V předchozí části jsme Keplera opustili ve chvíli, kdy ve svých třiadvaceti letech rozpracoval a dokončil první veřejnou obhajobu Kopernikova systému Mysterium cosmographicum neboli Tajemství vesmíru,načež ji rozeslal všem astronomickým veličinám své doby a známým patronům nauk, a dal tak o sobě akademické obci patřičně vědět. 

Přechozí část: Johannes Kepler: Porodník nové vědy a objevitel řady důležitých zákonů (1)

Ve čtyřiadvaceti letech už bylo na pováženou zůstávat svobodným, a tak někdejší Johannesův učitel seznámil mladíka s o rok mladší bohatou vdovou Barbarou Müllerovou, která již měla za sebou dvě manželství. Do toho následujícího tak přišla nejen se slušným věnem, ale rovněž s dcerou Reginou z předchozího vztahu. 

Osudové setkání

Úzkostlivá snaha získat si reputaci nakonec přinesla ovoce. Spolu se svou knihou totiž Kepler neopomněl zavedeným astronomům poslat i lichotivé dopisy, v nichž slavné vědce vynášel do nebes. Tychovi Brahemu například napsal: „Jsi knížetem matematiků netoliko naší doby, nýbrž všech věků.“ V oslavných litaniích se ovšem dopustil i pořádného faux pas. Podobně podlézavý dopis od něj totiž obdržel rovněž Nicolaus Reimers Baer (používal latinské jméno Ursus), který kdysi ukradl Brahemu vědecké zápisky a vydával je za své. Plagiátorovi uvěřil dokonce císař Rudolf II. a zaměstnal podvodníka jako svého astronoma. Dánský vědec pak musel dlouho obhajovat své autorství. Kepler nevěděl, který z obou učenců je tím „pravým“ astronomem, a proto dopis adresoval oběma. Ursus si však dotčený list nenechal pro sebe a publikoval jej spolu s jinými oceněními ve své nové knize, aby dokázal, nakolik uznávané místo ve světě vědy zaujímá.  

Tycho nakonec nad celou věcí mávl rukou, a dokonce si začal s Johannesem psát. Jako první si totiž uvědomil, jaký potenciál se v ambiciózním mladíkovi skrývá. Ačkoliv Keplerovy teorie nestavěly na přesném pozorování, matematické schopnosti mladého muže udělaly na o čtvrt století staršího Braheho silný dojem. Zatímco svá pozorování totiž slavný Dán uskutečňoval po čtyřicet let naprosto úzkostlivě a přesně, propočítávání tabulek pro budoucí pohyby hvězd patřily do kategorie úmorných a neveselých povinností, které svěřoval asistentům. Pozval tedy Keplera k sobě do Čech. Celé věci hrál do karet i fakt, že náboženské pnutí mezi luterány a katolíky dostoupilo ve Štýrském Hradci nebezpečných rozměrů a mladý Johannes raději odešel.

V zimě roku 1600 se objevil v Benátkách nad Jizerou, kde Tycho právě budoval observatoř. Práce začala slibně, ale Kepler brzy zjistil, že Brahe nemá příliš ve zvyku se o svá pozorování dělit. K počátečním nesouladům se přidaly i rozdíly v povaze (plachý a úzkostlivý Němec nemohl hlučnou a poživačnou povahu staršího muže vystát), a jakmile došlo na smlouvání o plat, mladý adept vědy vybuchl a po hádce odešel – oklikou přes Prahu – domů. První spolupráce tak trvala pouhé dva měsíce. 

Záhadná smrt

Ve Štýrském Hradci se mezitím situace vyostřila natolik, že Keplera zbavili jeho učitelského místa. Nebyl jediný, ale na rozdíl od mnoha ostatních odmítl výzvu, aby přešel k jiné víře. Jednalo se přitom o velmi překvapivý postoj, přihlédneme-li k jeho jinak bojácné povaze. Sám o sobě později napsal: „Jsem rád, můžu-li stát na straně většiny, a nacházím potěšení v tom, že mohu s většinou souhlasit.“ Jakmile však došlo na velké ideje, osobní ustrašenost musela jít stranou. Podobně jako hájil Kopernika, podržel si Kepler i původní víru. 

