V ložnici mladých manželů se nic nekonalo nejen o svatební noci, ale ani později. Starosti si nedělala jen Marie Antoinetta, ale i celá Francie a také matka ve Vídni. Její rady Antoinetta nebrala rozhodně na lehkou váhu, ani když se po čtyřech letech stala královnou.

Zachránce manželství? Josef!

Celých sedm let však musela čekat, než se těžkopádný Ludvík odhodlal k drobné operaci, která jeho problémy, fimózu, což je zúžení předkožky, vyřešila. Stalo se tak díky konzultaci s Mariiným bratrem Josefem. Ten přijel inkognito do Paříže a svému švagrovi s úspěchem domluvil. Bylo na čase!

Během těch sedmi let se Antoinetta oddávala nezřízenému životu. Libovala si v módních výstřelcích, pořádala nákladné hostiny, chodila na plesy do Opery, navštěvovala divadla a dostihy. Také se oddávala hazardu a prohrávala vysoké částky. Potrpěla si na veselou společnost. Její přátelé ji zbožňovali. Byla totižlaskavá a nekonfliktní. Pro ženy byla módní ikonou, napodobovaly její šaty, šperky, účesy. I muži ji obdivovali.

Obyčejní Francouzi ji ale viděli jinak. Pro ně byla nenáviděnou Rakušankou, která docela slušně „luxovala“ státní pokladnu. Titulovali ji Madame Deficit. Nutno říci, že k tomuto „mediálnímu“ obrazu svým stylem života významně přispěla. 

Mlhoviny představují obecně vesmírné útvary tvořené převážně plynem a prachem. Tento materiál sám o sobě nezáří – tedy přinejmenším ve viditelné oblasti spektra. Obvykle jde o chladné objekty, které lze pozorovat v infračerveném spektru. Situace se však změní, je-li nablízku hvězda, nebo dokonce kupa hvězd. Prach v mlhovině pak buď rozptyluje záření stálic (mlhoviny reflexní), nebo blízké hvězdy ohřejí mlhovinný plyn a přinutí jej zářit (mlhoviny emisní). 

Rozlehlé mlhoviny účinně stíní záření stálic, jež se z pohledu pozorovatele nacházejí „za nimi“. Takové mlhoviny si snadno všimnete, neboť na hvězdném pozadí vytváří tmavou strukturu – proto si zmíněné objekty vysloužily přívlastek „temné“. Temné mlhoviny jsou patrné zejména proti hustým hvězdným polím, například proti pásu Mléčné dráhy. V létě i nezkušený pozorovatel zaregistruje, že se naše Galaxie v souhvězdí Labutě dělí na dva pásy. Astronomové tento útvar označují jako Velkou trhlinu: Její fyzikální podstatou přitom není opravdové roztržení Mléčné dráhy, ale právě prach v temných mlhovinách před hvězdným pozadím.

Propast Macocha sice nepatří do čela světových žebříčků nejhlubších vertikál, ale půdorysné rozměry 174×76 metrů z ní činí monstrózní přírodní výtvor. Každoročně se zde vystřídají statitisíce návštěvníků, kteří přicházejí obdivovat přírodní útvary zdánlivě dávno prozkoumané. Propast přitom skrývá několik neznámých, které mnoha českým speleologům nedávají spát.

Bez lana až na dno

První člověk, který dle písemných záznamů sestoupil na dno Macochy, byl roku 1723 brněnský minorita Lazarus Schopper. Z místa dnešního dolního můstku se nechal spustit po konopných lanech a podal zevrubný popis dna. Byl však skutečně první? Je zde totiž zpráva, která naznačuje, že dříve bylo možné dostat se na dno propasti mnohem snadněji a bez lan.

TIP: Národní park Podyjí aneb Přírodní unikát zachráněný železnou oponou

Roku 1857 napsal Jan Nepomuk Soukop v časopise Živa: „Za dna Macochy k severovýchodu vystupuje znenáhla skalní chodba až na 60 sáhů (113 metrů) vysoko zdobená krápníkem nevídané velikosti a krásy. Podobá se, že tato chodba před časy vedla z Macochy, vzhůru, až na bílý den a že toliko náplavou později zanesena jest a snadno by se dala prokopati, což bezpochyby se stane, tím více, an teprv před časem zemřel stařeček, který slýchával, kterak před časy vedla svrchu cesta až na dno Macochy.“

Zasypaná cesta?

