Přestože pro hvězdy často používáme synonymum „stálice“, i ony se mění. Jejich vývoj však probíhá miliony až miliardy let, tedy na časových škálách, které našimi měřítky nedokážeme postřehnout.

Hledání rovnováhy

Celý život hvězdy je neustálým soubojem dvou protichůdných principů: Gravitační síla se snaží stálici smrštit, zatímco vnitřní síly ji naopak chtějí roztrhnout. Klíč k dlouhověkosti proto spočívá v nalezení rovnováhy.

Bohužel pro hvězdy pochází podstatná část vnitřních sil ze záření, které vzniká termojadernými reakcemi v jejich nitru. A protože je pro tyto reakce k dispozici jen omezené množství paliva, souvisí vývoj stálic s jeho postupným zpracováním: Nejprve se vodík přeměňuje na helium, a jakmile se spotřebuje, vznikají z helia prvky skupiny uhlíku, dusíku a kyslíku. I ty se pak uvnitř hmotných hvězd přemění na těžší prvky – až po prvky skupiny železa uprostřed těch nejhmotnějších obrů. 

Energie vytvořená při termojaderných reakcích v rovnovážném stavu kompenzuje ztráty, k nimž dochází skrz obálku. Nepříliš hmotné malé hvězdy mají obálky poměrně těsné a v kombinaci s malou ztrátovou plochou nemusejí palivo zpracovávat nijak překotnou rychlostí. Žijí tudíž miliardy let.

Naproti tomu obří stálice obklopují řídké a rozhlehlé obálky, jimiž energie doslova tryská do prostoru – a o to intenzivněji musejí probíhat vnitřní reakce. Takové hvězdy proto žijí maximálně desítky až stovky milionů let, přestože na počátku měly mnohem víc paliva než spořiví trpaslíci.

Budoucnost, ve které budou zásilky rozvážet po obloze šikovné drony, je zase o něco blíže. Postaral se o to dron HQ-40 vybavený čtyřmi vrtulemi a pevným křídlem, který uskutečnil rekordní let za dohledu institutu Nevada Institute for Autonomous Systems (NIAS).

Dálkově ovládaný dron urazil celkem 156 kilometrů. Vyrazil z místa v centrálním Texasu a doletěl se zásilkou do Austinu, hlavního města státu Texas.

Kvadrikoptéra se pohybovala po předem vytyčené trase. Současná legislativa Spojených států ale zakazuje, aby drony tohoto druhu létaly mimo dosah pohledu jejich operátora. Proto se společně s dronem pohyboval tým pozorovatelů, který měl dron se zásilkou neustále na očích.

TIP: Amazon připravuje vzducholodě jako létající základny pro drony

Podle účastníků experimentu to bylo nejnáročnější, logisticky nejvíce intenzivní a také nejdelší doručení zásilky, jakého se kdy zúčastnili. Ale povedlo se. Běžné doručování zásilek drony je už na dohled.

Pomocí techniky zvané mikrospektrofotometrie zkoumal vědecký tým retinální buňky sedmnácti druhů žraloků odchycených v oblasti Queenslandu a Západní Austrálie. U všech jedinců byly světelné receptory tvořeny tyčinkami, které umožňují černobílé noční vidění, chyběly jim však čípky zajištující vidění barevné. U deseti druhů vědci neobjevili vůbec žádné čípky a zbývajících sedm druhů mělo jen jednoduchý typ čípku citlivý na vlnovou délku kolem 530 nanometrů, kterou má zelená barva.

TIP: Návrat do vln u Mosambiku aneb Zázrak modrých vod Jangama

Žraloci tedy pravděpodobně rozlišují jen odstíny šedé, ale jelikož vidí zřetelně kontrasty i při malém množství světla, rozeznávají objekty podle tvaru a v temném podmořském světě si s touto schopností vystačí. Nový poznatek může nejen pomoci zabránit útokům žraloků na člověka, ale dal by se využít i pro vytvoření nového typu rybářské výbavy, jež by snížila počet nežádoucích chycení žraloků při lovu jiných ryb.

