Nové plastové libry mají svůj první rekord. Za polymerovou bankovku v hodnotě pěti liber (155 korun) zaplatil zájemce v aukci přes 1,86 milionu korun (přes 60 tisíc liber). Sběratelský kousek z bankovky udělalo její výjimečné sériové číslo – AA01 444444.

Polymerové bankovky v Anglii platí od loňského roku a pětilibrovka byla první, která byla na trh uvedena. Bankovku s pořadovým číslem AA01 000001 získala od centrální banky darem královna Alžběta. Do veřejného oběhu se dostala bankovka s nejnižším sériovým číslem AA01 000017. 

V roce 2011 došlo v japonské jaderné elektrárně Fukušima I k havárii následkem zatopení vlnami tsunami po mimořádně silném zemětřesení. Vyčištění elektrárny, které přijde asi na 35 miliard dolarů, ale nejde snadno.

Jaderná elektrárna se postupně mění ve hřbitov dálkově ovládaných robotů, kteří v prostorech kolem reaktorů elektrárny opakovaně selhávají.

Společnost TEPCO (Tokyo Electric Power Company) se stále pokouší nalézt a odstranit asi 544 tun roztavených palivových tyčí z reaktorů, které jsou někde mezi radioaktivními ruinami.

TIP: Pozdě ale přece. Robot pro průzkum vnitřku elektrárny ve Fukušimě

Jenže roboti vysílaní k reaktorům přestávají fungovat. Pro Fukušimu je to závažný problém. Odborníci volají po co nejrychlejším vývoji nové generace robotů – nejen pro Fukušimu, ale i pro podobné budoucí krize.

Ve světě nemá asi 660 milionů lidí přístup k pitné vodě. Stávající metody čištění vody ale bývají náročné, drahé a trvají dlouho. Nový vynález z Univerzity ve Stanfordu tohle všechno řeší.

TIP: Odsolování mořské vody jako po másle s nanopórovou grafenovou membránou

Připomíná malý obdelník černého skla, ve skutečnosti jde ale o důmyslný materiál s nanostrukturami ze sulfidu molybdeničitého. Když jej vložíte do vody a ponecháte ho na Slunci, začnou v něm probíhat intenzivní chemické reakce.

Černý obdélník svým působením vytváří množství peroxidu vodíku a dalších chemikálií, které působí proti bakteriím. Chemikálie poté rychle vyprchají a za 20 minut je k dispozici krystalicky čistá pitná voda.

Jen stěží lze dnes na světě najít místo, které by nějakým způsobem nebylo ovlivněno člověkem. Dopadů lidské činnosti nezůstanou ušetřeny ani oceánské hlubiny či antarktické ledovce a původní příroda se scvrkává do mozaiky izolovaných chráněných území. Proto se zdá téměř jako zázrak, že se některé druhy živočichů do přírody vracejí. Obzvlášť, pokud jde o návrat do člověkem tak pozměněné a kultivované krajiny, jaká nám zůstala v západní a střední Evropě.

Šelmy pouze v pohádkách

Do evropské krajiny se nevracejí pouze druhy drobné a přehlížené, kterým se z nějakého důvodu zlepšily životní podmínky. Přelidněná a pozměněná evropská krajina je dnes dějištěm návratu, či spíše snahy o návrat velkých predátorů. Medvěd, vlk a rys byli ve většině zemí střední Evropy vyhubeni již v první polovině 19. století a na jejich vymizení se podílelo hned několik negativních faktorů současně. Nejzávažnější bylo přímé pronásledování pro škody, které způsobovali na zvěři, hospodářských zvířatech a majetku lidí. Klesající počty ulovených vlků a rysů v loveckých záznamech jednotlivých panství smutně dokumentují proces vymírání těchto šelem.

Mizení velkých šelem pak urychlilo odlesňování spojené s industrializací a s tím spojené ubývání jejich přirozené potravy. Důsledkem bylo úplné vymizení velkých predátorů na většině území Evropy. Poslední baštou jejich výskytu v rámci Evropy byl oblouk Karpat, balkánská pohoří a sever Skandinávie. Střední Evropa byla velkých predátorů na více než jedno století „zbavena“ a několik generací znalo rysa, vlka či medvěda pouze jako postavy z pohádek a bajek. Přerušilo se tak jakési kontinuum schopnosti žít v blízkosti těchto šelem.

