Neutronová hvězda z kulové hvězdokupy B091D Galaxie v Andromedě se chová jako pohádkový záporák. Kdysi to byl pulzar rotující ohromnou rychlostí, postupně ale zestárl a zpomalil tak, že se dnes otočí jednou asi za 1,2 sekundy. Je to ultrapomalý pulzar.

Stárnoucí pulzar teď ale dostal ještě jednu příležitost. Setkal se s hvězdou, které krade hvězdný materiál. To tento pulzar opět vrací do hry a opět může zrychlit.

Dotyčný pulzar, který nese označení XB091D, se během posledních milionů let začal omlazovat hvězdným kanibalismem. Je to rekordní pulzar v tom smyslu, že jde o nejpomalejší rentgenový pulzar, jaký jsme kdy objevili v kulové hvězdokupě.

Pulzar z nitra hvězdokupy

Ivan Zolotukhin z Lomonosovovy univerzity a jeho kolegové získali údaje o pulzaru XB091D z dat evropské vesmírné rentgenové observatoř XMM-Newton. Z pozorování pulzaru vyplývá, že hvězdokupa, v níž se tento pulzar zrodil, má extrémně husté a také velké jádro.

Právě díky velmi hustému jádru hvězdokupy se pulzar mohl setkat s hvězdou, která mu teď navrací mládí. Badatelé se domnívají, že hvězdokupa je vlastně zbytkem trpasličí galaxie, kterou Galaxie v Andromedě kdysi pohltila.

Tlusté zdi hradů a zámků jsou často smáčeny krví. Není divu, že se po nich prohání duchové a přízraky. Někde portréty mění tvář, jinde máte pocit, že vás někdo sleduje...Tyto dva patří k těm nejděsivějším!

Hrad Svojanov

Gotický hrad nedaleko Poličky zažil mnoho bouřlivých období. Středověk byl plný pověr, a ty nekrutější se praktikovaly právě na Svojanově. Chcete zabezpečit hrad a udělat z něj nedobytnou pevnost? Musíte zazdít živého člověka. Nejlépe pannu nebo dítě! Nevěříte? V mnohých zdech hradu se o tom můžete na vlastní oči přesvědčit. Vypouklé zdivo, za kterým je kostra, najdete u hradní brány i na vysokých zdech. Při odborných rozborech se zjistilo, že lidské kosti jsou na velké spoustě míst. 

Na Svojanově se ovšem dějí zvláštní věci i dnes. Za vše mluví třeba záhada s obrazem. Nenápadný portrét staré paní. Není na něm nic tak neobvyklého. Až na jednu věc. Paní na obraze před několika lety, zcela náhle, zavřela oči! O tento úkaz se už zajímá mnoho odborníků na paranormální jevy z Čech i zahraničí. Pokud patříte mezi citlivější povahy, připravte se na mrazení v zádech a pocit, že za vámi stále někdo stojí a sleduje vás. Nezávisle na sobě takto popsalo návštěvu mnoho desítek lidi.

Hrad a klášter Kuklov

Hrad tady stojí už od 14. století. Byl několikrát zbourán a znovu postaven. A jednou padlo rozhodnutí postavit tady klášter. Na hradě žijí mniši a i oni zapáleně pomáhají při stavbě. Hrad i klášter leží ve vesnici Brloh. A projíždí tudy i nepřátelské vojsko. Někdo tvrdí, že to byli husité, někdo ne. Ať tak či tak, klášter lehne popelem. Mniši jsou pobiti. Někteří se pokusí utéct do okolních lesů. Vojáci je ale pochytají, dovlečou zpět na hrad a pověsí na obrovském stromě. 

Mniši, kteří ví o tajné chodbě, mají poslední naději. Vede pod klášterem kolem hradu až do podhradí. Poslední hrstka z nich se spustí do podzemí a spěchají za spásou. Doběhne jich jen pár. Cesta je namáhavá a mnoho vyčerpaných duchovních umírá. A co se děje na zemi? Vojsko odtáhne a po jeho řádění zůstane jen spousta bezvládných těl. Taky nedostavěný klášter. A pozor! Ještě něco. Zvláštní sténavé zvuky, které vychází z podzemí. Tajemnost tohoto místa vám potvrdí i místní. Málokdo se odváží vydat po setmění do okolí hradu.

Od června roku 1944 bojoval Carius se svými tanky v okolí lotyšského města Daugavpils, kde se svým oddílem opět čelil soustředěným sovětským útokům. Právě zde se 22. července 1944 odehrála jedna z akcí, které Otto Cariuse proslavily.

