Inteligence či otevřenost vůči novým myšlenkám nesmějí chybět žádnému úspěšnému vůdci, neboť právě zmíněné vlastnosti umožňují najít křehkou rovnováhu mezi spokojeným lidem a fungujícím systémem. Obzvlášť podstatné jsou pak v případě prezidentského systému, kde je funkce vrcholem výkonné moci – tak jako v USA.

Ačkoliv uvedenou moc limitují soudy, které mohou řadu prezidentských dekretů pozastavit, nebo i zrušit, má první muž v zemi obrovský vliv: Už proto, že drží prst na spoušti největšího jaderného arzenálu světa. Je tedy v zájmu nás všech, aby byl takový jedinec moudrý, vzdělaný, otevřený a schopný velet i v dobách největší krize. 

Ne všichni prezidenti USA však uvedené podmínky splňovali: Podle výzkumu Deana K. Simontona pro časopis Political Psychology lze dokonce tvrdit, že v čele Spojených států často stanuli muži, kteří pro vrcholnou roli neměli zrovna nejlepší předpoklady. Na základě historického výzkumu a analýz vycházejících z mnoha zdrojů sestavil Simonton žebříček amerických prezidentů (bez Baracka Obamy a Donalda Trumpa), u nichž určil hodnoty IQ a míru duševních schopností či otevřenosti. 

Kandidát z verandy

Co se týče intelektuálních schopností, dopadl ze všech amerických prezidentů nejhůř Warren G. Harding: Zmíněný kvocient se u něj zastavil na hodnotě −2 (výchozí bod představuje 0). Republikánský kandidát, jenž na pomyslný americký trůn usedl v roce 1921 coby 29. muž v pořadí, ovšem nevynikal ani otevřeností – psychologové ji u něj zhodnotili pouhými 10 body ze 100 – a jeho IQ se pohybovalo v odhadovaném rozmezí 121–140 bodů. 

Relativně nepřizpůsobivý Harding proslul prezidentskou kampaní vedenou takříkajíc z verandy svého domu: Během kandidatury totiž působil coby guvernér Ohia, a místo aby vyrazil po Spojených státech za voliči, nechával je, aby přišli za ním. Své oponenty – demokrata Jamese Coxe a socialistu Eugena Debse – pak porazil na celé čáře a stal se historicky prvním guvernérem, který byl v době zastávání úřadu zvolen prezidentem. 

Prezidentův gang

Hlavním Hardingovým pochybením, jež pramenilo z jeho „duševní slabosti“, se stalo nevhodné obsazení federálních pozic řadou přátel, či dokonce rodinných příslušníků, kteří obvykle neměli potřebnou kvalifikaci a při zastávání úřadu prokazovali převážně neschopnost. Hardingova administrativa se mimo jiné nechala uplácet při nakládání s ropnými nalezišti a nebála se ani manipulovat se soudy, když vyšly najevo nejrůznější podvody. Neúspěchy obecně zkoušela zamaskovat penězi a falešnou hrou, kvůli níž si prezident a skupina jeho známých vysloužili dokonce přezdívku „gang z Ohia“.

TIP: Warren Harding: Nejhorší prezident v amerických dějinách 

Na samotného Hardinga se po smrti provalil ještě patnáct let trvající nemanželský poměr s Carrie Fulton Phillipsovou a také dlouhodobá nevěra s Nan Brittonovou. S druhou jmenovanou se měl dokonce oddávat sexu přímo v Bílém domě, zatímco je před nepovolanýma očima strážila ochranka. Minimálně ve dvou případech se tak dopustil prohřešku, kvůli němuž čelil hrozbě odvolání z funkce (tzv. impeachmentu) například prezident Bill Clinton. 

