První vozidla zavedená do služby nesla označení Strv 103 A ještě neměla radlici a chybělo jim skládací zařízení pro plavbu. Většina vyrobených kusů odpovídala verzi B a kromě radlice či plováků dostaly ještě jednoduchý systém nočního vidění. Na tento standard u Boforsu upravili také všechna vyrobená áčka.

Předchozí části:

Švédský Stridsvagn 103: O zrodu jediného bezvěžového tanku rozhodla statistika

Švédský Stridsvagn 103: Bezvěžový tank, který uměl i plavat

V roce 1986 pak začala rozsáhlejší modernizace přece jen zastarávajícího typu. Strv 103 C se mohl pochlubit systémem palby doplněným o balistický počítač, laserový dálkoměr (měl zvýšit pravděpodobnost zásahu cíle prvním výstřelem) i pasivními noktovizory. Úprav doznal též pohon, když motor K60 nahradil vznětový Detroit 6V53T o výkonu 216 kW. Dále konstruktéři nainstalovali novou převodovku a zvětšili palivové nádrže. Přibylo též přídavné pancéřování chránící stroj proti kumulativním střelám a dvojice vrhačů světlic Lyran pro osvětlování cílů v nočním boji.

Konec kariéry i designu

Přes úspěšnou modernizaci začala švédská armáda v 80. letech uvažovat o nástupci bezvěžového S-tanku. Nový koncept nesl název Strv 2000 a měl královským tankistům poskytnout supervýkonný obrněnec čtvrté generace. Konstruktéři tentokrát upustili od kasematového uložení kanónu a prototyp se vyznačoval relativně konvenční konstrukcí s malou otočnou věží. Nesl extrémně silnou výzbroj v podobě 140mm kanónu a 40mm rychlopalného kanónu proti slabě pancéřovaným cílům.

Bezkonkurenční pancéřování mělo ze Strv 2000 učinit nejlépe chráněný tank všech dob, avšak vynikající výkony znamenaly také neúměrný nárůst nákladů na vývoj a výrobu. Začátkem 90. let vláda smetla projekt ze stolu a dala přednost nákupu tanků ze zahraničí. Ve výběrovém řízení nakonec zvítězil německý Leopard 2, jenž do švédských služeb vstoupil pod označením Stridsvagn 122. Kontroverzní stotrojka tak dodnes zůstává jediným bezvěžovým tankem, který se dočkal masové výroby i dlouhé aktivní služby. 

Přežil by S-tank v boji?

Stridsvagn 103 nikdy nezasáhl do boje a experti se dodnes přou, zda by se neotřelá konstrukce ukázala jako úspěšná. Mnohé však napovídají výsledky testů a cvičení, které s S-tankem absolvovaly armády různých států NATO.

Norská armáda provedla v roce 1967 porovnávací test švédského obrněnce s Leopardem I. Zjistila, že pokud tanky bojovaly se zavřenými poklopy, osádky S-tanků spatřily včas více cílů a vypálily na ně rychleji než tankisté v leopardech. Pokud ovšem šly obrněnce do akce s otevřenými poklopy, situace se obrátila.

Stridsvagn 103

• Délka: 7,04 m (8,99 m včetně kanónu)
• Šířka: 3,62 m
• Výška: 1,90 m (po střechu), 2,14 m (po velitelskou věžičku)
• Hmotnost: 39,7 t (verze B), 42,5 t (verze C)
• Síla Pancéřování: čelní 192–337 mm, boční 40–70 mm
• Max. rychlost: 50 km/h  (na silnici)
• Dojezd: 390 km
• Max. úhel stoupání: 60 %
• Max. úhel bočního náklonu: 40 %
• Překročitelnost příkopu: 2,3 m
• Brodivost bez plováků: 1,5 m
• Osádka: 3 muži
• Výzbroj: kanón Bofors L74 (105 mm), 3× kulomet KSP 58 (7,62 mm)

Během roku 1968 testovala dvojici strojů britská tanková škola v Bovingtonu a závěrečná zpráva konstatovala, že „bezvěžové uspořádání vykazuje značnou výhodu oproti věžovým tankům“.

V roce 1972 testovaly S-tanky i britské jednotky dislokované v západním Německu. Britské osádky absolvovaly šestitýdenní výcvik a následovalo devítidenní cvičení, při němž švédské stroje „bojovaly“ po boku výkonnějších chieftainů. Dle závěrečné zprávy přesto „nebylo možné prokázat žádnou nevýhodu plynoucí z neschopnosti švédského tanku střílet za jízdy“. O dva roky později se dvojice strojů přestěhovala až za oceán, když je americká armáda zkoušela ve Fort Knox. Cvičné střelby prokázaly, že střílí přesněji než M60, avšak v průměru asi o půl vteřiny pomaleji.

Astronomové využili radioteleskop ALMA k detekci značného množství prachu ve velmi vzdálené galaxii s označením A2744_YD4. Tuto galaxii pozorujeme tak, jak vypadala krátce po svém vzniku – v období, kdy byl vesmír starý pouze 4 % současného věku. Jedná se o zatím nejvzdálenější galaxii, ve které byl prach úspěšně detekován. Pozorování rovněž přineslo objev kyslíku v dosud největší vzdálenosti. Tyto výsledky poskytují zcela nový pohled na zrod a explozivní zánik prvních hvězd ve vesmíru.

