Žvýkání znaly také mnohé další kultury a v ústech našich předků se převalovalo leccos – od stromové pryskyřice a ztuhlého kaučukového mléka přes různé druhy trávy až po listy, větvičky a vosky.

Historie moderní žvýkačky se ovšem spojuje s Amerikou, konkrétně s územím Nové Anglie nedaleko kanadských hranic. Tamní indiáni žvýkali pro zahnání žízně i osvěžení dechu tuhou smrkovou mízu zvanou „chicle“. Zvyk od nich pak převzali kolonisté a v roce 1848 obchodník John B. Curtis vyrobil a prodal první komerční žvýkačku, pod názvem „Čistá smrková guma ze státu Maine“. Krátce nato již žvýkací hmota vznikala i uměle – konkrétně z parafínu.

První patent obdržel zubař William F. Semple z Ohia roku 1869: Speciální gumu chtěl využít především k procvičení čelistí a stimulaci dásní. Nešlo přitom právě o pochoutku – vyráběla se mimo jiné z křídy či drcených kořenů.

Mezinárodní park míru Waterton Glacier vznikl roku 1932 splynutím národního parku Waterton Lakes ležícího v Albertě s národním parkem Glacier v Montaně. Spojení menšího, kanadského a devětkrát rozlehlejšího amerického parku iniciovali členové klubu rotariánů – společenství sdružujícího vůdčí osobnosti a obchodníky, kteří se věnují humanitárním projektům. Chtěli tak stvrdit dlouhodobé přátelství USA a Kanady. 

Jezera, mokřady, lesy 

Krajinu kanadské části charakterizují rozeklané drsné vrcholy, horské lesy, jezera a mokřady, na východě se pak částečně rozkládá i prérie. Pohoří Kordillery na západě utváří v chráněné oblasti podmínky pro život unikátních rostlinných společenstev i živočišných druhů. Mezi obyvateli území rozprostírajícího se v nadmořské výšce 1 290–2 910 m byste našli například medvěda grizzlyho, pumu, losa, kojota či vlka a v horských lokalitách i kamzíka běláka nebo ovci tlustorohou. 

Ledovce téměř zmizelé 

Americké části parku dominuje hřeben deseti vrcholů Skalnatých hor ležících ve výškách 2 600–3 390 m n. m. Na jejich strmých a nepřístupných svazích panuje drsné klima, jež se vyznačuje častými srážkami. Zatímco v zimě tam napadne až pět metrů sněhu, léto charakterizuje vlhké počasí a mlha. Také v této lokalitě žije řada živočišných druhů, z nichž mnohé – jako horský karibu, kamzík bělák či medvěd grizzly – patří mezi ohrožené. Mezi tamní rostlinné poklady se zase řadí monumentální staré cedry a jedlovce. 

Z ledovců, které daly parku název, bohužel mnoho nezbylo. Zatímco ještě v polovině 19. století jich badatelé v místě napočítali 150, dnes jich zůstalo asi jen 35. Vědci navíc odhadují, že při současném klimatickém vývoji nevydrží do roku 2030 žádný.

Cokoliv uděláš, to já zvládnu mnohem lépe. To si asi mezi sebou říkají šéf společnosti Blue Origin Jeff Bezos se šéfem SpaceX Elonem Muskem. Jejich aktivity ve vesmíru i jejich technologie jsou si totiž velmi podobné.

Bezos před pár dny představil opakovaně použitelné nosné rakety New Glenn, která je v řadě věcí podobná nosným raketám Falcon 9 Elona Muska. Včetně toho, že první stupeň nosné rakety New Glenn bude přistávat na robotické plovoucí plošině, přesně jako rakety SpaceX.

Kdo má lepší raketu?

Raketa New Glenn by měla vynést na nízkou oběžnou dráhu asi 45 tun nákladu. Tím asi dvojnásobně překoná možnosti rakety Falcon 9. SpaceX už ale připravují těžkou nosnou raketu Falcon Heavy, která dostane na nízkou oběžnou dráhu asi 54 tun. Musk nedávno ohlásil, že v roce 2018 pošle astronauty na cestu kolem Měsíce a Bezos hned na to přisadil, že pošle na Měsíc přistávací moduly s nákladem.

