Jedna z nejnavštěvovanějších náboženských památek Francie vyrůstala na Montmartru od roku 1875 mimo jiné coby symbol krvavě potlačeného povstání Pařížské komuny. Ještě dnes přitom v mnohých vyvolává nevoli – a když se při hlasování o městském rozpočtu mohli v rámci přímé demokracie zapojit běžní občané se svými návrhy, zazněl i nápad baziliku strhnout. Bizarní myšlenka nakonec získala největší podporu a magistrát se jí musel zabývat.

Zástupkyně starosty však podivnou žádost odmítla s tvrzením, že město (naštěstí) chrám nevlastní, a o jeho osudu tudíž nerozhoduje. Odezva Pařížanů zaskočila i samotného autora návrhu, který se rozhodl zůstat v anonymitě: Plán na stržení svatostánku údajně sepsal jako vtip, aby poukázal na mezery v přímé demokracii – inu, povedlo se.

Zátarasy a zákopy sloužily k obrannému boji a jejich cílem bylo zvýšit obrannou hodnotu vojáka a také chráněného bodu. Toto jejich poslání ještě umocňovala přehradová palba, která byla vedena z boku objektu s cílem zamezit zablokovat nepříteli průchod mezi bunkry. Zátarasy samotné měly dvě funkce – zastavení postupu a nasměrování útočících vojsk do určitého směru a vedle toho také hlavně zpomalení jejich postupu.

V prvním případě se mělo využít obtížnosti překážky k tomu, aby došlo ke vmanévrování útočníků do prostoru, který je postřelován z těžkých zbraní nebo bráněn jinými efektivními prostředky. Druhá funkce, tedy zpomalení útočníka, byla neméně důležitá. Protivníkovi, který hodlal projít přes překážku za každou cenu, se tak měl zpomalit postup.

Ochranné postřelování

Základní myšlenkou obrany systému zejména lehkého opevnění bylo vytvoření přehradové palby mezi objekty, kterou by musely jednotky nepřítele projít. Nezbytným předpokladem pro funkčnost překážky bylo její postřelování vlastními zbraněmi či dělostřelectvem, jinak by se protivník přes ni mohl poměrně snadno dostat pomocí ženijních jednotek nebo jen silami své pěchoty.

V případě těžkého i lehkého opevnění se zátarasů užívalo primárně ke zpomalení postupu a to to z důvodu zvýšení efektivity přehradové palby. Zátarasy byly naplánovány tak, aby se daly postřelovat z kulometů jednotlivých bunkrů. Taktika předpokládala, že protivník dorazí k překážce a v tom okamžiku se stane cílem palby zbraní z bunkrů. Její překonávání je vždy samo o sobě kritickým okamžikem; pokud je však zátaras ještě postřelován, předpokládají se u útočníka těžké ztráty.

Zadrátovaná hranice

Základní taktický typ překážek představovaly drátěné zátarasy. Základní konstrukci tvořily dřevěné sloupky a kolíky nebo speciální zakroucené držáky vyráběné z železné tyčoviny, jimž se díky jejich charakteristickému tvaru říkalo prasečí ocásky. Tyto prvky pak vzájemně spojoval ostnatý drát nebo i pomocné vypínací dráty do souvislé překážky. V dobových armádních příručkách pro vojáky nalezneme návod jak postavit jednořadý i víceřadý zátaras.

Vnitřní konstrukce zajišťovala, že tato překážka bude dosahovat minimálně výše pasu a bude natolik stabilní, aby ji nepřátelská pěchota nemohla sešlapat na zem a následně překonat. Vypnutí drátů muselo být akorát: překážka měla být stabilní, aby se při intenzivnějším náporu nezbořila a zároveň volnější, protože příliš pevně vypnuté dráty by umožňovaly její přelezení. Při mobilizaci v roce 1938 se tyto překážky budovaly jak z prasečích ocásků s betonovou patkou, které se na místo překážky přivážely hotové, tak z dřevěných kůlů, jež se získávaly na místě. Některé zátarasy budovaly stavební firmy a jiné přímo vojáci.

Tanky neprojedou!

