Světlé skvrny na povrchu planetky Ceres představují záhadu, která vědce trápí již řadu měsíců. Nejnovější data shromážděná sondou Dawn ukazují, že tento výrazně světlý materiál uvnitř kráteru Occator je tvořen směsí solí. Navíc se zdá, že centrální část je z geologického hlediska velmi mladá – podle odborníků zhruba 4 miliony let. Samotný kráter je přitom o 30 milionů let starší. Je tedy pravděpodobné, že jde o pozůstatek relativně nedávné vesmírné kolize. Tato srážka podle všeho vytvořila prasklinu v (již tak značně rozpraskaném) povrchu Ceres, kterou následně začala na povrch stoupat solanka. 

Podle vědců je zároveň nepravděpodobné, že by tento solný výtrysk vznikl během jedné konkrétní události. Pravděpodobně šlo o dlouhodobý kryovulkanický proces.

Na křižovatce uprostřed Vídně se sbíhalo čím dál víc lidí: S nadšením sledovali, jak muži v černých uniformách nutí jejich sousedy drhnout chodník kartáčem. Najednou se davem prodral vysoký elegán a přidal se k nešťastníkům, na něž ze všech stran dopadaly plivance a nadávky do „svinských Židů“. Avšak muži v černém, místo aby opovážlivci uštědřili pár kopanců, kruté představení rychle ukončili a poslali přihlížející domů. Nově příchozí byl totiž bratrem obávaného říšského maršála Hermanna Göringa a řadoví vojáci zkrátka nechtěli nést odpovědnost za jeho veřejné ponížení.   

Zádumčivý záletník

„Vždycky byl mým přesným protikladem,“ řekl Hermann Göring o Albertovi po válce americkým vyšetřovatelům. „Nezajímala ho politika ani vojsko, zato mě ano. Byl tichý, introvertní, zatímco já miluji davy a družnost. Byl zádumčivý a pesimistický, ale já jsem optimista.“ 

Albert se narodil jako nejmladší z pěti dětí diplomatovi Heinrichu Göringovi a jeho ženě Franzisce. Otec tedy pracoval v cizině a matka mezitím vychovávala ratolesti v domě na předměstí Berlína a později na hradech Veldenstein a Mauterndorf, které patřily rodinnému příteli Hermannu Epsteinovi. Penzionovaný důstojník byl kmotrem všech Göringových dětí, a zatímco budoucí Reichsmarschall (z němčiny „říšský maršál“) se mu charakterem ani vzezřením rozhodně nepodobal, Albert jako by rytíři z oka vypadl – na rozdíl od svého spíše hrubého a nafoukaného bratra měl velice kultivované vystupování a uměl to se ženami. 

A co je nejzajímavější: Epstein byl poloviční Žid. Jenže zatímco Hermann nebyl nikdy vášnivým antisemitou a jako člen nacistické strany spíš pouze dodržoval oficiální linii, Albert nenašel pro antisemitismus vůbec žádné pochopení a ti, kdo se o Židech vyjadřovali nenávistně, se mu hnusili.

Hnědé košile

Za první světové války oba bratři narukovali. Albert skončil u spojařů a přímo v zákopech západní fronty udržoval telegrafní linky – často v dešti kulek nebo za dunění dělostřeleckého bombardování. Není proto divu, že většinu konfliktu strávil v lazaretech. Poprvé byl raněn už v listopadu 1914 za první bitvy o Ypry. Německou ofenzivu na jaře 1918 málem nepřežil a ještě před kapitulací jej propustili do civilu. 

Z Hermanna se stalo letecké eso a mimo jiné byl posledním velitelem Jagdgeschwader 11, legendárního „Létajícího cirkusu“ barona Manfreda von Richthofena. Po válce chvíli pracoval jako pilot ve Švédsku, než se začal v mnichovských pivnicích setkávat s podivnými lidmi v hnědých košilích. Když byl posléze během neúspěšného pokusu o puč v listopadu 1923 postřelen, utekl do Švédska, kde poté dvakrát pobýval v blázinci – a po amnestii se vrátil do řad nacistické NSDAP. V 30. letech se pak stal Hitlerovým důvěrníkem a druhým nejmocnějším mužem Německa. 