Pro život si zvolil stále ještě tolerantní Prahu, kde chtěl získat místo na dvoře Rudolfa II. Tycho zřejmě uklidnil své napjaté nervy, protože se opět setkali a začali spolupracovat. Po celý rok Brahe Keplera a jeho rodinu podporoval a zapojil jej do projektu Rudolfínských tabulek, které měly spolehlivě předpovídat pohyby hvězd. Ani tentokrát se však společná práce zdaleka neodvíjela tak, jak by si ctižádostivý mladík představoval. Než ovšem mohlo dojít k dalšímu zásadnímu konfliktu, Brahe nečekaně zemřel. Jeho smrt zůstává dodnes nevyjasněnou, a dokonce vrhá na Keplera stín podezření. Ať už se ovšem odehrálo cokoliv, mladý muž poté Tycha nahradil na postu dvorního matematika, zaujal tedy nejprestižnější vědeckou pozici v říši a podržel si ji po následujících jedenáct let. 

Šlo přitom sice o výlučné místo, zato však špatně placené. Finanční potíže pak Keplera pronásledovaly po celý život u dvora a staly se konstantní rozbuškou hádek s manželkou. I když nebyl příliš šťastný, projevil se jako velmi plodný autor. Napsal sedm knih, v nichž rozvedl další ze svých zákonů. Dokázal, že se planety blíže ke Slunci pohybují rychleji, zatímco ve větší vzdálenosti naopak zpomalují. Pod vlivem Galileových pozorování hvězd pomocí dalekohledu se pustil i do studia optiky a podařilo se mu popsat nejen princip teleskopických čoček, ale také fungování oka a převráceného obrazu na sítnici.  

Věda bývá jen málokdy odtržená od politiky. Náboženské pnutí se pak projevilo s plnou silou i na císařském dvoře, a když po Rudolfově abdikaci usedl na trůn jeho bratr Matyáš, kovaný katolík, bylo jasné, že protestantský učenec nemá příliš dobré vyhlídky. Kepler se pokusil získat místo na Wüttemberské univerzitě, ale nepochodil. Zamítl vysoké učení v italské Padově, které mu nabízel Galileo, a rozhodl se zůstat v německy mluvících zemích. Nakonec císař benevolentně ponechal Keplerovi jeho funkci, a dokonce mu dovolit uniknout z jedovaté atmosféry dvora do rakouského Lince. 

Znovu na cestě

V téže době Barbara onemocněla infekcí známou jako „maďarská horečka“ a zemřela. Po tahanicích s příbuznými o její majetek se Kepler konečně mohl klidně usadit a začít znovu přemýšlet – nejen o vědě. Roku 1613 se oženil podruhé, tentokrát snad i z lásky. Čtyřiadvacetiletá Susanna Reuttingerová se ukázala jako pracovitá, dobrosrdečná a milující žena a manželství bylo výsostně šťastné. Jen situace s dětmi se opakovala a první tři potomci zemřeli brzy po narození. Teprve další tři se dožili dospělosti. 

Skutečný klid ovšem Johannes nenašel. Roku 1615 se jeho bratr zapletl do sporu o peníze s jistou dámou, která si bohužel nenechala nic líbit a navíc obvinila jejich matku z čarodějnictví. Zmíněná praxe se přitom ve věku rozumu, mapování vesmíru a objevů nových kontinentů pozoruhodně uchytila. Kepler se odhodlaně pustil do obhajoby a nakonec dosáhl pro matku osvobozujícího verdiktu. Osm jiných žen však takové štěstí nemělo a skončily na hranici. 

