Raketoplán X-37B, označovaný též jako OTV (Orbital Test Vehicle orbitální testovací plavidlo) přistál v neděli na ranveji, která byla v minulosti využívána pro přistávání raketoplánů Space Shuttle. Stroj strávil v kosmu 718 dnů na v pořadí již čtvrté a zároveň i nejdelší misi tajného programu amerického vojenského letectva.

Na rozdíl od NASA jsou vojenské úřady mnohem tajemnější a informace o přesných cílech projektu Boeing X-37 nechávají zcela bez odpovědi, případně se omezují na obecná tvrzení. Všeobecně se proto předpokládá, že Boeing X-37 má primárně vojenské a špionážní účely.

Raketoplán X-37B, který pochází z dílny Boeingu, je dlouhý devět metrů a 4,5 metru široký. Poprvé tento stroj odstartoval v dubnu 2010 a na Zemi se vrátil o osm měsíců později. Druhá mise se uskutečnila v květnu 2011 a trvala 15 měsíců. Třetí začala v prosinci 2012 a letoun se na Zemi vrátil po 22 měsících. Na čtvrtou misi ho v květnu 2015 vynesla raketa Atlas 5. Pátá mise má následovat ještě během letošního roku.

Na konci dubna dorazila do univerzitní nemocnice v kolumbijském městě Bucaramanga osmadvacetiletá Sandra Milena Almeida. Pacientka si stěžovala na prudké bolesti břicha a následné vyšetření ukázalo na střevní neprůchodnost. Život ohrožující stav si vyžádal okamžitý zásah chirurgů.

Nejen láska prochází žaludkem

Příčina neprůchodnosti se objevila záhy – v žaludku a střevech ženy lékaři objevili 57 stodolarových bankovek. Vzhledem k povaze nálezu, lékaři kontaktovali místní policii a ženu tak po úspěšné operaci čekalo i nepříjemné vysvětlování. 

Vyšetřovatelům se Sandra svěřila, že spolykala zhruba 9 000 dolarů. Šlo prý o peníze, které si naspořila společně se svým partnerem k cestě za lepším životem v Panamě. Poté, co se s ní manžel rozešel, se Sandra obávala, že by mu musela vyplatit polovinu nastřádaných peněz. Rozhodla se je proto ukrýt v bezpečí svého těla. Další vyšetřování Sandřinu výpověď potvrdilo a lakotná Kolumbijka tak mohla z nemocnice odejít bohatší nejen o 5 700 dolarů ale i o pořádnou jizvu na břiše.

Neúspěchy Německa na frontách a jeho nezadržitelně se blížící porážka vzbuzovaly velký neklid i mezi nacisty v Terezíně. S tím byly hlavně od druhé poloviny roku 1944 spojeny scénáře na zametení veškerých stop, a to včetně totální fyzické likvidace vězňů. Tyto plány cílily jak na židovské ghetto, tak i na policejní věznici v Malé pevnosti.

Zplynovat, utopit nebo postřílet?

Už od konce roku 1944 kvůli projednání těchto plánů zajížděl velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel do Prahy. V té době mezi vězni řádila epidemie úplavice, která si vyžádala mnoho obětí a počet mrtvých se navyšoval i kvůli lhostejnosti ze strany Němců. Ti neposkytli potřebné léky, ani nezajistili nezbytná protiepidemická opatření. Co nezvládla úplavice, měli dokončit nacisté.

Na počátku roku 1945 komandatura SS nařídila za tím účelem zřídit objekt s plynotěsnými prostorami a zvláštním ventilačním zařízením v jedné části bývalého opevnění. To však vzbudilo podezření vězňů, které se snažil rozptýlit velitel tábora Karl Rahm s tím, že se nejedná o plynové komory, nýbrž o sklad potravin a drůbeží farmu. Nakonec se podařilo dokončit pouze výstavbu „kachního rybníku“ v jednom z pevnostních příkopů. Ve skutečnosti se jednalo o prostranství, které šlo hermeticky uzavřít a využít k zastřelení, popř. utopení vězňů. 

Evakuační transporty a tyfus

Od 20. dubna 1945 až do konečného osvobození Terezína do něj postupně přijížděly či přicházely tzv. evakuační transporty z koncentračních táborů, vyklízených před postupující frontou. Do terezínského ghetta tak přibylo více než 15 000 vyčerpaných a vyhublých lidí. V důsledku útrap někteří zemřeli cestou, další v Terezíně.

Nebylo možné zajistit účinná hygienická a karanténní opatření, a tak se pro všechny vězně staly velkou hrozbou nakažlivé nemoci, zejména skvrnitý tyfus. První případ se objevil 24. dubna a od té doby se nákaza začala nekontrolovaně šířit. Dne 3. května SS uvolnila kasárna E I (tzv. Sudetské kasárna), kam byli postupně převáženi tyfem nakažení vězni z Malé pevnosti. Na pomoc přijela i skupina českých lékařů a zdravotníků, členů tzv. České pomocné akce. Přišla sem celá řada dobrovolníků, mezi kterými bychom našli i např. herečku Natašu Gollovou, jež se tu také skvrnitým tyfem nakazila.

