Výzkumu badatelů z University of Haifa se zúčastnilo třicet vysokoškoláků ze sedmi různých institucí, přičemž polovina z nich studovala umělecký obor a druhá půlka společenské vědy. Podrobili se elektrofyziologickému záznamu spánku, který umožňuje zobrazit mozkové vlny v obou hemisférách, dále nosili na zápěstí zařízení monitorující jejich spánkovou aktivitu a nakonec vyplnili dotazník o svých spánkových návycích.

TIP: Nová studie ukazuje, jak pití kávy ovlivňuje spánkový režim

Ukázalo se, že čím vyšší byla úroveň jejich vizuální kreativity, tím – laicky řečeno – hůř spali. Badatelé také zjistili, že pokud ve vás dřímá verbální talent, s podobnými potížemi se zřejmě potýkat nebudete: Slovně tvořiví jedinci totiž v porovnání s těmi „vizuálními“ spali déle a chodili si lehnout později. Vědci se proto domnívají, že se každý druh kreativity pojí s jiným vzorcem spánku. Navíc to potvrzuje celkovou hypotézu, že obrazovou tvořivost aktivují v mozku odlišné mechanismy než tu slovní.

Saturnův měsíc Titan je doopravdy zvláštní svět. Je to jediný měsíc, o němž víme, že má atmosféru, která by stála za řeč. Kromě toho má komplexní podnebí, v němž fungují řeky, jezera i moře. Podstatný rozdíl oproti Zemi spočívá ale v tom, že je na mrazivém světě nenaplňuje voda, ale kapalný metan.

Další podivuhodný prvek prostředí na Titanu představují písečné duny, které často dosahují výšky 100 metrů. Na Zemi formuje písečné duny především vítr, který vane pouští. Až na pár výjimek jsou duny na Zemi orientovány po směru převládajícího větru.

Jenže na Titanu je to přesně naopak. Písečné duny tam stojí prakticky vždy proti směru větru. Vědci Georgijské techniky zřejmě konečně zjistili proč. Viníkem je podle nich statická elektřina, která drží duny pohromadě.

TIP: Na Saturnově měsíci by mohl existovat život: Dokonce i bez vody

Vědci uskutečnili několik experimentů a dospěli k závěru, že se písky na Titanu skládají z částic, které vytvářejí velmi silnou elektrostatickou sílu. Ve specifických podmínkách Titanu to podle všeho vede ke vzniku velkých dun orientovaných proti směru větru.

Antropologové již dlouho zkoumají původ lidské inteligence. Obvykle pátrají po ohništích, nástrojích, malbách a podobných věcech. Otázka rozvoke inteligence by ale podle vědců mohla souviset s průtokem krve mozkem.

Mozky mají ohromnou spotřebu kyslíku a energie, takže jejich výkon závisí na dobře fungujícím zásobování. To obstarává především krkavice neboli karotida, největší krční tepna.

Lidské mozky mají největší spotřebu

Vědci prostudovali velikost krkavic u 34 druhů žijících primátů a zjišťovali, jak se velikost těchto tepen měnila během evoluce. Ukázalo se, že při evoluci primátů se vždy zvětšuje velikost těla i mozku, ale velikost těla se obvykle zvyšuje rychleji.

TIP: V čem jsme měli výhodu oproti neandertálcům? Méně nám vadil kouř

Průtok krve mozkem se u primátů během evoluce zvyšoval zhruba stejně rychle jako velikost jejich mozku. Jedině v lidské linii se průtok krve zvyšoval rychleji. Díky tomu se podle vědců naši předci stávali chytřejšími a chytřejšími.

Transplantace orgánů, jako jsou plíce nebo srdce, už dnes probíhají vcelku běžně. Se smyslovými orgány, jakou jsou například oči, to je ale mnohem horší. Vědci řeší hlavně to, jak takový orgán znovu připojit k oku.

