Ptát se na národnost českých králů, kteří vládli ve středověku a na počátku novověku, je poněkud ošemetné – už proto, že taková otázka do zmíněných časů jaksi nepatří. Ve středověku totiž prakticky žádný panovník svou národnost neřešil. Ostatně, není to pouze případ českých králů, nýbrž také vladařů Anglie, Španělska nebo třeba Uher. 

V čele s cizincem

Spojení „král anglický“ zní důstojně a vznešeně, přičemž většině z nás s ním nejspíš vytane na mysli Richard Lví Srdce. Byl to však Angličan? Nikoliv, daleko víc byl Francouz. Vyrůstal ve Francii, mluvil francouzsky, obklopoval se francouzskou kulturou a anglicky vůbec neuměl. Během deseti let v čele Anglie strávil ve svém království pouhých šest měsíců. Zemi využíval hlavně jako zdroj pro válečná tažení, přesto patří k nejznámějším a nejobdivovanějším anglickým králům. Nejde přitom pouze o Richarda. 

Roku 1714 nastoupil na tentýž trůn – po spojení se Skotskem zvaný ovšem „britský“ – Němec každým coulem, král Jiří I. Hannoverský. Jeho jediným předpokladem bylo, že představoval nejbližšího protestantského příbuzného zesnulé královny Anny. Anglicky neuměl ani slovo a o vládu se nestaral. Podobné osudy pak můžeme sledovat například v Uhrách, kde sice nejprve vládli „maďarští“ Arpádovci, ale poté francouzský rod Anjou, Lucemburkové či němečtí Habsburkové.

Kdo je Čech?

Podle čeho můžeme identifikovat „češství“ českého krále? Jistě nelze příslušnost k „národu“ určovat jen podle rodného jazyka. Jde pouze o jeden z faktorů. Stejně důležitý je i původ, dvorská kultura, běžně používaná řeč či pocit příslušnosti k zemi a sounáležitosti s jejím lidem. Úhel pohledu na vládu v českém království se totiž mohl významně lišit. A koneckonců, dnes je národnost čistě otázkou vlastního pocitu a svědomí. 

Původ prvního českého vládnoucího rodu – Přemyslovců – byl jistě český. Jenže od dob knížete Břetislava I. bývaly mnohdy českými kněžnami a poté královnami příslušnice německých rodů. Poměrně často se po boku našich panovníků objevovaly také ženy z Polska a Uher, jako třeba v případě Břetislavova syna Vratislava, prvního českého krále: Jeho druhou manželkou se stala Adléta Uherská a třetí Svatava Polská. 

Z rodu Přemyslova

Domácí rod Přemyslovců vládl zemi bezmála půl tisíciletí. Všichni králové – Vratislavem I. počínaje a Václavem III. konče – ovládali češtinu. Touto řečí se také mluvilo u dvora, nebyla však jediná. Významnou roli hrála i němčina, jazyk mnoha českých královen: například Kunhuty Štaufské, matky Přemysla Otakara II., či Guty Habsburské, první manželky Václava II. Nebylo ovšem důležité, jakou řečí nevěsty českých králů mluvily a kde se narodily – nýbrž jaký byl jejich původ a co mohly české koruně přinést. Sňatková politika představovala velmi mocný, i když dvousečný nástroj.

Němčina byla zapotřebí rovněž v komunikaci se západními sousedy, neboť česká a říšská politika byly provázány. Do třetice pak měla v našem prostředí platnost latina, coby jazyk užívaný v úředním styku, v kronikách i jiných záznamech a samozřejmě během náboženských obřadů. Pěkný příklad její symbiózy s češtinou představují zemské desky, kam se zapisovaly majetkové operace s nemovitostmi šlechty, soudní pře či předvolání ke stání před zemským soudem, tzv. půhony. Jednání probíhala česky, ale zapisovala se v latině.

Král železný a zlatý

Sounáležitost přemyslovských králů s českými zeměmi netkvěla v tom, jakým jazykem kdo mluvil: Pro Přemyslovce byl důležitý odkaz předků, lesk královské moci, expanze a posílení vlivu za hranicemi. Vrcholu se tyto snahy přiblížily za Přemysla Otakara II., jenž se stal jedním z největších českých králů. Zároveň byl ovšem vévodou rakouským, štýrským, korutanským a kraňským.

Na jeho odkaz pak navázal Václav II., kterého po otcově smrti na Moravském poli vychovávali v Braniborsku, kde si také skvěle osvojil němčinu. Číst sice neuměl, ale poslechem se naučil česky i latinsky. Království pak zajistil mír, hospodářskou prosperitu a mezinárodní respekt. Když potom ve svých rukou soustředil i polskou korunu a vládu nad značnou částí Uher, dosáhla přemyslovská moc vrcholu.

