Pojmenování Stuka nepředstavuje jeho typové označení, nýbrž zkratku kategorie bojového letounu Sturzkampfflugzeug (střemhlavý bombardér). Přeneseně se však používala (a používá) zejména pro stroje Junkers Ju 87. Do října 1944, kdy byla produkce zastavena, vzniklo více než 5 700 exemplářů Ju 87 všech verzí. Typ vznikl na základě specifikací, které vydal technický úřad Říšského ministerstva letectví v lednu 1935, a první prototyp Ju 87V-1 vzlétl 17. září 1935.

V letech 1936 až 1938 běžela produkce předsériových letounů a první sériové verze Ju 87A byly snadno rozpoznatelné podle mohutných, „kalhotových“ kapot hlavních podvozkových noh. Ofenzivní výzbroj tvořila jedna 250kg puma na podtrupové výklopné vidlici. S přetížením a s osádkou tvořenou pouze pilotem mohl stroj nést pumu o hmotnosti 500 kg. Letouny této verze byly poprvé nasazeny již během občanské války ve Španělsku a z první linie je německé letectvo vyřadilo ještě před vypuknutím druhé světové války.

Uživatelé: Bulharsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Rumunsko, Slovensko, Španělsko V roce 1938 začala produkce podstatně bojeschopnějších Ju 87B. Přepracovaná konstrukce nyní unesla 500kg pumu i v dvoumístném provedení. Varianta Ju 87R (R v názvu znamenalo Reichweite čili dolet) byla vyráběna paralelně s Ju 87B, odlišovala se však možností prodloužit dolet pomocí dvou podkřídelních přídavných nádrží.

Vyvrcholením vývojové řady v základní (tedy střemhlavé bombardovací) roli se pak stal konstrukčně mírně zdokonalený Ju 87D zavedený do výroby roku 1941. Ve verzi Ju 87D-5 z roku 1943 již střeleckou výzbroj tvořila dvojice 20mm kanónů, k obraně měl stroj dvojkulomet ráže 7,92 mm a pumový náklad narostl na 1 800 kg v různých kombinacích.

Suverén první fáze války

Nasazení Ju 87B během německých ofenziv v úvodní části války, v průběhu útoku na Polsko a zejména při západním tažení na jaře 1940, skončilo skutečným triumfem koncepce střemhlavého bombardéru. Její výhoda spočívala v podstatně větší přesnosti zásahů než u klasických taktických bombardérů útočících při vodorovném náletu či v mírném piké. Ju 87B, ačkoliv na první pohled působil svým pevným podvozkem jako zastarávající typ, měl konzervativní, ale účelnou konstrukci, podřízenou co největší efektivnosti při střemhlavých útocích. Velkou výhodu představoval poloautomatický mechanismus, pomáhající pilotovi při vybírání střemhlavého letu po odhozu pum.

Jinak byl Ju 87B celkem nevýkonný stroj jen s malým obranným potenciálem. Nepřátelské stíhačky pro něj představovaly smrtelné nebezpečí a jeho úspěšné nasazení bylo podmíněno účinnou ochranou ze strany vlastního stíhacího letectva. Jakmile jí stuky nedisponovaly, začaly jejich ztráty dramaticky narůstat. Účinnost Junkersů Ju 87 i Ju 88 ve střemhlavých bombardovacích náletech začala v období 1942–1943 klesat. Současně rostly ztráty kvůli protiletadlové palbě i stíhačkám. Velení Luftwaffe muselo na novou situaci zareagovat odklonem od taktiky střemhlavých útoků a útvary začaly Junkersy Ju 87 užívat jako bitevní letouny.

TIP: Dornier Do 17: Elegantní létající tužka

Od října 1943 se dosavadní střemhlavé bombardovací eskadry (Sturzkampfgeschwader) značily jako bitevní (Schlachtgeschwader). Ju 87 byly postupně doplňovány a nahrazovány bitevními verzemi známého stíhacího letounu Focke-Wulf Fw 190. Na východní frontě stuky nadále působily jako denní bitevní letouny, přičemž se zde nasazení dočkala speciální protitanková verze Ju 87G (2× 37mm kanón). V Itálii a po vylodění v Normandii také na západní frontě musely Ju 87D kvůli hrozbě dominantního nepřátelského stíhacího letectva operovat pouze v noci. 