Tak trochu děsivý experiment amerických vědců ukázal, že to možná až tak obtížné nebude. Nejprve odejmuli oči zárodkům pulců, a pak je transplantovali zpět, jenomže na jiné místo. Namísto dvou očí na hlavě měli pulci po zákroku jedno oko na svém ocasu.

Oko na ocasu

Vědci nenapojovali nervy oka na mozek pulce, ale stimulovali růst nervů pomocí zolmitriptanu, což je lék používaný při migréně a je o něm známo, že ovlivňuje vývoj nových nervů.

TIP: Transplantace lidských kmenových buněk vrátila zrak pokusným králíkům

Experimenty s pulci potvrdily, že i když mají oko jen tak voperované do ocasu, tak se jim částečně obnovil zrak. Výsledky výzkumu budou velmi užitečné pro vývoj metod transplantací lidského oka a dalších problematických orgánů.

Letoun Dornier Do 17 (přezdívaný pro svůj protažený a tenký trup „tužka“ nebo „létající tužka“) patřil společně s Heinkelem He 111 a Junkersem Ju 88A mezi trojici dvoumotorových bombardovacích typů, s kterými Luftwaffe u svých bombardovacích jednotek vstupovala do války. Poprvé se ocitl v boji ve Španělsku roku 1937 a vrcholu svého bojového nasazení dosáhl během letecké bitvy o Británii. Z prvoliniové výzbroje Luftwaffe zmizel roku 1942.

Od roku 1932 vyvíjený Do 17 byl zprvu deklarován jako civilní rychlý poštovní letoun. Jelikož Německo v té době ještě formálně dodržovalo zbrojní omezení vyplývající z versailleské mírové smlouvy, bylo jeho primární vojenské užití utajováno. První prototyp Do 17c (později Do 17 V1) vzlétl 23. listopadu 1934.

Sériové letouny, bombardovací Do 17E a průzkumné Do 17F, začaly montážní haly opouštět od jara 1936. K dosti významné změně došlo koncem roku 1938, kdy se objevilo přepracované prostornější provedení přední části trupu, zavedené u bombardérů Do 17Z a Do 17U i u průzkumných strojů Do 17S. V roce 1940 byly do výzbroje zavedeny modifikací vznikající noční stíhací verze Do 17Z-6 a Z-10 (Kauz I a II).

TIP: Československé letouny u Luftwaffe: Ve službách nepřítele

Sériová produkce dala necelých 2 000 letadel všech verzí a výroba nejpočetnější verze Do 17Z skončila roku 1940 po dohotovení zhruba 900 exemplářů. V létě 1940 již byl Dornier Do 17Z u Luftwaffe považován za zastarávající letoun. V bojích dorniery trpěly většími ztrátami než He 111 i Ju 88A a jejich bojovou hodnotu limitovala omezená pumová nosnost i nedostatečný akční rádius.

Na počátku dubna můžeme s pozorováním oblohy začít už krátce po západu Slunce. Nízko nad západním obzorem bude totiž viditelný Merkur. Příznivější podmínky pro jeho sledování už přitom letos nenastanou. Prvního dubna se planeta ocitne v největší východní elongaci a od naší denní hvězdy ji na nebi bude dělit úhlová vzdálenost 19°. Jasnost Merkuru sice v prvních dubnových dnech dosáhne až −0,1 mag, nesmíme však zapomínat, že jej uvidíme na pozadí světlé soumrakové oblohy. Bez dalekohledu bude tudíž vypadat jako malý a nepříliš nápadný zářící bod.

Čtvero planet

Asi půl hodiny po západu Slunce spatříme nejmenší planetu naší soustavy v úhlové výšce cca 10° nad západním horizontem. Její vyhledání nám značně usnadní malý dalekohled s velkým zorným polem. Při dostatečném zvětšení pak rozlišíme i drobný srpek Merkuru. V následujících dnech však bude jasnost planety postupně klesat a kolem 8. dubna přestane být pozorovatelná.