Přechozí část: Otto Carius: Tankové eso 2. světové války

Hvězdná hodina

Se svou rotou o síle osmi tanků Tiger I postupoval směrem k obci Malinava, aby zde zastavil sovětský postup. Když tanky dorazily nedaleko od vesnice, rozhodl se Carius za doprovodu Alberta Kerschera zjistit, zda ji Rusové již obsadili. Nasedli proto do automobilu a jeli na osamocený průzkum, který Otto Carius praktikoval naprosto běžně, ať už v terénním vozidle, nebo na motorce se sajdkárou. Když s Kerscherem dorazili na dohled od Malinavy, zjistili, že obec je již v rukách sovětských tankistů.

Zároveň ale poznali, že jde pouze o útočný předvoj, který vyčkává příchodu hlavních sil. Vrátili se tedy neprodleně ke svým panzerům s rozhodnutím nepřítele z vesnice vyhnat ještě dříve, než mu dorazí posily. Během krátké porady nastínil Carius zbytku roty svůj plán, podle kterého měly vesnici znovu dobýt pouhé dva německé tanky, neboť na místo vedla jen jedna sjízdná cesta a nasazení všech osmi strojů by bylo velmi nebezpečné.

Za malý okamžik už Cariusův tiger s věžovým číslem 217 uháněl velkou rychlostí zpět k Malinavě, následován „dvěstětřináctkou“ Alberta Kerschera. Právě ona vysoká rychlost představovala druhý klíčový bod německého plánu, který měl Sověty zaskočit a znemožnit jim nasadit všechny jejich přítomné obrněnce. V momentě, kdy Carius vjížděl do vesnice, se začaly otáčet věže prvních dvou tanků T-34/85, ale Kerscher je oba během chvíle vyřadil.

Poté poprvé narazil na sovětský těžký tank IS-1. V první chvíli zaváhal, neboť jeho silueta byla podobná novému německému königstigeru, ale pak vypálil a pancéřový „Josif Stalin“ zachvátily plameny. Takto dva útočící německé tanky pokračovaly a na konci boje, který dle samotného Cariuse netrval déle než 20 minut, zůstalo v Malinavě 17 zničených sovětských tanků. Tento výkon bývá často srovnáván s počínáním SS-Obersturmführera Michaela Wittmanna v bitvě o Villers Bocage.

Z tankisty lékárníkem

Pouhé dva dny po úspěchu v Malinavě se Otto Carius přesvědčil o tom, jak jsou jeho osamělé průzkumné jízdy nebezpečné. Spolu s řidičem vyjel na motocyklu se sajdkárou směrem k vyvýšeninám severovýchodně od Daugavpilsu. U jedné farmy však narazili na sovětské vojáky, kteří okamžitě spustili palbu. Oba Němci vyskočili z motorky, jenže Carius byl zasažen do stehna. Ačkoliv se plazili podél silnice zpět, rudoarmějci se rychle blížili a neustále stříleli.

Netrvalo to dlouho a zasáhli i Cariusova řidiče. Když se tankista podíval zpět k farmě, viděl, že zajetí neunikne. Několik sovětských vojáků na ně mířilo automaty a důstojník v jejich čele již zvolal: „Hände hoch!“ Náhle se však na obzoru objevily německé tanky a sovětští vojáci zmizeli tak rychle, jak se objevili. Zůstal jen důstojník. Vytasil pistoli a po německém tankovém poručíkovi třikrát vystřelil. Dvakrát minul, třetí střela prošla Cariusovi krkem.

Následovala už jen záchrana vlastními vojáky a pobyt v lazaretu. Tam si pak 27. července 1944 v novinách přečetl, že se stal 535. vojákem Wehrmachtu, který obdržel k Rytířskému kříži také Dubové ratolesti, a o několik dní později, konkrétně 5. srpna, byl povýšen do hodnosti nadporučíka v záloze. Po uzdravení se nadporučík Carius vrátil zpět do aktivní služby.

Převzal velení nad druhou rotou 512. oddílu stíhačů tanků, vyzbrojenou novými jagdtigery. Ještě před ukončením výcviku byla jednotka odeslána na západní frontu, kde se na jaře 1945 zúčastnila bojů v rúrské kapse a nakonec padla do amerického zajetí. Slavný tankista byl posléze poměrně rychle propuštěn a hledal způsob, jak se začlenit zpět do civilního života. Nakonec se stal lékárníkem a od roku 1956 vlastnil lékárnu nazvanou Tiger Apotheke. Ještě dlouho po dosažení důchodového věku ve svém podniku pracoval a také se ochotně fotil s turisty. Zemřel v lednu 2015.

Kontroverzní paměti

V roce 1960 vydal Carius knihu Tigery v bahně, která shrnovala jeho vzpomínky na válku. Dynamické a čtivé paměti si získaly mezi čtenáři velkou oblibu a dočkaly se překladu do mnoha světových jazyků. Ne všechny reakce ale byly pozitivní. Kritici autorovi vyčítali především snahu očišťovat německou armádu od obvinění z válečných zločinů. Carius se tak zařadil po bok dalších autorů, již budovali mýtus „hodného Wehrmachtu“, který bojoval se ctí, zatímco vina za masakry zajatců a další zločiny padá na hlavu SS. Slavný tankista také mimo jiné vidí tažení na východě jako obrannou válku proti komunismu.