Mobilita blízké budoucnosti bude podle expertů elektrická, samořiditelná, sdílená a vzájemně propojená. Dokladem má být i nejnovější koncept obojživelného chytrého elektromobilu s názvem Pop.Up představeného na 87. ročníku mezinárodního autosalonu v Ženevě

Pop.Up má být kombinací autonomního podvozku, na kterém je nasazená kabina. Tu v případě potřeby uzvedne obří dron. Přes mobilní aplikaci si objednáte a zaplatíte dopravu na požadované místo, zadáte adresu a systém vymyslí, jak vás tam dostat. Vozidlo se tak jeví jako ideální dopravní prostředek pro autonomní dopravu osob ve velkých městech a jejich nejbližším okolí – díky přepravě vzduchem se bude možné vyhnout dopravním zácpám na silnicích. Pro cestování na větší vzdálenosti lze využít dopravu po kolejích – na vlakovém nádraží vás i s kapslí naloží na speciální vagon a rychlovlak odveze do cílové destinace.

Zorientovat se v tomto tématu je téměř herkulovský úkol. Vždyť rozporuplné výklady smrti Jana Masaryka lze najít nejen na internetu, ale taky v odborné literatuře. O rozhovor na toto téma jsme požádali historika Jana Kalouse, který se jako pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu podílel na zatím posledním úředním šetření Masarykovy smrti. 

Ministrův poslední den

Kdo viděl Jana Masaryka prokazatelně naposledy živého?

Při vyšetřováních se rekonstruoval Masarykův poslední den a víme detailně, s kým vším se 9. března 1948 setkal. Po několika pracovních schůzkách a setkání s doktorem, jenž zajišťoval pravidelné zdravotní prohlídky, odjel do Sezimova Ústí do vily prezidenta Beneše, aby se zúčastnil nástupní audience polského velvyslance. Po návratu do Prahy se kolem 16. hodiny viděl s americkým velvyslancem Laurencem Steinhardem a navštívil ho úředník londýnského velvyslanectví Pavel Kavan.

Večer Masarykovou domácností prošel ještě správce Černínského paláce Václav Topinka a Bohumil Příhoda, jenž ministrovi přinesl večeři. Pokud přistoupíme na variantu nenásilné smrti Jana Masaryka, byl Příhoda poslední, kdo ho viděl naživu. Od Masarykových spolupracovníků víme, že měl osobité návyky a pracoval pozdě do noci – upravoval si proslovy, dělal si výpisky a podobně. Z jeho bytu se proto té noci ještě dlouho svítilo.

Hodnotili lidé z Masarykova blízkého okolí jeho chování 9. března 1948 jako normální, nebo se u něj projevovaly náznaky něčeho neobvyklého?

Do určité míry to závisí na tom, jestli byly výpovědi učiněny hned v roce 1948, nebo s odstupem let. Během prvního vyšetřování Masarykovi blízcí spolupracovníci prohlašovali, že si ničeho zvláštního nevšimli.

Za jakých okolností bylo nalezeno ministrovo tělo?

Podle vyšetřovací zprávy našli jeho tělo na nádvoří dva topiči v 5 hodin a 20 minut. Zajímavé je, že podle jejich výpovědi ležel Masaryk na boku, ovšem na dokumentačních fotografiích leží na zádech. Někdo tedy mezitím musel s tělem manipulovat.

Co se dá z odborného hlediska oficiálnímu vyšetřování vytknout? Předpokládám, že související dokumentace se dodnes dochovala.

To ano, a je poměrně obsáhlá. Po nálezu těla prováděla na místě první šetření kriminální ústředna. Ovšem po několika hodinách byla odvolána a dorazili příslušníci Státní bezpečnosti (StB). Hlavní problém spočívá ve skutečnosti, že vyšetřovací postupy StB neodpovídaly standardům dobové kriminalistiky. O manipulaci s tělem jsem už mluvil, ale navíc například neohradili místo činu a do Masarykova bytu a kanceláře nechali proudit lidi bez jakéhokoliv ověřování. Prováděly se nicméně úkony jako ohledání parapetu v koupelně, analýza kuřiva a alkoholu pro případ, že by šlo o otravu. V bytě vládl velký nepořádek, ovšem podle Masarykových spolupracovníků to bylo zcela normální. 

Pochybnosti později vzbudila skutečnost, že ministr vnitra Václav Nosek vystoupil téhož dne v parlamentu a prohlásil, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu v pominutí smyslů. Předznamenal tím totiž závěr vyšetřování.

Hledání alternativ

Myslíte, že tomu veřejnost věřila?

Lidé naklonění Masarykovi tomu věřit odmítali. Už proto, že si nedokázali představit, že by tak otevřený, veselý a společenský člověk hýřící optimismem spáchal sebevraždu. Veřejnost ovšem netušila o jeho dlouhodobých psychických problémech, politické nerozhodnosti a rozporech, do kterých se dostával. 

Hodně spekulací vyvolala kytička sněženek, která byla položena u jeho hlavy při vystavení těla v panteonu Národního muzea. Někteří lidé se domnívali, že měla zakrýt průstřel spánku. Posléze se k tomu vyjádřili lékaři a Masarykovi tajemníci, podle jejichž vyjádření byla kytička použita z kosmetických důvodů, aby zakryla stopy po zákroku provedeném při ohledání těla.

