V první článku jsme se dozvěděli, že v centrech galaxií sídlí supermasivní černé díry, které svou gravitací drží galaxii pohormadě. Jejich hmotnost se může pohybovat v řádech milionů až miliard Sluncí.

Supermasivní dvojčata

Vzácně se najdou i dvojice supermasivních černých děr, které se obíhají v těsné blízkosti. Jelikož je život galaxií překvapivě bouřlivý, mohly by podobné páry představovat výsledek dramatických událostí v minulosti – například splývání galaxií nebo pohlcení menší galaxie větším sousedem. 

Pěkným příkladem se stala oblíbená galaxie NGC 6240 v souhvězdí Hadonoše, vzdálená od nás 400 milionů světelných let. Odborníky fascinuje nesmírně intenzivním infračerveným zářením, „rozcuchanou“ strukturou a právě dvěma supermasivními černými dírami. Nejspíš vznikla před relativně krátkou dobou splynutím dvou menších galaxií. 

Nedávno se v hlubokém vesmíru ve vzdálenosti 3,8 miliardy světelných let podařilo také objevit velmi nezvyklý objekt, jenž nese označení WISE J233237.05-505643.5. Nejspíš se jedná o galaxii, v jejímž středu víří dvě supermasivní černé díry. Podle odborníků přitom balancují jen krůček od finále v podobě působivé vesmírné srážky.

Záhadný otesánek

Zdálo by se, že má-li svou centrální černou díru téměř každá galaxie, vznikají tyto objekty nejspíš nějakým dávno objasněným mechanismem. Zrod galaktických monster však stále obestírá tajemství a ve hře je několik hypotéz. Astrofyzici se víceméně shodnou, že supermasivní černá díra uhnízděná uprostřed galaxie pohlcuje hmotu a občas splývá s dalšími kolegyněmi – například pokud galaxie pohltí svého souseda. Otázka ovšem zní, kde se v galaxii původně vzala…

Problém tkví v tom, že disponujeme doklady o supermasivních černých dírách už z dob, kdy měl vesmír pouhou miliardu let. Zdálo by se, že zmíněné objekty nemohly mít dost času narůst postupným „požíráním“ okolní hmoty do tak gigantických rozměrů. Pozorované supermasivní černé díry totiž oproti častým představám nehltají hmotu bezuzdně, neboť jim v tom zřejmě účinně brání jejich akreční disky, jež kolem nich sviští velikou rychlostí. 

Tal Alexander a Priyamvada Natarajanová nastínili v roce 2014 možnost, že zhroutí-li se hvězdný obr do černé díry hvězdné velikosti (zhruba o hmotnosti deseti Sluncí) uvnitř kulové hvězdokupy se spoustou hvězd (stálice se úplně nehodí, je to označení hvězd viditelných na obloze), nevytvoří se kvůli gravitačním strkanicím odpovídající akreční disk – a černá díra se tudíž může krmit bez omezení. Podle obou vědců by v takové situaci její hmota skutečně mohla narůst z ekvivalentu deseti Sluncí na deset miliard, než by vesmír dosáhl stáří miliardy let.

Aktivní galaktická jádra

Jak už bylo řečeno, supermasivní černé díry v nitru galaxií může obklopovat divoce vířící akreční disk hmoty, jehož aktivitu doprovázejí emise záření rozmanitých vlnových délek. Jedná se pak o aktivní galaktická jádra (AGN), nejzářivější stálé zdroje elektromagnetického záření ve vesmíru. Najdeme mezi nimi kvazary z mladého kosmu, rádiově klidné Seyfertovy galaxie a naopak i aktivní rádiové galaxie nebo blazary.

V některých případech proudí ze supermasivních černých děr s akrečním diskem relativistické výtrysky hmoty, které se poté řítí vesmírem téměř rychlostí světla. Okouzlující příklad představuje poměrně blízká, ohromná a velice aktivní eliptická galaxie M87 z kupy v Panně. V jejích útrobách sídlí jedna či snad dvě supermasivní černé díry s hmotou o ekvivalentu 6,6 miliardy Sluncí. Svědčí o tom rovněž nádherný výtrysk z centra zmíněné galaxie, který se táhne do vzdálenosti přinejmenším pěti tisíc světelných let. 

