Obrazy, nábytek, bytové doplňky a další předměty, vesměs z viktoriánské éry, jsou k mání tento víkend v aukční síni Matthews v irském Oldcastlu. Největší zájem z celkem 1 100 nabízených předmětů ovšem vzbudila položka číslo 475 – 177 let stará sexuální pomůcka ze slonoviny.

Přestože se čekal značný zájem, skutečnost několikanásobně předčila původní očekávání. Viktoriánská dámská sexuální hračka, která byla původně nabízena za 300 eur se nakonec prodala za 3 200 eur (přibližně 84 tisíc korun). Zájem projevila celá stovka kupujících ze 40 zemí celého světa. Úspěšným dražitelem se nakonec stal neznámý kupec z USA.

Podle majitele aukční síně Damiena Matthewse šlo o jeden z nejzajímavějších kousků, jaký se v jeho aukční síni prodal. „Bylo to celkem šílené a zájem nás opravdu překvapil. Dostali jsme nabídky z muzeí, od majitelů sex-shopů, hospodyněk i lékařů,“ popsal průběh divoké aukce Matthews.

Vzácná pomůcka ze slonoviny byla vyrobena v Indii v roce 1840, později ji jako dárek pro milovanou manželku nechal vyzdobit bohatý obchodník v Číně. V průběhu časů doputovala až do Irska, kde byla nedávno znovu objevena. V prudérní viktoriánské éře nebyly podobné erotické hračky považovány za sexuální pomůcky, nýbrž za léčebné nástroje.

Kořeny výroby parfémů sahají daleko do dávných dob. Míchání směsí často hraničilo s alchymií a proces výroby se záhy stal vysoce ceněným řemeslnickým odvětvím. Podobná praxe se s výjimkou středověké přetržky udržela po celé lidské dějiny až do současnosti. 

Smyslné vůně starověku

Za proslulé výrobce parfémů byli považováni Egypťané. Egyptské parfémy určené pro běžné používání spoléhaly především na směsici vůní, která v lidech vyvolávala sexuální touhu. Tyto živočišné pachy se však připravovaly ze surovin, které přiváželi do Egypta obchodníci z dalekých krajin, a jejich pořízení bylo velice nákladné. Parfémy se staly luxusním zbožím, jehož zakoupení si mohla dovolit jen nejbohatší vrstva obyvatelstva.

Parfémům podlehla i řecko-římská civilizace. Parfémy posedlí Řekové dokonce rozprašovali vonné esence po svých příbytcích, olejovali svá těla a rozmanité vůně tak doprovázely celý jejich život. Obliba vůní ve starém Řecku dopomohla k vyvinutí prvních „značkových“ voňavek. Z dobových pramenů tak známe například parfém zvaný Megallium, který vyráběl jistý Megallos. 

Zápach středověku a orientální ingredience

Době středověku by se s mírnou nadsázkou dalo přiřknout přízvisko „zapáchající“. Úroveň hygieny s odezněním antiky prudce klesla a jedinou vůní se stal tělesný pach. Příprava a kombinování esencí se však udržela u zjemnělé a kulturně vyspělejší arabské civilizace. Po křížových výpravách, během nichž kontakty s Araby zesílily, si voňavky opět našly cestu do Evropy a získaly si zde novou oblibu. 

S přicházejícím moderním věkem si parfémy pomalu získávaly přízeň bohatého obyvatelstva a stávaly se opět nedílnou součástí hygieny. K masovějšímu rozšíření však došlo teprve v 19. století, kdy se na základě nových postupů výroby cena parfémů o něco snížila. Vonné esence se dostaly do šatníků vznešených dam, aby se zde ustálily natrvalo. 

Pokroku vděčíme za technologii zvanou hyperspektrální zobrazování. Přístroje umožňující nahlédnout do útrob lidského těla jako rentgen nebo ultrazvuk samozřejmě existují už dnes, mají však zásadní nedostatky: Jsou velmi drahé a „vidí“ pouze některé části elektromagnetického spektra.

