Německá doktrína počítala v obraně s tanky jako s mobilní zálohou. Wehrmacht však nevěnoval nácviku obrany a její taktice velkou pozornost. Když pak došlo na východní frontě ke strategickému ústupu celých sborů, musely se německé štáby naučit zvládnout i tuto část vojenského umění.

Rota v obraně

Tankové roty mohly být nasazeny k vedení boje na zdrženou, při němž napadaly z neočekávaných směrů postupující nepřátelské útvary a snažily se je zpomalit vyvoláním zmatku. Zvláště na východní frontě byly prioritním cílem velitelské tanky, protože sovětští velitelé tanků většinou nevyvíjeli vlastní iniciativu a pouze se řídili rozkazy svých nadřízených. Jakmile se je podařilo zlikvidovat, zbytek rudoarmějců často upadl do zmatku.

I na konci války Němcům na taktické úrovni nahrával fakt, že sovětské tankové divize stále ještě nespoléhaly na manévrový boj, ale spíše na mohutnou početní převahu v čelním útoku, jemuž nic neodolalo. V takovém případě nemělo smysl držet za každou cenu obranná postavení, která by postupující tanky stejně rozdrtily. Němečtí velitelé si mohli dovolit nechat nepřátelské tanky projet obranným perimetrem, odříznout palbou automatických zbraní postupující pěchotu a až potom obrněnce zničit.

Tanková rota sloužila v obraně jako mobilní záloha velitele praporu nebo pluku, který ji nasazoval buď do boků nepřátelského průlomu s cílem jej uzavřít, nebo mohl posílit kritická místa obrany. V tomto případě se tanky zakopaly ve věžovém postavení a sloužily jako opěrné body statické obrany. Přítomnost vlastních tanků v sestavě obrany velmi zvyšovala morálku obránců, i když se tím obrněnce vzdávaly své mobility.

Koncem války již Němci nasazovali do obrany i jednotlivé tanky nebo samohybná děla, i když to odporovalo předpisům. Obrněné jednotky již měly tak nízké stavy, že v tankové rotě zůstávaly jen dva nebo tři stroje, navíc většinou ve stavu, jenž by si za jiných podmínek vyžádal jejich okamžitý odsun do polních dílen k opravám.

Když bojují celé divize

Tankové a mechanizované roty byly jen jednou součástí složitého stroje blitzkriegu a jejich velitelé měli málokdy úplnou volnost v jednání. Německá válečná škola kladla základní důraz na správné určení těžiště celého útoku, jehož dosažení mělo být podřízeno vše. Za hlavní chybu se považovalo tříštění sil, snaha zlikvidovat všechna ohniska odporu čelními jednotkami a pokusy prorazit nepřátelskou obranu bez znalosti její struktury.

Divizní štáb sestavoval z podřízených jednotek silné mobilní bojové skupiny (Kampfgruppen), jejichž hlavní silou byly tankové prapory podporované pěchotou na obrněných transportérech, ženisty, spojaři a motorizovanou dílnou. Bojová skupina tak byla soběstačná i při útoku na desítky kilometrů vzdálený cíl, protože její podpůrné jednotky dokázaly překonat překážky na cestě a provést základní opravy.

Kampfgruppen postupovaly k cíli nezávisle na sobě a z několika směrů, čímž znemožňovaly nepříteli přesunout jednotky z méně exponovaných míst. Za prvosledovými útočnými skupinami postupovalo divizní dělostřelectvo a pěchota na nákladních automobilech, jež měla za úkol zničit uzly odporu, které tankisté při rychlém postupu vpřed obešli a zanechali v týlu.

Druhý sled provedl dočištění celé oblasti, shromáždil zajatce a válečnou kořist a postupoval dál k cíli operace. Za těmito jednotkami postupovaly týlové složky. Dílenské roty prováděly základní opravy techniky nebo odtahovaly vozidla do zázemí, sanitní čety odvážely raněné a polní policie s dalšími vyčleněnými jednotkami přebírala zajatce k odsunu. Ne vždy se útok rozvíjel hladce.

