Když je řeč o nálezech v jantaru, obvykle si představíme polapenou mušku, komára nebo třeba pero nějakého dinosaura. Paleontologové tam ale nedávno našli něco velmi zajímavého, co je nám hodně blízké.

Není to opička zalitá pryskyřicí, ale její parazit. V Dominikánské republice totiž objevili jantar z doby před 20 až 30 miliony let, který ukrýval nasáté klíště. Parazit podle všeho sál na opici, tedy na nějakém našem vzdáleném příbuzném. Na klíštěti jsou přesně takové stopy, jaké na klíšťatech zanechávají opice, když se navzájem čistí.

TIP: Dávný předek Černé smrti objeven v jantaru starém 20 milionů let

Nejlepší ovšem je, že vědci z klíštěte vytáhli úplně první zkamenělé červené krvinky savce, s nimiž jsme se kdy setkali. Tyto krvinky byly ještě navíc infikované prvoky klíštěnkami (Babesia), které jsou příbuzné původcům malárie.

Američtí vojenští vývojáři DARPA po několika letech vývoje dokončili letové testy zmenšeného prototypu revolučního stroje, elektricky poháněného letounu s kolmým startem a přistáním, který je známý jako X-plane.

Jde o jeden z nejvíce novátorských a zároveň nejpodivnějších modelů letounů, na jejichž vývoji se v současné době reálně pracuje. Prototyp X-plane postavila společnost Aurora Flight Sciences. Pohon stroje zajišťuje celkem 24 dmychadel s elektromotorem, které jsou rozloženy po obou dvojicích křídel.

TIP: Program Tern: DARPA připravuje exotické drony s kolmým startem

Podle specialistů DARPA dopadly testy velmi dobře a prototyp prokázal výborné letové vlastnosti. Kromě samotného netradičního designu a pohonu prototyp testoval i řadu dalších nových technologií, včetně 3D tištěných plastových konstrukcí nebo aerodynamických povrchů.

První zmínky o zubrech je možné nalézt už u řeckého historika Heródota v 5. století před naším letopočtem. Tato mohutná zvířata, která váží bezmála tunu a v kohoutku měří jeden a půl metru, byla často spoluaktéry bojů v římských arénách. Mnohdy přes tři metry dlouhý tvor byl samozřejmě i oblíbeným terčem lovců. Přes neustálou pozornost těch, kdo toužili po mase nebo jen hledali povyražení, žilo zubrů ještě ve středověké Evropě velké množství.

Dobové záznamy ovšem podrobně vyprávějí o velkolepých „zábavách“ šlechty, které vedly k neustálému snižování zubří populace. Tak třeba v roce 1430 pozval litevský kníže Vitovat do Lucka ve Volyni sousední knížata k sedmitýdenním hodům a každý týden jim nabídl sto zubrů na rožni. Zubři se začali vytrácet. Nejprve zmizeli ze západní Evropy, vytratili se i na území dnešního Česka. Ustupovali před lovci, ale lidé je našli všude. Na přelomu 18. a 19. století zůstalo z kdysi obrovského množství jen malé stádo v hustých lesích Bělověžského pralesa na území Polska.

Zubří území

Již několik let mě největší savec Evropy láká k fotografování, a to nejen proto, že jeho osud i vzhled je podobný americkým bizonům. V menších či větších oborách se s tímto kolosem lze setkat na několika místech Evropy – například v Bavorském národním parku nebo v prostorné oboře v Topolčankách. Obě místa jsem navštívil, ale výsledek rozhodně nebyl podle mých představ.

TIP: Život rysa ostrovida aneb Návrat evropského tygra se zatím nekoná

Náhoda tomu chtěla, že jsem měl později možnost navštívil Bělověžský národní park, kde zubři žijí v největším počtu. Na týden jsem se stal hostem ředitelství parku, které se nachází v malé obci Bělověž v centru parku na polské straně. Prales překračuje hranice a nachází se nejen v severovýchodní části Polska, ale také v severozápadním Bělorusku. Celková rozloha je asi 1 250 kilometrů čtverečních a v roce 1992 se polská i běloruská část dostala na seznam světového dědictví UNESCO.

