Poté, co ostrůvek ve východočínském moři opustili poslední lidé, se tak ke slovu vrátila příroda. Opuštěnou vesničku duchů nyní navštívil amatérský fotograf Čching Ťien, aby zachytil, jak takový návrat do lůna Matky přírody vypadá.

Australopitékové, naši přímí evoluční předkové, byli před miliony let s výškou 120 cm a hmotností kolem 30 kg poměrně bezbrannými tvory, a tudíž i snadným cílem nejrůznějších predátorů. Souboj na život a na smrt sváděli nejčastěji se „strašnou kočkou“ z rodu Dinofelis.

Veřejný nepřítel

Dinofelis byla šavlozubá kočkovitá šelma, která byla vzdáleně příbuzná například dnešním lvům a tygrům, přestože nepředstavovala vývojového předka ani jednoho z nich. Tento poměrně velký predátor dosahoval v kohoutku výšky přes 70 cm a dospělé hmotnosti v rozmezí 80–120 kg. Dva fosilní exempláře byly zkoumány za účelem určení jejich přibližné tělesné hmotnosti. Nedospělý jedinec měl pravděpodobně hmotnost pouhých 31 kg, větší pak 88 kg. Velikostí se tedy blížili spíše levhartovi nebo jaguárovi. V přední části tlamy měli svou hlavní zbraň: dva šavlovité zuby.

Kamenem do toho

Náklady mise Hajabusa neboli Sokol se začaly rýsovat v červnu 1985, kdy se na půdě japonské instituce ISAS, tedy Institute of Space and Astronautical Science, konal první workshop na téma „návrat vzorků hornin z kosmických těles“. Problematika nesmírně zaujala širokou škálu odborníků, protože taková expedice znamená několikanásobnou výzvu. Podobná sonda představuje technický i technologický unikát, její přínos pro vědu je obrovský a zároveň se jedná o atraktivní záležitost i pro laiky.

Není tedy divu, že už koncem roku 1986 vznikl první návrh mise a v roce 1994 považovalo vedení ISAS projekt za natolik zralý, že o rok později požádalo o přidělení finančních prostředků. Program se setkal s pozitivním ohlasem, a tak ho japonská vláda schválila k realizaci počínaje rozpočtovým rokem 1996.

Kam poletíme?

Podle původních plánů se cílem sondy měla stát planetka Nereus. Start by se uskutečnil v červenci 2002, o rok později by došlo k vesmírnému setkání a v červnu 2006 by vše završil návrat vzorků na Zemi. Na počátku se jednalo o společný projekt s americkou NASA, jež měla poskytnout síť svých komunikačních stanic DSN (Deep Space Network) pro sledování letu, některé technologie a zařízení – například pro zkoušky tepelného štítu návratového pouzdra –, laboratorní vybavení k rozboru získaných vzorků a také miniaturní automatické vozítko.

Jenomže málokterý projekt se uskuteční podle plánů a Hajabusa (původně označovaná jako Muses-C) nepředstavovala výjimku. Do jejího osudu zasáhlo hned několik událostí, především odklad startu kvůli technickým problémům s nosnou raketou M-V, jež v únoru 2000 havarovala. Následovaly komplikace na straně NASA, které vyvrcholily výrazným omezením spolupráce a vyškrtnutím vozítka, jehož vývoj se začal neúměrně prodražovat.

Změny kromě jiného znamenaly, že sonda nestihne startovací okno pro let k planetce Nereus. A tak bylo nutné najít náhradní cíl. Stala se jím planetka 1998 SF36, přičemž ke startu mělo dojít v závěru roku 2002, k setkání s cílovým tělesem v září 2005 a k návratu vzorků v červnu 2007. Technické problémy s nosnou raketou zapříčinily ještě jeden půlroční odklad startu, nicméně cílové těleso bylo tentokrát zvoleno tak, že to nevadilo. Planetka mezitím dostala i poněkud poetičtější jméno (25143) Itokawa, po japonském raketovém pionýrovi Hideu Itokawovi.

Dlouhá cesta k Itokawě

Rok po startu v květnu 2003 absolvovala Hajabusa gravitační manévr u Země, přičemž ji minula o 3 725 km. Podle původního plánu se měla s planetkou setkat v červnu 2005. Jenomže kvůli částečnému poškození slunečních baterií nedisponovaly iontové motory dostatkem energie, takže měly nižší výkon, než se předpokládalo. Sonda tudíž dorazila na místo „schůzky“ později – a planetka samozřejmě nečekala. Naštěstí se s případnými překážkami podobného charakteru počítalo, koneckonců jeden z cílů mise zněl právě „otestovat iontový pohon“. Datum dosažení cíle nebylo v tomto případě tak kritické jako třeba u průletových automatů nebo stanic, které se mají stát umělými družicemi velkých planet. Celý setkávací manévr se zkrátka jen odložil.

V červenci 2005 se však objevily první skutečně vážné technické problémy. U jednoho z trojice stabilizačních gyroskopů došlo k prudkému zvyšování tření, takže nakonec musel být odstaven. Závada nicméně neměla na průběh mise zásadní vliv, protože sonda může letět i se dvěma funkčními gyroskopy. Ještě před koncem července přitom navázala první vizuální kontakt s Itokawou. Díky několika velmi nejasným snímků z poloviny prázdnin, které doplnila radarová pozorování, bylo možné zpřesnit údaje o trajektorii letu planetky a průběžně upravovat pohyb sondy k cíli.

Přistála, nebo ne?

Dne 28. srpna 2005 se vypnuly iontové motory a veškeré další manévry zajišťoval chemický pohon. Celková kumulovaná doba činnosti iontových motorů přitom dosáhla 25 800 hodin, což stačilo ke změně rychlosti sondy o 1 400 m/s, a spotřebovalo se něco málo přes 22 kg xenonu. V září 2005 zaparkovala Hajabusa 20 km za Itokawou. Po krátkém „odpočinku“ na pozorovacím stanovišti se začala k planetce opět přibližovat, a to až na 6,8 km. Jen o několik dní později selhal další z palubních gyroskopů. Japonci však i tuto nečekanou překážku překonali a vypracovali mód činnosti sondy s jediným fungujícím gyroskopem.