Po setmění zahlédneme o něco výš nad západním obzorem i Mars, který bude až do 11. dubna okupovat souhvězdí Berana a následně přejde do Býka. Zapadat ovšem bude zhruba hodinu a půl před půlnocí. Mnohem lepší výhled budeme mít na Jupiter v souhvězdí Panny. Ten se totiž 7. dubna ocitne v opozici se Sluncem, což znamená, že bude vycházet současně se západem naší denní hvězdy a bude pozorovatelný po celou noc. Ve druhé polovině noci se pak nad jihovýchodním horizontem objeví Saturn v souhvězdí Střelce a od druhé poloviny dubna bude za rozbřesku nízko nad východem opět viditelná i Venuše v roli jitřenky.

S československou stopou

Dubnové noční nebe ovšem ozdobí ještě jeden objekt Sluneční soustavy, krátkoperiodická kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák. Vyplní-li se optimistické scénáře, měla by být v dubnu vidět i pouhýma očima – samozřejmě pod tmavou oblohou. Navíc je proslulá nenadálými, byť krátkými zjasněními až o 10 magnitud, a dost možná nás tedy příjemně překvapí. Poněkud nevyzpytatelná vlasatice si však zaslouží pozornost i z jiných důvodů: Například proto, že její letošní návrat je nejpříznivější za posledních 200 let a lépe si kometa nepovede ani v následujícím století. Kromě toho v jejím jméně nalezneme československou stopu.

Kometu 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák objevil v roce 1858 americký astronom Horace Parnell Tuttle, nepodařilo se však přesně určit parametry její dráhy, a tudíž ji ani odhalit při dalších návratech. Následně ji v roce 1907 pozoroval, respektive znovuobjevil Francouz Michel Giacobini, ovšem ani tentokrát nedošlo k úspěšnému stanovení dráhy. V důsledku toho byla navíc považována za novou kometu. 

V roce 1928 už ovšem britský astronom Andrew Crommelin upřesnil její dráhu natolik, že ji bylo možné dát do souvislosti s vlasaticí z roku 1858. Navzdory Crommelinovým precizním výpočtům se však kometu nepodařilo na obloze nalézt, tudíž se považovala za ztracenou. Potřetí ji pak objevil československý astronom Ľubor Kresák na Skalnatém Plese až v roce 1951, kdy byla také jednoznačně ztotožněna s kometami pozorovanými v letech 1858 a 1907.

Kometa s jádrem o průměru asi 1,4 km obíhá kolem Slunce s periodou 5,4  roku. Zatímco v přísluní ji od naší hvězdy dělí zhruba 1 AU, v odsluní se dostává do vzdálenosti přes 5 AU. Během letošního návratu nastávají nejlepší pozorovací podmínky hned v prvních dubnových dnech, kdy by měla jasnost komety atakovat hranici 6 mag. Na noční obloze ji v té době spatříme v souhvězdí Draka. Bude tedy cirkumpolární a pozorovatelná po celou noc! Ideální výhled se ovšem naskytne kolem půlnoci, kdy ji nalezneme velmi vysoko nad severovýchodním obzorem. 

Ať už však bude vlasatice viditelná pouhýma očima, či nikoliv, rozhodně se na ni podívejte i dalekohledem. Vhodné je malé zvětšení a velké zorné pole, aby vynikla její koma, eventuálně také chvost. V následujících týdnech pak začne kometa slábnout: Na konci dubna, kdy doputuje do souhvězdí Herkula, už bude mít jasnost asi jen 7 mag a nejlépe ji uvidíme na ranní obloze. V průběhu května se potom dostane až pod 8,5 mag a přestane být pozorovatelná malými dalekohledy. 

Měsíc v hlavní roli 

Na sklonku dubna nás pak čeká ještě jedna mimořádná astronomická událost – 28. dubna ve večerních hodinách totiž proběhne zákryt jasné hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka Měsícem. Celý úkaz umocní i skutečnost, že bude mít souputník Země v té době podobu úzkého srpku a neosvětlenou část jeho přivrácené strany prozradí pouze slabý popelavý svit. 