TIP: Velké plány: Jeff Bezos z Amazonu se chce pustit do dobývání Měsíce

Je to podobné, jako v minulém století velmoci soupeřily ve vesmírném závodě, a předháněly se, kdo kam dřív pošle sondu nebo dokonce lidskou posádku. Tak jako tehdy, budou i dnes takové závody ohromným přínosem pro lety do vesmíru i celé lidstvo.

Čína bere ochranu přírody vážně. Nový ambiciózní plán počítá s vybudováním národního parku, jehož cílem bude záchrana ohrožených šelem – tygra ussurijského a levharta mandžuského.

Nový park bude v severovýchodní Číně, na hranicích s Ruskem a Severní Koreou. Jeho rozloha by měla být 14,6 tisíc kilometrů čtverečních, čímž tento park předčí slavný americký Yellowstone.

TIP: Pod národním parkem Virunga v Kongu objevili ropné pole

V oblasti dnes žije asi 30 tygrů ussurijských a asi 60 levhartů mandžuských. Pro ně by národní park znamenal ohromnou pomoc. Brzy by měl vzniknout i další národní park, v čínské provincii S’-čchuan, který bude pro pandy velké. Čínské úřady kvůli tomu přestěhují 170 tisíc lidí.

Je to jeden z nejzáludnějších triků, jaký kdy vznikl v přírodě během evoluce. Někteří brouci drabčíci změnili tvar těla tak, že více než brouky připomínají mravence. Dokonce mají i stejný pach a pohybují se jako mravenci. Bez problémů se vmísí mezi obávané mravence nájezdníky (anglicky army ants) a požírají jejich mladé.

Podle nového výzkumu je taková strategie zřejmě velmi úspěšná, protože během historie vznikla u drabčíků nejméně dvanáctkrát. Drabčíci vždy nejprve lovili mravence nájezdníky na jejich výpravách, a pak se u nich vyvinula schopnost žít v převleku mezi mravenci.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Výzkum to byl velmi náročný a vyžadoval odolné a vytrvalé vědce. Mravenci nájezdníci jsou agresivní a obvykle je mezi tak 1 drabčík na 5 tisíc mravenců. Objevit drabčíky mezi mravenci a získat jejich DNA pro výzkum tudíž nebylo vůbec snadné.

V přísně střeženém komplexu mohutných železobetonových bunkrů, známějším spíše jako Wolfsschanze – Vlčí doupě, spřádal své šílené plány a vedl agresivní válku do doby, než odtud 20. listopadu 1944 s podlomeným zdravím odjel vlakem, aby v úkrytu pod říšským kancléřstvím v Berlíně našel svůj hrob.

Velitelství pro válku se Sovětským svazem

Ve stejné době, kdy se zrodila myšlenka na napadení SSSR, vznikl záměr vybudovat v blízkosti budoucí východní fronty nové velitelské stanoviště. Rekognoskace probíhaly od léta 1940. Oblast Mazurských jezer byla více než výhodná – odlehlá, málo zalidněná a naopak hustě zalesněná, jezera představovala přirozenou ochrannou bariéru. Přitom sem vedla železniční trať a rovinatý terén umožňoval zbudování letišť. Vzdálenější přístupy chránily pevnosti v Lötzenu, Königsbergu, Memelu a Pillau.

Na podzim 1940 došlo k uzavření oblasti a organizace Todt nasadila na stavbu přes 20 000 pracovníků, pracujících pod zástěrkou budování chemické továrny Askania. Pojmenování Wolfsschanze – doslova vlčí hradba nebo val, vybral Hitler podle svého pseudonymu z dvacátých let „pan Wolf“. Stavba, rozšiřování a úpravy komplexu probíhaly ve třech fázích až do jeho zničení v roce 1945.