Devatenáctého listopadu 2005 se po dvou testovacích – a nepříliš povedených – sestupech zdálo, že je čas na vlastní odběr vzorků hornin. Ve výšce 40 m nad povrchem svrhla sonda značkovač, asi do 18 m klesala podle vlastního navigačního programu, načež přešla na navigaci právě pomocí značkovače. Jednalo se o lesklou kouli, jejíž „zvětšování“ nebo „zmenšování“ palubnímu počítači napovídalo, jak rychle se Hajabusa k planetce přibližuje či se od ní vzdaluje. Sonda se musela obejít bez komunikace se Zemí: jednak pro ni představovala prioritu vlastní orientace a jednak by technici kvůli značné rádiové prodlevě stejně nemohli reagovat v reálném čase. Podle prvních informací však Hajabusa nedokázala na Itokawě přistát, a protože „uhnula“ od značkovače, vydal palubní počítač příkaz k odletu.

Na zpáteční cestě se objevily nesrovnalosti v údajích o vzdálenosti a počítač raději přešel do bezpečnostního módu. Kvůli tomu se sonda dostala expresním tempem za 2,5 hodiny až 100 km od Itokawy. Za normálních okolností přitom měla zůstat ve vzdálenosti 4–6 km. Netřeba zdůrazňovat, že při „úprku“ spálila cenné pohonné látky, jichž se už tak kriticky nedostávalo. Jen pro úplnost ovšem dodejme, že na základě později získaných dat se podařilo potvrdit, že Hajabusa na povrchu cílového tělesa opravdu přistála a strávila tam zhruba třicet minut. Vzorky však neodebrala, protože jeden ze senzorů operaci zablokoval. 

Poslední pokus

Pro sondu každopádně začal hektický závod s časem. Především zůstávala mimo kontrolu, jelikož palubní počítač setrvával v bezpečnostním režimu, nacházela se velmi daleko od planetky, odběr vzorků se nezdařil a poslední termín se neúprosně blížil, stejně jako datum návratu k Zemi, tedy prosinec roku 2005. 

Japonským odborníkům se nakonec podařilo situaci víceméně stabilizovat, takže se 25. listopadu mohl uskutečnit druhý pokus o odběr. Sonda měla na povrchu planetky strávit jedinou sekundu, přičemž by v rozestupu 0,2 sekundy vystřelila dvojici jednogramových projektilů z tantalu, které by zvířily horninu na povrchu. A právě tento materiál by zařízení následně odebralo do návratového pouzdra ve tvaru trychtýře, zakončeného lapací komorou.

Jenže všechno opět dopadlo jinak. Zatímco při prvním pokusu se vědci domnívali, že sonda povrchu nedosáhla, načež se rádi opravili, tentokrát oznámili úspěšné přistání i následný odběr horniny – a tuto zprávu pak museli na základě podrobnější analýzy dementovat.

Strastiplná pouť domů

Hajabusa měla před sebou poslední úkol: návrat domů. V plánovaném prosincovém termínu však od planetky neodletěla, neboť ji postihl výpadek elektrického proudu. Řídící středisko následně zjistilo, že sonda ztrácí orientaci a v jedné z os se odklání o 20–30° od plánovaného směru. Nouzové opatření znělo: „vyfouknout“ xenon z jedné trysky. Zmíněná látka přitom představuje cenný pohonný materiál pro iontové motory. Manévr se poté ještě jednou zopakoval. Po několikatýdenních záchranných operacích nakonec JAXA počátkem března 2007 oznámila, že se iontové motory podařilo nastartovat a že automat zamířil k Zemi. Letěl však po mnohem delší dráze, takže se návrat domů odložil z roku 2007 na červen 2010.

V listopadu 2009 však fungoval už jen poslední iontový motor – a i ten nakonec vysadil. Jenže Hajabusa potřebovala změnit rychlost ještě o 200 m/s, přičemž od Itokawy se jednalo celkem o 2 200 m/s. Naštěstí se řešení našlo: kombinací motorů A a B se podařilo sestavit nový motor. U „béčka“ vypověděl službu neutralizér, takže využilo uvedenou komponentu právě z „áčka“. Výsledek sice nebyl stoprocentní, ale na poslední změnu rychlosti to stačilo.

Třináctého června 2010 vstoupilo návratové pouzdro do zemské atmosféry, záchranné skupiny ho úspěšně našly a za týden už se přesunulo do Japonska. Poté jej vědci začali pozvolna otevírat – zajímají je totiž rovněž plynné vzorky, neboť i ty mohou obsahovat částice z planetky. První rentgenový průzkum ukázal, že modul nepřivezl částice větší než 1 mm. Pátého července se potvrdilo, že kapsle obsahuje asi deset drobných zrníček viditelných pouhým okem, přičemž dvě z nich byla větší než 10 mikrometrů. Po několika měsících zkoumání se podařilo informace upřesnit: celkem se v pouzdře nacházelo více než 1 500 částic! A velikost několika z nich dokonce přesahovala 100 µm, což je více, než měří na šířku lidský vlas.

Až v březnu 2011 přišla tolik očekávaná zpráva: materiál skutečně pochází z povrchu planetky! Do té doby totiž panovala obava, zda nejde o meziplanetární prach či pozemskou kontaminaci. Až nyní vědci potvrdili, že částečky mají stejné složení jako meteority dopadající na Zemi, jsou všechny totožného původu a pocházejí z planetky staré 4,6 miliardy let, tedy z doby, kdy se formovala Sluneční soustava. Podle různých náznaků navíc vzešly z většího tělesa a na Itokawu se dostaly zřejmě během kolize zhruba před osmi miliony let.