Soukop má patrně na mysli dnes známou Erichovu jeskyni, jejíž mohutný portál je vyklenut těsně nade dnem propasti a návštěvníci Punkevních jeskyní ji mohou spatřit při vstupu do Macochy vpravo. Touto jeskyní se podrobně zabýval už profesor Karel Absolon, když ještě nebyly známy Punkevní jeskyně. Považoval ji totiž za jednu z možností, jak do jeskyní, jejichž existenci předpokládal, proniknout. Absolon zjistil, že podstatnou část jeskyně tvoří stoupající chodba o délce přes 80 metrů, jejíž koncové místo je ve výšce téměř 60 metrů nad úrovní Dolního jezírka. To je téměř polovina suché hloubky propasti.

O konci Erichovy jeskyně profesor Absolon píše: „Lezení vzhůru není zrovna snadné, ježto celá půda je pokryta kluzkými, víceméně volně ležícími kameny. Po břichu se můžeme plazit mezi balvany, které místy sahají až ke stropu. Tu je chodba zřícenými a vápenitou usedlinou stmelenými balvany naprosto uzavřena. Prodral jsem se s Klusákem poctivě až do nejtěsnějších konců. Zde jsme se snažili balvany rozdrtit a volnou cestu získat, leč marně.“

Skutečnost potvrzuje domněnku

Zmínka o existenci tajemné chodby z povrchu až na dno Macochy může být výmyslem, ale je možné, že je v ní obsaženo zrnko pravdy. Rozhodl jsem se Erichovu jeskyni projít s Absolonovou mapou až do konečných míst. Nutno poznamenat, že stoupající chodba Erichovy jeskyně je nádherně modelovaná. Zpočátku je až tři metry široká a pět metrů vysoká, na konci se profil zužuje i snižuje přesně dle Absolonova popisu. Posledních asi sedm metrů je nutné plazit se šikmo vzhůru v nepříjemném bahně mezi zaklíněnými balvany a na úplném konci mizí stěna kolmo vzhůru. Dalšímu postupu brání sbor balvanů.

Od Absolonových dob však došlo k zajímavé změně. Při současném ohledání nebyly balvany stmeleny vápenitou usedlinou, jak profesor popisuje, a mezi jednotlivými bloky se otevřely malé průhledy do volné prostory. Patrně došlo k lokálnímu vyplavení usazenin. To, že těsně za závalem je volná prostora, kterou Absolon určitě neregistroval, bylo hlavním impulsem pro další akci s pokusem o průnik. Společně s kamarádem, zkušeným speleologem, který často řeší komplikované situace v jeskyních, se nám podařilo rozvolnit a odhrnout několik balvanů a proniknout dál. Dostali jsme se do síňky s rozměry 4×1×2 metry. Její strop tvoří obří zaklíněný balvan, ale prostor má ve směru celého tahu Erichovy jeskyně zjevné pokračování, i když zatím neprůlezné. Je zřejmě jen otázkou času, kdy se podaří plně zabezpečit přístup do síňky, odstranit několik nebezpečných kamenů a proniknout dál. Naděje, že kdysi skutečně existovala chodba z povrchu na dno Macochy tak stále žije.

Jak je Macocha hluboká?

Nerovné dno propasti Macocha prořezává koryto řeky Punkvy, která přitéká z nejdelšího jeskynního systému České republiky – Amatérské jeskyně – a opět mizí v Dolním jezírku. Hladina jezírka je nejnižším místem suché hloubky Macochy, která od úrovně Horního můstku činí 138,5 metru. Propast ovšem pokračuje i pod vodou a to do dimenzí, které nejsou zanedbatelné.