Tuny betonu

V letech 1940–1941 bylo postaveno asi deset přízemních železobetonových staveb s dvoumetrovými stěnami. Sloužily jako pracovny a protiletecké úkryty pro Hitlera a jeho nejvyšší politickou a vojenskou suitu. Svůj bunkr zde měl mimo jiné náčelník Vrchního velení Wehrmachtu Wilhelm Keitel, Hitlerův tajemník Martin Bormann nebo tiskový šéf Otto Dietrich. Ostatnímu personálu sloužily zděné nebo dřevěné stavby.

V letech 1942–1943 přibyla k protileteckým bunkrům nová křídla a v areálu dále rostly obytné a strážní prostory pro Luftwaffe, Kriegsmarine, ministerstvo zahraničí nebo styčné důstojníky SS. V rámci třetí etapy výstavby, která začala v únoru 1944, došlo zejména v reakci na zvýšené riziko leteckého bombardování k budování nových protileteckých krytů, již ve dvouplášťovém provedení. Jejich podobu přitom navrhl sám Hitler. Vzniklé stavby byly co do velikosti mimořádně impozantní, s mírně zešikmenými stěnami dosahovaly výšky až 25 m (při základech v hloubce 7 m) s půdorysem asi 50×30 m.

Měly celkovou sílu stropu 8,5 m a sílu stěn 6,5 m! Půlmetrová mezera mezi plášti vyplněná štěrkem sloužila jako tlumící vrstva. Obdobně došlo k dodatečnému zesilování již postavených objektů o další vrstvu železobetonu. K odolnosti přispívalo i zesílení vnější strany pláště mohutnými ocelovými nosníky. Do bunkrů se vstupovalo několika úzkými vchody uzavíratelnými tlakotěsnými dveřmi. Z obavy před použitím bojových chemických látek při leteckém útoku byla objednána filtroventilační souprava, jejíž vylepšená varianta se do Hitlerova bunkru montovala až na přelomu let 1944–45, kdy vůdce již Vlčí doupě dávno opustil.

Kryty měly dvě podlaží s množstvím malých místností vysokých ne více jak dva metry: v nadzemním patře se nacházely pracovny, konferenční místnosti, pokoje sekretářek, strážnice, kuchyně či spojovací ústředny, spodní patro ukrývalo technické zázemí – záložní elektrický agregát nebo strojovnu vzduchotechniky. Celkem tvořilo Vlčí doupě asi 80 hlavních železobetonových i zděných objektů různého provedení, k nimž dále patřila kotelna pro centrální vytápění, nádraží, požární nádrže, podzemní sklady potravin a dvě letiště. Mimo areál komplexu se v jeho blízkosti nacházely příslušné další týlové skladištní objekty, nemocnice a kasárna strážních oddílů SS a armády. Náklady na výstavbu dosáhly 36 milionů říšských marek.

Umělé stromy, mořská tráva a minová pole

Vlčí doupě bylo velmi přísně střeženo a bezpečnost zvyšovalo rozdělení na čtyři samostatné bezpečnostní okruhy. V prvním, s 32 objekty, měli své bunkry Hitler, Göring, Bormann, Keitel, Jodl a další. Stály zde kasina a čajovny, kino, sauna a ubikace pomocného kancelářského personálu. V druhém okruhu s 21 objekty sídlil operační štáb branné moci, spojaři, štáb obrany Vlčího doupěte, písaři a kurýři.

Ve třetím se nacházely budovy štábů letectva, námořnictva, ministra zahraničí, ubytovny stráží, sklady, hospodářské budovy a hotel. Patřilo sem i nádraží se třemi kolejemi, přičemž trať spojovala Vlčí doupě s nedalekým velitelstvím pozemní armády v Mamerkách. Poslední okruh byl určen pro pomocné objekty, jako například noclehárny, správu budov nebo požárníky, zároveň zde také stál Hitlerův zvláštní vlak „Brandenburg“. Během války pracovalo ve Vlčím doupěti na 2 150 osob, z toho 1 567 vojáků.