Naproti tomu zařízení využívající hyperspektrální zobrazování kombinují několik pásem elektromagnetického vlnění, čímž se oblast, kam mohou proniknout, značně rozšiřuje. Ještě významnější je fakt, že tyto přístroje mají být přenosné a cenově dostupné – „superzrak“ se tak velmi pravděpodobně stane každodenní realitou. Typickým příkladem již dnes používané hyperspektrální technologie jsou vojenská noční vidění doplněná termokamerou, jež umožňují vidět lidské teplo (podobné zařízení použila speciální americká jednotka SEAL při zabití teroristy Usámy bin Ládina už v roce 2011). 

Na silnice i do obchodu 

Jakmile budeme schopni spatřit dosud neviditelné, značně se zjednoduší například dopravní situace na silnicích a dálnicích – a to jak pro běžné řidiče, tak pro autonomní vozidla. Díky nové technologii jasně uvidíme skrz mlhu i déšť a systém nás také třeba dopředu upozorní na přítomnost většího objektu v naší blízkosti, ať již půjde o převrácenou popelnici, zatoulanou srnu, či díru ve vozovce.

Podle futurologů umožní zmíněná platforma vytvořit celou řadu praktických a cenově dostupných zařízení a aplikací: Například milovníky zdravé stravy jistě potěší mobilní aplikace, která zvládne proskenovat jakoukoliv potravinu, načež předloží její nutriční hodnotu i doporučení, zda je jídlo „bezpečné“. Hyperobrázek bankovního šeku nám zase obratem potvrdí, je-li dokument pravý, či nikoliv.

Je 28. dubna 1945 pár minut po čtvrté odpoledne. U vily Belmonte v italské vesnici Giulino di Mezzegra zastavuje automobil s devíti muži a jednou ženou. Vystupuje z něj svržený italský vůdce Benito Mussolini, jeho milenka Clara Petacciová a muž, který se jim představil jako jejich zachránce. Komunista Walter Audisio známý jako partyzánský plukovník Valerio se naopak chystá vykonat rozsudek smrti. Dvě pistole selhávají, Valeriovi proto svoji zbraň podává spolubojovník Michele Moretti. Pět výstřelů ukončuje život duceho i jeho milenky. Vyšly z neobvyklého samopalu francouzské výroby Pistolet Mitrailleur de 7,65mm MAS modèle 38.

Bergmann MP18/1 jako vzor

Počátek této zbraně sahá ke konci Velké války. Francouze inspiroval německý samopal Bergmann MP18/1 a brzy po uzavření příměří začali s jeho intenzivním testováním. Roku 1921 byl zadán požadavek na vývoj vlastního samopalu. Ten v Section Technique de l’Armée (technickém oddělení francouzské armády) vyústil v roce 1924 v konstrukci PM (Pistolet Mitrailleur) STA 1924, přímého předchůdce pozdějšího MAS 38. Po úspěšných zkouškách armáda objednala osm tisíc samopalů tohoto typu. Vyrobit je měla továrna Manufacture d’Arme de Saint-Etienne (MAS) pod názvem MAS 24.

Slibný začátek francouzských samopalů ale skončil už po vyrobení prvního tisíce kusů. Ve zpomalení jejich vývoje a produkce se odrazila také nákladná stavba Maginotovy linie. I tak ale ve zbrojovce MAS na samopaly úplně nezanevřeli. Naopak navrhli do armádní výzbroje několik různých typů a v roce 1936 experimentální S.E. MAS 35. Měl neobvyklou ráži – 7,65 mm a armáda ho odmítla. Zbrojovka se ovšem nevzdala a pokračovala ve vývoji. V roce 1938 tak mohla představit MAS 38, zbraň, která se vyznačovala řadou zvláštností a působila komplikace při výrobě. Většinu zbraně s neobvyklou a zajímavou konstrukcí museli puškaři vyrábět zdlouhavě frézováním a soustružením.