První pokus o změření hloubky Dolního jezírka byl učiněn v roce 1856 při vědecké expedici, kterou vedl Dr. Jindřich Wankel. Pomocí olovnice badatelé naměřili hloubku dvanáct metrů. Později bylo jezírko prozkoumáno do hloubky 30 metrů a v posledních letech se podařilo proniknout až do hloubky přes 50 metrů. Ani tato hloubka ale pravděpodobně není konečná, stejně jako rozsah podvodních prostor. Potápěčské průzkumy však komplikuje špatná viditelnost způsobená bahnitými nánosy a také těsné prostory v těchto nejhůře dostupných nejnižších úrovních. Podaří se někdy celkovou hloubku Macochy 190 metrů ještě překonat?

Dobře utajený komplex

Pokud byste si prohlíželi půdorysnou mapu Macochy a uspořádání hlavních jeskyní, s nimiž souvisí, patrně byste si všimli jednoho výrazného rysu. Zatímco samotná propast je výrazně protažena ve směru východ–západ, podzemní systémy Amatérské jeskyně a Punkevních jeskyní jsou vytvořeny od severu k jihu, tedy kolmo na ni.

Dnes je známo, že současné odvodňování Punkvy patří z hlediska vývoje Moravského krasu k nejmladším, avšak Macocha se utvářela v dobách, kdy podzemní vody plynuly úplně jinými cestami. Je proto velmi pravděpodobné, že dnes existují již suché jeskynní úrovně táhnoucí se ve směrech dřívějšího odvodňování. Relikty těchto systémů nacházíme v krasu na mnoha místech, ale hlavní komplex dosud nebyl nalezen. Jeho významné části jsou dnes zřejmě zaplněny sutí nebo sedimenty a právě Macocha by mohla být jedním z klíčů k průniku do nich.

Starší než Punkevní jeskyně

Ve východním koutu Macochy se nachází vstup do jeskyně Pasovského. Jako první do ní pronikli badatelé pod vedením profesora Absolona roku 1903. Za velmi dramatických okolností, kdy museli nejprve překonat příkrý suťový svah a poté proniknout mezi obrovskými balvany, objevili propasťovité ústí jeskyně. Objevená síň byla 15 metrů dlouhá, 12 metrů vysoká, uprostřed dva metry a na obou koncích 4,6 metru široká. Dozadu se zužovala a na konci byla úplně zatarasena balvany. Absolon do Pasovského jeskyně sestoupil ještě mnohokrát a jednoho dne údajně slyšel někde za stěnami šum tekoucí vody. Jeho úsilí pak ale směřovalo k objevu a zpřístupnění Punkevních jeskyní a Pasovského jeskyně upadla v zapomnění. Vzhledem k tomu, že chodba Pasovského jeskyně směřuje východním směrem, mohla by skutečně vést zcela mimo oblast současného průběhu podzemního toku Punkvy, tedy do prostor, které jsou součástí dosud neznámé, patrně starší podzemní soustavy.

Jak je patrné, bílá místa na mapě nacházíme i v těsném okolí tolik známé a probádané Macochy. A možná, že těch tajemství ukrývá naše nejznámější propast ještě daleko víc.

Kam vedou Podmůstkové jeskyně?

Pod dolním vyhlídkovým můstkem lze ze dna Macochy vystoupat po obrovském suťovém kuželu až do výšky padesáti metrů. V těchto místech byly již koncem 18. století popsány Podmůstkové jeskyně, které později plně prozkoumal Karel Absolon. Zjistil souvislost s jeskyní Trámovou a celé soustavě přikládal velkou důležitost. Předpokládal totiž, že by tyto prostory mohly ústit za dnes známý Předmacošský sifon, na jehož druhém konci je Amatérská jeskyně. Otázkou však je, zda by se mu tam skutečně podařilo proniknout, kdyby zahájil intenzivní průkopové práce. Systém Amatérské jeskyně se nachází od Macochy na sever, zatímco spleť prostor Podmůstkových jeskyní směřuje k severozápadu až západu k jeskyni Zazděné. Její prostory objevil Absolon ve 30. letech 20. století, když prokopal 300 metrů chodeb, než narazil na volné dutiny s překrásnou krápníkovou výzdobou. Jeskyně Zazděná byla kdysi hlavním vývěrem Punkvy a patrně komunikuje s prostorami Amatérské jeskyně. Může však být také napojena na hypotetický systém vedoucí od Macochy z Podmůstkových jeskyní. Právě největší prostora jeskyně Zazděné se nachází přesně ve směru hlavního protažení Macochy.