Otec zakladatel

Hardingovým protikladem se stal Thomas Jefferson, jenž získal v „duševní“ kategorii nejvyšší skóre – 3,1 bodu. Statistického prvenství dosáhl také v myšlenkové otevřenosti, kterou u něj historikové vyhodnotili na 99 bodů ze 100, a jeho IQ se s hodnotou 160 rovněž řadí mezi nejvyšší. 

Jeden z Otců zakladatelů, spoluautor Deklarace nezávislosti Spojených států amerických a bývalý ministr byl zdatným matematikem i architektem. Jeho láska k filozofii jej přivedla do čela Americké filozofické společnosti, mluvil mnoha jazyky a mimo jiné založil univerzitu ve Virginii. Prezidentem se stal v roce 1801 a jeho mandát po znovuzvolení skončil až roku 1809. Coby teprve třetí hlava USA vyjednal koupi tehdejší francouzské Louisiany a jeho mírové rozhovory s Francií umožnily snížit vojenské stavy země. Bojoval také proti obchodu s otroky: Zmíněný krok u něj však mnozí historikové považují za kontroverzní, protože na Jeffersonových pozemcích prokazatelně otroci pracovali. Z pera tohoto muže vzešla i kniha Notes on the State of Virginia neboli Poznámky o státu Virginie, která se považuje za nejvýznamnější americký svazek před rokem 1800. 

Diplomatický vizionář

Pokud jde o IQ, předčil Jeffersona ve zmíněném žebříčku pouze John Q. Adams se 170–175 body. Nezaostával přitom ani v otevřenosti, kde dosáhl 98 bodů ze 100, a jeho duševní vyzrálost odpovídala hodnotě 1,2. Demokratický republikán působil před svým zvolením v roce 1825 jako diplomat a za éry prezidenta Jamese Madisona se stal historicky prvním americkým ambasadorem v Rusku. 

Diplomatickou zběhlost uplatnil mimo jiné při vyjednávání tzv. gentského míru, který ukončil britsko-americkou válku, jež se rozhořela v roce 1812. Během následného příměří pak utužoval vztahy s Británií a ke spokojenosti obou stran dohodl podmínky obnovení americko-kanadské hranice. Se Španělskem dokonce roku 1819 vyjednal připojení území dnešního státu Florida. V roce 1830 se stal členem Sněmovny reprezentantů a z nové pozice bojoval proti otrokářství. Před smrtí předpověděl, že otázka otroků Ameriku rozdělí – a jeho vize se nakonec zhmotnila v občanské válce. 

Generál Amerika

Na opačné straně žebříčku se s IQ v rozmezí 115–130 umístil Ulysses S. Grant. Velmi nelichotivých hodnot pak dosáhl v případě otevřenosti, konkrétně 2 bodů ze 100, přičemž intelektuální schopnosti u něj klesly až na −1,4 bodu. Nedá se však říct, že by mu cokoliv z toho bránilo v relativně dobrém výkonu funkce. 

Bývalý generál Unie usedl do prezidentského křesla v roce 1869 a za celou svou osmiletou kariéru se nedopustil žádných zásadních přehmatů. Mimo jiné se snažil posílit postavení země na světovém trhu, a jelikož jej respektovaly Sever i Jih, měl „uklidňující“ vliv na Ameriku, jež se vzpamatovávala z občanské války. Zasadil se také o širší práva občanů a stál u zavedení tzv. zlatého standardu, který příznivě ovlivnil dolar. Podporoval dokonce práva černých obyvatel, jimž chtěl dát možnost volit či pracovat na významných veřejných postech. 

Nejasné vítězství

Grantova nepřizpůsobivost a vojenská tvrdost se však projevily, když v roce 1873 nedokázal zareagovat na krach vídeňské burzy – ten spolu s tzv. železniční krizí přivedl svět a s ním i Spojené státy do recese, jež pak pomalu odeznívala až kolem roku 1879. Prezidentově pověsti neprospěla ani skutečnost, že jeho administrativa zabředala stále hlouběji do korupčních afér.  