Československá armáda předpokládala, že Německo hodlá využít při útoku svou obrněnou techniku, pro kterou přeci jen drátěný zátaras nepředstavoval nijak zvlášť velký problém. Proto se na čs. straně přistoupilo k budování několika typů protitankových překážek. Mezi nejznámější patří bezesporu „ježek“. Tento zátaras tvořilo několik silných ocelových profilů ve tvaru L, které byly snýtovány nebo později i sešroubovány. Z jednotlivých „ježků“ se vytvářela jednořadá nebo také dvouřadá překážka.

Klíčovou skutečností bylo, že jednotlivé ježky byly pospojovány dráty a vytvářely tak těžko odstranitelný zátaras. Další typ protitankové překážky představovala betonová linie s trčícími profily. Pěšák by mezi nimi projít mohl, vozidlo však nikoli. Při pokusu o průlom by zde pomohly jen vhodně umístěné nálože. Jednalo se o velmi účinnou a ve své době v podstatě pro motorizované jednotky nepřekročitelnou překážku. Jelikož se ale jednalo o nejdražší zátaras, stál v roce 1938 na omezeném počtu míst.

Třetím druhem překážky, který se budoval nejčastěji poblíž těžkého opevnění, byl protitankový příkop. Ten mohl být buď jednoduchý (pouze vykopaný do země), nebo s vybetonovanou stěnou. Princip protitankového příkopu je následující: směrem k protivníkovi je sklon výkopu pozvolný a mírný, ale směrem do vnitrozemí jej zakončuje kolmá stěna, jejíž výška odpovídá minimálně horní hraně pásů na přední straně protivníkova tanku.

Jelikož tehdejší tanky byly poměrně malé, daly se pomocí vykopaného příkopu snadno zastavit. Tank by totiž sjel po nájezdu dolů a kolmou stěnu (vyšší než jeho pásy) by již nepřekonal. Většinu překážek na české straně Němci za války odstranili, a buď využili jinde (jako např. „ježky“ na Atlantickém valu v Normandii), nebo je roztavili v hutích. Některé kusy sice přečkaly do dnešních dnů, jedná se však o nepatrný zlomek.

Zakopaná armáda

Obranou hodnotu vojáka v poli zásadně zvyšují zákopy. Ne nadarmo se říká, že voják buď běží, nebo leží, a když leží, tak se zakopává. Zákop mu poskytuje ochranu jak před střelami, tak před střepinami granátů. Zatímco ve volném terénu je pěchota poměrně hodně zranitelná, v zákopech má několikanásobně větší šanci na přežití. V roce 1938 se používalo zákopů také, jelikož na mnoha místech lehké či těžké opevnění vůbec neexistovalo, nebo nebylo dokončeno doté míry, jež neumožňovala jeho bojové využití.

Oblastí, kde se nejvíce spoléhalo na polní opevnění v podobě zákopů, byly především Jižní Čechy. Tam také měl směřovat jeden z hlavních útoků německých sil; právě zde se totiž opevnění nacházelo v nejnižším stupni rozestavěnosti. Zákopy se však používaly i tam, kde již lehké opevnění stálo. Mobilizované útvary čs. pěchoty, které odešly na hranice, nemohly být samozřejmě umístěny do bunkrů všechny. Proto je nasnadě, že si tyto jednotky budovaly polní opevnění, které doplňovalo a posilovalo pevnostní systém.

V polním opevnění pěších pluků bychom za mobilizace také nalezli protitankové kanóny. Pro tato děla byly dokonce vyvzorovány speciální bunkry lehkého opevnění, ale do roku 1938 jich vzniklo jen pár. Drtivou většinu těchto zbraní tak vojáci museli umístit mimo pevnosti. Systém polního opevnění byl velmi propracovaný. Obsahoval nejen různé typy zákopů pro pěchotu, ale také pro těžké kulomety pro přímou palbu, pro palbu proti letadlům, štábní a zdravotnické úkryty atd.

Kromě toho se kopaly také zákopy spojovací, které měly umožnit za bojové situace hlavně zásobování bunkrů střelivem, dále pak předávání zpráv pomocí spojek, evakuaci raněných a případně také ústup. Spojovaly totiž jednotlivé bunkry a umožňovaly krytý přesun do týlu. V roce 1938 většinu polních opevnění kopali vlastnoručně sami vojáci.