Pomoc z ústraní

Albert nacisty pohrdal, odpuzovala ho brutalita hnědých košil i agresivní rétorika jejich vůdce. Na protest proto začal pomáhat lidem pronásledovaným režimem: Z rukou gestapa zachránil například Oskara Pilzera, šéfa největší filmové produkční společnosti v Rakousku, a z Dachau vysvobodil arcivévodu Josefa Ferdinanda Toskánského. Vždy se snažil varovat své přátele, jimž hrozilo zatčení, a lidem na útěku sháněl peníze či falešné dokumenty: Úředníky a uniformované osoby stačilo zpravidla zastrašit příjmením Göring, a pokud došlo na nejhorší a Alberta zadrželi, bratr ho zase z vězení dostal. 

Koncem roku 1939 se stal Albert šéfem zahraničního obchodu v plzeňské Škodě a s novým postem také zintenzivnil své rozvracečské aktivity: Mimo jiné kryl drobné sabotáže a udržoval kontakt s českými odbojáři. Podle některých svědectví dokonce odboji předával vojenská tajemství a prý vyzradil i Hitlerův záměr porušit smlouvu o neútočení se Sovětským svazem. V roce 1944 pak údajně z Terezína vyvezl náklaďák vězňů, které přijel osobně „nabrat“ jako dělníky do Škodovky – rekruty však posléze propustil na svobodu. 

Prokleté příjmení

S neúspěchy luftwaffe a s rostoucím vlivem šéfa SS Heinricha Himmlera ovšem Hermannova role v režimu slábla. Na konci války žil kdysi mocný maršál v ústraní svého panství Carinhall a celé hodiny si pohrával s hromádkou diamantů. Svého bratra mnohokrát varoval, že ho dřív či později už nezvládne ze spárů gestapa vysvobodit, Albert se však nevzdával. V roce 1944 odrazil Hermann pokus ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka o Albertovo zatčení a jen o vlásek zabránil vydání bratra do rukou SS poté, co Himmlera veřejně nazval vrahem z potěšení. 

Před koncem války se proto Albert raději stáhl do Salcburku, kde se pak po osvobození přihlásil americké vojenské rozvědce. Tehdy mu ovšem známé příjmení život naopak značně zkomplikovalo – Američané mu totiž nevěřili ani slovo. „Výsledkem výslechu Alberta Göringa je jeden z nejvíce prostoduchých pokusů o záchranu cti a smytí viny, jaký jsme zaznamenali,“ zapsal si tehdy vyšetřovatel Paul Kubala. „Jeho nedostatek rafinovanosti lze srovnat nanejvýš s tělesným objemem jeho otylého bratra.“

Göringův seznam

Albert přišel na svou obhajobu se seznamem čtyřiatřiceti lidí, jimž zachránil život. Šlo sice jen o malou část Němců, Židů a cizích státních příslušníků, kterým za dvanáct let nějakým způsobem pomohl, nicméně jejich svědectví stačila, aby byl zproštěn obžaloby. Američané ho přesto v srpnu 1946 předali do Prahy. Čeští vyšetřovatelé ho pak krutě vyslýchali, nakonec jej ovšem po půl roce propustili. Lidé ze Škodovky i odbojáři totiž potvrzovali jeho slova a navíc se našel spis, který na něj vedlo gestapo.

Se svou třetí ženou, herečkou Mílou Klazarovou, a s dcerou Elizabeth se pak Albert Göring usadil v Salcburku. Později ovšem vyšlo najevo jedno z jeho mnoha milostných dobrodružství a šestileté manželství skončilo rozvodem. Míla s dcerou následně emigrovala do Peru, zatímco „záletník“ se vrátil do Mnichova a dožil tam jako vyděděnec: S příjmením Göring jej po válce nikdo nechtěl zaměstnat, a tak se držel nad vodou jen s obtížemi – občas překládal nebo mu pomohli lidé, které dřív zachránil on. 