Závěr vychýlený z osy hlavně

MAS 38 měl dynamický závěr s předzápalem, což znamená, že k nápichu zápalky docházelo ještě před úplným uzavřením závěru. Setrvačnost předklouzávajícího závěru přitom brzdila otevírání nábojové komory na počátku výstřelu. Závěr měl dlouhou dráhu zákluzu, která navíc s osou hlavně svírala určitý úhel. Právě kvůli tomu docházelo v porovnání s jinými konstrukcemi k většímu tření závěru.

Vratná pružina se nacházela v dutině dřevěné pažby. K napínání závěru sloužilo šoupátko suvně uložené ve stěně pouzdra závěru, při střelbě ale zůstávalo v klidu. Zanesení prachu dovnitř zbraně bránila záklopka, kterou se po vyjmutí zásobníku uzavíral příslušný otvor v pouzdru závěru. Samopal se zajišťoval sklopením spouště vpřed, střílet se dalo pouze dávkami. Mířidla sestávala z mušky a dvou sklopných plátků pro střelbu na 100 a 200 m, nacházela se vlevo od středové osy.

Při začátku výroby armáda naznala, že zbraň je pro ni až příliš kvalitně zpracovaná, výrobně náročná a drahá. První kusy z vyrobené série tak putovaly místo k vojákům k jedné z policejních složek. Po německé okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 francouzská armáda ale přehodnotila své postoje a rozhodla se objednat 19 500 samopalů. Předchozí krátkozrakost v postoji k samopalům a také náročná výroba MAS 38 se ovšem negativně projevily v pomalých dodávkách. První kusy dostala armáda v lednu 1940 a k bojovým jednotkám je stihla poslat v květnu téhož roku. Do kapitulace o měsíc později armáda převzala celkem 1 958 kusů.

Pro Němce a vichisty

Výroba zbraně ale po pádu Francie neskončila. Pod dohledem Němců s ní v Saint-Etienne pokračovali především pro potřeby vichistických ozbrojených složek. Kvality francouzského samopalu využili i přímo okupanti – kořistními kusy pojmenovanými MP 722 (f), kde f v závorce znamenalo francouzský, vyzbrojovali své jednotky ve Francii. Další převzali po obsazení zbytku země v listopadu 1942. Právě s Němci se tak později pravděpodobně dostala do Itálie zbraň, která zabila duceho.

Podle nejpravděpodobnější verze ji partyzáni ukořistili po některém z bojů s Wehrmachtem okupujícím sever země. Konec války neznamenal zastavení výroby MAS 38 – produkoval se až do roku 1949, přestože Britové po válce nabídli Francii z přebytků své stenguny. Důvod zachování vlastního samopalu ležel ve snaze udržet zaměstnanost.

TIP: Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

Ve Francii jej až do padesátých let používali policisté a obě strany bojující v Indočíně, kde se právě rozhořívala válka mezi Francouzi a vietnamským osvobozeneckým hnutím. Vietnamci s MAS 38 bojovali také v následující občanské válce mezi roky 1959–1975, a to v jednotkách jihu i komunistického severu. Celková výroba MAS 38 dosáhla zhruba 200 000 kusů. Jeho nástupcem se stal proslulý MAT 49, který u policejních jednotek slouží dodnes, oba typy se používaly jistou dobu souběžně.

Všichni čekají na létající osobní auta, ale první možná ve skutečnosti dorazí létající taxi. Německá společnost Lilium Aviation vyzkoušela bezpilotní prototyp létajícího taxi Eagle.

Stroj s kolmým startem a kolmým přistáním je poháněný elektřinou, která roztáčí 36 dmychadel. Po úspěšném prvním letu teď bude následovat série letových testů, které prověří konstrukci prototypu, včetně změn letu z vertikálního na horizontální a naopak.