Spekulací byla nicméně celá řada, někdy až fantasmagorických, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. A rojily se ještě v dalších desetiletích. V této souvislosti stojí za zmínku podivná aktivita StB, která při výsleších na počátku padesátých let vymlátila z bývalého úředníka ministerstva zahraničí Jana Bydžovského přiznání Masarykova zabití. Vraždu měl provést tak, že ministra nejprve omámil a poté vyhodil z okna. Bydžovský to později odvolal, ale někteří lidé s touto verzí dodnes operují. Velká otázka je, k čemu StB takové přiznání mělo sloužit a co tím sledovala.

Kdo inicioval nové vyšetřování z let 1968 až 1969? 

Iniciátorem byl filozof Ivan Sviták, ovšem podpůrných argumentů se v atmosféře Pražského jara sneslo víc. Generální prokuratura vydala pokyn k novému šetření a dokonce vznikl televizní seriál, který zachycoval také výpovědi pamětníků. Bohužel, některé věci nelze s odstupem dvaceti let zopakovat, a to ani za pomoci rekonstrukce. Pokud bylo v roce 1948 odbyto ohledání místa činu, nešlo to už dohnat a nejde to dodnes. Některé argumenty by mohly mluvit pro zápas s útočníky, ale zároveň je lze interpretovat opačně – to platí třeba o zmiňovaném nepořádku v Masarykově bytě.

Závěr vyšetřování samozřejmě ovlivnil příchod okupačních armád v srpnu 1968. Zněl tak, že se mohlo jednat o sebevraždu, případně nešťastnou náhodu. Podle druhé teorie nemohl Masaryk spát, vzal si polštář a cigarety do okna, kde po nějaké době usnul a vypadl ven.

Ale spekulacím to nezabránilo, zvlášť v kontextu potlačení Pražského jara.

Veřejnost to zcela neakceptovala a další verze Masarykova úmrtí se šířily dál. Jedna třeba uvádí, že osudné noci se ve skříni v Masarykově bytě schoval člověk, který se stal svědkem přestřelky mezi ministrem a skupinou útočníků. V bytě se ale po střelbě nenašly žádné stopy a Masaryk navíc neměl ke zbraním pozitivní vztah. Během druhého vyšetřování se hlásili stále noví svědci s údajně zaručenými informacemi o tom, co prý Jan Masaryk sdělil známé osobě a podobně. Někteří pamětníci nyní tvrdili, že se jim svěřil s plánem odjet na západ a že mu v tom komunisté chtěli zabránit. Po srpnu 1968 se objevila verze, že Sověti a další okupační síly přijeli proto, aby zabránily odhalení podílu komunistické moci nebo samotných Sovětů na Masarykově vraždě. 

Chladnoucí stopy

Sledoval jste nějak třetí, tedy polistopadové vyšetřování z let 1993–1996? Jak na něj reagovala veřejnost?

V té době jsem ještě studoval, takže jsem s kauzou neměl osobně nic společného. Vyšetřování tehdy opět zahájila generální prokuratura, přičemž bylo svěřeno Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti (pozdějšímu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu).

Závěrečná zpráva hovořila o tom, že v noci z 9. na 10. března 1948 proběhla v Masarykově bytě nezákonná domovní prohlídka komandem asi pěti osob. Ty se chovaly nestandardním způsobem a nereagovaly na ministrovy výtky. Masaryk se proto rozhodl uprchnout po okenní římse, ovšem v polovině cesty k dalšímu oknu spadl. Velitelem komanda měl být Josef Vávra Stařík, který byl v roce 1953 popraven v politickém procesu. Další údajní členové komanda už byli v devadesátých letech buď po smrti, nebo tuto teorii jednoznačně odmítli.

Byli do tohoto vyšetřování zapojeni i kriminalisté, nebo se postupovalo spíš po linii bádání v archivech?

Pracovalo se po obou liniích, protože Jan Havel, který vyšetřování vedl, byl profesí kriminalista. V této době vznikl rovněž nápad oslovit ohledně materiálů k Masarykově smrti ruské archivy. Prezident Jelcin byl takovým aktivitám poměrně otevřený, ovšem nakonec česká strana z Ruska nedostala žádnou odezvu.

Stojí za zmínku, že v rámci třetího šetření byl objeven a zkoumán dopis adresovaný Stalinovi a napsaný údajně Janem Masarykem krátce před sebevraždou. Dochoval se v písemnostech belgické ambasády v Praze. Jedná se ale o dodatečně zhotovený falzifikát. Dikce dopisu Masarykově stylu neodpovídá a obsah prozrazuje, že jej musel psát někdo mnohem méně informovaný než ministr zahraničí. Kdo ho vytvořil, netušíme.

