Ačkoliv ženy ve Velké Británii nemohly být v době druhé světové války posílány na bojové lety, 166 jich sloužilo vedle půldruhého tisíce mužů v Pomocném dopravním letectvu (Air Transport Auxiliary), kde pomáhaly přelétávat letadla z továren na letecké základny. Další tisíce žen působily v Ženských pomocných leteckých sborech (Women‘s Auxiliary Air Force, WAAF), které měly za úkol například balení padáků či údržbu letadel a radarů. V těchto sborech byly zapojeny též jako telefonistky nebo analyzovaly průzkumné fotografie. V roce 1943 měly WAAF 180 000 členek.

Na snímku vlevo je příslušnice další pomocné složky armády – Ženské královské námořní služby (Womens´s Royal Naval Service, WRNS), vyškolená v rádiové službě, která se právě připravuje na let, při němž bude jejím úkolem test nového přístroje. Vpravo jsou k vidění ženy z WRNS při přepravě ponorkového torpéda. Ve službách „střízlíků“ (z angl. wrens) bylo na konci války asi 5500 žen, z toho 500 důstojnic. Snímek je z přístavu Portsmouth, 29. září 1943 

Jenže tak jednoduché to není. U kosmických letů totiž neřešíme jen problém výšky (pod určitou hranicí začíná všechna tělesa výrazně brzdit atmosféra, načež následuje neodvratný pád), ale především rychlosti. Ostatně už nacistické rakety V-2 zvládly při kolmém startu zdolat několik stovek kilometrů, přesto se o orbitálním letu hovořit nedalo, navíc se vynášené zařízení po několika minutách vracelo zpět.

Aby se těleso udrželo na oběžné dráze kolem naší planety, potřebuje dosáhnout první kosmické rychlosti, která činí u Země 7,9 km/s. Pokud se pohybuje pomaleji, brzy ho přemůže gravitace; při vyšší rychlosti naopak zvítězí odstředivá síla a těleso se vydá třeba i do meziplanetárního prostoru. Z toho vyplývá, že nestačí postavit dostatečně vysokou věž a družici z ní uvolnit, jelikož by se rychle poroučela k Zemi. Tedy s jednou výjimkou – a tou je geostacionární dráha. Na ní se totiž satelit pohybuje s oběžnou dobou, jež odpovídá jedné otočce Země kolem vlastní osy, a z pohledu pozemského pozorovatele tak zůstává nehybný. Geostacionární dráhu proto využívají třeba komunikační či meteorologické družice apod. Hypotetická věž by proto musela dosahovat právě k této dráze, jež se ovšem nachází až 35 890 km nad rovníkem.

Lano, které překáží

Tak vysoká věž je asi technicky i technologicky nepředstavitelná. Mohli bychom ji však nahradit dostatečně dlouhým lanem, po němž by až na geostacionární dráhu vyjížděly dopravní kabiny. V éře podmořských kabelů měřících tisíce kilometrů se zdá taková idea přece jen reálnější, přesto i v tomto případě narážíme na nemalé problémy. Lano vedoucí na geostacionární dráhu by se totiž vlastní vahou rychle zřítilo dolů, tudíž by se muselo natáhnout do větší vzdálenosti a zřejmě i zatížit protizávažím – mohlo by jít například o zachycený asteroid nebo sebranou skládku kosmického smetí.

Další komplikace tkví v ukotvení na zemském povrchu. Kabel by mohl komplikovat leteckou dopravu, v závislosti na použitém materiálu přitahovat blesky, každopádně by však musel vzdorovat jakýmkoliv rozmarům počasí. Kromě toho se v oblasti rovníku nenachází tolik vhodných míst, kde bychom jej mohli i s odpovídající infrastrukturou instalovat. Lano navíc budeme muset spustit z geostacionární dráhy a v zájmu zachování rovnováhy stejným tempem oběma směry: k Zemi i od ní. To však znamená dopravit tisíce tun materiálu tam, kam zatím s vypětím všech sil za stamiliony dolarů vynášíme tří- či čtyřtunové satelity.

Pořádně silné

Kabel bude muset být také extrémně pevný, aby unesl sám sebe. Pro představu: Lanko z titanu, železa nebo hliníkových slitin by se přetrhlo už při délce 20–30 km. Moderní materiály jako kevlar, sklolaminát či uhlíková vlákna by vydržely 100–400 km. V lepším případě tak máme za sebou jedno procento cesty. S nejnovějším objevem – uhlíkovými nanotrubičkami nebo grafenovými stuhami – můžeme teoreticky dosáhnout úctyhodných 6 000 km. Pořád jsme však jen v šestině potřebné vzdálenosti.

