Mandril rýholící (Mandrillus sphinx) je primát z čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae). Tyto opice jsou dobře identifikovatelné díky zbarvení obličeje, které je znakem samců a je viditelnější při sexuálním dospívání. Samičky jsou méně nápadné. Barvy jsou podle některých pozorování výraznější v okamžicích, kdy je mandril ve stavu vrcholného rozrušení – například při soubojích o nadvládu nad skupinou nebo při napadení tlupy šelmou. Výrazné barvy nemají tito primáti jen v obličeji, ale rovněž na zadku, kde pravděpodobně slouží pro snadnější pohyb skupiny v husté vegetaci.

TIP: Proč nedráždit opice aneb Nekrmte paviány, jsou to velmi nebezpečná zvířata!

Mandrilové se pohybují převážně po zemi, kde hledají potravu – rostliny, kořínky, hmyz a menší ještěrky či obojživelníky. Na stromy šplhají jen v okamžicích ohrožení a na noc. Ačkoli se soustředí na malou kořist, byly zaznamenány případy, kdy samci ulovili a sežrali menší antilopu. Mandrilové se naopak musejí mít na pozoru před levharty, krajtami a velkými dravci, kteří občas útočí na mláďata. Jejich velkým nepřítelem jsou i lidé, kteří mandrily střílejí jednak jako škodnou likvidující zemědělskou úrodu a rovněž pro jejich údajně lahodné maso.

Proti přirozeným nepřátelům se mandrilové dokáží často ubránit díky dlouhým řezákům (pozoruhodné přitom je, že v rámci tlupy je vycenění zubů přátelské gesto) a nezanedbatelné velikosti. Dospělí samci dosahují hmotnosti kolem 30 kg a výšky 80–90 centimetrů. Samice jsou asi o polovinu lehčí a dorůstají 55–65 centimetrů. Ve volné přírodě se mandrilové dožívají asi 20 let, v zajetí byl zaznamenán věk i kolem 30 let.

Koncem 19. století došli pražští radní k rozhodnutí zbourat část starého centra města, plnou hygienicky nevyhovujících budov. Tím, kdo tehdejší mizející Prahu na zakázku pražského magistrátu zachytil, byl malíř Václav Jansa.

Orientálním kultem se ve zmíněné době nechali unést mimo jiné někteří význační vědci, kteří pak odkaz na čínskou kulturu a vědu začlenili do svých teorií. Například Nicolas Trigault, francouzský jezuitský misionář působící svého času v Číně, považoval Konfucia za křesťanského myslitele, anglický architekt Inigo Jones navrhoval uznat čínštinu za nejstarší jazyk světa a jiný anglický architekt a myslitel, John Webb, tvrdil, že Noemova archa přistála po potopě světa právě v Číně.

Starý zákon v čínštině 

Racionalističtí filozofové vychvalovali čínské znakové písmo jako nejdokonalejší abecední systém a angličtí jazykovědci tvrdili, že Starý zákon byl původně napsán čínsky. Slavný německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz považoval čínskou společnost za vzor spravedlivého pořádku a francouzský ekonom François Quesnay v ní viděl ideální ukázku liberálního ekonomického řádu.

Vliv čínských vzorů byl tak silný, že na přelomu 17. a 18. století pronikl i do architektury, včetně podoby interiérů. Vlastnit nákladné orientální dekorace, zejména tapety a porcelán, bylo důkazem bohatství i dobrého vkusu. Orientální textilie patřily k nejoblíbenější výzdobě vnitřních prostor. Vedle bavlny šlo zejména o populární čínské hedvábí zvané „pékin“, nejčastěji s motivem stromů, květin a ptáků. Původně jej Nizozemci dováželi z Kantonu, ale materiál byl velmi drahý, a tak se ve Francii a německých zemích začaly masově vyrábět nápodoby.