Některou z útočných skupin mohl zastavit nepřítel nebo nesjízdný terén, zásobovací vozidla, vezoucí především benzin, se mohla opozdit, nebo se prudce zhoršilo počasí. V takové chvíli přišla ke slovu pružná manévrovací taktika, kdy štábní důstojníci rychle změnili plány postupu a rozeslali je podřízeným jednotkám motospojkami a rádiem. Na důležitosti proto nabýval precizně připravený systém bezdrátového spojení mezi štáby a bojovými jednotkami, který umožnil plynulé předávání nových rozkazů a zpětné hlášení o situaci na bojišti.

Mnozí němečtí tankoví velitelé se navíc nespokojili pouze se zprávami a sami se pohybovali s čelními odřady. Po dobytí strategického cíle měla mít tanková divize teoreticky k dispozici několik dní k odpočinku a opravám poškozené techniky. Zvláště na východní frontě a v Africe si však situace často vyžádala její další nasazení bez ohledu na plán údržby vozidel a doplnění bojových jednotek.

Hasiči fronty

Při těžkých ústupových bojích v druhé polovině války se snažily tankové divize držet pohromadě tak, aby se jejich jednotky po cestě neztratily. Velitelé z těchto mobilních jednotek vytvářeli úderné skupiny, které měly prudkými lokálními útoky zpomalit protivníkův postup a poté se stáhnout na další čáru obrany.

TIP: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55

Nadřízené štáby navíc tankové divize často používaly jako rychlou mobilní zálohu, která se nestavěla do cesty hlavnímu nepřátelskému náporu, ale odrážela útoky na křídla a pokusy o odříznutí ústupových tras.

Mravenci druhu Megaponera analis pocházejí ze subsaharské Afriky. Živí se výhradně termity, na které vysílají velké tlupy nájezdníků, tvořené 200 až 500 mravenci.

Větší nájezdníci nejprve prolomí vchod do termitiště, kterým pak vtrhnou dovnitř menší mravenci, jejichž úkolem je pobít a odtáhnout co nejvíce termitů. V termitišti se ale zuřivě brání termití vojáci s velkými kusadly a mnoho mravenců zahyne nebo utrpí vážná zranění.

Lazaret v mraveništi

Němečtí vědci nedávno tyto mravence pozorovali s využitím infrakamer a přitom překvapeně zjistili, že když se tlupa mravenčích nájezdníků vrací domů, tak s sebou bere zraněné. Pokud se zranění mravenci, kteří přišli o nějakou končetinu, vrátí zpět do mraveniště, tak se za pár hodin dají do pořádku natolik, že běhají skoro stejně rychle, jako zcela zdraví mravenci.

TI: Záludní drabčíci se vydávají za mravence a nenápadně je požírají

Péče o zraněné je pro mravence nájezdníky užitečná. Mraveniště nájezdníků jsou díky tomu téměř o třetinu početnější, což jim dává v boji s termity velkou výhodu.

Průměrná teplota povrchu lidského těla se pohybuje v rozmezí od 35,8 do 37,4 °C, přičemž teplota tělesného „jádra“ je zhruba o jeden stupeň vyšší. Jen při této optimální teplotě dokáže metabolismus fungovat na plné obrátky. O zachování tohoto stavu se stará „vnitřní termostat“ těla, který lidem stejně jako tisícům jiných teplokrevných živočichů umožňuje tělesnou teplotu účinně regulovat. Když je zima, umí si tělo přitopit. Dlouhodobé vystavení se chladu z něj však může pracně vyráběné teplo rychle vytáhnout. Právě tehdy začíná člověku hrozit podchlazení.

Jak se tělo brání zimě?

Lidské tělo si za všech okolností počíná velmi hospodárně. Když je vystaveno chladným podmínkám, omezí průtok krve v okrajových částech. Když nebude krev tolik cirkulovat, nebude se ani od studených a promrzlých rukou a nohou výrazněji ochlazovat. Cílem tohoto kroku je udržet co nejdéle optimální teplotu ve středu těla, kde se nachází životně důležité orgány. Termoregulační systém raději odepíše prsty na ruce, aby nemusel přijít o srdce nebo plíce. Omezení průtoku krve je tak první pasivní obranný mechanismus, jenž bude bránit kolapsu orgánových soustav. Není to však jediný systém bojující s chladem.