Osmnáctiletý Australan Lee de Paauw narazil při svých toulkách okolím města Innisfail na britskou cestovatelku Sophii Patersonovou a bezhlavě se do ní zamiloval. Láska na první pohled v něm vzplála skutečně silně, a když ji posléze ještě lehce přiživil alkoholem, rozhodl se svou vyvolenou zaujmout tím, že přeplave řeku plnou krokodýlů.

TIP: Láska za časů internetu: Deset dnů na letišti a pak totální kolaps

Následovala scéna jako z hororu, neboť Lee skočil přímo před hladového predátora: Zvíře se mu zakouslo do levačky, začalo ji cupovat a mladík se jej údajně nakonec zbavil až šťastným úderem do oka.

Odvážlivce pak odvezla sanitka a nyní už není v ohrožení života. Na Sophii však žádný dojem neudělal. „Musela bych být opravdu zvrácená, aby mě ohromil tím, že bude takhle hloupě riskovat život,“ okomentovala incident Britka.

Autonomní automobily jsou ve zprávách jako doma. O autonomních nákladních lodích zatím tolik slyšet není, v blízké budoucnosti se to ale změní.

Norská společnost Yara se spojila se společností Kongsberg a společně vyvíjejí světově první elektrickou autonomní kontejnerovou loď. Na vlnách oceánů by se tyto elektrolodě měly objevit již v příštím roce.

První taková hi-tech loď Yara Birkeland má nejprve vozit chemikálie a bude na ní i posádka. V roce 2019 by loď měla přejít na dálkové řízení a v roce 2020 na plně autonomní provoz.

TIP: Staronový větrný pohon: Na oceán se vracejí rotorové lodě

Velkým přínosem zavedení elektrických nákladních lodí namísto automobilové dopravy by mělo být rozsáhlé omezení emisí oxidu uhlíku a oxidů dusíku, stejně jako snížení hluku a prachu.

Manželka berounského kupce Dorota trpí už třetí den vysokými horečkami. Lazebník najde v Dorotině lokti žílu, do ní speciálním nožíkem udělá dírku a do nastavené misky už obloukem stříká krev. Po odebrání téměř litru krve Dorotka vyčerpáním usíná. Manželovi se zdá, že vypadá lépe. Poděkuje lazebníkovi a čeká na manželčino uzdravení. To se ale nekoná. Dorotka do týdne umírá…

Horší než války

Pouštění žilou patřilo k nejtradičnějším metodám středověkého lékařství. Už František Ladislav Rieger o něm prohlásil, že má na svědomí více životů než nejkrutější války, o nichž dějiny vypravují. A přesto, že lidi kosilo téměř jak mor, Evropané na něj nedali více než dva tisíce let dopustit.

Někde je doprovázely zaříkávadla, pověry a modlitby. Například při padoucnici. To se naostřil hlohový kolík, kterým se nemocnému pustilo žilou. Poté se ustřihl kus jeho oblečení a pramen vlasů. A následně se kolík, šaty i vlasy zakopaly do země v místě, kde stihl nemocného záchvat.

Slepici na ten mor!

Největší pohromu pro křesťanský svět ovšem představovala černá smrt neboli mor. Ten řádil v Evropě v několika vlnách a největší zkázu přinesl v letech 1346–1352. Tehdy zabil celou třetinu obyvatel kontinentu! Nicméně existovala celé řada receptů a „zaručených” prostředků, jak se moru vyhnout či se ho zbavit. Lidé házeli do ohně voňavé bylinky, aby pročistili zkažený vzduch či naopak posedávali v kanálech, aby puch ustoupil smradu ještě většímu. Pili deset let starý sirup, pojídali arsen (ano, je smrtelně jedovatý) a samozřejmě nemohlo chybět pouštění žilou. 