Kde později nedošlo k významnější stavební nebo lesnické činnosti spojené s úpravou terénu, tam jsou zákopy dodnes patrné. Zahrnutí zákopů na mnoha místech totiž neproběhlo kvůli rychlé ztrátě území, které bylo postoupeno Německu, a naše armáda se z něj musela chvatně stáhnout. Část zákopů – jak spojovacích, tak také obranných, se dodnes dochovala mimo jiné i na jižní Moravě na Břeclavsku v oblasti Poštorná – Boří les.

Lhostejno, zda toužíte po adrenalinu ze sportovní jízdy, nebo potřebujete velkorysý interiér pro celou rodinu a k tomu velký zavazadlový prostor s možností variabilního uspořádání, SEAT Leon vám splní jakákoli přání – dokonce i ta zdánlivě protikladná! Na výběr totiž máte hned tři základní karosářské varianty – třídveřové kupé Leon SC, pětidveřový Leon a rodinné kombi Leon ST. A to není zdaleka všechno! Vrcholnou jízdní dynamiku zažijete za volantem verzí CUPRA, dodávaných v kombinaci se všemi třemi druhy karoserie, zatímco nejlepší odpovědí na volání dálek a touhu po dobrodružném objevování je všestranný a robustní Leon X-PERIENCE.

Úspěšný Leon je od začátku letošního roku lepší než dosud. Jeho ostřejší design probouzí ještě silnější emoce. Ve stejné míře však designéři a inženýři značky SEAT pamatovali také na praktická řešení a pokrokovou techniku. Nový SEAT Leon se tak může pochlubit celou řadou inovací v oblastech multimediálních, navigačních a asistenčních systémů. A samozřejmě také nejmodernější konektivitou, díky níž budete v nepřetržitém spojení s okolním světem i na cestách.

Patříte-li mezi velmi náročné řidiče se zálibou v nenucené eleganci a rádi si zpříjemňujete život komfortem a technickými vymoženostmi, pak si nenechte ujít seznámení s novou výbavovou linií Xcellence. Její chromované ozdobné prvky dodají vašemu vozu ještě větší lesk, s nímž budete vyčnívat z davu. V interiéru s bezklíčkovým přístupovým systémem Kessy vás budou vítat hliníkové prahové lišty Xcellence a pomocí vícebarevného dekoračního osvětlení LED si vytvoříte pro každou jízdu atmosféru přesně podle aktuální nálady.

Jestliže se však vaše automobilové sny točí kolem rychlých časů na závodním okruhu, vsaďte raději na Leon CUPRA. Jeho nejnovější verze disponuje nejvýkonnějším motorem v historii řady CUPRA. Dvoulitrový čtyřválec dokáže na pokyn vaší pravé nohy mobilizovat rovných 300 plnokrevníků. Leon CUPRA ST si navíc můžete poprvé objednat také ve verzi s pohonem všech kol 4Drive. Díky jeho suverénní trakci je zrychlení z 0 na 100 km/h otázkou pouhých 4,9 s. A tuto nevšední dynamiku můžete sdílet se všemi členy vaší rodiny. Nechte se tedy svést a buďte nejrychlejší!

V texaském městě Dallas, které je devátým největším městem Spojených států, mají, podobně jako v mnoha dalších městech, k dispozici celou řadu výstražných sirén. Obvykle slouží k výstraze před nebezpečím.

Před pár dny se ale hackerům povedlo ovládnout všech 156 výstražných sirén města Dallas a spustili je všechny najednou, bez varování a uprostřed noci. Sirény kvílely nepřetržitě 22 minut a 30 sekund.

Konec světa v Dallasu

Vzhledem k tomu, že ve zpravodajství nebyly žádné informace o katastrofách v oblasti Dallasu, tak se mnoho místních lidí obávalo, že nadešel konec světa. Specialisté se domnívají, že útok byl „domácí“ a že přišel z oblasti Dallasu.

TIP: Bezpečnostní experti na dálku hackli auto a poslali ho do příkopu

Přestože šlo tentokrát jen o vtípek a škody nebyly velké, nenechává tato událost odborníky v klidu. Útok byl totiž technicky velmi propracovaný. V budoucnu by podobný útok mohl cílit na kritickou infrastrukturu a následky by v takovém případě mohly být mnohem horší.