Architektonické studio OIIO představilo svůj projekt zahnutého mrakodrapu. Stavba, pojmenovaná The Big Bend, má měřit 4 tisíce stop (zhruba 1 220 metrů). Nový mrakodrap nemá být nejvyšší budovou na světě, vzhledem k svému tvaru je ale zaručeně nejdelší. Vstupy do budovy mají být dva v každé s pomyslných nohou mrakodrapu. V nejvyšším patře má být vyhlídka s prosklenou podlahou pro odvážné návštěvníky. Zajímavě řešený je v návrhu i systém výtahů, které mají putovat v nekonečné smyčce z jedné strany na druhou. Otázkou zůstává, zda se pro odvážný návrh najde dostatečně movitý investor. Jisté je, že mrakodrap The Big Bend by se v případě realizace stal velmi prestižní adresou.

Koncem října 1918 se válečná situace zhoršila do té míry, že ji císař se svými spolupracovníky přestával zvládat: 21. října 1918 vytvořili všeněmecky smýšlející poslanci Říšské rady prozatímní Národní shromáždění Německého Rakouska, o několik dní později se zhroutila italská fronta. Císař Karel vypověděl 26. října spojenectví s Německem a následujícího dne jmenoval novou vládu, která měla říši přivést k míru. A pak přišla další zdrcující zpráva: 28. října 1918 byl vyhlášen nezávislý československý stát. 

Konec monarchie

To však zdaleka ještě nebyl konec – 31. října 1918 vypukla revoluce v Budapešti. Říše již nemohla dál: 3. listopadu 1918 bylo v Padově podepsáno příměří mezi Rakousko-Uherskem a Dohodou. Válka pro císaře Karla a jeho říši skončila, ale situace se nezlepšila: ve Vídni i dalších částech Rakouska se objevovaly silné protihabsburské nálady.

TIP: Dost bylo Habsburků: Dny, které zbouraly starou monarchii

13. listopadu přijela delegace z Budapešti a žádala Karlovu abdikaci na uherský trůn. Panovník odmítl i jejich nátlak. Po dlouhém vyjednávání podepsal podobné prohlášení jako v Rakousku. Vyplývalo z něj, že se vzdává přímé účasti na řízení vládních záležitostí, uherským králem však zůstal a na této skutečnosti se pro něj nezměnilo nic ani poté, co se dozvěděl, že 16. listopadu 1918 byla v Budapešti vyhlášena republika. 

Vědci z Národní technické univerzity v Aténách (NTUA), kteří v minulých dnech dokončili rekonstrukci Edikuly, tedy malé svatyně přesně nad prostorem, kde podle legendy bylo pohřbené Kristovo tělo, upozorňují, že je zapotřebí dalších oprav. Jinak podle nich hrozí reálné riziko katastrofálního kolapsu hrobky.

Restaurátorské práce v Chrámu Božího hrobu probíhaly od jara loňského roku. V říjnu archeologové po více než pěti stech letech odkryli původní kámen neboli tzv. Kristovo pohřební lůžko.

„Posvátný kámen jsme zpevnili. Otevřeli jsme Kristův hrob, abychom ho ochránili před poškozením a nánosy cementu. Pak jsme kamenné bloky vrátili a zpevnili titanem a šrouby,“ popisuje postup vedoucí restauračních prací Antonia Maropoulouová. Podle Maropoulouové je ale nutné ještě víc zpevnit kamenné podloží, podepřít rotundu a vybudovat vyhovující odvodnění a kanalizaci. Jinak podle ní může dojít ke kolapsu.