Je možné supermasivní černou díru z galaxie vymrštit?

Odpověď na uvedenou otázku zní: Nelze to úplně vyloučit. Černé díry sedí v nitru galaxií jako nenasytná gravitační monstra a obvykle je považujeme za natolik masivní, že s nimi „nic nehne“. Přesto se zdá, že i osud černého giganta o hmotnosti milionů až miliard Sluncí se může dramaticky změnit. 

V galaxii CID 42 ze souhvězdí Sextant, jež se nachází 3,9 miliardy světelných let daleko, pozorujeme netradičně hned dva kompaktní zdroje světla ve viditelných vlnových délkách – jeden zhruba uprostřed a druhý poněkud stranou. Rentgenové záření však vydává pouze jeden z nich. Možných vysvětlení existuje několik, astrofyzici se však přiklánějí k variantě, že zmíněná galaxie vznikla relativně nedávno splynutím dvou menších galaxií a jejich supermasivních černých děr. Nově vytvořená černá díra měla ovšem smůlu – gravitační síly ji z galaxie vymrštily rychlostí kolem 2 000 km/s. Vědci nedávno zjistili, že eliptická galaxie M87 „vykopla“ podobnou rychlostí ze svého nitra celou hvězdokupu HVGC 1. Je tedy možné, že podobný osud potkal i supermasivní černou díru.

Náš supermasivní mazlíček

Úplně první supermasivní černou dírou, o které jsme kdy uvažovali, se stala ta naše – v srdci Mléčné dráhy. O její existenci spekulovali v roce 1971 Donald Lynden-Bell a Martin Rees. Už o tři roky později objevili astronomové Bruce Balick a Robert Brown v centru Galaxie objekt Sagittarius A*, obrovský, oslnivý a nepohyblivý rádiový zdroj. Šlo o první hmatatelný důkaz, že uvnitř Mléčné dráhy spí dávný gigant s hmotou odpovídající 4,1 milionu Sluncí. 

Naštěstí pro nás i naše případné sousedy jde však o poměrně mírnou a klidnou supermasivní černou díru. Zhruba jedenkrát za pozemský den vypustí krátký záblesk rentgenového záření – zřejmě jako následek polykání kosmického prachu či drti. Když v roce 2012 zableskla 150× jasněji než obvykle, astronomové po celém světě slavili – pravděpodobně pohltila nějaký asteroid. 

Nicméně v poslední době se hromadí důkazy, že zhruba před dvěma miliony let vychrlila nesmírně energetický výtrysk částic a záření. Svědčí o tom stopy v mračnu rychle proudícího neutrálního vodíku poblíž Magellanových oblaků, který nese jméno Magellanův proud. Další potvrzení nám pak možná nabízejí také záhadné Fermiho bubliny, jež v roce 2010 objevil vesmírný gamateleskop Fermi. Jedná se o gigantické protilehlé bubliny horkého plynu o délce 25 tisíc světlených let, které vyzařují gama záření. Našeho galaktického mazlíčka bychom proto měli i nadále bedlivě sledovat.

První výzkum byl zaměřen na sýkory koňadry (Parus major) a sýkory modřinky (Cyanistes caeruleus), které žijí v anglických lesích, druhý zkoumal sýkory koňadry v Norsku. V obou případech vědci krmili jen vybrané jedince; ostatní si potravu museli hledat sami.

Anglická studie ukázala, že krmené samičky snesly vejce dříve a nemusely na nich tak dlouho sedět. Jenže počet vajec u nich znatelně klesl a u modřinek se navíc ze snůšky vylíhlo méně mláďat. Celkový přírůstek mladých sýkor tak byl o mnoho nižší než u párů, které si potravu hledaly samy. „Domníváme se, že krmené páry věnují příliš energie na obranu svých potravních zdrojů a nedostatečně si hledí rozmnožování,“ říká James Reynolds z University of Birmingham.

