Německé tanky za 1. světové války: Císařovy ocelové krabice (2)
Úspěchy německých tanků ve druhé světové válce jsou všeobecně známé. Jejich předchůdcům se ale zdaleka nevedlo tak dobře
Dne 29. září 1917 německé ministerstvo války zřídilo první tankové útvary. Dostaly název Sturm-Panzerkraft wagen-Abteilung 1 a 2, v listopadu 1917 přibyl ještě třetí. Ihned zahájily výcvik a v lednu 1918 byla první z jednotek poslána na terénní cvičení k francouzskému Sedanu.
Předchozí část: Německé tanky za 1. světové války: Císařovy ocelové krabice (1)
Výsledky však byly značně rozpačité a potvrdily špatnou pohyblivost tanku. Armádní velení následně doporučilo, aby se prozatím vyrobilo pouze dvacet kusů A7V. S další produkcí se čekalo až podle toho, jak si nová zbraň povede ve skutečném boji.
Kolosy v boji
Následně bylo rozhodnuto, aby se zbylé podvozky použily pro výše zmíněná terénní nákladní vozidla Überlandwagen. To v praxi znamenalo, že bylo vyrobeno a dodáno skutečně jen dvacet tanků A7V. Dvojciferné číslo představuje celou sériovou produkci tanků v Německu během první světové války! Každý německý tank nesl třímístné číslo v intervalu od 501 do 564. Téměř všechny měly i bojová jména: „Kronprinz Wilhelm, Alter Fritz, Imperator, Cyklop, Hagen, Herkules, Wotan“.
První ostré nasazení „ocelových krabic“ se odehrálo 21. března 1918 u kanálu St. Quentin. Nedopadlo však právě slavně – tři z pěti kusů do boje vůbec nezasáhly kvůli poruchám a zbylé dva stroje se pouze okrajově podílely na odražení útoku anglické pěchoty. Daleko zajímavější ale bylo další nasazení, k němuž došlo 24. dubna 1918 u vesnice Villers-Bretonneux. Došlo zde totiž k prvnímu boji tanků proti tankům v dějinách. Němci zde vyslali celkem třináct A7V, aby podpořili snahu o dobytí vesnice.
V té se však vedle britské pěchoty nacházelo několik spojeneckých tanků. Krátce před polednem se tank č. 516 neboli „Nixe“ dostal do kontaktu se třemi britskými obrněnci Mark IV, z nichž dva zasáhl a vyřadil 57mm dělem. Sám ale utrpěl poškození, jeden ze členů mateřské osádky byl zabit a dalších pět zraněno. Poté většina vojáků tank na příkaz velitele Wilhelma Blitze opustila. Záhy se ovšem muži k poškozenému stroji vrátili a dokázali s ním odjet do bezpečí týlu. Ještě téhož dne došlo i k druhému tankovému souboji.
Německý A7V č. 525 „Siegfried“ se zapojil do obrany proti britským těžkým obrněncům Mark IV a středním tankům Whippet a celkem pět jich vyřadil. Úspěch byl ale zkalen poruchami dalších exemplářů A7V a tím, že Francouzi jeden kus ukořistili. Němci se zbylé A7V snažili používat také v dalších bitvách během léta a podzimu 1918. Nikdy už však nedosáhli významnějšího úspěchu a řada jejich tanků byla zničena, těžce poškozena nebo je získali spojenci. Vůbec poslední nasazení německých tanků v 1. světové válce proběhlo 1. listopadu 1918 v bitvě u Sebourgu.
Různé varianty
Nepříliš dobré výkony A7V v těžkém terénu a zároveň dobré zkušenosti s použitím kořistních britských obrněnců vedly ke snaze Němců vyrobit tank s lepší průchodností. Tak vznikl jeden prototyp tanku s názvem A7V-U, který svým kosočtvercovým tvarem připomínal britské typy. Zkoušel se od května 1918. Nesplnil však očekávání, protože se špatně řídil a pásy se rychle zanášely pískem. Tento projekt byl nakonec zastaven.
