenue a vystoupáte po schodišti Queen’s Staircase, můžete lépe poznat i život místních. Na příkrých historických schodech vystavěných mezi hrozivými skalními stěnami možná po setmění nabudete dojmu, že míříte rovnou do pekla. Nahoře se však nebe opět rozjasní a vy se ocitnete v rezidenční čtvrti, pouhých pár kroků od 38 metrů vysoké vodní věže. Ačkoliv vznikla už před 90 lety, stále slouží jako tisícilitrový rezervoár pro případ sucha. 

Za zastávku stojí i Christ Church Cathedral na George Street. Honosný svatostánek, největší na celých Bahamách, se dočkal už své páté podoby a umístění: Dříve v historii byl několikrát zničen a stěhoval se na různá místa. 

Hlavní město šnorchlování

Až prozkoumáte všechna zajímavá zákoutí Nassau, můžete si pobyt zpestřit i zajímavou projížďkou na člunu na nedaleké ostrůvky Rose Island, Pearl Island či Salt Cay. Rázem se tak ocitnete uprostřed pravého karibského ráje, kde vaší jedinou starostí bude, abyste při šnorchlování v průzračné vodě nepropásli pohled na barakudu zblízka. Podobný zážitek vám může nabídnout jen málokteré hlavní město světa… 

Pokud byl ještě naživu Adolf Hitler, otázka kapitulace byla (i přes rapidně se zhoršující situaci) oficiálně tabu. Lidé, kteří s ním ještě v roce 1945 přišli do kontaktu, shodně vzpomínali, že přestože před nimi stál starý a nemocný muž, jehož levá ruka se ustavičně třásla, neuvažoval ani chvilku o tom, že by uznal porážku. O spojeneckém táboře se vyjadřoval mimo jiné jako o „koalici šílenců“, která se jistě co nevidět rozpadne.

Dokonce když se 12. února 1945 dostalo do Berlína komuniké o výsledcích jaltské konference, ve kterém zazněly mimo jiné požadavky rozpuštění NSDAP, postavení válečných zločinců před soud, demilitarizace Německa a přijetí pouze bezpodmínečné kapitulace, Hitler spěchal do Jalty vzkázat: „Vždy jsem říkal, že otázka kapitulace je vyloučena! Dějiny se přece neopakují!“ Dne 30. dubna 1945 se ale třetí říše nacházela v troskách, a to nejen reálně, ale i symbolicky. Rudoarmějci vztyčovali sovětské vlajky na berlínském Reichstagu a o několik hodin dříve ukončil sám Adolf Hitler svůj život ampulí kyanidu a výstřelem z pistole Walther PPK.

Zplnomocněn k podpisu kapitulace?

Novým prezidentem Německa se stal velkoadmirál Karl Dönitz, bylo však zřejmé, že válka nebude trvat dlouho. Němečtí vojáci v té době ovládali již jen malou část „tisícileté říše“, přičemž nejbojeschopnější uskupení v podobě skupiny armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera se nacházelo v české kotlině. Dönitz se ale nechystal k okamžitému zastavení všech válečných operací. Ukončení války mělo proběhnout v několika etapách.

Chtěl sice „zabránit zničení německého národa bolševismem“, a tedy pokračovat ve válce na východě, avšak byl si velmi dobře vědom skutečnosti, že musí o kapitulaci (přinejmenším se západními Spojenci) vážně uvažovat. Sám se potom během prvních poválečných výslechů chvástal, že ho Hitler zvolil – coby vysoké ho důstojníka – aby dohodl kapitulaci. „Válku mohl ukončit pouze voják, který v ozbrojených silách požíval patřičné autority. (…) Vůdce věděl, že já takovou autoritu mám,“ nechal se slyšet velkoadmirál. Později svůj názor revidoval, když na přelomu let 1945/46 v Norimberku řekl, že se teprve po válce seznámil s Hitlerovou závětí, ve které vůdce nařizoval svému nástupci pokračovat v bojích.

