Kdo by neznal svérázné průvodce hlavního hrdiny filmů Happy Feet a Happy Feet 2 – tlupu kompaňéros. Jsou to tučňáci kroužkoví, a po nových výsledcích sčítání v Antarktidě mohou být ještě veselejší.

Vědci totiž zjistili, že těchto tučňáků je o miliony více, než si mysleli. Původní odhady jejich početnosti ve Východní Antarktidě hovořily o 2,3 milionech tučňáků, kdežto teď odhadují, že jich tam je nejméně 5,9 milionů.

TIP: Nečekaně bystří: Ptáci z Antarktidy rozpoznají jednotlivé lidi

Ke zlepšení odhadů počtu tučňáků kroužkových v extrémním prostředí Antarktidy přispěly pozemní i vzdušné průzkumy, a také automatické kamery, které sledovaly tučňáky po několik hnízdních sezón. Vědci teď také poprvé započítali tučňáky, kteří se nerozmnožují, a které je tím pádem obtížnější pozorovat.

Odbornou veřejností jsou kudlanky často označovány jako lvi říše hmyzu. Už z tohoto názvu je zřejmé, v čem především tkví jejich pozoruhodnost. Tento dravý hmyz se živí převážně jinými členy hmyzího světa a některé druhy se specializují na lov létavého hmyzu. Přitom ale kudlanky dokážou ulovit i mláďata menších druhů hadů či ještěrů a jsou zaznamenány případy, kdy „hmyzímu lvovi“ padl za oběť drobný kolibřík.

Trpělivost dokonalého lovce

Kudlanky velmi dobře vidí a dokáží otočit hlavu o 180°. Pro zaměření vzdálenosti a k přesnému zacílení jim slouží nejen dobře viditelné velké oči, ale také temenní očka na středu hlavy, kterým se říká ocelli. K samotnému lovu kudlanky používají loupeživé přední nohy. Ty jsou vybaveny ostrými trny, které kořist znehybní a úspěšný lovec pak silnými kusadly začne oběť požírat za živa.

Chycení kořisti předchází často dlouhé vyčkávání. Kudlanky mají krycí zbarvení a na potravu většinou číhají strnule, aby se pohybem neprozradily. Někdy naopak pohyby napodobují list či větvičku ve větru. Některé druhy se specializují na lov v květech a číhají na hmyz vyhledávající květový nektar.

Osudové spojení

Samičky kudlanek se dožívají asi jeden a půl roku, zatímco samci nežijí déle než rok. Samice jsou navíc vždy větší, mohutnější a dá se soudit, že i dravější. Pokud byste chtěli rozlišit pohlaví dvou jedinců a neměli možnost přímého srovnání, je možné počítat články na zadečku, kterých má sameček kudlanky i přes svoji menší velikost víc.

Pohlavní akt začíná opatrným přibližováním samce, který čeká na vhodný okamžik. Poté na samičku naskočí a zachytí se předními loupeživými nohami. Páření probíhá dvanáct i více hodin. Je dobře známo, že samice před, při nebo i po páření požírá svého partnera, ale to se nestává úplně vždy. Není zcela jasné, proč kudlanka likviduje svého milého, ale v prvé řadě je tak zřejmě zajištěna vyšší kvalita vajíček a výživa samice v období, kdy to nejvíce potřebuje. Někdy se stane, že samička ukousne samečkovi hlavu při spojení, když začne být víc aktivní. Občas je možné zahlédnout už bezhlavé samčí tělíčko, jak ještě pokouší spojit se samicí.

Od ootéky po křídla

Vývoj kudlanky začíná v ootéce, což je pěnovitá schránka, kterou samice vytváří na ochranu vajíček. Každý druh vytváří ootéku jiného tvaru a velikosti. Je pozoruhodné, že i nespářená samička může vytvořit ootéku, z níž vzejde nový život. Tomuto způsobu rozmnožování se říká partenogeneze a často se pak líhnou jedinci jednoho pohlaví a v menším počtu, než je běžné.