Za zmínku stojí jistě snahy vyrobit na bázi A7V různá pomocná vozidla. Již zmíněný pásový nákladní vůz Überlandwagen (který se nazýval také Geländewagen nebo A7V-Raupenlastwagen) přepravil tři až čtyři tuny nákladu. Vzniklo asi třicet kusů tohoto vozidla, jež bylo na podzim 1918 omezeně nasazeno na frontu. Podvozkem z A7V disponovaly i dva prototypy s označením A7V „Flakpanzer“ a A7V „Schützengrabenbagger“; první nesl dvojici ukořistěných ruských protiletadlových kanónů ráže 76,2 mm, kdežto druhý představoval stroj pro kopání zákopů.
Plánovala se i spojovací verze A7V „Funkpanzer“ s velkou radiostanicí, ale ta realizována nejspíše nebyla. Z plánované stovky vozidel řady A7V bylo nakonec postaveno necelých šedesát kusů. Celkově chybná konstrukce neohrabaného tanku byla více než zřejmá. O to podivněji vyhlíží fakt, že ministerstvo války trvalo na realizaci dalšího projektu, proti němuž A7V vypadal takřka jako trpaslík. Návrh z června 1917 dostal název K-Wagen, neboli přiléhavě „Kolossal“.
Ocelový obr
Jednalo se o opravdu obrovský tank, jehož hmotnost měla podle různých dokumentů dosahovat 120 až 150 tun. Obrněnec měl na délku měřit bezmála 13 m a o pohon se měla postarat dvojice leteckých motorů Daimler-Benz. Celkový výkon téměř 1 000 kW měl stačit na rychlost 8 km/h. Osádka 27 mužů měla obsluhovat impozantní arzenál, čítající čtyři 77mm pevnostní děla a sedm 7,92mm kulometů. Zpočátku se uvažovalo rovněž o plamenometech.
Monstrózní K-Wagen by se hodil skutečně jen pro poziční válku, avšak sama poslední německá ofenzíva roku 1918 (tzv. „Kaiserschlacht“) naznačovala, že budoucnost válčení patří rychlému manévru. Německé velení doufalo, že obří tanky použije na přelomu let 1918 a 1919. K tomu už pochopitelně nedošlo a dva rozestavěné kusy K-Wagenu (jeden byl téměř hotový, druhý neměl motory) putovaly po válce do šrotu...
Další články v sekci
Planetární mlhoviny vznikají v závěrečné fázi vývoje hvězdy odvržením vnějších obálek plynu. Patří k nim i mlhovina Abell 33, která je neobvykle symetrická a na obloze vypadá jako dokonalý kruh. Nádherná modrá bublina se promítá do místa, kde ze Země vidíme i bližší jasnou hvězdu HD 83535, a společně pak připomínají diamantový zásnubní prsten. Planetární mlhovina Abell 33 se nachází přibližně 2 700 světelných let daleko v souhvězdí Hydry.
Další články v sekci
Elita československé brigády: Stát se výsadkářem nebylo nic snadného
Členové výsadkových skupin museli být nejen ve skvělé kondici, ale také chytří a spolehliví chlapíci
Stát se členem některé z výsadkových skupin nebylo nic snadného. K těmto úkolům byli vybíráni dobrovolníci, kteří museli mít nejen dobrou fyzičku a odolnou psychiku, ale být zároveň inteligentní a spolehliví.
Vybráno bylo celkem na 300 vojáků. Jejich úkoly vyžadovaly, aby prošli velmi tvrdým a náročným tréninkem, během něhož tři z nich zemřeli, a několik dalších bylo zraněno. Vše probíhalo ve spolupráci s britskou tajnou službou SOE (Special Operations Service), která zabezpečovala vybavení výsadků zbraněmi, vysílačkami a další nutnou výstrojí. Starala se také o transport desantů.
Tvrdé podmínky
Parašutistický výcvik byl po všech stránkách velmi náročný a zahrnoval praktickou průpravu ke všemu, co mohli vojáci po vysazení potřebovat. Dělil se na tři etapy, a to základní, udržovací a speciální. Základní výcvik probíhal na farmách Garramour a Camush Derrah ve Skotsku a skládal se z kurzu útočného boje, v jehož průběhu byli frekventanti cvičeni k boji zblízka a zvykali si na složité a obzvlášť nebezpečné situace. K tomu samozřejmě patřil trénink v zápase a v boxu, cvičily se vybrané prvky z juda a karate.