Absolutně nejnižší známku, co se týče otevřenosti vůči novým myšlenkám, obdržel George W. Bush – konkrétně 0. Nezazářil přitom ani v hodnotách IQ, jež se u něj pohybovaly mezi 121 a 139. A jeho duševní schopnosti mu vynesly pouhých −0,7 bodu. Nejstarší syn bývalého prezidenta George H. W. Bushe studoval na Yale University, posléze na Harvardu a od roku 1975 se angažoval v ropném průmyslu. V roce 1977 se marně pokoušel dostat do Sněmovny reprezentantů, ale nezdar jej neodradil a v roce 1994 kandidoval na post guvernéra Texasu, který také získal. O šest let později vzešel jako prezident z kontroverzních voleb: Vyjádřilo se pro něj sice méně občanů, ale poměrný systém mu stejně přiřkl vítězství. 

Chyby předchůdců

Zapálený metodista a republikán tak stanul v čele Spojených států, nicméně o osm měsíců později – 11. září 2001 – otřásly zemí masivní teroristické útoky. Bush poté rozpoutal americkou válku proti terorismu, která vedla ke konfliktu v Afghánistánu v roce 2001 a o necelé dva roky později i k invazi do Iráku. 

Odstartovala tím kontroverzní válka, jež chtěla násilím zbavit svět násilí. Prezidentovo zpátečnické smýšlení se však projevilo také v boji proti právu žen na interrupci a ve snaze ústavně zamezit oddávání párů stejného pohlaví. Bushův nástupce, zřejmě mnohem otevřenější Barack Obama, se naopak zasadil o zrovnoprávnění homosexuálů, kteří se tak dnes mohou nechat sezdat v celých USA. Během prvních sta dnů v úřadu navíc zrušil Bushovy restrikce ohledně potratů.

IQ prezidentů USA (horní odhady)

Uspořádání zebřích pruhů souvisí s genetikou, respektive s tzv. selektivní pigmentací. Zebry mají, stejně jako řada dalších živočichů, ve svrchní vrstvě kůže roztroušeny kožní buňky melanocyty, které produkují černý pigment melanin.

Zmíněný proces se však u nich odehrává nerovnoměrně, což má za následek vznik bílých míst (pruhů) a celkově nepravidelnou černo-bílou kresbu. Afričané považují zebru za černé zvíře s bílými pruhy a vědci jejich názor potvrzují: Studium zebřích embryí odhalilo, že se lichokopytník vyvíjí jako černý živočich a jeho srst postupně na některých místech melanin ztrácí. 

TIP: Odvážné mimikry: Chobotnice se maskují tak, že na sebe upoutávají pozornost

K čemu však pruhování slouží? Jedna ze studií ukázala, že nejde o maskování – lidem sice pruhy matou zrak a rozostřují siluetu pozorovaného objektu, lvi a hyeny je však téměř nevnímají. Podle nejnovější teorie tak zebří kresba souvisí s mouchami. Některé druhy hmyzu sajícího krev totiž z nějakého důvodu nerady usedají na kontrastní povrchy, a zebry pro ně tudíž představují méně lákavý cíl než jiná stádní zvířata. Navíc pruhy lichokopytníka chrání proti přehřátí: Teplotní rozdíly mezi černou a bílou totiž vyvolávají pohyby vzduchu.

V poslední době se vyrojilo více zajímavých novinek z rudé planety. Americká sonda MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Emission) opět hlásí z oběžné dráhy Marsu pozoruhodný objev v marťanské atmosféře.

MAVEN objevil vrstvy elektricky nabitých atomů kovových prvků, jejichž výskyt odporuje dosavadním představám o atmosféře Marsu, které jsme si utvořili podle zkušeností ze Země. Budeme se muset smířit s tím, že atmosféry jiných planet mohou fungovat velmi odlišným způsobem.