TIP: Revoluční letoun: V Americe dokončili testy prototypu stroje X-plane

Lidé společnosti Lilium počítají s tím, že v roce 2019 by měl vzlétnout pilotovaný pětimístný model. Ten by měl potřebovat k provozu pouhých 10 procent energie nutné pro kvadrikoptéru podobné velikosti. Přitom bude mít dolet přes 300 kilometrů a bude dosahovat rychlosti letu až 300 kilometrů za hodinu. Samozřejmostí by měl být důmyslný bezpečnostní systém, který omezí možné katastrofy na minimum.

I během koloběhu zabíjení a umírání se vojáci všech zúčastněných stran potřebovali nějak rozptýlit. Odvahu jim měl dodat roztomilý plyšák.

V čele s medvědem

Cosselbär byl maskotem 1. oddělení 35. tankového pluku 4. tankové divize vedené majorem Hansem-Detloffem von Cosselem. Třicátý pátý tankový prapor měl totiž ve znaku rudého medvěda a mnohé z tanků tak zdobilo jeho vyobrazení. Snímek vznikl během operace Kutuzov v ruském Lgově na počátku roku 1943 a méďa sedí na tanku Panzerkampfwagen IV. Na krku mu visí vysoké vojenské vyznamenání zavedené Adolfem Hitlerem roku 1939 - von Cosselův vlastní Rytířský kříž Železného kříže. Sedmadvacetiletý von Cossel o několik týdnů později padl v boji poblíž města Orjol. 

Černé díry na nás vykukují z rovnic Einsteinovy teorie obecné relativity, a přesto jsou tajuplné, extrémní, a možná i strašidelné. Asi jen málokdo by si přál, aby se nám někde za humny zhroutila gigantická hvězda, v jejíchž vnitřnostech by vznikla černá díra hvězdné velikosti. Podle toho, co víme, by nešlo o právě příjemného souseda. Ve vesmíru však existují i černé díry, ve srovnání s nimiž představuje zhroucená hvězda naprosto titěrnou gravitační anomálii. A jejich název to jasně dokládá. Řeč je o supermasivních černých dírách. Nevíme o nich mnoho, ale jsou naprosto… fascinující. 

Impozantní giganti

Supermasivní černé díry jsou vážně impozantní. Nelze je sice pozorovat přímo a jejich rozměry nepatří ve vesmírné lize k nijak omračujícím, ovšem jejich hmotnost stojí za to – jedná se o statisíce, miliony, a někdy i miliardy Sluncí. V porovnání s černými dírami hvězdných velikostí vykazují překvapivě nízkou hustotu, pokud za hustotu považujeme jejich hmotu vydělenou objemem uvnitř Schwarzschildova poloměru, tedy poloměru nerotující černé díry. Supermasivní černé díry mají v takovém případě nižší hustotu než voda.

Dále je zajímavé, že slapové síly na horizontu událostí supermasivní černé díry jsou kupodivu mnohem slabší než u černé díry hvězdné velikosti. Ve skutečnosti by prý průzkumník na horizontu supermasivní černé díry o hmotnosti deseti milionů Sluncí pociťoval zhruba totéž jako na povrchu Země. Slapové síly by ho rozervaly až hluboko v nitru vesmírného obra. 

Jak zvážit černou díru?

Pravdou zůstává, že pokud jde o samotnou jejich hmotu, víme o zmíněných objektech jen velmi málo. Zatím jsme složitě odhadli hmotnost pouhých několika desítek supermasivních černých děr. Potíž tkví hlavně v tom, že se nacházejí poměrně daleko. Donedávna jsme je „vážili“ pozorováním pohybu okolních hvězd, případně ionizovaného plynu. Zmíněná metoda nejlépe funguje v eliptických a čočkových galaxiích a také u velmi vzácných objektů s přirozeným, astrofyzikálním maserem (masery zesilují mikrovlny pomocí stimulované emise záření).