Poslední oběti

Zatímco 2. května 1945 sovětská vojska dobyla Berlín a Terezín pod svou ochranu přebíral zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant, v Malé pevnosti proběhla poslední a největší poprava v její historii. Z příkazu pražského gestapa zde okupanti popravili během dvou hodin celkem 52 zejména příslušníků levicových odbojových organizací, včetně jednoho konfidenta.

Další oběti si vyžádala tyfová epidemie, která kulminovala v době mezi 6. a 16. květnem. Terezín byl proto kompletně uzavřen a vyhlášena čtrnáctidenní karanténa. Díky zlepšení podmínek vězňů, začala epidemie pomalu odeznívat, ale i tak si připsala spolu s dalšími nakažlivými nemocemi na konto životy více než 1 500 bývalých vězňů a několika desítek zdravotníků.

Tam někde v severním Pacifiku je velryba. Samozřejmě, na světě žije spousta velryb, byť je jich méně než před pár stoletími. Jenže tahle je jiná. Je to samec a během sezony páření vydává zvuky, které umějí pouze jedinci jako on. Jeho druh však neznáme. Možná je to plejtvák myšok, možná plejtvák obrovský, největší velryba ze všech.

Nikdo si není jistý, protože ho nikdy nikdo neviděl. Někteří vědci ho však slyšeli a mnohem víc lidí ví o jeho existenci. Média ho proměnila v celebritu, kulturní ikonu, jež si ovšem svého statusu mezi dvounohými suchozemci naprosto není vědoma. Velrybí samec se stal symbolem osamění a vyjádřením lidské odloučenosti od ostatních. V kolektivní představivosti se jedná o nejopuštěnější velrybu na Zemi. 

Ačkoliv o světě pod hladinou přemýšlíme jako o poklidném vesmíru, ve skutečnosti je plný zvuků – a k těm nejznámějším patří melodická volání kytovců. Po nahrávce z roku 1970 získaly zmíněné „zpěvy“ velkou slávu a také se staly katalyzátorem hnutí „Zachraňte velryby“. Astronom Carl Sagan je považoval za natolik magické, že je zahrnul do nahrávky „Zvuky Země“, která putuje na palubě vesmírných sond Voyager. A přestože žádný jiný velrybí zpěv nepronikl tak daleko, vokalizace některých druhů se přenášejí na obrovské vzdálenosti: Nízké, silné „brumlání“ jednoho z plejtváků zachytily podvodní mikrofony na vzdálenost 1 100 kilometrů. 

Hluboký vzdálený hrom

Poprvé jsem slyšel vokalizace plejtváka obrovského, když je Roger Payne přehrával na vědecké konferenci v kalifornském Monterey někdy na konci 80. let. Obvykle mají tyto zvuky příliš nízkou frekvenci, než aby je lidské ucho zachytilo (v lepším případě se pohybují na hranici slyšitelnosti), jenže Payne celou nahrávku zrychlil tak, aby byla slyšet snadno. Ačkoliv výsledný efekt připomínal spíš pokus operního zpěváka Plácida Dominga o imitaci Mickey Mouse, hluboké zvuky naplnily celou konferenční místnost, roztřásly okna a rezonovaly v kostech každého přítomného – jako by námi prostupoval hluboký vzdálený hrom.  

Za to, že jsme mohli magickým zpěvům naslouchat, jsme z velké části vděčili Pentagonu, který v 50. letech vytvořil napříč světovými oceány rozsáhlý systém nízkofrekvenčních hydrofonů (podmořských mikrofonů). Jejich cílem byly sovětské ponorky, ale ukázalo se, že jako nečekaný bonus dokážou tato zařízení „odposlouchávat“ i velryby, jež vydávaly zvuky na stejné frekvenci jako komunistická podvodní plavidla. S postupným oteplováním studené války pak vojenské úřady zpřístupnily své přístroje vědeckým institucím, které tak náhle mohly sledovat pohyb kytovců po celé planetě. 

Jediná z mnoha

K těm, kteří dokázali z nabízené příležitosti vytěžit nejvíc, patřil i William Watkins z oceánografického institutu Woods Hole v Massachusetts. Jeden z pionýrů na poli bioakustiky podmořských savců zachytil v roce 1989 v severním Pacifiku unikátní a neočekávaný signál. Vydávala jej velryba, jež se zjevně pohybovala ve stejných vodách jako ostatní plejtváci myšoci nebo plejtváci obrovští. Jedna věc se však lišila: Samec vokalizoval na frekvenci 52 Hz (hertzů). Ačkoliv je uvedená hodnota pro lidské ucho stále ještě nesmírně nízká, jedná se o mnohem výš položený „hlas“, než je standardní frekvence ostatních velryb, tedy 15–25 Hz. 

Watkins a jeho tým dokázali zvíře znovu nahrát v letech 1990 a 1991 a poté každý rok v rozmezí celkem dvanácti let. Obvykle jej zachytili okolo srpna nebo září a sledovali ho, dokud neodplulo mimo záběr mikrofonů v lednu či v únoru. Závěry výzkumu vyšly v časopise Deep Sea Research (Hlubokomořský výzkum) v roce 2004, jen krátce poté, co Watkins zemřel. K překvapení odborníků si pak jejich objevu všimla významná média, načež se začaly opakovat stále tytéž otázky: Pokud kytovec komunikuje na jiné frekvenci než ostatní velryby, mohou mu jeho druhové rozumět? Může zvíře plavat napříč severním Pacifikem, volat do prázdna a čekat, že se někdo ozve, ačkoliv nikdy nikdo nevolá zpět? Je možné, že je prostě… osamělé? 