Výcvik probíhal zejména formou tvrdé tělesné přípravy v terénu, kde bylo třeba překonávat důmyslně vybudované překážkové dráhy. Kromě toho byli frekventanti trénováni v zacházení s různými druhy zbraní, včetně ručních granátů a trhavin. V rámci střeleckého výcviku se učili střílet v různých polohách na pohyblivé a rychle mizející cíle, nacvičovali střelbu v budovách, z oken i jedoucích automobilů či motocyklů.
Museli také skákat do dálky a do výšky, plavat, šplhat, vzpírat těžká břemena, učili se slézat ze střech, zdí a plotů. Nezbytnou schopností každého parašutisty měla také být schopnost dobré orientace v neznámém terénu. Musel umět budovat improvizované přístřešky a úkryty v přírodě, spát pod širákem a také si opatřovat jídlo z místních zdrojů pomocí lovu lesní zvěře a ryb.
Druhá fáze výcviku
Frekventanti, kteří tím vším úspěšně prošli, byli odesláni zpět ke svým kmenovým útvarům. Odtud je později povolali k udržovacímu a speciálnímu výcviku. Udržovací výcvik probíhal do května 1942 nejprve ve středisku na zámečku Bellasis u Dorkingu a později v Chicheley Hall. Řídili ho českoslovenští nadporučíci Rudolf Pernický a Josef Süsser. Parašutisty navštěvovali významní českoslovenští exiloví představitelé a zavítal k nim i prezident Edvard Beneš.
Frekvantanti se zde zdokonalovali v tom, co se doposud naučili a vstřebávali nové poznatky. Instruktoři jim například přednášeli o německé armádě, gestapu a policii. Vojákům byly objasněny zásady konspiračního boje, získávali dovednosti jak ukrýt stopy po přistání, jak kontaktovat osoby zapojené do odboje a podobně. Instruktoři také referovali o poměrech doma, četl se protektorátní tisk. Cílem toho všeho bylo přiblížit parašutistům co nejlépe prostředí, v němž se budou pohybovat.
Další články v sekci
Nelichotivá bilance: Česko patří mezi nejrasističtější země Evropy
Studie Harvardovy univerzity ukazuje, že Česko patří mezi nejrasističtější země Evropy
Při pohledu na lidskou tvář si rychle vytváříme prvotní postoj – někdo je nám zkrátka od pohledu sympatičtější, jiný méně. Tento náš prvotní postoj, který vědci označují za „implicitní asociaci“, se poté může měnit na základě našich dalších zkušeností s konkrétním člověkem či skupinou lidí. Zmíněného fenoménu se rozhodli využít vědci z Harvardovy univerzity – v letech 2002 až 2015 postupně sbírali data z jednoduchého vizuálního testu – respondenti měli v internetové aplikaci přiřazovat různým tvářím slova „dobrý“, „hezký“, „zlý“ a „špatný“. Důležité nebylo jen samotné hodnocení, ale rychlost „hlasování“.
Dobří a špatní lidé
Celkově se testu zúčastnilo více než 288 tisíc Evropanů – vizualizovaná výstupní data zpracovaná Tomem Staffordem z University of Sheffield obsahují jejich část – konkrétně odpovědi od 143 715 respondentů. Ve zveřejněných výsledcích chybí hodnocení Ruska.
TIP: Světový žebříček velkorysosti: Češi patří mezi nejméně štědrý národ na světě
Závěry této studie podle vědců ukazují, že Evropa není rasisticky neutrální – ve všech zemích respondenti častěji a rychleji přiřazovali negativní hodnocení lidem tmavé pleti než lidem se světlou pletí. Mediánové skóre celé Evropy je 0,374 bodu (přibližně stejné skóre má například Francie). Nejhůře v tomto srovnání vychází respondenti z etnicky poměrně homogenní České republiky, následovaní respondenty z Litvy, Běloruska a Ukrajiny.