Přísně střežená zóna

Celý komplex měl rozlohu asi 8 km², okruh s Hitlerovým bunkrem zhruba 2,5 km². Vstup do vnějšího čtvrtého okruhu (v němž se nacházely ony tři první okruhy) byl možný jen třemi vchody, pochopitelně s platnými propustkami. Blízkou ochranu zajišťovala SS-Leibstandarte Adolf Hitler v síle motorizovaného pluku o 1 200 mužích, vůdce měl také vlastní tělesnou stráž. Vnější obvod komplexu obklopovala 1 520 m široká minová pole v celkové délce 10 km, jištěná 25 pohyblivými strážemi, po vnitřním obvodu šlo o 38 stráží.

Obranu dále zajišťovalo 25 kulometných stanovišť, 15 pozorovacích věží a řada protitankových postavení. Protiletadlová obrana byla organizována až do vzdálenosti 100 km, šlo především o hlásky, spojovací a radarová stanoviště a letiště stíhačů Luftwaffe. Uvnitř komplexu se nacházelo zhruba 30 lehkých protiletadlových děl ráže 20 až 37 mm, umístěných v mnoha případech na střechách protileteckých bunkrů. K leteckému napadení Vlčího doupěte však nikdy nedošlo. Pro každý případ ale mělo důkladné maskování. Velký díl vykonala sama příroda, protože objekty se nacházely ve vzrostlém lese.

K tomu byly navíc na jejich střechy vysázeny stromky a tráva. Hojně se užívaly i umělé stromy vyrobené z bakelitu, drátu a popínavých rostlin. Německou specialitu představovala cementová omítka, do které se přidávaly mořské řasy a piliny, která se pak navíc natírala maskovacími barvami. Nad cestami a průseky se vztyčovaly nosné konstrukce pro maskovací sítě s barevnými páskami, které se měnily podle ročních období.

Zdá se téměř nemožné, že by přes přísná bezpečnostní opatření mohl někdo nepozorovaně vniknout do centra Vlčího doupěte. Přesto lze připomenout dva nejznámější případy narušení. První měl na svědomí jistý plukovník jedoucí vlakem do velitelství armády v Mamerkách. Dotyčný (byl zde nový) vystoupil za Rastenburgem na první stanici, kde viděl spoustu vojenských uniforem, totiž přímo na nádraží ve Vlčím doupěti.

Pokračování: V polských lesích měl své doupě Himmler, Göring i Ribbentrop (vychází 21. března)

Nikým nepozorován se dostal až do prvního Hitlerova okruhu, kde si v kasinu objednal snídani. Až zde ho náhodně objevil Hitlerův námořní pobočník. Ve druhém případě šlo o polskou ženu pracující ve vsi v blízkosti Vlčího doupěte. Aby nemusela obcházet silniční zátarasy při zpáteční cestě do Rastenburgu, prošla po stejné železniční trati celým komplexem z východu na západ, než ji na konci zadržela hlídka.

Dokázali byste vyjmenovat alespoň pětici skutečně významných fotografů světové nebo domácí scény? Jména jako Drtikol, Saudek či Šibík jsou v Česku dostatečně známá. Mezi velikány světové fotografie bezesporu patří Ansel Adams, David Rubinger nebo Dorothea Langeová. Opravdoví fajnšmekři si vzpomenou na Václava Chocholu či Henri Cartier-Bressonna. Neměli bychom ale zapomínat ani na ty, kteří se fotografickému řemeslu věnovali ve vesmíru.

Neviditelný dům je dílem Douga Aitkena, úspěšného umělce, jehož díla se v minulosti objevila v mnoha uměleckých síních nejen ve Spojených státech ale i v Evropě. Aitken, který je držitelem několika prestižních ocenění, často pracuje s moderními výrazovými prostředky, zejména pak s velkoplošnými projekcemi, v nichž často hrají důležitou roli zrcadla. Ne jinak je tomu i v případě projektu Mirage, jehož součástí neviditelný dům je.