Tim Davis a jeho kolegové nedávno navrhli, jak by bylo možné elegantně zjistit hmotnost mnohem většího počtu supermasivních černých děr z okolních galaxií za výrazně kratší dobu. Trik spočívá ve sledování pohybu oxidu uhelnatého v oblacích vodíku. Vědci dokázali odvodit hmotnost gigantických objektů z hybnosti obíhajícího plynu. Názorně to předvedli na supermasivní černé díře, jejíž přítomnost předpokládáme v útrobách oblíbené a relativně blízké čočkové galaxie NGC 4526 ze souhvězdí Panny ve vzdálenosti asi 55 milionů světelných let. Její hmotnost astrofyzici nakonec odhadli přibližně na 450 milionů Sluncí. Davisovu metodu lze použít i pro spirální galaxie; umožňuje změřit supermasivní černé díry v galaxiích s významným množstvím galaktického plynu, do vzdálenosti zhruba 250 milionů světelných let.

Rentgenové spektrum a rotace 

V případě horkokrevných supermasivních černých děr v nitru aktivních galaxií můžeme jejich vlastnosti odvozovat z emisí rentgenového záření. Guido Risaliti a jeho tým nedávno s pomocí moderních observatoří NuSTAR (NASA) a XMM-Newton (ESA) získali velmi kvalitní rentgenová spektra záření z centra oslnivě aktivní spirální galaxie s příčkou NGC 1365 ze souhvězdí Pece, vzdálené asi 56 milionů světelných let. 

Supermasivní černé díry obklopuje akreční disk hmoty, která kolem giganta rotuje zběsilou rychlostí. Z Einsteinových teorií vyplývá, že čím rychleji černá díra rotuje, tím těsněji ji její akreční disk obtáčí. A čím blíž k černé díře se akreční disk nachází, tím více gravitace ohýbá rentgenové záření, jež obří objekt vyzařuje do okolního vesmíru. Risalitiho tým použil získaná rentgenová spektra k vůbec prvnímu určení rychlosti zmíněné rotace. Dospěli k závěru, že dotyčná supermasivní černá díra o hmotnosti kolem dvou milionů Sluncí se pohybuje tak rychle, jak jí to jen Einsteinovy rovnice dovolí – tedy téměř rychlostí světla.

Vesmírní rekordmani

Jednoznačné doklady vyplývající z pohybu hvězd a galaktického plynu máme sice jen o hrstce supermasivních černých děr, postupně však vychází najevo, že se nacházejí v nitru prakticky každé galaxie a zásadním způsobem ji ovlivňují. Svou zdrcující gravitací ji v podstatě drží pohromadě. Zdá se, že černý gigant obvykle odpovídá asi 1 ‰ hmotnosti galaxie, v níž sídlí. Najdou se ovšem i extrémní případy: Ve skromném souhvězdí Rysa se ve vzdálenosti 12 miliard světelných let vyjímá neuvěřitelná eliptická galaxie APM 08279+5255, jež má mimo jiné ve svém středu supermasivní černou díru o hmotnosti 23 miliard Sluncí, která se většinou považuje za nejhmotnější známý objekt svého druhu ve vesmíru.

V poměrně malé čočkové galaxii NGC 1277 vzdálené 220 milionů světelných let odhalili astronomové v roce 2012 supermasivní černou díru o hmotnosti 17 miliard Sluncí, což odpovídalo 14 % veškeré hmoty galaxie. Nicméně se zřejmě jednalo omyl – zmíněný objekt dosahuje „pouze“ třetinové hmotnosti, přesto jde samozřejmě o omračující hodnotu. Na druhé místo se tak řadí supermasivní černá díra v nitru eliptické galaxie NGC 4889 ze souhvězdí Vlasy Bereniky ve vzdálenosti 300 milionů světelných let. Její hmota se nejčastěji odhaduje na 21 miliard Sluncí, a někdy i na výstředních 37 miliard. Mimořádná je rovněž supermasivní černá díra v centrální galaxii kupy Fénix ve stejnojmenném souhvězdí. Podle našich pozorování totiž nezřízeně roste: zvětšuje se o ekvivalent 60 Sluncí ročně, což vyvolává otázky, kdy se zastaví. 