Japonský anglický park

Velké oblibě se těšily také tapety malované na rýžovém papíře a vůbec nejdražší artikl představoval modro-bílý porcelán. Zájem o všechny zmíněné výrobky byl v Evropě tak silný, že je obchodníci nestačili dovážet, a například Angličané proto v čínských přístavech běžně nakupovali i nehotové produkty a odpad z dílen. Krajinářský útvar známý jako anglický park, který se zrodil počátkem 18. století, pak podle některých teorií vycházel ze vzoru japonské zahrady.

Idealizaci Číny ukončili až osvícenci, kteří považovali říši středu za zaostalou zemi plnou bídy, korupce a podvodů, jež je pozadu technologicky, mravně i kulturně. Jejich skepsi převzali v 18. století francouzští encyklopedisté, podle nichž se Čína odsoudila k roli bezmocného giganta, který nedokáže těžit ze svého potenciálu.

Chemik Walther Nernst už v roce 1912 prohlásil, že objekty není možné zchladit až na absolutní nulu (přibližně mínus – 273,15 stupňů Celsia), pokud máme k dispozici konečný čas a prostředky. Tento princip se stal součástí třetího termodynamického zákona, který popisuje chování látek v blízkosti absolutní nulové teploty. Až doposud ale nikdo toto tvrzení nedokázal, ani neodvodil z prvního a druhého zákona termodynamiky.

TIP: Kvantová fyzika se nezapřela. Shluk atomů může být chladný i horký zároveň

Fyzici University College of London teď jako první v historii odvodili třetí termodynamický zákon z prvních dvou. Po déle než sto letech konečně dokázali, že objekty skutečně není možné zmrazit na absolutní nulu. Přelomový důkaz bude mít i praktické dopady. Lepší porozumění procesu chlazení umožní vylepšit stávající metody a postupy zmrazování.

Hvězdy obvykle spořádaně obíhají centrum galaxie. Občas ale astronomové objeví hvězdu, která se řítí vesmírem jako splašená (anglicky jsou tyto hvězdy označované jako runaway stars).

Astronomové, které vedl Kevin Luhman z Pensylvánské státní univerzity, pomocí Hubbleho vesmírného teleskopu vystopovali jednu takovou splašenou hvězdu v Mlhovině Orionu, ve vzdálenosti asi 1 300 světelných let od Země.

Trojice splašených hvězd

Hvězda se nachází v oblasti zvané Mlhovina Kleinmann-Low. Už dříve se zde podařilo najít dvě takové rychlé hvězdy, známé jako „Becklin-Neugebauer (BN)“ a „source I.“. Nyní k nim přibyla třetí, označovaná jako „source X“. Kevinu Luhmanovi se navíc podařilo objasnit, co se s hvězdami stalo.

TIP: Velká mlhovina v Orionu: Bouřlivý svět, který spěje k zániku

Všechny tři rychle se pohybující hvězdy byly součástí hvězdného systému několika hvězd. Podle všeho to byl velmi mladý systém a kolem hvězd možná ještě jsou protoplanetární disky. Před 540 lety tam došlo k dramatické události, při které gravitační síly odpálily hvězdy ze soustavy úctyhodnou rychlostí. Nově objevená hvězda urazí za hodinu 210 tisíc kilometrů. 

Pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví byl podle německého práva trestný od roku 1871, s nástupem Hitlera k moci se ale uplatňování paragrafu 137 výrazně zpřísnilo. Homosexuální muži byli perzekuováni a posíláni do koncentračních táborů, kde museli čelit otrocké práci i lékařským experimentům. Přibližně pěti tisícům přeživším německým homosexuálům nyní svitla naděje na alespoň symbolické odškodné za tyto útrapy.

Podle nového návrhu zákona, který ještě musí schválit spolkový sněm, mají lidé, kteří byli za války odsouzeni podle paragrafu 137, nárok na odškodné ve výši 3 000 euro. Dalších 1 500 euro pak získají za každý rok věznění.

Již v roce 1994 byly v Německu zrušeny všechny válečné rozsudky podle paragrafu 137, doposud se ale odsouzení homosexuálové nedočkali žádné finanční kompenzace. Odškodné se nemá týkat lidí odsouzených za sex s nezletilými a za sexuální delikty spojené s násilím.