(zdroj: University of Sheffield, CC BY 4.0)
Nejméně rasových předsudků mají podle studie lidé na Balkáně – konkrétně v Srbsku, Slovinsku, Bosně a v Chorvatsku. Výsledky Srbska a Slovinska ale mohou být do značné míry ovlivněny i výrazně podprůměrným počtem respondentů z těchto zemí. Ze zemí západní Evropy dosáhli nejlepšího skóre lidé z Irska, multikulturní Velké Británie, Norska, Rakouska a Švédska.
Střípek nelichotivého obrazu
Přestože je výsledek českých respondentů nelichotivý, sám Stafford varuje před jeho přílišným zobecňováním – zatímco britských respondentů bylo více než 50 tisíc, Čechů se zapojila jen necelá tisícovka (medián studie byl 1427 respondentů). Povaha sběru dat a výsledné srovnání také neumožňuje komplexní posouzení postojů v jednotlivých zemích. Přístup k menšinám a etnikům je podle Stafforda složitější a vícevrstvý. Ani v dalších ohledech nelze hovořit o reprezentativním sociologickém vzorku – respondenti se s velkou pravděpodobností rekrutovali z řad internetově protřelejších uživatelů se znalostí angličtiny.
Skutečnost, že má Česká republika problém s rasismem, ale dokládá i dva roky starý průzkum, který během vrcholící uprchlické krize zpracovala Evropská komise. I v něm totiž Češi naprosto propadli v toleranci k minoritám a sexuálním menšinám.
Další články v sekci
Svěřte svůj MacBook nebo iPhone do správných rukou
Ač jsou produkty společnosti Apple vysoce kvalitní a spolehlivé, čas od času je potřeba o ně pečovat, abyste zvýšili jejich životnost.
Zvětšení kapacity disku, zrychlení výkonu, navýšení operační paměti, oprava základní desky, fyzické vyčištění počítače - to je jen střípek úkonů, které dodají vašemu MacBooku nebo iPhonu nový dech.
Tam, kde jiní neuspěli, MacPodpora pokračuje
Nevýhodou řady servisů je to, že se sice postarají o váš počítač, ale ne například o mobilní telefon. Pak musíte běhat po celém městě a zařizovat servis různých zařízení na různých místech. To ovšem neplatí u firmy MacPodpora!
Žádná závada není na obtíž
Zachrání vaše data, politý počítač, nebo třeba rozbitý LCD displej u iPhonu. Žádná závada u vašeho Applu není problém! Nemusíte se okamžitě se svým miláčkem loučit. Navíc je servis na počkání, a tak nebudete odříznuti od civilizace několik dnů.
MacBook nebo iPhone získají péči navíc
Kromě péče o rozbitá zařízení, poskytuje MacPodpora také vylepšení vašeho Macu. Šikovní technici vám pomohou zrychlit, vylepšit nebo vytunit váš stávající MacBook Pro/air či iMac. Současné parametry dokáží vylepšit až o 240 %! Načítání MacBooku, práce se soubory, kopírování či prohlížení webových stránek se až 3x zrychlí.
Už nemusíte věčně na něco čekat! Už se nemusíte rozčilovat nad zpomalenou rychlostí! Svěřte své zařízení do rukou profesionálů a znovu si užívejte práci na svém počítači jako dřív. Nemusíte se spokojit s nižším výkonem, MacPodpora dodá vašemu zařízení nový dech.
A pokud zrovna uvažujete nad koupí nového Apple vybavení, MacPodpora může dodat cokoliv od Applu na operativní leasing. Od nového roku 2018 poskytuje také ve spolupráci s AppleLeasing - prémiový operativní leasing Apple zařízení s délkou leasingu 12 - 60 měsíců | 0 akontací | bez navýšení | a včetně pojištění náhodného poškození po celou dobu trvání smlouvy. Více na www.appleleasing.cz.
Více informací o této Apple opravně či objednávkový formulář najdete na www.macpodpora.cz.