Kovy v atmosféře

Meziplanetární prostor Sluneční soustavy je plný prachu s kovovými prvky. Když se takový prach dostane k planetě s atmosférou, tak ho část obvykle shoří a zůstanou po něm kovové částice, tvořené například železem nebo hořčíkem. Země má k dispozici poměrně výkonné magnetické pole, takže se kovové částice z vesmíru uspořádávají podle jeho magnetických siločar.

TIP: Mise splněna: Sonda MAVEN potvrdila, že Mars přišel o 90 % oxidu uhličitého

Mars ale nemá žádné magnetické pole, které by stálo za řeč. Joseph Grebowsky z NASA Goddard Space Flight Center v Greenbeltu, stát Maryland a jeho kolegové, kteří objevili vrstvy železa a hořčíku v atmosféře Marsu, si proto lámou hlavu, jak se tam takové vrstvy mohou udržet a proč jsou uspořádané podle výšky nad povrchem Marsu. Prozatím ale žádné vysvětlení nemají.

Japonsko zahajuje expedici, která nakonec zamíří tam, kam se zatím žádný člověk ještě nevydal – do zemského pláště. Japonská výzkumná agentura JAMSTEC (Japan's Agency for Marine-Earth Science and Technology) se plánuje provrtat asi 6 kilometry oceánské kůry, tedy pode dnem oceánu.

Pokud se to japonské expedici podaří, tak jako první v historii dosáhnou zemského pláště. Letos koncem léta badatelé JAMSTEC uskuteční předběžnou studii ve vodách u Havaje, které by měla pomoci doladit podobu projektu.

TIP: Odvážný počin: Vědci plánují poprvé se provrtat pod zemskou kůru!

Celý projekt by měl stát kolem 540 milionů dolarů (přes 13,5 miliardy Kč). Uskuteční ho Chikyu, vlajková loď japonských vrtných lodí. Vědci doufají, že se naostro začne vrtat ve dvacátých, nejpozději ve třicátých letech tohoto století.

Liška obecná (Vulpes vulpes) je v České republice zřejmě nejobecněji známou a svým způsobem u široké veřejnosti oblíbenou šelmou. Jako děti jsme se s ní setkávali třeba v Ladových říkadlech, pohádkách a bajkách. Vedle „zlého“ a zatracovaného vlka a vždy dobráckého a trochu přihlouplého medvěda, hrála liška vždy roli sympatické, důvtipné, někdy až vychytralé bytosti. Vždy měla navrch, ať už proti ní stál lakomý sedlák nebo jiná inteligencí méně obdařená zvířata.

Přestože přisuzování lidských vlastností zvířatům neboli antropomorfizace nepatří ke správným biologickým přístupům a často jsou v tomto duchu dělány zcela mylné závěry, v případě lišky se naši předkové až tak moc nespletli. O tom svědčí především to jakým způsobem kmotra liška „dobyla svět“. Patří mezi nejrozšířenější savce vůbec a určitě je nejpočetnější psovitou šelmou.

Lišky všech velikostí a barev

Liška obecná se vyskytuje v rozsáhlém areálu, zoogeografy nazývaném Palearkt, který zahrnuje téměř celou severní polokouli a představuje rozlohu 70 milionů km². V rámci této gigantické oblasti obývá: celou Evropu s výjimkou Islandu, Severní Ameriku až po Mexiko, Asii včetně severu Indického poloostrova, Číny a Japonska a sever Afriky. Člověk se bohužel postaral o její rozšíření i do míst, kde nikdy nežila, a kde jako nepůvodní druh představuje ekologickou hrozbu. Je tomu tak na většině území Austrálie, v Tasmánii a na řadě dalších ostrovů.