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Jednou z nejpodivnějších metod, jak vyváznout z jisté smrti, bylo oholit zadek živé slepici a tu pak, samosebou stále živou, přivázat na morový bolák. V dobách černé smrti se též v hojné míře objevovali flagelanti. Sebemrskači, kteří věřili, že když budou 33 dní putovat od města k městu, zbaví se svých hříchů. A tím pádem se uzdraví či nebudou nakaženi. Ale vlastně jen přispívali k tomu, že se nákaza šířila dále.

Když v polovině 15. století sestrojil Johannes Gutenberg svůj první tiskařský lis, rozpoutal tím informační revoluci. Knihy, které se do té doby pracně a zdlouhavě opisovaly, případně tiskly pomocí blokového tisku, kdy se stránka nejprve kompletně odlila nebo vyřezala ze dřeva, a potom se používala k reprodukci dalších, bylo najednou možné rychle a relativně levně tisknout.

Britský Gutenberg

Vynález mohučského brusiče drahokamů a zlatníka Gutenberga si rychle našel své následovníky. Jedním z nich byl i anglický obchodník, diplomat a spisovatel William Caxton, který proslul jako první anglický knihtiskař. Již v roce 1473 vytiskl první tištěnou knihu v Británii: The recuyell of the historyes of Troye, po které rychle následovaly další tituly. Jednou z prvních byla i kněžská příručka Sarum Ordinal, která světlo světa spatřila v roce 1476.

Poklad v zaprášené krabici

Část této vzácné knihy se nyní podařilo nalézt v archivu knihovny univerzity v Readingu – stránku s latinským textem zde objevila knihovnice Erika Delbeccque. Nečekaně zachovalý list knihovnice našla v krabici, ve které byly uložené knihy Johna Lewise, odkoupené knihovnou v aukci v roce 1997.

Nalezený fragment jedné z prvních tištěných knih v Anglii odborníci oceňují na sto tisíc liber (v přepočtu zhruba 3 miliony korun). Kromě nalezeného listu existuje jen jeden další dochovaný fragment Caxtonovy středověké příručky Sarum Ordinal - osmistránový tisk uložený v Britské národní knihovně. Veřejnosti bude vzácný list představen do konce května v Museum of English Rural Life v Readingu.

Jak se tučňáci vypořádávají s drancováním populací ryb nadměrným rybolovem? Odpověď na tuto a mnoho jiných otázek mohou dát výzkumné metody, jejichž základním krokem je vymezení populačního vzorku zkoumaných zvířat.

Vědci označí v tisícihlavé kolonii několik desítek nebo stovek ptáků, kteří jsou jinak jeden od druhého k nerozeznání. Obvykle se pro podobné účely používají barevné plastikové pásky, které se tučňákům navléknou na ploutvovitá křídla. Na základě takových výzkumů se týmu vedenému Yvone Le Mahoovou z university ve Štrasburku například podařilo odhadnout, že vzestup průměrné teploty povrchových vod moří o pouhého čtvrt stupně Celsia může zvýšit úhyn dospělých tučňáků patagonských o 9 %.

Páska není „neutrální“

Vědci předpokládali, že nošení plastových pásek na křídlech ptákům nijak nevadí. Yvone Le Mahoová se ale rozhodla ověřit i tuhle zdánlivou samozřejmost pokusem. Na ostrově Possession v Crozetově souostroví v jižním Indickém oceánu označila padesát tučňáků patagonských plastovými páskami a další padesátku nechala bez pásek.

TIP: Zrod zvířecích superpotomků aneb Jak zvířata investují do dalších generací

Všichni tučňáci měli pod kůží implantován elektronický čip, s jehož pomocí je mohli vědci jednoznačně identifikovat. Po deseti letech sledování vynesla Yvone Le Mahoová a její kolegové závěrečný verdikt. Úmrtnost tučňáků označených páskou byla o 16 % vyšší a ptáci s páskou na křídle navíc vyváděli o 40 % méně mláďat! Byla to pro všechny šokující zvěst. Výzkum ptákům škodí a jeho výsledky zkresluje nežádoucí vliv pásky.