Zpátky v českých lesích

Rys ostrovid je největší kočkovitou šelmou evropských lesů a bývá proto s trochou nadsázky označován za „evropského tygra“. Na více než jedno století ve většině střední Evropy vymizel. Stal se obětí pronásledování a neřízeného lovu, na většině území ztratil vhodné biotopy vlivem odlesňování a nenacházel dostatek přirozené potravy.

V průběhu 20. století se na mnoha územích začal zvyšovat podíl lesů a zvýšily se i stavy spárkaté zvěře. Do popředí se dostal i zájem o ochranu přírody a s ním spojené projekty ochrany ohrožených druhů živočichů. V několika západoevropských zemích došlo i k reintrodukci rysa do vhodných chráněných území a lidé se znovu museli učit akceptovat jeho přítomnost. K těmto reintrodukcím byli využiti rysové odchycení ve volné přírodě na Slovensku a roli zprostředkovatele a karanténní stanice v té době sehrála Zoo Ostrava. Karpatští rysové ze Slovenska se tak stali základem dnes prosperujících populací rysů ve Francii, Itálii, Švýcarsku a Německu.

V naší přírodě v té době žila nevelká populace rysů v Beskydech, která navazovala na slovenskou rysí populaci. Do oblasti Šumavy se k nám sporadicky zatoulala zvířata pocházející z reintrodukcí v Bavorsku. V letech 1982–89 však bylo na Šumavě postupně vypuštěno 17 rysů, kteří posílili vznikající populaci. Šelmě se v šumavských lesích vedlo dobře a její početnost narůstala do několika desítek jedinců. Mladí rysové migrovali do dalších vhodných oblastí a objevovali se v Českém lese, Brdech, na Vysočině a dokonce i v Labských Pískovcích. Tento pozitivní vývoj však netrval dlouho…

Tisíciletí trvající konflikt

Již v dobách, kdy se předchůdce člověka napřímil v savanách východní Afriky, soupeřil s predátory o určitý díl své potravy. Tenkrát to byla mršina antilopy, kterou musel obhajovat proti hyenám a lvům. Dnes jde v docela jiné rovině o pomyslný srnčí steak v mrazícím boxu. Doba jiná, princip problému stejný. Predátor se nám pokouší urvat něco z talíře a z toho plyne jeho všeobecná neoblíbenost. Naše myšlení se od dávných dob příliš nezměnilo. I kdybychom přistoupili na tuto srovnávací bázi, museli bychom konstatovat, že rys svojí trvalou přítomností v revíru sníží početnost srnčí zvěře, která je jeho hlavní kořistí, o pouhých 10 %. Naproti tomu autoprovoz má na svědomí až 80 % celkové úmrtnosti srnčí zvěře. V případě rysa jde navíc o zcela přirozenou regulaci slabších kusů a díky jeho přítomnosti v revíru například prospívají výhonky mladých stromů, které jinak nerušené srny s oblibou likvidují.

Těchto skutečností si bohužel většina lidí není vědoma, a proto byl vývoj rysí populace na našem území velice kolísavý. Zpočátku byl vnímán veřejností jako vzácná šelma, právě vrácená do ekosystému Národního parku Šumava, zpravidla vybavena vysílači na dálkové sledování. Později však změny, které přinesla doba do naší myslivosti, vedly až k nerespektování zákonů, ilegálnímu lovu a výraznému poklesu početního stavu této šelmy. Rysovi znovu hrozí, že z našich lesů zmizí.

Zkušenosti z jiných částí Evropy však ukazují, že existuje cesta, jak zajistit trvalou existenci velkých šelem. Nemusí jít pouze o úplnou ochranu v rámci velkoplošných chráněných území, jak je tomu v národních parcích Švýcarska, Itálie či Francie. Rozumným řešením se zdá být i šetrné lovecké využívání, které myslivce motivuje k zachování dobrých početních stavů. Tak situaci řeší v Pobaltí a ve Skandinávii.