Náklady na opravu se vyšplhaly na 4 miliony dolarů (v přepočtu zhruba 98 milionů korun). Složili se na to jordánský král Abdalláh II. a tři hlavní správcovské církve – tedy arménská, římskokatolická a řecká ortodoxní církev. Experti odhadují, že na další nezbytné práce bude potřeba ještě nejméně 6,5 milionu dolarů (asi 160 milionů korun).

Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí zaznamenalo již 53 případů onemocnění nebezpečnou kvasinkou Candida auris. Většina případů se objevila v americkém státě New York. Odborníci zároveň odhalili dalších 27 lidí, kteří jsou zdravými přenašeči této infekce. Některé kmeny kvasinky jsou přitom rezistentní proti všem třem hlavním typům antimykotik, tedy léků na houbové infekce.

Kvasinky ohrožují především lidi s oslabenou imunitou. V nebezpečí jsou předčasně narozené děti, pacienti s cukrovkou, lidé na dialýze, a také ti, kteří nedávno podstoupili transplantace nebo jiné závažné operace.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

Na rozdíl od běžných kvasinkových infekcí tato kvasinka častěji proniká do krevního oběhu a v nejhorších případech může vyvolat selhávání orgánů. Vědci zatím nemají dostatek informací, ale podle dosavadních zpráv může být úmrtnost nakažených až 60 procent.

Necelých třicet kilometrů jižně od kazašského města Almaty se v soutěsce řeky Velká Almatinka rozkládá jezero Almaty. Přírodní nádrž ledovcového původu je 1,6 kilometrů dlouhá, téměř kilometr široká a 40 metrů hluboká. Jezerní zrcadlo odráží vrcholy okolních horských štítů Sovětov (4 317 m) Ozjorny (4 110 m) a Turist (3 954 m).

TIP: Hory a podzemí jižní Albánie aneb Uvnitř bezedných propastí

Hladina nepříliš známého vysokohorského drahokamu je  v nadmořské výšce 2 511 metrů a vzhledem k poloze je jezero po značnou část roku zamrzlé. Ani v nejteplejším létě se teplota vody nevyšplhá nad 8 °C.

Samotná říční roklina je považována za velmi nebezpečnou, protože zde často dochází k sesuvům bahna. Bahno by možná už dávno pohřbilo i jezero, ale díky specialistům z města Almaty se jej stále daří udržet v patřičných mezích. Z místa se tak každoročně mohou těšit tisícovky návštěvníků.

První německé tanky z počátku 30. let nebyly zrovna nejpovedenější, jenže Reichswehr a později Wehrmacht se dokázaly rychle učit, opravovat chyby a přicházet s novými řešeními.

Střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV se ukázaly být mnohem kvalitnějšími konstrukcemi a z druhého se pak stal fakticky tažný kůň Panzerwaffe, ačkoli potom přišly stroje nové generace Panther a Tiger.

Všechny německé tanky však spojovalo to, že jejich podvozky vytvořily základy pro nosiče zbraní, jejichž různé kategorie se označovaly jako útočná děla, stíhače tanků a samohybné houfnice. Některé z nich měly problematickou pověst, jiné se naopak v bojovém nasazení velmi osvědčily a ovlivnily vývoj obrněných vozidel i v poválečném období.

Útočná děla k podpoře pěšáků

Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe, jenž se začal rodit na přelomu 20. a 30. let, spoléhal zejména na tanky, ty však nebyly jedinou důležitou kategorií techniky. Ostatně i sám Erich von Manstein v memorandu pro generální štáb hovořil o útočném dělostřelectvu, tedy o samohybném prostředku palebné podpory k doprovodu pěchoty. U zrodu této myšlenky stál koncept „Infanterie Begleitbatterien“ (dělostřelecké baterie doprovázející pěchotu), jež se v tažené podobě osvědčily za první světové války.