Příliš lidské emoce

„Byla mi v patách CNN, BBC a taky BBC Skotsko,“ svěřila se Mary Ann Daherová z institutu Woods Hole, když jsem ji před několika lety poprvé kontaktoval. Po Watkinsově smrti se stala hlavní mediální mluvčí týmu. „Doslova mě lovili.“ Ačkoliv se dnes při té vzpomínce směje, úsměv občas vystřídá i povzdech – je zjevné, že nešlo o příjemnou zkušenost. „Cítím se velmi nesvá, když mám mluvit o výzkumu někoho jiného,“ vysvětluje. „Pracovala jsem ve Watkinsově laboratoři jako výzkumný asistent. Doktor Watkins by nikdy nedával interview ani by nemluvil na kamery nebo něco podobného. Byl to nesmírně opatrný, konzervativní vědec. Teď se nejspíš otáčí v hrobě.“

Když se na Daherovou obrátil Andy Revkin, popularizátor vědy z The New York Times, souhlasila s rozhovorem. „Byla jsem přesvědčená, že to tím celé skončí. Jenže neskončilo. Panebože, New York Times k celé věci jen přitáhly víc pozornosti.“ Osm let poté, co studie vyšla, a šest roků poté, co Daherová svůj post v institutu Woods Hole opustila, měla vědkyně na celou věc jasný názor: „Ta velryba je zjevně schopná jíst, žít a kroužit po oceánech. Je úspěšná reprodukčně? Nemám nejmenší tušení. Nikdo nedokáže odpovědět na tyto otázky. Je osamělá? Můžou být velryby osamělé? Upřímně, nevím. Nesnáším, když zvířatům přisuzujeme lidské emoce. Raději bych tohle téma nechala být.“

Osamělé maily

Přes veškerou vědeckou odtažitost od mediálního cirkusu však Daherová přiznává: „Je zvláštní, jak moc se veřejnost identifikuje s touhle konkrétní velrybou, že?“ Jako by existoval jistý vzorec, podle kterého jí lidé píšou – určití jedinci jako by u ní hledali pomoc. „Je to neuvěřitelné. Dostávám spoustu mailů všech možných druhů, a některé jsou velmi osobní a emotivní. Člověku až láme srdce, když je čte, když se lidé ptají, proč nemůžu vyrazit tam ven a tomu nebohému zvířeti pomoct. Máme v sobě měkkou, emotivní část, chceme se starat o jiné. Píšou mi většinou ženy (ačkoliv se najdou i muži), které se s tou velrybou identifikují, protože se necítí být součástí smečky,“ vysvětluje Daherová. 

Interview, jež mi vědkyně poskytla v roce 2012, bylo na dané téma poslední. Řekla mi, že od té chvíle bude veškeré dotazy směrovat na mediální kancelář institutu Woods Hole. Daherová už má velryby, kterou pomohla objevit, víc než dost. Jediné, po čem teď touží, je klid. 

Náhlá inspirace

„V podstatě nejde fyzicky o tu samotnou velrybu,“ vysvětluje filmař a dokumentarista Joshua Zeman. „Když budete mluvit s vědci, kteří se v tématu orientují, řeknou vám, že v žádném případě není osamělá. Ostatní velryby ji pravděpodobně slyší a zřejmě jí rozumějí. Moje otázka však zní: Proč jí přisuzujeme zmíněnou emoci a jak na nás působí jako na lidské tvory?“ 

V roce 2012 pracoval Zeman v uměleckém komunitním centru na scénáři ke svému novému projektu, když se o velrybě dočetl v knize zvířecího psychologa Vinta Virgy a zajímavý příběh obratem probral se svými kolegy. Zhruba týden po návratu domů mu pak jeden z nich zavolal: „Poslyš, napsal jsem o té velrybě krátkou jednoaktovku.“ Načež mu kamarádka sochařka poslala mail, že velrybu ztvárnila v jednom ze svých děl. 

Zeman, který nedávno vytvořil pro televizní kanál A&E seriál The Killing Season (Sezona vražd), zapátral a našel řadu básní, písní a dopisů, jež byly „osamělé velrybě“ věnovány. A najednou viděl, co na jejich autory zapůsobilo, a rozeznal zdroj jejich inspirace: „V době, kdy jsme veškerý osobní kontakt vyměnili za krátké stočtyřicetiznakové zprávy, by nás nemělo překvapit, že to není velryba, kdo je osamělý. Jsme to my. Promítáme své odloučení od ostatních do tohoto vodního tvora.“

Jehla v kupce moře

Nyní to budou již čtyři roky, co začal Joshua Zeman pracovat na dokumentu o velrybě a o celém fenoménu. Doufá přitom, že se mu snímek podaří dokončit a pustit do světa už letos v létě – ideálně na nějakém filmovém festivalu. A přestože jádro dokumentu spočívá v reakci lidí na objev velryby a v naší představě o osamělosti, nenechává tvůrce stranou ani zvíře samotné. To je také důvod, proč se v říjnu 2015 vydal s týmem vědců kytovce s hlasem o frekvenci 52 Hz hledat.