Prach z počátků vesmíru

Kosmický prach obsahuje především křemík, uhlík a hliník a vyskytuje se v zrnech o průměru miliontiny centimetru. Chemické prvky v těchto částicích vznikly v nitrech hvězd a jsou rozptýleny do okolního vesmíru v závěrečné fázi jejich vývoje. Nejnápadnější je tento proces při explozi supernovy, kterou zakončují svůj život velmi hmotné hvězdy. Dnes je tohoto prachu ve vesmíru značné množství a představuje klíčovou složku při vzniku dalších hvězd, planet a komplexních molekul. V počátečních fázích vývoje vesmíru – před zánikem hvězd první generace – ho však bylo pomálu.

Vědci se domnívají, že galaxie A2744_YD4 obsahuje množství prachu odpovídající zhruba 6 milionům Sluncí, zatímco celková hmotnost galaxie – hmotnost jejích hvězd – je asi 2 miliardy Sluncí. Členové týmu rovněž změřili rychlost hvězdotvorby v A2744_YD4 a zjistili, že probíhá rychlostí asi 20 hmotností Slunce za rok – pro srovnání, v naší galaxii je to pouze 1 hmotnost Slunce za rok.

Pozorování odhalila u objektu A2744_YD4 rovněž vyzařování ionizovaného kyslíku. Jedná se o nejvzdálenější a tedy nejranější objekt ve vesmíru, u kterého se kyslík podařilo detekovat.

Vesmír je plný zvláštních objektů. Jsou mezi nimi i takzvané systémy srdečního tepu (anglicky heartbeat systems) proměnných hvězd. Jde o dvojhvězdy uspořádané takovým způsobem, že v nich slapové síly vyvolávají pulzace hvězd. A křivka záření těchto pulzů se podobá křivce tepu srdce na EKG.

Srdce Orionu

Flotila nanosatelitů BRITE (BRIght Target Explorer constellation), jejichž úkolem je pozorovat nejjasnější hvězdy na obloze, nedávno zkoumala hvězdy v souhvězdí Orion. Výsledky měření ukazují, že hvězdný systém čtyř hvězd Iota Orionis, známý též jako Hatysa nebo Hatsya, zahrnuje dvojhvězdu, která představuje systém srdečního tepu.

Astrofyzikální nanosatelity BRITE provozuje konsorcium univerzit z Kanady, Rakouska a Polska. Původně jich bylo šest, ale BRITE-CA 2 (BRITE-Montreal) je zřejmě ztracen, takže flotilu teď tvoří pět funkčních nanosatelitů tvaru krychle o hraně 20 centimetrů.

TIP: Astronomové objevili vzácnou hvězdu, která pulzuje v každém směru jinak

Systém srdečního tepu v Iotě Orionis je masivní. Tvoří ho dvě hvězdy o celkové hmotnosti asi 35 Sluncí, což z něj dělá největší „srdce“ ve vesmíru, jaké jsme zatím objevili.

Přelom 16. a 17. století se stal střetem dvou myšlenkových systémů a současně dvou náboženských doktrín oděných v brnění. Energie uvolněná srážkou těchto mas otřásla tehdejší Evropou a natrvalo změnila její tvář. A uprostřed zmíněné kolize stál Johannes Kepler, který viděl zrod nové doby a jako dobrý porodník jí pomohl na svět. 

Budoucí geniální astronom se narodil tři dny po Štědrém večeru roku 1571 ve Weil der Stadt poblíž Stuttgartu. Zatímco jeho dědeček byl váženým mužem a dotáhl to až na starostu města, o otci se nic podobného říct nedalo. Notorický piják a hráč Heinrich Kepler si vybral povolání příhodné pro svou dobu – stal se žoldnéřem. O jeho pozdějším osudu se mnoho neví, patrně zahynul v Nizozemí. Chlapcova matka Katharina Guldenmannová provozovala hostinec (byla ostatně dcerou hostinského) a přivydělávala si hádáním z karet. Svému muži porodila ještě další dva syny a dceru, přesto manželství nebylo příliš šťastné. V soukromých poznámkách, jimiž v dospělosti obohatil rodinný horoskop, popisoval Johannes otce jako hrubého a hádavého ignoranta a matku, drobnou a nervózní ženu, přinejlepším jako „všeobecně nepříjemnou“. 

Excelentní matematik i teolog 

Od přírody velmi křehký a jemný Kepler trpěl mnoha zdravotními obtížemi, jako byly horečky a nechutenství, které se v pozdějším věku staly jeho nepříjemnými a stálými společníky. Neštovice mu pak těžce poškodily ruce a oči a kromě krátkozrakosti ho jeho levé oko navíc „oblažovalo“ zdvojenými obrazy. Navzdory tělesné slabosti se však rád toulal po zarostlých stezkách a úbočích kopců, přičemž mu tato záliba vydržela až do smrti. Jakkoliv byl Johannes znevýhodněn pro fyzickou práci nebo vojenské řemeslo, projevoval se jako bystré dítě s mimořádným nadáním pro matematiku. V roce 1577, tedy v šesti letech (!), ovšem zahlédl Velkou kometu a o tři roky později jej na nebi fascinovalo zatmění Měsíce – a o jeho budoucnosti tak bylo rozhodnuto. 