Islám pronikal na území dnešního Senegalu postupně. Zpočátku přicházel s muslimskými obchodníky a později s almorávidskými vládci z Maroka, kteří se snažili přivést místní lid ke své víře a přičlenit jeho území k vlastní říši. Dobyvatele se nakonec podařilo zastavit, ale islám přijala západní Afrika za svůj. Myšlenka jediného mocného boha přitom nebyla na území dnešního Senegalu nová, a měla tedy na co navázat. Například v tradičním náboženství Sererů – národa, jehož historie se píše přinejmenším od roku 1000 – existoval od pradávna nejvyšší bůh Roog. Představoval stvořitele vesmíru a všech ostatních božstev a dosud se objevuje v národních písních a básních. 

Islám získal v Senegalu novou tvář: vznikla zde muslimská bratrstva, jakési spirituální řády, z nichž některé známe i my – například derviše, kteří se snaží tancem přiblížit bohu. Ačkoliv byla příslušnost k bratrstvům poměrně běžná i v jiných geografických oblastech, v Senegalu se změnila přímo v životní styl. V zemi dnes hrají důležitou roli tři bratrstva, jejichž vůdcové se nazývají marabuti a následovníci tálibové, tedy žáci. Islám se stal nástrojem boje proti koloniálním velmocem. Poslední králové, kteří zůstávali věrni staré víře, přijali nové náboženství, aby si zajistili podporu marabutů (muslimských svatých) ve válkách s Evropany. Ti, kdo se přiklonili ke křesťanství, byli v podstatě začleněni do koloniálního impéria.

Náboženství pro elitu

Křesťanství si našlo do Senegalu cestu až s kolonizací Afriky a s příchodem francouzských misionářů – při svém postupu pak bylo poměrně agresivní: křesťanští dobyvatelé a misionáři ničili rituální místa a objekty animistických kultů a noví evropští vládci se pokusili asimilovat místní populaci nejen ve víře, ale také kulturně. K důležitým aspektům patřila výstavba katolických škol, které měly vychovávat budoucí elity. Křesťanští konvertité museli přijmout za své evropské hodnoty, ale v otrokářské společnosti nebyli uznáni za plnohodnotné občany. 

Jen málo původních obyvatel se dokázalo do evropské společnosti začlenit. Povedlo se to však například ženám označovaným jako „négresse de qualité“, které se za Evropany vdaly. Potomci zmíněných párů pak vytvořili novou městskou vrstvu ovládající obchod, s významnou rolí ve státní správě. Čtvrti obývané těmito míšenci existují dodnes, přičemž je vlastní stále stejné klany a dynastie jako před staletími. 

Kořeny prastaré víry 

Ani křesťanským misionářům ani muslimským fundamentalistům se ovšem nikdy nepodařilo zcela zničit pradávné zvyklosti. Víra předků pevně zakořenila v každodenním životě a lidé ji často následují, aniž by znali její původ. Řada křesťanských i muslimských rodin tak například před spaním symbolicky nabízí misku s vodou někomu, kdo možná zemřel někde daleko, uprostřed noci.

V Senegalu žije mnoho etnických skupin, z nichž některé jsou si blízké, jiné nikoliv. Původní animistická náboženství však vykazují několik společných prvků. Především se jedná o víru v boha, který stvořil svět a desítky duchů a božstev. Lidé je uctívají na zvláštních místech, muži a ženy často odděleně. Animisté také znají ráj a věčný život, a proto mrtvé pohřbívají v jejich chýších, které následně strhnou a zasypou pískem. Duše tak zůstane navěky ve svém domově.

Přivolávači deště

Řada náboženských zvyklostí pak souvisí s deštěm, který v subsaharských regionech určuje, zda komunita přežije, či nikoliv. Některé společnosti věří, že mrtví mohou přivolávat sucho. Pokud déšť nepřichází, je nutné tělo „podezřelého“ nebožtíka vykopat a pohřbít jej na místě, kde bude spokojenější. Zatímco však dešťové rituály praktikované dříve Serery či Wolofy již vymizely, jiné přetrvaly dodnes. 