Netopýři jsou tajuplní a zajímaví. Obvykle ale létají za soumraku nebo v noci, takže není úplně snadné je pozorovat. Pokud ale máte správné vybavení, tak se na lovu netopýrů neztratíte.

Jestli máte k dispozici iPhone nebo iPad, tak si k němu můžete připojit nový bat detektor. Jde o zařízení, které umožňuje lidem slyšet ultrazvukové hlasy netopýrů. Netopýři je používají za letu k navigaci a jednotlivé druhy je možné podle těchto hlasů rozeznat.

TIP: Šikovný trik: Jedovatí přástevníci varují netopýry ultrazvukovým signálem

Bat detektor Echo Meter Touch 2 od společnosti Wildlife Acoustics obsahuje vysoce citlivý mikrofon. S příslušnou aplikací je možné nahrát hlas netopýrů i odhadnout, o jaký druh netopýra se asi jedná. Samozřejmostí je připojení GPS souřadnic a zanesení pozorování netopýra do Google Maps.

První písemná zmínka o Sloupsko-šošůvském jeskynním systému pochází z roku 1669. Autorem díla „Tartaro-Mastix Moraviae“ což v překladu znamená „Podzemní bič Moravy“ byl učený lékař z Brna, Johannes Hertod z Todtenfeldu. Jeho kniha pojednává o několika jeskyních na Moravě, včetně Sloupských. V mnoha pasážích se autor zcela zřejmě nechává až příliš unést fantazií.

Prostor pro průzkum i fantazii

Johannes Hertod popisuje Sloupské jeskyně (tehdy nazývané Staré skály) velmi emotivně. Všímá si zajímavých přírodních jevů, jako ponorů Sloupského potoka, naplavenin či lesknoucích se krystalků na krápníkových útvarech. Ve svém díle reprodukuje i paměti a zkazky místních lidí. Hovoří o tom, že v jeskyních jsou velké balvany, které je uvnitř schopen unést jeden člověk, ale před jeskyní s ním čtyři lidé nepohnou.

Hertod uvádí také zmínku o kameníkovi knížete Lichtenštejna, který se spustil do propasti až k hladině vody „jsa opatřen lucernou a pistolí, aby mohl dáti výstřelem znamení ku zpětnému vytažení. Když držel světlo, upevněné na tyči nad vodou, uzřel přeohromné pstruhy se blížiti, kteří světlo mu převrhli. Když opět nahoru jej vytáhli, vypravoval, že dole je ještě mnoho jeskyní a jiných divů, leč mezi vypravováním náhle skonal.“ Ke svérázným legendám připojil Hertod i svérázný způsob měření hloubky Kolmé propasti. Popisuje, že kámen do ní vhozený narážel na stěny tak dlouho, než se odříkají dva Otčenáše a dvě Zdrávas Maria.

Bázeň překonaná penězi

Daleko rozsáhlejší průzkum Sloupských jeskyní, který lze již považovat za komplexní a spolehlivý, provedl roku 1748 matematik a fyzik císařského dvora ve Vídni, Josef Antonín Nagel. K tomuto úkonu byl pověřen císařem a v doprovodu malíře Beduzziho, který průzkum dokumentoval zdařilými kresbami, pronikl do všech tehdy dostupných částí Starých skal. Svou návštěvu zvěčnil podpisem na konci Stříbrné chodby. Pozoruhodné je, že Nagel se zabýval průzkumem jeskyní na území celého mocnářství a jeho podpis je tudíž například i v jeskyni Postojná ve Slovinsku.

TIP: Záhady propasti Macocha aneb Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

Vůbec nejzajímavější pasáží z Nagelova průzkumu Sloupských jeskyní je sestup na dno Stupňovité propasti, do míst, kam byl kdysi spuštěn i zmiňovaný kameník. V prvé fázi se císařský pověřenec snažil přimět některé z místních obyvatel, aby sestoupili dolů: „Hleděl jsem tedy obyvatele vesnice laskavými slovy a penězi k tomu přiměti, aby dolů sestoupili; leč všechny moje prosby a sliby byly zpočátku marny, ježto smrt kameníkova i je příliš odstrašovala. Proto zdvojnásobil jsem peněžní odměnu a skutečně, bázeň byla konečně překonána ziskuchtivostí. Brzy se přihlásili dva sedláci sloupští, kteří se mně k tomu výzkumu nabídli. Opatřiv je tedy lany, pochodněmi, žebříky a vším možným, čeho je k takovým krkolomným podnikům zapotřebí, odevzdal jsem je do ochrany boží a dal dolů spustiti.“

Nejošklivější podzemí?