„Když jsme se na odborníky poprvé obrátili s myšlenkou, že chceme najít tuto konkrétní velrybu, všichni se jen škrábali na hlavě a odpovídali něco jako: ‚Hm, to by mě zajímalo, jestli je to možné provést‘,“ vysvětluje mi Zeman po telefonu ze své newyorské kanceláře. „Takže jsme sehnali sonarové bóje, které americké námořnictvo vyřadilo, a zkusili jsme zaměřit signál tohoto konkrétního kytovce. Současně jsme měli hlídky v nafukovacích motorových člunech, jež se pokoušely o vizuální kontakt. Je to bláznivý nápad, snažit se v celém širém oceánu najít jedinou velrybu.“ 

Překřičet hluk oceánů

Zeman odmítá potvrdit, zda se jeho týmu podařilo zvíře lokalizovat: Nechce zkazit pointu svého filmu. Trvá však na tom, že nalezení – či nenalezení – svatého grálu bylo vedlejší v porovnání s tím, že na výpravu vůbec vyrazili. „Řeknu vám jednu věc: Když jsme jednali o penězích, byli nám na některých místech ochotní přispět jen v případě, že velrybu skutečně najdeme a natočíme ji. Slyšeli jsme od nich: ‚Perfektní, ta story je skvělá! Ale uvidíme důkaz, že velrybu máte?‘ Jenže co se stane, až ji najdeme? Co uděláme? To ji jako obejmeme? Síla toho příběhu je v metafoře. V motivu. Ve všech těch lidech, které svedla dohromady jedna myšlenka.“

Jak se celý mýtus o osamělé velrybě lavinovitě šíří, musejí ti, kteří se studiu kytovců věnují, zatínat zuby. Christopher Clark z Cornell University – přední světový odborník na vokalizaci velryb, jenž v roce 1999 zmíněného kytovce také natočil – pro BBC uvedl: „To zvíře zpívá stejným způsobem jako typický plejtvák obrovský, myšok nebo keporkak. Ostatní toho chlápka slyší, nejsou přece hluší. Prostě jen vědí, že je divný.“

Nicméně hlasy velryb, stejně jako ty lidské, s věkem klesají – a osamělý kytovec není žádnou výjimkou: Jeho frekvence se dnes ve skutečnosti pohybuje mnohem blíž 46 Hz. A zatímco tomuto konkrétnímu samci možná jeho odlišnost nijak nebrání v komunikaci s ostatními jedinci téhož druhu, velryby celého světa nyní zjišťují, jak těžké je překřičet vzrůstající hluk v oceánech, který vydává lodní doprava, těžba ropy a zemního plynu či intenzivní rybaření a vlečené sítě. 

Magie přírody

Položme si otázku: Byl by popsaný příběh stejně zajímavý a měl by tutéž odezvu, kdyby nebyl právě o velrybě? Možná. Vzpomeňme si na tu neuvěřitelně silnou reakci, když v roce 2015 skolil zubař z Minnesoty lva Cecila, maskota zimbabwské rezervace, nebo když musela být loni zastřelena gorila Harambe v cincinnatské zoo. I k velrybám se váže něco silného a totemického: Povaha jejich existence má v sobě cosi vzdáleného, izolovaného, jakýsi pocit jinakosti. 

Joshua Zeman k tomu dodává: „Nechcete zničit tu magii, která je okolo přírody. Když jsme velrybu hledali, prošli jsme si vrcholy i pády. Jeden rok jsme si mysleli, že víme, kde je, jenže pak jsme ji ztratili – mohla být klidně mrtvá. Potom ovšem někdo ohlásil, že ji zase zachytil, a my jsme se dali opět do práce. Jsem rád, že jsme se o to vůbec pokusili. Nešlo vlastně o výsledek expedice, ale o to, že se nad zmíněným nápadem sešli skvělí lidé. To pro mě znamená úspěch.“ 

První limonáda se na trhu objevila již v 17. století. Vyráběla se z vody, citronové šťávy a dochucovala se medem. V té době byla ještě bez bublinek. V roce 1676 získala pařížská Compagnie des Limonadiers monopol na prodej limonád: pouliční prodavači je nosili v nádržích na zádech a nabízeli je žíznivým Pařížanům. Anglický doktor Joseph Priestley v roce 1767 do vody přidal oxid uhličitý a vyrobil tak první perlivou vodu. Priestley je tak považován za praotce limonádového průmyslu. 

Zrození Coca-Coly

Téměř o sto let později, v roce 1886 americký lékárník John Pemberton vytvořil recept na Coca-Colu. Ta se nejprve prodávala v malé lékárně v Atlantě za pět centů, Pemberton ale za první rok vydělal jen padesát dolarů, což nepokrylo ani náklady. Z bezvýznamnosti se budoucí symbol globálního světa vyšvihl až díky atlantskému obchodníkovi Asovi Griggsi Candlerovi, kterému se za 2 300 dolarů podařilo postupně převzít celý byznys. Stal se tak prvním prezidentem firmy Coca-Cola.