Problémy s pevností lana alespoň částečně vyřeší fakt, že jeho průměr nebude všude stejný, ale půjde o jakýsi extrémně dlouhý kužel. Podle typu materiálu bude na geostacionární dráze stokrát až tisíckrát silnější než u povrchu Země. Každopádně nám technologický rozvoj v posledních desetiletích dává naději, že vhodný materiál jednoho dne najdeme.

Problémy se smetím

A v neposlední řadě: Lano pevně vedoucí vesmírným prostorem s nulovou rychlostí u zemského povrchu budou na nízkých oběžných drahách míjet první kosmickou rychlostí družice nebo jejich trosky, přičemž jen úlomků větších než centimetr existuje přes 300 tisíc! Dříve či později tak trajektorie každého z nich protne místo, kterým kabel natažený na geostacionární dráhu povede. A jelikož má i zrnko písku při zmíněné rychlosti energii rozjetého nákladního auta, těžko si představit materiál, jenž by něčemu podobnému odolal. 

Právě problém střetů s kosmickými objekty a smetím se podle mnoha odborníků stane příčinou toho, že výtah do vesmíru nikdy nevznikne. Ovšem i kdybychom uvedenou komplikaci řešit nemuseli, budou lano zvláště ve větších výškách silně zatěžovat kontakty se zbytkovou atmosférou. Například v 500 km se v 1 cm³ vyskytuje 11 atomů kyslíku. Z našeho pohledu jde o vakuum, z fyzikálního hlediska se však jedná o silně korozivní prostředí.

Během případné stavby kosmického výtahu se bezesporu bude hodnotit i její dopad na životní prostředí. A zcela jistě se někdo nezapomene mediálně zviditelnit s argumentem, že používání vesmírné zdviže zpomaluje rotaci Země, a tudíž narušuje náš ekosystém.

Třeba i k Jupiteru

Pevnost lana, kosmické smetí či zbytková atmosféra ovšem nepředstavují jediné výzvy, jimž budou konstruktéři čelit. Musejí se vypořádat například s podobou kabinek. Výtah totiž nebude využívat pohyblivý kabel, neboť by to znamenalo ohromnou komplikaci z hlediska vyvažování, dopravní kapacity nebo třeba různého průměru lana v různých částech. Naopak se budou pohybovat kabinky, otázka však zní, jaký zdroj energie pro ně zvolit. Povezou si jej s sebou? Budou využívat elektřinu přiváděnou nosným kabelem? Nebo jim poslouží například sluneční baterie?

Dále také musíme řešit rychlost, neboť se potřebujeme dostat do vzdálenosti desítek tisíc kilometrů. Kdybychom se vydali nahoru stejně rychle, jako jezdíme po českých dálnicích, dorazili bychom do cíle za více než jedenáct dní! I s rychlostí dopravního letadla musíme počítat téměř se dvěma dny cesty. Na druhou stranu se nepotřebujeme dostat až na geostacionární dráhu, protože vynášené těleso můžeme uvolnit zhruba ve dvou třetinách trasy: minimální vzdálenost činí 23 400 km od povrchu Země, pak zůstane objekt na silně eliptické dráze.

Kosmický výtah bude možné použít i pro cesty ke vzdálenějším cílům. Pokud náklad na dostatečně dlouhém laně uvolníme 51 000 km od naší planety, poletí k Měsíci. Při odhozu ve vzdálenosti 144 000 km se vydá k Jupiteru, jehož silné gravitační pole pak může těleso poslat prakticky do libovolného koutu Sluneční soustavy.

Mimochodem, nákladní kabinky budou pro kabel představovat další zátěž. Dnes se proto vedou akademické diskuse, zda je lepší použít jednu velkou, či několik menších. Zároveň se řeší jejich případné vyhýbání, protože výtah musí fungovat obousměrně.