Třenice dostoupily vrcholu, když čeští protestanti svrhli roku 1618 císařské místodržící z oken Pražského hradu. O dva roky později následovala zdrcující porážka na Bílé hoře. Začala válka, aniž tehdy někdo tušil, že bude trvat třicet let. Hlavní hvězdou bitevního pole se stal Albrecht z Valdštejna, který se zhlédl v Keplerově práci a horoskopech. Astronom přijal roku 1627 generálovu nabídku a přestěhoval se na bezpečnější místo, do slezské Zaháně, kde byl speciálně pro právě dokončené Rudolfínské tabulky připraven tiskařský lis. Kepler se přesto stále potýkal s nedostatkem peněz. Při jedné cestě za dlužníkem v Řezně ulehl učenec s horečkou a jeho tělo nápor nemoci nevydrželo. Zemřel 15. listopadu 1630. Jeho hrob se nedochoval, zato známe všech jeho sedmnáct knih o astronomii, hudbě, optice a teologii. 

Návštěvníci Přírodovědeckého muzea v Los Angeles teď mohou prožít unikátní zkušenost. Muzeum pro ně připravilo spektakulární expozici s virtuální realitou, která jim nabízí možnost blízkého setkání s podmořským životem.

Expozice "TheBlu: An Underwater VR Experience" zve návštěníky do speciální galerie, kde mohou použít soupravy pro virtuální realitu HTC Vive k prozkoumání mořských ekosystémů. S ručními ovladači pak lidé mohou interagovat s rybami, želvami, sasankami, světélkujícími mořskými ďasy a dalšími tvory.

TIP: The New Revolution: Nová atrakce spojuje horskou dráhu s virtuální realitou

Hlavním lákadlem je ale virtuální setkání s ohromným, 24 metrů dlouhým plejtvákem obrovským. Cílem expozice je co nejvíce navodit pocit přítomnosti po mořskou hladinou a návštěvníky seznámit s různými typy prostředí oceánu a jejich obyvateli.

Od té doby bylo zaznamenáno již pět různých forem onemocnění, z nichž nejrozšířenější jsou léze podobné těm, jež způsobují poxviry. Ze zkoumané skupiny jimi bylo napadeno celkem 142 delfínů. „Naše první podezření padlo samozřejmě na kontaminanty jako jsou pesticidy, těžké kovy, organochlorové látky a zpomalovače hoření,“ říká Maldiniová. Tyto škodliviny mohou oslabit imunitní systém u zvířat a snížit jejich odolnost proti virům.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami - Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Vůči nakumulovaným toxickým látkám jsou kytovci obzvlášť citliví, a tak se vysoká koncentrace toxinů v moři projeví právě na nich jako na prvních. Dalšími zvažovanými důvody k epidemii kožní nemoci mohou být podle odborníků také klimatické změny a změny koncentrace soli ve vodě. Maldiniová doufá, že další výzkum přinese bližší informace, které povedou k zavedení konkrétních opatření a zlepšení životního prostředí delfínů.  

Jako planety historicky označujeme tělesa gravitačně vázaná ke hvězdám. Osm planet, jejichž posloupnost se učí již děti na základní škole, je gravitačně vázáno ke Slunci. Od roku 1995 se daří prakticky rutinně objevovat tělesa obíhající jiné stálice, přičemž je označujeme také jako planety, neboť jejich určená hmotnost je příliš nízká, než aby mohlo jít o hvězdné průvodce. V současné době známe téměř 3 500 planet u jiných hvězd a další necelé dva tisíce kandidátů čekají na potvrzení. 

V roce 2011 došlo k objevu hned několika objektů plujících volně prostorem, o hmotnostech odpovídajících spíš planetám. Nejednalo se o příliš velké překvapení – existenci bludných planet předpověděly již dřív teoretické práce zaměřené na dlouhodobý vývoj planetárních systémů. Tyto simulace, které nesou i výraznou českou stopu, předpokládaly velmi dynamický vývoj planetárních soustav, vedoucí často k vyvržení jejich členů mimo systém. Je dokonce možné, že jedna planeta o velikosti Neptunu opustila několik desítek tisíc let po zformování i Sluneční soustavu. 