Když se po pěti hodinách pobytu v podzemí sedláci vrátili a sdělovali Nagelovi své zážitky, dodalo to i jemu, jak píše „zmužilosti“ a v jejich doprovodu prozkoumal spodní patra i on sám. Ve svém popisu sice podává nepřesné údaje, ale patrně poprvé spatřil obrovskou propast, která byla později objevena a zpřístupněna veřejnosti profesorem Absolonem z horního patra (Nagelova propast).

Své zážitky popisuje Nagel velmi živě: „Zde jest všechno strašlivé a hrůzoplodné; nevidíš ničeho jiného, než ohromné skalní útesy, které dodávají všemu příšerného rázu. Když jsem se v tomto opuštěném, hlubokém, smrdutém a hrůzném skalním labyrintu ohlížel, napadla mne taková hrůza, že na všech údech jsem se třásl a hříchů svých ze srdce litoval. Mezi všemi jeskyněmi, které jsem kdy viděl, jest tato nejošklivější, jak každý se zděšením může poznati, kdo by měl chuť ji prohledati.“ Ošklivé však rozhodně není Beduzziho vyobrazení, které zhotovil při návštěvě spodního patra. Tato kresba naopak patří mezi nejkrásnější historická vyobrazení jeskynního podzemí.

Propadlištěm k objevu

Významnou etapou ve výzkumu Sloupských jeskyní byly práce blanenského lékaře Jindřicha Wankela v 19. století. Lékař postupně pronikal po proudu Sloupského potoka ve spodních patrech systému a objevil i několik dutin, které se odkrývaly jen tehdy, když voda klesla v průběhu dlouhodobého sucha.

Wankel a později Dr. Marin Kříž učinili v Gotické chodbě významné paleontologické nálezy. Během těchto výkopů bylo nalezeno 300 lebek jeskynních medvědů, a kosti dalších pleistocénních obratlovců, jeskyních lvů, hyen, rosomáků a podobně.

Nezávisle na těchto odborných výzkumech hledali kosti i místní lidé, kteří nálezy prodávali. Nejoblíbenějším artiklem byly špičáky jeskynních medvědů. Mezi takové amatérské badatele patřil i Václav Sedlák, který kopal v jeskyni Nicové. Tato slepá chodba měla samostatný vchod a nebyla tehdy se Starými skalami propojena. Roku 1879 se pod Sedlákem náhle probořila zem a on propadl do neznámé jeskyně s překrásnou krápníkovou výzdobou. Naštěstí měla prostora šikmé dno a tak měla událost šťastný konec – výzkumník utrpěl jen drobné oděrky. Za dva roky od objevu byla jeskyně (pojmenovaná Eliščina) zpřístupněna veřejnosti. Dr. Martin Kříž nechal tuto prostoru osvětlit obloukovými lampami Františka Křižíka jako první jeskyni v Evropě. Nebylo to však z důvodu zpřístupnění veřejnosti, ale pro pořízení fotografií.

Dva jsou víc než jeden

Přelom 19. a 20. století byl ve znamení velkých speleologických objevů, za nimiž ve Sloupských jeskyních stál vnuk Jindřicha Wankela, profesor Karel Absolon. Nejvýznamnější bylo bezesporu objevení Nagelovy propasti v roce 1900. V krátké době, jak se postupně zpřístupňovaly další části Sloupských jeskyní veřejnosti, byla Nagelova propast připojena k návštěvnímu okruhu. Jedná se o naši nejhlubší podzemní vertikálu, která má od stropu na dno plných 90 metrů a na mohutnosti jí přidávají i rozměry půdorysné.

Souběžně s průzkumy profesora Absolona prováděl průkopové práce také pan Josef Broušek – na svém pozemku, ve zcela oddělené jeskyni, přibližně kilometr od vchodu do Sloupských jeskyní. Postupně tak objevil systém chodeb s překrásnou krápníkovou výzdobou, a protože vchod se nachází na katastru obce Šošůvka, byly nové prostory pojmenovány Šošůvské jeskyně. Vyvrcholením průkopových prací byl roku 1905 objev nádherné dutiny s bohatou krápníkovou výzdobou. Toto místo bylo pojmenováno Brouškova pohádková síň. Amatérský speleolog nakonec spojil své síly se zkušenostmi profesora Absolona, jenž se podílel na dalších významných objevech v této části. Šošůvské jeskyně byly brzy zpřístupněny veřejnosti a následně se podařilo prokopáním chodeb Sloupskou a Šošůvskou část propojit. Postupně byla k systému připojena i jeskyně Eliščina a tak vznikl rozsáhlý prohlídkový okruh celým komplexem.