Coca-Cola původně obsahovala i kokain vyráběný z listů koky. V roce 1903 byl sice z nápoje odstraněn, ale extrakt z koky (bez kokainu) se do Coca-Coly přidával i nadále. Produkovala jej společnost Stepan Company z Maywoodu v New Jersey, přičemž jde o jedinou firmu na území Spojených států s povolením listy koky dovážet a zpracovávat.

Na úspěchu Coca-Coly se pochopitelně snažili přiživit i podvodníci vyrábějící nejrůznější  napodobeniny. V roce 1915 se proto firma rozhodla vypsat designérskou soutěž na novou láhev, kterou by bylo možné jasně rozpoznat i v šeru. Soutěž vhrál Earl R. Dean, jenže první verze jeho láhve měla příliš buclatý tvar a nebyla na pásových dopravnících dost stabilní. Firma se rozhodla dnes již typicky zakulacený tvar láhve ponechat, jen jej mírně zůžila.

Mladší sestra Pepsi

Historie největšího konkurenta Coca-Coly se začala psát v roce 1898, kdy mladý lékárník Caleb Bradham během horkého léta experimentoval s různými ingrediencemi. Vznikl tak nápoj, který později proslul jako Pepsi-Cola. Zpočátku jej Bradham nabízel jen ve své lékárně.

Roční prodeje Coca-Coly v roce 1904 přesáhly milion galonů (1 galon = 3,785 litru). Roční prodeje sirupu, z něhož se ve stáčírnách vyráběla Pepsi-Cola, se vyšplhaly na sto tisíc galonů a pomalu startovala tvrdá konkurenční bitva tvrající dodnes.

7up s lithiem a Fanta ze zbytků

Jen pár týdnů před krachem na newyorské burze vznikla značka 7up. Následné otřesy ekonomiky přežila a vzkvétala – možná proto, že až do roku 1948 obsahoval nápoj sloučeninu kyseliny citronové a lithia, které stabilizuje výkyvy nálady a dnes se využívá k léčbě bipolární poruchy – známé také jako maniodepresivní psychóza. Dobové reklamy přitom nápoj doporučovaly jako vhodné pití pro děti.

TIP: Tajemství v hnědém nápoji: Je Coca-Cola karcinogenní?

Coca-Cola si získala obrovskou popularitu i v nacistickém Německu. Se začátkem války však tamním továrnám došly potřebné ingredience k výrobě. Šéf německé filiálky Max Keith proto přišel s řešením: ze zbytkových surovin, cukru a ovoce začal vyrábět nápoj Fanta, který si následně oblíbily miliony lidí. Po válce firma Coca-Cola jeho recept odkoupila a mimo USA je dnes Fanta po Cole druhou nejoblíbenější limonádou na světě.

Socialismus vrací úder

Zatímco nápoje Coca-Cola a Pepsi na Západě dominovaly, u nás zůstávaly nedostupné. Proto byl Výzkumný ústav léčivých rostlin v Praze pověřen, aby vyvinul nápoj podobného typu, jenž se měl vyrábět z tuzemských surovin. Světlo světa tak spatřil sirup Kofo, který se stal základem známé Kofoly, představené v roce 1960. Po revoluci musela Kofola čelit konkurenci jiných značek: jednak zahraničních a jednak tuzemských napodobenin. Nakonec se jediným výrobcem známého českého nápoje stala firma vlastněná řeckou rodinou Samarasových, jež sídlí v Krnově. 

Minulý rok astronomové objevili zvláštní gama záření, které vychází z oblasti centra Mléčné dráhy. Nikdo si s ním pořádně nevěděl rady a zároveň vzbudilo velký rozruch, protože podle jednoho z možných vysvětlení může jít o první hmatatelný důkaz existence temné hmoty.

Mattia Di Mauro z Kavli institutu částicové astrofyziky a kosmologie a jeho kolegové nedávno toto záření znovu důkladně prozkoumali, modelovali všechna v rozumné míře reálná vysvětlení a nakonec dospěli k závěru, že o projevy temné hmoty téměř jistě nejde.

Temná hmota nebo pulsary?

Podle nich dotyčné gama záření pochází z populace pulsarů v oblasti centra Mléčné dráhy. Pulsary vlastně byly ve hře už od začátku. Potíž byla v tom, že pozorované gama záření pulsarům příliš neodpovídalo, a také v tom, že pulsary mívají velmi krátký život, tak kolem 10 milionů let. Hvězdy v centru Mléčné dráhy přitom bývají mnohem starší.

Nová pozorování ale ukazují, že gama záření z centra Mléčné dráhy má jisté rysy záření pulsarů. A pokud jde o délku existence pulsarů, život by jim mohli prodlužovat hvězdní partneři, pokud je zásobují hmotou.

TIP: Rentgenová observatoř NuSTAR vyřešila letitou záhadu Galaxie v Andromedě

Jestli jsou úvahy Di Maura a jeho spolupracovníků správné, tak by za pozorované gama záření mohla být zodpovědná populace asi jedné tisícovky pulsarů z oblasti centra Mléčné dráhy.