Bludné planety by tedy mohly být poměrně časté – podle odhadů by jen v naší Galaxii mohly připadat v průměru dvě na jednu hvězdu. Někteří odborníci však uvádějí, že jde o velmi podhodnocený počet, a hovoří dokonce o sto tisících bludných planet na každou stálici v Mléčné dráze.

Šestatřicetiletá Candice Knoxová z jihoafrického Boksburgu prý nedá dopustit na houbičky na nádobí. Její posedlost došla tak daleko, že není schopna opustit domov bez jejich dostatečných zásob v kabelce. Během dne pak houbičky postupně ujídá. 

Lékaři mají pro její bizarní chování speciální diagnózu – říká se jí pica (čti pika) syndrom a vyznačuje se pojídáním jinak nepoživatelných, nezvyklých nebo i odporných látek. Pojídání nezvyklých látek obvykle souvisí spíše s nutkáním než s jejich chutí. Lidé pojídají například vlasy, hlínu, škrob nebo i výkaly. Pica syndrom ale může být i nebezpečný, protože může vést k otravě např. těžkými kovy nebo i k infekcím.

Byl vnukem hned čtyř panovnických hlav, královského páru aragonsko-kastilského Ferdinanda a Isabely a císaře Maxmiliána I. Habsburského a Marie Burgundské. Lepší rodokmen si snad ani nemohl přát.

Nelehké dětství

Ferdinandovi rodiče pocházeli tedy ze starobylých evropských rodů, ale jejich osud nebyl zrovna z nejšťastnějších. Jeho otec, Filip Sličný zemřel, když byl Ferdinandovi sotva rok a matka Johana poté propadla duševní chorobě. Zbytek života prožila jako nesvéprávná a od té doby ji každý zná jako Johanu Šílenou. Ještě, že měl malý sirotek dědečka Ferdinanda, který se postaral nejen o něj, ale i o jeho šest sourozenců.

„Dětství strávil příští český král povětšinou ve Španělsku, při dvoře dědečka Ferdinanda Aragonského. Tomu nejmladší z vnuků přirostl zvláště k srdci. Byla mu poskytnuta typická španělská výchova. Přísná, náročná, stroze katolická, zdůrazňující vladařskou budoucnost.“ Jeho výchova ve Španělsku byla opravdu velice přísná. Nejdůležitější byla disciplína, hájení vyšších zájmů a hlavně je nadřazovat osobním cílům. Habsburkové se naučili sloužit myšlence jednoho centra a jedné hlavy. „I stroze vycvičený Ferdinand, sám o sobě velmi ambiciózní, po celý život bez reptání respektoval svého o tři roky staršího bratra Karla, hlavu rodu. Nečinil tak z vřelé bratrské lásky, na to jejich vztahy byly příliš vlažné, ale z ukázněné víry v platnost dynastické doktríny.“

Samozřejmostí byla i výuka na té nejvyšší úrovni. Doba si žádala učených panovníků a Ferdinand nesměl zůstat pozadu. Byl dokonce nejvznešenějším osobním žákem Erasma Rotterdamského, kterého potkal v Nizozemí. Erasmovi se podařilo ve Ferdinandovi rozpustit bigotní katolictví a jeho náboženské přesvědčení přijalo rysy humanistické snášenlivosti. Arcivévoda (jeho dosavadní titul zněl arcivévoda rakouský) se vzdělal v politických vědách a velice rychle pochopil, že v řízení věcí obecných platí kvalifikovanost víc než rodová vznešenost.

Během let se vycvičil v mnoha jazycích, plynně hovořil rodnou španělštinou, ale uměl i francouzsky a latinsky, slušně se domluvil italsky, německy zatím nedovedl, ale nic nebylo ztraceno, naučil se později, i když popravdě – nikoli dokonale. V Nizozemí dorostl Ferdinand do svého příštího formátu. I když se Habsburkové považovali za nadnárodní dynastii, Ferdinand se nejspíš považoval za Španěla, kterým byl napůl krví a zcela svou výchovou.