Studovat a pochopit

Abychom mohli jakýkoliv živočišný druh úspěšně chránit, musíme se o něm co nejvíce dozvědět a snažit se pochopit jeho životní potřeby. Studiem šumavské populace rysa se již řadu let zabývá skupina odborníků z Národního parku Šumava, Akademie věd a vysokých škol. Několik rysů bylo odchyceno a opatřeno vysílači k telemetrickému sledování a dlouhodobě monitorováno. Bylo získáno množství dat o jejich teritoriích, sociální struktuře a loveckém chování. Telemetrie bohužel potvrdila i častý ilegální odstřel. Na základě získaných dat a vědomostí mohl být sestaven a legislativně uznán dokument, s jehož pomocí by měla být zajištěna trvalá existence tohoto druhu v naší přírodě.

TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko

Významnou součástí programu „seznamování rysa s veřejností“ je vzdělávací a výchovná činnost zaměřená nejen na cílové skupiny jako je myslivecká veřejnost, vlastníci pozemků či správci lesů ale především na mladou generaci. Dnešní děti lze účinně oslovit prostřednictvím internetu a televize. Jako malý příspěvek ke kampani na ochranu rysa vznikl ve spolupráci tvůrce dětských pořadů Václava Chaloupka a České televize také seriál příběhů rysa a štěněte, který ČT uvedla a reprízovala pod názvem Madla a Ťap. Můžeme jen doufat, že i tento článek přispěje svým skromným dílem k tomu, aby se jediná volně žijící kočkovitá šelma (výskyt kočky divoké u nás není v poslední době spolehlivě prokázán) opět stala nedílnou součástí naší přírody.

První vozidla zavedená do služby nesla označení Strv 103 A ještě neměla radlici a chybělo jim skládací zařízení pro plavbu. Většina vyrobených kusů odpovídala verzi B a kromě radlice či plováků dostaly ještě jednoduchý systém nočního vidění. Na tento standard u Boforsu upravili také všechna vyrobená áčka.

Předchozí části:

Švédský Stridsvagn 103: O zrodu jediného bezvěžového tanku rozhodla statistika

Švédský Stridsvagn 103: Bezvěžový tank, který uměl i plavat

V roce 1986 pak začala rozsáhlejší modernizace přece jen zastarávajícího typu. Strv 103 C se mohl pochlubit systémem palby doplněným o balistický počítač, laserový dálkoměr (měl zvýšit pravděpodobnost zásahu cíle prvním výstřelem) i pasivními noktovizory. Úprav doznal též pohon, když motor K60 nahradil vznětový Detroit 6V53T o výkonu 216 kW. Dále konstruktéři nainstalovali novou převodovku a zvětšili palivové nádrže. Přibylo též přídavné pancéřování chránící stroj proti kumulativním střelám a dvojice vrhačů světlic Lyran pro osvětlování cílů v nočním boji.

Konec kariéry i designu

Přes úspěšnou modernizaci začala švédská armáda v 80. letech uvažovat o nástupci bezvěžového S-tanku. Nový koncept nesl název Strv 2000 a měl královským tankistům poskytnout supervýkonný obrněnec čtvrté generace. Konstruktéři tentokrát upustili od kasematového uložení kanónu a prototyp se vyznačoval relativně konvenční konstrukcí s malou otočnou věží. Nesl extrémně silnou výzbroj v podobě 140mm kanónu a 40mm rychlopalného kanónu proti slabě pancéřovaným cílům.

Bezkonkurenční pancéřování mělo ze Strv 2000 učinit nejlépe chráněný tank všech dob, avšak vynikající výkony znamenaly také neúměrný nárůst nákladů na vývoj a výrobu. Začátkem 90. let vláda smetla projekt ze stolu a dala přednost nákupu tanků ze zahraničí. Ve výběrovém řízení nakonec zvítězil německý Leopard 2, jenž do švédských služeb vstoupil pod označením Stridsvagn 122. Kontroverzní stotrojka tak dodnes zůstává jediným bezvěžovým tankem, který se dočkal masové výroby i dlouhé aktivní služby. 