Neviditelný dům je z venku i zevnitř tvořený plochou zrcadel, které odrážejí a zároveň pohlcují okolní krajinu. Zvenčí tak dům nabízí desítky neopakovatelných pohledů, přičemž nabízený obraz se mění každým okamžikem – přes den zrcadlí okolní krajinu rozeklaného pohoří San Jacinto a údolí Coachella, v noci pak krásu hvězdné oblohy.

Nakoukneme do školy okny? Ta úzká komora, to je byt učitele. Ve druhé bydlí přespolní žáci. Učit se budeš v té velké místnosti zvané auditoř. U zdi stojí učitelská katedra, vypadá skoro jako kazatelna v kostele. V přihrádkách má kantor své knihy, u hlavy mu visí dvě černé tabule – jedna na psaní, druhá na noty. 

Guy Erlich je pokrokový izraelský farmář, ovšem nikoliv v tom smyslu, jak byste si asi představovali. Místo aby vyvíjel nové plodiny nebo výkonné biotechnologie, věnuje se projektu, který má oživit dávné dědictví a přinést zpět vzácné rostliny zmíněné v Bibli: kadidlo a myrhu. 

Na své farmě v kibucu Almog na západním břehu Jordánu, co by kamenem dohodil od palestinského Jericha a několik kilometrů od Mrtvého moře, pěstuje Guy rostliny, jež se kdysi používaly při výrobě svatých pomazání, parfémů a medicín. Kadidlo a myrha, společně se zlatem, jsou navždy spojeny s vánočním příběhem o třech králích a darech pro malého Ježíška. Betlém je vzdálený pouhých třicet kilometrů. 

Legendární balzám

Zatímco kadidlo přežilo, myrha po pádu římského impéria téměř úplně vymizela. Myrhovník, jehož extrakt se používal k výrobě exotických parfémů a balzamovacích olejů, se kdysi pěstoval na březích Mrtvého moře, kde bibličtí Hebrejci pracovali na polích a zahradách. Ačkoliv byly různé druhy této rostliny, vědecky známé jako Commiphora, roztroušeny po mnoha místech Blízkého východu, Asie, Afriky i obou Amerik, průmysl navázaný na myrhu ve Svaté zemi definitivně zanikl. 

To se však změnilo před devíti lety, kdy se Erlich dozvěděl o legendárním „balzámu z Gileadu“ (Commiphora gileadensis) – o druhu myrhy, který je aromatičtější než všechny ostatní. Kdysi byl v místě hojně rozšířen a sloužil k výrobě léků a k vykuřování v dobách, kdy ještě stával druhý židovský chrám, před dvěma tisíci lety. „Snažil jsem se najít nějaký obchodní projekt. A při jedné rodinné návštěvě u Mrtvého moře mi došlo, že tohle je přesně to, co hledám,“ svěřil se Erlich.

Ohrožené stromy

Během let, kdy rostlinu neúnavně hledal, jej někteří označovali za blázna. Potom Guy zjistil, že jistý botanik propašoval jeden kus balzámu z Gileadu ze Saúdské Arábie a vzorek se nějak dostal do jeruzalémských botanických zahrad. V chladném městském vzduchu se však stromu nedařilo. Odeslali jej tedy do Institutu environmentálních studií v Aravě, v pouštní oblasti na jihu Izraele. A tam se ho pokusila oživit Elaine Soloweyová, vedoucí Ústavu ekologického zemědělství a expertka na biblické rostliny. 