Kronika lidského druhu

Nedílnou součástí Sloupsko-šošůvských jeskyní je i tunelová sluj Kůlna, která proráží skalní výběžek. Je pozůstatkem starého jeskynního patra, kterým kdysi protékal Sloupský potok do Pustého žlebu. Stejně jako některé další jeskyně s mohutným portálem a rozlehlou vstupní prostorou sloužila i Kůlna jako sídliště pravěkým lidem a významem archeologických nálezů je řazena mezi světové unikáty.

Archeologické výkopy začal ve druhé polovině 19. století provádět Dr. Martin Kříž. Do dnešní doby bylo v unikátním profilu odkryto 15 kulturních vrstev a byly objeveny pozůstatky činnosti člověka v několika významných vývojových etapách. Nejcennější nálezy byly učiněny v průběhu 50. let 20. století. Výzkum vedl Doc. Karel Valoch z Moravského zemského muzea v Brně.

Nejstarší artefakty pocházejí ze středního paleolitu (starší doba kamenná) a jejich stáří je přibližně 120 000 let. Jedná se o kamenné nástroje vytvořené neandrtálským člověkem. Ve vrstvě staré přibližně 50 000 let byly objeveny části lebky a čelist neandrtálského člověka. Osídlení člověkem moderního typu dokladují vrstvy staré 22 000 a 13 000–10 000 let, kdy v oblasti pobývali lovci mamutů, koní a sobů. Kůlna byla osídlena také v době bronzové, v 9.–8. st. př. n. l. Jeskyně byla poznamenána vybudováním německé továrny na letecké motory za 2. světové války. Naštěstí se však původní cenné profily podařilo obnovit a zachovat.

Trvalá připomínka dobrodruhů

Sloupsko-šošůvské jeskyně jsou ponorovým systémem. Sloupský potok, který tu mizí do podzemí, je jednou z hlavních zdrojnic řeky Punky, která se rodí po soutoku s Bílou vodou v Amatérské jeskyni. Vzhledem k tomu, že se roku 2005 podařilo speleopotápěčům proplavat ze Sloupsko-šošůvských jeskyní do jeskyně Amatérské a tím obě jeskyně fyzicky propojit, tvoří už ucelený jeskynní systém o celkové délce přes 35 kilometrů a je nejdelší jeskyní v České republice.

Zatímco však podstatná část jeskynních prostor tohoto systému byla objevena až ve 20. století, Sloupsko-šošůvské jeskyně zůstanou nadále významné svou historií, archeologií a paleontologií. Navěky bude v jejich prostorách uchována tajemná atmosféra z dob prvních průzkumníků a dobrodruhů.

Co uvidí návštěvníci

Systém Sloupsko-šošůvských jeskyní dnes má délku 4 890 metrů, z toho je veřejnosti zpřístupněno 1 930 metrů. Návštěvníci mohou zvolit krátký okruh, kdy si prohlédnou jeskyně Sloupské a jeskyni Kůlnu, dlouhý okruh je obohacen ještě o Šošůvské jeskyně.

Vstupním portálem vede návštěvní trasa do jeskyně Nicové, pojmenované podle zvláštního kašovitého sintrového povlaku na stěnách – nickamínku. Úzkou chodbou pokračuje prohlídka do Eliščiny jeskyně s překrásnou krápníkovou, sintrovou a nickamínkovou výzdobou. Prostora má vynikající akustiku, proto se tu příležitostně konají pěvecké a hudební koncerty. Prokopanou chodbou pokračuje cesta podzemím do nejrozsáhlejší části Sloupsko-šošůvských jeskyní – Starých skal. Tady je novinkou posledních let přemostění Stupňovité propasti, kde se návštěvníkům otevřel zcela netradiční pohled. Prohlídková trasa pak postupuje kolem Kolmé propasti do prostor objevených prof. Karlem Absolonem v roce 1900 včetně nádherné Nagelovy propasti zpřístupněné dvěma vyhlídkovými můstky.
Dále vede trasa do Trámové chodby, pojmenované podle prastarých trámů, které jsou v chodbě vodorovně zakotveny. Jejich původ není přesně znám. Pravděpodobně šlo o nosníky pro lešení, která sloužila jako plošiny pro lidi ukrývající se za třicetileté války. Trámová chodba přechází ve 260 metrů dlouhou Stříbrnou chodbu. V její půli končí krátký prohlídkový okruh a návštěvníci opouštějí podzemí jeskyní Kůlnou, kde jsou instalovány informační panely o její historii. Expozice je doplněna kopiemi některých archeologických a paleontologických nálezů a také projekcí na stěnu jeskyně.

