Japonští astronomové pozorovali vesmír teleskopem Subaru na Havaji a objevili skutečně enormní mračno neutrálního vodíku. Rozprostírá se na vzdálenost 160 milionů světelných let.

Gigantické mračno existovalo ve vesmíru před 11,5 miliardami let. Je velké i v kosmickém měřítku. Jeho rozměry odpovídají 80 násobku vzdálenosti mezi Mléčnou dráhou a Galaxií v Andromedě anebo 1 600 galaxiím velikosti Mléčné dráhy položených vedle sebe.

Astronomové původně studovali proto-nadkupu galaxií SSA22. Vědci očekávali, že zde nějaká oblaka plynu najdou, jejich objev byl ale velkým překvapením. Objevené gigantické mračno hustého plynu zasahuje mnohem dál, než to bývá obvyklé u podobných nadkup galaxií.

Gigantický oblak z mladého vesmíru

V objevu sehrálo klíčovou roli zařízení Hyper Suprime-Cam (HSC), které je vybaveno 900megapixelovou ultra širokoúhlou optikou. Na teleskop Subaru ho nainstalovali teprve v roce 2014. Podle vědců je pro pozorování tohoto typu Hyper Suprime-Cam ideální.

TIP: Molekulární mračno Sagittarius B2 je smrdutou chemickou laboratoří

Tak velké mračno v tak mladém vesmíru příliš nesedí na standardní kosmologické modely. Proto se nejspíše stane velmi zajímavým objektem pro další pozorování a detailní výzkum.

Minulý týden se odehrála významná událost v medicíně. Šedesátiletý japonský pacient Yasuo Kurimoto, který trpí věkem podmíněnou makulární degenerací, se stal prvním příjemcem přeprogramovaných kmenových buněk od dárce.

Po asi hodinové operaci Kurimoto získal buňky, které byly původně kožními buňkami někoho jiného. Genetičtí inženýři přeprogramovali tyto buňky tak, že se z nich staly kmenové buňky, z nichž mohou vzniknout prakticky jakékoliv buňky lidského těla.

TIP: Vědci transplantovali lidské kmenové buňky primátům s poškozenou sítnicí

V tomto případě se z kmenových buněk staly buňky sítnice. Japonský pacient dostal injekci s celkem 250 tisíci buňkami. Makulární degeneraci mu sice úplně nevyléčí, ale měly by zastavit postup choroby.

Samci severoamerických užovek druhu Thamnophis sirtalis mají rádi sex. Samo o sobě by to nebylo až tak zvláštní. Ale podle nové studie mají samci těchto užovek sex rádi doopravdy šíleně.

Hadí orgie

Pořádají kolektivní páření, kterých se účastní tisíce hadů najednou. A je to pořádná jízda. Samci jsou natolik vzrušení a chovají se jako smyslů zbavení, než se nejeden z nich dostane na pokraj smrti. A někdy i za něj.

Užovky velmi dlouho hibernují ve společných hnízdech, kde stráví až 8 měsíců. Na jaře se všichni hadi najednou probudí a propuknou bujaré orgie. Jejich náruživost ale nezůstává nez následků.

TIP: Sex rozpaluje ještěrky: Tejuové se v období páření ohřejí o 10 stupňů

Dramatické páření velmi silně poškozuje zdraví samců užovek. Rychleji dospívají a také rychle umírají. Samice zmíněných užovek žijí v průměru mnohem déle než vášniví samci.

Zoborožec jihoafrický (Tockus leucomelas) je středně velký pták, žijící, jak už jeho jméno naznačuje, v jižní části černého kontinentu. Dorůstá délky kolem 50 centimetrů a je výrazný díky velkému žlutému, černě lemovanému zobáku. Samotný vzhled zoborožce by určitě postačoval, aby mu oko Evropana věnovalo soustředěný pohled. To, co činí tento druh (a některé příbuzné druhy v rámci rodu) výjimečným, je ovšem způsob spolupráce mezi samečkem a samičkou v době hnízdění.