Tělo dokáže pohotově nastartovat svalový třes, pomocí něhož lze krátkodobě zvýšit produkci tepla o 20–30 %. Jenže jako všechny systémy rychlého spalování je i tento energeticky velmi náročný.  Délku svalového třesu ovlivňují momentální energetické rezervy těla, přičemž mimovolní pohyb svalů pomáhá tělu z nejhoršího, ale pokud je soustavně vystaveno chladu, organismus se brzy vyčerpá a oslabí.

Podchlazení snadno a rychle

Kritické teploty je možné dosáhnout skutečně rychle. Nejhůře jsou na tom takzvané hraniční skupiny, tedy novorozenci, malé děti a lidé důchodového věku. Ti všichni mají totiž od přírody náchylnost k prochladnutí, stejně jako podvyživení, vyhublí a nemocní jedinci. Specifickou skupinou jsou i lidé s popáleninami nebo nitrolebečním krvácením – jejich termoregulační systém je totiž zcela v rozkladu.

Je jasné, že lidské tělo nejsnáze prochladne v kontaktu s mrazivým prostředím, zvlášť pokud je jeho vliv umocněn ještě větrem a vlhkem. Roli hraje také oblečení a v neposlední řadě i únava, vyčerpání, dehydratace, případně požití alkoholu. Podchlazení ovlivňuje i fyzická aktivita – ze všeho nejhorší je vůbec se nehýbat, nebo si dokonce sednout či lehnout. Pro vznik podchlazení nemusí mrznout, stačí, že je vám dostatečně dlouho chladno.

Příznaky klesající teploty

V případě mírného podchlazení, kdy „mráz leze za nehty“, člověk pociťuje pálivou a bodavou bolest na kůži, mezi prsty nohou a rukou. Sám na sobě může pozorovat blednoucí kůži, uvědomuje si, že má rychlejší puls i dech a že se nekontrolovatelně chvěje. Právě to, že si je těchto příznaků vědom, mu dává najevo, že jeho podchlazení dosahuje mírnějšího charakteru. Pokud by jej tyto projevy přestaly trápit, jde o signál těžšího podchlazení.

Při něm pocit bolesti ustupuje, prsty přestávají brnět a člověku už vlastně není taková zima. To, že má pomalejší reflexy, nemůže se úplně spolehnout na to, co vidí, a dýchá jen mělce, už jej netrápí. Chce se mu jen spát. Není nic divného, když si těžce podchlazený člověk rozepne zimní bundu, protože mu je pocitově horko. Další stupeň podchlazení už nevnímá, ztrácí totiž vědomí.

První pomoc

V případě mírného podchlazení má tělo podchlazeného teplotu mezi 36–34 °C. Často bývá patrný svalový třes, jak se organismus postiženého snaží dorovnat rozdíl mezi teplotami. Ne vždy se ale objeví, záleží, jak dlouho již tělo s chladem bojuje a jaké má energetické rezervy. V této fázi je podchlazený schopný ještě komunikovat (reagovat alespoň na oslovení), byť jeho řeč může být trhaná a nejasná. 

Při mírném podchlazení je první pomoc snadná, i když záleží, v jaké situaci se momentálně nacházíte: jiná řešení se nabízejí uprostřed města a jiná při túře do izolovaných divokých hor. Klíčové je dodat teplo (například teplý sladký čaj) a rozpohybovat tělo podchlazeného (podupáváním, poskakováním). I proto se této metodě říká „cukr a bič“. Na jedné straně totiž dodáváte energii a na druhé se snažíte motivovat podchlazeného k vlastnímu fyzickému pohybu. Pokud máte tu možnost, určitě pomůže mírně podchlazeného zahřát ve vytopené místnosti. Zajistěte také, aby byl postižený v suchém a teplém oblečení.