Dlouhý okruh pokračuje Stříbrnou chodbou. Staré nápisy na stěnách (mj. i podpis matematika J. A. Nagela z roku 1748) svědčí o tom, kam až byly jeskyně volně přístupné. Ze Stříbrné chodby byla prokopána spojka do Šošůvských jeskyní postupně objevovaných v letech 1899–1915. Prostory Šošůvských jeskyní nejsou tak rozměrné jako Sloupské, mají však bohatou a zachovalou krápníkovou výzdobu. V Brouškově pohádkové síni je dominantou a zároveň symbolem jeskyní nádherný stalagmit Svícen, který však byl přenesen do těchto míst z nepřístupných částí Šošůvských jeskyní. Součástí prohlídky je i bohatě zdobená Riegrova síň a Černá propast, která opět ústí k hladině Sloupského potoka v hloubce 70 metrů. Proraženou štolou se návštěvníci dostávají zpět do Stříbrné chodby a jeskyní Kůlnou vycházejí ven.

Na Litvě propuklo rozsáhlé povstání hned 22. června, kdy se 130 000 vzbouřenců podařilo obsadit úřední budovy, muniční sklady i kasárna a odzbrojovat celé jednotky rudoarmějců. Z epicentra v Kaunasu se rozšířilo dál a Němci prakticky bez výstřelu vstupovali do již osvobozených měst. Sověti vyklidili litevské území za pouhé tři dny. 

Němcům v ústrety

Nacistická elita se dohadovala o tom, jak obsazená území spravovat. Dne 17. července 1941 podepsal Hitler klíčový dekret, který výkon moci vkládal do rukou nově zřízeného Říšského ministerstva pro záležitosti okupovaných východních oblastí (Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete) v čele s hlavním ideologem NSDAP Alfredem Rosenbergem. Byly zřízeny dvě jednotky civilní okupační správy, tzv. říšské komisariáty Ukraine a Ostland, a z Německa tam mířily zástupy nacistických úředníků s jasně stanoveným úkolem vyždímat přírodní i lidské zdroje pro potřeby říše.

Místní politické elity si zatím nechtěly připustit, že je čeká možná ještě tvrdší okupační režim než ten sovětský, a přiživovaly iluzi obyvatelstva o samostatnosti. Již 23. června 1941 vznikla v Kaunasu provizorní vláda vysokoškolského profesora Juozase Ambrazevičiuse-Brazaitise. Na Litvě se už na podzim předchozího roku ustavila Litevská aktivistická fronta, organizace čerpající inspiraci z fašismu. Její zahraniční odnož vedl v Berlíně diplomat Kazys Škirpa, který vytvořil exilovou vládu, jež měla při osvobození přijít společně s Němci a chopit se moci.

Jenže Škirpovi lidé dávali – navzdory varování – jasně najevo, že se za každou cenu zasadí o neprodlené vyhlášení nezávislé Litvy, a proto v klíčových dnech zůstávali v domácím vězení. Iniciativu převzal právě Brazaitis, který doposud byl se Škirpou v kontaktu. Počet bojovníků Litevské aktivistické fronty mezitím vzrostl až na 100 000 a s takovou podporou se Brazaitisova družina sebevědomě prohlašovala za legitimní politickou reprezentaci obnoveného státu.

Němečtí velitelé se vyhýbali konfliktům a vyčkávali, než počátkem srpna dorazil Hitlerem jmenovaný generální komisař Adrian von Renteln. Ministři před ním mávali deklarací nezávislosti a opakovali, že se zbavili Sovětů bez německé pomoci, ale von Renteln suše odpověděl, že otázka státoprávního uspořádání bude řešena teprve po vítězné válce.

Když politici odmítli nabídku stát se jeho poradci, von Renteln rozpustil prozatímní vládu a oznámil vytvoření tzv. generální rady vedené generálem Petrasem Kubiliūnasem. Toto těleso se stalo spolehlivým kolaborantským orgánem s velmi omezenými pravomocemi. Většinu vysokých představitelů Litevské aktivistické fronty, jež se těšila široké podpoře, Němci pozatýkali a organizaci zrušili 26. září.

Klíčovou roli v plánech na příští cestu lidské posádky k Měsíci a později i k Marsu má sehrát supertěžká raketa SLS a kosmická loď Orion. Startu s posádkou má předcházet nepilotovaná mise označovaná jako EM-1. Původní plán mise EM-1 počítal s nepilotovaným obletem Měsíce na dráze volného návratu a s přistáním do Tichého oceánu po sedmi dnech letu. Na počátku roku se ale objevila překvapivá informace, že by mise EM-1 mohla být pilotovaná.