Prvním ptačím druhem, jehož populaci se podařilo zmapovat z vesmíru, jsou albatrosové Sandersovi, který hnízdí na ostrovech v Pacifiku. Tito ptáci sice brázdí ohromné území o rozloze 64 milionů čtverečních kilometrů, hnízdí ale výhradně na velmi malém území o velikosti pouhých 8 čtverečních kilometrů - především na Chathamových ostrovech.

TIP: Satelitní data vyhodnotí důsledky zemětřesení během 24 hodin

Díky tomu je bylo možné spočítat na zvládnutelném množství satelitních snímků. A výsledky nejsou příliš povzbuzující. Podle dřívějších výzkumů totiž měli albatrosi Sandersovi hnízdit v asi 5 700 hnízdech, podle satelitních snímků teď ale hnízdí jen v asi 3 600 hnízdech.

Premiér Winston Churchill mává lidem shromážděným před Whitehallem dne 8. května 1945. Oslavy konce druhé světové války probíhaly velmi bouřlivě po celé Evropě, Velkou Británii nevyjímaje. V ostrovním království vyšlo do ulic více než milion lidí, mezi kterými byly inkognito i členky královské rodiny - princezny Elisabeth (budoucí královna) a její sestra Margaret.

Protézy rukou se za posledních 100 let změnily poměrně málo. Mají sice mnohem lepší design a jsou z lepších materiálů, fungují ale vlastně stále stejně. Podle biomedicínských inženýrů z Univerzity v Newcastlu je načase to změnit.

Podařilo se jim vyvinout bionickou ruku, vybavenou levnou digitální kamerou. Kamera má sloužit k rozpoznání objektu, který má ruka uchopit. Díky tomu ruka vyvine odpovídající sílu i nastavení úchopu.

TIP: LUKE arm: Na trh vstupuje bionická ruka nové generace od zbrojařů DARPA

Bionická ruka s kamerou je vybavená umělou inteligencí, kterou je nejprve nutné vytrénovat strojovým učením. Inženýři ruce s kamerou ukazovali vždy 72 snímků pořízených ze všech stran, vždy po 5 úhlových stupních (tj. dohromady 360 stupňů), pro více než 500 běžných předmětů, které lze uchopit rukou.

V povědomí velké části české veřejnosti jsou Chřiby zapsány především díky středověkému hradu Buchlov a věhlasnému baroknímu zámku v Buchlovicích, k němuž přiléhá kouzelný zámecký park. Chřiby však nabízejí poutníkům mnoho dalších nádherných míst, i když mnohá jsou žárlivě utajena v odlehlých koutech vrchoviny a stranou turisticky značených cest. Já však měl to štěstí, že mě jeden „chřibský patriot“ tyto utajené poklady štědře odhalil, takže jsem krásu Chřibů mohl důkladně vychutnat.

Pohled z kyklopské rozhledny

Nejvyšším bodem Chřibů je Brdo (586,7 m n. m.). Tento vrchol se před turisty nijak neskrývá a je možné dorazit na něj po značených cestách například z turistického střediska Bunč. Tam se v lesním penzionu můžete na konci výpravy i vydatně posilnit. Cestou na Brdo nelze přehlédnout půvabnou studánku U lvích hlav, která je zdobena dvěma „chlemtajícími lvy“. Šelmy prý koncem 19. století vytesal do kamene syn hajného na Bunči, který byl sochařem.

TIP: Národní park Podyjí aneb Přírodní unikát zachráněný železnou oponou

Na vrcholu Brda najdete unikátní kamennou rozhlednu z tzv. kyklopského zdiva, která byla slavnostně otevřena v říjnu 2004. Z jejího ochozu je při dobré viditelnosti nezapomenutelný výhled daleko do kraje.

Bohatý rostlinný „koktejl“

Chřibskou vrchovinu tvoří dva rovnoběžné hřebeny o celkové ploše 335 kilometrů čtverečních. Ve zdejších listnatých lesích převládají původní dřeviny přirozených porostů: buk lesní, dub zimní, javor mléč, javor klen, lípa srdčitá a olše lepkavá. K nim jsou samozřejmě přimíseny nepůvodní jehličnany, především smrk.

Můžete tady ovšem vidět i rostliny, které sem pronikly z panonské nížiny (a také z jihoukrajinských a jihoruských stepí) – teplomilné druhy, jako například mord nachový, hvězdnice zlatovlásek, plamének přímý a podobně. Jsou zde však i rostliny pocházející ze severního okraje Středomoří nebo z chladnějších (např. jihosibiřských) oblastí.