Na jiných světech

Kosmickou zdviž lze přitom teoreticky postavit téměř na jakémkoliv vesmírném tělese. V řadě případů by to dokonce bylo jednodušší než na Zemi, protože bychom nemuseli řešit mnohé z výše uvedených problémů. Například stacionární dráha Marsu se nachází 17 000 km nad rovníkem, ovšem díky menší gravitaci (0,38násobku té pozemské) lze na uvedenou vzdálenost použít materiály, kterými disponujeme již dnes! Kosmické smetí se u rudé planety téměř nevyskytuje a díky jejímu řídkému plynnému obalu klesá i riziko kontaktů s částicemi zbytkové atmosféry. Obrovský problém naopak představuje měsíc Phobos, který kolem Marsu obíhá zhruba ve vzdálenosti 9 000 km, a každou chvíli by se tak střetl s nosným lanem.

Mnohem blíž než rudá planeta se ovšem nachází náš jediný přirozený satelit. Nemá stacionární dráhu, protože se otáčí příliš pomalu, můžeme však využít tzv. Lagrangeovy body. Jedná se o virtuální místa v soustavě Země–Měsíc–Slunce, kde se gravitační síly zmíněné trojice vyrovnávají (vliv ostatních těles můžeme zanedbat). Pokud bychom stavěli výtah na straně přivrácené k Zemi, mohli bychom si vzít na pomoc bod L1 ve vzdálenosti 56 000 km od lunárního povrchu; v případě odvrácené polokoule se bod L2 nachází 67 000 km daleko. Zatímco v bodě L1 se pak o těleso „přetahují“ Země s Měsícem, v L2 se jejich síly složí do jednoho vektoru a do hry vstupuje Slunce. A stejně jako v případě Marsu dokážeme lunární výtah vytvořit se stávajícími materiály.

Vítěz bere všechno

Navzdory všemožným překážkám nepřestává lidstvo o vesmírné zdviži snít, protože by mohla nabídnout rutinní, bezpečnou a zároveň levnou dopravu do kosmu. Agentury celého světa stále hledají způsoby její realizace, nejen proto, že je pro veřejnost podobná představa atraktivní, ale především proto, že by takové zařízení zcela změnilo naše vesmírné aktivity. Jasně to vyjádřil spoluautor knihy Opustit planetu kosmickým výtahem Philip Ragan: „První země, která nasadí vesmírný výtah v praxi, získá ohromný ekonomický náskok a bude velmi pravděpodobně řídit všechny kosmické aktivity.“

Nestor kea (Nestor notabilis) je robustní papoušek, který na jižním ostrově Nového Zélandu obývá pouze horské oblasti s drsným klimatem o nadmořské výšce od 600 do 2 000 metrů. Je to jediný papoušek, který obývá subalpinské oblasti a jen v zimě sestupuje do nižších poloh.

Keové v podezření

Farmáři nemají key rádi. Podezírají je totiž, že napadají nemocné ovce a vytrhává jim kusy masa. Toto podezření ale nikdy nebylo potvrzeno. Faktem je, že s příchodem ovčích stád v minulém století se keové naučili přiživovat na zbytcích masa ze zavěšených ovčích kůží, a proto v letech 1943 až 1946 postříleli farmáři asi 7 000 těchto nesmírně inteligentních papoušků. Dnes jsou keové chráněni a jejich stavy se odhadují na 5 000 kusů.

V potravě nejsou vybíraví. Živí se nektarem horských rostlin, vyhledávají různé bobule nebo výhonky, ale také loví hmyz. Nepohrdnou ani masem zdechlin. Jejich aktivita je vázána převážně na den, kdy je z dálky slyšet charakteristické volání „kee-aaa", podle nějž také dostali jméno.

Společníci parkujících

Kea je velmi zvědavý pták. Jakmile v místě výskytu keů zastavíte na parkovišti, za chvíli je máte u auta. Musíte si dávat pozor, aby vám nezničili stěrače, nebo obložení oken. Často také likvidují zařízení kempů a lyžařských středisek. V zoologických zahradách jim jsou pro ukojení zvídavosti dávány plastové nádoby, s nimiž si rádi hrají.

Na cestě po jižním ostrově Nového Zélandu jsme se s nimi potkali mnohokrát. Nocovali jsme v průsmyku Arthur Pass vysoko v horách, byl podvečer a pěkná zima. Jakmile jsme začali připravovat večeři, objevil se první, za chvíli jich bylo okolo auta sedm. Zvědavě pokukovali a poskakovali pořád blíž. Jeden se usadil na zpětném zrcátku našeho auta.