Proč bylo i toto svobodné vyšetřování shledáno nedostatečným a o pouhých pět let později začalo další? 

U každého nedořešeného případu se uvádí, že v případě objevení nových skutečností lze šetření obnovit. A přesně to se stalo. Při sbírání informací pro televizní seriál a knihu Karla Pacnera Československo ve zvláštních službách prohlásila bývalá sovětská zpravodajka Jelizabeta Paršina, že zná identitu osoby zodpovědné za Masarykovu smrt. Mělo jít o generála Michaila Iljiče Bělkina, který z Vídně řídil sovětské zpravodajské operace ve střední Evropě. Vyšetřovatel proto prostřednictvím ruského velvyslanectví požádal, aby ji ruské úřady vyslechly. Po několika měsících čekání přišlo z ruské strany oznámení, že paní Paršina zemřela, a výslech tudíž není možný. A protože výrok před kamerou nemá stejnou váhu jako svědecká výpověď před soudním orgánem, skončilo to bohužel opět do ztracena.

Znovu byla taky odeslána oficiální žádost Ruské federaci, aby dodala související archivní dokumenty. Dodány nebyly, ale tentokrát přišlo vyjádření, že tyto archiválie stále podléhají určitému stupni utajení a není v zájmu Ruska je zveřejnit.

Úředně potvrzená vražda

Přesto se v roce 2003 dospělo k odlišnému závěru než v roce 1996.

Stalo se tak díky znaleckému posudku z oboru forenzní biomechaniky, který vytvořil profesor Jiří Straus. Na základě vzdálenosti těla od okna, jeho poloze a zraněním je přesvědčen, že se na Masarykově pádu musela podílet vnější síla. Jinak řečeno, že se na jeho smrti podílela jedna nebo více osob. Profesor Straus ale pochopitelně nedokázal říct, kdo a proč. Vyšetřování skončilo opět bez určení pachatele.

Jako dokumentarista ÚDV jsem se tehdy podílel na dohledávání archivních materiálů a později jsme s kolegy připravili k vydání knihu, která shrnuje výsledky všech čtyř vyšetřování (Jan Masaryk: Úvahy o jeho smrti) a dala různým badatelům příležitost vyjádřit svůj názor. Je zajímavé, že se stejnými podklady dospěli někteří z nich k tezi o vraždě, zatímco jiní jsou přesvědčeni o bilanční sebevraždě. 

Snad je tedy na místě ptát se „Cui bono?“, tedy komu by Masarykova smrt prospěla. Byla vůbec Masarykova smrt pro KSČ a Sověty užitečná?

Komunistům to evidentně nevyhovovalo, důvod sprovodit ho ze světa tehdy neměli. Naopak byli šťastní, že v únoru nepodal demisi, takže jim posloužil jako důkaz, že postupovali v intencích ústavy a že se Jan Masaryk ztotožňuje s jejich politikou. Fyzická likvidace v tomto kontextu nedává smysl. Podobné to bylo i na sovětské straně. 

Takže jsme opět u tápání a nemáme se čeho chytit?

Samozřejmě je otázka, co přesně se nachází v ruských archivech. Sovětské služby u nás působily už od roku 1945. Dělo se to prostřednictvím ambasády, byl zde vliv zasahující z Rakouska (onen zmíněný generál Bělkin) a celá řada dalších aktérů. Ve všech silových resortech československé správy měli Sověti někoho „podchyceného“, a tito lidé k nim pravidelně docházeli a poskytovali informace. Jestli se ještě někdy dobereme odpovědi na konec Masarykova života, bude to nejspíš zde – tedy pokud ruské archivy opravdu obsahují relevantní informace.

TIP: Jan Masaryk post mortem: Co následovalo po záhadné smrti ministra zahraničí?

Za Jelcinovy éry se zahraničním historikům nějaké citlivé materiály zpřístupňovaly, ale v současnosti jsou v podstatě nedostupné. Dnešní Prezidentský archiv (bývalý Archiv generálních tajemníků Sovětského svazu) a archivy KGB jsou fakticky uzavřené jak pro zahraniční, tak pro ruské badatele. Putin si jako někdejší zpravodajec jistě dokáže představit, jak citlivé údaje tamní složky obsahují. Možnosti bádání se nabízejí v bývalých svazových republikách, jako je Litva, Lotyšsko nebo Ukrajina, ale centrum, do kterého se sbíhaly všechny nitky, je nedostupné. 