Ještě roku 1520 se v hornatém regionu jihoamerických And rozkládala ohromná říše Inků. Zahrnovala zčásti území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile i Argentiny a panovníci jí vládli pevnou rukou z hlavního města Cuzco. Pět až deset milionů obyvatel spojovala kromě jazyka (kečuánštiny) a vyznávání kultu slunce také povinnost odvádět daně v rámci silného byrokratického systému. Země oplývala nesmírným bohatstvím – tedy alespoň podle množství zlata a stříbra, jímž přetékal královský palác i svatyně.

Přibližně ve stejné době vyrostla na území dnešního středního a jižního Mexika říše Aztéků. Jednalo se o společenství tří městských států obývaných stejným etnikem, přičemž největší význam měl Tenochtitlán, kde sídlil i hlavní aztécký vládce. Převážně zemědělská společnost udivovala evropské kolonizátory pokročilou kulturou, složitým náboženstvím – zahrnujícím mimo jiné i lidské oběti – a v neposlední řadě ohromným bohatstvím. 

S puškami, křížem a patogeny 

Následující vývoj událostí je dnes již notoricky známý: Pád obou impérií proběhl dramaticky a neuvěřitelně rychle. Hlavního města Aztéků se španělští conquistadoři zmocnili během pouhých dvou let (1519–1521), Inkové vzdorovali jen o málo déle (1532–1535), přičemž o poslední území přišli roku 1572. Dobyvatelé vyzbrojení puškami, křížem a – jak se později ukázalo – také nebezpečnými chorobami domorodce brutálně zmasakrovali. 

Stovky Evropanů, jakkoliv dobře vybavených a organizovaných, by samozřejmě nemohly porazit mnohasettisícové indiánské armády. Důležitým faktorem jejich úspěchu se však stalo verbování řady místních kmenů, které aztécké a incké impérium dlouhodobě utlačovalo. Dnes se odhaduje, že když Hernán Cortés dobýval říši Aztéků, tvořilo pět set po zuby ozbrojených bělochů pouhá dvě procenta celé armády. 

Další rozhodující aspekt bohužel představovala brutalita: Španělé nelítostně likvidovali domorodé dynastie i kněžské vrstvy a vrhali se na to, co je zajímalo nejvíc – na zlato. Poražení indiáni pak už nedostali šanci se vzepřít k odporu, neboť je zdecimovaly epidemie. 

Černá legenda

Nutno dodat, že zmíněný dějinný výklad známý jako „černá legenda“, jenž víceméně přetrval dodnes, pochází převážně z jediného zdroje – od dominikánského misionáře Bartolomého de las Casas. Ve svém díle „O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější“ z roku 1552 vylíčil tento přímý účastník conquisty násilí páchané na indiánech a katolickou vládu přímo obvinil z patnácti milionů vražd. Zlí jazykové však tvrdí, že i jeho text vznikl na zakázku: De las Casas prý vykreslil katolíky v co nejhorších barvách, aby podpořil protestantské skupiny usilující o španělský trůn. 

Ať již ovšem své vyprávění přibarvoval, či nikoliv, záhadu, proč se obě říše vzdaly tak snadno, jeho dílo nikterak nevysvětluje. Někteří badatelé prosazují teorii, že zmíněná impéria nebyla stabilní již před připlutím Španělů, a to právě kvůli svému „mládí“: Mezi vznikem Aztécké a Incké říše a příchodem Evropanů existovaly pouhé tři generace. Aztécké městské státy Tenochtitlán, Texcoco a Tlacopán se spojily teprve roku 1428 a do konce 15. století neustále bojovaly, aby si podmanily okolní kmeny. V době příchodu Evropanů se říše potýkala se značnými vnitřními rozbroji a k poklidnému životu měla daleko. Hernán Cortés se tak mohl spojit s odpůrci tehdejšího panovníka Montezumy II. a zmocnit se trůnu. 