Další články v sekci
Nevyužitý zdroj: Jestli na Marsu existuje život, tak musí být velmi vzácný
Atmosféra Marsu je bohatá na oxid uhelnatý. A nikdo ho nevyužívá
Pokud na rudé planetě doopravdy existují živé organismy, tak jsou velice vzácné. Naznačuje to objev vydatného zdroje energie v atmosféře Marsu. Je tam totiž neobvykle velké množství oxidu uhelnatého, který na Zemi mnohé organismy přeměňují na oxid uhličitý a získanou energii využívají ke svému růstu.
Podle astrobiologa Stevena Sholese z Washingtonské univerzity je to jako kdybychom objevili bohatě prostřený stůl. Stačilo by jenom jíst a jíst. Ale u toho stolu přitom nikdo nesedí. Živé organismy jsou tudíž na Marsu velmi vzácné nebo prostě a jednoduše neexistují.
U stolu nikdo nesedí
Sholes to propočítal a zjistil, že by za daných okolností na Marsu mohlo být jenom tolik organismů, že by to odpovídalo jedné miliardtině biomasy organismů na Zemi. To je méně než jeden mikrob na krychlový centimetr „půdy“ Marsu.
TIP: Nová teorie: Byl dávný Mars obyvatelný díky výtryskům metanu?
Neznamená to, že by na Marsu nemohl být život. Také není nezbytně nutné využívat bohatý zdroj oxidu uhelnatého. Kdyby ale na Marsu byly nějaké organismy, tak by bylo zvláštní, kdyby takto dostupnou energii nezužitkovaly. Prostor pro objevení života na rudé planetě se tím pádem dále zmenšuje.
Další články v sekci
Blíží se velký třesk! Po roce 2020 dorazí nadzvuková dopravní letadla Boom
Společnost Boom chce přepravovat cestující do zámoří rychlostí přes dva tisíce kilometrů za hodinu
Nadzvuková dopravní letadla se chystají na velkolepý comeback. Startup Boom Technology se domluvil s Richardem Bransonem, šéfem společnosti Virgin Galactic, a společně chtějí postavit nadzvukový dopravní letoun.
Nový stroj by měl létat rychleji než slavný Concorde a mnohem rychleji, než ostatní dopravní letadla. Poletí rychlostí Mach 2,2, čili 2 335 kilometrů za hodinu. Touto rychlostí urazí vzdálenost mezi New Yorkem a Londýnem za 3 hodiny 15 minut nebo vzdálenost mezi San Franciscem a Tokiem za 5 hodin 30 minut.
TIP: Nástupce Concordu: Boom ohlásil prototyp nadzvukového dopravního letounu
Zavést na druhý pokus nadzvukovou leteckou dopravu ale nebude snadné. Pokud se to povede, bude to znamenat velkou změnu v cestování. Prototyp nového letounu „Baby Boom“ by měl absolvovat první testovací let v roce 2018. A první dopravní letoun Boom s kapacitou až 55 cestujících by měl získat licenci k přepravě pasažérů kolem roku 2023.
Další články v sekci
Syntetická kost s kostní dření zajistí dostatek zdravých krevních buněk
Transplantace buněk kostní dřeně není jednoduchá. Co ale zkusit transplantovat kompletní syntetické kosti?
Někteří lidé trpí onemocněním krve nebo imunity. Scházejí jim krevní buňky, které je nutné nějak nahradit. Nebývá to ale snadné a současné léčebné postupy přinášejí závažné nežádoucí účinky.
V lidském těle je kostní dřeň místem, kde za normálních okolností z kmenových buněk vznikají krevní buňky. Pokud má někdo kostní dřeň poškozenou nebo nefunkční, tak mu v dnešní době mohou transplantovat zdravé buňky kostní dřeně. Problém je v tom, že je nejprve nutné pro ně udělat místo a zlikvidovat původní kostní dřeň. To obvykle vyžaduje drsné zákroky, které ohrožují zdraví a někdy i život pacienta.