V obou případech se po určité době začnou líhnout malinké neokřídlené kudlanky-nymfy. U některých druhů se může vylíhnout až 200 nymf z jedné ootéky, přičemž samice dokáže vytvořit jednu až šest pěnovitých schránek. Novorozené kudlanky se spouštějí na tenkých vláknech, podrobí se prvnímu svlékání a po krátké době jsou schopny začít samostatně lovit a většinou i požírat své sourozence.

TIP: Překvapivě dravé: Kudlanky si běžně pochutnávají i na ptácích

Jak kudlanka stárne a vyvíjí, prochází několika obdobími růstu a prodělává několik svlékání. Konkrétní počet je u každého druhu jiný a pohybuje se mezi pěti a deseti případy. Pokaždé však potřebuje dobré podmínky – vhodnou vlhkost prostředí a klid. Při posledním svleku se objevují křídla a kudlanka dospívá. Může se tak přemisťovat a vyhledávat partnery.

Jmenovaly se po něm ulice, náměstí, parky, školy, instituce, organizace, vyznamenání, průmyslové závody, psaly se o něm romány, točily se o něm filmy. Straničtí funkcionáři i literáti ho opakovaně zařazovali po bok takových osobností, jako je například Jan Hus či Karel Havlíček Borovský. Jeho rozesmátá tvář sledovala z obrazů a fotografi í desítky kulturních akcí komunistické mládeže a mnozí si jistě přáli být jako on – nadaný, vzdělaný, statečný, oddaný ideálům mládí a svobody, odhodlaný nasadit pro ně život.

Pro komunistickou propagandu se stal ideálním nástrojem i bez nezbytných historických retuší. Byl neochvějným komunistou, zanechal vlastní pozoruhodné svědectví svého hrdinství, měl snadno zapamatovatelný obličej i vlastního strážce odkazu, manželku a pozdější komunistickou funkcionářku Gustu Fučíkovou. Představoval tak skutečnou hvězdu komunistické popkultury, jejíž sláva zhasla až po listopadu 1989. Hlavním paradoxem však bylo, že idolem se Julius Fučík stal zejména díky své smrti.

Život levicového intelektuála

Do levicového kroužku vstoupil již během studií na plzeňské reálce a po maturitě začal externě studovat fi lozofi ckou fakultu na Karlově univerzitě. Členem KSČ se stal v roce 1921. Spoluzaložil Levou frontu, v letech 1928–1938 pracoval jako šéfredaktor časopisu Tvorba a od roku 1929 psal reportáže pro Rudé právo. Během několika let se z něj stal uznávaný levicový kritik. Vedle psaní pořádal ženami obletovaný Fučík také populární přednášky o marxismu a dialektickém materialismu mezi vlivnými umělci, což vedlo k jeho značné oblibě v nejvyšších patrech komunistické strany.

V době hospodářské krize se vystupňoval také jeho společenský aktivizmus. Na nejrůznějších místech republiky organizoval dělnické stávky, řečnil na shromážděních a stávkovou činnost podporoval ve svých článcích. Spolehlivého mladého komunistu, schopného oslovit široké masy, vyslala redakce Rudého práva jako dopisovatele do Sovětského svazu. Tam také nasbíral materiál pro svoji zcela nadšenou ódu na SSSR, soubor reportáží s názvem V zemi, kde zítra již znamená včera, vydaný v roce 1932.

Pokračování: Julius Fučík: Pravda o odbojáři, který nepromluvil

Fučíkovy reportáže, jež vyšly dávno před kriticky pojatým Návratem ze Sovětského svazu Andrého Gida, falešně vykreslily optimistické zážitky ze země sužované stalinským terorem i řízeným hladomorem na Ukrajině. Sovětský svaz obhajoval i ve svých dalších reportážích. Začátkem třicátých let se stal jedním z nejzarytějších obhájců stalinských procesů. Během několika následujících let se proměnil v dokonalou dogmatickou intelektuální celebritu tvrdého jádra komunistické strany. Na podzim 1938 však byla komunistická strana zakázána a po intermezzu druhé republiky začala okupace.