Historie inckého impéria se začala psát teprve roku 1438 s korunovací prince Pachacutiho – podle legend devátého panovníka říše, dle historicky doložených zdrojů však úplně prvního. Když pak na území státu pronikl španělský dobyvatel Francisco Pizarro, snadno využil právě probíhající bratrovražednou válku o trůn a vytěžil z ní nejen vítězství pro španělskou korunu, ale i tuny zlata. 

Tuberkulóza dávno před Kolumbem 

Podle jiné teorie hrály v zániku indiánských kultur hlavní roli nakažlivé nemoci. Tuberkulóze, chřipce a planým neštovicím podléhali domorodci ve velkém, protože proti nim neměli vyvinutou imunitu. O vymírání indiánů se ostatně zmiňoval už Cortés: „… zdá se, že od slané vody, kterou pili, a z hladu a špatného povětří mezi nimi smrt řádila tak, že pomřelo přes padesát tisíc duší.“ 

Představa předkolumbovské Ameriky jako ráje bez nemocí je ovšem mylná. Indiáni trpěli infekčními chorobami a možná i epidemiemi dlouho před tím, než došlo ke kontaktu s bílým mužem. Nedávné výzkumy (viz Smrtonosní tuleni), jejichž výsledky publikoval časopis Nature, například potvrdily jasné stopy tuberkulózy u tisíc let starých mumií nalezených v Peru. Znamená to, že se domorodci s nebezpečným onemocněním potýkali již asi pět století před příchodem Evropanů. 

Infekce i podvýživa 

V roce 2002 zveřejnil tým antropologů a paleopatologů výsledky dosud nejkomplexnější studie zdraví obyvatel Ameriky v uplynulých sedmi tisících let. Vědci zkoumali 12 500 koster z 65 lokalit obou amerických kontinentů a zaměřili se především na výskyt chronických potíží, jež lze detekovat z kostí. Jejich pozornosti tak neunikla například degenerativní onemocnění kloubů, stav zubů, anémie, následky zranění a v neposlední řadě ani infekce. 

Ukázalo se, že nejzdravější byli lidé v Severní a Jižní Americe asi tisíc let před příchodem Kryštofa Kolumba (i tehdy se však dožívali průměrně pětatřiceti roků). Od zmíněného období se zdraví tamní populace soustavně zhoršovalo, což badatelé přičítají rozmachu zemědělství a městského způsobu života: S nástupem zemědělství se omezila rozmanitost stravy a v přeplněných městech se rychle šířily infekční nemoci. Velmi často se objevovala i podvýživa spojená s nedostatečným příjmem bílkovin, což otevíralo dveře epidemiím. A zatímco nejlepší kondici se těšili obyvatelé pobřeží dnešní Brazílie, nejméně zdraví byli lidé právě v městských kulturách na území dnešního Mexika a Střední Ameriky – tedy tam, kde Cortés slavil tak snadné vítězství. 

Nezávislí poddaní

Obrázek o incké společnosti jsme donedávna čerpali především z díla peruánsko-španělského kronikáře Incy Garcilasa de la Vegy, který ji popsal jako přísně centralizovaný systém se svrchovaným vlivem nad poddanými. Přirovnával jej ke klášteru a běžné obyvatele k mnichům plnícím své poslání v bázni před bohy. 

Realita však byla trochu jiná, jak potvrdili badatelé, kteří studovali raně koloniální dokumenty dochované v archivech. Šlo zejména o soudní protokoly, poslední vůle, rodokmeny místních elit a záznamy z matrik psané často v kečuánštině a přeložené do španělštiny. Podle nich sestávala Incká říše do značné míry z jednotlivých rodových občin, které tvořily desítky až stovky spřízněných rodin. Zmíněné celky sice spadaly pod centralizovanou moc říše, jíž odváděly daně, těšily se však značné nezávislosti – hospodářské, společenské i kulturní.