Oba hlavní protagonisty zákrytu spatříme už na soumrakové obloze nad západem. Proluka mezi nimi se bude pozvolna zmenšovat a přibližně ve 20:20 SELČ se nápadný Aldebaran ukryje za levým horním (neosvětleným) okrajem Měsíce. Konec úkazu nastane asi ve 21:10 SELČ, kdy se hvězda vynoří zpoza pravého dolního okraje měsíčního kotouče, respektive jeho srpku. 

Východy a západy Slunce

V první polovině dubna je Slunce ve znamení Berana, 19. dubna ve 23:26 SELČ vstupuje do znamení Býka. 

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku dubna za soumraku nízko nad západem
• Venuše – viditelná ve druhé půlce dubna na ranní obloze nízko nad východem
• Mars – viditelný večer nad západem
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný ve druhé půlce noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Úkazy na nebi

• 1. dubna – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 19° od Slunce)
• 7. dubna – Jupiter v opozici se Sluncem
• 10. dubna – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na noční obloze
• 16. a 17. dubna – setkání Měsíce a Saturnu ve druhé polovině noci
• 22. dubna – maximum meteorického roje Lyrid
• 28. dubna – setkání úzkého měsíčního srpku, Marsu a jasné hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na večerní obloze nad západem; zákryt Aldebaranu Měsícem (začátek zákrytu ve 20:20 SELČ při levém horním okraji měsíčního disku, konec zákrytu ve 21:10 SELČ při jeho pravém dolním okraji)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Přestože jsou Britové, alespoň podle statistik, kojení na veřejnosti přístupní, setkávají se i zde ženy s odsudky a mentorováním. Například europoslanec a lídr Strany nezávislosti Spojeného království Nigel Farage, nedávno prohlásil, že by ženy během kojení neměly být „otevřeně ostentativní“. Podobně smýšlí i londýnský starosta Boris Johnson, který prohlásil, že by matky při kojení svých dětí na veřejnosti měly být diskrétní. 

Bývalý moderátor pořadu Top Gear Jeremy Clarkson ve svém sloupku pro The Sun zase napsal, že kojení je přirozené. Vzápětí ale dodal, že to je podobné jako s močením: „Když lidé potřebují močit, jdou do malé místnosti, kde jsou v soukromí“. Nepříjemnou zkušenost zaznamenala také Emily Ellisová, která byla z restaurace vykázána na toaletu ve chvíli, kdy chtěla nakojit svého třináctitýdenního syna.

Statistika ukazuje, že pro většinu Britů nepředstavuje kojení na veřejnosti žádný problém. Nejméně jim vadí, když žena kojí na pláži (84 %), na lavičce v parku (79 %) nebo na veřejných místech obecně (77 %). O něco méně pochopení mají pro podobnou situaci v restauraci (59 %), v prostředcích veřejné dopravy (62 %) či na veřejných záchodcích (66 %).

Ve své domovině pozapomenutý muž, který spoluutvářel světové dějiny, se narodil roku 1868 v Rychtářově u Vyškova jako nejstarší syn chudých statkářů. Rodiče z něj chtěli mít kněze, a tak po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě navštěvoval Bohosloveckou fakultu v Olomouci, roku 1891 byl vysvěcen a o čtyři roky později získal doktorát z teologie. 

Musil se zpočátku soustředil na náboženské poměry v Čechách a na Moravě, ale postupně svůj zájem obrátil na společné prvky judaismu, křesťanství a islámu. Obzvlášť poslední jmenované náboženství jej zaujalo natolik, že se v roce 1895 nechal vyslat na studia orientálních jazyků na Dominikánskou biblickou školu v Jeruzalémě. Během procházek po městě i na výpravách po jeho okolí mu nakonec došlo, že kořeny věrouk nestačí studovat jen v knihách, nýbrž že je nutné také znát region, z něhož vycházejí – a tak se zrodila jeho touha cestovat a objevovat. 