TIP: Transplantace lidských kmenových buněk vrátila zrak pokusným králíkům
Vědci proto vyvinuli implantát, který funguje jako syntetická kost s kostní dření. Po voperování do těla pacienta dokáže tato umělá kostní dřeň vyrábět potřebné krevní buňky, aniž by bylo nutné drasticky ničit původní kostní dřeň.
Další články v sekci
Libavky: Rostliny, které dobře vypadají i léčí
V rámci bohatého rodu libavek bylo popsáno kolem 170 druhů. Rozšířené jsou na všech kontinentech vyjma Evropy a Antarktidy
Keře libavek jsou podobné brusnicím, od nichž se ale mimo jiné liší stavbou plodů. Plod totiž sice vypadá jako bobule, ale jde o tobolku, která je uzavřená ve zdužnatělém kalichu. Libavky mohou být nízké plazivé keříky, ale některé druhy, jako třeba himálajská Gaultheria fragrantissima, jsou menší stromy vysoké kolem pěti metrů.
Listy libavek bývají střídavé, poměrně velké ale u části vysokohorských druhů drobné. Květy mají baňkovitě srostlou korunu a obvykle vytváří husté květenství. Jen u některých druhů vyrůstají jednotlivě. Většina druhů obsahuje fyziologicky aktivní látky, které mají rozsáhlé využití v medicíně. Některé tropické druhy jsou halucinogenní.
TIP: Věděli jste, že i rostliny spolu komunikují?
Latinský název rodu je holdem vzdaným Jean Francois Gauthierovi (1708-1756), nadšenému amatérskému botanikovi. Gauthier byl oficiálním královským lékařem kanadské provincie Quebec a mimo jiné založil i první meteorologickou stanici v Kanadě.
Libavka polehlá
(Gaultheria procumbens)
Tento nízký plazivý stálezelený keřík se šíří podzemními výběžky a vytváří husté koberce. Listy jsou lesklé, tmavě zelené, v zimě se můžou barvit do purpurova. Plody jsou červené, a protože je nežerou ptáci ani hlodavci, vydrží na rostlině až do jara.
Tato libavka byla významnou léčivou rostlinou Indiánů. Používali ji při léčbě bolesti a jako podpůrný prostředek při lovu nebo nošení těžkých břemen. Libavka má analgetické účinky, používá se také proti nadýmání a je močopudná. Zevně se aplikuje při léčbě akutních případů revmatismu, ischiasu, bolesti svalů, při úrazech a neuralgiích. Je obsažena v kosmetických přípravcích proti celulitidě, ale ve větším množství způsobuje podráždění. Větší množství požité vnitřně je toxické. Hlavní účinnou látkou této libavky je methyl salicylát.
Velikost: 15 cm
Barva plodu: červená
Rozšíření: východ Severní Ameriky.
Ekologie: v přírodě roste na písčitých či rašelinných půdách v lesích
Pěstování: pěstuje se jako půdopokryvná rostlina v lehkých kyselých půdách na přistíněném stanovišti
Libavka shallon
(Gaultheria shallon)
Hustý výběžkatý stálezelený keř se vzpřímenými či prohnutými větvemi dorůstá do výšky jednoho metru, zřídka je i vyšší. Letorosty jsou hustě žláznatě chlupaté. Listy jsou 5–10 cm dlouhé, květy se shlukují v jednostranném hroznu.
Plody jsou jedlé. Požívají se čerstvé nebo sušené a v Americe se z nich pečou koláče. V zavařeninách jsou kombinovány s plody mahónie, které mají ostrou chuť. Mladé listy je možné použít pro přípravu salátu, ochucují se jimi také rybí polévky.
Velikost: 1 m
Barva plodu: černá
Rozšíření: západ Severní Ameriky od Aljašky po Kalifornii
Ekologie: písčité a rašelinné půdy ve stínu jehličnatých lesů, ve vhodných podmínkách často tvoří souvislé keřové patro.
Pernetye zašpičatělá
(Gaultheria mucronata, synonymum Pernettya mucronata)
Vzpřímený, hustě větvený keř, který se šíří podzemními výhonky. Listy jsou tuhé, oválné či vejčité. Při dotyku nepříjemně píchají, připomínají myrtu. Rostliny jsou cizosprašné. Plody jsou jedlé jak syrové tak vařené, ale chutnají nevýrazně.