Tmavomodrý vagon se státním znakem byl unikátem technickým i výtvarným. Byl to náš první vůz s celokovovou skříní na moderním americkém typu podvozku a ukrýval interiér špičkové úrovně podle návrhu architekta Alberta Jonáše. Je dlouhý téměř 24 metrů.

Exkluzivní vybavení

Salon je obložen dřevem z australské třešně s řezbářskými detaily z dřeva hruškového a osvětluje jej lustr s 86 žárovkami. Prostor vozu je rozdělen na pánskou a dámskou část. Pánská sestává z ložnice, koupelny, toalety a tří částí pro tajemníka, lékaře a komorníka s kuchařem, podobně je uspořádán oddíl dámský. Vagon má vodovod a teplovodní vytápění, je vybaven dvojitými okny. Snesl maximální rychlost 140 kilometrů za hodinu.

Masaryk v něm jezdíval nejčastěji z Prahy na nádraží do Stochova a odtud koňmo nebo automobilem do Lán. Vůz si hodně užil, vůbec poprvé se v něm vydal na francouzskou Riviéru, kam vyrazil i s dětmi Janem a Alicí.

Další osudy

Za války se podařilo vagon ponechat pro potřeby prezidenta, přestože o něj jevili zájem Němci. Hlavám státu sloužil do roku 1967, za bolševika jej před zničením uchránili železničáři v Českých Velenicích, avšak jeho pomalému chátrání nezabránili. V nových časech se vůz dočkal kompletní renovace. Dnes stojí v Muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka, ale zpřístupňuje a používá se jen u mimořádných příležitostí. Na první mezinárodní výstavě salonních vozů v Postupimi roku 1993 byl oceněn spolu s italským konkurentem jako nejhodnotnější.

Mary Toftová sice nemohla mít děti, v roce 1726 však zázračně otěhotněla: Do jiného stavu údajně přišla během vycházky, při níž spatřila na poli králíka – a o pár týdnů později pak drobného savce také porodila. Nezvyklou událost se rozhodl prošetřit chirurg John Howard, ovšem místo aby odhalil zcela zjevný podvod, svezl se na pomyslné vlně nadpřirozena a napsal o fascinujícím porodu řadě prominentních lékařů.

Titul za výmysl

Historka se dostala do novin a mnoho lidí jí uvěřilo. Zapadala totiž do dobově vyznávané teorie „mateřského otisku“, podle níž mohlo plod trvale poznamenat to, co ženu během těhotenství rozrušilo: Myšlenku podporovaly například matky, které v jiném stavu viděly žirafu, načež se jim narodily nezvykle „vysoké“ děti. 

Mezi těmi, kdo příběhu uvěřili, byl i král Jiří I. a také jeho lékař Nathaniel Saint-André, jenž následně odjel Mary Toftovou vyšetřit a nakonec souhlasil s pravdivostí jejího tvrzení: Své bádání dokonce zveřejnil v rozsáhlé studii, která vysvětlovala, jak probíhá lidský porod králíka fyziologicky – a panovník mu za zmíněnou práci později udělil šlechtický titul. Zatímco se zvěst šířila a lékaři pracovali na jejím objasnění, Mary rodila další králíky, jež pak její manžel za peníze ukazoval návštěvníkům.

Strach rodí pravdu

Ovšem ačkoliv Saint-André historce věřil (nebo alespoň chtěl), jeho konkurent, králův dvorní chirurg Cyriacus Ahlers, upozornil na skutečnost, že Mary navenek nevykazuje žádné známky těhotenství. Požádal proto o tajné prošetření Richarda Manninghama, jednoho z prvních porodníků vůbec.

Podvod nakonec vyšel najevo, když najatí agenti přistihli 3. prosince 1726 Maryina manžela při krádeži mladých králíků, které chtěl údajně na jídlo. Soudci se nicméně takový argument nepozdával – obzvlášť v domácnosti, kde žena tyto drobné savce rodí. Manningham proto den poté na Mary udeřil s tím, že ji musí důkladně prohlédnout, a ona se při pohledu na chirurgické nástroje přiznala, že si s manželem vše vymysleli.