TIP: Vysokohorský papoušek Nestor kea aneb Vládce novozélandských hor

Období kladení vajec vždy následuje po vydatných deštích a obvykle se odehrává od září do října. Pár si vyhlédne přirozenou stromovou dutinu, která je metr až dvanáct metrů vysoko a do ní pak samička naklade obvykle 3–4 vejce, na nichž sedí po následujících 24 dní. Aby zabezpečila ideální tepelné podmínky a ochránila potomstvo před predátory, samička v dutině sama sebe zazdí vlastními výkaly a ponechá vertikální štěrbinu úzkou jen 5–15 milimetrů. Sameček ji pak tímto otvorem krmí po dobu sezení na vejcích a potravu přináší i poté, co se mladí zoborožci vyklubou. Když je nejstaršímu mláděti 19–27, rodiče rozbijí ochrannou zeď a samička se poprvé po měsíci a půl dostává na denní světlo. Mladí zůstávají v hnízdě ještě asi dva týdny a poté se připojí k rodičům při shánění potravy, která se skládá z širokého spektra menších živočichů a částí rostlin.

V roce 1937 navštívili zástupci britského generálního štábu Sovětský svaz, kde zhlédli ukázku cvičného nasazení tanků BT, které disponovaly konstrukcí podvozku převzatou od amerického konstruktéra Christieho. Stroje měly velkou průchodivost a udivující rychlost, nesrovnatelnou s britskými vozidly. Na základě těchto poznatků došlo v roce 1938 k vypsání nové technické specifikace A13 na křižníkový tank, jenž měl mít podvozek typu Christie a 40mm kanón v otočné věži. Konstruktéři postavili prototypy a provedli s nimi zkoušky, jež vedly k vypsání dalších specifikací, které se lišily v požadavcích na podvozek a pohonné jednotky.

Nakonec ze zkoušek vyšel vítězně stroj označovaný jako Cruiser Mk V s bojovým jménem Covenanter. I když ještě nebyl k dispozici tovární prototyp, armáda okamžitě objednala 100 kusů. Do výroby se zapojila továrna Leyland Motors, která následně získala zakázku na dalších 250 exemplářů. V září 1939 vznikl konečně první prototyp a vzhledem k začátku války se produkce rychle rozběhla. Původně měly sériové stroje některé podvozkové komponenty vyrobené z hliníku, který však za války představoval nedostatkové zboží, a proto jej nahradila těžší ocel. Rovněž svařence věže a korby byly zjednodušeny a do vozidel se montovaly různé typy převodovek.

Covenanter Mk.III

• Osádka: 4 muži
• Hmotnost: 18 t
• Délka: 5,81 m
• Šířka: 2,61 m
• Výška: 2,21 m
• Pancéřování: 7–40 mm
• Pohonná jednotka: dvanáctiválcový benzínový motor Meadows o 250 kW
• Max. rychlost: 50 km/h MAX.
• Dojezd: 170 km
• Hlavní výzbroj: dvouliberní kanón ráže 40 mm
• Vedlejší výzbroj: kulomet BESA ráže 7,92mm

Souběžně s covenantery začala i výroba velmi podobného tanku Crusader, lišícího se pouze podvozkem a převodovou soustavou. Tento projekt vznikl po osobní intervenci lorda Nuffielda, majitele stejnojmenných strojíren, jemuž se nechtělo vyrábět konkurenční Covenanter a raději prosadil svoji konstrukci, což vedlo ke komplikacím v zásobování náhradními díly a práci polních dílen.

Potíže s chlazením

Původní verze Mk.I se neustále potýkala s problémy chlazení motoru. Proto se v dílnách instalovaly do motorového prostoru další olejové chladiče odvádějící teplo; u některých strojů mechanici odmontovávali krycí žaluzie. Takto upravené tanky se označovaly jako Covenanter Mk.II.

Konstruktéři zapracovali tyto úpravy do továrních výkresů a provedli i změny u větracích otvorů se žaluziemi, čímž vznikla verze Mk.III. Poslední verze (Mk.IV) měla upravené spojkové mechanismy a další vylepšení chlazení. Všechny obrněnce se dodávaly i ve verzi blízké palebné podpory, označované jako CS (Close Support), mající ve věži třípalcovou houfnici.