Falešná sopka v Chřibech

Jakoby přitažlivost čistého přírodního prostoru byla pro kraj málo, přinesly v roce 1903 hradišťské Slovácké listy senzační zprávu: v Chřibech obnovila svou činnost sopka a začíná vypouštět sloupy kouře. Bombastickou novinu hbitě převzaly Národní listy a nakonec tato čilá novinářská kachna dolétla až do krajanských novin v Americe. Co poplach vyvolalo? Dým vystupující z Komínských skal, které se vypínají nad obcí Kostelany. Se sopečnou činností však neměl nic společného…

Komínky jsou někdy nazývány středem Moravy a prý bývaly ohňovou horou, což znamená, že tady zdejší obyvatelé údajně zapalovali ohně signalizující nebezpečí, když do kraje vtrhla nepřátelská vojska. V minulosti byly stromy na vrcholu Komínských skal vymýceny a lokalita patřila k oblíbeným vyhlídkovým místům. Počátkem 20. století sem často zajížděli účastníci honů, které horlivě pořádal Jaroslav Thun, majitel kvasického panství. Několikrát poctil hony svou účastí i rakouský následník trůnu a vášnivý lovec František Ferdinand D´Este. A právě kvůli jeho avizované návštěvě dala správa panství roku 1903 vytesat na vrchol skaliska pohodlné schůdky. Aby byl luxus dokonalý a bezpečnost zaručena, byly schody opatřeny i železným zábradlím. Nosníky zábradlí, které dělníci zasazovali do vyhloubených děr, byly zalévány roztavenou sírou. Ta se jednou vznítila a nad Komínky stoupal sloup bílého dýmu. Úkaz vyděsil obyvatele okolních obcí a článek o sopce byl na světě. Dlužno ještě říci, že než se mylná zpráva vysvětlila, platili chřibští hostinští místní kluky za to, aby na Komínkách pálili mokré bukové listí. Pohled na „sopku“ totiž přitahoval zvědavce z dalekého okolí a tržby v hospůdkách utěšeně rostly.

Senzační nález

Motiv účelové vynalézavosti místních podnikatelů se ve Chřibech ještě jednou velmi zajímavě zopakoval, tentokrát v souvislosti s neznámým místem odpočinku moravského věrozvěsta a biskupa svatého Metoděje. Jak známo, Metoděj zemřel na Moravě roku 885 a je tam i pohřben. Jenže nikdo netuší, kde přesně se jeho hrob nachází. Na konci 19. století po hrobu bezvýsledně pátral stupavský farář Vavřinec Sigmund, který si vzal do hlavy, že Metoděj odpočívá ve zdejších horách někde mezi Stupavou a Osvětimany.

O několik desítek let později si hledání hrobu vzala za své dcera Sigmundovy kuchařky Klementina Maštalířová. Tato lidová jasnovidka v roce 1926 prohlašovala, že mívá pravidelná vidění, v nichž ji sv. Metoděj prosí, aby jeho tělo vyzvedla z hrobu. V roce 1932 se jí v lokalitě Hroby údajně zjevila dívka v růžových šatech, která ukazovala směrem k zemi. Paní Maštalířová spolu s dalšími lidmi začala na daném místě usilovně kopat a skutečně nalezli kamennou desku o rozměrech 60×80×15 cm s nápisem: „Soluň, Vělěh“. Na rubu bylo pak vyryto: „Archibis Metoděei pros za nás – u Boha.“ Palcové titulky o nálezu hrobu zaplňovaly noviny a Klementina Maštalířová byla rázem slavná. V létě roku 1932 přišlo na nové poutní místo 30 000 poutníků. Výkop mezitím pokračoval a jeho hloubka dosáhla již jedenáct metrů.

Podvrh, nebo zázrak?

Kamennou desku údajného věrozvěstova hrobu pečlivě zkoumali archeologové (např. J. Skutil) a jejich podezření vzrůstalo. Konečný verdikt vynesl paleograf O. Ritz, podle nějž se jednoznačně jednalo o primitivní pokus o podvrh. Práce na výkopu byly úředně zastaveny a Klementině Maštalířové byla zakázána účast na bohoslužbě ve Stupavě (zbožná žena musela docházet až do Střílek).

I při pohledu zpět se zdá, že paní Maštalířová podvrh nezinscenovala, prostou ženu patrně využili pánové z Lesního družstva z Osvětiman a především poslanec Měchura. Jejich akce měla přilákat více lidí na velehradskou pouť, která se pravidelně koná 5. července a zvýšit jejich zisky na stáncích s občerstvením. Klementina Maštalířová však přes zamítavá stanoviska expertů svému vidění skálopevně věřila a ještě tři roky před svou smrtí roku 1960 marně žádala Moravské muzeum v Brně o povolení k výkopům.

Připomínkou metodějovské tradice je ovšem dodnes nepřehlédnutelné pískovcové skalisko Kazatelna, které prý Metoděj využíval ke kázáním a po něm i augustiniáni z kláštera na Svatém Klimentu. Ve skalisku jsou vytesány schůdky a do vrcholu byl roku 1972 zasazen dvouramenný kříž.

Prostor pro život

Činná sopka i autentický hrob jednoho z věrozvěstů tedy zůstaly jen v oblasti představ, ale živo je v Chřibech i bez nich, a to především z hlediska výskytu živočišných druhů. V periodických tůních se především na jaře objevují vzácní korýši listonoh jarní, a žábronožka sněžní, v létě pak listonoh letní. Hnízdí tady 150 druhů ptáků, přičemž k nejvzácnějším patří včelojed lesní, čáp černý, krutihlav obecný, vlha pestrá, mandelík hajní nebo dudek chocholatý. Ze savců jmenujme alespoň zvěř jelení, srnčí a černou, žijí tady i člověkem vysazení daňci a mufloni. Šelmy jsou v této oblasti zastoupeny liškou obecnou, jezevcem lesním, kunou lesní i skalní, lasicemi kolčavou i hranostajem.