TIP: Případy oklamané vědy: Falešní předkové a pomsta slavného spiritisty

Podvodnice sice na čas skončila ve vězení, ale nakonec ji propustili, neboť v podstatě neporušila žádný zákon – pouze zesměšnila řadu učených lékařů a krále, což jí spíš přidalo na popularitě. Ahlers detaily o podvodu publikoval ve studii, která posléze zničila vědeckou reputaci Saint-Andrého. A Denis Diderot případ využil, když o generaci později vysvětloval, jak velký přínos má jeho Encyklopedie, neboť díky ní nebudou Francouzi věřit podobným nesmyslům.

Odvrácenou stranou ekonomického úspěchu jsou astronomické náklady na bydlení a nejchudší lidé jsou zde často nuceni žít v takřka nepředstavitelných podmínkách. Byty v zanedbaných domech, vybavené klecovými kójemi, obývá i 30 lidí najednou. Za prostor pouhého 1,5 metru čtverečního zde lidé platí 170 až 190 dolarů (v přepočtu 4 100 až 4 600 korun). Bydlení v kleci je tak v přepočtu dražší, než luxusní apartmány v centru. Podle odhadů žije v podobných podmínkách nejméně 100 tisíc obyvatel Hongkongu.

V projektu LIFE+ Methamorphosis spojili své síly výrobce automobilů SEAT a vodárenská společnost Aqualia.

TIP: Budeme létat na dovolenou letadly s hybridním pohonem?

Z odpadní vody je nejprve získán bioplyn, tedy biometan s oxidem uhličitým. Biometan je poté použitý jako vlastní palivo. Takový pohon má oproti klasickému benzínu o 80 procent nižší emise oxidu uhličitého. Na odpadní vodu, získanou za jediný rok z jedné čistírny ve Španělsku, by bylo možné objet planetu stokrát.

Hitlerův denní rozvrh ani ve Vlčím doupěti nevybočoval ze zaběhnutého stereotypu. Vstával většinou pozdě, neboť často zůstával vzhůru až do ranních hodin. Po snídani se nechal informovat o situaci na frontách, v poledne se v budově štábu Wehrmachtu konala pravidelná situační porada začínající východní frontou, pak západní, následovaná záležitostmi námořnictva a letectva.

Předchozí část: Hitlerovo Vlčí doupě v polských lesích: Velitelství pro válku se Sovětským svazem 

Život jako v klášteře

Ve dvě hodiny Hitler podepsal rozkazy a po obědě v důstojnickém kasinu do šesti odpočíval, případně přijímal návštěvy. Následovaly večerní rozbory situace v úzkém okruhu osob, zpravidla v jeho bunkru. V půl osmé se konala večeře a po ní následoval večerní čaj pro zvané, který se zpravidla měnil v dlouhé Hitlerovy monology.

Diktátor si na komfort nikdy nepotrpěl, jeho místnosti byly stroze vybavené, důsledně dodržoval vegetariánskou stravu a jeho milenka Eva Braunová jej taktéž nikdy ve Vlčím doupěti nenavštívila. Ospalou, zaběhnutou a celkově klidnou atmosféru rušily pravidelně v létě vzhledem k blízkým jezerům jen mračna komárů, kvůli nimž se pohyb mezi bunkry stával značně nepříjemným.

Další nacistické sluje

V okolí Mazurských jezer nestálo Vlčí doupě osamocené. Logicky se kolem něj seskupila další stanoviště štábů a nejvyšších špiček nacistického Německa. Zhruba 18 km na východ od něj se v Mamerkách nacházelo rozlehlé betonové městečko vrchního velitelství pozemních vojsk pod krycím názvem „Mauerwald-Anna“. Ve třech zónách o 180 objektech zde fungovala nejdůležitější oddělení generálního štábu. Své „Schwarze Schanze“ (Černé doupě) se šesti bunkry měl u dnešní polské obce Pozezdrze i vůdce SS Heinrich Himmler.