„Tyto stromy byly kdysi tak důležité, že se zde zastavovaly karavany, aby nakoupily produkty, jež se z nich vyráběly – ať už olej, nebo surovou pryskyřici,“ vysvětlila doktorka Soloweyová. „Zmíněné rostliny se kdysi velmi intenzivně využívaly v lékařství, a vlastně se používají dodnes. Například kadidlo má silné protizánětlivé účinky a pomáhá při léčbě rakoviny.“

Dnes jsou ovšem tyto stromy ohroženy. V zemích jako Jemen a Somálsko, kde rostou ve velkých počtech, je farmáři vytěžují příliš a o jejich obnovu se moc nestarají. Rostliny však mají jen omezenou schopnost zaklíčit samovolně a bez pomoci člověka se obnovovat nedokážou. Jak uvádí doktorka Soloweyová: „Guy tyto rostliny zase oživuje a rozšiřuje, a my tak můžeme znovu zkoumat prastaré formy léků, ke kterým neexistuje vhodná moderní alternativa.“ 

Jedna jediná rostlina

Když se Erlich se Soloweyovou před devíti lety spojil, dala mu jen jedinou malou rostlinku. Ta se ovšem stala zárodečnou buňkou jeho současného byznysu. Dnes má Guy asi tisíc stromů myrhy a k tomu další druhy: například blízce příbuzný kadidlovník, který se – jak název napovídá – užívá k výrobě kadidla. Na jeho rozlehlé farmě však najdete i další biblické rostliny.

Erlichova půda na okraji kibucu leží ve vlhkém a prašném údolí Jordánu, velmi nízko pod úrovní mořské hladiny. Země je tam písčitá a slaná právě kvůli vlivu Mrtvého moře. Guy pracuje sám, námezdní síla je prý příliš drahá. Pokud nepočítáme místo, které pojmenoval Kadidlová hora, je jeho plantáž zatím osázená spíš řídce. Před dvěma lety vysadil stovky kadidlovníků a myrhovníků, kterým se nyní daří. 

Erlich v kibucu provozuje také turistické centrum, kde prezentuje svoje pokroky. Když provádí reportéry okolo rostlin, mluví o nich jako o „svém týmu“. Padá z něj záplava botanických termínů a názvů, zatímco vysvětluje, které rostliny přivezl z Mexika a které z Ománu, Jemenu, Indie či Somálska. 

Ačkoliv jsou kadidlo a myrha příbuzné, jejich podoba se liší. Myrhovník má plno ostnů a kožnaté listy a vytéká z něj čistá míza, jež následně utváří načervenalé krystaly. Kadidlovník se víc podobá stromu, jeho míza je mléčně zabarvená a po zaschnutí tvoří bílé „perly“. Při pálení vydávají obě rostliny silnou vůni, jež může přecházet od pižma až po citrusy. 

Tisíce let tradice

Původním Erlichovým záměrem bylo sice vydělat peníze, ale nyní své pěstitelské úsilí vidí spíš jako snahu o sjednocování lidí. „Tyto rostliny jsou posvátné pro židy, křesťany i muslimy,“ vysvětluje. Někteří prý věří, že myrha popsaná v příběhu o třech králích byla ve skutečnosti posvátným olejem používaným nejvyššími židovskými kněžími k pomazání vládců Izraele. A jak Guy doplňuje, muslimové produkty těchto rostlin stále používají k léčení.

Jenže už samotné umístění jeho farmy – na palestinských územích okupovaných izraelskou armádou, kde se jakékoliv budování považuje podle mezinárodního práva za ilegální – jeho snu o míru mezi Židy a Palestinci příliš nepřeje. Jeho práce přitahuje pozornost lidí, kteří se snaží znovu vybudovat třetí chrám v místě, kde stávaly dva předchozí, rozbořené. Dnes se tam však nachází mešita al-Aksá, považovaná za třetí nejposvátnější místo islámu. Právě zastánci vzniku nového židovského chrámu prý silně pošilhávají po Erlichově balzámu z Gileadu. 

Rabín Chaim Richman, ředitel Chrámového institutu, který se propagaci výstavby věnuje, objasnil hodnotu zmíněné rostliny: Podle něj byl balzám téměř jistě jednou z ingrediencí, jež se kdysi pálily na posvátném místě. A právě vykuřování chrámu považuje židovská tradice za nejcennější část služby Bohu. Erlich přiznává: „Nejsem zbožný člověk, ale jsem rád, že můžu přinést něco z minulosti. Tisíce lidí užívaly tuto rostlinu po tisíce let. Něco na ní být musí.“