Covenantery se prakticky nedostaly na bojiště a zůstaly ve výzbroji tankových pluků ve Velké Británii. Do Afriky je Angličané neodeslali kvůli stále přetrvávajícím potížím s chlazením motoru. Kromě toho omezená nosnost jejich podvozků neumožňovala montáž výkonnějších kanónů a silnějších pancířů. V roce 1943 byly označeny za zastaralé a postupně vyřazovány. Prakticky všechny exempláře skončily ve šrotu, jen několik mostních tanků na podvozku Covenanteru nasadili Australané v Barmě. Celkem vzniklo 1 771 strojů všech verzí.

Již jen pár dnů zbývá do startu závěrečné části mise sondy Cassini. Během této etapy sonda zamíří k vnitřním okrajům prstenců Saturnu. Půjde o unikátní možnost pro vědecký výzkum, který nebylo možné realizovat nikdy v historii. NASA tuto část mise označuje jako „velké finále“ a vědci o ní hovoří jako o nové misi, která by mohla přinést ty největší objevy, které si Cassini připíše.

Studium atmosféry a detailní pohled na prstence

Na co se můžeme těšit? Bezesporu na úžasné fotky prstenců i oblačnosti pořízené z neuvěřitelné blízkosti. Sonda se také pokusí detailně zmapovat gravitační a magnetické pole Saturnu. To pomůže lépe pochopit, jakou má planeta vnitřní strukturu a možná zjistíme i něco o rychlosti otáčení jednotlivých vrstev. Závěrečné průlety mohou výrazným způsobem zlepšit naše chápání původu a složení Saturnových prstenců. Detektory na palubě Cassini budou také analyzovat částice z ledových prstenců, které jsou vtahovány do atmosféry masivním magnetickým polem planety.

TIP: Cassini pořídila doposud nejdetailnější snímek Saturnova měsíce

Závěrečná část mise odstartuje ráno 22. dubna, kdy sonda absolvuje svůj poslední, v pořadí již 126. průlet kolem Titanu. O čtyři dny později - 26. dubna krátce před polednem našeho času, sonda poprvé proletí vnitřní částí prstenců. V následujícím půlroce je naplánováno celkem 22 průletů v blízkosti Saturnova vnitřního prstence D.

15. září po poledni Cassini vstoupí do atmosféry Saturnu, odešle poslední data a její mise definitivně skončí.

Dvanáct stavitelů strávilo 2 měsíce prací na karavanu v životní velikosti – stavba si vyžádala tisíc hodin práce a celkem 215 158 kostiček lega. 3,6 metru dlouhý a 2,2 metru vysoký karavan je postavený na sériovém podvozku a je tak zcela funkční. Nechybí ani obvyklá výbava včetně vnitřních detailů. Více než tunu vážící karavan s elektrickými světly a tekoucí vodou, který si vysloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů, je k vidění v National Motor Museum at Beaulieu v anglickém Hampshiru.

Nejmenovaný bristolský doktorand prováděl chemický pokus – a jako vedlejší produkt vyrobil triaceton triperoxid (TATP), tedy výbušninu, kterou v roce 2015 použili při útocích v Paříži sebevražední atentátníci.

TIP: Experiment, který se zvrtl: Studenti dostali omylem kofein jako ze 300 šálků kávy

Ačkoliv bylo možné podobné riziko docela dobře předpokládat, vyvolal vznik velmi nestabilní trhaviny poplach. Škola je každopádně na tyto situace připravena, tudíž evakuace budovy s chemickými laboratořemi i jejího bezprostředního okolí proběhla bez větších potíží. Na místo poté dorazila policejní pyrotechnická jednotka, která TATP zajistila. Nikomu se naštěstí nic nestalo.

Bylo čtvrteční ráno po Navštívení Panny Marie léta Páně tisícího čtyřstého třicátého šestého a na náměstí už byla pěkná tlačenice. Městští biřici však dohlíželi na to, aby prostor kolem trůnu a tribun zůstával volný. 

