Kondenzační stopy za letadly vznikají promícháváním chladného vzduchu s horkými zplodinami ze spalování leteckého paliva. Vlastnosti kondenzačních stop přitom do značné míry závisejí na složení paliva.

Podobně jako do paliva pro automobily se i do leteckého paliva začínají přidávat biopaliva z různých rostlinných materiálů. Vědci NASA odebírali vzorky kondenzačních stop letadel poháněných biopalivy a analyzovali je. Výsledky je potěšily.

TIP: Čtyřmístný letoun HY4 pohánějí vodíkové palivové články

Používání leteckých biopaliv omezuje emise a jako zajímavý bonus také omezuje tvorbu kondenzačních stop. Milovníci konspiračních teorií, kteří nemají rádi oblohu plnou čar, teď budou o něco klidnější.

Šimpanze pozorujeme už dlouho, ale neustále nás dovedou překvapit. Vědci teď úplně poprvé nafilmovali, jak šimpanzi pomocí nástrojů čistí tělo mrtvého člena tlupy. Velmi to připomíná lidské pohřební rituály.

K průlomovému pozorování došlo mezi šimpanzi v rezervaci v africké Zambii. Šimpanzice Noel se nejprve posadila k mrtvému tělu mladíka Thomase, kterého před časem adoptovala za svého. Noel si vybrala vhodné stéblo trávy, a pak s ním začala čistit zuby mrtvého šimpanze. Dělala to dlouho, dokonce i po tom, co zbytek tlupy odešel jinam. Podle odborníků to potvrzuje, že mezi šimpanzi vznikají pevné sociální vazby, které ovlivňují chování šimpanzů dokonce i po smrti partnera.

TIP: Co se v mládí naučíš: Matky šimpanzů učí své potomky používat nástroje

Pozorování takového chování u našich nejbližších příbuzných napovídá, že z podobného chování vzniklo i lidské pohřbívání mrtvých a naše pohřební rituály.

Mladé listy škornice velkokvěté se v Japonsku vaří jako zelenina. Dříve se používaly i jako léčivá rostlina proti astmatu, bakteriálním infekcím a jako tonikum. V Číně je zase jako léčivá rostlina ceněná škornice Epimedium sagittatum. Lidoví lékaři ji nasazují proti revmatismu, jako tonikum a afrodisiakum. Již ve středověku se s tímto druhem čile obchodovalo – byl dovezen do Japonska, kde se pěstoval a místy zplaněl.

Nenáročná okrasa

Škornice jsou vytrvalé byliny, které mají v zemi buď dlouhý plazivý vodorovně rostoucí oddenek, nebo vytvářejí husté trsy. Z oddenku vyrůstají jednak samostatné listy a dále stonky nesoucí květy. Listy jsou složené ze 2–40 lístků. V mládí jsou svěže zelené, můžou být i purpurové nebo měděné či výrazně purpurově skvrnité. Bývají přezimující nebo stálezelené.

TIP: Baobaby aneb Pozapomenutí králové sucha

Jsou to ideální trvalky do polostínu a stínu. Používají se jako podrost pod vzrostlé stromy a keře, pěkně působí i jako náhrada trávníku na větších plochách. Hustý koberec listů a kořenů brání růstu plevele. Většina druhů dobře snáší i suchý stín, což je mezi zahradními rostlinami zcela výjimečné. Na stanovišti vydrží i desítky let a vyžadují jen minimální péči. Díky těmto vlastnostem jsou nepřekonatelnými hajničkami.

Listoví v bohaté paletě

Popsáno je kolem padesáti druhů, vesměs ve východní Asii. Dva druhy rostou v Evropě a dva na Kavkaze. Stonky škornic můžou být bezlisté či nesou 1–8 listů. Květenství jsou řídká s několika málo květy nebo bohatá – jednoduchá i složená. Květy jsou drobné, ale protože jich bývá velké množství, jsou kvetoucí rostliny velice ozdobné.

Při pohledu zblízka zjistíte, že mají velice zajímavou stavbu. Kališní lístky jsou ve dvou řadách po čtyřech. Lístky první řady jsou drobné a často brzy opadají. Lístky druhé řady jsou velké, barevné a připomínají korunní lístky. Často bývají protažené v ostruhu, která je někdy nápadně dlouhá a také nesou medníky. Jednotlivé kališní a korunní lístky můžou mít rozdílnou barvu, ostruha může být také jinak zbarvená. To vytváří neobyčejnou barevnou pestrost květů.