Přežil by S-tank v boji?

Stridsvagn 103 nikdy nezasáhl do boje a experti se dodnes přou, zda by se neotřelá konstrukce ukázala jako úspěšná. Mnohé však napovídají výsledky testů a cvičení, které s S-tankem absolvovaly armády různých států NATO.

Norská armáda provedla v roce 1967 porovnávací test švédského obrněnce s Leopardem I. Zjistila, že pokud tanky bojovaly se zavřenými poklopy, osádky S-tanků spatřily včas více cílů a vypálily na ně rychleji než tankisté v leopardech. Pokud ovšem šly obrněnce do akce s otevřenými poklopy, situace se obrátila.

Stridsvagn 103

• Délka: 7,04 m (8,99 m včetně kanónu)
• Šířka: 3,62 m
• Výška: 1,90 m (po střechu), 2,14 m (po velitelskou věžičku)
• Hmotnost: 39,7 t (verze B), 42,5 t (verze C)
• Síla Pancéřování: čelní 192–337 mm, boční 40–70 mm
• Max. rychlost: 50 km/h  (na silnici)
• Dojezd: 390 km
• Max. úhel stoupání: 60 %
• Max. úhel bočního náklonu: 40 %
• Překročitelnost příkopu: 2,3 m
• Brodivost bez plováků: 1,5 m
• Osádka: 3 muži
• Výzbroj: kanón Bofors L74 (105 mm), 3× kulomet KSP 58 (7,62 mm)

Během roku 1968 testovala dvojici strojů britská tanková škola v Bovingtonu a závěrečná zpráva konstatovala, že „bezvěžové uspořádání vykazuje značnou výhodu oproti věžovým tankům“.

V roce 1972 testovaly S-tanky i britské jednotky dislokované v západním Německu. Britské osádky absolvovaly šestitýdenní výcvik a následovalo devítidenní cvičení, při němž švédské stroje „bojovaly“ po boku výkonnějších chieftainů. Dle závěrečné zprávy přesto „nebylo možné prokázat žádnou nevýhodu plynoucí z neschopnosti švédského tanku střílet za jízdy“. O dva roky později se dvojice strojů přestěhovala až za oceán, když je americká armáda zkoušela ve Fort Knox. Cvičné střelby prokázaly, že střílí přesněji než M60, avšak v průměru asi o půl vteřiny pomaleji.

Astronomové využili radioteleskop ALMA k detekci značného množství prachu ve velmi vzdálené galaxii s označením A2744_YD4. Tuto galaxii pozorujeme tak, jak vypadala krátce po svém vzniku – v období, kdy byl vesmír starý pouze 4 % současného věku. Jedná se o zatím nejvzdálenější galaxii, ve které byl prach úspěšně detekován. Pozorování rovněž přineslo objev kyslíku v dosud největší vzdálenosti. Tyto výsledky poskytují zcela nový pohled na zrod a explozivní zánik prvních hvězd ve vesmíru.

Prach z počátků vesmíru

Kosmický prach obsahuje především křemík, uhlík a hliník a vyskytuje se v zrnech o průměru miliontiny centimetru. Chemické prvky v těchto částicích vznikly v nitrech hvězd a jsou rozptýleny do okolního vesmíru v závěrečné fázi jejich vývoje. Nejnápadnější je tento proces při explozi supernovy, kterou zakončují svůj život velmi hmotné hvězdy. Dnes je tohoto prachu ve vesmíru značné množství a představuje klíčovou složku při vzniku dalších hvězd, planet a komplexních molekul. V počátečních fázích vývoje vesmíru – před zánikem hvězd první generace – ho však bylo pomálu.

Vědci se domnívají, že galaxie A2744_YD4 obsahuje množství prachu odpovídající zhruba 6 milionům Sluncí, zatímco celková hmotnost galaxie – hmotnost jejích hvězd – je asi 2 miliardy Sluncí. Členové týmu rovněž změřili rychlost hvězdotvorby v A2744_YD4 a zjistili, že probíhá rychlostí asi 20 hmotností Slunce za rok – pro srovnání, v naší galaxii je to pouze 1 hmotnost Slunce za rok.