V té době v Německu neexistovalo oficiální státní vzdělání a každou z dostupných škol – ať už katolickou, nebo protestantskou – spravovala církev. Kepler jako oddaný protestant prošel latinskou školou a dvěma semináři. Roku 1589 se zapsal do semináře luteránské Tübigenské univerzity, přičemž peníze získal z knížecího grantu. Od pilného a bystrého studenta se očekávalo, že se stane učitelem či státním úředníkem, mladý Johannes se však rozhodl pro teologii. Již tehdy se u něj také projevovala touha po poznání nebes a volný čas vyplňoval pozorováním hvězdné oblohy. 

Kepler exceloval jako matematik i teolog, ale kromě přirozené inteligence a zvídavosti měl rovněž notnou dávku štěstí. Na univerzitě potkal Michaela Maestlina, intelektuála, kněze a především znalce astronomie, který se stal pro mladého studenta bezedným zdrojem informací a rad. K formování Keplerova charakteru značně přispěla jeho víra ve správnost Kopernikovy teorie, podle níž nepředstavovala střed vesmíru Země, ale Slunce. 

Ve své době šlo přitom nejen o revoluční, ale především o rouhačskou myšlenku. Ačkoliv svoji domněnku publikoval polský astronom třicet let před Keplerovým narozením, její pozdější veřejné hlásání znamenalo přinejmenším zesměšnění a konec akademické kariéry, v horším případě pak církevní tribunál a požadavek na odvolání – jak se o tom přesvědčil i jiný velikán vědy a Johannesův současník Giordano Bruno, jenž skončil na hranici. Další Ital, mnohem umírněnější Galileo Galilei, z celé věci vyšel jen s domácím arestem a zákazem šíření teorie heliocentrismu. Maestlin se neodvážil své názory publikovat veřejně a probíral je pouze se svými přáteli, mimo jiné také s Keplerem. 

Tajemství vesmíru

Šestnácté století bylo stejně revoluční jako Kopernikova heliocentrická teorie. Po téměř 500 letech zakonzervovaných sociálních vztahů, na kterých feudalismus stál, se evropský svět pohnul. Co načala italská renesance, dokončil německý kazatel Martin Luther. Vynález knihtisku zrušil církevní monopol na drahé iluminované manuskripty a kromě Bible, kterou náhle mohl vlastnit každý trochu zámožnější člověk, zasypaly Evropu „podvratné“ myšlenky kritiků církve. Roku 1517 přibil Luther na vrata kostela svých devadesát pět tezí, jež odsuzovaly především praktiku odpustků, tedy odpouštění hříchů za peníze. Bible pak také měla být jediným a pravým zdrojem boží milosti a osvícení bez nutných prostředníků. A ve světě, kde ji mohl vlastnit téměř každý, nebylo nutné za odpustky platit. 

V třiadvaceti letech už měl Kepler jednoznačně našlápnuto ke skvělé akademické kariéře. Ještě během studií mu nabídli místo učitele matematiky na malé protestantské škole ve Štýrském Hradci. I přes touhu stát se teologem nabídku přijal a vydržel učit šest let. Přitom také rozpracoval a dokončil první veřejnou obhajobu Kopernikova systému Mysterium cosmographicum neboli Tajemství vesmíru, načež ji rozeslal všem astronomickým veličinám své doby a známým patronům nauk, a dal tak o sobě akademické obci patřičně vědět. 

Bůh v kosmickém středu 

Během přednášky o konjunkci Jupitera a Saturnu v roce 1595 měl zjevení. Podobně jako mnoha velkým vědcům před ním i po něm mu jakási božská síla vložila do hlavy kompletně nový názor na staré věci a pomohla mu vytvořit revolučně jiný pohled na planetární systém, jenž později vešel ve známost jako první Keplerův zákon. 

Podle zmíněné teze obíhají nebeská tělesa okolo Slunce po mírně eliptických drahách. Za touto jednoduchou poučkou se skrývá intenzivní přemýšlení a – popravdě – hodně fantazie. Jako základ posloužila Keplerovi Euklidova geometrie a její tvary „perfektního“, tzv. platonského tělesa. Jedná se o mnohostěn, z jehož vrcholu vychází stejný počet hran, které tvoří pravidelné mnohoúhelníky (krychle, osmistěn atd.). Kepler přiřadil oběžné dráze každé tehdy známé planety jeden z těchto dokonalých tvarů a ustanovil tak jejich vzdálenost od Slunce, čímž získaly ve vesmíru své pevné, a přesto dynamické místo. Až potud šlo o spekulaci. 

Když si pak astronom o čtyři roky později přečetl průlomovou práci Angličana Wiliama Gilberta zabývající se magnetismem, všechno do sebe zapadlo. Už dříve předpokládal, že Slunce pohybuje planetami pomocí jakési „vnitřní síly“. Nyní bylo zřejmé, že touto silou je magnetismus. Po aplikaci na oběžné dráhy se náhle jasně ukázalo, že vesmír tvoří systém těles, jež se navzájem přitahují. Předpoklad, že v astronomii lze použít poznatky z fyziky, byl ve své době naprosto průlomový. A pak už zbýval jen krůček k formulaci obecné teorie přitažlivosti Isaaca Newtona, publikované téměř šedesát let po Keplerově smrti. 

Dokončení: Johannes Kepler: Porodník nové vědy a objevitel řady důležitých zákonů (2.)

Pro budoucí „hvězdu astronomie“ však objev neznamenal zrod mrtvého, mechanického kosmu. Ve svém teologickém zápalu vložil do středu vesmíru Boha, jenž ovlivňoval každý aspekt této dokonalé architektury. Krátce řečeno – kosmos představoval obraz Všemohoucího a přírodní zákony měly odrážet zákony ještě vyšší, duchovní. Zmíněný přístup pak Kepler prohluboval v každé ze svých následujících knih. 