V pořadí čtvrtý Mariner za pouhých osm měsíců po startu se 14. července 1965 stal po vzoru předchozí expedice k Venuši první pozemskou sondou, jež proletěla kolem Marsu! Stroj minul planetu o pouhých 10 000 km (pohyboval se výrazně blíž než „dvojka“ v případě Venuše), poslal nám 21 kvalitních fotografií jejího povrchu, změřil její magnetické pole a v rychlosti prozkoumal také atmosféru. Sonda odvedla skvělou práci, přesto její data vědce víceméně zklamala – lépe řečeno je zklamal samotný Mars. 

Předchozí část: Program Mariner: První kroky k Merkuru, Venuši a Marsu (1.)

Přepište historii!

V létě 1969 zopakovaly úspěšný průlet okolo Marsu sondy Mariner 6 a 7, přičemž šlo o první společnou misi dvou plavidel k rudé planetě. Mariner 8 bohužel zanikl při neúspěšném startu, zato Mariner 9, jako předposlední stroj programu, opět přepsal historii: stal se totiž prvním zařízením vypuštěným ze Země, jež vstoupilo na oběžnou dráhu kolem jiné planety. K Marsu dorazil v listopadu 1971 po půlroční cestě, načež využil raketový motor, aby snížil rychlost přibližně na kruhovou hodnotu pro poměry cílového tělesa.

Oproti svým předchůdcům disponovala „devítka“ většími slunečními panely a dosahovala vyšší hmotnosti. Od roku 1969 mohly také vědecké aktivity novějších Marinerů řídit jednoduché palubní počítače s limitovanou pamětí, přičemž sondy začaly místo filmu používat digitální rekordéry pro záznam a ukládání fotek a vědeckých dat. 

Mariner 9 měl však smůlu: v době jeho příletu zuřila právě na Marsu celoplanetární písečná bouře, a studium povrchu muselo tudíž počkat. Nicméně živel se za pár týdnů utišil a stanice pak fungovala na oběžné dráze téměř rok! Jakmile se pod ní začal jasně rýsovat povrch tělesa, vědci okamžitě zapomněli na zklamání z předchozích průletů. Sonda totiž objevila vyhaslé sopky, především slavný Olympus Mons – největší vulkán Sluneční soustavy: jeho kráter měří na šířku až 500 km a hora se tyčí závratných 27 km nad okolní terén. Automat rovněž detekoval útvary, které nejvíce ze všeho připomínaly dávná řečiště – a díky dnešním roverům víme, že se Mariner nemýlil.

V neposlední řadě si „číslo devět“ připsalo objev grandiózní soustavy kaňonů Valles Marineris, jež se táhne podél rovníku planety v délce přes 4 000 km, přičemž její hloubka místy dosahuje až 10 km a šířka 600 km! Kaňony vznikly kdysi dávno jako zlomové příkopy v kůře tělesa, a nachází-li se Mars blízko Zemi, lze je pozorovat již menším dalekohledem jako tmavé skvrny uprostřed oranžového kotoučku. Předchozí sondy zachytily kvůli svým drahám shodou okolností jen skalnaté vysočiny a jiné „nudné“ útvary jižní polokoule, a vzbudily tak u vědců o Marsu zavádějící představu. 

Mariner 10: problémy s Merkurem

Když se roku 1968 zrodila v NASA myšlenka vyslat automat také k Merkuru, brzy se ukázalo, že to rozhodně nebude snadné – už kvůli zákonům pohybu planet. Skalnatý svět jen o málo větší než Měsíc, na jehož nebi se Slunce jeví až třikrát větší než ze Země, obíhá naši hvězdu v průměrné vzdálenosti 58 milionů kilometrů, a to asi o dvě pětiny vyšší rychlostí než modrá planeta. Pokud by se tedy pozemská sonda chtěla usídlit na jeho oběžné dráze, musela by nabrat ohromnou rychlost, aby jej „dohnala“. (Dokázal to až americký Messenger v březnu 2011.) Jenže takový scénář byl s využitím tehdejší techniky značně nereálný. Naštěstí existovala alternativa: dostat družici na eliptickou dráhu kolem Slunce, tak aby Merkur občas minula, a kolem planety tedy alespoň prolétala. 

Odvážná mise Mariner 10, jež stejnojmenný průkopnický program oficiálně uzavírala, startovala koncem roku 1973. A poprvé v historii využila do té doby pouze teoretický koncept tzv. gravitačního praku, čímž mimo jiné otevřela cestu budoucím sondám k plynným obrům ve vnějších částech Sluneční soustavy. Zjednodušeně řečeno si družice při průletu kolem necílové planety „vypůjčí“ z její gravitace určité množství energie a upraví tím svoji rychlost a dráhu směrem k cíli. U sond ke vzdálenějším tělesům vyvolá efekt gravitačního praku dokonce vyšší nárůst rychlosti než vlastní motory automatu. 