Naopak asi nejmenší známá supermasivní černá díra se nachází ve vzdálenosti 55 milionů světelných let v galaxii NGC 4178 z kupy v Panně. Jde o poměrně zvláštní spirální galaxii bez galaktické výdutě a vědci se dlouho domnívali, že centrálního giganta postrádá. Rentgenová a rádiová pozorování však v roce 2012 potvrdila, že v jejím nitru přece jen supermasivní černá díra sídlí, pouze dosahuje velmi skromných rozměrů – její hmota odpovídá zhruba 200 tisícům Sluncí. 

Pokračování příště

Křečci chovaní v zajetí se často uchylují ke kanibalismu. Nejde však jen o poruchu vyvolanou stresem z omezeného životního prostoru, protože pojídání svého potomstva se nebrání ani jedinci žijící volně v přírodě. Mezi mnohými takto „postiženými“ druhy figuruje mimo jiné křeček polní, který dokonce patří k silně ohroženým hlodavcům: V jeho případě se vědci původně domnívali, že za úbytkem populace stojí příliš hluboká orba, jež zvířatům ničí obydlí.

TIP: Z francouzských křečků se kvůli kukuřici stávají šílení kanibalové 

Postupně se ovšem do centra pozornosti dostalo také zmíněné patologické jednání, kvůli kterému postižené samice odchovají zhruba jen 5 % mláďat. Potomstvo navíc nesežerou v nějakém záchvatu vzteku, ale usmrtí jej a poté uloží vedle dalších zásob, aby ho zkonzumovaly později. Co je příčinou tak neobvyklého jednání? Překvapivě – nadbytek kukuřice v jídelníčku. 

Zabít kvůli vitaminům

Kukuřice je totiž velmi chudá na bílkoviny, které tělo potřebuje k výrobě dostatečné zásoby niacinu, tedy vitaminu B3. Jeho spotřeba ve zdravém organismu je přitom ze všech vitaminů nejvyšší, hned po kyselině askorbové známější jako vitamin C.

V oblastech, kde odolná a výnosná kukuřice vytlačila ostatní plodiny, neměli zkrátka křečci na výběr a přešli na nejdostupnější zdroj potravy. Zejména samice oslabené březostí ovšem začaly pociťovat nedostatek bílkovin, a vyřešily jej bizarním, avšak nejpříhodnějším způsobem – konzumací vlastních novorozených mláďat. Alespoň krátkodobě se tak vyhnuly plnému rozvoji komplikací souvisejících s nedostatkem niacinu, kdy jim černá jazyk a zahušťuje se krev. Lidé se však podobným způsobem před následky kukuřičné diety chránit nedokázali. 

Řešení hladomoru

V 18. století nastala v Evropě populační exploze, v jejímž důsledku pak došlo k rozsáhlým hladomorům. Na rozdíl od předchozích staletí však byla již společnost dostatečně technologicky vyspělá, aby zabránila vylidnění celých oblastí. Pokud nepočítáme skutečně ničivá hladová léta (jako například rok 1740 v Irsku, kdy bramborová plíseň zlikvidovala úrodu, načež zemřelo 38 % populace), vedl nedostatek potravy spíš k hromadné podvýživě než k umírání. Podobný vývoj můžeme sledovat také v Americe 19. století, kde přirozený přírůstek ještě znásobovali imigranti přicházející z Evropy. 