Velitelství Luftwaffe „Robinson“ se nacházelo poblíž jezera Goldap a maršál Hermann Göring měl vlastní stanoviště také o šesti bunkrech u městečka Pisz. Ministr zahraničí Ribbentrop zabral 20 km vzdálený zámeček Sztynort, dva betonové bunkry vedoucího říšské kanceláře Lammerse jako objekt „Wendula“ stály u samoty Radzieje. Konečně nelze také opomenout sídlo generála Reinharda Gehlena, velitele sekce armádní zpravodajské služby pro oblast východ, ve starém uzávěrovém fortu Boyen z roku 1856.

Vlčí doupě dnes

Hitler opustil Vlčí doupě 20. listopadu 1944. Po více jak měsíčním přemlouvání Wilhelmem Keitelem a Martinem Bormannem od chvíle, kdy na hranicích Východního Pruska stanula Rudá armáda. Až do začátku roku 1945 byl komplex udržován v provozuschopném stavu, nicméně do 20. ledna 1945 musely být všechny budovy vyklizeny a o čtyři dny později, když se Rudá armáda přiblížila takřka na dostřel, došlo k zahájení totální destrukce komplexu.

Na odstřel každého z gigantických bunkrů se spotřebovalo průměrně deset tun TNT a jejich stěny se rozlétly až do vzdálenosti 70 m. Dne 27. ledna vstoupila do Vlčího doupěte Rudá armáda. Dokonalé zničení komplexu mělo trpkou dohru pro jeho posledního velitele generála Friedricha Hossbacha – za to, že v rozporu s Hitlerovým přáním nebránil doupě do posledního muže, jej degradovali a měl být dokonce popraven. Poválečným problémem číslo jedna se stalo odminování celého prostoru. Skončilo až v roce 1955 po odstranění více jak 54 000 min.

Následně se ruiny staly vítaným zdrojem stavebního materiálu pro místní obyvatelstvo. Zužitkováno bylo prakticky vše, od vodovodních trubek po vytrhanou dlažbu a asfalt, takže do dnešní doby zůstaly jen holé, destrukcemi potrhané masy železobetonu jako symbolické náhrobní kameny. V roce 1959 se Vlčí doupě otevřelo veřejnosti a velkému návštěvnickému zájmu se těší dodnes. Při procházce mezi zarůstajícími troskami si dnes stěží dovedeme představit ponurou atmosféru tohoto místa, kde se rozhodovalo o osudech milionů lidí.

Nejlépe dochovaný je Göringův protiletecký bunkr, jeho stěna je přístupná po železných stupačkách. Dochovány jsou neporušené protipožární nádrže, ubytovna pro řidiče a piloty, hotel pro Alberta Sperra a generalitu. Relativně zachovalé jsou i objekty pracoviště stenotypistů, spojovací bunkr a bunkr všeobecného použití. I když jsou vnitřní prostory dnes již stěží identifikovatelné, stojí každopádně celý areál za návštěvu.

Mladé hvězdy vznikají v protohvězdokupách z kousků plynu, které se staly tak husté, až vlivem vlastní gravitace začaly kolabovat. Časem se kolem těchto protohvězd vytvoří plynoprachové disky, které dodávají materiál na jejich povrch a pomáhají jim tak růst.

Nový obrázek pořízený pomocí interferometru ALMA ukazuje hmotnou protohvězdu, usazenou hluboko uvnitř prachem zaplněné protohvězdokupy, která právě zažívá takové období rychlého růstu. Důvodem tohoto růstu byl podle všeho pád obzvláště velkého množství plynu na povrch protohvězdy. Nový materiál způsobil, že protohvězda září téměř 100× jasněji než předtím. 

V Chulském údolí na severu Izraele se zemědělci potýkali s palčivým problémem: Na jejich úrodě si totiž stále častěji pochutnávala hejna jeřábů popelavých. Jejich domovinou je severní Evropa a Rusko, odkud se na zimu stěhují do Afriky. V poslední době však často zimují právě u Galilejského jezera, neboť pro ně tamní pole představují snadno dostupnou hostinu. Farmáři proto na některých lánech sypou ptákům až osm tun kukuřice denně, a svoji úrodu tak chrání.