Kometa C/2017 E4 (Lovejoy) velmi příjemně překvapila pozorovatele během března a první poloviny dubna. Její rapidní zjasňování bylo zpočátku působivé, od poloviny dubna jí ale začal docházet dech. Pozorování ukázala, že kometa téměř zcela přišla o svoji plynnou komu a rychle začala slábnout. Nakonec se bohužel naplnil nejhorší možný scénář a Lovejoy s velkou pravděpodobností zanikla.

Instituce policejních lékařů vznikla v Praze v roce 1899 po vzoru vídeňské policejní lékařské služby. Tito lékaři museli kromě jiného poskytovat i první pomoc při úrazech nebo nehodách na veřejných místech. V popisu práce měli ale také vyšetřování sebevražd, násilného usmrcení nebo náhlého úmrtí, přičemž samozřejmostí bylo ohledání mrtvol na místě činu. 

Duše a zločin

Jméno docenta Eduarda Knoblocha (1898–1957) není neznámé ještě ani mnoha dnešním lékařům. Celé generace vyrostly na jeho učebnici Lékařské kriminalistiky. Napsal ale také pozoruhodný spis Duše a zločin, v němž zpracoval konkrétní kasuistiky zločinců, které poznal během své mnohaleté praxe.

TIP: Jak vyzrát na zločince: Tyto metody znamenaly revoluci v kriminalistice

Dne 14. ledna 1929 nastoupil jako komisař na Policejním ředitelství v Praze, kde kromě běžné služby úředního lékaře působil i jako vědecký poradce kriminálního oddělení. Klasické soudní lékařství se v Knoblochově pojetí prolínalo s lékařskou kriminalistikou. Nikdy mu nestačil pouhý pitevní protokol, požadoval zároveň zhodnocení všech nálezů z místa trestného činu. Je právem považován za zakladatele československé lékařské kriminalistiky.

Doktor města pražského

V případě dalšího policejního lékaře MUDr. Miroslava Vejvody (1902–1957) posloužil nejen on sám, ale i jeho jméno tvůrcům televizního seriálu Hříšní lidé města pražského jako vzor. Vzpomínáte? Rada Vacátko říká v jednom z dílů: „Nechte to děvče odvézt na soudní. Doktor Vejvoda nám aspoň řekne příčinu smrti.“ V seriálu hraje policejní rada Vacátko s dr. Vejvodou kulečník. Jak potvrdil Vejvodův syn Josef Vejvoda, jeho tatínek kulečník skutečně hrál, a to přímo s Jaroslavem Marvanem!

Igelitky a plastové sáčky jsou prokletím dnešní doby. Ročně se jich na světě objeví ohromné množství a spousta z nich skončí na skládkách nebo v horším případě v životním prostředí, především v oceánu.

Vědci se už dlouho usilovně snaží přijít s nějaký řešením, které by nám s plastovým odpadem pomohlo, od recyklace odpadu až po geneticky upravené bakterie. Příroda ale možná měla v zásobě docela jednoduché řešení – zavíječe voskového.

Larvy můry zavíječe voskového parazitují ve včelích úlech a mají k dispozici enzymy, s jejichž pomocí tráví jinak jen velmi obtížně rozložitelný vosk.

TIP: Důležitý objev: Šikovné bakterie, kterým chutnají PET lahve

Biotechnoložka a amatérská včelařka Federica Bertocchini ale nedávno úplnou náhodou zjistila, že larvy zavíječe mohou sežrat a strávit polyethylen, v současnosti nejpoužívanější polymer na světě. Trable s plastovým odpadem tedy možná nakonec vyřeší housenky těchto malých škůdců.

Stará čínská legenda vypráví příběh muže, který bydlel na samotě a od nejbližší vesnice jej dělily tři hory. Začal proto kopat, aby vybudoval cestu. Lidé z vesnice se jeho úsilí vysmívali, Jü Kung jim ale vždy odpovídal: „Já i moji potomci můžeme kopat po celé generace, hory už ale dál nevyrostou.“

Jü Kunga za jeho nezdolnost nakonec odměnili bohové, kteří pohnuli horami a vytvořili tak vytouženou cestu do vesnice. Dodnes se v Číně pro nezdolné bojovníky používá výraz „muž, který umí pohnout horami.“

Ten, který dokázal pohnout horami

Zatímco mýtickému Jü Kungovi museli v jeho snažení pomoci bohové, jiný čínský hrdina si musel vystačit jen s vlastním odhodláním a pílí.