Hitler až do poslední chvíle odmítal kapitulaci a není nám známo, že by svůj názor změnil. Naopak, viděl v Dönitzovi ideálního pokračovatele fanatického odporu až do konce. Stejně tak nemůžeme věřit tvrzení Dönitze a Keitela, že po smrti Hitlera špičky vedení státu a armády spěchaly uzavřít mír, jelikož se bojovalo prakticky po celý další týden. Spíše se snažily získat čas a odsunout velkou část jednotek na západní frontu.

Ochotné kapitulace na západě

První květnový týden byl ve znamení rychlého spojeneckého postupu. K 3. květnu kapituloval Hamburk a admirál Hans-Georg von Friedeburg se vydal k britskému vedení s posláním dohodnout příměří pro severozápadní Německo. Velitel spojeneckých armád v této oblasti, Bernard Montgomery, však lokální kapitulaci odmítl a požadoval zastavení bojů i v Nizozemí, Dánsku, Frísku a Šlesvicku.

Prezident Dönitz ztrácel stále více kontrolu nad vývojem na frontě a po jednání s novým kancléřem Schwerinem von Krosigkem a dalšími členy své vlády se 4. května rozhodl přijmout Montgomeryho požadavky a schválil podepsání částečné kapitulace, jejíž součástí bylo i ukončení neomezené ponorkové války. Němci rovněž nepotopili své válečné loďstvo, ale předali je Spojencům. Dönitz také zrušil Hitlerova nařízení, jež nakazovala vedení fanatického odporu, konkrétně zrušil Neronův rozkaz a zakázal činnost Werwolfu.

Dne 5. května skončily boje v Nizozemí, Dánsku a na severozápadě Německa. Na jihu Německa pak maršál Albert Kesselring zaznamenával mezi svými vojáky příznaky totálního úpadku morálky a disciplíny. Proto i on 3. květ na požádal Dönitze, aby mohl vyjednávat se západními Spojenci. Bylo mu vyhověno a o dva dny později skupina armád Severní Alpy kapitulovala do rukou Američanů. Dönitze (a vrchní velení armády) navíc stále neopouštěla naděje, že by snad Německo mohlo uzavřít mír pouze s nimi a pokračovat v bojích na východní frontě.

V tomto duchu začal 4. května s Eisenhowerem vyjednávat admirál von Friedeburg, který se snažil vrchního spojeneckého velitele přesvědčit, že kapitulace jím nabízené mohou mít pouze lokální charakter a že nelze skončit válku na všech frontách. Avšak když nadále nabízeli němečtí velitelé Eisenhowerovi konec bojů v prostoru jejich armád, dostávalo se jim stejné odpovědi – musí kapitulovat i před zástupci Rudé armády. I přes tyto jasné náznaky mnozí němečtí velitelé stále slepě doufali, že se k nim Američané připojí a zaútočí na sovětské vojsko.

Černé díry představují tajemné objekty, v nichž se potkává pole působnosti obecné teorie relativity – testované na velkých prostorových škálách – a kvantové mechaniky, která dobře vysvětluje chod mikrosvěta. Bohužel, v režimu černých děr spolu obě teorie příliš „nespolupracují“, což vede k mnoha paradoxům. 

Na jeden z nich poukázali vědci teprve nedávno: Je-li černá díra dostatečně velká – třeba jako ty, jež leží v centrech galaxií –, pak by těleso padající dovnitř nemělo průchod horizontem událostí zaznamenat. Jedná se o důsledek obecné teorie relativity. V daném případě se však uplatňují i další dva – neméně podstatné – pilíře fyziky: Jeden z nich pochází z kvantové mechaniky a říká, že se žádná informace nemůže ztratit, což by ovšem pád a uzavření testovacího tělesa do černé díry znamenaly. Podle principu lokality pak objekty ovlivňuje jejich bezprostřední okolí. 

Ukazuje se však, že všechny tři principy najednou platit nemohou. Má-li být zachována informace a lokalita, pak musí na horizontu událostí existovat ohnivá stěna v důsledku intenzivního Hawkingova záření. Osud padajícího objektu by tak byl zpečetěn – přesněji řečeno „spečen“ – již přechodem horizontu událostí, neboť by se těleso ve zlomku sekundy vypařilo. Teprve další výzkumy však ukážou, zda ohnivá stěna skutečně existuje, nebo jde o nesprávnou konstrukci.