Pozorování odhalila u objektu A2744_YD4 rovněž vyzařování ionizovaného kyslíku. Jedná se o nejvzdálenější a tedy nejranější objekt ve vesmíru, u kterého se kyslík podařilo detekovat.

Vesmír je plný zvláštních objektů. Jsou mezi nimi i takzvané systémy srdečního tepu (anglicky heartbeat systems) proměnných hvězd. Jde o dvojhvězdy uspořádané takovým způsobem, že v nich slapové síly vyvolávají pulzace hvězd. A křivka záření těchto pulzů se podobá křivce tepu srdce na EKG.

Srdce Orionu

Flotila nanosatelitů BRITE (BRIght Target Explorer constellation), jejichž úkolem je pozorovat nejjasnější hvězdy na obloze, nedávno zkoumala hvězdy v souhvězdí Orion. Výsledky měření ukazují, že hvězdný systém čtyř hvězd Iota Orionis, známý též jako Hatysa nebo Hatsya, zahrnuje dvojhvězdu, která představuje systém srdečního tepu.

Astrofyzikální nanosatelity BRITE provozuje konsorcium univerzit z Kanady, Rakouska a Polska. Původně jich bylo šest, ale BRITE-CA 2 (BRITE-Montreal) je zřejmě ztracen, takže flotilu teď tvoří pět funkčních nanosatelitů tvaru krychle o hraně 20 centimetrů.

TIP: Astronomové objevili vzácnou hvězdu, která pulzuje v každém směru jinak

Systém srdečního tepu v Iotě Orionis je masivní. Tvoří ho dvě hvězdy o celkové hmotnosti asi 35 Sluncí, což z něj dělá největší „srdce“ ve vesmíru, jaké jsme zatím objevili.

Přelom 16. a 17. století se stal střetem dvou myšlenkových systémů a současně dvou náboženských doktrín oděných v brnění. Energie uvolněná srážkou těchto mas otřásla tehdejší Evropou a natrvalo změnila její tvář. A uprostřed zmíněné kolize stál Johannes Kepler, který viděl zrod nové doby a jako dobrý porodník jí pomohl na svět. 

Budoucí geniální astronom se narodil tři dny po Štědrém večeru roku 1571 ve Weil der Stadt poblíž Stuttgartu. Zatímco jeho dědeček byl váženým mužem a dotáhl to až na starostu města, o otci se nic podobného říct nedalo. Notorický piják a hráč Heinrich Kepler si vybral povolání příhodné pro svou dobu – stal se žoldnéřem. O jeho pozdějším osudu se mnoho neví, patrně zahynul v Nizozemí. Chlapcova matka Katharina Guldenmannová provozovala hostinec (byla ostatně dcerou hostinského) a přivydělávala si hádáním z karet. Svému muži porodila ještě další dva syny a dceru, přesto manželství nebylo příliš šťastné. V soukromých poznámkách, jimiž v dospělosti obohatil rodinný horoskop, popisoval Johannes otce jako hrubého a hádavého ignoranta a matku, drobnou a nervózní ženu, přinejlepším jako „všeobecně nepříjemnou“. 

Excelentní matematik i teolog 

Od přírody velmi křehký a jemný Kepler trpěl mnoha zdravotními obtížemi, jako byly horečky a nechutenství, které se v pozdějším věku staly jeho nepříjemnými a stálými společníky. Neštovice mu pak těžce poškodily ruce a oči a kromě krátkozrakosti ho jeho levé oko navíc „oblažovalo“ zdvojenými obrazy. Navzdory tělesné slabosti se však rád toulal po zarostlých stezkách a úbočích kopců, přičemž mu tato záliba vydržela až do smrti. Jakkoliv byl Johannes znevýhodněn pro fyzickou práci nebo vojenské řemeslo, projevoval se jako bystré dítě s mimořádným nadáním pro matematiku. V roce 1577, tedy v šesti letech (!), ovšem zahlédl Velkou kometu a o tři roky později jej na nebi fascinovalo zatmění Měsíce – a o jeho budoucnosti tak bylo rozhodnuto. 