Domovem dnes osmdesátiletého Huang Dafa je malá víska Cchao-wang-pa ukrytá v horách provincie Kuej-čou. V roce 1959 postihlo vesnici i blízké okolí velké sucho a téměř všechny vodní zdroje vyschly. Jediná studna, v níž byla ještě voda, sloužila jako drahocenný zdroj pitné vody a vesničanům závislým na pěstování rýže hrozilo, že budou muset své domovy opustit. Řada z nich to i udělala.

Huang Dafa, kterému v té době bylo 23 let se rozhodl, že vybuduje kanál, kterým vodu do vesnice přivede. Přesvědčil několik místních a společně začali kopat. Po 10 letech tvrdé práce se jim pomocí ručního nářadí podařilo prokopat úzký, 100 metrů dlouhý tunel skrz vrcholek hory. Přivést vodu do vesnice se jim ale nepodařilo.

Huang Dafa odešel z vesnice a několik dalších let strávil studiem a sbíráním potřebných informací. Na počátku 90. let se do vesnice vrátil a přesvědčil vesničany, aby se k myšlence vybudování vodního tunelu vrátili. V roce 1995 mohli nejen obyvatelé Cchao-wang-pa slavit: 7 200 metrů dlouhým kanálem, vinoucím se přes tři hory, začala téct voda. Dalších 2 200 metrů vodního koryta zásobovalo vodou i tři okolní vísky. Na počest svého hrdiny místní kanál pojmenovali Dafův kanál.

Podle deníku China News dnes zásobuje Dafův kanál vodou zhruba 1 200 lidí a oblast produkuje okolo 400 tisíc kilogramů rýže ročně. Společně s kanálem se Huang Dafa zasadil i o vybudování silnice a přivedení elektřiny do rodné vísky. I dnes, kdy je mu 80 let, na svůj životní projekt nezapomíná a pravidelně se věnuje jeho čištění a údržbě. Mezi místními je Huang Dafa navždy mužem, který dokázal pohnout horami.

V ulicích hlídkují vojáci a policisté – alespoň ti, kteří ještě neonemocněli nebo nedezertovali. Nemocnice trpí nedostatkem lékařů a sester; poslední zbytky léků distribuují ozbrojené vojenské kolony a v městských parcích vyrostly stany s provizorními lazarety, které se postupem času mění na márnice. Ti, kdo dosud neprchli, nyní chvatně opouštějí velká města a hledají útočiště na venkově – čím dál od civilizace, tím lépe. Obyvatelé odlehlých samot se považují za šťastlivce… 

Nezastavitelné šíření 

Takhle vylíčil v předním vědeckém časopise Nature vizi velké chřipkové epidemie britský žurnalista Declan Butler. Ve fiktivním deníku popisuje virovou katastrofu, při níž onemocněla čtvrtina obyvatel planety a 30 milionů lidí přišlo o život. Butlerův příběh může někomu připadat jako sci-fi, jenže podobná nemocnost a úmrtnost provázela třeba velkou chřipkovou epidemii v roce 1918: Odhaduje se, že při ní zemřelo 40–100 milionů osob.

TIP: Ebola a ti druzí: 9 nejnebezpečnějších virů světa 

Někdy se dopady tzv. španělské chřipky bagatelizují. Nejrůznější vědci poukazují na to, že medicína před sto lety nevládla takovými možnostmi, jaké nabízí moderní lékařská věda. Výzkum virů, které vyvolaly španělskou chřipku, však odhalil, že se množily čtyřicetkrát rychleji než současné chřipkové viry. Odhaduje se, že jeden nemocný tehdy nakazil až šest zdravých, a někde tento poměr vyšplhal dokonce k deseti. Pro srovnání: V dnešních pravidelných zimních chřipkových epidemiích se od nemocného obvykle nakazí jeden či dva lidé. Jak bychom se asi vypořádali s návratem zabijáka srovnatelného se španělskou chřipkou? 

Na všechny léky nezbudou

Moderní medicína dokáže hodně, ale všemocná není. Pacienty s těžkým zápalem plic vyvolaným například chřipkovým virem může zachránit zařízení pro umělou plicní ventilaci. Když jej ale budou ve velkém městě potřebovat stovky, nebo dokonce tisíce lidí, nebude přístrojů dost. Moderní léčiva dál dokážou omezit množení některých virů, ovšem jejich zásoby jsou dimenzovány na epidemie běžných rozměrů. Pokud v zemi onemocní miliony lidí, na všechny se léky nedostanou. Výroba chybějícího množství si vyžádá čas (a tedy i další mrtvé), a to vše samozřejmě za předpokladu, že vysoká nemocnost personálu nevyřadí z provozu farmaceutické továrny.

Naše civilizace je snadno zranitelná, neboť ji udržují v chodu armády specializovaných profesionálů z mnoha oborů. Většina domácností si nedokáže zajistit potřebné potraviny z vlastních zdrojů a je závislá na fungující zemědělské výrobě. Bezproblémový provoz elektráren, vodáren a vodovodů, plynáren, dálkového vytápění, silniční sítě, železnic a dalších vymožeností moderního světa bereme jako samozřejmost. Jakmile ovšem ulehnou s těžkou chřipkou ti, kteří je obsluhují, začne se náš zdánlivě stabilní svět hroutit jako domeček z karet. 