Český Indiana Jones

Rok pak studoval na jezuitské Univerzitě sv. Josefa v Bejrútu, ovšem spíš než vysedáváním na přednáškách trávil čas toulkami po okolí. Církevní nadřízení „neposlušného“ Musila marně odvolávali domů a nakonec mu odebrali stipendium. Chybějící zdroje však Alois nahradil penězi od Císařské akademie věd a navštívil východní břehy Mrtvého moře, Gazu, Sinaj, vykopávky starověké Palmýry a také skalní město Petra. 

V jordánské Madabě se dozvěděl, že někde hluboko v poušti ovládané beduínskými kmeny leží dávno opuštěná budova plná překrásných fresek. Seznámil se tedy s válečníky kmene Beni Sachr – a ti jej nakonec k bájnému místu dovedli. 

Rychlý ústup

Pouštní palác Kusejr Amra dnes figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO. Už v 8. století jej nejspíš vybudovali Umajjovci, následovníci Mohameda v čele chalífátu. Unikátní stavbu přitom zdobí nejen fresky mocných vládců, ale také zpodobnění zábavy, zpěvu a nahých žen – tedy témat, která si většina muslimských umělců nikdy nedovolila zachytit. Musil byl u vytržení: Sotva však začal fotit, idyla se rozplynula. 

„Pořizuji první fotografii. Můj druh, leže na střeše, křičí: ‚Naši nepřátelé, Muso, naši nepřátelé!‘“ napsal Musil později. „Schoval jsem fotoaparát a odcválali jsme na východ. Ze severu nás pronásledovali tři či čtyři jezdci.“ I o tu jedinou fotografii přitom Musil na útěku přišel, a když se vrátil do Evropy, neměl tudíž o senzačním objevu jediný důkaz. S podporou mecenášů se však v květnu roku 1900 na území mezi dvěma znepřátelenými kmeny vrátil: Tentokrát pořídil víc než sto snímků, místo změřil a výzkumy publikoval ve dvousvazkové monografii, která z něj následně udělala slavného badatele. 

Mojžíšovy cesty

V roce 1908 podnikl čtyřicetiletý Musil velkou cestu po severu Arábie. Pod zmíněným jménem Musa – arabsky Mojžíš – a někdy dokonce přestrojen za tuláka či obchodníka navštěvoval náboženská místa a starověké ruiny. Spolu s vojenským kartografem vytvářeli první podrobné mapy oblastí, kam do té doby žádný Evropan nevkročil. A nakonec se přidali ke kmeni Ruala, jehož bojovníci chtěli Musila o pár let dříve v Amře zabít. Jejich vůdce, princ Nurím bin Haza bin Šaalan, Aloisovi posléze propůjčil titul šejka – a z českého rodáka byl rázem Musa ar-Ruajlí. 

V roce 1909 se Musil stal profesorem pomocných věd biblických a arabských jazyků na Teologické fakultě Vídeňské univerzity, a rozšířil tak své kontakty ve vysokých kruzích mocnářství: Roku 1912 vyrazil s princem Sixtem Bourbonsko-Parmským, švagrem následníka trůnu, na prodlouženou loveckou výpravu po Orientu. „Odvážel jste Jeho královskou Výsost, a přivezl jste člověka,“ řekl prý mladý aristokrat po návratu svému průvodci, který jej nechal zakusit těžký život v poušti. Kromě pochvaly se však Musil dočkal i jiného vyznamenání: Stal se c. a k. generálmajorem. 