Cesta z namibijské metropole Windhoeku do pobřežního města Swakopmundu začíná na náhorní plošině, která je překvapivě lesnatá a vůbec se nepodobá východoafrickým savanám nebo jihoafrickým polopouštím. Kvalitní asfaltka je lemovaná ploty a jen na několika místech odbočují vjezdy do areálů soukromých farem, rozsáhlých zarostlých území o ploše často stovek kilometrů čtverečních. Charakter vegetace se cestou na západ mění, stromy se snižují a přibývá trnitých akácií. Porost postupně řídne, stává se z něj mozaika akácií a nějakých šedesát kilometrů od pobřeží jsou v okolí silnice vidět už jen keře na žlutohnědém kamenitém podkladu. Tady začíná poušť.

Zmije s vlastní „udicí“

Swakopmund je jedním ze dvou větších měst na pobřeží. Vítá nás tady studený vítr, nebe je zatažené a ve vzduchu je cítit vlhkost blízkého moře. Hned ráno se dychtivě vydáváme do pobřežních dun v okolí města. Průvodce nám dělá svérázný majitel a průvodce malé cestovní kanceláře specializované na výlety za namibijskou přírodou. Je to Francouz Francois, tedy po našem Franta. Ukazuje se jako skvělý znalec pouště a velký praktik, schopný číst stopy na povrchu dun a nalézt živočichy, kteří by pro nás zůstali skryti.

TIP: Ostrov Réunion aneb Vrchol kotle a země plná spalujícího ohně

Je chladno, nad dunami leží opar a já se obávám, že ani s přítomným odborníkem moc neuvidíme. Za pár minut se ale moje obavy rozptylují. Franta zastavuje a vybíhá naboso po duně k jejímu hřebenu. Sleduje klikatou stopu, pak hrábne do písku tyčí s hákem a vytahuje první zmiji. Zmije zakrslá (Bitis peringueyi, také zmije Peringueyova) patří s maximální délkou kolem třiceti centimetrů k nejmenším druhům svého rodu. Způsobem života je vázaná na pobřežní duny, po kterých se pohybuje charakteristickým bočním přenášením váhy těla. Na konci aktuální cesty se zahrabe a nad povrchem jí vyčnívá jen horní část hlavy s malýma očima. Stává se tak neviditelnou pro svou kořist – gekony, ještěrky a drobné savce.

Láká je na černý konec ocásku vystrčený z písku a kroucením napodobuje pohyb chutného červa. Trochu to připomíná návnadu na konci rybářského vlasce a drobní živočichové se na ni nechají snadno nalákat. Svůj omyl poznají až ve chvíli, kdy se vedle nich zvedne písek a do těla se jim bleskově zakousnou jedové zuby.

Čert ve křoví

Jedeme dál a míjíme druhé terénní auto s několika turisty. Muž před autem na Frantu mává a ukazuje prsty na hlavě symbolicky čertovské růžky. Franta zastavuje a vede nás k blízkému keři. Muž se představuje jako Tommy. Je to na první pohled větrem ošlehaný „poušťák“, opálený, v zelených šortkách, se sepranou hučkou na hlavě. Namibijský Krokodýl Dundee. „Tommy je jeden z nejlepších afrických lovců hadů“, řekl nám o něm později Franta. „Chytá černé mamby holou rukou a dokonce dovede bezpečně zacházet s plivajícími kobrami!“

Tommy ukazuje do keříku a opět předvádí čertovské růžky. „Horned viper, rohatá zmije“, objasňuje svoje gesto. Nořím hlavu mezi husté větvičky keře a až po velké snaze vidím hlavu malé zmije. Nechápu, jak ji tam mohl objevit. Je to další druh, česky zvaný zmije pouštní (Bitis caudalis). Tento druh však není tak striktně vázaný na písečnou poušť jako předchozí a žije i v kamenitějších a vlhcích biotopech.

Chameleon v poušti

Po cestě Franta nachází další obyvatele pouště. Beznohého scinka, několik druhů brouků a krásné gekony Rangeovy (Pachydactylus rangei). Ti jsou také skvěle přizpůsobeni životu v jemném písku. Jejich prsty jsou spojené kůží připomínající plovací blány. Na rozdíl od svých teplomilných příbuzných jsou schopní pohybovat se i za nízkých teplot, které v noci klesají i k deseti stupňům.

Při cestě sem jsem měl přání vidět také chameleona namibijského (Chamaeleo namaquensis), unikátní druh plaza, který k mému velkému zadostiučinění rovněž neunikl pozornosti našeho průvodce. Tento chameleon není tak pestře zbarvený jako jeho pralesní příbuzní, náš exemplář je skoro černý. Je to jediný opravdu pouštní druh chameleona, který často opouští větve keřů a přesouvá se mezi nimi po písčitém povrchu.

Život z mlžné vody

Ekosystém namibské pobřežní pouště je opravdu unikátní. Déšť je tady mimořádně vzácný a prší většinou jen jednou za několik let. Průměrné roční srážky jsou jen kolem deseti milimetrů. Přesto je i zde voda. Poušť žije z mlhy, která vzniká nad chladným Atlantským oceánem a každé ráno se kondenzuje nad pobřežními dunami. Tato vláha stačí k výživě mnoha unikátních druhů sukulentních rostlin. Nejpověstnější z nich je welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), která bývá nazývána žijící fosílií. Tato rostlina je v mnoha ohledech jedinečná. Z krátkého podzemního kmene vyrůstají pouhé dva silné listy, které se posléze trhají, třepí a vzájemně proplétají, takže časem vytvoří změť o průměru až několika metrů. Nejstarší exemplář je údajně starý asi 1 500 let. V houští listů se udržuje relativně vlhčí mikroklima a je to svět, který poskytuje útočiště řadě druhů živočichů. Někteří, například pestré ploštice Probergrothius sexpunctatus, jsou s touto rostlinou životně svázané.