Mandinkové jsou například stále přesvědčeni, že Kankouran (tanečník v masce démona) ochrání ovocné stromy, na něž lidé navázali barevné provázky a kousky látky. Rybáři si zase berou na moře nejrůznější předměty jako ochranu před ztroskotáním. Správně umístěný amulet „grigri“ dokonce dokáže zajistit majiteli lodi nevídaný úlovek! Někteří Sererové praktikují zaříkávání, které má vehnat ryby do sítí, a rybáři etnika Lebou konají každoroční úlitbu vodním duchům.

Podobný význam však mají také vyobrazení duchovních vůdců. Zahalené tváře dvou zakladatelů muslimských bratrstev, šejchů Amadúa Bamby a Ibry Falla, neshlížejí na Senegalce jen z lodí, domovních zdí a fotek na stěnách, ale hlavně z pestrobarevných autobusů. A zatímco obrázky svatých mužů ochraňují poutníky na cestách, barevné pentličky zavěšené na zpětných zrcátkách přinášejí štěstí osádce vozu a velké oči nakreslené na kapotě zase pomáhají řidiči nepřehlédnout nebezpečí. Islám a animismus zde tak ruku v ruce dávají dokonalý smysl. 

Život v pustině

Podle tradice se vesnice stavějí okolo baobabů nebo kapoků, jež mají vesničany ochránit. Představují totiž sídla duchů a lidé je považují za posvátné. Nejstarší baobaby rostou již celá staletí. Například vesnice Iwol se rozkládá kolem stromu s obvodem přesahujícím 23 metrů, přičemž se pravděpodobně jedná o největší baobab v Senegalu. 

Ostatně celá země Bassariů a Bediků, kde se Iwol nachází, má v sobě cosi magického. Na hranicích Guiney – daleko od všech velkých měst, kvalitních silnic i bankomatů – vedou oba zmíněné národy stejný život jako před staletími. Tvoří součást přírody, s níž žijí v naprostém souladu. Jejich oslavám vévodí hudebníci v tradičním barevném oblečení a šamani zase přinášejí k usmíření duchů zvířecí oběti. Jedná se o poslední baštu čisté animistické víry v Senegalu; pouze menšina obyvatel regionu vyznává křesťanství a muslimů tu najdete jen několik.

Malí válečníci

Zhruba v deseti letech se z bassarijských chlapců stávají muži během ceremonie, při níž musejí porazit dospělé bojovníky ze své vesnice. Souboj představuje hlavní část zkoušky, ale oslavy začínají už předchozího večera. Muži se vydávají do procesí, oblečeni do barevných oděvů propletených listím a trávou a ověšeni zvonečky. Někteří hrají na dřevěné flétny, jiní občas vyjeknou. Později se k nim přidávají i chlapci v bílém. Za hluboké tmy se pak všichni odeberou strávit noc do lesů. 

Ráno se vracejí z opačných stran: muži – tentokrát s velkými maskami na obličejích – pokračují v hlasitém procesí, zatímco chlapci přicházejí v tichosti. Společně se pak přesunou na bojiště, kam mají přístup pouze muži. Děti se však tradičně snaží dostat blíž a alespoň něco zahlédnout – a stejně tradičně je bojovníci v maskách odhánějí pryč. Po návratu je na řadě vyprávění, jak zkouška dospělosti probíhala, načež se procesí naposledy vydá přes vesnici. Nakonec jsou mladí muži přizváni, aby se staršími popili prosové pivo a palmové víno.

Většinu animistických praktik v západní Africe ukrývá před nepovolanými zraky rouška tajemství. Víme jen něco málo o zvyklostech a ještě méně o obřadech. Jedná se o vnitřní záležitosti každé skupiny a etnika, které je před okolním světem pečlivě střeží.

Nepsané dějiny

Trvalo dlouho, než se události a historie této oblasti začaly zaznamenávat písemně. Příběhy starých vládců však neupadly v zapomnění díky písním, jež se po staletí předávaly z generace na generaci. Mocné rodiny i vesnice si držely grioty, zpěváky, kteří pěli k jejich slávě, ale také na oslavách a k uctění návštěv. Potulní pěvci pak kráčeli se svými písněmi z jedné oblasti do druhé a vychovávali nové žáky. Tradice griotů se v Senegalu zachovala dodnes, a můžeme tak stále slyšet třeba písně o vítězstvích nejmocnějšího západoafrického vládce Sundžáty Keity, který porazil černokněžného krále a založil říši Mali. 