Nouzové řešení

V situacích, kdy musíte improvizovat, je někdy zapotřebí sáhnout k radikálnějším krokům. V případě nemožnosti použití jiných technik, je například možné umístit postiženého do spacího pytle se zdravou osobou. Ideálně by oba měli být nazí, aby jeden druhému mohl efektivněji předat své teplo. Při podchlazení je třeba rozehřát nejdříve „jádro“ těla (hrudník, srdeční krajinu) a velké tepny (třísla, podpaží a krk) a pak pozvolna celé tělo. Jedním z kroků je také snaha izolovat podchlazeného od chladného okolí. Pokud leží na zemi, musíte ho zvednout. Pokud se nemůže hýbat, podložte ho. 

Jakmile okolní chlad a mráz z podchlazeného vysál většinu energie, jeho teplota se teoreticky blíží třiceti stupňům. Chce se mu spát, nekomunikuje. Dýchá, ale na vnější podněty už neodpovídá. Pokud jej třeba bodnete špendlíkem do prstu, neucítí to. Je to přesně ta fáze, kterou známe z filmů: „Už necítíte chlad, ale jen příjemné teplo.“ Snažit se v takové chvíli podchlazeného rozpohybovat už není rozumný nápad, stejně jako by mu neprospěla teplá lázeň. Jen bychom tím rozproudili studenou krev v těle a nahnali ji do středu těla, čímž bychom mohli nastartovat šok z chladu, jenž by mohl být postiženému osudným.

Poslední boj s podchlazením

V krizové situaci je hlavní zabránit dalším tepelným ztrátám. Při zabalování podchlazeného střídejte prodyšné tepelně izolační vrstvy (spací pytle) s neprodyšnými voděodolnými vrstvami (igelit). Nezapomeňte dobře podložit hlavu a tělo, aby se teplo neztrácelo do země. Při těžkém podchlazení byste se měli vyvarovat manipulace s končetinami a nesnažte se tělo třít. Ideální je „zatepleného“ podchlazeného nechat zahřívat se zbytky vlastního tělesného tepla, které je schopen tvořit. Není to zrovna rychlý proces, a trvá přibližně 7 až 8 hodin, než podchlazený nabude vědomí. 

Důležitá je evakuace do podmínek umožňujících záchranu života, ideálně samozřejmě do nemocnice. Za kritickou hranicí tělesné teploty 29 °C už hrozí nebezpečí zástavy srdce i dýchání, protože se „vypíná“ krevní oběh. Pokud tělesná teplota poklesne pod 25 °C, není už koho oživovat. Tato hranice se považuje za limit smrti.

Rady profesionálů: Co v případě podchlazení (ne)doporučují záchranáři:

• Vyvarujte se alkoholu. Lidové rozehřívání tekutým teplem je dobré, pokud sedíte na chatě v teple, ale ne když bojujete v mraze o život. Mezi alkoholem pro promrzlé výletníky a pro podchlazené je zásadní rozdíl. Ty druhé může zabít.
• Podchlazeným pacientům se nepodávají léky. Jejich metabolismus je utlumený a na tišící nebo podpůrné prostředky by nereagovali. Po zlepšení stavu by se pak dostavila nepřiměřená reakce.
• Je třeba se vyvarovat aktivních nebo pasivních pohybů podchlazené osoby, to znamená, že s podchlazeným je třeba jednat jako s člověkem se zraněnou páteří. Podchlazený člověk musí být pod neustálým dozorem. Nejedná přirozeně, jeho tělo je oslabené.

Alisson Murray na internetu zveřejnila svůj návod na přípravu mimořádně podařených „galaktických“ velikonočních vajíček. Kromě toho že skvěle vypadají, je jejich nazdobení velmi snadné.

Mnoho mladých hvězd a také řada hvězd středního věku má ve svých soustavách suťové disky (anglicky debris disc), které připomínají Oortovo mračno Sluneční soustavy a nejspíše představují zbytky po vzniku planetárního systému.

Radioastronomové nedávno zjistili, že suťové disky často obsahují plyn. Odborníkům ale není úplně jasné, kde se tam ten plyn vzal. Ve hře jsou dvě hlavní hypotézy: buď jde o původní plyn mračna, z něhož vznikla příslušná hvězda anebo ten plyn pochází ze srážek těles, která tvoří suťové disky.