Rovněž u živočichů se vyvinuly unikátní mechanismy pro přijímání ranní rosy. Brouci potemníci rodu Onymacris mají na povrchu krovek zvláštní struktury, které zachytávají vodu z mlhy. Brouk pak zaujme pozici s hlavou dolů a rýhy na krovkách svedou kapku vody přímo k jeho ústům. Podobně strukturované jsou i šupiny na tělech některých ještěrů a zmijí. Ty ráno pijí kapky z vlastního těla.

Barvy pouštních dun

Po deseti dnech v namibském vnitrozemí a národním parku Etoša se vracíme do pouště. Naším cílem je jedno z nejznámějších míst v jižní Africe. Duny Sossusvlei jsou povinnou zastávkou při všech cestách do Namibie a třebaže dopředu tušíme, že se místo už stalo předmětem masové turistiky, nemůžeme si návštěvu nechat ujít.

Do nitra pouště kdysi od východu tekla řeka. Vytvořila široké údolí, kde rostly mohutné stromy, za šťavnatou trávou se stahovala stáda gazel, žiraf a slonů. Pak se začalo klima měnit. Řeka vyschla a údolí postupně sevřela poušť. Obrovské masy jemného oranžového písku byly naváty neustálým větrem do výšky několika set metrů. Písek pak přerušil cestu do konce údolí a rozdělil ho na několik malých pánví. Postaral se však o neuvěřitelné přírodní divadlo, které začíná vždy za úsvitu. První sluneční paprsky zbarvují písek téměř do ruda, prohlubují stíny a vytvářejí na dunách elegantní obrazce. Postupně barva přechází do oranžové a žluté a v deset hodin už poušť spaluje vysoko stojící slunce.

Stopy v písku

Ani poušť v oblasti Sossusvlei není zdaleka mrtvá. My jsme měli navíc obrovské štěstí, že před naším příjezdem po dvaceti letech vydatně zapršelo, údolí a závětrné strany dun byly porostlé svěží trávou a na písku se objevily kvetoucí rostliny. „To snad budeme muset reklamovat,“ říkali jsme žertem. Pod dunami se pásla malá stáda antilop skákavých (Antidorcas marsupialis) a v údolích jsme viděli i pštrosy a impozantní přímorožce oryx (Oryx gazella). Bohatost vegetace zvýšila i četnost hmyzu a tím i drobných predátorů.

Na konci silnice před dunami je nutné odstavit osobní auto, protože dál se přes písek dostanou jen terénní čtyřkolky. Necháváme se zavézt až před místo zvané Dedvlei, Mrtvé údolí. Po cestě potkáváme přímorožce, velkou elegantní antilopu, která je schopná přežít i v pouštních podmínkách. Pak se už vydáváme přes několik dun do snad nejfotografovanějšího místa v Namibii. Před patnácti sty lety, když vyschly i poslední podzemní zdroje vody a velká duna přehradila říční koryto, uschly i poslední háje akácií a zbyly z nich jen tvrdé pahýly, vypreparované slunce, větrem a pískem.

Bizarní krajina má zvláštní půvab. Jsme jedni z prvních návštěvníků dnešního dne. Procházíme po mrtvé pánvi, na jejímž dně je ztvrdlé rozpraskané bahno přinesené vzácnými záplavami přicházejícími jednou za několik desítek let. Ani „Mrtvé údolí“ není bez života. Po písku pobíhají velcí pestří mravenci Camponotus detritus a několik druhů potemníků, na okraji dun, kde se přece jen uchytilo pár trsů trávy a nízkých trnitých keříků žijí ještěrky Meroles cuneirostris a na pahýlech akácií posedávají vrány bíločerné (Corvus albus). Písek je ozdoben ornamenty stop, které tam v noci zanechali gekoni, brouci, hadi, hlodavci a šakali.

Ostrovy pouště

Ze Sosussvlei jedeme napříč pouští po vedlejší silnici. Kromě nejfrekventovanější hlavní trasy z Windhoeku do Swakopmundu spojují vnitrozemí s pobřežím jen tři cesty. Ve Windhoeku je nutné pro průjezd národním parkem získat zvláštní povolení, na kterém je vyznačena přesná trasa a datum. Je zakázáno vzdalovat se od silnice a tábořit. Silnice nemá pevný povrch, ale je stále upravovaná speciálními trajlery se širokou radlicí. Povrch je tak tvrdý, že se dá jet i stokilometrovou rychlostí.

Národní park Namib-Naukluft je s plochou 49 768 km² nejrozsáhlejším chráněným územím v Africe. Má délku 400 a šířku až 150 kilometrů, navíc se na severu napojuje na národní park Skeleton Coast, jenž chrání dalších 600 kilometrů pobřeží až k angolským hranicím. Na obrovské neobydlené ploše se vystřídá několik biotopů a vegetačních pásem. Větší část parku zabírá kamenitá plošina rozbrázděná koryty a kaňony vyschlých řek. Sporá vegetace však stačí k uživení zvířat, která známe i z podstatně vlhčích savan. A tak kolem silnice často vidíme malá stáda antilop skákavých, přímorožce, skálolezy, pštrosy a dropy.

Nejpestřejší život se soustřeďuje kolem žulových hor, které se tyčí jako kamenné ostrovy z ploché pouště. V jejich blízkosti rostou stromové aloe rozsochaté (Aloe dichotoma) a další nápadné druhy sukulentů. V prohlubních na skalách se zadržuje voda, na úpatí masívů se vyskytují prameny a relativní dostatek vody drží v jejich okolí stáda gazel a přímorožců. Skály hostí malé antilopy skálolezy, damany a pestré agamy ostnité (Agama planiceps, také agama Namibijská). V malých tůňkách a vodou naplněných prohlubních ve skalách žije dokonce několik druhů žab. Stejně jako mnoho jiných věcí, ani je bychom dříve v poušti nečekali.