Pomalí a zdálky viditelní

Na první pohled neškodná páska může tučňákovi ublížit mnoha různými způsoby. Kůže ptáků je citlivá především během pelichání a růstu nového peří a zejména v tuto dobu se tučňáci o cizorodý předmět nejednou poraní. Ke zranění dochází nejčastěji při potápění, kdy tučňák během jediné sekundy mávne křídlem až třikrát.

Páska také narušuje dokonale hydrodynamický tvar těla. Označeným tučňákům klade voda až o čtvrtinu vyšší odpor a to zvyšuje námahu při lovu. Tučňáci už nevydrží pod vodou tak dlouho a také úspěšnost lovu klesá. Opáskovaní jedinci slábnou a také mláďatům nezajistí dost potravy. Není to jediný problém, který na tučňáky označené páskou číhá pod vodní hladinou. Barevný pásek je nápadný a mořští predátoři, jako jsou kosatky dravé nebo tuleni leopardí, označené tučňáky snáze zahlédnou. Ptáci s barevnou páskou tak čelí častějším atakům.

Opatrnost je na místě

Někteří vědci jsou k prezentovaným výsledkům Yvone Le Mahoové skeptičtí. Například americká zooložka Dee Boersmaová z University of Washington provedla podobná sledování na tučňácích magellanských (Spheniscus magellanicus) a nezjistila nepříznivý efekt plastových pásek ani u ptáků, kteří je nosili patnáct let.
„Všechny pásky nejsou stejné a záleží i na druhu tučňáků a na místě, kde ptáci žijí,“ tvrdí Boersmaová. „Nemůžete výsledky získané s jedním typem nevhodných značkovacích plastových pásek vztahovat na všechny tučňáky a všechny lokality.“
Yvone Le Mahoová se však odvolává na „princip předběžné opatrnosti“. Podle ní je v situaci, kdy si vědci nejsou neškodností pásek jisti, používání tohoto způsobu značení tučňáků nepřijatelné.

Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus)

Dorůstá výšky kolem 90 cm a hmotnosti 11 až 16 kilogramů. Hnízdí na severních výběžcích Antarktidy, na ostrovech při antarktickém pobřeží, na Ohňové zemi, Falklandách a Jižní Georgii. Jejich celosvětová populace čítá více než dva miliony kusů. Živí se především rybami a sépiemi, pro které se potápí do hloubek přes 300 metrů. Pod vodou vydrží až pět minut.

Vytvářejí páry, v kterých žijí jednu sezónu. V další sezóně si hledají nové partnery. Jen třetina párů spolu vydrží dva po sobě jdoucí roky. Samice snáší jediné vejce o hmotnosti kolem 300 gramů. V péči o vejce se střídá se samcem po 1–2 týdnech. Mládě se klube po 55 dnech inkubace a z vejce na svět se dobývá 2–3 dny. Následně nosí rodiče mládě pět týdnů na nohou skryté v záhybu kůže na břiše. Tentokrát trvá jejich opatrovatelská směna jen pár dnů.

První Francouzi sloužili u SS už od července 1943. Tehdy vznikla SS Sturmbrigade Frankreich, která získala bojové zkušenosti během bojů v Haliči v srpnu 1944. Těchto asi 1 000 mužů doplnilo přibližně 1 500 veteránů z někdejší LVF. Další tisícovka mužů přibyla z výcvikového tábora francouzských dobrovolníků v alsaském Cernay a asi 1 800 mužů se rekrutovalo z Franc-Garde, ozbrojené odnože milice, kterou Němci ve Francii používali v akcích proti partyzánům.