Prudký populační „boom“ znamenal zvýšenou poptávku po výnosných a odolných plodinách, jako je právě kukuřice. Rostlina se proto stala v mnoha oblastech nekriticky protežovanou a zejména u žen tvořila hlavní a téměř jedinou část jídelníčku. Ještě v generaci našich prababiček totiž platilo, že muž-hospodář dostává to nejlepší, zatímco jeho družka má jídlo druhé jakosti a navíc z něj podstrojuje dětem.

Hrubá kůže

Podobně „šizeným“ ženám a případně velmi chudým mužům tudíž scházel niacin, bez nějž pak v jejich těle správně nefungoval buněčný metabolismus. Následně u nich propukala nemoc zvaná pellagra – spojení slov „pelle“ a „agra“ znamená v překladu „hrubá kůže“. Název odráží jeden z řady klasických symptomů onemocnění, tedy rozšíření zatvrdlé a zjizvené kůže na rukou a v okolí krku. K dalším pak patří nechutenství, průjmy, otok jazyka a především demence, často spojená s agresivitou. Pokud nedojde k úpravě jídelníčku, asi polovina pacientů do čtyř až pěti let od propuknutí choroby zemře. 

Zhoubná nemoc byla natolik rozšířená a děsivá, že zanechala hluboký otisk i v těch nejméně předvídatelných oblastech lidského života. Do značné míry například formovala tvář moderního upíra, kterou nejvíc ovlivnil román Abrahama Stokera Drákula. Porovnáte-li představu o moderním „krvesaji“ se symptomy pellagry, narazíte na celou řadu společných znaků.

Kukuřičná kaše

Když hlavní hrdina románu Jonathan Harker přijíždí do Rumunska, je mu předložen pokrm nazývaný mămăligă. Pod tajuplným názvem se však skrývá obyčejná kukuřičná kaše z mouky a vody. Dieta chudého kraje byla přitom ideální právě pro vznik a rozvoj pellagry. Záhadná nemoc navíc nahrávala pověrčivé a úzce sevřené komunitě, která pevně věřila, že se mrtví vracejí, aby si s živými vyrovnali účty. Pokud tedy někdo zemřel za podivných okolností a krátce nato se začaly stejné symptomy projevovat i u lidí z okolí, měli všichni jasno. Nikoho nenapadlo, že by postižení mohli trpět stejnou nemocí. 

Pellagra pak může vysvětlit i hlavní znak upírů – bílé tesáky, jež tak rádi noří do hrdla svých obětí. Zmíněný Abraham Stoker popsal Drákulu následovně: „Hrabě se usmál, a když se mu horní ret poodhrnul nad dáseň, podivně vynikly dlouhé, ostré jeho psí zuby.“ Podobné signály přitom nacházíme i u lidí trpících pellagrou. Jejich jazyk je totiž tak oteklý, že nemocné nutí mít pootevřená ústa, což zvýrazňuje jejich zuby. Další symptom – rudé a naběhlé rty – je obzvlášť zřetelný v popisu Drákulových nevěst: „Všechny tři měly zářivě bílé zuby, jež leskly se jako perly proti jejich smyslným rtům.“

Vynechaný detail

Drákula se jako každý upír vyhýbá dennímu světlu – sluneční paprsky přitom nedělají dobře ani pacientům s pellagrou. Spojení s nemocí lze nalézt také ve zvláštním zjevu netvora: „Celkově byl nezvykle bled.“ Kromě typických ložisek hrubé hnědé kůže se totiž při chorobě objevuje i zcela opačný fenomén, tj. pokožka jemná, bledá a skoro zářící. Nedostatek opálení je navíc logickým důsledkem nemoci a snahy vyhnout se slunci.

Drákula se dál svému hostovi omlouvá, že s ním nepovečeří, a na ztrátu apetitu, či dokonce neschopnost jíst si stěžují i jeho nešťastné oběti. Pellagru totiž provází rovněž nechutenství. Jiný symptom – průjem – je ovšem natolik bytostně tělesný, že se pro přízračného upíra ani umírající pannu nehodil, a Stoker ho tudíž vynechal.