S posádkou, nebo bez ní?

Možností nasazení posádky v rámci mise EM-1 se následně zabývala expertní skupina NASA. Závěr studie proveditelnosti ovšem vrací do hry původní scénář a mise EM-1 tak bude definitivně bez posádky. Problém podle NASA nepředstavují technické překážky ale spíše finance. Původní plán je výrazně levnější a nasazení posádky by si vyžádalo dodatečné náklady ve výši 600 až 900 milionů dolarů.

Není také zcela jasné, kdy se mise EM-1 a následná EM-2 uskuteční. Teoreticky by první start mohl proběhnout v roce 2019, přesný termín chce ale NASA zveřejnit během několika příštích měsíců. Termín startu EM-1 přitom ovlivňuje termín EM-2 kvůli nutným úpravám pozemních systémů, aby vyhovovaly změnám v konfiguraci nosiče.

Důležitou formu prevence onemocnění rakovinou děložního čípku představuje gynekologické vyšetření. Mnoho thajských žen ale raději riskovalo své zdraví a v mnoha případech i svůj život, než aby vyšetření podstoupily. Gynekologické oddělení nemocnice Nong Krot proto přišlo s neotřelým nápadem: pacientkám nabízí možnost skrýt svou tvář pod maskou a absolvovat tak vyšetření anonymně.

Masky v nemocnici používá i nemocniční personál – v tomto případě ale nejde o stud, nýbrž o vyjádření sounáležitosti s pacientkami. Lékaři si nápad velmi pochvalují, cytologický stěr a gynekologické vyšetření podle nich absolvovalo více žen než před jeho zavedením.

Technologie medicínských implantátů se neustále rozvíjejí. Jsou menší a menší, přesto je ale obvykle pohánějí klasické baterie. Problém je v tom, že takové baterie obsahují toxické chemikálie a také je nutné je pravidelně vyměňovat. Každá taková výměna ale představuje riskantní a bolestivé chirurgické zákroky.

Vědci proto vyvinuli biologicky šetrný superkapacitátor, s nímž bude možné používat implantáty bez baterií a nebude je tudíž nutné pravidelně operovat. Tým Kalifornské univerzity v Los Angeles postavil zařízení, které používá elektrolyty v biologických kapalinách, jako je krev nebo moč.

TIP: Náhodný objev: Baterie s nanodrátky, které vydrží na celý život

Takový biosuperkapacitátor je vytvořený z grafenu s navázanými proteiny, asi jen mikrometr tlustý a ohebný, a v těle pacienta spolupracuje se zařízením, které získává elektřinu z tepla a pohybu lidského těla. Tímto způsobem je možné získat prakticky neomezený zdroj energie pro implantáty na celý život pacienta.

Jupiterův měsíc Europa, je jedním z míst, kde by teoreticky mohl existovat život podobný tomu pozemskému. Pod ledem Europy by totiž měl být kapalný oceán.

Průzkum oceánu pod ledem ale není jenom tak. Jednou z možností je, se k takovému oceánu provrtat. Vědci Arizonské Státní univerzity (ASU) to ale zkoušejí bez vrtání. Vyvíjejí seismometr, který bude měřit síly a pohyby z vnitřku ledového měsíce.

Průzkum seismometrem

Stačí jenom takový seismometr dostat na povrch Europy a on už pak může zjistit, jaká je tloušťka ledového příkrovu, jestli je někde v ledu voda, a jak snadno a jak často se voda z podpovrchového oceánu na Europě dostává k povrchu.

Odborníci NASA sice plánují misi k Europě, zatím ale není potvrzeno, že součástí této mise bude i přistání modulu na měsíci. Práce na speciálním seismometru v programu SESE (anglicky Seismometers for Exploring the Subsurface of Europa, čili seismometry pro průzkum vnitřku Europy) ale pokračují.

TIP: NASA vybrala 9 vědeckých přístrojů, které vyšle k Jupiterovu měsíci

Zařízení je navrženo tak, aby bylo vysoce citlivé k širokému rozmezí vibrací, a také tak, aby mohlo pracovat v jakémkoliv úhlu vůči povrchu měsíce. Seismometr by dokonce měl přežít i tvrdý dopad na povrch při přistání, což potvrdili testy s velkým kladivem.

Pokud si své společenské postavení utváříte na základě počtu aut v garáži, množství zlata v trezoru nebo podle skutečnosti, že máte v domácnosti několik počítačů a televizí, je docela pravděpodobné, že jste dospívali před 80. léty 20. století. Tehdejší výrobní postupy se ani nepřibližovaly současné efektivitě a podnikům se navíc často nedostávalo potřebných surovin – nové produkty byly proto pro běžné smrtelníky nedostupné a drahé. 