RADY PRO CESTOVATELE

Jak se tam dostat

Namibie je vzdušnou čarou vzdálená okolo 8 000 km, takže prakticky jedinou možností transportu je letadlo. Z Evropy bývá nejvýhodnější využít charterových letů z Mnichova nebo Frankfurtu, z Berlína létají South African Airways, z Londýna Namib Air, případně je možné využít trasu přes jihoafrický Johannesburg. Cena letenky s poplatky se pohybuje mezi 20 000 a 27 000 Kč.

Jak cestovat po Namibii

V zemi operuje řada cestovních kanceláří nejrůznějších cenových úrovní. Cenově dostupné jsou Chameleon Safaris Namibia (www.chameleonsafaris.com) a Thimbi Thimbi Safaris (www.thimbi-safaris.com). Náš přítel Franta se vlastně jmenuje Francois Loubser a má svou malou cestovní kancelář Loubser's B&B/Tours ve Walvis Bay (www.loubseraccommodation.com), hadař Tommy Collard pak podobnou ve Swakopmundu (www.tommys.iway.na).

Další možností je najmout si automobil v některé z mnoha půjčoven. Pro běžné cestování plně postačuje osobní automobil, při náročnějších cestách mimo silnice je vhodnější terénní varianta. Silnice jsou často bez asfaltu (přes poušť vede jediná asfaltka), ale jsou perfektně upravované a udržované, takže cestování po nich je pohodlné, rychlé a bezpečné. Pro přejezd národního parku Namib-Naukluft je však nutné povolení, které lze získat v kanceláři ředitelství národních parků (Directorate of Parks & Wildlife Management) ve Windhoeku.

Ubytování je nejvhodnější v relativně husté síti kempů. Je to bezpečnější a pohodlnější, než divoké kempování, které je v podstatě také možné, ale je třeba si uvědomit, že v chráněných oblastech není povoleno a ostatní území je rozparcelováno na soukromé pozemky.

Měna a ceny

V Namibii platí Namibijský dolar (N$), který má hodnotu přibližně 2,50 Kč. Ceny v obchodech a restauracích jsou velmi podobné našim. Cena v kempech je většinou 50 N$ za osobu a noc, jen v nejatraktivnějších místech jsou vyšší (např. Sessriem Camp poblíž údolí Sossusvlei stojí 125 N$). Nájem osobního auta stojí okolo 450 eur na dva týdny, terénního až okolo 1 000 eur.

Kdy cestovat

Nejvhodnějším obdobím je duben až červen, kdy je obvykle nejpříjemnější a nejstabilnější počasí. Léto se počítá od října do března, v této době jsou běžné vysoké teploty a nejvyšší srážky, které například v národním parku Etoša znemožňují průjezd. Zimní období od června do září bývá suché, ale noci, zvláště ve vyšších polohách a v poušti, jsou velmi chladné a i přes den fouká studený vítr. Toto období je však nejvhodnější pro návštěvu Etoši, protože všechna zvířata jsou soustředěna kolem přírodních či umělých napajedel.

Praktické rady

Namibie je bezpečnou zemí, pouze ve Windhoeku je třeba chránit si zavazadla a auta. Při cestách málo osídlenými oblastmi je dobré, aby o vás vždy někdo věděl. Obyvatelé odlehlých usedlostí a farem jsou vždy ochotní pomoci. Problémem bývá někdy domluva, většina obyvatel mluví afrikánsky, což je hrůzyplná směsice několika evropských jazyků s mnoha vlastními slovy. Pokud někdo mluví anglicky, je to zpravidla varianta nepříliš srozumitelná.
Pravděpodobně nekomplexnější informace o cestování a ubytování lze najít na stránkách www.namibweb.com.

Každý, kdo viděl první díl Krotitelů duchů (v originále Ghostbusters), si jistě pamatuje nápadně rohatého Zuula, poloboha ve službách hlavních záporáka Gozera Ničitele. Právě Zuul ve filmu posedne Sigourney Weaverovou, ale nakonec všechno dobře dopadne.

V americké Montaně žil před 75 miliony let téměř třítunový a 6 metrů dlouhý ankylosaurus, tedy mohutně obrněný dinosaurus s nízkým plochým tělem a ocasem jako kyj. Svojí mnohonásobně rohatou hlavou připomíná právě Zuula a tak po něm dostal jméno.

Zuul crurivastatorbyl pro predátory jistě důstojným soupeřem a zvláště jeho otrněný ocas byl strašnou zbraní. Jinak byl zuul nebezpečný tak možná kapradinám a keřům, jimiž se živil.

TIP: Gualicho: Tunový dravý dinosaurus s ručkami jako lidské děcko

Fosilie zuula pochází z naleziště Judith River, kde byly tak příznivé podmínky pro fosilizaci, že se zachovaly i zbytky měkkých tkání. Jde o jednu z nejvíce kompletních fosilií ankylosaurů, kterou jsme kdy objevili.

Dcera slavného romantického básníka George Gordona Byrona přichází na svět 10. prosince 1815 v Londýně. Je jeho jediným legitimním dítětem. A podědí i jeho literární talent. Matka ji ale od dětství vede k exaktním vědám. Připadá jí to jistější! Hlavně žádné umění!

První návrh počítače

Ada pilně studuje, ač je často nemocná. Trpí bolestmi hlavy a prodělává těžké spalničky, které téměř rok léčí. Učí ji známí vědci své doby. V sedmnácti letech se zamiluje do matematiky. Láska k  vědě bude jejímu životu vládnout už navždy!

Vědkyně Mary Somerville Adu v roce 1833 seznámí s filozofem a vynálezcem Charlesem Babbagem. Ten v roce 1837 popsal chod analytického stroje, který je označován za první obecně použitelný počítačový návrh. Kvůli osobním sporům a nedostatku peněz se ho Babbageovi nikdy nepodaří zkonstruovat.