Přijíždí císař

Jaká to byla podívaná! Císař Zikmund seděl ve svém majestátu a na sobě měl oblečené slavnostní roucho. Společnost mu dělali jeho manželka Barbora Celská a zeť Albrecht Habsburský, vévoda rakouský a markrabí moravský. Přítomni byli i legáti koncilu zasedajícího v Basileji a celá řada českých a moravských pánů. Pražský měšťan Jan Velvar předal legátům listinu prohlašující, že husité jsou jednotní s římskou církví, kterou následně přečetl císařský protonotář Markvart.

TIP: Rozhodující koncil v Basileji: Velké politické vítězství husitů

Legáti pak předali obdobnou listinu husitskému zástupci a s jejím obsahem seznámil shromážděný lid arcibiskup Rokycana. Po slavnostním Te Deum se císař se svým průvodem odebral do kostela sv. Jakuba a husité se za zpěvu chorálu Svatý Václave rozešli do svých obydlí. Po mši se císař vydal z kostela pěšky s průvodem do svého domu. Prý se už deset let nic podobného nestalo! Lidé ho spatřili, jak pláče radostí. Zvony bez přestání vyzváněly a všeobecné veselí stoupalo až do oblak.

Jedna z příčin, proč byly severské kmeny tak výbojné, tkví v nesmírné tvrdosti jejich země, jež nedokázala uživit tolik hladových krků. Nekvalitní, málo úrodná půda se stávala ještě méně dostupnou s tím, jak se rodilo příliš mnoho synů, kteří neměli co dědit. Odjet na výpravy patřilo k nemnoha řešením, jak se obohatit a nemuset se o rodinné dědictví rvát s bratry. Jenže výbojné choutky má mnoho společností a v Evropě se v té době našlo nemálo barbarů chtivých zlata. Pouze Vikingové z území dnešního Norska, Dánska a Švédska však dokázali okrádat velké, bohaté a civilizované státy, jaké vybudovali Britové a Frankové, i s jejich dobře vybavenými armádami. 

Úspěch zbraní samozřejmě vyvěral z kvality vikinských člunů, které pronikaly skrz ústí řek hluboko do vnitrozemí. Šel na vrub umění Vikingů navigovat na zrádných mořích a předpovídat počasí. Avšak tím hlavním, co umožnilo slavná vítězství, se stala schopnost bojovat – aktivita, jíž se Seveřanům bohatě dostávalo i v „mírových“ dobách. Vikinskou společností totiž prostupovalo násilí, oslava odvahy a také pohrdání snahou zachovat si život. 

Muž rovná se bojovník

Kdo byl bojovník a kdo ne? V praxi to nebylo možné rozlišit – být mužem znamenalo bojovat. Ten, kdo neuměl mávat sekerou, nebyl muž. Spolehlivě lze doložit, že staroseverští muži u sebe stále nosili několik zbraní, z nichž některé mohly sloužit i jako nástroje: nůž, sekeru, kopí, případně meč. Zbraně byly vyhrazeny pouze silnějšímu pohlaví; ženy se jich až na výjimky (například v sebeobraně) nesměly dotknout, a to pod pohrůžkou vyhnanství. Používání zbraní představovalo jistý rituální akt spojený se starými bohy, což je patrné z faktu, že jejich bušením nebo pozvednutím se stvrzovaly i výroky soudů. Proto nepřekvapí, že bezdůvodné tasení zbraně se severští soudci snažili přísně trestat.

Často prosazovaná představa, že Seveřané byli krvelační barbaři, pramení z velké části z písemností, jež nám zanechali křesťanští kronikáři. Při nájezdech Vikingů sice docházelo ke krveprolití, musíme si však uvědomit, že Seveřané přemýšleli především prakticky a nezabíjeli víc, než bylo nutné. Ostatně za mrtvolu nedostanete nic, zato živého otroka bylo možné velmi dobře zpeněžit. 