Na tak rozsáhlém území, jaké liška přirozeně pokrývá, vytváří každý živočišný druh škálu barevných, velikostních a morfologických odlišností, daných zpravidla vlivem prostředí, které jsou poté zkoumavými biology a taxonomy rozlišeny jako poddruhy. Ani liška není výjimkou a bylo u ní popsáno dokonce 44 poddruhů. Ty se liší především zbarvením, hmotností a proporcemi hlavy, těla a končetin. Na základě Bergmanova pravidla, které zjednodušeně říká, že od jihu k severu roste velikost jedinců daného druhu, jsou poddruhy ze střední Asie a jihu USA výrazně menší než poddruhy z Kanady či Sibiře. Vysvětlení tohoto základního ekologického pravidla tkví ve skutečnosti, že větší jedinec má vzhledem ke svému objemu relativně menší povrch těla než jedinec menší. To větším liškám severských populací umožní lépe hospodařit s tělesným teplem, zatímco pro menší formy z teplých území není tento aspekt nezbytný.

Značná variabilita ve zbarvení se však u lišek vyskytuje i v rámci území obývaného jedním poddruhem. Řada zajímavých barevných odchylek dala vznik barevným mutacím, které našly uplatnění ve faremním chovu lišek na kožešiny. Lišky nazývané modrá, platinová, křížová nebo uhlířka jsou pouze barevné odchylky lišky obecné ustálené chovem na kožešinových farmách.

Lišky míří do centra

Jak je možné, že liška dokázala osídlit tak rozsáhlá území čtyř kontinentů? Odpověď je jednoduchá – liška je nesmírně adaptabilní a dokáže se nejen přizpůsobit mnoha typům prostředí, ale nevybírá si, ani když jde o složení jejího jídelníčku. V rámci palearktického prostoru obývá nejrůznější prostředí od mořských pobřeží po hory do nadmořských výšek 4 500 metrů. Jejím domovem jsou pláně severské tundry, všechny typy lesních porostů, stepi a polopouštní oblasti střední Asie.

Liščí přizpůsobivost jde ale ještě mnohem dál. Mazaný predátor se totiž dokáže zabydlet nejen v téměř jakémkoli přírodním prostředí, ale rovněž v pozměněné kulturní krajině, zcela odlesněné zemědělské krajině a dokonce i v továrních čtvrtích a ve městech. Populace lišek postupně osídlily i některé evropské metropole jako například Londýn, Paříž či Stockholm. Pronikání lišek do sídelní zástavby bylo poprvé zaznamenáno již ve 30. letech minulého století v Londýně a tento trend stále pokračuje. Nejedná se přitom o zvědavé návštěvy z okolí. Lišky uvnitř měst trvale žijí, vyvádějí mláďata v suterénech domů, v zahradách, na skládkách a podobně. V tomto prostředí lišky dokonce dosahují dosud nejvyšší zjištěné populační hustoty.

Početnost lišek, stejně jako všech ostatních predátorů, přímo závisí na potravní nabídce. V pouštích Ománu byla zjištěna hustota jedné lišky na 50 km², obdobně v arktických oblastech připadá na jednu lišku 40 km². V územích s bohatší potravní nabídkou, jako je třeba naše zemědělská krajina, se populační hustota pohybuje v rozmezí 0,5–3 lišky na kilometr čtvereční. Městský nadbytek potravy pak umožní existenci neuvěřitelně početné populace, která byla zjištěna v britském Oxfordu. Tam připadá na kilometr čtvereční neuvěřitelných 30 lišek!

Široce prostřený stůl

Už z výše uvedeného musí být vnímavému čtenáři jasné, že pomyslné potravní mantinely má liška nastaveny nesmírně daleko od sebe. Odborné publikace ji charakterizují jako adaptabilního omnivorního oportunistu. To v zásadě znamená, že jí téměř cokoli, co má v daném místě k dispozici. Nejedná se přitom jen o vlastní kořisti. Liška se živí i rostlinnou potravou a zbytky potravin lidí či domácích zvířat. Její nejčastější kořistí jsou drobní savci, především hlodavci. Příležitostně sbírá ptačí vejce, mláďata na zemi hnízdících ptáků, měkkýše a větší hmyz. Významnou součástí její potravy jsou mršiny uhynulých zvířat.