Albert Göring zemřel v prosinci 1966 ve věku 71 let na rakovinu slinivky, aniž by se za své zásluhy dočkal ocenění či aniž by se o nich veřejnost alespoň dozvěděla. 

Extrémní počasí má na svědomí subarktické klima, které rovněž způsobuje, že je země trvale zmrzlá, a vysloužilo místu i přezdívku „sibiřský pól zimy“. Asi 500 tamních obyvatel čelí krutým mrazům především od prosince do února, kdy se teploty pohybují okolo −50 °C. Milovníci tepla si však v Ojmjakonu nepřijdou na své ani v létě a útěchou jim zřejmě nebude ani ujištění, že v červnu a červenci rtuť teploměru nikdy neklesá pod −10 °C.

Většina salónů v centru Prahy patřila židovským majitelům, snad i proto jejich sláva končí v období protektorátu. Jedním z nich byl i slavný salón Rosenbaum.

Salón Rosenbaum byl na začátku malá firma, kterou ve Štěpánské ulici založila v roce 1907 Eliška Rosenbaumová. Když se chopil po její smrti otěží syn Oldřich, přestěhoval salón na reprezentativnější místo – do nově postaveného funkcionalistického paláce na Národní třídu. Za jeho vedení se stal salón symbolem elegance a luxusu.

Kde šila i paní Heydrichová

Podle toho, co víme, byl dávný Mars bouřlivým světem s dešti, vulkány a řekami. Jeho povrch tehdy dramatickým způsobem tvarovala voda. Dnes už sice voda z povrchu rudé planety zmizela, její stopy tam ale zůstaly dodnes.

Evropská sonda Mars Express před časem detailně prozkoumala jednu z oblastí, kde jsou zřetelné známky působení vody. V okolí kráteru Worcester, který se nachází poblíž Kasei Valles, předpokládaného vyústění dávného vodního systému, objevili pádné důkazy jedné nebo i více dávných potop.

Krátery s rozdílnou minulostí

Kráter Worcester vypadá zvláštně. Z jedné strany je silně erodovaný, ale z druhé nikoliv. Tvar kráteru Worcester a jeho bezprostředního okolí ukazuje na intenzivní působení velkého množství vody. Nedaleký mladší kráter je přitom pěkně kruhový, což podle vědců znamená, že vznikl až po období záplav.

TIP: Mars měl v minulosti dostatek vody, aby pokryla celý jeho povrch

Odborníci se domnívají, že v době před 3,6 až 3,4 miliardy let mohla vulkanická činnost společně s tektonickými pohyby a sesuvy hornin vyvolat masivní záplavy, které se přelily přes krajinu Marsu.

Inženýři MIT vyvinuli systém, který snímá mozkové signály člověka a pomocí mozkového rozhraní je překládá do instrukcí pro robota. Člověk tak může svou myslí automaticky opravovat chyby robotů nebo umělých inteligencí.

Podobná rozhraní mezi mozkem a elektronikou u nejsou ničím novým. Jejich uživatelé ale většinou musí s takovým rozhraním nejprve trénovat, aby ho mohli používat.

TIP: Robot se učí zacházet se stavebnicí LEGO pozorováním lidského učitele

Nový systém spoléhá na zvláštní mozkové signály, které se objeví, když člověk udělá chybu nebo si nějaké chyby všimne. Zařízení pak upozorní robota nebo inteligenci, že je něco špatně.

Vědci pomocí vysokorychlostní kamery odhalili, jak dopadající kapky vody rozstřikují půdní bakterie do velké dálky. Bakterie se dostanou do nepatrných kapiček vody a s nimi pak ve vzduchu mohou uletět ohromné vzdálenosti.

Naše atmosféra je plná mikrobů. Jejich role přitom není zanedbatelná. Někteří nich svým působením ovlivňují počasí, jiní zase mohou přispívat k šíření nemocí.