Pro korunního prince bylo jedním z nejhorších zklamání císařské rozhodnutí, že nesmí studovat na vysoké škole a musí se stát vojákem. František Josef soudil, že univerzitní studium je neslučitelné se společenským postavením člena císařské rodiny, že je to nedůstojné, ba ponižující.

Sečtělý princ

Rudolf měl přitom hluboké odborné znalosti, o čemž svědčí mimo jiné to, že mu Vídeňská universita udělila čestný doktorát za zeměpisně-biologickou studii Patnáct dnů na Dunaji, v níž podal výsledky pozorování vzácných orlích druhů. „Jsem fanatickým obdivovatelem přírody a přírodních věd,“ reagoval princ v jednom soukromém dopise na záplavu chvály. A skromně dodal: „Ale tím je také vše řečeno. Chybí čas, vzdělání a důkladnost.“

Princ toužil po vysoké škole, ale místo studií musel na vojnu. Na rozdíl od svého pruského protějšku, sebevědomého prince Viléma, který na univerzitu musel, aniž o to stál. Otec se nakonec přece jen smiloval a povolil mu odklad aktivní služby. Korunní princ se mohl vydat coby císařský tovaryš do světa na zkušenou. Rozjel se do Švýcar a vzápětí doprovázel matku na jedné z jejích cest do Anglie, kde si získal náklonnost královny Viktorie a prince z Walesu.

Američtí vojenští vývojáři centra ARDEC (Armament Research, Development and Engineering Center) zaznamenali významný úspěch.

Nedávno poprvé úspěšně vypálili 3D tištěný tréninkový granát ze 3D tištěného granátometu RAMBO (Rapid Additively Manufactured Ballistics Ordnance). Tento ruční granátomet je založený na konstrukci granátometu M203A1 a veškeré jeho součástky, s výjimkou pružin a šroubů, jsou vyrobeny technologií průmyslového 3D tisku, s několika dodatečnými úpravami.

TIP: Odvážný kutil: Šílený vědátor si na koleně vyrobil termitový granátomet

Americká armáda vyvíjí podobné zbraně, aby tím urychlila celý proces výroby a testování nových zbraní i jejich modifikací, a také snížila finanční náklady.

Pojmenování Stuka nepředstavuje jeho typové označení, nýbrž zkratku kategorie bojového letounu Sturzkampfflugzeug (střemhlavý bombardér). Přeneseně se však používala (a používá) zejména pro stroje Junkers Ju 87. Do října 1944, kdy byla produkce zastavena, vzniklo více než 5 700 exemplářů Ju 87 všech verzí. Typ vznikl na základě specifikací, které vydal technický úřad Říšského ministerstva letectví v lednu 1935, a první prototyp Ju 87V-1 vzlétl 17. září 1935.

V letech 1936 až 1938 běžela produkce předsériových letounů a první sériové verze Ju 87A byly snadno rozpoznatelné podle mohutných, „kalhotových“ kapot hlavních podvozkových noh. Ofenzivní výzbroj tvořila jedna 250kg puma na podtrupové výklopné vidlici. S přetížením a s osádkou tvořenou pouze pilotem mohl stroj nést pumu o hmotnosti 500 kg. Letouny této verze byly poprvé nasazeny již během občanské války ve Španělsku a z první linie je německé letectvo vyřadilo ještě před vypuknutím druhé světové války.

Uživatelé: Bulharsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Rumunsko, Slovensko, Španělsko V roce 1938 začala produkce podstatně bojeschopnějších Ju 87B. Přepracovaná konstrukce nyní unesla 500kg pumu i v dvoumístném provedení. Varianta Ju 87R (R v názvu znamenalo Reichweite čili dolet) byla vyráběna paralelně s Ju 87B, odlišovala se však možností prodloužit dolet pomocí dvou podkřídelních přídavných nádrží.

Vyvrcholením vývojové řady v základní (tedy střemhlavé bombardovací) roli se pak stal konstrukčně mírně zdokonalený Ju 87D zavedený do výroby roku 1941. Ve verzi Ju 87D-5 z roku 1943 již střeleckou výzbroj tvořila dvojice 20mm kanónů, k obraně měl stroj dvojkulomet ráže 7,92 mm a pumový náklad narostl na 1 800 kg v různých kombinacích.

Suverén první fáze války

Nasazení Ju 87B během německých ofenziv v úvodní části války, v průběhu útoku na Polsko a zejména při západním tažení na jaře 1940, skončilo skutečným triumfem koncepce střemhlavého bombardéru. Její výhoda spočívala v podstatně větší přesnosti zásahů než u klasických taktických bombardérů útočících při vodorovném náletu či v mírném piké. Ju 87B, ačkoliv na první pohled působil svým pevným podvozkem jako zastarávající typ, měl konzervativní, ale účelnou konstrukci, podřízenou co největší efektivnosti při střemhlavých útocích. Velkou výhodu představoval poloautomatický mechanismus, pomáhající pilotovi při vybírání střemhlavého letu po odhozu pum.