Především v době zimního nedostatku potravy loví lišky větší kořist do velikosti zajíce či domácí drůbež, bažanty, kachny a podobně. Větší škody mohou způsobit na uměle odchované pernaté zvěři, protože pro myslivecké účely vypouštění bažanti a kachny postrádají základní útěkové reflexy a jsou pro lišky snadnou kořistí. Větší kořist příležitostně loví i v období vyvádění mláďat, kdy se samec i samice musí starat o výživu skupiny věčně hladových potomků. Ve Velké Británii je častou kořistí lišky králík divoký a často je zde viněna i ze zabíjení jehňat.

Obdivovaná i pronásledovaná

Jako většina predátorů, i liška se dostala do staletí trvajícího konfliktu s lidmi. Člověk lišku lovil a loví z několika důvodů, které se v čase měnily i prolínaly. Prvotním důvodem zřejmě byla kvalitní liščí kožešina, využívaná odnepaměti k odívání a krášlení zejména dam. Dalším pádným důvodem byly škody na hospodářských zvířatech a lovné zvěři, neochota člověka – hospodáře a lovce – dělit se s predátorem o něco, co podle názoru mnoha lidí patří jen na náš stůl. Lov na lišku byl tradičně i ceněným loveckým a sportovním zážitkem, který se u lovce násobil s přesvědčením, že zabitím lišky napomůže ochraně drobné zvěře a zájmů farmářů. Dalším důvodem k pronásledování lišek, který byl uplatňován v nedávné minulosti, byla jejich role jako přenašeče vztekliny, nebezpečné virové nákazy.

Už jsme zmínili oblibu této šelmy u určité části populace, a to jak pro její vzhled, tak pro jakousi bystrost a vynalézavost se kterou je schopna sdílet s člověkem pozměněnou krajinu včetně lidských sídel. Velkou Británii kdysi vztah k lišce rozdělil na dva tábory. Jeden z nich obhajoval tradiční hon na lišku pomocí smečky psů jako tradiční součást britské kultury. Druhý tábor, který postupně nabyl vrchu, tento způsob lovu odsuzoval a posléze prosadil i jeho zákaz.

Důsledky neuvážené regulace

Obliba honu na lišku se projevila i v britských koloniích. Jako lovná zvěř byl tento predátor vysazen v polovině 19. století v již zmíněné Austrálii a zdánlivě nevinný čin měl pro místní faunu katastrofální důsledky. Dnes je kvůli přemnožení lišek přímo ohrožena existence mnoha druhů drobných vačnatců, kteří na tak výkonného predátora nebyli evolučně připraveni. Intenzivní lov lišky je dnes paradoxně jedinou možností záchrany původních živočichů. Jakkoli je v tomto případě odstřel lišek oprávněný, zároveň je velice těžké a v širším měřítku skoro nemožné jejich početnost výrazně snížit. Tam, kde byla uměle vysazena, se liška chová jako invazní druh. V novém nepůvodním prostředí chybí evolučně vzniklé, přirozené regulační mechanismy, které udržují početnost predátorů na únosné míře. Těmito mechanismy rozumíme přirozené nepřátele a konkurenty, nemoci, parazity a podobně.

Naopak tam, kde liška žije ve svém přirozeném prostředí, je v jakési rovnováze s potravní nabídkou a nemá smysl snažit se o regulaci její početnosti. Jakékoliv snížení stavu populace formou lovu totiž vyvolá migraci lišek z okolí do uvolněného prostoru. Ty lišky, které na území přežily, navíc reagují na změnu hustoty zvýšením reprodukce. Rodí se a je odchováváno více mláďat a v krátkém období se početní hustota dostane na původní úroveň. Jedna studie ve Velké Británii se pokusila vyhodnotit ekonomický dopad regulace početnosti lišek. Byly spočítány škody způsobené predátory v chovech ovcí a drůbeže a bylo zjištěno, že tyto náklady byly desetinásobně převýšeny škodami, které farmářům způsobili králíci divocí. Jejich populace totiž nepřirozeně narostla, když byly stavy lišek omezeny neuváženým lovem.