Krevní msty a vrazi 

Pokud můžeme věřit islandským rodovým ságám, téměř všechny bojové aktivity mezi Seveřany samotnými představovaly rodové msty a vyřizování účtů. Archetypálním bojovníkem těchto příběhů je často statkář, který se oblékl do svého nejlepšího oblečení, vydal se ke statku svého protivníka a po krátké výměně názorů jej zabil kopím, přičemž se k činu okamžitě doznal, jak kázal zákon. Přiznat se bylo důležité – v tu chvíli se totiž nejednalo o vraždu („mord“), ale o zabití („víg“). Na vrahy, kteří zaútočili v noci a ke svému skutku se nedoznali, pohlížela většinová společnost s odporem a mohli být beztrestně zabiti.

V praxi to znamenalo, že po přiznání se k vraždě zůstávaly zabijákovi určité právní jistoty a při zasedání soudu se mohlo začít „rozumně“ vyjednávat. Ačkoliv je to pro nás šokující, v mnoha archaických společenstvích fungovala spravedlnost jinak, než ji chápeme dnes. Zatímco my se nyní snažíme potrestat zločince za spáchaný čin, na pozůstalé se ohledy příliš neberou. V minulosti se ovšem postižení pokoušeli získat kompenzaci v dobytku či ve zlatě, což mohlo rodinu, jež zůstala bez živitele a ochránce, alespoň na čas zbavit existenčních starostí. Vraždy a následné platby se například na Islandu staly natolik rutinní záležitostí, že se v jisté sáze dokonce zachovalo přísloví: „Jeden by měl zabíjet jen tolik, na kolik lidí má peněz.“

Rozhořčená rodina mohla samozřejmě žádat i vrahovu smrt či exil, soudci však často dávali přednost smírným řešením v podobě pokut. Jinak se mohl konflikt vymknout kontrole a celé rody se zapletly do dlouhé a krvavé vendety, jež často končila kompletním vyhlazením jedné strany. 

Rovní s rovnými

Severská společnost byla nesmírně rovnostářská. Měla samozřejmě svůj „běžný lid“ (svobodné „karly“) a také šlechtu („jarly“), ovšem hlavní rozdíl mezi těmito dvěma skupinami spočíval v hromadění majetku, půdy a otroků. Neexistovaly přitom žádné právní bariéry, které by schopnému a ctižádostivému „karlovi“ zabránily, aby se vyšplhal až do privilegované vrstvy majetných a mocných, pokud se mu podařilo získat dostatečnou podporu. 

Dokonce ani králové, kteří na konci 10. století začali silou sjednocovat do té doby nezávislá území jarlů, se netěšili žádné posvátné úctě. Třímali v rukou moc a zasluhovali si při jednání respekt, každý svobodný muž s nimi však mohl mluvit jako rovný s rovným, bez veřejného ponižování. Sebeúcta, která se před nikým nesklání, byla pevně zakořeněnou součástí severské duše a stala se příslovečnou. Dochovala se nám v mnoha příbězích, z nichž ten nejvtipnější zaznamenal kronikář Dudo z opatství Svatý Quentin: Popsal v něm setkání franckého krále Karla III. s vikinským jarlem Rollem v roce 911. 

Líbat, prosím

Rollo a jeho muži už nějakou dobu pustošili Francii, a když zrovna neobléhali Paříž oni, dělali to jiní vikinští dobyvatelé. Neustále se opakující kolotoč rabování a požadavků výpalného se Karel III. pokusil vyřešit tím, že Rollovi nabídl rozsáhlá území výměnou za ochranu před ostatními nájezdníky. Šlo o oboustranně výhodnou dohodu a Viking souhlasil. Na znamení, že přijímá královu svrchovanost, byl poté vyzván, aby mu políbil nohu. Frank, byť urozený, viděl v panovníkovi posvátnou osobu pomazanou Boží vůlí – a políbit pozemskému vládci nohu znamenalo sklonit se před Bohem samotným. Ale Viking? 