Propad a odraz ode dna

I v Bělověži, této „zubří baště “ měla ovšem zvířata kdysi namále. Při prvním sčítání v roce 1809 se zjistilo, že tu žije už jen asi 350 kusů. Lidé si jich začali vážit, a tak i přes carské lovy bylo na počátku první světové války v Bělověžském pralese napočítáno 727 zubrů.

Během první světové války se ale prales dostal do oblasti aktivních bojů. Němečtí vědci si byli vědomi, že je nutno zubry chránit a vymohli na velitelství zákaz odstřelu. Jenže jakmile se vojáci dostali do pralesa, velká chlupatá zvířata pro ně byla příliš lákavým terčem. Zákaz odstřelu téměř nikdo nerespektoval, a tak na konci první světové války zbylo jen několik desítek kusů, které postupně vybili pytláci. Dne 1. února 1921 zastřelil lesník Bartoloměj Spakovicz posledního zubra – samici. Zubři byli počátkem minulého století ve volné přírodě zcela vyhubeni.
Pro obnovení chovu byla použita zvířata žijící v oborách a zoologických zahradách. V roce 1925, kdy se začalo s cíleným obnovováním populace, zůstalo naživu pouhých 60 jedinců.

Obři se schovávají

V Bělověžském pralese dnes žije asi 700 kusů, na rozlehlém území v polské části je jich asi polovina. I přes jejich velikost ale vůbec není snadné zubry nalézt. V létě je setkání s nimi spíše velkou náhodou. Týdenní intenzivní průzkum v divočině pralesa, na němž se podíleli nejen ochránci, ale také lesníci, nemělo žádný výsledek. Zvířata se před námi zřejmě schovávala a i vedení parku dávalo ke konci týdne najevo nervozitu způsobenou nečekaným nulovým výsledkem.

Až den před odjezdem svitla naděje. Jeden z ochranářů volal že, našel stádo, ale když jsme se po půlhodině dostali na místo, našli jsme jen čerstvé zálehy a trus. Mnohametrákové kolosy se vypařily jako duchové, za něž jsme je ostatně po bezvýsledném pátrání pomalu začali považovat. Jako nedostatečná náplast nám byla umožněna návštěva obory, kde je pro případ nemoci nebo jiné nepředvídatelné katastrofy zachováván genofond tohoto plemene. Obora se ovšem podobala těm, které jsem již navštívil ...

Duchové ožívají

Rozloučili jsme se s tím, že určitě musíme přijet v zimě. A vzhledem k tomu, že šlo o zimu se skutečnými mrazy a množstvím sněhu, dostali jsme brzy zprávu, že máme přijet. Doba na pozorování zubrů je prý ideální. Okamžitě jsme vyrazili na cestu a ubytovali jsme se přímo v hotelu, který patří Národnímu parku. Ráno v osm nás v recepci vyzvedl průvodce a společně jsme vyrazili autem do lesa. Po několika kilometrech jízdy protaženou lesní cestou jsme přijeli k palouku, na kterém byl traktor s valníkem sena. Vystoupili jsme do mrazivého vzduchu a ještě za šera jsme uviděli stát zubry jako přízraky na pokraji lesa. Traktor začal po linii krajních stromů rozvážet seno a tahle obrovská démonická zvířata začala vystupovat na mýtinu a s chutí žrát.