Čarodějka čísel

Charles s Adou si často píší. On jí říká „čarodějka čísel“. Obdivuje její matematický talent a krásný sloh. Ada v dopisech předpovídá, že počítače se jednou budou používat k řešení složitých matematických úkolů, komponování hudby nebo kreslení obrazů. Stroje ale podle ní nikdy nebudou schopny tvořivého myšlení. Jsou omezeny tím, co jsme do nich schopni naprogramovat.

Ve čtyřicátých letech 19. století je Babbage pozván na turínskou univerzitu. Mladý inženýr a budoucí italský premiér Luigi Menabrea jeho přednášku přepisuje do francouzštiny a publikuje ji v časopise ženevské univerzity. Babbage požádá Adu, aby text přeložila do angličtiny. Hraběnka Lovelace se tímto úkolem zabývá skoro rok. Překlad doplňuje svými poznámkami, které jsou nakonec delší (a přínosnější) než přednáška sama. Pod iniciálami „AAL“ je zveřejní ve známém dámském magazínu The Ladie´s Diary.

Myšlenky živé ještě po sto letech

Článek je znovu otištěn v roce 1953. Více než sto let po svém vzniku! A stále je aktuální! Detailní líčení analytického stroje je prvním popisem počítače. Návrh, jak jej naprogramovat, se stává základem prvních softwarů. Díky Adě Lovelace!

Nedávno jsme se zaměřili na měsíce, na jejichž povrchu by se podle vědců mohl vyskytovat život. Zajímavých souputníků však okolo planet našeho solárního systému krouží daleko více. Poměrně detailní informace – především ze sondy Galileo – máme k dispozici o části satelitů Jupiterovy rodiny. Saturnovy měsíce stále ještě zkoumá Cassini, rovněž ze „stáje“ NASA. Početným skupinám souputníků Uranu a Neptunu se zase věnovaly sondy Voyager.

1. Epimetheus v tanečním rytmu

Planeta: Saturn
Průměr: 135 km

Epimetheus patří k malým měsícům Saturnu. Jeho fotografie pořídila americká sonda Cassini, jež startovala 15. října 1997 a na oběžnou dráhu kolem zmíněné planety ji pozemní středisko navedlo 1. července 2004. Epimetheus představuje poměrně malé těleso nepravidelného tvaru, na jehož povrchu se nacházejí nevelké krátery s obroušenými okraji. Vyplývá z toho, že se povrch měsíce zformoval před několika miliardami let.

Satelit měří v průměru pouze 135 km, tedy jen o něco méně než jeho „společník“ Janus (196 km). Oba krouží kolem Saturnu zhruba ve stejné vzdálenosti (151 410 km), přičemž jeden oběh zvládnou za 16,5 hodiny. Epimetheus a Janus spolu tančí jakési „planetární tango“: jeden z nich se vždy pohybuje o něco blíže k povrchu planety než druhý a jednou za čtyři roky si dráhy vymění, aniž by došlo k nějaké kolizi. Oba hrají významnou roli při vytváření komplikovaného vlnění v Saturnových prstencích.

Z dosavadních výzkumů vyplývá, že Epimetheus obsahuje velké množství vodního ledu. Hustota obou těles je však významně nižší než v případě tuhého ledu. Astronomové se domnívají, že zmíněné měsíce nepatří mezi pevné objekty, ale že se s velkou pravděpodobností jedná o „hromadu ledové tříště“, kterou drží pohromadě vlastní gravitace.

2. Hyperion děravý jako ementál

Planeta: Saturn
Rozměry: 410 × 260 × 220 km

Velice zvláštní je malý Saturnův měsíc Hyperion, jehož povrch má načervenalý odstín. Těleso vykazuje nezvykle nízkou hustotu a gravitaci na povrchu, a to v důsledku vysoké poréznosti (jako mycí houba nebo vosí hnízdo). Při srážkách s jinými menšími objekty dochází spíše k jejich zanoření do povrchu než k vyvržení materiálu. Tomu odpovídá i pozorovaný vzhled zmíněného měsíce: pokrývají jej četné, velmi hluboké impaktní krátery. A pokud už došlo k vyvržení materiálu, unikl kvůli nízké přitažlivosti do okolního prostoru, aniž by spadl zpět na povrch satelitu.

Okraje četných kráterů jsou světlé, z čehož vyplývá, že měsíc obsahuje velké množství vodního ledu. Jelikož mají dna jícnů tmavší odstín, absorbují více slunečního záření, zahřívají se, led sublimuje a krátery se dále prohlubují. Průměrná hustota Hyperionu je ve srovnání s vodou méně než poloviční. Dost možná se ani v tomto případě nejedná o pevné těleso, ale o velkou „hromadu kamení a ledové tříště“. Měsíc má nepravidelný tvar a jeho rozměry činí 410 × 260 × 220 km. Kolem Saturnu krouží ve vzdálenosti 1 481 100 km, přičemž jeden oběh vykoná za 21,25 pozemského dne. Objeven byl v roce 1848.

3. Kryovulkanismus na Tritonu

Planeta: Neptun
Průměr: 2 700 km

Sonda Voyager 2 prolétla v roce 1989 kolem Neptunu a mimo jiné při tom vyfotografovala velkou část povrchu měsíce Triton v okolí jeho jižního pólu. Při poloměru 1 350 km (zhruba o 22 % méně ve srovnání s naším Měsícem) představuje Triton největší satelit Neptunu. Jedná se o jedno ze tří těles Sluneční soustavy – kromě Země a Titanu –, jejichž atmosféra obsahuje dusík. Na zmíněném měsíci však panuje taková zima (−235 °C), že tam dusík vymrzá na povrchu jako námraza. Narůžovělé depozity zformovaly rozsáhlou jižní polární čepičku, která pravděpodobně obsahuje i zmrzlý metan, jenž vytváří vlivem slunečního záření barevné sloučeniny.