Následovala tedy trapná situace, kdy se nezdálo, že by se chtěl kdokoliv kamkoliv sehnout. Rollo však nakonec vše vyřešil tak, že vyslal ke králi jednoho z členů své družiny. Ten k panovníkovi rázně přistoupil, místo očekávaného pokleknutí jej ovšem chytil za kotník a trhnutím ho zvedl, načež se Karel i s trůnem skácel naznak. Nyní mohl důstojně stojící Viking vykonat příkaz, aniž by se zesměšnil sám před sebou. Je téměř jisté, že se jednalo i o vítanou demonstraci skutečných vztahů krále a jeho nového „vazala“. 

Země Seveřanů

Francouzští králové ovšem nejspíš území věnovaného Seveřanům nelitovali. Vikingové se totiž ukázali být nejen agresivními barbary, ale také překvapivě dobrými obchodníky a správci. Teritoria, jež francký panovník Rollovi formálně daroval (protože v té době byla stejně pod vikinskou kontrolou), záhy proslula jako Normandie, země Seveřanů. 

Noví vládci, kteří se v rámci svého „zcivilizování“ nechali pokřtít, povolali z oblastí dnešního středního Německa kněží a mnišské řády a začali budovat kláštery. Mnoho zdrojů směřovalo i na výstavbu rozlehlých hradů, jež měly zajistit, že si to francouzští králové s darovaným lénem nerozmyslí. Rozsáhlá stavební činnost si žádala vyškolení vynikajících architektů, kteří se nechali inspirovat mnoha místy, jež předtím Vikingové vyplenili nebo kde sloužili jako žoldnéři. Arabské a byzantské vlivy se tak propojily s příslovečnou severskou strohostí a jakoby zničehonic došlo k architektonické revoluci. Na západě se zrodil první ucelený stavební styl od pádu římského impéria – románská architektura, která následně proměnila tvář celé Evropy. 

Od francouzských kolegů si také Normané rychle osvojili umění vybírat daně, tedy poznání, že je lepší lidi jednou ročně obrat o malé množství peněz či zboží než jim občas vypálit domy a nechat je na holičkách. Do nově založeného vévodství si brzy našli cestu židovští kupci a Normané připravili podmínky pro slibný rozvoj řemesel místních Franků. Během několika generací se tak z Normandie stalo jedno z nejmocnějších vévodství v celé Evropě. 

Rodí se Kyjevská Rus

Ani zde však zakladatelské úspěchy nekončí. Zatímco dánští nájezdníci se pohodlně usídlili ve Francii a později založili fungující státy na severu a na západě Británie, nájezdníci z oblasti dnešního Švédska zamířili na východ – do zemí Slovanů.

Varjagové přinesli na Rus základy státního zřízení, zatímco do té doby tam sídlily pouze roztroušené slovanské kmeny. Takové tvrzení samozřejmě ruští nacionalističtí dějepisci v 19. století odmítli přijmout a ještě tvrději se této tezi bránili sovětští marxističtí historici ve 20. století. Podle posledních výzkumů se zdá, že pojmenování „Rus“ pochází od slova „rhos“, tedy někdejšího finského označení pro švédské veslaře. Slované jej převzali a říkali tak všem Germánům, kteří dorazili ze Švédska. 

Realita vzniku Kyjevské Rusi byla samozřejmě méně romantická než se píše v pověstech. Už v první polovině 9. století založili Švédové mezi slovanskými kmeny několik obchodních stanic, jež jim umožňovaly přepravovat zboží ze Skandinávie do bohaté Konstantinopole na jihu. Převážený náklad představovala hlavně kořist z dobyvačných nájezdů. Nejspíš ovšem nepocházela od slovanských kmenů, protože Slované byli jednoduše příliš chudí, než aby jim bylo co ukrást. Daleko výhodnější bylo usadit se v jejich blízkosti a vynutit si od nich placení nějaké daně v naturáliích – a přitom nerušeně provozovat svůj obchod s Byzancí.

Během několika generací se však severské a slovanské vlivy prolnuly a objevila se první slovanská šlechta „západního“ vzoru – slavná dynastie Rurikovců, která pak stála u zrodu moci velké Rusi.