Postupně se z lesa vynořilo 56 zubrů. Je to jedna z největších skupin, kterou pracovníci parku drží v zimních měsících pravidelným přikrmováním v místech, kde je to vhodné. Není totiž žádoucí, aby se zvířata v období zimní nouze pohybovala v okolí vesnic. Pracovníci parku nás nechali přiblížit jen asi na padesát metrů, a poté jsme byli důsledně upozorněni, že při bližší vzdálenosti mohou být zvířata nebezpečná. Po celou dobu, kdy jsme zvířata pozorovali skrz zúžený pohled hledáčku, nás zezadu jistili dva pracovníci parku, kteří měli dobrý přehled nad celým stádem. Zároveň využili čas k pozorování zvířat a vyhodnocování jejich zdravotního stavu.

Z našeho pohledu vypadala zvířata velmi zdatně a popravdě se nám ani nechtělo překračovat doporučenou padesátimetrovou vzdálenost, abychom se přesvědčili například o rychlosti jejich pohybu. Stavy zubrů se v rámci Evropy odhadují na 3 000 kusů a druh lze považovat za zachráněný. Pokud k nim lidé budou nadále přistupovat se stejným respektem, je velká šance, že se temní pralesní duchové nezmění v duchy nehmotné.

Rodný list zubra evropského

Vědecké pojmenování: Bison bonasus
Pozice: Největší evropský suchozemský savec podobný turům nebo hovězímu dobytku. Zubr však není jejich předkem. Je mohutnější, má delší srst, hlava je krátká a zaoblená. Předek těla je mohutnější než zadek.
Výskyt: Žije v listnatých a smíšených lesích. Na východní Slovensko pronikají jednotlivé kusy z Polska. V současnosti je na východním Slovensku v oblasti Polonin vysazena malá skupina zubrů. Volně žijící část světové populace zubrů čítá kolem 700 zvířat. Jde o velmi vzácný druh.
Období rozmnožování: Říje probíhá v srpnu až říjnu, býci v té době bojují o vedoucí postavení ve stádu.
Mláďata: Březost trvá zhruba devět měsíců, kráva poté rodí většinou jedno mládě.
Starost o mláďata: Ve čtyřech týdnech se již pase, ale matka ho kojí do půl roku života.
Dospělec: Dospívá mezi 2. – 3. rokem. Rohy mají býci i krávy, u samců jsou delší. Samci v dospělosti váží i kolem 900 kilogramů, samice 700 kilogramů. Délka 2,5–3,5 metru, výška v kohoutku i přes 1,5 metru. Nejvyšší dosažený věk v přírodě je 20 let.
Potrava: Živí se jak spásáním travin, tak okusováním listí a větviček.
Způsob života: Žije celoročně ve stádech.

Návštěva Bělověžského pralesa

Jestliže se chcete vypravit do Bělověžského parku se záměrem pozorovat zubry, měli byste vědět, že na polské straně je téměř nemožné zastihnout je ve volné přírodě. Pokud se ale spokojíte s fotografováním hmyzu a rostlin, mezi něž patří mnoho dubů starých až 450 let, pak jste na pravém místě. V parku žijí také losi, dvě až tři smečky vlků, hnízdí zde jeřábi popelaví a další vzácné druhy ptactva. Přímo do parku je ovšem vstup zakázán a k prohlídce je možné využít jen sedm kilometrů dlouhou naučnou stezku. Intenzivněji mohou prostory lesa a jejich obyvatele pozorovat jen vědečtí pracovníci s povolením vedení parku.

Vědci již delší dobu vědí, že trpasličí planeta Ceres není úplně bez atmosféry. Je sice jen velmi tenká a řídká ale prokazatelně existuje. Na rozdíl od Země ale nemá Ceres atmosféru trvalou, nýbrž (velmi) pomíjivou, která se vždy objeví jen na několik málo dnů a zase zmizí. Předchozí hypotézy pracovaly s tím, že výskyt atmosféry souvisí se vzdáleností Ceres od Slunce. Nyní se ale zdá, že hlavní roli v procesu tvorby atmosféry Ceres hraje aktivita Slunce.