Křížení a nové druhy

Introdukce škornic do evropských zahrad probíhala ve dvou vlnách a evropští pěstitelé v jejich křížení také přiložili ruku k dílu. Původní evropské druhy ovšem nejsou příliš ozdobné, a tak se pěstovaly poměrně vzácně jen jako zajímavost.

Teprve v roce 1830, když byly do botanické zahrady v tehdy holandském Gentu dovezeny  Philippem Franzem von Sieboldem první rostliny z Japonska, se Evropané začali o škornice zajímat jako o perspektivní zahradní rostliny. Šéfzahradník této botanické zahrady, André Donckelaar zkřížil E. grandiflorum (viz obr. 1) s E. alpinum (viz obr. 2) a vzniklo tak E. x rubrum popsané roku 1854 (viz obr. 3). Druhým krokem bylo zkřížení E. grandiflorum s E. pinnatum ssp. colchicum (viz obr. 4), jehož výsledkem bylo E. versicolor, popsané roku 1859 (viz obr. 5). Vznikly tak vynikající půdopokryvné zahradní rostliny, které dodnes patří k základu pěstovaného sortimentu. Díky  popisu a importu nových čínských druhů v osmdesátých letech minulého století se škornice dostaly opět do popředí zahradnického zájmu.

Výčet všech možných verzí Bren/Universal Carrieru nelze jednoduše obsáhnout, proto se zaměříme jen na některé nejzajímavější modifikace. Typ UC No.2 Mk.II začal sloužit v roce 1942. Jeho vylepšení zahrnovala nové kovové zástěry na předních a bočních částech trupu a rozšíření úložných prostorů. Lepší vodotěsnost i pasivní ochranu osádky zajistilo svařování korby.

Varianty Universal Carrieru

Model 3-inch Mortar Carrier No.1 Mk.I nesl třípalcový minomet (76,2 mm) na podvozku UC No.2 Mk.I a vezl pětičlennou osádku. Vzhledem k nutnosti transportovat minometné granáty došlo ke zvýšení hmotnosti vozidla ze 3,86 na 4,36 t a větší váha si logicky vyžádala další úpravy podvozku. Zbraň samotná v demontované podobě se i s municí nacházela uložená napříč trupem, v zadní části stroje. Verze Carrier, Armoured, OP, No.1 Mk.II představovala mobilní dělostřeleckou pozorovatelnu vycházející z původního Bren Carrieru.

Předchozí část: Transportér Bren Carrier: Malý, ale houževnatý pomocník

Toto vozidlo s tříčlennou osádkou vezenou v přední části umožňovalo použití dělostřeleckého dalekohledu, zadní část nesla lanový naviják. Spojení zajišťovala radiostanice No.11. Transportér MMG Carrier No.1 Mk.I působil v motorizovaných kulometných praporech (Motor Machine Gun Battalions). Hlavní odlišnost spočívala v lafetaci těžkého kulometu Vickers, tentokrát však nikoli v těsném stanovišti střelce v přední části vozidla, ale na horní ploše krytu motorového ústrojí.

Model Carrier, Anti-Tank, 2-pdr byl australskou variantou nosiče dvouliberního protitankového kanonu, lafetovaného na pravé zadní části prodlouženého podvozku verze LP2, přičemž došlo k přeložení poháněcího ústrojí do levé části vozidla. To umožnilo naložení 112 kusů munice pro hlavní zbraň. Obrněnec Wasp nesl jako primární zbraň plamenomet. Vyráběly jej od roku 1942 především kanadské závody, a to ve verzích Mk.I, Mk.II a Mk.IIC.

Poslední uvedená varianta, speciálně vyvinutá pro kanadské útvary, měla jednu externí nádrž, což činilo samohybný plamenomet značně zranitelný palbou zdálky. Verze Mk.I a Mk.II naproti tomu disponovaly dvěma vnitřními nádržemi krytými před palbou pancířem, ovšem omezujícími prostor osádky. Existovaly také německé přestavby ukořistěných carrierů na samohybné protitankové či protiletadlové zbraně, většinou s lafetovaným protitankovým kanónem Pak 36 ráže 37mm.

Kanon chráněný štítem lafetovali Němci na předním okraji přepravního prostoru. Tento typ nesl název Panzerjäger Bren Carrier. Naproti tomu obrněnce 2cm Flak 30/38 auf Bren Carrier prošly instalací 20mm protiletadlových kanónů (PL) Flak 30 nebo Flak 38. Němci je používali ke strážní službě, výcviku či k testování nových zbraní. Výraznějšího bojového nasazení se ale nedočkaly, tedy kromě protiletadlové verze během balkánského tažení v roce 1941. Pro svou univerzálnost nacházely carriery uplatnění i po skončení druhé světové války.