Zatímco úkolem griotů bylo zajistit, aby příběhy vládců a významných rodů neupadly v zapomnění, rodinná tajemství střežili jiní. Duchové předků, totemy a tajemné masky lidem připomínají jejich původ a kořeny a lze je vystopovat až k pradávným zakladatelům rodu. Totemem rodiny Senghorů, z níž pochází první prezident moderního Senegalu Léopold Sédar Senghor, se stal lev. Léopoldův otec se jmenoval Diogoye, což v sererštině znamená právě „lev“, přičemž král zvířat později pronikl i do symboliky země – spolu s posvátným baobabem jej najdeme na senegalském znaku.

Senegalské rodiny doma stále uchovávají ebenové masky zdobené sušenou trávou, kokosovými ořechy a mušlemi. Věří totiž, že pokud je maska dostatečně silná, dokáže přivolat dobrého ducha, který pak celý dům i rodinu ochrání a zároveň se stane zdrojem inspirace a moudrosti. 

Dávno před tím, než se objevil hrozivý T. rex, ostnitý stegosaurus a další dinosauři, tak na Zemi v období triasu žili jejich předci. Vědci se až doposud domnívali, že spíše připomínali pozdější dinosaury, kteří běhali po dvou.

Paleontologové ale nedávno objevili dalšího z těchto předků, který dostal jméno Teleocrater rhadinus. K jejich překvapení ze všeho nejvíc připomíná nikoliv dvounohého dinosaura, ale krokodýla. Třímetrový dravec žil asi před 245 miliony let, zatímco nejstarší známí dinosauři se objevili asi před 231 miliony let.

TIP: Velká změna v mládí? Zvláštní dinosauři z pouště Gobi měli zuby jenom do tří let

Teleokrater byl objeven v africké Tanzanii už v roce 1933. Teprve teď byl ale na základě nových objevů v Tanzánii detailně popsán a prozkoumán. Na teleokraterovi je pěkně vidět, že i když se dnešní ptáci a krokodýli příliš nepodobají, jsou to vlastně velmi blízcí příbuzní.

Tatooine, domovská planeta Luka Skywalkera připomíná pouštní svět. Žít se tam ale jakž takž dá. Mohly by Tatooine světy být obyvatelné i v našem vesmíru?

Max Popp z Princetonu a Siegfried Eggl z Caltechu si vzali data hvězdného systému Kepler 35, v němž tvoří těsnou dvojhvězdu Kepler 35A a Kepler 35B. Kolem obou těchto hvězd obíhá superzemě Kepler 35b, která je asi osmkrát větší než Země a jeden oběh zvládne za 131,5 dne.

Obyvatelné Tatooine světy

Vědci namodelovali hypotetickou planetu podobnou Zemi a pokrytou vodou, která by kolem hvězd Kepler 35A a B obíhala jednou za 341 až 380 dní. Z jejich simulací vyplývá, že by v takovém případě planeta zůstala plná vody a byla by příhodná pro život pozemského typu.

TIP: Vědci mají důkaz, že u těsných dvojhvězd mohou být kamenné planety

Ze závěrů studie vyplývá, že těsné dvojhvězdy podobné systému Kepler 35 jsou ve skutečnosti skvělými kandidáty na hledání obyvatelných planet, i když se podmínky v takových systémech v některých ohledech výrazně liší od toho, co známe ve Sluneční soustavě.

Kerrie Mengersenová zjistila, že celá čtvrtina lidí žijících bok po boku s orangutany není informována o tom, že není povoleno vzácné primáty zabíjet. Pět procent z téměř sedmi tisíc dotazovaných Indonésanů uvedlo, že se podílelo na lovu orangutanů. Za jediný rok tak jejich přičiněním přišlo na Borneu a Sumatře o život tisíc jedinců.

K jídlu i kvůli úrodě

Statistická analýza Kerrie Mengersenové přinesla kromě čísel také důvody, které vesničany k zabíjení vedly. Lov pro zábavu, za účelem výdělku, odchycení mláďat určených na domácí mazlíčky či využití v tradiční medicíně kupodivu patřily k nejméně častým pohnutkám.