TIP: Rybák dlouhoosasý aneb Nejvytrvalejší letec a rekordman leteckých maratonů

Další setkání jsme absolvovali u tunelu před Milford Sound. Zastavili jsme kvůli vodopádům padajících do sněhových polí. Brzy u nás byli keové a čekali, zda nebude něco k snědku.

Pivo bylo zdaňováno jen příležitostně. Teprve od roku 1546 se v Čechách a na Moravě stalo pravidelně vybíraným poplatkem takzvané posudné, jehož název byl odvozen od výchozí berní jednotky – vystaveného, respektive prodaného či vyšenkovaného sudu piva.

Králi do kapsy

S výnosem této daně disponoval výlučně panovník. K posudnému od poloviny 16. století přistupoval ještě takzvaný dědičný pivní tác (též dědičný pivní groš či dědičné posudné), uvalený na většinu českých královských měst a dočasně i na moravskou Jihlavu jako trest za jejich účast na protihabsburském odboji roku 1547.

TIP: Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně?

K nemalé radosti daňových poplatníků částka odváděná z jednoho sudu piva v 16. století postupně narůstala. Například Moravané původně z každého přiznaného sudu platili po 1 bílém groši, avšak v osmdesátých letech již taxa posudného činila pětkrát tolik. Na této úrovni pak v markrabství setrvala až do konce předbělohorské doby. Na její další zvýšení již moravská politická reprezentace na rozdíl od českých a slezských stavů nepřistoupila. Panovník sice od předposlední dekády 16. věku vytrvale žádal „šestý groš“, místo toho mu ale Moravané obvykle každoročně postupovali pro ně výhodnější „dar“ ve výši 6 000 zlatých moravských, nezávislý na výnosu posudného. 

V předchozí části jsme Keplera opustili ve chvíli, kdy ve svých třiadvaceti letech rozpracoval a dokončil první veřejnou obhajobu Kopernikova systému Mysterium cosmographicum neboli Tajemství vesmíru,načež ji rozeslal všem astronomickým veličinám své doby a známým patronům nauk, a dal tak o sobě akademické obci patřičně vědět. 

Přechozí část: Johannes Kepler: Porodník nové vědy a objevitel řady důležitých zákonů (1)

Ve čtyřiadvaceti letech už bylo na pováženou zůstávat svobodným, a tak někdejší Johannesův učitel seznámil mladíka s o rok mladší bohatou vdovou Barbarou Müllerovou, která již měla za sebou dvě manželství. Do toho následujícího tak přišla nejen se slušným věnem, ale rovněž s dcerou Reginou z předchozího vztahu. 

Osudové setkání

Úzkostlivá snaha získat si reputaci nakonec přinesla ovoce. Spolu se svou knihou totiž Kepler neopomněl zavedeným astronomům poslat i lichotivé dopisy, v nichž slavné vědce vynášel do nebes. Tychovi Brahemu například napsal: „Jsi knížetem matematiků netoliko naší doby, nýbrž všech věků.“ V oslavných litaniích se ovšem dopustil i pořádného faux pas. Podobně podlézavý dopis od něj totiž obdržel rovněž Nicolaus Reimers Baer (používal latinské jméno Ursus), který kdysi ukradl Brahemu vědecké zápisky a vydával je za své. Plagiátorovi uvěřil dokonce císař Rudolf II. a zaměstnal podvodníka jako svého astronoma. Dánský vědec pak musel dlouho obhajovat své autorství. Kepler nevěděl, který z obou učenců je tím „pravým“ astronomem, a proto dopis adresoval oběma. Ursus si však dotčený list nenechal pro sebe a publikoval jej spolu s jinými oceněními ve své nové knize, aby dokázal, nakolik uznávané místo ve světě vědy zaujímá.  

Tycho nakonec nad celou věcí mávl rukou, a dokonce si začal s Johannesem psát. Jako první si totiž uvědomil, jaký potenciál se v ambiciózním mladíkovi skrývá. Ačkoliv Keplerovy teorie nestavěly na přesném pozorování, matematické schopnosti mladého muže udělaly na o čtvrt století staršího Braheho silný dojem. Zatímco svá pozorování totiž slavný Dán uskutečňoval po čtyřicet let naprosto úzkostlivě a přesně, propočítávání tabulek pro budoucí pohyby hvězd patřily do kategorie úmorných a neveselých povinností, které svěřoval asistentům. Pozval tedy Keplera k sobě do Čech. Celé věci hrál do karet i fakt, že náboženské pnutí mezi luterány a katolíky dostoupilo ve Štýrském Hradci nebezpečných rozměrů a mladý Johannes raději odešel.