Působením slapových sil se nitro tělesa zahřívá a z podpovrchových vrstev se uvolňuje dusík, který následně tryská na povrch. V chladném prostředí však látka zamrzá a jako sněhové vločky padá k zemi. Jedná se tedy o projevy tzv. kryovulkanismu. Tmavé stopy v okolí narůžovělých ledových usazenin mohou představovat prach s obsahem uhlíku, který se dostává na povrch v pozorovaných výtryscích.

Satelit krouží kolem Neptunu po retrográdní dráze, tj. proti směru rotace planety. Takto obíhající měsíc přitom nemohl vzniknout zároveň s mateřským tělesem, ale musel odněkud „přiletět“. Pravděpodobně se jedná o zachycený objekt z Kuiperova pásu – trochu se podobá trpasličí planetě Pluto. Triton se i nadále přibližuje po spirále k povrchu planety. Pokud bychom jej sledovali dlouhodobě, zjistili bychom, že na jeho povrchu i v atmosféře dochází ke střídání „ročních období“.

Pokračování příště

Když byl v 7. pařížském obvodu – kde sídlila řada velvyslanectví a prestižních institucí – ohromný prostor plný balkonů a galerií otevřen, označil jej spisovatel Émile Zola za „katedrálu moderní společnosti“. A šlo o „chrám“ vskutku revoluční: Uvnitř budovy se nacházely regály a pulty se zbožím, zákazníci měli možnost volného výběru a vstup byl zdarma. 

Sortiment se vystavoval volně a lidé se ho mohli dotýkat a zkoušet jej – zatímco ve starších obchodech se vždy „ukrýval“ za pultem a prodavač je vydal až po zaplacení. Nabízené předměty měly cenovku, kdežto v běžné prodejně zůstávala cena předem neznámá; řadu nakupujících to odrazovalo, protože nevěděli, zda si mohou danou věc dovolit. Z obchodního domu mohl člověk odejít, aniž by cokoliv koupil – něco dřív nemyslitelného. Na zboží lákala inzerce, bylo ho možné reklamovat či vrátit a některé kusy se příležitostně ocitaly ve slevě.

Zaměřeno na ženy

V pozadí celé myšlenky stál francouzský podnikatel Aristide Boucicaut. Jeho nápad slavil úspěch nejen díky své neotřelosti, ale také proto, že cílil na jednu zcela opomíjenou složku tehdejší společnosti – na ženy. Ve druhé polovině 19. století zůstávala žena ze střední či vyšší vrstvy v domácnosti, vychovávala děti a ven se dostala jen při společenských příležitostech. Boucicaut jí dal novou náplň dne: Mohla navštěvovat jeho obchodní dům a prohlížet si vystavené zboží. V prvním roce dosáhl obrat neuvěřitelných 21 milionů franků a o osm let později se již jednalo o 72 milionů.

Veřejné toalety

Při plánování myslel Boucicaut na všechno. Jeho nákupní dům nabízel nejen systém poradkyň pro zákaznice, ale zahrnoval i čítárnu a kuřárnu, kde mohla žena zanechat svého manžela při čtení novin a sama se věnovat nakupování. Vzor Le Bon Marché se rychle rozšířil a v Paříži vznikly i další obchodní domy, jež existují dodnes: jako Galeries Lafayette, Le Samaritaine či Au Printemps. Poslední jmenovaný byl přitom založen již roku 1856 a poprvé se v něm objevila jiná dnes běžná součást nákupních center – veřejné toalety.

Luxus pro všechny

S obchodním domem se změnilo postavení žen ve společnosti. Dámy začaly disponovat financemi, aby obstarávaly nákupy pro domácnost, a mohly samy vycházet z domu. Díky nákupním domům se setřely viditelné sociální rozdíly, protože náhle všechny vrstvy nosily konfekci a kupovaly stejné potřeby do kuchyně. Obchodní dům se stal součástí demokratizace společnosti: Luxusní zboží vyhrazené kdysi nejvyšším třídám se náhle nabízelo všem. Začala však také éra nákupů, jež představují pouhou „berličku“ pro vytržení z nudy… 

Matce Juliana Riose Cantu lékaři před časem diagnostikovali rakovinu prsu. Asi i proto se Julian rozhodl pustit do boje s tímto zákeřným onemocněním. Mladý Mexičan vymyslel podprsenku, která dokáže detekovat nemoc v raném stadiu.

Včasné varování

Pomocí unikátní technologie podprsenka monitoruje jakékoliv změny v prsou, které vybočují od normálu a souvisejí s raným stadiem rakoviny. Data jsou přenášena do počítače nebo smartphonu prostřednictvím Bluetooth a zpracována.

Podprsenka s názvem Eva má v sobě zabudovanou elektroniku, která dokáže snímat povrch a strukturu prsou, jejich teplotu i barvu. Všechny tyto ukazatele mohou včas upozornit na riziko vzniku karcinomu a doporučí návštěvu lékaře.

Cena ani dostupnost zázračného spodního prádla zatím nejsou známé, k dispozici je v tuto chvíli jen funkční prototyp. Sám Julian Cantu odhaduje, že by se na pultech obchodů mohla jeho užitečná pomůcka objevit zhruba za dva roky.

Situace v srbském Kragujevaci byla zpočátku války, co se týče odbojových akcí i represí, spíše klidná. Vše se ale změnilo 29. září, když partyzánské a četnické oddíly z okolí Kragujevace společnými silami zaútočily a osvobodily obec Horní Milanovac, nacházející se asi 50 kilometrů od Kragujevace. Tento akt odporu nemohl zůstat nepotrestán. 18. října začalo hromadné zatýkání podle seznamu, který ten den vedení městské policie obdrželo z bělehradské centrály. Prioritu měli Židé, po nich nacionalisté, komunisté, členové jejich rodin a sympatizanti.