Sloužily při obraně Izraele proti invazi armád arabských sousedů v roce 1948 či za války v Koreji, mnoho se jich dostalo ve formě válečných přebytků i do dalších zahraničních vojsk. Irské ozbrojené síly používaly carriery až do šedesátých let. Ještě v roce 1956 jich Británie stovku darovala nově formovanému Bundeswehru. Ve stejném roce transportéry dokonce bojovaly proti „svým“, když v rámci egyptské armády zasáhly do konfliktu o Suezský průplav při bojích s Brity a Francouzi. Mnoho z carrierů arabských jednotek pak ukořistila izraelská armáda během arabsko-izraelských válek v letech 1948 a 1956, načež je obratně poslala do bojů proti původním majitelům.

Ve službách Rudé armády

V rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease) se carriery objevily také na východní frontě – Rudá armáda získala z britských a kanadských továren asi 2 500 transportérů Universal Carrier. Sověti je používali nejen k přepravě pěchoty, ale i jako platformu pro různé zbraně: od kulometů přes protitankové pušky až po plamenomety, jako průzkumná či spojovací vozidla.

Avšak ruští vojáci si carriery příliš neoblíbili, třeba na rozdíl od amerických polopásových vozidel M3 Half-track. Vadila jim především malá přepravní kapacita vozidla a také špatná průchodnost těžkým terénem – v podmínkách východní fronty totiž carriery kvůli úzkým pásům zapadaly do sněhu či bláta až po vlastní korbu. 

Kanadská cesta

Konstruktéři firmy Ford Motor Co. of Canada pracovali od roku 1943 na odstranění některých nedostatků charakteristických pro licenčně vyráběné britské Universal Carriery. Výsledkem jejich práce se stalo vozidlo Windsor Carrier. Sériová výroba těchto obrněnců probíhala v letech 1944–1945 a dosáhla celkového počtu 5 000 kusů. Nejmarkantnější změna oproti britskému vzoru spočívala v přidání jednoho pojezdového kola na každé straně podvozku a instalaci výkonnějšího, osmiválcového motoru Ford V8 s objemem 3 916 cm3 a o výkonu 71 kW. Windsor Carrier tak oproti původnímu carrieru získal větší stabilitu a díky bytelnějšímu podvozku i vyšší nosnost. Windsor Carrier používaly především minometné jednotky a dělostřelci k tažení šestiliberních protitankových děl (ráže 57 mm).

Sonda Cassini se v posledních týdnech pohybuje po velmi dramatické trajektorii. Díky těmto nebezpečně blízkým průletům může pořizovat snímky s doposud neviděnými detaily. Platí to i pro nejčerstvější snímek Saturnova měsíce Mimasu, který sonda zachytila na konci ledna ze vzdálenosti 41 tisíc kilometrů. Rozlišení snímku odpovídá 250 metrům na jeden pixel.

V dubnu čeká Cassini poslední fáze její mise zvaná Velké finále (Grand Finale). Sonda během ní ve velmi těsné vzdálenosti proletí kolem největšího Saturnova měsíce Titanu a poté zamíří do doposud neprobádané oblasti mezi Saturnem a jeho prstenci.

Vedle 2 303 delfínů obecných zahlédli vědci také 42 delfínů skákavých a 94 plískavic šedých. Zarážející je přitom fakt, že za posledních 14 let počty ročně zpozorovaných zástupců čeledi delfínovitých u západního pobřeží Skotska nepřesáhly hranici 500.

Je sice pravda, že v rámci výzkumu odborníci loni urazili na palubě plachetnice celých 9 260 km, nicméně i s přihlédnutím k rozsahu zkoumání se jedná o závratný rozdíl oproti „normálu“ a v současnosti nemá vysvětlení. Podle doktorky Lauren Hartny-Millsové však „úžasný výsledek podtrhuje hlavně skutečnost, že je potřeba neustále pečlivě zkoumat životní prostředí, protože jedině tak se dokážeme zasadit o jeho včasnou a efektivní ochranu“.

Kanadský výrobce vibrátorů We-Vibe čelí ve Spojených státech vlně žalob. Ukázalo se, že jejich sexuální pomůcka tajně odesílala vývojářům informace o používání zařízení zákazníky. Konkrétně mělo jít o informace o teplotě a intenzitě vibrací u modelu We-Vibe 4 Plus.