Také výsledky norského výzkumu přinesly překvapivé poznatky. Krmení samečci se totiž opožďovali v ranním zpěvu průměrně o dvacet minut. Podle vedoucího studie Valentina Amrheina je přitom raní chór obzvláště citlivou záležitostí. Samci, kteří si s ranním chorálem přivstanou, mají u svých protějšků větší úspěch a mohou se spářit s větším počtem samic. Odborníci proto předpokládali, že dokrmování bude spíše výhodou, protože dobře nasycení samci budou mít více sil a začnou zpívat jako první.

TIP: Překvapivé ptačí zálety: Opeřenci mají promiskuitu v genech

„Myslím si, že teritoriálně založení samci se prostě nechávají rozptylovat ostatními ptáky, kteří se neustále snaží ukořistit něco z jejich potravy,“ říká Amrhein. Rada odborníků milovníkům ptactva proto zní – opeřence krmte během zimy, kdy to skutečně potřebují a přikrmování jim může i zachránit život. Na konci března je ale už ponechte vlastnímu osudu.

Přečtení DNA celého organismu není úplně jednoduchou záležitostí. Pro rostliny to platí dvojnásob, protože mívají ohromné množství DNA, které často převyšuje lidskou DNA. Když se to ale povede, tak to může přinést mnoho užitečného.

Vědci teď po desetiletém úsilí úspěšně dokončili čtení DNA ječmene. Ten patří mezi nejstarší a nejvíce rozšířené zemědělské plodiny. Na našem území se pěstuje asi pět tisíc let. Dnes se tato obilnina používá převážně jako krmivo, ale z nejkvalitnější části sklizně se vyrábí slad, základní surovina pro výrobu piva a whisky.

Přečtená DNA ječmene

Ječmen má asi 39 tisíc genů a jeho DNA je uspořádaná komplikovaným způsobem. 77 genetiků z USA, Velké Británie, Austrálie, Německa, Číny, Dánska, Finska, Švédska a v neposlední řadě také z České republiky ale zvládlo DNA ječmene přečíst.

TIP: Pivo s chmelem je nejen hořké, ale i dobré pro játra

Se znalostí genomu ječmene teď budeme moci vylepšit pěstování ječmene, lépe ho ochránit před patogeny, a také zlepšit kvalitu sklizně. Nakonec bychom to měli poznat v hospodě nebo baru.

Je dokázáno, že Draculova hrůzovláda si v samotném Valašsku vyžádala na tisíce obětí. Zvrhlý hrabě totiž pravděpodobně trpí sadistickou úchylkou. Doslova se kochá pohledem na muka svých obětí. Rozkoš z mučení je mu nade vše, nezná slitování. Nezáleží mu na věku ani pohlaví mučených...

Tajemná přezdívka

Na svět přichází někdy kolem roku 1431 v rumunském Valašsku, takzvané Valahii – zemi rozkládající se mezi karpatským obloukem a Dunajem. Je synem knížete Vlada II. nazývaného Dracul neboli Drak. Ten svou přezdívku začal užívat po vstupu do prestižního uherského rytířského Dračího řádu krále a císaře Zikmunda Lucemburského. 

Rumunské slovo Dracula se brzy stává synonymem pro označení „syna draka“. V rumunštině má ale ještě další význam – ďábel! To je v případě Draculy skutečně trefné označení. A i druhé jméno Vlada III. si nese svůj temný původ. Tepeš je totiž kůl, na který nechává krvelačný panovník narážet své oběti.   