Vídeňský Rasputin

Po vypuknutí Velké války se Musil opět vydal do arabských pouští, aby přímo z pověření císaře Františka Josefa dělal prostředníka mezi cařihradskou vládou a kmeny na jihu Osmanské říše, o jejichž loajalitu Ústřední mocnosti usilovaly. Byl tedy protihráčem archeologa a poručíka britské armády Thomase Lawrence, který naopak podněcoval povstání proti osmanské nadvládě. Přestože Musil lépe ovládal jazyky a znal místní poměry, v souboji s britským sokem nakonec neuspěl. Na druhou stranu jeho zásluhou proběhla Lawrenceova vzpoura až v době, kdy už nehrála žádnou velkou roli, takže šlo o porážku hořkosladkou. 

Po návratu přebýval Musil ve Vídni, a to přímo na císařském dvoře jako zpovědník Zity Bourbonsko-Parmské. Její manžel usedl po smrti Františka Josefa v roce 1916 na trůn jako Karel I. a rovněž Aloise považoval za svého důvěrníka. Syn hanáckého rolníka měl tedy na panovníka takový vliv, že jej někteří dokonce srovnávali s ruským mnichem Rasputinem: Na jeho přímluvu například císař zmírnil dvěma významným českým politikům Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi trest smrti na patnáct let vězení, a později jim dokonce udělil amnestii. 

Na straně poražených

Po válce chtěl Musil zůstat ve Vídni, oficiálně se však stal Čechoslovákem, a ztratil tak profesorské místo na tamní univerzitě. Ačkoliv se s ním táhla pověst spojence nenáviděných Habsburků, odešel do Prahy. Platil ovšem za slavného orientalistu a navíc jej obhajoval prezident Masaryk, a tak směl nakonec nastoupit jako profesor arabštiny na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a později spoluzakládal Orientální ústav Akademie věd ČR. 

Ve 20. letech trávil mnoho času ve Spojených státech, kde vycházely jeho rukopisy. Za své objevy a celoživotní badatelské dílo tam dokonce obdržel zlatou medaili Americké zeměpisné společnosti a byl uveden do její síně slávy. Později se vrátil do rodného Rychtářova, a když pak v roce 1938 wehrmacht rozšířil nedaleký vojenský újezd i na Musilův pozemek a on se musel vystěhovat, našel útočiště na malém statku v posázavských Otrybách. 

Badatel tělem i duší

Z univerzity posléze odešel a věnoval se již pouze třídění svých objevů a poznatků. Badatele však v sobě nakonec nezapřel a na stará kolena se dal na botaniku: Mimo jiné publikoval odborné články o pouštní flóře a pěstování ovocných stromů u nás. 

Zemřel v roce 1944 na selhání ledvin a podle svého vlastního přání má na náhrobku slova: „Hledal pravdu v širé poušti arabské, bádal o ní v knihovnách a muzeích, objasňoval ji v četných knihách, zaséval ji do srdcí posluchačů a zde odpočívá spoléhaje na Milosrdenství jediné Pravdy.“ 

Dingové pralesní, známí jako novoguinejští zpívající psi, náležejí k nejvzácnějším psům světa. Jejich předkové připluli na Novou Guineu s lidmi z Jihovýchodní Asie, a pak začali žít divoce. Vydávají vysoké zvuky podobné jódlování, jako by zpívali.

Donedávna existovaly pouze dvě fotografie těchto psů ve volné přírodě a poslední dobou nebylo jisté, jestli již v divočině Nové Guiney nevymřeli. V zajetí žije asi 200 až 300 posledních zpívajících psů.

Zpívající psi se stále drží

Účastníkům nedávné expedice se ale v novoguinejských horách podařilo objevit přežívající populaci zpívajících psů. Jde o nejméně 15 psů, fen i štěňat, které badatelé zachytili na prvních fotografiích po více než 50 letech.

TIP: Žádné dobré zprávy: Rychlonozí gepardi se řítí vstříc svému vymření

Vědci teď budou znovuobjevené psy intenzivně zkoumat, od jejich ekologických nároků až po genetiku, a pokusí se udělat co nejvíc pro jejich záchranu. Dingové pralesní mají ještě naději.