Předchozí část: Kragujevacký masakr: Předvečer krvavých událostí v srbském městě

Výsledkem bylo nakonec kolem 65 zajištěných. K tomu je třeba připočíst také 53 osob v místním vězení, 150 zajatců, kteří byli zadrženi již 13. října před útokem na Horní Milanovac, 125 zajatých přímo na místě a několik sedláků z vedlejší vesnice. To však stále nestačilo, aby se dostálo nařízení generála Böhma. První stovky obětí padly už 19. října pod výstřely příslušníků 1. praporu 724. pluku v Grošnici a 3. praporu 749. pluku v Maršići a Mečkovaci (dnes Ilićevo). Kýženého počtu 2 300 tím ale stále nebylo dosaženo, a proto přišel na řadu Kragujevac.

Dva tisíce tři sta

Téhož dne večer bylo město uzavřeno a na všech přístupových cestách se objevily německé stráže. Nikdo sice nesměl z města ven, ale vcházet se bohužel mohlo. Následující den ráno začalo zatýkání – v domácnostech, v továrnách a dílnách, ale i na ulici. Dělníci museli opustit svá pracovní místa, kněží kostely. Dva němečtí důstojníci, Paul König, civilním povoláním profesor teologie, a Fritz Fiedler, bývalý ředitel školy, se dokonce zaměřili na kragujevacké školy, odkud během vyučování vyvedli žáky i jejich učitele.

Cílovou skupinou se stali také místní Romové. Nakonec počet zatčených, z nichž většina byla zavřena do baráků v nedalekých lesích, převyšoval kvótu vypočítanou podle vyhlášky.

21. říjen byl jasný a slunečný den. Už od brzkých ranních hodin vyváděli němečtí vojáci zatčené z baráků ven. Začala selekce. Oddělovali se mladí od starých, lidé jiné národnosti než srbské, Chorvati, Bulhaři, Rumuni nebo muslimové, stejně jako ti, jejichž zaměstnání bylo nezbytné pro fungování okupantské správy.

Milost přednostně dostávali rovněž lidé, kteří se prokázali legitimací nějaké nacistické organizace či profašistického ljotićevského hnutí. Díky dobré vůli některých německých vojáků se ale jedinci mohli zachránit. Třeba Miroslav Radulović unikl smrti poté, co mu německý voják řekl, že je příliš mlád a že je ho pro smrt škoda. Nato jej poslal ke skupině, která byla z masakru vyloučena.

Krvavá pomsta

Obdobné štěstí měl i student Miodrag Božić. Německý voják mu ukázal fotku svých dětí a poslal ho na „stranu života“. Rom Milorad Pantić pro změnu do skupiny vyvolených přeběhl v nestřeženém okamžiku. Sice jej někteří ze strážců viděli a dožadovali se jeho návratu na „správnou stranu“, ale jeden z vojáků se ho zastal.

Ne všichni však milost a pomoc vojáků přijali. Jedním z nich byl i bývalý ředitel Druhého mužského gymnázia Lazar Pantelić. Nemohl přenést přes srdce, že není v jeho silách zachránit žáky a že by je měl všechny přežít. Přišel k jednomu německému vojákovi a zeptal se ho:

„Kam půjdou ty děti? Já jsem jejich ředitel. Prosím vás, pusťte je a vezměte si mě.“ Voják mu odpověděl, že to není možné. „V tom případě moje místo není tady. Moje místo je mezi mými žáky,“ rozhodl se Pantelić a odešel vstříc smrti v objetí svých žáků, zatímco doma zůstalo pět jeho vlastních dětí.

Mezi zastřelenými byl i Nikola Mačkić, uprchlík z Chorvatska. Radili mu, aby se hlásil jako Chorvat, ale to on odmítl. Stejně jako jeho čekala smrt i na ruského emigranta Georga Kovbaska a další, kteří se rozhodli sdílet osud s ostatními Srby. Někteří ze zatčených se do poslední chvíle nevzdávali naděje, že je partyzáni osvobodí, ale osudného rána už bylo jasné, že se tak nestane.

„Naši nedojdou, aby nás osvobodili…, ať tedy alespoň zemřeme statečně!“ To byla slova jednoho ze zatčených, Svetozara Dragoviće. Jakmile ale šel s druhými na smrt, vsadil na poslední kartu. „Utíkejte, chlapi!“ zakřičel zčistajasna a ti, co jen čekali na podobný signál, se rozběhli na všechny strany. Věděli, co je čeká, ale v útěku spatřovali svou poslední naději. Strážci po nich začali střílet hlava nehlava, takže se k jejich nemilému překvapení mezi oběťmi objevili i dva vojáci z jejich řad.

Tento projev nepoddajnosti sice některým život zachránil, ne však samotnému Dragovićovi. Ostatní vodili Němci po skupinkách na různá místa. Tam jeden z vojáků zapsal osobní data budoucích obětí, někdy jim byl přečten rozsudek smrti, někdy ani na to nebyl čas. Pak se měli otočit a začalo střílení. Stávalo se, že skupina, která byla na řadě, musela přihlížet popravě předchozí skupiny. V jedné skupině bylo i několik kněží, kteří se snažili zachránit sebe i ostatní slovy: „Nezabíjejte nás, není to naše vina!“ Jiní už rezignovali. „Co je s váma, lidi? Co musí být, ať se stane.“ Výstřely utichly až ve 14.00.

Mezi mrtvými bylo také 15 dětí, tzv. malých čističů bot, pět Srbů a deset Romů, kteří si v době války vydělávali čištěním bot. Vojáky z nacistického tábora ale odmítli obsloužit, čímž si zpečetili svůj osud. Několik stovek lidí bylo po vykonání krvavého rozkazu vzato jako rukojmí pro případ, že by se objevil důvod v zabíjení pokračovat. Zbylí byli propuštěni a mohli se vrátit domů.

Image

Čtěte také

Kragujevacký masakr 1941: Odkaz krvavého řádění