Po příchodu Evropanů nastalo dramatické plenění hlavních center, běžného obyvatele občin se ovšem politické zvraty tolik nedotkly: na rozdíl od vládnoucích elit, které rázem přišly o majetek i o moc. Kroniky dokládají, že koloniální administrativa brzy navázala na aztéckou a inckou správu, navíc většinou s využitím domorodých správců a v místním jazyce.

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

Mnohem horší podmínky čekaly obyčejné Aztéky a Inky později v 16. a 17. století, kdy Evropané provedli násilný přechod na měnovou politiku a donutili venkovany pracovat v dolech a na plantážích. Definitivní zánik správní a hospodářské autonomie domorodých občin – včetně zákazu používání jazyka v úředním styku – pak přišel s rozpadem španělského koloniálního systému.

První odhady hovoří o hmotnosti 706 karátů a ceně nejméně 1,5 miliardy korun. Pokud by se odhady potvrdily, znamenalo by to, že diamant nalezený pastorem Emmanuelem je 10. největší na světě. Zároveň jde zřejmě o druhý největší diamant objevený na území Sierra Leone. V roce 1972 se zde podařilo nalézt diamant o hmotnosti 969 karátů (přibližně 194 gramů). 

Zda a jak velký užitek bude mít ze svého zázračného nálezu sám pastor není úplně jasné. O svůj poklad se totiž Emmanuel Momoh podělil s úřady. Poctivému nálezci vyslovil poděkování sám prezident země Ernest Bai Koroma a prohlásil, že diamant bude prodán ve veřejné a transparentní aukci. Výtěžek má posloužit pro blaho lidu Sierra Leone. Prezident rovněž ocenil, že se pastor nepokusil svůj nález zatajit a vyvézt diamant ze země.

Sierra Leone: Země „krvavých diamantů“

Na konci 20. století objížděli Sierru Leone velkým obloukem i ti nejotrlejší cestovatelé. Novináři, kteří tam navzdory velkému nebezpečí zavítali, viděli kromě válečných hrůz také zdroj jejich financování. Neblaze proslulé město Koidu připomínalo měsíční krajinu plnou kráterů a děr, v nichž dělníci s primitivními nástroji dobývali ze země diamanty. Hlídali je ozbrojení rebelové a jakýkoliv nález okamžitě zabavovali. Hlad po drahých kamenech byl tak velký, že někteří lidé překopávali rovněž základy vlastních domů: v 70. a 80. letech 20. století totiž stavitelé používali štěrk z dávno opuštěného diamantového dolu a s rostoucí poptávkou se vyplatilo prověřit i „odpadní materiál“.

Vědci jsou si téměř jistí, že pod povrchem Saturnova měsíce Enceladu se skrývá ohromný oceán. Problém je v tom, že se tam nejprve musíme nějak dostat. Možná to ale nebude až tak těžké, jak jsme se obávali.

TIP: Saturnův měsíc Enceladus by potřeboval instalatéra

Mezinárodní tým, který vedli odborníci francouzské Univerzity Versailles Saint-Quentin, prostudoval mikrovlnná data meziplanetární sondy Cassini. Badatelé z nich vyčetli, že jižní pól Enceladu je teplejší, než očekávali. Podpovrchový oceán by tam tudíž mohl být výrazně blíže povrchu, než v jiných částech měsíce.

Oceán ve 2 kilometrech

Dosavadní poznatky ukazují, že na většině míst Enceladu začíná podpovrchový oceán v hloubkách kolem 18 až 22 kilometrů. Na jižním pólu to mělo být asi v hloubce 5 kilometrů. Vědci teď ale dospěli k názoru, že ve skutečnosti by na jižním pólu Enceladu mohl oceán začínat už v hloubce kolem 2 kilometrů. Právě na jižním pólu Enceladu také tryskají z měsíce gejzíry slané vody a dalšího materiálu, které objevila a prostudovala sonda Cassini.