Jinak byl Ju 87B celkem nevýkonný stroj jen s malým obranným potenciálem. Nepřátelské stíhačky pro něj představovaly smrtelné nebezpečí a jeho úspěšné nasazení bylo podmíněno účinnou ochranou ze strany vlastního stíhacího letectva. Jakmile jí stuky nedisponovaly, začaly jejich ztráty dramaticky narůstat. Účinnost Junkersů Ju 87 i Ju 88 ve střemhlavých bombardovacích náletech začala v období 1942–1943 klesat. Současně rostly ztráty kvůli protiletadlové palbě i stíhačkám. Velení Luftwaffe muselo na novou situaci zareagovat odklonem od taktiky střemhlavých útoků a útvary začaly Junkersy Ju 87 užívat jako bitevní letouny.

TIP: Dornier Do 17: Elegantní létající tužka

Od října 1943 se dosavadní střemhlavé bombardovací eskadry (Sturzkampfgeschwader) značily jako bitevní (Schlachtgeschwader). Ju 87 byly postupně doplňovány a nahrazovány bitevními verzemi známého stíhacího letounu Focke-Wulf Fw 190. Na východní frontě stuky nadále působily jako denní bitevní letouny, přičemž se zde nasazení dočkala speciální protitanková verze Ju 87G (2× 37mm kanón). V Itálii a po vylodění v Normandii také na západní frontě musely Ju 87D kvůli hrozbě dominantního nepřátelského stíhacího letectva operovat pouze v noci. 

Mobilita blízké budoucnosti bude podle expertů elektrická, samořiditelná, sdílená a vzájemně propojená. Dokladem má být i nejnovější koncept obojživelného chytrého elektromobilu s názvem Pop.Up představeného na 87. ročníku mezinárodního autosalonu v Ženevě

Pop.Up má být kombinací autonomního podvozku, na kterém je nasazená kabina. Tu v případě potřeby uzvedne obří dron. Přes mobilní aplikaci si objednáte a zaplatíte dopravu na požadované místo, zadáte adresu a systém vymyslí, jak vás tam dostat. Vozidlo se tak jeví jako ideální dopravní prostředek pro autonomní dopravu osob ve velkých městech a jejich nejbližším okolí – díky přepravě vzduchem se bude možné vyhnout dopravním zácpám na silnicích. Pro cestování na větší vzdálenosti lze využít dopravu po kolejích – na vlakovém nádraží vás i s kapslí naloží na speciální vagon a rychlovlak odveze do cílové destinace.

Zorientovat se v tomto tématu je téměř herkulovský úkol. Vždyť rozporuplné výklady smrti Jana Masaryka lze najít nejen na internetu, ale taky v odborné literatuře. O rozhovor na toto téma jsme požádali historika Jana Kalouse, který se jako pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu podílel na zatím posledním úředním šetření Masarykovy smrti. 

Ministrův poslední den

Kdo viděl Jana Masaryka prokazatelně naposledy živého?

Při vyšetřováních se rekonstruoval Masarykův poslední den a víme detailně, s kým vším se 9. března 1948 setkal. Po několika pracovních schůzkách a setkání s doktorem, jenž zajišťoval pravidelné zdravotní prohlídky, odjel do Sezimova Ústí do vily prezidenta Beneše, aby se zúčastnil nástupní audience polského velvyslance. Po návratu do Prahy se kolem 16. hodiny viděl s americkým velvyslancem Laurencem Steinhardem a navštívil ho úředník londýnského velvyslanectví Pavel Kavan.

Večer Masarykovou domácností prošel ještě správce Černínského paláce Václav Topinka a Bohumil Příhoda, jenž ministrovi přinesl večeři. Pokud přistoupíme na variantu nenásilné smrti Jana Masaryka, byl Příhoda poslední, kdo ho viděl naživu. Od Masarykových spolupracovníků víme, že měl osobité návyky a pracoval pozdě do noci – upravoval si proslovy, dělal si výpisky a podobně. Z jeho bytu se proto té noci ještě dlouho svítilo.

Hodnotili lidé z Masarykova blízkého okolí jeho chování 9. března 1948 jako normální, nebo se u něj projevovaly náznaky něčeho neobvyklého?

Do určité míry to závisí na tom, jestli byly výpovědi učiněny hned v roce 1948, nebo s odstupem let. Během prvního vyšetřování Masarykovi blízcí spolupracovníci prohlašovali, že si ničeho zvláštního nevšimli.

Za jakých okolností bylo nalezeno ministrovo tělo?

Podle vyšetřovací zprávy našli jeho tělo na nádvoří dva topiči v 5 hodin a 20 minut. Zajímavé je, že podle jejich výpovědi ležel Masaryk na boku, ovšem na dokumentačních fotografiích leží na zádech. Někdo tedy mezitím musel s tělem manipulovat.

Co se dá z odborného hlediska oficiálnímu vyšetřování vytknout? Předpokládám, že související dokumentace se dodnes dochovala.

To ano, a je poměrně obsáhlá. Po nálezu těla prováděla na místě první šetření kriminální ústředna. Ovšem po několika hodinách byla odvolána a dorazili příslušníci Státní bezpečnosti (StB). Hlavní problém spočívá ve skutečnosti, že vyšetřovací postupy StB neodpovídaly standardům dobové kriminalistiky. O manipulaci s tělem jsem už mluvil, ale navíc například neohradili místo činu a do Masarykova bytu a kanceláře nechali proudit lidi bez jakéhokoliv ověřování. Prováděly se nicméně úkony jako ohledání parapetu v koupelně, analýza kuřiva a alkoholu pro případ, že by šlo o otravu. V bytě vládl velký nepořádek, ovšem podle Masarykových spolupracovníků to bylo zcela normální. 