Dětství v zajetí Turků 

Jeho otec Vlad II. podlehne turecké svrchovanosti a je nucen vydat své syny jako rukojmí. S bestiálními a surovými mučícími praktikami se tak Dracula setkává už jako malý kluk. Říká se, že byl tehdy nucen přihlížet popravě svého mladšího bratra Rada Krásného. Toho za živa pohřbili do země! Kromě celoživotního traumatu získává Dracula v tureckém područí velmi dobré vzdělání.

Rozpínání osmanské moci má za následek větší politickou angažovanost křesťanské Evropy. A tak Ladislav Pohrobek zařizuje, aby se Vlad III. vrátil na valašský trůn. Ten okamžitě nechává popravit současného panovníka, svého vzdáleného strýce a ujímá se vlády. To mu však nestačí. Nenasytný Dracula usiluje o území Sedmihradska. Bez slitování proto nechává narazit pět set lidí na dřevěné kůly – muže, ženy, ale  i  malé děti!

Svědectví plná hrůzy

Nabodávání lidí zaživa je pro vojvodu Vlada, soudě nejen dle jeho přízviska, oblíbenou kratochvílí! Oběti umírají pomalu a v neskutečných bolestech. Krvelačný Dracula mučící techniku stále zdokonaluje, a to ve snaze dosáhnout co největšího utrpení. O zrůdnostech, které se děly na jeho hradě, se dozvídáme nejčastěji z dobových rytin a kronik. Historky svojí děsivostí s přehledem překonávají i tu neustále omílanou upírskou legendu.

Dracula dá jednou ku příkladu poslat pro žebráky s tím, že je zve na hostinu. Namísto toho, aby ubožáky uctil jídlem, je však všechny zavře do místnosti a upálí je zaživa! Šílené! Nebo se rozhodne uspořádat velkolepou hostinu mezi kůly, na nichž pozvolna tlejí mrtvá těla. Pokud si někdo dovolí vyjádřit nelibost vůči všudypřítomnému zápachu, nechává ho hrabě narazit na kůl také. 

Zemřel jako hrdina?

Co o Draculovi není obecně známo, je fakt, že se snaží o šíření křesťanství. Zakládá kláštery a finančně podporuje církev. Zároveň ale chystá válku s Turky, během které nechává na kůl narazit deset tisíc hlav nepřátelských vojáků. Ovšem jeho protivník, turecký sultán Mehmed II., mu porážku rok na to vrací i s úroky. Hraběte vyhání z valašského království. A pro vojvodu Draculu je jediným možným útočištěm ochrana uherského krále Matyáše Korvína. Ten však bestiálního panovníka zavírá do domácího vězení.

Po propuštění na svobodu v roce 1476 se opět vrací na valašský trůn. Ovšem ještě téhož roku poblíž Bukurešti padne v bitvě s Turky. Dodnes není jasné, zda zemřel hrdinně přímo v boji nebo byl úkladně zavražděn. Sultán si měl dle dochovaných záznamů vyžádat jeho hlavu, aby pak byla potupně nabodnuta na kůl  uprostřed Istanbulu. 

Odolnost vůči tropickým bojovým podmínkám získávají legionáři ve Francouzské Guyaně, kde se nachází Středisko pro výcvik v rovníkové džungli (CEFE). Zdejší náročná překážková dráha slouží k tréninku hned několika elitním silám světa, avšak legionáři zde chrání také Guyanské kosmické centrum, tedy kosmodrom Evropské kosmické agentury (ESA, European Space Agency), ležící poblíž metropole Kourou. Výcvikový program v tropech je mimořádně náročný; muže sužuje všudypřítomné vlhko i různý hmyz či hadi.

Místní spřátelené kmeny učí vojáky nevšedním znalostem o jedlých rostlinách a živočiších, ale i zásadám péče o zraněné a nemocné v džungli. Legionáři si rovněž dokonale procvičí stavbu provizorních přístřešků či rozdělávání ohně ve vlhkém prostředí. Cvičení v džungli vyvrcholí vysazením skupiny nováčků poblíž tábora, načež musí přežít několik dní v divočině. Přitom urazí 40 až 50 km s plnou výstrojí, a to v neprostupném terénu.