Nyní se z nich tedy měly stát samohybné a pancéřované zbraně, jež svou rychlostí postupu stačily motorizovaným plukům. Armády jiných zemí chtěly v této roli používat samotné tanky, těm však Němci přisoudili úlohu základního útočného nástroje, jehož používání k podpoře pěšáků vnímali jako plýtvání zdroji. Tak se začalo rodit vozidlo, jež vstoupilo do historie jako Sturmgeschütz (doslova útočné dělo), popřípadě pod zkratkou StuG. Zadání vzniklo v roce 1936, a coby základ byl vybrán podvozek středního tanku PzKpfw III.

Obrněnec nakonec obdržel plné označení Sturmgeschütz III, pod nímž byly první exempláře dodány v roce 1939. StuG III využíval tankový podvozek, ale místo věže nesl jednoduchou pevnou nástavbu, v jejímž čele byl lafetován kanón ráže 75 mm s omezenou možností pohybu. V průběhu války pak vznikl i velmi podobný stroj StuG IV, který měl šasi středního tanku PzKpfw IV.

Koncepce StuG měla od počátku spoustu kritiků, podle nichž se jednalo o plýtvání prostředky, zkušenosti z boje však ukázaly, že se jednalo o krok správným směrem. Vozidla StuG III i IV, jichž bylo dohromady vyrobeno přes 11 000 kusů, totiž nakonec fungovala i jako velmi účinné stíhače tanků a v některých jednotkách dokonce plnila přímo role tanků. V každém případě však šlo o jeden z nejlepších prostředků přímé palebné podpory, které byly během druhé světové války nasazeny.

Velká ráže pro pouliční boj

Již během polské kampaně se ukázalo, že Panzerwaffe potřebuje i zbraně větších kalibrů, které budou ničit nepřátelská opevněná postavení a v městském boji budou bourat celé bráněné budovy. Tak vznikla koncepce, jež dostala označení Sturmpanzer (útočný tank) a v otevřené nástavbě na podvozku tanku přepravovala těžkou pěchotní houfnici sIG 33 ráže 150 mm. První takový obrněnec využíval šasi z lehkého tanku PzKpfw I a běžně se označoval jako Sturmpanzer I, ale záhy se ukázalo, že se nejednalo o nejlepší volbu.

Následně tedy vznikl Sturmpanzer II, který byl znám také pod názvem Bison a nesl stejný typ houfnice, avšak na podvozku tanku PzKpfw II. Ani toto vozidlo však úplně nedostálo očekáváním, takže se pokračovalo vozidlem Sturminfanteriegeschütz 33 čili SIG 33 (původní tažená houfnice měla malé počáteční s).

Klíčový rozdíl spočíval v tom, že nově již byla 150mm houfnice umístěna v plně uzavřené nástavbě, a to na šasi PzKpfw III. Němci tušili, že toto je správná cesta, což ukázaly i kruté městské boje ve Stalingradu.

Nové obrněnce se zde vcelku osvědčily, ale přesto i SIG 33 zůstával spíš improvizací. Do stejné kategorie patřilo též vozidlo Sturmhaubitze 42 (neboli StuH 42), což byl v podstatě osvědčený StuG III, který však místo 75mm kanónu vozil 105mm houfnici leFH 18. Další víceméně provizorní vozidlo zvané Grille používalo 150mm dělo na šasi PzKpfw 38(t), respektive stíhače tanků Marder III.

Dokončení: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Definitivní řešení tak znamenal až Sturmpanzer IV zvaný Brummbär. Podvozek PzKpfw IV nesl silně pancéřovanou nástavbu, do níž byla instalována speciální 150mm houfnice StuH 43. Šlo o trochu těžkopádnou, avšak velice efektivní kombinaci. Extrémem v kategorii sturmpanzerů se ale nakonec stal strašlivý Sturmtiger. Šlo o 380mm raketový moždíř na šasi tanku Tiger.

Dvě největší jezera Saturnova měsíce Titanu se nacházejí v jeho severní části. Kraken Mare a Ligeia Mare svou rozlohou předčí i největší pozemská jezera. Rozlohu Kraken Mare vědci odhadují na 400 000 km², menší Ligeia Mare zabírá plochu 126 000 km². Vzhledem k jejich poloze je možné, že obě jezera jsou pod povrchem propojena a tvoří tak společný hydrologický systém.