Mariner 10 směřoval k eliptické dráze kolem Slunce s dobou jednoho oběhu 176 dnů, což odpovídá dvěma rokům na Merkuru. Když sonda v únoru 1974 minula Venuši, zjistily její vědecké přístroje v atmosféře planety poprvé jakési projevy počasí. Automat však především využil gravitaci tělesa k přechodu na novou orbitu blíže naší hvězdě (zbrzdil se) a poté dosáhl trajektorie, která protínala dráhu Merkura v době, kdy se planeta nacházela poblíž. Počínaje březnem 1974 tak Mariner 10 provedl v půlročních intervalech celkem tři blízké průlety kolem prvního člena Sluneční soustavy. 

Získané snímky povrchu bohužel planetu příliš neodlišovaly od našeho přirozeného satelitu: zachycovaly šedou kráterovitou krajinu bez hustší atmosféry. Vědce však zaujala například objevená pánev (později pokřtěná Caloris), která zjevně tvoří pozůstatek dávného dopadu tělesa o průměru až 1 300 km.

Doba injekčních stříkaček zvolna odchází. Nahrazují je méně bolestivé technologie, jako náplasti s mikrojehlami nebo tryskové injekce (jet injector).

Inženýři Kalifornské univerzity v Berkeley vyvinuli nový typ zařízení jménem MucoJet. Jeho velikost odpovídá větší pilulce a funguje tak, že vstříkne vakcínu pod tlakem na vnitřní stranu tváře.

S toutou novinkou lze očkovat bezbolestně, a zvládne to prakticky každý. Výtrysk vakcíny pohání voda a prášek tvořený kyselinou citrónovou a jedlou sodou, které se smísí až při aplikaci vakcíny.

TIP: Náplast s mikrojehlami proti spalničkám. Blíží se revoluce v očkování?

Testy na králicích dopadly dobře, teď jsou na řadě větší pokusná zvířata. Vědci se snaží vyladit optimální tvar a velikost tryskové pilulky. Mohly by prý vzniknout například vakcíny v lízátkách a děti by již nemusely na očkování k lékaři.

Do čela žen se postavila Vlasta, která dříve patřila k Libušině družině. Společně vybudovaly své sídlo na levém břehu Vltavy. Hrad pojmenovaly Děvín, muži do něj neměli přístup a ženy se tu cvičily v bojovém umění.

České amazonky

Používaly zbraně nejen „chladné“, ale i „ženské“, své zvědy měly i mezi ženami, které zůstaly u svých rodin. Dařilo se jim tak nad muži s převahou vítězit a jejich vojsko se rozrůstalo.

Jednoho dne vyslal kníže Přemysl svého druha Ctirada urovnat jakýsi spor. Vlasta se o jeho cestě dozvěděla a připravila lest. Vybrala nejkrásnější z dívek, Šárku, nechala ji svázat a společně se džbánem medoviny zanechat v lese. Když Ctirad se svou družinou domnělou nešťastnici osvobodil, Šárka se mu odvděčila po svém. Muže zmožené medovinou pobila dívčí družina a Ctirada zajaly a umučily na Děvíně.

To byla pro Přemysla poslední kapka. Při každé příležitosti útočil na dívky z Vlastiny družiny, až se ona sama rozhodla jako odplatu zaútočit na samotný Vyšehrad. Tehdy však už Přemysl shromáždil početné a dobře vyzbrojené vojsko, kterému se dívky nakonec podařilo přemoci. Zahynula Vlasta, která se v bojové zuřivosti příliš vzdálila od svých spolubojovnic. A smrt v boji našla i Šárka, kterou zabil Ctiradův syn. Děvín pak muži zapálili a srovnali se zemí. 

Ačkoliv polské politické špičky si válku se silnějším sousedem nepřály, mezi veřejností panovala na obou stranách bojovná a odhodlaná nálada. Teprve rychlý postup útočníků a vstup Francie a Velké Británie do konfliktu toto nadšení poněkud zpražily. Vzpomínky na první tažení druhé světové války nám snad poskytnou plastičtější pohled na problém a pomohou nám lépe pochopit myšlenkové pochody účastníků tehdejších událostí.