Dnes však panuje zcela odlišná situace: Moderní výkonné továrny doslova chrlí obrovské množství věcí, které jsou navíc levné, tudíž se k nim dostanou i ti nejméně movití. Majetek zkrátka do značné míry ztratil hodnotu, a pokud se nechlubíte skutečnými sběratelskými unikáty, nejspíš může spousta lidí ve vašem okolí říct „to mám taky“. 

Generace bez závazků

Generace tzv. mileniálů – narozených v 80. či 90. letech 20. století – vyrostla a dospěla v době, kdy byl všeho dostatek. Její příslušníci tak mohli mít takřka cokoliv, co si zamanuli, a vlastnictví předmětů pro ně ztratilo na ceně. Kolem „nemajetnictví“ se dokonce postupně rozvinul nový životní styl, tzv. minimalismus: Jeho vyznavači tvrdí, že nám hmotné statky ve skutečnosti nepřinášejí zdaleka tolik radosti, kolik by měly. 

Nová doba přiměla mileniály přehodnotit priority – namísto vlastnictví majetku se přeorientovali na snahu zažít co nejvíc dobrodružství. Psycholog Thomas Gilovich vysvětluje uvedený přechod odlišným vztahem ke vzpomínkám: „Naše zážitky pro nás mají vyšší cenu než nabytý majetek. Hmotnou věc sice můžete mít skutečně rádi, a dokonce ji považovat za součást své osobnosti, stále však od vás zůstává oddělena. Zkušenosti jsou naopak přímo vaše, pomáhali jste je tvořit a vaše osobnost se v nich bezprostředně odráží.“

Díra na trhu

Ani fakt, že budeme kupovat méně věcí a více investovat do „zábavy“, nás však neuchrání před situacemi, které vlastnictví zkrátka vyžadují. Někdy potřebujeme auto – minimálně pro přepravu do míst, kam nedosáhne veřejná doprava, jindy se hodí nářadí k opravě domu nebo třeba chceme uskutečnit projekt, na nějž zrovna nemáme peníze. Na trhu se tak objevilo prázdné místo a záhy jej zaplnila tzv. sdílená ekonomika, v jejímž rámci si lidé – jednoduše řečeno – pomáhají sami. 

Zřejmě nejdiskutovanější oblast sdílené ekonomiky momentálně představuje „car sharing“, tedy půjčování automobilů. Podle studie Stanford University vaše vozidlo až 92 % času, po který jej vlastníte, stojí – a mnohé jeho součásti stárnou bez ohledu na to, zda ho používáte, či nikoliv. Lidé ve vašem okolí by se přitom možná rádi svezli, a ještě by vám za to zaplatili. Dřív by podobná situace narazila na problémy s komunikací, neboť vyžaduje spojení mezi jedinci, kteří na sebe nemají kontakt. Moderní technologie však dala vzniknout sociální síti, k níž má přístup každé chytré zařízení – tudíž konverzaci mezi majiteli aut a zájemci o svezení nic nebrání. 

Noční můra taxikářů

Například světoznámá síť Uber, která už pronikla i do České republiky, vám umožní zaregistrovat se jako řidič a pomocí aplikace odpovídat na „volání“ zákazníků. Pokud se rozhodnete někoho svézt, domluvíte si s ním místo a čas vyzvednutí, načež jej dopravíte do cílové destinace. Aplikace přitom pomocí GPS změří trasu a dopředu vypočítá taxu, na kterou jízda vyjde. Cestujícímu se pak částka strhne přímo z účtu: Neplatí tedy přímo vám coby šoférovi, nýbrž zprostředkovatelské společnosti, která vám následně sumu odešle (a určitý podíl si samozřejmě ponechá). Důležitou součást služby tvoří hodnocení – zákazník „oboduje“ řidiče a naopak, a oba se tudíž mohou příště vyhnout nepříjemné zkušenosti s těmi, kdo nasbírali špatné reference. 

TIP: Fenomén sdílení automobilů: Nápad, který mění svět

Populární servis nyní funguje v 528 městech celého světa, nicméně taxikářům i městským orgánům pochopitelně vadí: Místo sdílené jízdy z práce s přátelským poklábosením totiž funguje spíš jako nelegální taxislužba. Řidiči Uberu nemusejí dodržovat vyhlášky platné pro profesionály ani omezení počtu vozů taxi pro danou lokalitu, o speciálním pojištění a daních nemluvě. Německá vláda dokonce službu úplně zakázala, neboť prý pro taxikáře představovala nekalou konkurenci. 