V zimě roku 1600 se objevil v Benátkách nad Jizerou, kde Tycho právě budoval observatoř. Práce začala slibně, ale Kepler brzy zjistil, že Brahe nemá příliš ve zvyku se o svá pozorování dělit. K počátečním nesouladům se přidaly i rozdíly v povaze (plachý a úzkostlivý Němec nemohl hlučnou a poživačnou povahu staršího muže vystát), a jakmile došlo na smlouvání o plat, mladý adept vědy vybuchl a po hádce odešel – oklikou přes Prahu – domů. První spolupráce tak trvala pouhé dva měsíce. 

Záhadná smrt

Ve Štýrském Hradci se mezitím situace vyostřila natolik, že Keplera zbavili jeho učitelského místa. Nebyl jediný, ale na rozdíl od mnoha ostatních odmítl výzvu, aby přešel k jiné víře. Jednalo se přitom o velmi překvapivý postoj, přihlédneme-li k jeho jinak bojácné povaze. Sám o sobě později napsal: „Jsem rád, můžu-li stát na straně většiny, a nacházím potěšení v tom, že mohu s většinou souhlasit.“ Jakmile však došlo na velké ideje, osobní ustrašenost musela jít stranou. Podobně jako hájil Kopernika, podržel si Kepler i původní víru. 

Pro život si zvolil stále ještě tolerantní Prahu, kde chtěl získat místo na dvoře Rudolfa II. Tycho zřejmě uklidnil své napjaté nervy, protože se opět setkali a začali spolupracovat. Po celý rok Brahe Keplera a jeho rodinu podporoval a zapojil jej do projektu Rudolfínských tabulek, které měly spolehlivě předpovídat pohyby hvězd. Ani tentokrát se však společná práce zdaleka neodvíjela tak, jak by si ctižádostivý mladík představoval. Než ovšem mohlo dojít k dalšímu zásadnímu konfliktu, Brahe nečekaně zemřel. Jeho smrt zůstává dodnes nevyjasněnou, a dokonce vrhá na Keplera stín podezření. Ať už se ovšem odehrálo cokoliv, mladý muž poté Tycha nahradil na postu dvorního matematika, zaujal tedy nejprestižnější vědeckou pozici v říši a podržel si ji po následujících jedenáct let. 

Šlo přitom sice o výlučné místo, zato však špatně placené. Finanční potíže pak Keplera pronásledovaly po celý život u dvora a staly se konstantní rozbuškou hádek s manželkou. I když nebyl příliš šťastný, projevil se jako velmi plodný autor. Napsal sedm knih, v nichž rozvedl další ze svých zákonů. Dokázal, že se planety blíže ke Slunci pohybují rychleji, zatímco ve větší vzdálenosti naopak zpomalují. Pod vlivem Galileových pozorování hvězd pomocí dalekohledu se pustil i do studia optiky a podařilo se mu popsat nejen princip teleskopických čoček, ale také fungování oka a převráceného obrazu na sítnici.  

Věda bývá jen málokdy odtržená od politiky. Náboženské pnutí se pak projevilo s plnou silou i na císařském dvoře, a když po Rudolfově abdikaci usedl na trůn jeho bratr Matyáš, kovaný katolík, bylo jasné, že protestantský učenec nemá příliš dobré vyhlídky. Kepler se pokusil získat místo na Wüttemberské univerzitě, ale nepochodil. Zamítl vysoké učení v italské Padově, které mu nabízel Galileo, a rozhodl se zůstat v německy mluvících zemích. Nakonec císař benevolentně ponechal Keplerovi jeho funkci, a dokonce mu dovolit uniknout z jedovaté atmosféry dvora do rakouského Lince. 

Znovu na cestě

V téže době Barbara onemocněla infekcí známou jako „maďarská horečka“ a zemřela. Po tahanicích s příbuznými o její majetek se Kepler konečně mohl klidně usadit a začít znovu přemýšlet – nejen o vědě. Roku 1613 se oženil podruhé, tentokrát snad i z lásky. Čtyřiadvacetiletá Susanna Reuttingerová se ukázala jako pracovitá, dobrosrdečná a milující žena a manželství bylo výsostně šťastné. Jen situace s dětmi se opakovala a první tři potomci zemřeli brzy po narození. Teprve další tři se dožili dospělosti. 