Třikrát ano, jednou ne 

Vědci porovnali dřívější data a zjistili, že zatímco v roce 1991 družice International Ultraviolet Explorer detekovala u Ceres atmosféru, o rok dříve po ní nebylo ani stopy. Žádnou atmosféru se nepodařilo objevit ani pomocí teleskopu VLT v roce 2007. Naopak Herschelova vesmírná observatoř ji detekovala hned třikrát a až napočtvrté vyšla naprázdno.

Podle vědců jde o doklad, že spíše než prostá vzdálenost Ceres od Slunce, hraje určující roli aktivita naší hvězdy. Pokud je Slunce aktivní, dochází vlivem energetických protonových částic k sublimaci ledu v regolitu Ceres a vytvoření dočasné řídké atmosféry.

TIP: V jakém stadiu svého cyklu se teď nachází Slunce?

V blízké budoucnosti tak podle vědců nelze čekat, že by se u Ceres mohla vytvořit atmosféra, přestože se tato trpasličí planeta nachází v relativní blízkosti Slunce. Důvodem je fakt, že se naše mateřská hvězda nachází ve fázi mimořádně klidného období, ve kterém v rámci pravidelného 11letého cyklu setrvá několik příštích let.

Alois Eliáš (1890–1942) vystudoval ČVUT v Praze a po vypuknutí první světové války přešel v září 1914 do ruského zajetí. Přihlásil se pak do řad československých legií a roku 1917 byl převezen do Francie, kde bojoval na frontě v řadách 21. střeleckého pluku. To ještě netušil, že uběhne pár let a z hrdiny se stane nepřítelem číslo jedna.

Po návratu do vlasti měl podíl na obsazování Těšínska a zúčastnil se bojů s bolševiky na Slovensku. V letech 1921–1923 studoval na Vysoké škole válečné v Paříži a následně vystřídal řadu velitelských funkcí. Dosáhl hodnosti divizního generála a během zářijové mobilizace 1938 velel V. sboru v Trenčíně. Poté zastupoval generála Syrového v úřadu ministra národní obrany, od 1. prosince 1938 do 26. dubna 1939 byl ministrem dopravy ve vládě Rudolfa Berana.

TIP: Historická detektivka: Chlebíčková aféra aneb Smrt kolaboranta Lažanského

Eliáš sice převzal funkci protektorátního ministerského předsedy, zároveň se však již tajně podílel na budování odbojové organizace Obrana národa. Přestože mu odboj připravoval cestu do emigrace, považoval za svou povinnost vojáka zůstat v protektorátu. Několikrát měl v úmyslu podat demisi, ale na pokyn z Londýna to nakonec neučinil.

Po zatčení gestapem 27. září 1941 byl Eliáš odsouzen k smrti, avšak vykonání rozsudku Hitler odložil a nacisté ho prozatím věznili na Pankráci. Eliášova poprava zastřelením v prostoru kobyliské střelnice byla vykonána až 19. června 1942. 

Po kapitulaci Rakouska vzaly události rychlý spád, 28. října převzal Národní výbor hlavní zásobovací centrálu – Obilní ústav a postupně další pražské úřady včetně místodržitelství. Odpoledne došlo na Václavském náměstí k vyhlášení samostatného Československa, což bylo v podvečer stvrzeno v jeho prvním zákonu. V tisku byla zrušena cenzura, která do svého posledního dechu bílila a bílila.

Když umírala monarchie

Lidé slavili, jásali, pěli hymnu, vyvěšovali prapory, ulicemi nosili obrazy Masaryka a plnými doušky si užívali svobody: „Z Václavského náměstí odbočily četné zástupy do různých částí Prahy k úředním budovám, kde nastalo za všeobecného jásotu slavnostní snímání rakouských orlů a c. k. nápisů,“ referují Národní listy. „Dolů s nimi! Hřmělo ze zástupu.“