Soud v Illinois nyní rozhodl, že podobné shromažďování citlivých informací je nejen neetické, ale i nezákonné. Podle rozhodnutí soudu musí výrobce svým zákazníkům vyplatit tučné odškodné – lidé, kteří použili pomůcku ve spojitosti s mobilní aplikací mají nárok na odškodné ve výši 10 tisíc dolarů. Ti, kteří nepožívali k ovládání mobilní aplikaci, mohou požadovat vrácení kupní částky – 199 dolarů. Celkově by měl kanadský výrobce zaplatit odškodné okolo 4 milionů dolarů.

TIP: Chytrá aplikace Lovely vám spočítá, jak moc dobří jste v sexu

Nejde o první problém spojený s tímto typem vibrátoru. Krátce po jeho uvedení na trh se ukázalo, že zabezpečení ovládací aplikace je naprosto nedostatečné. Bezpečnostní odborníci upozorňovali na možnost neoprávněného vzdáleného přístupu a riziko možného sexuálního násilí.

Výpravu k vraku legendárního Titanicu, ležícímu v hloubce čtyř tisíc metrů ve vodách Atlantiku, nabízí britská cestovní kancelář Blue Marble Private. Zájemci o osmidenní adrenalinový zájezd ale musejí počítat s tím, že nejde o levnou záležitost. Cenu společnost stanovila na 105 139 dolarů (2,6 milionu Kč) na osobu, což odpovídá ceně lístku v první třídě na Titanicu v roce 1912 při započítané inflaci.

Čtyři kilometry pod hladinou

První turisté budou moci ke ztroskotanému parníku vyrazit v květnu příštího roku. Osmidenní expedice, která pro jeden turnus počítá s devíti klienty, bude začínat ve městě St John’s v kanadském Newfoundlandu. Odtud cestující vyrazí vrtulníkem k jachtě, která bude plout v místě potopení lodi.

TIP: Nové důkazy: Titanic šel ke dnu kvůli rozsáhlému požáru

První den se klienti seznámí s lodí, v dalších dnech už začne hlavní část výpravy. Až tři turisté najednou se budou moci ponořit k vraku, který leží ve čtyřkilometrové hloubce, ve speciální miniponorce vyrobené z titanu a uhlíkových vláken a slavnou loď si prohlédnout zblízka. Na cestě do mořských hlubin je doprovodí pilot plavidla a odborník na podmořský život. Výprava k vraku se uskuteční, až bude příznivé počasí. Zbytek času bude skupina trávit přednáškami o legendárním parníku, oceánech a lodní technice. Pokud o výpravu bude zájem, zařadí ji cestovní kancelář do nabídky i v létě 2019.

Na počátku 20. století to byla technologická senzace. V roce 1933 se ale rotorové lodě, k jejichž pohonu částečně přispívají takzvané Flettnerovy rotory, přestaly používat kvůli vyšším nákladům oproti naftovým motorům.

V dnešní době se ale ustupuje od fosilních paliv a rotorové lodě z části využívají energii větru, takže se možná dočkají slavného comebacku.

TIP: Japonský inženýr navrhl větrnou turbínu pro získávání energie z tajfunu

Dánska skupina Maersk, která je největším provozovatelem kontejnerových lodí na světě, se rozhodla, že jednu ze svých velkých lodí vybaví dvěma rotory o výšce zhruba 30 metrů. Rotory pro ni vyrobí finská společnost Norsepower.

Sagittarius A*, neboli supermasivní černá díra v centru naší Galaxie bývá klidná a tichá. Občas ale něco pozře. Většinou to je nějaké kosmické kamení, občas ale spolkne i něco většího…

Rongmon Bordoloi z Massachusettského technologického institutu a jeho spolupracovníci zjistili, kdy si naše domácí supermasivní černá díra naposledy dala něco pořádného. Využili pozorování Hubbleova vesmírného teleskopu, který se nedávno zaměřil na takzvané Fermiho bubliny. To jsou ohromné protilehlé struktury tvořené gama záření a rentgenovým zářením, které se tyčí z centra Mléčné dráhy, vždy do vzdálenosti asi 25 tisíc světelných let.

Fermiho bubliny

Detailní pozorování charakteristik severní z dvojice Fermiho bublin pomocí záření vybraných kvasarů ze vzdáleného vesmíru ukázala, že tyto bubliny vznikly asi před 6 až 9 miliony let. Tehdy šlo o nesmírně intenzivní, energetickou událost, kdy supermasivní černá díra zřejmě spolykala velký oblak kosmického plynu a při tom vyfoukla ohromné Fermiho bubliny.

TIP: Supermasivní černá díra v nitru Mléčné dráhy před 6 miliony let divoce bouřila

Od té doby si zřejmě černá díra v centru Mléčné dráhy dává jenom příležitostné svačinky. Na další pořádné jídlo si zřejmě ještě bude muset nějaký čas počkat.