Pochybnosti později vzbudila skutečnost, že ministr vnitra Václav Nosek vystoupil téhož dne v parlamentu a prohlásil, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu v pominutí smyslů. Předznamenal tím totiž závěr vyšetřování.

Hledání alternativ

Myslíte, že tomu veřejnost věřila?

Lidé naklonění Masarykovi tomu věřit odmítali. Už proto, že si nedokázali představit, že by tak otevřený, veselý a společenský člověk hýřící optimismem spáchal sebevraždu. Veřejnost ovšem netušila o jeho dlouhodobých psychických problémech, politické nerozhodnosti a rozporech, do kterých se dostával. 

Hodně spekulací vyvolala kytička sněženek, která byla položena u jeho hlavy při vystavení těla v panteonu Národního muzea. Někteří lidé se domnívali, že měla zakrýt průstřel spánku. Posléze se k tomu vyjádřili lékaři a Masarykovi tajemníci, podle jejichž vyjádření byla kytička použita z kosmetických důvodů, aby zakryla stopy po zákroku provedeném při ohledání těla.

Spekulací byla nicméně celá řada, někdy až fantasmagorických, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. A rojily se ještě v dalších desetiletích. V této souvislosti stojí za zmínku podivná aktivita StB, která při výsleších na počátku padesátých let vymlátila z bývalého úředníka ministerstva zahraničí Jana Bydžovského přiznání Masarykova zabití. Vraždu měl provést tak, že ministra nejprve omámil a poté vyhodil z okna. Bydžovský to později odvolal, ale někteří lidé s touto verzí dodnes operují. Velká otázka je, k čemu StB takové přiznání mělo sloužit a co tím sledovala.

Kdo inicioval nové vyšetřování z let 1968 až 1969? 

Iniciátorem byl filozof Ivan Sviták, ovšem podpůrných argumentů se v atmosféře Pražského jara sneslo víc. Generální prokuratura vydala pokyn k novému šetření a dokonce vznikl televizní seriál, který zachycoval také výpovědi pamětníků. Bohužel, některé věci nelze s odstupem dvaceti let zopakovat, a to ani za pomoci rekonstrukce. Pokud bylo v roce 1948 odbyto ohledání místa činu, nešlo to už dohnat a nejde to dodnes. Některé argumenty by mohly mluvit pro zápas s útočníky, ale zároveň je lze interpretovat opačně – to platí třeba o zmiňovaném nepořádku v Masarykově bytě.

Závěr vyšetřování samozřejmě ovlivnil příchod okupačních armád v srpnu 1968. Zněl tak, že se mohlo jednat o sebevraždu, případně nešťastnou náhodu. Podle druhé teorie nemohl Masaryk spát, vzal si polštář a cigarety do okna, kde po nějaké době usnul a vypadl ven.

Ale spekulacím to nezabránilo, zvlášť v kontextu potlačení Pražského jara.

Veřejnost to zcela neakceptovala a další verze Masarykova úmrtí se šířily dál. Jedna třeba uvádí, že osudné noci se ve skříni v Masarykově bytě schoval člověk, který se stal svědkem přestřelky mezi ministrem a skupinou útočníků. V bytě se ale po střelbě nenašly žádné stopy a Masaryk navíc neměl ke zbraním pozitivní vztah. Během druhého vyšetřování se hlásili stále noví svědci s údajně zaručenými informacemi o tom, co prý Jan Masaryk sdělil známé osobě a podobně. Někteří pamětníci nyní tvrdili, že se jim svěřil s plánem odjet na západ a že mu v tom komunisté chtěli zabránit. Po srpnu 1968 se objevila verze, že Sověti a další okupační síly přijeli proto, aby zabránily odhalení podílu komunistické moci nebo samotných Sovětů na Masarykově vraždě. 

Chladnoucí stopy

Sledoval jste nějak třetí, tedy polistopadové vyšetřování z let 1993–1996? Jak na něj reagovala veřejnost?

V té době jsem ještě studoval, takže jsem s kauzou neměl osobně nic společného. Vyšetřování tehdy opět zahájila generální prokuratura, přičemž bylo svěřeno Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti (pozdějšímu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu).

Závěrečná zpráva hovořila o tom, že v noci z 9. na 10. března 1948 proběhla v Masarykově bytě nezákonná domovní prohlídka komandem asi pěti osob. Ty se chovaly nestandardním způsobem a nereagovaly na ministrovy výtky. Masaryk se proto rozhodl uprchnout po okenní římse, ovšem v polovině cesty k dalšímu oknu spadl. Velitelem komanda měl být Josef Vávra Stařík, který byl v roce 1953 popraven v politickém procesu. Další údajní členové komanda už byli v devadesátých letech buď po smrti, nebo tuto teorii jednoznačně odmítli.

Byli do tohoto vyšetřování zapojeni i kriminalisté, nebo se postupovalo spíš po linii bádání v archivech?

Pracovalo se po obou liniích, protože Jan Havel, který vyšetřování vedl, byl profesí kriminalista. V této době vznikl rovněž nápad oslovit ohledně materiálů k Masarykově smrti ruské archivy. Prezident Jelcin byl takovým aktivitám poměrně otevřený, ovšem nakonec česká strana z Ruska nedostala žádnou odezvu.