Skutečný klid ovšem Johannes nenašel. Roku 1615 se jeho bratr zapletl do sporu o peníze s jistou dámou, která si bohužel nenechala nic líbit a navíc obvinila jejich matku z čarodějnictví. Zmíněná praxe se přitom ve věku rozumu, mapování vesmíru a objevů nových kontinentů pozoruhodně uchytila. Kepler se odhodlaně pustil do obhajoby a nakonec dosáhl pro matku osvobozujícího verdiktu. Osm jiných žen však takové štěstí nemělo a skončily na hranici. 

Třenice dostoupily vrcholu, když čeští protestanti svrhli roku 1618 císařské místodržící z oken Pražského hradu. O dva roky později následovala zdrcující porážka na Bílé hoře. Začala válka, aniž tehdy někdo tušil, že bude trvat třicet let. Hlavní hvězdou bitevního pole se stal Albrecht z Valdštejna, který se zhlédl v Keplerově práci a horoskopech. Astronom přijal roku 1627 generálovu nabídku a přestěhoval se na bezpečnější místo, do slezské Zaháně, kde byl speciálně pro právě dokončené Rudolfínské tabulky připraven tiskařský lis. Kepler se přesto stále potýkal s nedostatkem peněz. Při jedné cestě za dlužníkem v Řezně ulehl učenec s horečkou a jeho tělo nápor nemoci nevydrželo. Zemřel 15. listopadu 1630. Jeho hrob se nedochoval, zato známe všech jeho sedmnáct knih o astronomii, hudbě, optice a teologii. 

Návštěvníci Přírodovědeckého muzea v Los Angeles teď mohou prožít unikátní zkušenost. Muzeum pro ně připravilo spektakulární expozici s virtuální realitou, která jim nabízí možnost blízkého setkání s podmořským životem.

Expozice "TheBlu: An Underwater VR Experience" zve návštěníky do speciální galerie, kde mohou použít soupravy pro virtuální realitu HTC Vive k prozkoumání mořských ekosystémů. S ručními ovladači pak lidé mohou interagovat s rybami, želvami, sasankami, světélkujícími mořskými ďasy a dalšími tvory.

TIP: The New Revolution: Nová atrakce spojuje horskou dráhu s virtuální realitou

Hlavním lákadlem je ale virtuální setkání s ohromným, 24 metrů dlouhým plejtvákem obrovským. Cílem expozice je co nejvíce navodit pocit přítomnosti po mořskou hladinou a návštěvníky seznámit s různými typy prostředí oceánu a jejich obyvateli.

Od té doby bylo zaznamenáno již pět různých forem onemocnění, z nichž nejrozšířenější jsou léze podobné těm, jež způsobují poxviry. Ze zkoumané skupiny jimi bylo napadeno celkem 142 delfínů. „Naše první podezření padlo samozřejmě na kontaminanty jako jsou pesticidy, těžké kovy, organochlorové látky a zpomalovače hoření,“ říká Maldiniová. Tyto škodliviny mohou oslabit imunitní systém u zvířat a snížit jejich odolnost proti virům.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami - Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Vůči nakumulovaným toxickým látkám jsou kytovci obzvlášť citliví, a tak se vysoká koncentrace toxinů v moři projeví právě na nich jako na prvních. Dalšími zvažovanými důvody k epidemii kožní nemoci mohou být podle odborníků také klimatické změny a změny koncentrace soli ve vodě. Maldiniová doufá, že další výzkum přinese bližší informace, které povedou k zavedení konkrétních opatření a zlepšení životního prostředí delfínů.  

Jako planety historicky označujeme tělesa gravitačně vázaná ke hvězdám. Osm planet, jejichž posloupnost se učí již děti na základní škole, je gravitačně vázáno ke Slunci. Od roku 1995 se daří prakticky rutinně objevovat tělesa obíhající jiné stálice, přičemž je označujeme také jako planety, neboť jejich určená hmotnost je příliš nízká, než aby mohlo jít o hvězdné průvodce. V současné době známe téměř 3 500 planet u jiných hvězd a další necelé dva tisíce kandidátů čekají na potvrzení. 