Liška v české krajině

V České republice je podle mysliveckých zákonů možné lovit lišku celoročně, včetně doby rozmnožování. Každoročně je tak zastřeleno 60–80 tisíc kusů. Přitom znalosti ekologie, potravní biologie a populační dynamiky těchto zvířat ukazují na oprávněnost hlasů, které požadují omezení doby jejich lovu.

TIP: Byly nejlepším přítelem Evropanů doby bronzové lišky?

Zákaz odstřelu v období rozmnožování má své opodstatnění minimálně z etického hlediska a jeho prosazení v žádném případě nepovede k nárůstu populace. Stejně tak lov lišek, pokud je prováděn legálními metodami, nemůže vést k ohrožení či lokálnímu vyhubení populace. Taková situace by byla vzhledem k ekologickému významu tohoto predátora jistě nežádoucí. Lišky kontrolují početnost drobných hlodavců, plní sanitární funkce v populacích drobné zvěře a při likvidaci mršin uhynulých zvířat. Navíc by bylo bez „kmotry lišky“ v naší přírodě trochu smutno.

Ve svých pamětech Naděžda Durova napsala, že armádní život jí dává velkou svobodu a že má pramalé nadání pro tradiční ženskou roli. Značný podíl na jejím „mužském zaměření“ měl jistě i komplikovaný vztah s matkou.

Místo panenek šavle

Naděžda byla dcerou ruského majora Durova a narodila se roku 1783 ve vojenském táboře v Kyjevě. Otec ji v útlém věku svěřil do péče vojáků krátce poté, co ji málem zabila právě její násilnická matka, která ji vyhodila z jedoucího kočáru. Děvčátko tak vyrůstalo v armádním prostředí mezi carovými vojáky, od kterých se učilo nejen povelům, ale seznamovalo se i se zbraněmi.

Jeho oblíbenými hračkami byly údajně nenabité střelné zbraně a šavle. Naděždina nadání pro službu u jezdectva si všimla její rodina, když se dívce podařilo k údivu všech zkrotit hřebce, kterého všichni považovali za extrémně divokého a nepoddajného. Jelikož však do armády vstoupit nemohla, provdala se v roce 1801 za soudce V. S. Černova ze Sarapulu a o dva roky později porodila syna. Očividně však v manželství příliš šťastná nebyla; ani ve svých pamětech se o svém muži vůbec nezmiňuje. Stále ji to velmi táhlo k vojenskému prostředí.

Statečná amazonka

V roce 1807, když jí bylo 24 let, se převlékla za muže, opustila synka a se svým koněm Alkidem se přihlásila do polského hulánského pluku pod jménem Alexander Sokolov. Poprvé se do bitevní vřavy dostala v témže roce během takzvané války čtvrté koalice mezi Ruskem, Anglií a Pruskem na jedné a Napoleonovou Francií na druhé straně. Ve dvou bitvách se jí podařilo zachránit životy dvou spolubojovníků. Jednomu dala první pomoc pod těžkou palbou a na koni jej vyvezla z boje. Druhým zachráněným byl zraněný důstojník, kterého navíc bez koně ohrožovali francouzští dragouni.

Naděžda Durova mu bez přemýšlení dala svého koně, aby mohl odjet do týlu. Během této takzvané pruské kampaně také napsala dopis rodině, ve kterém vysvětlila důvody svého zmizení. Díky tomu začaly kolovat zvěsti o statečné a srdnaté amazonce, které se donesly až k carovi Alexandru I., jenž se o tuto fámu začal velmi zajímat.