V té době v Německu neexistovalo oficiální státní vzdělání a každou z dostupných škol – ať už katolickou, nebo protestantskou – spravovala církev. Kepler jako oddaný protestant prošel latinskou školou a dvěma semináři. Roku 1589 se zapsal do semináře luteránské Tübigenské univerzity, přičemž peníze získal z knížecího grantu. Od pilného a bystrého studenta se očekávalo, že se stane učitelem či státním úředníkem, mladý Johannes se však rozhodl pro teologii. Již tehdy se u něj také projevovala touha po poznání nebes a volný čas vyplňoval pozorováním hvězdné oblohy. 

Kepler exceloval jako matematik i teolog, ale kromě přirozené inteligence a zvídavosti měl rovněž notnou dávku štěstí. Na univerzitě potkal Michaela Maestlina, intelektuála, kněze a především znalce astronomie, který se stal pro mladého studenta bezedným zdrojem informací a rad. K formování Keplerova charakteru značně přispěla jeho víra ve správnost Kopernikovy teorie, podle níž nepředstavovala střed vesmíru Země, ale Slunce. 

Ve své době šlo přitom nejen o revoluční, ale především o rouhačskou myšlenku. Ačkoliv svoji domněnku publikoval polský astronom třicet let před Keplerovým narozením, její pozdější veřejné hlásání znamenalo přinejmenším zesměšnění a konec akademické kariéry, v horším případě pak církevní tribunál a požadavek na odvolání – jak se o tom přesvědčil i jiný velikán vědy a Johannesův současník Giordano Bruno, jenž skončil na hranici. Další Ital, mnohem umírněnější Galileo Galilei, z celé věci vyšel jen s domácím arestem a zákazem šíření teorie heliocentrismu. Maestlin se neodvážil své názory publikovat veřejně a probíral je pouze se svými přáteli, mimo jiné také s Keplerem. 

Tajemství vesmíru

Šestnácté století bylo stejně revoluční jako Kopernikova heliocentrická teorie. Po téměř 500 letech zakonzervovaných sociálních vztahů, na kterých feudalismus stál, se evropský svět pohnul. Co načala italská renesance, dokončil německý kazatel Martin Luther. Vynález knihtisku zrušil církevní monopol na drahé iluminované manuskripty a kromě Bible, kterou náhle mohl vlastnit každý trochu zámožnější člověk, zasypaly Evropu „podvratné“ myšlenky kritiků církve. Roku 1517 přibil Luther na vrata kostela svých devadesát pět tezí, jež odsuzovaly především praktiku odpustků, tedy odpouštění hříchů za peníze. Bible pak také měla být jediným a pravým zdrojem boží milosti a osvícení bez nutných prostředníků. A ve světě, kde ji mohl vlastnit téměř každý, nebylo nutné za odpustky platit. 

V třiadvaceti letech už měl Kepler jednoznačně našlápnuto ke skvělé akademické kariéře. Ještě během studií mu nabídli místo učitele matematiky na malé protestantské škole ve Štýrském Hradci. I přes touhu stát se teologem nabídku přijal a vydržel učit šest let. Přitom také rozpracoval a dokončil první veřejnou obhajobu Kopernikova systému Mysterium cosmographicum neboli Tajemství vesmíru, načež ji rozeslal všem astronomickým veličinám své doby a známým patronům nauk, a dal tak o sobě akademické obci patřičně vědět. 

Bůh v kosmickém středu 

Během přednášky o konjunkci Jupitera a Saturnu v roce 1595 měl zjevení. Podobně jako mnoha velkým vědcům před ním i po něm mu jakási božská síla vložila do hlavy kompletně nový názor na staré věci a pomohla mu vytvořit revolučně jiný pohled na planetární systém, jenž později vešel ve známost jako první Keplerův zákon. 