Hitlerovy růžové seznamy

V období druhé světové války zahynuly v nacistických věznicích desítky tisíc lidí pronásledovaných pro svou sexuální orientaci či pohlavní identitu. Toto pronásledování nejvíce zasáhlo gay populaci, která byla systematicky likvidována zejména v koncentračních táborech, kde byli tito lidé označováni růžovým trojúhelníkem připevněným na oděvu. 

Homosexuální muži byli za války stíháni mnohem urputněji než homosexuální ženy. Homosexuální styk mezi ženami totiž nebyl podle německého trestního zákona trestný, trestný byl pouze styk mezi muži. Přesto byly mnohé ženy zatčeny a poslány na převýchovu do koncentračních táborů, kde byly obvykle označovány černým trojúhelníkem, který se používal pro takzvané asociály. V koncentračních táborech byli homosexuálové předmětem různých lékařských experimentů.

TIP: Homosexualita u zvířat: Je opravdu proti přírodě?

Válku nepřežilo zhruba šedesát procent homosexuálních vězňů. Přesné číslo však nejspíš nikdy nezjistíme, neboť záznamy o vězních s růžovým trojúhelníkem byly z velké části zničeny samotnými nacisty a taktéž po válce se osudům homosexuálů nevěnovalo tolik pozornosti jako osudům jiných stíhaných skupin obyvatelstva. Kvalifikované odhady hovoří o padesáti až sto tisíci uvězněných, přičemž většinu tvořili němečtí homosexuálové.

Vědci v řídícím centru v Darmstadtu naplánovali celkem sedm zážehů, které sníží nejnižší bod dráhy sondy Trace Gas Orbiter (TGO) z původních 200 kilometrů na 113 kilometrů. Čtyři z těchto zážehů už má sonda úspěšně za sebou, pátý ji čeká dnes a zbylé dva se uskuteční v dubnu (1. a 6. dubna). Podle Silvie Sangiorgiové již sonda zaznamenala lehký dotek atmosféry, zatím jde ale vše podle plánu.

TIP: Evropská sonda TGO poslala první snímky Marsu: Vědci jsou z nich nadšení

Brždění o atmosféru je osvědčený princip, který u Marsu používaly třeba americké mise Mars Global Surveyor, Mars Odyssey a Mars Reconnaissance Orbiter. Postupný sestup umožňuje vědcům reagovat na změny v telemetrii a operativně vyhodnocovat aktuální data. Pokud by například teplota sondy neúměrně vzrostla, provede TGO manévr, který ji pošle dále od povrchu.

Sestup na plánovanou oběžnou dráhu má zhruba rok. Pokud bychom podobně zvolna brzdili v autě, zastavili bychom ho z rychlosti 100 km/h za necelé dvě hodiny.

Když se kosatka vynoří a vydechne vzduch z plic, je v něm spousta mikroorganismů. Zjistili to vědci, kteří v dechu kosatek ve vodách u státu Washington vystopovali řadu druhů bakterií a mikroskopických hub.

Některé z nich jsou neškodné, jiné mohou způsobovat nebezpečné infekce. Několik z objevených mikrobů bylo rezistentních vůči více různým antibiotikům, které běžně používají lidé, a které se dostávají do prostředí oceánu.

TIP: Záhada rozřešena: K čemu je kosatkám dobrá menopauza?

Nová zjištění vzbuzují mezi odborníky obavy o to, že by už tak dost stresované kosatky u severoamerického pobřeží mohly ohrožovat infekční choroby.