Živá hrozba

Každý rok jsme svědky objevu nových infekčních chorob, které ze dvou až tří čtvrtin vyvolávají viry, jimiž jsme se nakazili od zvířat. Dokonce i nové mutace chřipky přecházejí na člověka z populací drůbeže a volně žijícího ptactva s jedním „přestupem“ v podobě domácích prasat. Někdy však na nás může chřipkový virus přeskočit přímo z ptáků a takto se zřejmě zrodila i španělská chřipka. V současnosti pak mezi potenciálně nebezpečnými „skokany“ figuruje například ptačí chřipka H5N1, které chybí jen pár malých změn dědičné informace, aby se mohla bez potíží šířit lidskou populací.

TIP: Nebezpečné infekce: V Číně se šíří smrtící ptačí chřipka H7N9

Mezi volně žijícími zvířaty patří k hlavním zdrojům virů hlodavci a hlavně netopýři, od kterých jsme se například nakazili ebolou či virem SARS. V dávnějších dobách se přímo z netopýrů přenesl na člověka také vir příušnic a aktuálně byly u těchto drobných savců odhaleny mikroorganismy, jež se nápadně podobají původcům lidské žloutenky. 

Zákeřně jednoduché

Spektrum původců infekčních chorob sahá od virů přes bakterie a plísně až po prvoky a červy. Viry však z hlediska propuknutí zcela nové ničivé pandemie představují zdaleka největší riziko, protože jsou v podstatě velmi primitivní: Obsahují jen malou dědičnou informaci uzavřenou do bílkovinného obalu a svým způsobem si nezaslouží ani označení „organismus“, jelikož se samy nedokážou rozmnožovat. Musejí k tomu proniknout do nitra buňky, ovládnout její životní pochody a následně je „zapřáhnout“ do svých služeb. 

K nejnebezpečnějším virům patří ty, jejichž dědičná informace má podobu kyseliny ribonukleové (RNA). Na naší planetě se vyskytovaly již před 500 miliony roků a už tehdy napadaly obyvatele oceánu. Vedle chřipkových virů patří k tzv. RNA virům nejen zika či HIV, ale také původci žloutenky, SARS, obrny nebo eboly.    

Zákeřnost RNA virů spočívá v jejich rozmnožování: Když v hostitelské buňce vytvářejí kopie své dědičné informace, vypomáhají si vlastní bílkovinou, kvůli níž vzniká na tisíc písmen genetického kódu obvykle alespoň jedna chyba. Nový virus si tak nese v dědičné informaci celou řadu „překlepů“, přičemž jej drtivá většina z nich znevýhodňuje. Tu a tam mu však náhoda zajistí i výhodnější vlastnost – a co je dobré pro virus, to pochopitelně vůbec neprospívá jeho obětem.

Náhodné změny

Právě takové náhodné změny dědičné informace vynesly na pochybné výsluní virus zika, který byl objeven před 70 lety v africké Ugandě, ale doma je zřejmě v Asii. Ani na jednom ze zmíněných kontinentů nepůsobil obyvatelům vážnější problémy. Situace se ovšem změnila, když se rozšířil přes Oceánii až do Jižní Ameriky. Během transpacifické cesty získal novou vlastnost: Konkrétně se zaměřil na lidský nervový systém, a jeho jihoamerická verze tak může u nemocných vyvolat typ ochrnutí označovaný jako Guillain-Barrého syndrom. U plodu v těle matky pak narušuje vývoj mozku a výsledkem je těžké postižení novorozenců zvané mikrocefalie: Mozek – a s ním obvykle i celá hlava – přestane předčasně růst. 

TIP: Boj s ebolou v Libérii nekončí: Lékaři objevili nový případ

Podobně změnila v roce 2014 své vlastnosti také ebola a výsledkem se stala nejhorší epidemie od objevení viru v roce 1976. První epidemie postihly obvykle pouze několik stovek obyvatel. V roce 2014 však virus podle oficiálních statistik napadl víc než 28 tisíc lidí a zanechal za sebou přes 11 tisíc mrtvých. Skutečný počet nemocných i obětí byl ovšem zcela jistě mnohem vyšší. 

Šance na přežití

Během žádné epidemie v historii neonemocněla celá populace v postižené oblasti a už vůbec se nestalo, že by všichni nešťastníci zemřeli. Přitom epidemie, které propukaly v hlubší i nedávné minulosti, nepatřily k nejmenším. Často dokonce rozhodovaly o tom, kdo vyjde vítězně ze střetu dvou civilizací: Když například Evropané dorazili do Nového světa, nesli si s sebou kromě ocelových mečů, mušket a střelného prachu také jednu velmi nenápadnou, ale o to mocnější zbraň – choroby. 