Když se mu Naděždu podařilo vypátrat, pozval ji na audienci do svého paláce v Sankt Petěrburgu. Na cara udělala Naděžda velký dojem, a proto byla dekorována Křížem sv. Jiří a následně ji monarcha povýšil do hodnosti poručíka. Car jí rovněž udělil nové čestné příjmení „Alexandrov“, jež vycházelo z jeho jména.

Zraněna u Borodina

Její mladický vzhled jí však mařil jakékoli naděje na povýšení, jelikož tehdy muži museli mít pořádný knír. Naděžda stále vypadala mladě a jednou se do ní dokonce zamilovala dcera jednoho plukovníka. Byla proto přeřazena od Mariupolského husarského pluku k Litevské hulánské jednotce, aby své „nápadnici“ unikla.

Opět se dostala do boje za Napoleonova tažení do Ruska v roce 1812, kde bojovala v bitvě o Smolensk a v bitvě u Borodina. Tam jí také kanónová koule poranila nohu, ale ona přesto setrvala na svém místě do té doby, dokud jí velitel nenařídil ošetření a rekonvalescenci v týlu. Z armády byla propuštěna v roce 1816 v hodnosti kapitána. Později se setkala s literátem Alexandrem Puškinem, který ji přiměl k tomu, aby sepsala své paměti. Durova jej poslechla a v roce 1836 vydala memoáry pod názvem Kavalerist-děvica. Ani odchod z armády pro ni neznamenal impuls k návratu k ženským rolím a odívání – až do konce svého života nosila mužské šaty.

Skalnatá, neúrodná krajina Cerro Paranal evokuje představu cizího světa, který dokonale kontrastuje s třpytivou kosmickou podívanou. Hlavní objekt na obloze je naše nádherná domovská galaxie, Mléčná dráha, která se táhne přes noční chilské nebe a rámuje ohromeného pozorovatele vlevo. Světlo miliard hvězd se spojuje a vytváří záři Mléčné dráhy, v níž se čas od času objeví velká oblaka tmavého prachu blokující světlo. Tento přirozený jev, zvaný světelné záření atmosféry, je zodpovědný za zelené a oranžové oblasti, které zdánlivě vycházejí z horizontu.

Když se v roce 2014 ocitl Jeremy Meeks na kalifornské policejní stanici za ilegální držení zbraně, ani náhodou ho nenapadlo, že se z jeho profilových fotek stane internetová senzace. Světové – především ženské – publikum uhranuly zejména Meeksovy modré oči a tvrdé, přesto pohledné rysy. Kontroverzní hrdina se tak přes noc proměnil v jedno z nejdiskutovanějších témat na sociálních sítích. 

Jeremy se nakonec s nechtěnou slávou smířil a začal ji budovat do závratných výšin. Od propuštění z vězení koncem loňského března usiloval o kariéru modela, až se mu sen splnil: Letos v únoru stanul „sexy kriminálník“ na prestižní módní přehlídce Philippa Pleina a promenádoval se před řadou celebrit. Má tak nakročeno do světa modelingových špiček.

Když se řekne umění, většina lidí si představí malované obrazy a sochy. Jak ale ukazuje Zenovii Palagniuk, k vytvoření osobitého uměleckého díla mohou stejně dobře posloužit i nástroje, které obvykle s uměleckými díly nespojujeme. Palagniuk pochází z Ukrajiny a k lásce k umění ho podle jeho vlastních slov přivedl dědeček. Od šestnácti let studoval na Lvovské Národní Akademii umění, o tři roky později přesídlil do Spojených států, kde nyní studuje.

Parfémy, výkaly nebo třeba mršiny, čichové prožitky průměrného měšťana byly vskutku různorodé. Pojďme se projít s naším imaginárním Benediktem novověkým městem.

Co to tu zapáchá?