Hrabě a olomoucký biskup v letech 1664–1695 byl synem císařského generála. Dostalo se mu výborného vzdělání na univerzitě v Ingolstadtu, kde získal doktorát z práv. I přes to, že byl od roku 1640 olomouckým kanovníkem, na kněze byl vysvěcen až roku 1655. Když byl poté 12. března 1664 zvolen olomouckým biskupem, nastalo pro diecézi období stavebního rozkvětu. Karel II. působil nejen jako biskup, ale i jako světský kníže a je právem považován za druhého zakladatele Kroměříže. Jeho vášní bylo stavitelství a dával to okázale najevo. Stavěl a opravoval rezidence v Kroměříži, Olomouci, Brně a zámky ve Vyškově a Mírově. Nutil i měšťany, aby se starali o své domy, a zvelebovali tak města. Ale nezapomínal ani na své biskupské povinnosti. Zakládal nové farnosti a pamětní matriky, nařídil slavení dne sv. Cyrila a Metoděje. Za jeho episkopátu však došlo k neblaze proslulým velkolosinským čarodějnickým procesům. Nechal na Mírově uvěznit Kryštofa Aloise Lautnera a ten byl nakonec, s biskupovým souhlasem, v září 1685 upálen. Roku 1666 byl Karel II. jmenován moravským zemským hejtmanem, poté už veškeré další posty odmítal. Zemřel 23. září 1695 a byl pohřben v olomouckém dómu sv. Václava.

Lehce nafoukaní Newyorčané škodolibě říkají, že jsou v Americe jen tři jedinečná města: Big Apple, kterým míní New York, San Francisco a New Orleans. Všechno ostatní je podle nich prostě Cleveland. Chtějí tím říct, že vás většina amerických metropolí zkrátka na první pohled nezaujme. Z dálky totiž vypadají nudně a technicky jsou si velmi podobné: Obvykle se jedná o propletence dálnic, průmyslových čtvrtí a nekonečných předměstí s nízkými domky, jež obklopují centrum s mrakodrapy. Cleveland této představě odpovídá takřka perfektně. Rozhodně by však byla velká škoda, kdyby vás od jeho návštěvy odradila povrchová všednost a uvítání v podobě nevzhledných továren obalených rzí.  

Indiánské kletby

Historie města se začala psát v roce 1789, kdy vláda Spojených států získala na základě smlouvy s indiánskými kmeny rozsáhlá území podél toku řeky Cuyahoga (v jazyce Irokézů je to Křivolaká řeka). Do neprobádaných prérií se pod vedením generála Mosese Cleavelanda okamžitě vydaly dravé společnosti a začaly zabrané pozemky rozprodávat. Na podzim roku 1796 již byly u břehů Erijského jezera vyměřeny první ulice malé osady, jež dostala jméno Cleveland. 

Vůbec prvními stálými osadníky byli jistý Job Stiles a jeho žena, zanedlouho se však vedle nich zabydlely i další rodiny. Zpočátku přitom Cleveland nepředstavoval nejvyhledávanější adresu, protože tam lidé z neznámých důvodů umírali. Tajemná smrt dala vzniknout různým pověrám – mimo jiné se tvrdilo, že je oblast prokletá. Později se však ukázalo, že za nešťastné události mohly jedovaté výpary z okolních bažin. 

Nečekaná zastávka

Cleveland se pomalu, ale jistě rozrůstal: Velkému rozkvětu napomohlo v první čtvrtině 19. století vybudování kanálu spojujícího Erijské jezero a řeku Ohio, díky němuž se z města rázem stalo vytěžované překladiště zboží. Následovalo napojení na železnici, vznik moderního přístavu a loděnice, stavba prvních oceláren, lakoven, masen, textilek či dřevozpracovatelských závodů. Svou činností městu výrazně pomohl také John Rockefeller, jehož rafinerie Standard Oil Company proměnila Cleveland v centrum amerického ropného průmyslu. Na konci 19. století měla metropole již 380 tisíc obyvatel.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Velkou část populace přitom tvořili Češi, kteří se ve městě usazovali už od poloviny 19. století, kdy doma – v rakousko-uherské monarchii – vládl tuhý absolutismus: Stovky rodin, především z jižních Čech, tehdy absolvovaly strastiplnou cestu na nový kontinent. A i když pravděpodobně původně směřovaly do Nebrasky či do Texasu, vidina nových obchodních příležitostí je „usadila“ na některé z rušných avenue, jež protínaly právě Cleveland. 