Na Ferdinandově třídě prý lidé orla rozšlapali a vzali si třísky domů na památku a pro štěstí, „jako se to dělává s provazem oběšence“. Mezi denními zprávami se objevila i tato výzva: „Národní výbor žádá občanstvo, aby vojáků si nevšímalo a nestrhávalo jim odznaky, jakož aby se vyhnulo insultování vojenských hodnostářů.“

Ostatně o tom, jak by se měli občané toho času chovat, otiskly noviny také „Desatero pro tyto velké dny“. Nemalé veselí způsobil pohřební vůz projíždějící ulicemi Prahy s nápisem „Rakousko umřelo“. Skon mocnářství oslavovaly i letáky ve formě parte, které hlásaly konec Rakouska-Uherska. 

Gestapo se stalo policií zcela ovládanou nacisty a jedním z jejich hlavních mocenských pilířů. Tvořilo součást takzvané bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei – Sipo), jejíž velení nepřevzal nikdo jiný, než Reinhard Heydrich. Struktura gestapa v protektorátu byla taková, že vznikly dvě řídící úřadovny (Staatspolizeileitstellen) v Praze a v Brně. Obě byly na sobě vzájemně nezávislé, přičemž pražská kontrolovala území Čech v protektorátních hranicích a brněnská zase území Moravy. 

Organizace hrůzy

Unikátní konflikt měla na svědomí i pověstná španělská horkokrevnost a hrdost. Když se v roce 1883 obyvatelé malé horské vesničky Líjar na jihu Španělska dozvěděli, že jejich krále Alfonse XII. uvítali Francouzi urážkami, odmítli takové chování tolerovat. Starosta Don Miguel García Sáez spolu s třemi stovkami místních proto vyhlásil Francii válku. Naštěstí se nepustili do žádných zbrklých tažení, a přestože svou pohrůžku mysleli vážně, na boj nedošlo. Zmíněnému starostovi odvážný čin přesto vynesl přezdívku „postrach hor“.

Takřka soukromý konflikt trval bezmála sto let a není jisté, zda o něm francouzská vláda vůbec věděla. Když se ovšem v roce 1976 vydal na návštěvu Francie král Juan Carlos I., vítali jej ovacemi a vše se obešlo bez násilí či urážek. Na základě zlepšení situace potom v roce 1981 rada města v čele se starostou Diegem Sánchezem Cortésem rozhodla, že Francouzi již dostali za vyučenou, a válka tak nemusí pokračovat.

Španělsko-francouzský rozpor proto skončil stejně „nudně“, jak po celou dobu probíhal, a obešel se bez jediné oběti. Zbytečný konflikt dnes připomíná už jen vyhlašovací listina ve vitríně na líjarské radnici. 

Zkoumat dávnou historii není úplně snadné. Staré sedimenty a vyvrtaná ledová jádra nabízejí informace o dávném počasí a klimatu. Ale astronomické fenomény, jako jsou sluneční erupce nebo polární záře zanechávají v prostředí jenom málo zřetelné stopy.

Odborníci několika japonských institucí proto zahájili výzkum, který netradičně spojuje přírodní a humanitní vědy. Studují historické dokumenty a hledají v nich zmínky o minulých astronomických jevech.

Historie polárních září

Zpracovali například údaje o pozorování polárních září v japonském textu Meigetsuki z období cca 1180 až 1241 a čínském textu Song Shi podobného stáří. Na základě těchto textů se jim podařilo rekonstruovat sled historických astronomických událostí.

TIP: V jakém stadiu svého cyklu se teď nachází Slunce?

Japonští badatelé vystopovali celkem asi deset událostí v období 900 až 1200 našeho letopočtu, kdy došlo k prodlouženým polárním zářím. V takových případech je polární záře patrná po dvě a více nocí za sebou. Údaje ze starobylých textů porovnali s daty získanými z letokruhů starého dřeva. Období prodloužených polárních září skutečně sedí na letokruhy se stopami zvýšené solární aktivity, které lze poznat podle sníženého obsahu izotopu uhlíku C-14.