Legionáři tak zužitkují všechny doposud naučené techniky přežití a zároveň naplní další z pravidel legie: Nenechat nikoho z týmu za sebou. Během své pouti se skupina živí vším možným: opicemi, hady, rybami či rostlinami a každý voják se snaží udržet své nohy co nejvíce v suchu, neboť zdejší klima podporuje tvorbu plísní i napadání pijavicemi. Aby toho nebylo málo, na konci úmorné cesty čeká na vyčerpanou „tlupu“ špinavých legionářů závěrečný úkol – přepadnout fiktivní partyzánskou pevnost.

Gravitační zpoždění, známé též jako Shapirův efekt, je jedním z testovatelných důsledků Einsteinovy obecné teorie relativity: Elektromagnetické záření prochází kolem hmotných objektů déle, než kdyby směřovalo po trajektorii vedoucí mimo masivní tělesa. Zmíněný jev souvisí s pohybem v potenciálové jámě silného gravitačního pole a v roce 1964 jej předpověděl Irwin Shapiro. 

TIP: Tepelná setrvačnost planet: Jak funguje Jarkovského efekt?

Americký vědec navrhl jednoduchý test: Radarové odrazy od Venuše či Merkuru by se měly zpomalit, budou-li na cestě tam i zpět procházet kolem Slunce, tedy nejhmotnějšího objektu našeho solárního systému. Předpovězené zpoždění mělo činit asi 200 mikrosekund, což bylo v možnostech technologií 60. let. Prognózu potvrdily již první zkoušky provedené v letech 1966 a 1967 pomocí radarové antény observatoře Haystack. Shapirův jev se přitom musí brát v úvahu při propočtu telemetrie pro vzdálené sondy, a hrál tudíž roli také u obou Pioneerů či Voyagerů a rovněž u automatu New Horizons.

Krátce po úspěšném průletu se řídícímu středisku podařilo navázat se sondou spojení a získat důležitá vědecká data. Cassini je vůbec první sondou, která cestu mezi Saturnem a jeho prstenci podnikla. Do září, kdy sonda řízeně zanikne v atmosféře Saturnu, uskuteční ještě 21 dalších takových průletů.

TIP: Velké finále: Sonda Cassini se připravuje na svoji největší misi

Mezera mezi prstenci a nejsvrchnější částí atmosféry činí zhruba 1 900 kilometrů. Sonda Cassini podle NASA průlet uskutečnila ve vzdálenosti zhruba 300 kilometrů od viditelného vnějšího okraje prstenců a k saturnským mračnům se přiblížila na 3 000 kilometrů. „Žádná jiná družice se takto blízko k Saturnu ještě nedostala,“ prohlásil Earl Maize z vedení mise.

Nezpracované snímky pořízené sondou Cassini zachycují podrobnosti atmosféry Saturnu:

O zvířecích soudech se zmiňoval již Aristoteles, uvedené procesy byly však právně uznány až v 9. století. Běžně pak zvířata stávala před soudem zhruba od 13. do 18. století. V mnoha zemích Evropy a později i Ameriky tak mohla k výslechu prasata, koně, osli, vlci, a dokonce i hmyz. Zvířecí prohřešky zahrnovaly například vniknutí na cizí pozemek, krádeže, vandalství, ale také znásilnění či vraždu. 

Zvířata byla podobně jako lidé podrobována mučení, a pokud došlo na trest smrti, byl jeho vykonáním pověřen kat. Maso popravených se nikdy nejedlo a jejich hlavy se spolu s těmi lidskými často vystavovaly na náměstích.

Vůbec nejstarší dochovaný záznam máme o odsouzení prasete za usmrcení malé holčičky roku 1266 ve Fontenay-aux-Roses na předměstí Paříže. Vnímání zvířat jako bytostí zodpovědných za vlastní přestupky se začalo měnit až v 17. století, kdy je filozof René Descartes popsal jako jakési nemyslící zvířecí stroje.