Více než polovina zabitých opic sloužila jako potrava a přes deset procent orangutanů zahynulo při snaze vesničanů ochránit úrodu, v sebeobraně či z nespecifických důvodů.

„Jednoprocentní roční úbytek orangutanů v důsledku ilegálního lovu je považován za jistou cestu k jejich vyhynutí v některých lokalitách,“ říká Mengersenová. „Výsledky průzkumu však dokazují, že toto procento může být na určitých místech mnohem vyšší.“

TIP: Orangutani vyhnaní z ráje: Primáti, kteří musejí žít mimo prales

Rozpoznání faktorů vedoucích k zabíjení orangutanů by přitom spolu se vzdělávací kampaní ušitou na míru konkrétním vesnicím a kulturním skupinám mohly vést k účinné ochraně. „Ačkoli záchranných programů je dost, žádný z nich zatím nemapuje lov orangutanů jako takový,“ dodává Mengersenová.

Na stopu „kalhotkového lupiče“ policii přivedla žena, která si všimla, že spodní prádlo, které jí bylo nedávno ukradené, visí na balkóně nedaleké tovární noclehárny.

Policie následně provedla v bytě prohlídku a objevila deset pytlů nejrůznějšího dámského prádla. Prádlem byly naplněné skříně a další úložné prostory v bytě. Na stanici se čtyřicetiletý muž policistům svěřil, že je fetišista a na výpravy za předměty své touhy vyrážel zhruba deset let.

Eneáš Silvius Piccolomini napsal: „Jedni smrt přičítali nemoci, druzí jedu. Němečtí lékaři, kteří nejvíce pečovali o jeho zdraví, po návratu do Rakous veřejně prohlásili, že jakmile král onemocněl a oni byli přivoláni, rozpoznali zjevné známky smrti jedem a že se neodvážili v cizí zemi oznámit, co spatřili. Že se obávali moci těch, jejichž zločinem král zahynul.“ 

Hlavní podezřelí

Okamžitě se objevila jména dvou podezřelých – Jiří z Poděbrad a Jan Rokycana. Na Jiřího by asi padl temný stín za všech okolností. Vysvětlování bleskové smrti morem podezření z úkladného útoku ještě znásobovalo. Byl Jiří z Poděbrad vrahem krále Ladislava? Zabil ho, aby se sám dostal na český trůn?

„Jiří Poděbradský byl prý královým nepřítelem již tehdy, když vytáhl k Dunaji a nechtěl vstoupit do Vídně, protože mu král byl bez příčiny podezřelý. Strach naplňuje mysli vědomé si zločinu. Těm, jejichž duše je bezúhonná, se všechno zdá být bezpečné. A Jan Rokycana, ten se králi nikdy nelíbil, a vyšlo to najevo, když mu jednou, nesoucímu svátost, neprokázal úctu. A ani mně není neznámo, že se rozšířila pověst, že se král rozhodl slavit svatbu v Praze proto, aby (až se tam sejdou katoličtí páni) mocnou rukou pozajímal kacíře a ukončil konečně husitské šílenství.

To předvídali Rokycana i Poděbradský a připravovali smrt krále pro svoje bezpečí. Ani já bych nemohl snadno říci, co se mi z toho zdá pravděpodobnější, a neodvažoval bych se uvádět věci nejisté jako jisté. Promýšlím výroky druhých a píši více, než věřím. Jisté je ale to, že kromě Rokycany, o němž každý soudil, že mu králova smrt byla velice vítaná, Jiří i ostatní pánové království byli po králově smrti velice zarmouceni a po celém království byl všeobecný smutek.“ Tolik úryvek z Historie české Eneáše Silvia Piccolomoniho, pozdějšího římského papeže Pia II.

Kosti odhalují pravdu

Závěry o tom, že královu smrt nezpůsobil mor, potvrdil v roce 1984 antropolog profesor doktor Emanuel Vlček, který zkoumal kosterní pozůstatky Ladislava Pohrobka. Vyloučil jako možné příčiny smrti těžké infekce, například mor, smrtící sepsi, smrtící salmonelózu, ale i otravu arzénem nebo dalšími anorganickými jedy, případně botulotoxinem.

TIP: Zčernaly mu oči, nos i jazyk: Poslední hodiny Ladislava Pohrobka