Pokud se chystáte vyrazit na delší výlet, nebo prostě jen chcete řídit sami, nabízí se i jiná forma sdílení. V České republice funguje například společnost Emuj, která pronajímá elektromobily: Stačí se zaregistrovat na jejích internetových stránkách, objednat si auto na určitý den a hodinu a posléze si jej vyzvednout na dohodnutém místě. S vozidlem pak strávíte smluvenou dobu a zase ho společnosti vrátíte. 

Svobodné pracoviště

Půjčit si však můžete i jiné věci než jen auto: Existuje řada internetových stránek, které vám umožní najít v blízkém okolí člověka, jenž vám za drobnou úplatu poskytne třeba nářadí – a vy tak nebudete muset kupovat vrtačku kvůli dvěma dírám do zdi. Pokud naopak kutíte rádi, ale nemáte k dispozici odpovídající pracovní plochu, můžete si ji pronajmout: Otevřenou dílnu najdete například v plzeňském komplexu DEPO2015 či v brněnské kutilské laboratoři Hobbylab. 

Na podobném principu pak funguje tzv. coworking – služba poskytující sdílený pracovní prostor nezávislým profesionálům. Obzvlášť tzv. freelancerům (lidem na volné noze), pracujícím za normálních podmínek z domu, umožňuje coworking „utéct“ před rušivými vlivy vlastního bytu do vybavené kanceláře: Místo si tam přitom zarezervují pouze pro sebe, aniž by museli řešit pronájem zbytku patra či celé budovy. Jen v USA je dnes coworking vítanou změnou pro víc než 50 milionů freelancerů a jejich počet podle odhadů v následujících letech poroste – v roce 2020 by mohli představovat až 50 % veškeré pracovní síly Spojených států.  

Financování budoucnosti

Sdílená ekonomika se však nezastavuje ani před myšlenkou veřejného financování ve formě tzv. crowdfundingu. Do praxe se tak převádí idea, že umělci, vědci či jednoduše lidé s vizí nemusejí podléhat tlaku velkých firem nebo bank, které by jim pomohly s realizací jejich nápadů. Namísto průmyslových gigantů totiž může kreativním jedincům podat pomocnou ruku zainteresovaná veřejnost: V praxi pro daný projekt vznikne speciální stránka na crowdfundingovém portále – jako je Kickstarter, Indiegogo nebo třeba český Startovač či Hithit – a vizionáři se pak jejím prostřednictvím pokoušejí lidem vysvětlit, proč si zrovna jejich produkt zaslouží finanční podporu. 

V případě zájmu dostanete na výběr z řady částek, jež můžete investovat, a podle věnovaného obnosu pak také obdržíte adekvátní odměnu: od pouhého poděkování přes samotný vyráběný produkt až po nejrůznější bonusy. Pokud například vložíte peníze do nové knihy, dostanete ji v luxusních deskách. Podporujete-li film, objeví se vaše jméno v závěrečných titulcích. A na módní přehlídce můžete třeba absolvovat čestné „kolečko“ v roli modela či modelky. 

Lepší život

Pomoc s financováním je natolik oblíbená, že například přes portál Kickstarter – založený v roce 2009 – přispělo v době vzniku tohoto textu na „splnění něčích snů“ již 12 592 230 lidí: Celková suma přitom dosahovala v přepočtu 73,4 miliardy korun a zaplatila přes 121 tisíc projektů. 

Sdílená ekonomika zkrátka postupně proniká do všech aspektů běžného života a lidé na pozvolnou evoluci soukromého vlastnictví reagují pozitivně. Podle průzkumů společnosti PwC ji hodnotí kladně až 86 % dotazovaných: Pochvalují si přitom hlavně fakt, že díky sdílení dosáhnou na věci, které by pro ně byly jinak nedostupné. 

Přirozený satelit naší planety nemá žádnou atmosféru, takže tamní obloha zůstává tmavá i ve dne. Na povrchu našeho souputníka je proto svítání „dílem okamžiku“. Jakmile se horní okraj slunečního kotouče dotkne horizontu, nastává lunární den. Slunce však po měsíčním nebi putuje podstatně pomaleji než po tom pozemském – a jeho kotouči tak trvá téměř hodinu, než se vyhoupne nad obzor!

TIP: Všechny barvy Měsíce: Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami

Mohlo by se zdát, že svítání na Měsíci představuje nudnou záležitost, není to ovšem úplně pravda. Absence atmosféry totiž zabraňuje rozptylu slunečního světla, takže se krátce před východem objevuje nad horizontem stříbřitá zář koróny a někdy i nachově zbarvené obláčky protuberancí.