Evropa založila svou obživu na pěstování zemědělských plodin a chovu hospodářských zvířat. Lidé žili s drůbeží, prasaty, psy, kočkami, ale i s myšmi, krysami a potkany po tisíciletí doslova pod jednou střechou. A za tu dobu si vůči některým zvířecím virům vybudovali obranyschopnost. Indiáni a Eskymáci však zvířata nechovali a neměli imunitní systém na konfrontaci s jejich viry připravený. Spalničky, chřipka, neštovice a další pro Evropany banální choroby pak zahubily víc původních obyvatel Severní a Jižní Ameriky, než kolik jich dokázali povraždit bílí dobyvatelé. Ani v těchto případech ale nezemřeli všichni. Vždy se našel někdo, kdo byl proti novému smrtícímu viru odolnější a přežil.

Ochromená civilizace

Můžeme tedy celkem s jistotou předpokládat, že ani budoucí ničivé epidemie lidstvo zcela nevyhubí. Na druhou stranu není jisté, zda přežije i naše civilizace. Technický pokrok a prudký rozvoj nám sice otevírají nové možnosti, ale zároveň zvyšují zranitelnost moderního světa. Představme si třeba, že by najednou zmizeli všichni programátoři a my bychom nemohli využívat vymožeností nového softwaru: Jak bychom asi civilizaci, která stojí a padá s počítači, udrželi v chodu?

TIP: Šílený experiment: Vědci vytvořili virus zabijácké chřipky

Odborníci se shodují, že na novou závažnou virovou pandemii nejsme připraveni. Nevíme, jaké viry na nás číhají, a logicky tak proti nim nemáme léky či vakcíny. Lékaři a vědci, kteří by tento deficit odstranili a vytvořili potřebný „arzenál“ pro boj s novými virovými nákazami, zoufale chybějí. A nejcitelněji se jich nedostává tam, kde je pravděpodobnost vzplanutí virové pandemie nejvyšší – tedy v zemích třetího světa. Epidemie eboly v západní Africe z roku 2014 představovala jen malou ukázku toho, čemu můžeme čelit prakticky kdykoliv. 

Nejrozsáhlejším projektem pátrání po mimozemských civilizacích je v současné době projekt Breakthrough Listen, který je součástí programu Breakthrough Initiatives, založeného a financovaného miliardářem Yuri Milnerem. Cílem tohoto projektu je hledat rádiové signály vysílané z planet u blízkých hvězd, které by prozradily přítomnost cizí civilizace.

Lidé tohoto projektu před pár dny na setkání odborníků nazvaném Breakthrough Discuss, které se konalo na Stanfordu v Kalifornii, zveřejnili první várku získaných dat. Tato data pocházejí od radioteleskopu Green Bank, který po dobu 400 hodin pozoroval celkem 692 hvězd, vesměs vzdálených méně než 160 světelných let. Radioteleskop během těchto pozorování hledal podezřelé rádiové signály v pásmu 1,1 až 1,9 Ghz.

TIP: 100milionový plán: Stephen Hawking a Yuri Milner chtějí najít mimozemský život

Dohromady to bylo 4 768 jednotlivých pozorování, během nichž odborníci odhalili 11 podezřelých událostí. Podle detailní analýzy šlo ale ve všech těchto případech o interferenci s jevy v blízkosti Země, pravděpodobně s našimi satelity na oběžné dráze kolem Země. Přes veškeré snažení tedy zatím projekt Breakthrough Listen dopadl stejně jako předešlé podobné akce. Vůbec nic jsme zatím nenašli.

Nad hřebeny bílých vápencových hor krouží mohutní supi mrchožraví, vznášejí se plavně nahoru a dolů, kličkují, přelétají v celých skupinách a vzápětí mizí za některým z horizontů. Stojím na pobřeží ostrova Sokotra, který se nachází asi dvě stě kilometrů od okraje afrického pobřeží a dvakrát tak daleko od břehů Jemenu, k němuž náleží.

Malý bratr Afriky

I když je Sokotra největším jemenským ostrovem, z pohledu geografa a geologa má mnohem blíž k Africe. Kdysi byl totiž součástí afrického kontinentu, od nějž se oddělil před přibližně sedmdesáti miliony let. Díky vzniklé izolaci se zdejší fauna a flóra dlouho vyvíjela zcela samostatně, takže až 37 % rostlin na ostrově je endemických. U živočichů je toto číslo ještě vyšší – až 90 % plazů a zástupců hmyzí říše nenajdete nikde jinde na naší planetě. Neméně bohatý je život v pobřežních vodách a pestrost zdejšího ptactva. Pro svoji jedinečnost bylo souostroví v roce 2008 zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Zmíněný vztah mezi Afrikou a ostrovem dokazuje i hloubka moře mezi posledním výběžkem somálské pevniny (mysem Guradafui) a Sokotrou. Ta dosahuje v průměru 200 metrů, zatímco dno mezi souostrovím a jemenským jižním pobřežím padá až do hloubky pěti kilometrů. Geologická stavba souostroví, k němuž kromě Sokotry patří i mnohem menší ostrovy Abd-al-Kúrí, Samha, Darsa a skalní útesy Kaal Firawn a Sábúníja, se rovněž podobá somálské. Pevnina je v převážné míře tvořena sedimenty – vápenci a pískovci z období křídy. Nejvyšší pohoří přesahující výšku tisíc dvě stě metrů je žulové.