Plyn suťových disků

Vědci japonského výzkumného institutu RIKEN pozorovali emise atomárního uhlíku s desetimetrovým teleskopem Atacama Submillimeter Telescope Experiment (ASTE) v Chile u dvou planetárních systémů se suťovými disky, které se nacházejí u hvězd 49 Ceti a Beta Pictoris.

TIP: Astronomové poprvé pozorovali prachový disk mladé soustavy s více hvězdami

Výsledky pozorování poté porovnali s daty výskytu oxidu uhelnatého CO, které pořídila soustava radioteleskopů ALMA. K jejich překvapení badatelé zjistili, že ve sledovaných soustavách je atomární uhlík stejně častý jako oxid uhelnatý. Z toho vyvozují, že je tam velmi málo vodíku, který by vedl k navázání uhlíku zpět do oxidu uhelnatého. A nepřítomnost vodíku svědčí o tom, že plyn v suťových discích vzniká v důsledku srážek těles.

Nechráněný sex s mužem může mít pro ženu celou řadu následků. Kromě otěhotnění nebo přenosu pohlavní nemoci může dojít k narušení společenstva bakterií vagíny.

Australští vědci to potvrdili studiem mikrobů vagín 52 dobrovolnic, mladých studentek. Po dobu jednoho roku každé tři měsíce prozkoumali bakterie jejich poševního sekretu a dobrovolnice také hlásily detaily ze svého sexuálního života.

TIP: Byly to jen pomluvy: Lidé generace Y mají ve skutečnosti méně sexu

Za normálních okolností převažují ve vagíně určité typy bakterií. Když ale dojde ke změnám a převládne jiný typ bakterií, tak to může mít vliv na zdraví ženy. Mohou se objevit infekce močových cest a v některých případech špatné bakterie způsobí i předčasný porod.

Westerová se studiem bércounů kapských (Elephantulus edwardii) zabývala v severní oblasti pohoří Cederberg, kde se vyskytuje hyacintovitá rostlina s latinským názvem Whiteheadia bifolia. Po čtyři noci kladla pasti s návnadami z ovsa a arašídového másla v blízkosti rostlin. Na druhý den z pastí, kam bércouni přišli mlsat, odebrala vzorky trusu a nechala je analyzovat. Současně odchytila dva jedince, které umístila do terária spolu s několika rostlinami Whiteheadia bifolia. Během čtyř dní navštívili malí zajatci květy víc než padesátkrát. Dlouhými, ohebnými čumáky se bez potíží dostali skrz okvětní tyčinky a tenkým jazykem olizovali nektar. Přitom se dotýkali blizny i pylových váčků, takže jim pyl ulpěl na čumáku.

TIP: Řeka modrookých želv aneb Překvapivý život na Sahaře

Bércouni samotný pyl nepojídali, živili se pouze nektarem. Dávali mu přednost dokonce před arašídovým máslem s ovesnými vločkami, jablky či vodou, které měli v teráriu k dispozici. Výsledky analýzy jejich trusu potvrdily přítomnost pylu, který se do zažívacího traktu dostal pravděpodobně při čištění srsti. Bércouni se tak zařadili do poněkud neobvyklé skupiny opylovačů tvořené některými hlodavci, primáty a vačnatci.

Jak sladká může být pomsta už zjišťují čínští zákazníci, kteří houfně nakupují zařízení, jež po připevní ke stropu vrací zpět stejně otravné vibrace, jaké sousedi posílají dolů. Toto stropní „dusátko“ zahrnuje motorek, dálkové ovládání a prodlužovací šňůru k zapojení do zásuvky.

Jeden z prodejců se čínskému tisku svěřil, že poptávka je tak velká, že má problém uspokojit všechny zákazníky a musel začít místo prodeje zařízení jen pronajímat. „Jakmile dosáhnete se sousedy dohody o vzájemném nerušení, můžete nám ho vrátit. Cenu za pronájem počítáme po dnech.“

Přístroj dusající do stropu není jediným podobným zařízením, které vzniklo v Asii s cílem oplatit sousedům nepříjemný hluk. V roce 2014 obdobně propadli Jihokorejci speciálně upraveným reproduktorům, které přes strop posílaly sousedům řvavě hlučnou hudbu, zatímco v místnosti dole zněla podstatně tlumeněji a příjemněji.