Váleční optimisté

Na přelomu srpna a září pracovala polská propaganda na plné obrátky a nezasvěceného pozorovatele by snadno přesvědčila o tom, že Wehrmacht čeká těžká porážka. Německý publicista Marcel Reich-Ranicki, který dříve emigroval do Polska, vzpomíná: „V polských novinách jste si mohli přečíst, že německá armáda je nedostatečně vyzbrojena, že mnozí důstojníci a vojáci jsou Hitlerovými protivníky, a proto budou brzy dezertéry. Se vší vážností byl vysloven názor, že žalostný stav většiny polských silnic a cest ztíží, nebo dokonce znemožní postup německých tanků a obrněných vozů.“

Pozdější pobočník generála Wladyslawa Anderse, Jerzy Klimkowski, komentoval své pocity na začátku války slovy: „Němci napadli za úsvitu 1. září naše hranice a toho dne se objevila nepřátelská letadla téměř nad celým polským územím. Kladli jsme si otázky: ‚A my? Kolik jsme proti nim poslali letadel? Jaké jsme způsobili škody my jim?‘“

Po vstupu západních Spojenců do války 3. září 1939 se optimismus změnil v euforii: „Nálada byla – a nejen ve Varšavě – plná nadšení. (…) Určitě to nebude lehké, ale jsme dobré mysli, neboť o porážce Německa nemáme nejmenší pochybnosti.“

Dobrá nálada však panovala i na druhé straně. Hitler pronesl slavný projev, v němž vinil Polsko z agrese a stavěl se do pozice ochránce německých obětí: „Oblékl jsem onen plášť (vojáka), který mi osobně byl nejsvatější a nejdražší, svléknu jej až po dosažení vítězství, nebo se tohoto konce nedožiji.“

Německý elitní výsadkář Martin Pöppel ve svých pamětech uvedl: „Když jsme v sedm hodin vstali, zpravili nás také o neuvěřitelně rychlém postupu našich vojenských jednotek a o smělých činech Luftwaffe. Třebaže jsme pláli opravdovým nadšením, v skrytu jsme se obávali, aby celá tahle válka neskončila dřív, než nasadí do akce nás. To by se nedalo vydržet!“

Německá lavina

Nebývale rychlý postup Wehrmachtu ve spolupráci s letectvem však rychle sebral Polákům naděje. Příslušník 23. hulánského pluku Wiktor Jackiewicz popsal jednu svou průzkumnou misi: „Jaký obrázek se mi rozprostřel před očima. Tanky, nákladní automobily s pěchotou a motorizované dělostřelectvo, to všechno se hnalo na plný plyn dolů po piotrkówské silnici. Kolona bez nejmenších pochybností tvořila přinejmenším obrněnou divizi.“

Němečtí vojáci zase často akcentují úmorné pochody. Takto vzpomínal na polské tažení velitel roty 26. pěšího pluku Kristian Kreider: „Deváté září začalo jako každý jiný den od počátku invaze do Polska. Naše nohy byly rozbolavělé následkem dlouhých pochodů v horku a prachu po nezpevněných cestách.“

Strach a hrůza

Celkově panovala mezi Němci velmi dobrá nálada, byť třeba jeden z nejúspěšnějších německých stíhačů druhé světové války Günther Rall již zaznamenal pochybnosti spojené se vstupem západních Spojenců do války: „Tak snadné vítězství ale vyvolávalo spíše smíšené pocity, nejen na naší základně, jak jsem později zjistil, ale v celé armádě. Poslušně jsme plnili rozkazy, ale celý národ s rozčilením sledoval, že v Evropě propukla další válka.“

Polská reflexe událostí byla s ohledem na jejich vývoj pochopitelně o mnoho chmurnější. Marcel Reich-Ranicki zaznamenal: „Všechno se odehrálo jinak, než jak to z plna hrdla prorokovali nepolepšitelní polští optimisté. Německé armády triumfovaly, ve Varšavě se ihned rozšířily zprávy o obrovských ukrutnostech německých vojáků. V obsazených polských obcích prý mužům budou odřezávat jazyky a někdy také varlata. (…) Šířil se strach a hrůza.“

Jerzy Klimkowski vzpomínal na hrůzy ústupu na cestě do Lodži: „Množství vojenských vozů, civilní zápřahy s celým zařízením, masy sedláků v bezhlavém útěku před nepřítelem. Šli za vojskem, nevědouce kam a proč. Za povozy byl přivázaný dobytek a okolo pobíhala telata mezi stády prasat. Všechno se sbíhalo do houfů a zcela zatarasilo cestu. Nářek a bědování se stupňovaly, hlavně když šli okolo vojáci. Vládla panika. Nejvíce zdrcující pohled byl na polovojáky-polocivily, kteří jednotlivě i po skupinách spěchali za svými oddíly. Všichni vlastně bloudili. Nevěděli kam jít a co dělat.“

Hořký konec

I přes statečný odpor polských obránců skončila válka díky nebývalé efektivitě německých vojsk již po pěti týdnech. Šok z rychlé porážky šel těžko zakrýt. Jerzy Klimowski vzpomíná: „Na srdce Poláků dolehl těžký smutek a bezmezné zoufalství, bezmoc, že se nepříteli nemohou postavit pro nedokonalost výstroje a neschopnost vedení.“

Ačkoliv pro německou stranu znamenalo polské tažení nebývalý úspěch, byl to pouze první krok a tak to také mnozí vnímali. O bouřlivých oslavách se nikde nedočteme, slavné stíhací eso Adolf Galland vzpomíná: „Hitler nás krátce navštívil na polním letišti jižně od Varšavy a pojedl s námi stravu uvařenou v polních kuchyních. Podali jsme mu hlášení a on s námi mluvil o uspokojujícím průběhu operací a vynikajících výkonech grupy.“

Řada Poláků se však s porážkou nesmířila, odešla za hranice, kde se připojila k protihitlerovské frontě, a vojáci s bílou orlicí na uniformách bojovali na bojištích napříč Evropou i severní Afrikou.