Stojí za zmínku, že v rámci třetího šetření byl objeven a zkoumán dopis adresovaný Stalinovi a napsaný údajně Janem Masarykem krátce před sebevraždou. Dochoval se v písemnostech belgické ambasády v Praze. Jedná se ale o dodatečně zhotovený falzifikát. Dikce dopisu Masarykově stylu neodpovídá a obsah prozrazuje, že jej musel psát někdo mnohem méně informovaný než ministr zahraničí. Kdo ho vytvořil, netušíme.

Proč bylo i toto svobodné vyšetřování shledáno nedostatečným a o pouhých pět let později začalo další? 

U každého nedořešeného případu se uvádí, že v případě objevení nových skutečností lze šetření obnovit. A přesně to se stalo. Při sbírání informací pro televizní seriál a knihu Karla Pacnera Československo ve zvláštních službách prohlásila bývalá sovětská zpravodajka Jelizabeta Paršina, že zná identitu osoby zodpovědné za Masarykovu smrt. Mělo jít o generála Michaila Iljiče Bělkina, který z Vídně řídil sovětské zpravodajské operace ve střední Evropě. Vyšetřovatel proto prostřednictvím ruského velvyslanectví požádal, aby ji ruské úřady vyslechly. Po několika měsících čekání přišlo z ruské strany oznámení, že paní Paršina zemřela, a výslech tudíž není možný. A protože výrok před kamerou nemá stejnou váhu jako svědecká výpověď před soudním orgánem, skončilo to bohužel opět do ztracena.

Znovu byla taky odeslána oficiální žádost Ruské federaci, aby dodala související archivní dokumenty. Dodány nebyly, ale tentokrát přišlo vyjádření, že tyto archiválie stále podléhají určitému stupni utajení a není v zájmu Ruska je zveřejnit.

Úředně potvrzená vražda

Přesto se v roce 2003 dospělo k odlišnému závěru než v roce 1996.

Stalo se tak díky znaleckému posudku z oboru forenzní biomechaniky, který vytvořil profesor Jiří Straus. Na základě vzdálenosti těla od okna, jeho poloze a zraněním je přesvědčen, že se na Masarykově pádu musela podílet vnější síla. Jinak řečeno, že se na jeho smrti podílela jedna nebo více osob. Profesor Straus ale pochopitelně nedokázal říct, kdo a proč. Vyšetřování skončilo opět bez určení pachatele.

Jako dokumentarista ÚDV jsem se tehdy podílel na dohledávání archivních materiálů a později jsme s kolegy připravili k vydání knihu, která shrnuje výsledky všech čtyř vyšetřování (Jan Masaryk: Úvahy o jeho smrti) a dala různým badatelům příležitost vyjádřit svůj názor. Je zajímavé, že se stejnými podklady dospěli někteří z nich k tezi o vraždě, zatímco jiní jsou přesvědčeni o bilanční sebevraždě. 

Snad je tedy na místě ptát se „Cui bono?“, tedy komu by Masarykova smrt prospěla. Byla vůbec Masarykova smrt pro KSČ a Sověty užitečná?

Komunistům to evidentně nevyhovovalo, důvod sprovodit ho ze světa tehdy neměli. Naopak byli šťastní, že v únoru nepodal demisi, takže jim posloužil jako důkaz, že postupovali v intencích ústavy a že se Jan Masaryk ztotožňuje s jejich politikou. Fyzická likvidace v tomto kontextu nedává smysl. Podobné to bylo i na sovětské straně. 

Takže jsme opět u tápání a nemáme se čeho chytit?

Samozřejmě je otázka, co přesně se nachází v ruských archivech. Sovětské služby u nás působily už od roku 1945. Dělo se to prostřednictvím ambasády, byl zde vliv zasahující z Rakouska (onen zmíněný generál Bělkin) a celá řada dalších aktérů. Ve všech silových resortech československé správy měli Sověti někoho „podchyceného“, a tito lidé k nim pravidelně docházeli a poskytovali informace. Jestli se ještě někdy dobereme odpovědi na konec Masarykova života, bude to nejspíš zde – tedy pokud ruské archivy opravdu obsahují relevantní informace.

TIP: Jan Masaryk post mortem: Co následovalo po záhadné smrti ministra zahraničí?

Za Jelcinovy éry se zahraničním historikům nějaké citlivé materiály zpřístupňovaly, ale v současnosti jsou v podstatě nedostupné. Dnešní Prezidentský archiv (bývalý Archiv generálních tajemníků Sovětského svazu) a archivy KGB jsou fakticky uzavřené jak pro zahraniční, tak pro ruské badatele. Putin si jako někdejší zpravodajec jistě dokáže představit, jak citlivé údaje tamní složky obsahují. Možnosti bádání se nabízejí v bývalých svazových republikách, jako je Litva, Lotyšsko nebo Ukrajina, ale centrum, do kterého se sbíhaly všechny nitky, je nedostupné. 

V pořadí čtvrtý Mariner za pouhých osm měsíců po startu se 14. července 1965 stal po vzoru předchozí expedice k Venuši první pozemskou sondou, jež proletěla kolem Marsu! Stroj minul planetu o pouhých 10 000 km (pohyboval se výrazně blíž než „dvojka“ v případě Venuše), poslal nám 21 kvalitních fotografií jejího povrchu, změřil její magnetické pole a v rychlosti prozkoumal také atmosféru. Sonda odvedla skvělou práci, přesto její data vědce víceméně zklamala – lépe řečeno je zklamal samotný Mars. 