Kromě toho je v Chřibech bohatě reprezentována i říše hmyzu, obojživelníci nebo plazi. Početnost motýlů sice v nedávné minulosti zažila silný pokles kvůli chemizaci lesnictví a zemědělství, v poslední době se však situace podstatně zlepšuje.

Bludiště a výstavní síně

Větší i menší živočichové mají v kopcích množství skrýší a není vůbec snadné je objevit. Naproti tomu je zde stále k vidění množství bizarních skalních útvarů, z nichž některé jsou vítanými cíli horolezců. Proslulé je například osamělé skalisko Kozel (500 m n. m.), které se vypíná jeden kilometr od zříceniny hradu Cimburka. Impozantní skalní útvar je tvořen odolnými pískovci a slepenci magurského flyše s mnoha převisy, skalnímu dutinami, výklenky a voštinami.

Magickým labyrintem zase ohromí skalní skupina pískovcových skalisek Čertovky (asi 4 km severně od Osvětiman), skládající se ze šesti hlavních útvarů. Nejvyšší z nich (Jehla) má dvacet metrů vysokou severní stěnu. Sotva půl kilometru jižně od Čertovek se skrývá další skutečná skalní lahůdka – Trpasličí město. Pískovcové skalní útvary jsou prošpikovány skalními dutinami, chodbičkami, výklenky a úkryty. Zelená „patina“ mechů a lišejníků dotváří tajemnost místa k dokonalosti…

Zajímavým skalním útvarem jsou i zmíněné Komínské skály (523 m n. m.) – úzký asymetrický hřeben je tvořen pískovci a slepenci soláňských vrstev magurského flyše. Po celé délce hřebenu jsou rozesety větší i menší skalní „skulptury“ nejrůznějších tvarů.

Chřiby však ve svých lesích ukrývají mnoho dalších pískovcových pokladů: bizarní Zikmundovu skálu, Karlovu skálu, Zbojníka, Skály pod Barborkou, Endlicherovu skálu, Kalíšek, Břesteckou skálu a mnoho a mnoho dalších. Bez nadsázky si dovolím tvrdit, že Chřiby vnímavého a zvídavého poutníka překvapí doslova na každém kroku.

Rady do batohu

Nenechte si ujít

Skalní útvary v Chřibech jsou opravdu nádherné a kromě výše jmenovaných bychom neměli zapomenout na Janečkovu skálu, Jeřabčinu (nesprávně Vylízaná skála), Čertovu skálu, Buchlovský kámen, Králův stůl, Osvětimanské skály, Zavěšené skály nebo Zbořené zámky. Obdivovat skalní útvary je pochopitelně nejpříhodnější v období vegetačního klidu, kdy jsou listnaté lesy velmi „přehledné“. Chřiby však mají své podmanivé kouzlo za každé roční doby a za každého počasí.

Významnou floristickou lokalitou je přírodní rezervace Moravanské lúky. Jedná se o soustavu lesních luk a drobných lesních ostrůvků s hojným výskytem chráněných a ohrožených druhů rostlin. Toto místo je – zejména v létě – i významnou entomologickou lokalitou.

Pro milovníky historie: hrad Buchlov, zámek Buchlovice, zřícenina hradu Cimburka, Hradisko sv. Klimenta, Koryčanská kaple, zámek ve Střílkách, Kaple svaté Barbory, archeopark v Modré atd.

Mapy a průvodci

Mapa č. 26 – Chřiby, Bílé Karpaty a Vizovické vrchy (měřítko 1: 50 000), kterou vydává Klub českých turistů. Neocenitelné informace lze získat z turistického průvodce Chřiby, kterou napsali nadšení „chřibští patrioti“ Jaroslav Hrabec, František Mikula a Karel Stratil (vydala tiskárna LVPrint v Uherském Hradišti v roce 1998).

Proč právě Chřiby?

Označení tohoto západního zákoutí Karpat dosud nebylo etymologicky hodnověrně vysvětleno. Písemnou podobu jména území je možno objevit až za vlády Václava IV., kdy byl Albert řečený ze Zdounek, držitel hradu Buchlova, jmenován jako lesník hor Greczne. Od roku 1414 se v různých dokumentech vyskytují jména jako Hříběcí nebo Hříběcí hory, Hřebice nebo Hřebeč. Staroněmecký výraz pro hřebce byl mar, což může objasňovat německý název těchto hor – Marsberg. Od 18. stol můžeme narazit na označení Maršovy hory a dodnes se část buchlovického revíru jmenuje Maršava. Následným překladem do češtiny pak vznikl název pohoří Mars nebo Marsovo pohoří, což bylo později nesprávně vysvětlováno inspirací jménem slovanské bohyně Mary, případně – v lidové slovesnosti – Mořeny.

Kořeny jména Chřiby je nutno hledat už v období osidlování Slovanů. Vzniklo pravděpodobně buď ze staroslověnského chrib (pahorek, kopec, vrch) nebo z praevropského základu grib, hrib (skála, pahorek).