Podle právních expertů jsou podobné prostředky legální a žádný zákon je neomezuje, na rozdíl od neustálého zvonění na domovní zvonek nebo bušení a křik za sousedovými dveřmi. Inženýři nicméně varují, že by dlouhodobé používání motorků připevněných ke stropu mohlo vést k praskání zdí a dalším škodám.

Plameny šlehají vysoko do vzduchu, jako by vybuchovala sopka. Rozlehlé části irácké krajiny se ztrácejí v mračnech černého kouře a tonou v odporném puchu. Poté co vítr v poledne změnil směr a pořádně zesílil, dosáhlo ohnivé inferno výšky sta metrů a natlačilo stěnu plamenů proti mužům z irácké Severní ropné společnosti. Během několika sekund se žhavý oblak valí přes ropná pole, zakrývá slunce a nutí dělníky utéct do bezpečí. Někteří muži běží ke svým autům, jiní se schovávají v boudách z vlnitého plechu, kde pak trpělivě čekají, až se vítr otočí a oni se budou moct vrátit k práci bez rizika, že uhoří zaživa. 

Prostě jen další den v životě hasiče na iráckých ropných polích. „Jestli je peklo stvořené z ohně, tak tohle je peklo na Zemi,“ říká Ajád Al Džabúrí, dvaačtyřicetiletý asistent hlavního geologa ze Severní ropné společnosti. „Vypadá to jako konec světa.“

Pole číslo 77

Tady, osmdesát kilometrů jižně od Mosulu, ztratili bojovníci Islámského státu (IS) poslední pozice a stáhli se do své mosulské bašty, jediného velkého města, které v Iráku ještě kontrolují: Jak dlouho, to se uvidí – irácká armáda metropoli obklíčila a nyní postupuje směrem k jejímu středu. 

Alespoň pět z pětadvaceti ropných věží, jež za sebou ustupující teroristé zanechali, je však podle agentury Reuters stále v plamenech. Tvoří tak jakousi druhou frontu ve válce o Irák, která není pro zasahující hasiče o nic méně nebezpečná. Každá z věží představuje bitvu sama o sobě a dobře ilustruje ochotu IS použít chaotickou destrukci jako zbraň. 

Dělníci rádi říkají, že tím nejlepším ochranným oděvem pro boj se strašným žárem je dostatečná vzdálenost. Na ropném poli číslo 77 nedaleko severoiráckého města Kvajarah riskuje život stovka mužů. Jsou k ohni tak blízko, že by i v zimním počasí mohli klidně chodit nazí. Jejich úkol je na první pohled jednoduchý: dostat plameny pod kontrolu, věž zaplombovat a přesunout se k další. Jenže realita je mnohem složitější. 

Pro rodinu, přátele – a Irák

Ponechme stranou nepředvídatelné plameny, toxické látky a neustále se měnící prostředí. Muži ze Severní ropné společnosti (většina z nich pochází z Kirkúku a Irbílu) se dlouhé hodiny lopotí s vybavením, jež se často přehřívá a rozbíjí. Navíc stále čelí nebezpečí nástražných výbušných systémů, kterými jsou mnohé věže zaminovány. Dělníci – v montérkách od téru, v ochranných helmách a někdy pouze s šátky nataženými přes ústa – si tyto podomácku vyrobené bomby fotí mobilem a snímky pak posílají rodině a přátelům. 

Mohamed Marúf, čtyřicetiletý hasič z Kirkúku a otec čtyř dětí, vysvětluje. „Moje žena a děti vědí, že tohle je těžká a riskantní práce, a manželka se mě ptala, proč už toho nenechám. Řekl jsem jí, že to dělám pro dobro země. Irák tohle potřebuje.“

Poté co Islámský stát zabral ropná pole v Sýrii a v Iráku, vydělal prodejem ropy na černém trhu „stovky milionů dolarů“, jak tvrdí dokumenty americké vlády, které cituje agentura Reuters. Než ovšem irácké bezpečnostní složky loni v srpnu celou oblast osvobodily, umístili bojovníci IS asi na dvacítku věží bomby a odstřelovači je potom na dálku odpálili. 