Předchozí část: Bojovníci proti bolševismu: 33. granátnická divize SS Charlemagne

Budování divize

K vznikajícímu útvaru byla přeložena také asi tisícovka námořníků, kteří dobrovolně sloužili v Kriegsmarine. K těm všem se přidávali i francouzští dobrovolníci ze Schutzkommandos, dosud užívaných jako ostraha při pracích na Atlantickém valu, a příslušníci Nationalsozialistische Kraftfahrkorps, kteří pomáhali při transportech Židů z Francie. Vznikla tak pestrá směsice, jež dohromady čítala necelých sedm a půl tisíce mužů.

Kromě Francouzů bychom mezi nimi našli také několik Švédů, Švýcarů, Laosanů a Vietnamců. Vojáky původem z Francouzské Indočíny ve Francii během studií zastihla válka a oni se přidali na stranu okupantů. Šlo především o přesvědčené fanatiky, kteří ve svém bojovém angažmá spatřovali vznešený úkol „záchrany Evropy před bolševismem“. Divizi oficiálně velel někdejší velitel LVF Edgar Puaud, na kterého ale dohlížel německý příslušník Waffen SS Gustav Krukenberg, který hovořil plynule francouzsky. Vojáci byli umístěni ve Wildfleckenu ve středním Německu a vybaveni především ze zásob Wehrmachtu a zbytků po italské armádě.

Pomořanské peklo

V únoru 1945 byl svazek přejmenován na „granátnickou divizi“, takže jeho oficiální název zněl „33. Waffen-Grenadier-Division der SS Charlemagne“. Velení jej vyslalo do Hammersteinu v Pomořanech (dnes Czarne) a začlenilo do sestavy 2. armády, která operovala v rámci armádní skupiny Visla. Úkol francouzských dobrovolníků spočíval v obraně nedaleké linie fronty, ale ve chvíli, kdy vojáci teprve přicházeli do obranných pozic, začal sovětský útok.

Než si Francouzi mohli vůbec uvědomit, co se děje, museli chvatně ustupovat zpět k Hammersteinu. Původně zde do pole nastoupilo 4 500 mužů, ale sovětský útok jejich síly zredukoval o 1 000 vojáků a 15 důstojníků. Zbytek dostal rozkaz se seskupit u Neustettinu (dnešní Szczecinek), kam dorazili 26. února. Francouzi od Hammersteinu nicméně neustupovali s hanbou: v prostoru zůstalo padesát zničených nepřátelských tanků a vojákům bylo uděleno třicet Železných křížů. Jednotka se pak rozdělila do tří bojových skupin, z nichž každá měla dva prapory. Sovětský nápor u Neustettinu pokračoval dál a během 3. a 4. března byli Francouzi obklíčeni.

Jedna z bojových skupin se pokusila uniknout v mlze, která se ale zvedla, a na vojáky se snesla palba sovětské pěchoty. Mezi pohřešovanými byl i velitel divize Puaud. Další skupina, která dosud kryla ústup ostatních, se domnívala, že přístavy na Baltu již nepřítel obsadil, a rozhodla se probít na západ. Všichni její muži buď padli, nebo skončili v zajetí.

Pokračování: Francouzi ve službách SS: 33. granátnická divize v zoufalé obraně Berlína

Mezitím se sovětské tanky probily až na předměstí Kolbergu (dnešní Kołobrzeg) a poslední skupina Francouzů, odříznuta od svých krajanů, se dostala do pasti na pobřeží v Gdaňsku. Během zuřivých bojů o město se zde podle některých zdrojů střetli s několika muži, kteří patřili ke svobodným Němcům generála von Seydlitze a bojovali v řadách Rudé armády. Po rozdělení u Neustettinu čítala poslední bojeschopná skupina 750 mužů, nyní jich bylo o 400 méně. Nakonec zbytek divize vysvobodila dvě plavidla Kriegsmarine, která Francouze evakuovala do Swinemünde (dnes Świnoujście), čímž pro ně krvavá bitva o Pomořany skončila.