Polský pilot, pozdější letecké eso Witold Urbanowicz vzpomínal na rozhovory s přáteli již za svého pobytu v Anglii: „Když jsem opouštěl Polsko po zářijové kampani, zdálo se mi, jako bych viděl padat nad celou zemí těžkou oponu. Spadla, ale dá-li Bůh, ne nadlouho. A našim úkolem je oponu zvednout, aby znovu světlo svítilo tam, kde je dnes lidem odpíráno.“ 

Pořídit dobrý snímek prostřednictvím automatické sondy, která přistála na povrchu vzdáleného tělesa, je komplikované z několika důvodů: Kvůli zpoždění signálu nelze vznik fotografie ovlivnit v reálném čase a je nutné se plně spolehnout na automatiku.

Další potíž představují často nehostinné podmínky – a právě na Venuši dosahují povrchové teploty téměř 500 °C a tamní tlak odpovídá stonásobku toho pozemského. Než byste vytáhli svoji oblíbenou zrcadlovku, proměnila by se v hroudu roztaveného a deformovaného plastu a kovu… 

V úvahu je třeba vzít i optické vlastnosti atmosféry. Zatímco plynný obal Země má v tomto ohledu velmi blízko vzduchoprázdnu, hustá atmosféra Venuše funguje jako silná spojná čočka. Dohlednost na planetě se tak odhaduje na pouhých 100 metrů! To vše je důvodem, proč sebelepší dostupné snímky z povrchu Venuše neuspokojí ani amatérského fotografa krajinek.

U mnoha panovnických i šlechtických párů začalo být například běžné, že manželé žili odděleně. V manželství šlo především o zajištění následnictví a sledování diplomatických cílů. Sexuální kontakt se mnohdy omezil pouze na zplození potomka a následníka trůnu, zatímco „plnohodnotný“ milostný život vedl král a případně také královna se svými víceméně oficiálními milenci a konkubínami.

Novověké prodejné ženy

Nejvíce „uvolněné mravy“ tradičně panovaly v Itálii a dalších středomořských státech, zatímco severní Evropa byla zprvu podstatně umírněnější. Šlechtické výpravy zvané kavalírské cesty pořádala do těchto oblastí i česká aristokracie a pro mnohé z šlechticů byly doslova kulturním šokem. Otevřenost italských kurtizán vyrážela dech pážatům i šlechtickým jinochům z německých a českých krajin. Dlužno dodat, že podobné situace byly velmi krušnými chvilkami pro jejich poručníky, kteří mimo jiné měli mladé aristokraty chránit před „nepatřičnými svody“. Koloniální velmoci, jako bylo v 16. století také Portugalsko, získávaly praktické zkušenosti s prostitucí zejména díky svým námořníkům. Ti se v nově vytvořených koloniích někdy přímo zapojovali do obchodování s „bílým masem“, unášeli například japonské ženy a dívky a nutili je k prostituci na palubě svých lodí nebo v přístavních městech.

Strašák jménem syfilis

V mnoha oblastech Evropy se však prostituce začala znovu kriminalizovat nebo alespoň více kontrolovat koncem 15. století, když v Neapoli propukla velká epidemie syfilidy. K té došlo roku 1494 a možná souvisela s Kolumbovými zaoceánskými výpravami. V té době bylo například v Římě evidováno na 7 000 prostitutek, v Benátkách pak dokonce 11 tisíc, a to byly počítány pouze ženy v nevěstincích, nikoliv na ulici.

Pohlavní choroby mohli do Evropy zavléci vracející se námořníci, kteří se na amerických kontinentech chovali více než přátelsky k místním domorodým ženám. V následujících desetiletích se epidemie pohlavně přenosných chorob začaly pravidelně opakovat, což přineslo další vlnu kritiky veřejných domů. S příchodem protestantství již byla prostituce v mnoha oblastech považována za hříšnou a následovaly různě úspěšné pokusy ji zcela nebo alespoň částečně potlačit. Prostitutky byly někdy nuceny odlišit se od počestných žen a nosit odlišující znamení, chápané někdy dokonce jako znamení hanby, v podobě určitého předmětu, písmena, vyholené hlavy a podobně.