Velikost: kolem půl metru, v přírodě vyšší
Barva plodu: červená, zřídka bílá či růžová
Rozšíření: jižní Chile, kde tvoří porosty
Ekologie: podrost vlhkých lesů, na rašeliništích a při horní hranicí lesa
Pěstování: choulostivá dřevina; stanoviště volíme světlé, půda je stále mírně vlhká, kyselá, přes zimu kryjeme chvojím
Další články v sekci
Kragujevacký masakr: Předvečer krvavých událostí v srbském městě
Stačilo jen sedm hodin na to, aby tisíce lidí v Kragujevaci zaplatily životem za jednu z akcí partyzánského a četnického odboje
Ráno 6. dubna 1941 začaly na Bělehrad dopadat první bomby. Současně německé a italské jednotky zahájily útok na Jugoslávii, která tak byla nedobrovolně vtažena do druhé světové války. Sebevědomá, ale špatně vyzbrojená královská armáda z velké části nepříliš schopným velitelským sborem se nedokázala postavit na odpor. A zatímco vojska Osy neohroženě obsazovala další a další území, jugoslávské pluky před nimi utíkaly. Některé útvary se dokonce vzdávaly rovnou a hrstka statečných a odhodlaných k boji na odvrácení tragického osudu země sama nestačila.
Pád Kragujevace
Týden nato opustil zemi král Pavel i předseda vlády Dušan Simović s většinou svých ministrů. 17. dubna 1941 generál Danilo Kalafatović podepsal podmínky kapitulace, které mu nadiktoval velitel německých vojsk, a to přímo v budově bývalého československého vyslanectví v Bělehradě. Tím po dvanácti dnech neslavně skončila dubnová válka a země byla rozdělena mezi Itálii, Maďarsko, Bulharsko, Německo a nově vzniklý Nezávislý stát Chorvatsko.
Pod přímou německou vojenskou správou se ocitla jak severní část Kosova, bohatá na suroviny, tak východní část Vojvodiny (tzv. srbský Banát). Zbytek srbského území o přibližné rozloze 45 000 km² s asi čtyřmi milióny obyvatel, do jehož územní kompetence spadal i Kragujevac, okupovalo Německo.
Okupanti neváhali tvrdě potrestat jakýkoliv náznak odporu či neloajality. Byly vydány dekrety nařizující zastřelit každého se zbraní v ruce. Gestapo pozatýkalo několik stovek osob, většinou příslušníků společenských elit, které se v německých rukách staly rukojmími, nad nimiž mohl být kdykoliv vyřčen ortel smrti jako pomsta za diverzní akce. Za několik dní se zformovala tajná policie podřízená gestapu, kolaborantská Rada komisařů a posléze i vláda pod vedením Milana Nediće.
Vlastní Kragujevac byl obsazen již 11. dubna. V okamžiku okupace se zde nacházely jen nepočtené jednotky jugoslávské armády, letadla připravená na místním vojenském letišti shořela na zemi už předcházející noci. Němci navíc okamžitě zabrali místní Vojensko-technický závod.
Hnutí odporu
V Srbsku se nezávisle na sobě začala rozvíjet dvě hnutí odporu. V květnu 1941 se kolem Dragoljuba Mihailoviće zformovala skupina vlasteneckých důstojníků, kteří se soustřeďovali zejména v západním Srbsku. Tento terén v těžko přístupné oblasti v horách nad městy Čačak, Horní Milanovac, Požega, Užice a Valjevo se už tak honosil povstaleckou tradicí. Právě odtud byl totiž v 19. století veden odboj proti Turkům. Toto hnutí se také nazývalo ravnogorské podle svého centra na vrchu Ravna gora nebo četnici, jak se v jihoslovanském pravoslavném prostředí označovaly odbojové skupiny bojující proti turecké nadvládě, i když oficiální název zněl Jugoslávské vojsko ve vlasti.