Předchozí část: Program Mariner: První kroky k Merkuru, Venuši a Marsu (1.)

Přepište historii!

V létě 1969 zopakovaly úspěšný průlet okolo Marsu sondy Mariner 6 a 7, přičemž šlo o první společnou misi dvou plavidel k rudé planetě. Mariner 8 bohužel zanikl při neúspěšném startu, zato Mariner 9, jako předposlední stroj programu, opět přepsal historii: stal se totiž prvním zařízením vypuštěným ze Země, jež vstoupilo na oběžnou dráhu kolem jiné planety. K Marsu dorazil v listopadu 1971 po půlroční cestě, načež využil raketový motor, aby snížil rychlost přibližně na kruhovou hodnotu pro poměry cílového tělesa.

Oproti svým předchůdcům disponovala „devítka“ většími slunečními panely a dosahovala vyšší hmotnosti. Od roku 1969 mohly také vědecké aktivity novějších Marinerů řídit jednoduché palubní počítače s limitovanou pamětí, přičemž sondy začaly místo filmu používat digitální rekordéry pro záznam a ukládání fotek a vědeckých dat. 

Mariner 9 měl však smůlu: v době jeho příletu zuřila právě na Marsu celoplanetární písečná bouře, a studium povrchu muselo tudíž počkat. Nicméně živel se za pár týdnů utišil a stanice pak fungovala na oběžné dráze téměř rok! Jakmile se pod ní začal jasně rýsovat povrch tělesa, vědci okamžitě zapomněli na zklamání z předchozích průletů. Sonda totiž objevila vyhaslé sopky, především slavný Olympus Mons – největší vulkán Sluneční soustavy: jeho kráter měří na šířku až 500 km a hora se tyčí závratných 27 km nad okolní terén. Automat rovněž detekoval útvary, které nejvíce ze všeho připomínaly dávná řečiště – a díky dnešním roverům víme, že se Mariner nemýlil.

V neposlední řadě si „číslo devět“ připsalo objev grandiózní soustavy kaňonů Valles Marineris, jež se táhne podél rovníku planety v délce přes 4 000 km, přičemž její hloubka místy dosahuje až 10 km a šířka 600 km! Kaňony vznikly kdysi dávno jako zlomové příkopy v kůře tělesa, a nachází-li se Mars blízko Zemi, lze je pozorovat již menším dalekohledem jako tmavé skvrny uprostřed oranžového kotoučku. Předchozí sondy zachytily kvůli svým drahám shodou okolností jen skalnaté vysočiny a jiné „nudné“ útvary jižní polokoule, a vzbudily tak u vědců o Marsu zavádějící představu. 

Mariner 10: problémy s Merkurem

Když se roku 1968 zrodila v NASA myšlenka vyslat automat také k Merkuru, brzy se ukázalo, že to rozhodně nebude snadné – už kvůli zákonům pohybu planet. Skalnatý svět jen o málo větší než Měsíc, na jehož nebi se Slunce jeví až třikrát větší než ze Země, obíhá naši hvězdu v průměrné vzdálenosti 58 milionů kilometrů, a to asi o dvě pětiny vyšší rychlostí než modrá planeta. Pokud by se tedy pozemská sonda chtěla usídlit na jeho oběžné dráze, musela by nabrat ohromnou rychlost, aby jej „dohnala“. (Dokázal to až americký Messenger v březnu 2011.) Jenže takový scénář byl s využitím tehdejší techniky značně nereálný. Naštěstí existovala alternativa: dostat družici na eliptickou dráhu kolem Slunce, tak aby Merkur občas minula, a kolem planety tedy alespoň prolétala. 

Odvážná mise Mariner 10, jež stejnojmenný průkopnický program oficiálně uzavírala, startovala koncem roku 1973. A poprvé v historii využila do té doby pouze teoretický koncept tzv. gravitačního praku, čímž mimo jiné otevřela cestu budoucím sondám k plynným obrům ve vnějších částech Sluneční soustavy. Zjednodušeně řečeno si družice při průletu kolem necílové planety „vypůjčí“ z její gravitace určité množství energie a upraví tím svoji rychlost a dráhu směrem k cíli. U sond ke vzdálenějším tělesům vyvolá efekt gravitačního praku dokonce vyšší nárůst rychlosti než vlastní motory automatu. 

Mariner 10 směřoval k eliptické dráze kolem Slunce s dobou jednoho oběhu 176 dnů, což odpovídá dvěma rokům na Merkuru. Když sonda v únoru 1974 minula Venuši, zjistily její vědecké přístroje v atmosféře planety poprvé jakési projevy počasí. Automat však především využil gravitaci tělesa k přechodu na novou orbitu blíže naší hvězdě (zbrzdil se) a poté dosáhl trajektorie, která protínala dráhu Merkura v době, kdy se planeta nacházela poblíž. Počínaje březnem 1974 tak Mariner 10 provedl v půlročních intervalech celkem tři blízké průlety kolem prvního člena Sluneční soustavy. 

Získané snímky povrchu bohužel planetu příliš neodlišovaly od našeho přirozeného satelitu: zachycovaly šedou kráterovitou krajinu bez hustší atmosféry. Vědce však zaujala například objevená pánev (později pokřtěná Caloris), která zjevně tvoří pozůstatek dávného dopadu tělesa o průměru až 1 300 km.