V roce 2011 došlo k objevu hned několika objektů plujících volně prostorem, o hmotnostech odpovídajících spíš planetám. Nejednalo se o příliš velké překvapení – existenci bludných planet předpověděly již dřív teoretické práce zaměřené na dlouhodobý vývoj planetárních systémů. Tyto simulace, které nesou i výraznou českou stopu, předpokládaly velmi dynamický vývoj planetárních soustav, vedoucí často k vyvržení jejich členů mimo systém. Je dokonce možné, že jedna planeta o velikosti Neptunu opustila několik desítek tisíc let po zformování i Sluneční soustavu. 

Bludné planety by tedy mohly být poměrně časté – podle odhadů by jen v naší Galaxii mohly připadat v průměru dvě na jednu hvězdu. Někteří odborníci však uvádějí, že jde o velmi podhodnocený počet, a hovoří dokonce o sto tisících bludných planet na každou stálici v Mléčné dráze.

Šestatřicetiletá Candice Knoxová z jihoafrického Boksburgu prý nedá dopustit na houbičky na nádobí. Její posedlost došla tak daleko, že není schopna opustit domov bez jejich dostatečných zásob v kabelce. Během dne pak houbičky postupně ujídá. 

Lékaři mají pro její bizarní chování speciální diagnózu – říká se jí pica (čti pika) syndrom a vyznačuje se pojídáním jinak nepoživatelných, nezvyklých nebo i odporných látek. Pojídání nezvyklých látek obvykle souvisí spíše s nutkáním než s jejich chutí. Lidé pojídají například vlasy, hlínu, škrob nebo i výkaly. Pica syndrom ale může být i nebezpečný, protože může vést k otravě např. těžkými kovy nebo i k infekcím.

Byl vnukem hned čtyř panovnických hlav, královského páru aragonsko-kastilského Ferdinanda a Isabely a císaře Maxmiliána I. Habsburského a Marie Burgundské. Lepší rodokmen si snad ani nemohl přát.

Nelehké dětství

Ferdinandovi rodiče pocházeli tedy ze starobylých evropských rodů, ale jejich osud nebyl zrovna z nejšťastnějších. Jeho otec, Filip Sličný zemřel, když byl Ferdinandovi sotva rok a matka Johana poté propadla duševní chorobě. Zbytek života prožila jako nesvéprávná a od té doby ji každý zná jako Johanu Šílenou. Ještě, že měl malý sirotek dědečka Ferdinanda, který se postaral nejen o něj, ale i o jeho šest sourozenců.

„Dětství strávil příští český král povětšinou ve Španělsku, při dvoře dědečka Ferdinanda Aragonského. Tomu nejmladší z vnuků přirostl zvláště k srdci. Byla mu poskytnuta typická španělská výchova. Přísná, náročná, stroze katolická, zdůrazňující vladařskou budoucnost.“ Jeho výchova ve Španělsku byla opravdu velice přísná. Nejdůležitější byla disciplína, hájení vyšších zájmů a hlavně je nadřazovat osobním cílům. Habsburkové se naučili sloužit myšlence jednoho centra a jedné hlavy. „I stroze vycvičený Ferdinand, sám o sobě velmi ambiciózní, po celý život bez reptání respektoval svého o tři roky staršího bratra Karla, hlavu rodu. Nečinil tak z vřelé bratrské lásky, na to jejich vztahy byly příliš vlažné, ale z ukázněné víry v platnost dynastické doktríny.“

Samozřejmostí byla i výuka na té nejvyšší úrovni. Doba si žádala učených panovníků a Ferdinand nesměl zůstat pozadu. Byl dokonce nejvznešenějším osobním žákem Erasma Rotterdamského, kterého potkal v Nizozemí. Erasmovi se podařilo ve Ferdinandovi rozpustit bigotní katolictví a jeho náboženské přesvědčení přijalo rysy humanistické snášenlivosti. Arcivévoda (jeho dosavadní titul zněl arcivévoda rakouský) se vzdělal v politických vědách a velice rychle pochopil, že v řízení věcí obecných platí kvalifikovanost víc než rodová vznešenost.

Během let se vycvičil v mnoha jazycích, plynně hovořil rodnou španělštinou, ale uměl i francouzsky a latinsky, slušně se domluvil italsky, německy zatím nedovedl, ale nic nebylo ztraceno, naučil se později, i když popravdě – nikoli dokonale. V Nizozemí dorostl Ferdinand do svého příštího formátu. I když se Habsburkové považovali za nadnárodní dynastii, Ferdinand se nejspíš považoval za Španěla, kterým byl napůl krví a zcela svou výchovou.