TIP: Rafinovaná technologie: Solární panely by mohly vyrábět energii z deště

Až doposud jsme znali dvě hlavní cesty, jak se mikroorganismy mohou dostat do atmosféry. Buď je zvedne vítr s prachem v suchých oblastech anebo s kapičkami mořské vody nad oceánem. Rozstřikování kapkami deště představuje třetí možnost.

Název orangutan pochází z malajštiny a je spojením slov orang (člověk) a utan (les), což vlastně znamená lesní muž. Orangutani patří mezi nejinteligentnější primáty a každou noc si na stromech z větví a listoví zhotovují hnízda. Ve větvích stromů také tráví převážnou většinu života a na rozdíl od mnoha jiných primátů prakticky neslézají na zem. Jsou také samotářštější než jiné opice a samci se druží se samicemi pouze v období říje. Mezi oběma pohlavími je velký rozdíl ve velikosti a hmotnosti – zatímco samci běžně váží přes sto kilogramů a dorůstají výšky 170 centimetrů, samice nepřekračují hmotnost padesáti kilo a výšku 130 centimetrů. Samice dospívají asi ve 12 letech a obdobně jako samci se ve volné přírodě dožívají až 50 let.

TIP: Zvířata jako lidé aneb Důkazy zvířecího altruismu u lidoopů

Tito primáti mají ve své fyziognomii několik zvláštností. Jednak je jejich srst oranžovo-hnědá, i když orangutani na Sumatře mají porost řidší a světleji zabarvený. Jejich ruce jsou dvojnásobně delší než nohy a největší jedinci mají dvoumetrové rozpětí paží. Prsty mají na rukou i na nohou zahnuté, což jim umožňuje pevnější úchop větví. Nemají žádný ocas a na rozdíl od goril a šimpanzů nechodí po kotnících, ale spíše po zaťatých pěstích.

Trojice amerických vojáků odpočívá na svém stroji M4 Sherman během bojů v Itálii v listopadu 1944. Jejich tank je vyzbrojen raketometem T40/M17 přezdívaným Whizbang o dvaceti raketnicích s dostřelem až 3 100 metrů. Šlo o velmi účinný prostředek blízké palebné podpory. Rakety ráže 180 mm mohly být odpalovány jednotlivě, nebo v salvě. Mířilo se otáčením věže, náměr se bloku raketometnic uděloval zamířením tankového kanónu.

U osádek nebyly tyto raketomety vůbec oblíbené protože kvůli svému umístění na horní straně věže se nedal otevřít horní poklop tanku a v případě zásahu stroj rychle opustit. Prvních třicet Whizbangů bylo zařazeno k jednotkám na ardenské frontě v prosinci 1940, ale po německém útoku byly rychle staženy do týlu. Poté byly nasazeny na italské bojiště, kde sloužily až do konce války. 

Radioteleskop ALMA pořídil pozoruhodný snímek dvojhvězdy LL Pegasi a jejího společníka, kteří spojeni do hvězdného valčíku obíhají kolem společného těžiště soustavy. Stará hvězda LL Pegasi během svého vývoje v planetární mlhovině neustále ztrácí plynný materiál. Výrazná spirální struktura je tvořena hvězdami, které v plynu obíhají.

LL Pegasi je tzv. uhlíková hvězda – podobá se červenému obru, ale její atmosféra obsahuje více uhlíku než kyslíku. Uhlík a kyslík se spojují v horních vrstvách hvězdy a tvoří oxid uhelnatý, který spotřebovává veškerý kyslík v atmosféře, takže atomy uhlíku volně vytvářejí další sloučeniny uhlíku. To dodává hvězdě atmosféru s nápadně červeným vzhledem.

Spirála v okolí LL Pegasi má rozměry několika světelných let a kroutí se s neobyčejnou pravidelností. Na základě rychlosti expanze plynu astronomové odhadují, že nová „vrstva“ spirály se objeví každých 800 let – což je zhruba tak dlouho, kolik času potřebují hvězdy na jeden svůj oběh.