Podle zmíněné teze obíhají nebeská tělesa okolo Slunce po mírně eliptických drahách. Za touto jednoduchou poučkou se skrývá intenzivní přemýšlení a – popravdě – hodně fantazie. Jako základ posloužila Keplerovi Euklidova geometrie a její tvary „perfektního“, tzv. platonského tělesa. Jedná se o mnohostěn, z jehož vrcholu vychází stejný počet hran, které tvoří pravidelné mnohoúhelníky (krychle, osmistěn atd.). Kepler přiřadil oběžné dráze každé tehdy známé planety jeden z těchto dokonalých tvarů a ustanovil tak jejich vzdálenost od Slunce, čímž získaly ve vesmíru své pevné, a přesto dynamické místo. Až potud šlo o spekulaci. 

Když si pak astronom o čtyři roky později přečetl průlomovou práci Angličana Wiliama Gilberta zabývající se magnetismem, všechno do sebe zapadlo. Už dříve předpokládal, že Slunce pohybuje planetami pomocí jakési „vnitřní síly“. Nyní bylo zřejmé, že touto silou je magnetismus. Po aplikaci na oběžné dráhy se náhle jasně ukázalo, že vesmír tvoří systém těles, jež se navzájem přitahují. Předpoklad, že v astronomii lze použít poznatky z fyziky, byl ve své době naprosto průlomový. A pak už zbýval jen krůček k formulaci obecné teorie přitažlivosti Isaaca Newtona, publikované téměř šedesát let po Keplerově smrti. 

Dokončení: Johannes Kepler: Porodník nové vědy a objevitel řady důležitých zákonů (2.)

Pro budoucí „hvězdu astronomie“ však objev neznamenal zrod mrtvého, mechanického kosmu. Ve svém teologickém zápalu vložil do středu vesmíru Boha, jenž ovlivňoval každý aspekt této dokonalé architektury. Krátce řečeno – kosmos představoval obraz Všemohoucího a přírodní zákony měly odrážet zákony ještě vyšší, duchovní. Zmíněný přístup pak Kepler prohluboval v každé ze svých následujících knih. 

Pro korunního prince bylo jedním z nejhorších zklamání císařské rozhodnutí, že nesmí studovat na vysoké škole a musí se stát vojákem. František Josef soudil, že univerzitní studium je neslučitelné se společenským postavením člena císařské rodiny, že je to nedůstojné, ba ponižující.

Sečtělý princ

Rudolf měl přitom hluboké odborné znalosti, o čemž svědčí mimo jiné to, že mu Vídeňská universita udělila čestný doktorát za zeměpisně-biologickou studii Patnáct dnů na Dunaji, v níž podal výsledky pozorování vzácných orlích druhů. „Jsem fanatickým obdivovatelem přírody a přírodních věd,“ reagoval princ v jednom soukromém dopise na záplavu chvály. A skromně dodal: „Ale tím je také vše řečeno. Chybí čas, vzdělání a důkladnost.“

Princ toužil po vysoké škole, ale místo studií musel na vojnu. Na rozdíl od svého pruského protějšku, sebevědomého prince Viléma, který na univerzitu musel, aniž o to stál. Otec se nakonec přece jen smiloval a povolil mu odklad aktivní služby. Korunní princ se mohl vydat coby císařský tovaryš do světa na zkušenou. Rozjel se do Švýcar a vzápětí doprovázel matku na jedné z jejích cest do Anglie, kde si získal náklonnost královny Viktorie a prince z Walesu.

Američtí vojenští vývojáři centra ARDEC (Armament Research, Development and Engineering Center) zaznamenali významný úspěch.

Nedávno poprvé úspěšně vypálili 3D tištěný tréninkový granát ze 3D tištěného granátometu RAMBO (Rapid Additively Manufactured Ballistics Ordnance). Tento ruční granátomet je založený na konstrukci granátometu M203A1 a veškeré jeho součástky, s výjimkou pružin a šroubů, jsou vyrobeny technologií průmyslového 3D tisku, s několika dodatečnými úpravami.

TIP: Odvážný kutil: Šílený vědátor si na koleně vyrobil termitový granátomet

Americká armáda vyvíjí podobné zbraně, aby tím urychlila celý proces výroby a testování nových zbraní i jejich modifikací, a také snížila finanční náklady.