Už během prvních kilometrů cesty ostrovem člověka zaujmou svahy porostlé silnými kmeny sukulentu Adenium obesum socotranum. Navzdory malé výšce působí kmeny mohutným a pevným dojmem, ale ve skutečnosti jsou velmi měkké a plné vody. Při bližším pohledu je pak možné spatřit desítky arabských nápisů, které do poddajného materiálu vyrývají jemenští turisté. Ve snaze zanechat po sobě něco viditelného i zcela nevhodným způsobem jsou bohužel lidé na celém světě stejní.

Gekon jako domácí mazlíček

Procházet se přírodou Sokotry je dobré s trpělivostí a beze spěchu. Jen tak můžete zahlédnout i zdejší téměř nepatrné obyvatele, kteří žijí při zemi. V takovém případě určitě zahlédnete gekona Pristurus socotranus. Několikacentimetrové zvířátko se rádo zkoumavě porozhlíží po okolí, a když nebudete dělat příliš prudké pohyby, není ani bojácné. Gekonek je aktivní během celého dne a umí hbitě využívat všechny skrýše, které mu nabízí zvětralé balvany. Už méně častá je Mabuya socotrana – ještěrka s tmavohnědým zavalitým tělem a dlouhým tenkým ocasem. Dorůstá délky až dvaceti centimetrů a teprve v dospělosti získává typické maskovací zbarvení. Mláďata naproti tomu mají žlutočerně pruhované tělo a ocas s nádechem do modra.

Mezi asi třiceti druhy plazů, které je možné na ostrově vidět, jsou i takové, jež lze považovat za téměř domácí mazlíčky místních obyvatel. To určitě platí o gekonovi
Hemidactylus flaviviridis, který obývá snad každý kamenný dům na ostrově. Uvnitř usilovně loví hmyz, což z něj dělá vítaného člena tradiční ostrovní domácnosti.

Největším gekonem Sokotry je Haemodracon riebeckii, dorůstající až délky třiceti centimetrů. Tento noční tvor žije v dutinách stromů. Počet druhů zdejších gekonů však nemusí být konečný. Vždyť teprve před deseti roky byl na náhorní plošině Diksam objeven poslední nový druh Haemodracon dracaenacolus.

Z rybářů jeskyňáři

Při objevování krás ostrova nemusíte zůstávat jen na povrchu. Značný podíl vápenců mezi zdejšími horninami je dobrým předpokladem pro existenci jeskyň. I když ale budoucnost určitě může přinést mnohé speleologické objevy, dnes známé podzemní systémy jsou především soustavou jednoduchých převisů a tunelů. Některé z nich však mají portály úctyhodných rozměrů a mezi ně rozhodně patří jeskyně Al-Hoq, nacházející se vysoko ve skalnatých srázech severovýchodní části ostrova.

Vyšplhat se nahoru je při tropických teplotách pořádná rozcvička, při které budete mít vždy asistenci. Obyvatelé malé vesničky, kterou prochází cesta vedoucí k jeskyni, si totiž z provádění jemenských i zahraničních turistů udělali slušné živobytí. Průměrná taxa 1 500 riálů je ekvivalentem přibližně sto dvaceti pěti korun. To pro nás není nijak přehnaná částka, ale v Jemenu jde o sumu představující denní plat vojáka. Skupinek směřujících do podzemí je navíc možné doprovodit denně několik. Není tedy divu, že se z osady rybářů stala vesnice amatérských jeskyňářů a na cestě vás tak mohou doprovázet muži zastupující téměř všechny věkové kategorie, často ve složení otec a syn.

Cestu lemují krásné sytě červené květy endemické rostliny Caralluma socotrana a za výšlap strmými kamenitými svahy rozhodně stojí pohled na mořskou hladinu z portálu jeskyně. Samotná jeskyně Al-Hoq ale může být pro speleologa i obyčejného návštěvníka zklamáním. Její hlavní chodba tvoří dlouhý a v úvodní části i vysoký tunel. Krápníková výzdoba je ale z velké části mrtvá, nemá přísun vody a pomalu zvětrává. Nejvýraznějším útvarem je pěkný několik metrů vysoký stalagnát, který stojí nad jezírkem v místě dosud známého závěru jeskyně.