Hrůza bez důvodu

Kvůli nedostatku niacinu však především degeneruje mozek: Symptomy pellagry zahrnují také panické záchvaty, bezdůvodnou agresi, deprese a nespavost. Vnitřní neklid popisuje Stoker například u nešťastné Lucy Westenrové, kterou Drákula pokouše: „Což nechcete spáti?“ Na což žena odpovídá: „Nikoliv, bojím se.“ Všechny oběti upírů v díle navíc hovoří o nervozitě, vidinách, předtuchách a neopodstatněné hrůze.

TIP: Pravda o skutečném Draculovi: Krutý sadista i spravedlivý vzdělanec

Pellagra samozřejmě nebyla jediným důvodem vzniku obrovského mýtu kolem hraběte Drákuly. S vampyrismem se spojovala celá řada nemocí – mimo jiné tuberkulóza, anémie, porfyrie, sněť či vzteklina. Samotné slovo „nosferatu“ (z názvu legendárního německého filmu z roku 1922, který Stokerův příběh převedl na plátno) navíc pochází z řeckého „nosoforus“, což volně přeloženo znamená „nositel moru“ – a jako mor se v minulosti označovalo téměř cokoliv, včetně špatné nálady.

Na jednoduché lékařské vysvětlení má také víra v upíry příliš mnoho mystických rozměrů. Neexistuje důvod, proč by nemocné pellagrou mělo jakkoliv ovlivnit stříbro, svěcená voda či česnek. Choroba tedy rozhodně nepředstavovala jediný vliv, pod kterým se vampýrský mýtus formoval – stala se však prvkem zcela zásadním. 

V letech 1815–1821 se stal ve Vídni velkou módou dětský balet. Při vší chvále se však na adresu baletu ozvaly i kritické hlasy. Především vadilo, že se pozornost diváků soustřeďovala na dívky předpubertálního a pubertálního věku. Činnost dětského baletu nakonec ukončil císařský zákaz.

Utajovaný skandál

Jedním z nejhorlivějších návštěvníků tohoto baletu byl kníže Alois Václav Kounic (1774–1848). Tento vnuk slavného kancléře Václava Antonína z Kounic byl černou ovcí rodiny. Žil v přepychu a bez společenských ambicí. Po necelé dva roky sice zastával funkci rakouského vyslance u Svatého stolce v Římě, roku 1819 byl ale odkud pro nepřístojné chování odvolán. 

Večer 6. července 1822 byl kníže ve svém vídeňském domě zatčen. Policie sledovala chování knížete už delší dobu, ale dala si na čas než zasáhla. Šlo přece jen o vysoce postavenou osobu, která se těšila ochraně dvora. S Kounicovým zatčením však všechny ohledy padly.

Při vyšetřování, které probíhalo v utajení od června do září 1822, vypovídaly desítky dívek, vesměs ve věku 13–17 let. Mluvily o sexuálních praktikách knížete a velmi podrobně popisovaly, jak byly vystavovány psychickému tlaku a rafinovaně „zbavovány panenství“. Dělo se tak s pomocí kuplířek a často se souhlasem rodičů dívek, kteří byli k zděšení soudců ochotni za peníze vycházet vstříc knížecím choutkám.

Císařův rozsudek

Vzhledem k delikátnosti případu i s ohledem na rodinu knížete (byl ženat a měl tři dcery) císař naléhal na ukončení vyšetřování. Dvorním dekretem z 27. září 1822 nařídil, aby byl provinilec propuštěn z vazby, podřízen přísnému policejnímu dohledu a vypovězen z Vídně na své moravské statky.

Protože podle hlášení brněnského policejního ředitelství kníže ve svých sexuálních praktikách pokračoval i zde, byl na něj vyvinut tlak, aby opustil území monarchie. Odešel do Paříže, kde zemřel v zapomnění roku 1848. Po jeho smrti přešlo kounicovské dědictví na českou hraběcí linii rodu.