Zároveň se aktivizovala komunistická strana Jugoslávie. Po napadení Sovětského svazu vytvořilo její vedení hlavní štáb povstaleckých partyzánských oddílů v Bělehradě a vyzvalo národy Jugoslávie, aby se vzepřely okupantům a bojovaly za osvobození země.
Situace v Kragujevaci byla zpočátku války, co se týče odbojových akcí i represí, spíše klidná. Četnické hnutí se zde zformovalo až na konci května, kdy je rovněž datován první útok na německou motorizovanou kolonu u Ljuljaku. Akce kragujevackých komunistů měly převážně přípravný charakter a šlo svým rozsahem i dopadem o menší diverzní akce.
O vzniku místního partyzánského oddílu pak bylo rozhodnuto v červenci v Grošnici. Po neúspěšném atentátu na policejního agenta padly v Kragujevaci první oběti. Oba pachatelé byli okamžitě zadrženi a 21. srpna zastřeleni a jejich těla pro výstrahu vystavena v centru města. Hnutí odporu, v němž spojily alespoň zpočátku síly obě odbojové linie, se začalo úspěšně šířit napříč okupovaným územím. Německá správa přecenila svůj úspěch při pacifikaci Srbska. Nepočítala s vypuknutím masového odporu a včas nepodnikla potřebná preventivní opatření. Situace se jim vymykala z rukou.
Během srpna a počátkem září povstalci ovládli rozsáhlé území na západě Srbska a bylo vytvořeno osvobozené území Užická republika. Dne 16. září vydal Hitler nařízení adresované polnímu maršálovi Wilhelmu Listovi, veliteli jihovýchodního úseku, aby za použití co nejostřejších prostředků nastolil na tomto okupovaném území pořádek.
Na Listův návrh připadl úkol potlačení srbského povstání generálovi pěchoty Franzi Böhmovi, který byl podle německých hlášení velmi dobře obeznámen s poměry na Balkánu. Böhme se do nového úkolu pustil se vší vehemencí. Dne 10. října bylo z jeho iniciativy vydáno nařízení, že za každého zabitého Němce, německého vojáka nebo tzv. Volkdeutsche (etnického Němce) bude zabito 100 osob, za každého zraněného pak polovina.
Počátek povstání
29. září zaútočily partyzánské a četnické oddíly z okolí Kragujevace společnými silami a osvobodily obec Horní Milanovac, nacházející se asi 50 kilometrů od Kragujevace. Němečtí vojáci se nejprve ukryli v budově základní školy, ale když jejich útočiště začali bombardovat, sami se vzdali a byli odvedeni do vesnice Planinica, kde pro ně vznikl prozatímní tábor. Německá okupační správa měla velký zájem na jejich osvobození, proto byl do Horního Milanovace vyslán 5. října prapor 3. prapor 749. pluku 717. divize z Kragujevace, ale napoprvé neuspěl.
V té době probíhala mezi místním partyzánským a četnickým oddílem závěrečná jednání, jejichž výsledek zahrnoval rozhodnutí o společném postupu proti nacistickým vojskům a obsazení Kragujevace. Němci se za několik dní pokusili o druhu ofenzivu. Jejich síly, tentokrát doplněné o tři tanky, se 14. října opět pohnuly směrem k Hornímu Milanovaci. Nyní před sebou popoháněly 30 zajatců, kteří jim doslova klestili cestu.
Na místo němci dorazili následujícího dne v 18:15. Sice se jim nepodařilo navázat kontakt s německými zajatci, ale alespoň podle rozkazu obec Horní Milanovac vypálili a zajali 133 osob. Mezi druhou a třetí hodinou ráno 16. října 3. prapor zamířil zpět do Kragujevace. U obce Ljuljak došlo ke srážce s povstalci, při níž bylo devět německých vojáků zabito a dalších 27 raněno, z toho jeden svým zraněním později podlehl. Nakonec se prapor do Kragujevace dostal až v 19:00.
Tento akt odporu nemohl zůstat nepotrestán. 18. října začalo hromadné zatýkání podle seznamu, který ten den vedení městské policie obdrželo z bělehradské centrály. Prioritu měli Židé, po nich nacionalisté, komunisté, členové jejich rodin a sympatizanti.