Plamen, který se nevyčerpá

Úředník z iráckého Ministerstva ropy Hamza Al-Džawáhirí potvrzuje, že už dělníci opravili asi polovinu z ropných věží odpálených teroristy. Podle něj dokážou věže každý den vyprodukovat padesát až šedesát tisíc barelů černého zlata, přičemž většinu tvoří živice – velmi hustý a mazlavý typ ropy, který se využívá na výrobu asfaltu a dehtu vhodného pro stavební práce. 

Muži tu riskují život v přepočtu asi za třináct set korun denně. „Největší výzvou je pro ně nutnost pracovat tak blízko místa, kde se válčí a které je plné nástražných výbušných systémů,“ vysvětluje Al-Džawáhirí. „A pak jsou tady přírodní podmínky. Prudké a nepředvídatelné větry mohou být smrtelné.“

Nejsložitější práce je zatím podle dělníků právě na poli číslo 77, jež se pokoušejí uhasit už několik měsíců. Když tam dorazili poprvé, bojovníci Islámského státu byli stále nedaleko a pálili do oblasti minomety. Nyní vyvstal další problém: Věž byla velmi těžce poškozena do hloubky, její potrubí se rozpadlo a do vzduchu unikají toxické zplodiny. Především z ní ovšem stoupá tak masivní ohnivý sloup, že dokáže spálit kůži i na vzdálenost třiceti metrů. Inženýři odhadují, že věž každý den vypálí mezi pěti sty a tisíci barely. 

Nekonečná bitva

Bitva je to pomalá a vyčerpávající. Hasiči míří proudem na propustný ventil věže, který se nachází nízko u země; bagr mezitím odstraňuje kamení, tér a hořící písek, jenž se mužům hromadí pod nohama. Cílem je kontrolovat oheň natolik, aby bylo možné se k němu přiblížit, zaplavit ventil vodou a později ho trvale zaplombovat betonem. 

Jakýkoliv pokrok se však okamžitě vytrácí ve chvíli, kdy se bagr přehřeje a dělníci jej musejí odvézt stranou a zchladit proudem vody. Přitom je polovina února, zhruba deset stupňů. Muži vzpomínají, jak bojovali s plameny loni v létě, zatímco se teplota držela kolem padesátky. Všichni se lopotí od východu do západu slunce. V poledne si dávají pauzu a modlí se, pod clonou ohně a dýmu. Během několika posledních měsíců došlo na spáleniny i zranění, nikdo však naštěstí nezemřel. Mezi náklaďáky a bagry zůstává neustále připravena sanitka. 

Jako každý jiný voják

Navzdory nebezpečí se na tuto práci všichni přihlásili dobrovolně. Jejich hlavní motivací je národní hrdost, ale také opovržení Islámským státem, jak vysvětluje Al Džabúrí. Když se ho zeptám, jaké to bude, až prokletou věž konečně uhasí, odpovídá: „Jako Vánoce.“

„Tito muži obětují všechno, aby svou práci dokončili – tak jako každý jiný voják,“ říká. „Tohle je naše fronta, náš způsob, jakým bojujeme s IS. Nenávidíme je. A každý den, který trávíme pod tímhle ohněm a kouřem, je nenávidíme o kousek víc.“ 

V útrobách speciálního skladu na ostrovech uprostřed Severního ledového oceánu se přechovává víc než 880 000 semen rostlin: Díky nim bychom byli v případě katastrofy schopni obnovit alespoň část pozemského ekosystému.

Jedná se tedy o jakousi přípravu na globální pohromu – a ta se podle správců skladu pravděpodobně blíží. Postupující oteplování a politické konflikty vedly úložiště k rozhodnutí naskladnit 50 000 nových vzorků rostlin: obzvlášť brambor, čočky, rýže a jiných poživatin. Doufejme, že se jedná pouze o přehnanou opatrnost a semena nakonec nebudou potřeba.