Závan slovanství

Ve městě tak brzy vyrostla budova Slovanské lípy a posléze k ní přibyla řada nově zakládaných farností, jednotek Sokola, různých spolků, divadel a desítek prosperujících živností. České podniky navštěvoval také zmíněný Rockefeller, přestože byl toho času ještě chudým, i když velmi podnikavým dělníkem. U našich krajanů oceňoval pracovitost, šetrnost a věrnost. Svého přítele Josefa Kříže dokonce mnohokrát přesvědčoval, aby obětoval několik set našetřených dolarů a zařadil se mezi první akcionáře nově založeného podniku Standard Oil Company. Kříž však otálel a příležitost promeškal. Z Rockefellera se pak stal nejbohatší muž světa: Stačilo tedy málo a dalším multimiliardářem mohl být krajánek. 

Češi byli vyhledáváni coby zruční řemeslníci, ale uplatnění nacházeli i jako lékaři, právníci, učitelé, bankéři či architekti. Ve známost vešel například továrník František Vlček, rodák z Budyně na Vodňansku a majitel společnosti Vlchek Tool Company, jejíž sady nářadí byly u amerických automobilek tak oblíbené, že se prodávaly jako standardní výbava. V archivech lze rovněž najít stohy materiálů popisujících bohatý kulturní a spolkový život clevelandských Čechů, jejichž počet vystoupal mezi světovými válkami až k 70 tisícům. 

Dnes však ze slavné české minulosti zbyly pouhé fragmenty: Například v Czech Cultural Garden se nacházejí památníky a sochy věnované významným postavám naší historie v čele s Františkem Palackým a K. H. Borovským. A v sokolovně na Broadwayi se dosud setkávají folklorní soubory a nacvičují tradiční tance…

Rodiště rokenrolu 

V uplynulých šesti desetiletích Cleveland opakovaně srážely na kolena ekonomické potíže, likvidace podniků a přesouvání výroby jinam. Tamní populace se smrskla víc než o polovinu a někdejší pulzující předměstí se změnila ve zchátralé chudinské čtvrti. Teprve v poslední době se město opět vzmáhá a ukazuje otevřenou náruč návštěvníkům i investorům. 

Rozlehlý univerzitní kampus, moderně vybavený a obklopený zelení, láká studenty z celých Států. Milovníci umění si přijdou na své v Cleveland Museum of Art, které nabízí unikátní jihoasijské sbírky; jistě však zaujme i výstava soudobého umění v Museum of Contemporary Art, jež sídlí v impozantní zrcadlové budově ve tvaru šestiúhelníku. Nadšence vědy a techniky pak nejspíš přiláká Great Lakes Science Center, kde se mimo jiné nachází bohatá expozice NASA. 

Naprostou většinu turistů však do Clevelandu přivádí jeho pověst hlavního města rokenrolu: Říká se, že právě tady počátkem 50. let odstartoval dýdžej rádia WJW Alan Freed celosvětovou mánii, když do éteru ve velkém pouštěl Chucka Berryho, Jerryho Lee Lewise a další interprety. Dvacet tisíc fanoušků tam navíc 21. března 1952 přišlo na historicky první rockový koncert – a byla to pořádná „jízda“. Jako upomínka na zrod fenoménu vyrostla u jezera Síň slávy a muzeum rokenrolu, kde na hudební fajnšmekry čekají skutečné poklady, včetně speciálního sálu věnovaného Elvisi Presleymu. 

Druhý na světě

Centrum Clevelandu není velké a pohodlně jej projdete i pěšky: Na Public Square můžete posedět u fontány a prohlédnout si zajímavý památník námořníků a vojáků. Rovnou před vámi se pak ze zástavby vynoří komplex Tower City Center, v němž najdete stanici metra, divadlo, kasino, dva hotely a obchodní galerie. Nad vším přitom ční 235 metrů vysoký mrakodrap Terminal Tower, který byl při otevření v létě roku 1930 druhou nejvyšší budovou světa – předčil jej pouze newyorský obr Woolworth Building s 241 metry. Pár kroků na sever směrem k jezeru pak narazíte na radnici, v jejímž čele stanul roku 1967 Carl Stokes, první černošský starosta v dějinách USA.