V krajině dračí krve

Zatímco jeskyně tvoří méně známou tvář ostrova, strom Dracaena cinnabari je zřejmě jeho nejtypičtějším symbolem. Není divu, že tato bizarní rostlina má množství mystických názvů. V arabštině se jí říká „damm al-achwajn“, tedy „krev dvou bratří“, anglické jméno zní „dragon blood tree“ – „strom dračí krve“. Kořenem obou pojmenování je netradičně zbarvená míza, která se kdysi používala v tradiční medicíně i jako kvalitní barvivo.

Dračí stromy nejhojněji porůstají náhorní plošinu Diksam v centrální části ostrova. Na horizontu svítí hory evokující pravěk a planinu roztíná hluboká rána údolí Wádí Dirhur. Na tomto kouzelném místě tvoří jedinečné stromy celé háje a procházka pod jejich korunami je mocným magnetem pro každého návštěvníka.

V nejnižším bodu údolí vytváří říčka skalnaté bazénky. V oblibě je mají především arabští turisté, jejichž zábava připomíná bláznění malých dětí. Skáčou do vody, zpívají a tancují. Někteří výlet do přírody spojí s obědem, kterým je vařené nebo pečené maso hubené kozy připravené některým ze zdejších vesničanů.

Odpolední poklid přerušují poděšené výkřiky. Důvodem je více než čtyřiceticentimetrová červeně zbarvená stonožka Scolopendra valida, která přeběhla mezi slunícími se, aby se v příštím okamžiku zase skryla do skalní štěrbiny. Tahle potvůrka je jedovatá, a ačkoli nepředstavuje smrtelné riziko, směs acetylcholinu, histaminu, serotoninu, proteázy a kardiodepresiv, již má pro svoji oběť v pohotovosti, je nesmírně bolestivou kombinací. Arabové říkají stonožce „umm arbaa-wa-arbaín“, tedy „matka čtyřiačtyřiceti“, který sice matematicky neladí s obecným českým označením, ale počet nohou popisuje přesněji. Místní scolopendru dobře znají a zřejmě pro ně nebude tajemstvím ani to, že hlavní nebezpečí představují kusadla na její hlavě a nikoli hrozivě vyhlížející poslední pár závěsných nožiček.

Vzácná sladká voda

Mnohem příjemnější pohled než tělo jedovaté stonožky nabízejí říčky a malá jezírka naplněná průzračnou vodou. V nich se pomalu pohybují fialoví sladkovodní krabi Potamon socotrensis a okolní skály si za místo chvilkového odpočinku zvolilo několik vážek rodu Trithemis arteriosa.

Déšť je na Sokotře sezónní záležitost, takže sladkovodní toky jsou jen na pár místech. Jedním z nich je právě dno údolí Wádí Dirhur, několik menších toků je možné najít i v údolích směřujících na jižní pobřeží nebo ve vnitrozemské dolince Homhil na severovýchodě ostrova. Z vodních toků nacházejících se v bezprostřední blízkosti pobřeží jsou nejzajímavější říčky v oblasti Arher na východním výběžku ostrova. Ty vytékají zpod skalnatých stěn a jen asi po dvou stovkách metrů se vlévají do moře. Jejich okolí je tvořeno vysokými dunami z jemnozrnného písku, které barevně ostře kontrastují s okolními stěnami i s mořem. Po písku nedaleko ústí krátkých toků pobíhají neskutečně mrštní bílí krabi rodu Ocypoda, kteří si v jeho nánosech kopou hluboké díry.

Přijde změna včas?

Střípky mozaiky spojující se do jedinečného pohledu jsou oslavou přírody, ale detailnější pohled do okolí je spíše krutým zrcadlem nastaveným lidské lhostejnosti. Vždyť lidé tady „výměnou“ za kouzelný zážitek zanechávají plastové odpady nebo zbytky jídla. Právě lidská činnost představuje největší hrozbu pro budoucnost místní biodiverzity. Zavlečená domácí zvířata systematicky ničí mladé výhonky vzácných druhů rostlin a tím i přirozené prostředí endemických živočichů. Desítky tisíc koz a jen o něco méně ovcí, oslů, krav a velbloudů se pase skoro na celé ploše ostrova. Zbývá doufat, že řešení ve formě přesného vymezení pastvin přijde dřív, než dojde k nenávratnému poškození místní flóry a fauny.

TIP: Pustiny Severní Ameriky aneb Čtyři druhy pouště

Právě jedinečnost ostrova a z toho plynoucí turistický ruch nabízí zdejším obyvatelům zajímavý zdroj příjmů. Je ovšem nezbytné uvědomit si nutnost ochrany přírody a první kroky učinit v co nejkratším možném čase. Jemen, překrásná, ale chudobná arabská země, má dnes ale bohužel i mnohem závažnější problémy.