Čtyřiačtyřicetiletý Pastor Reji se dětem s HIV věnuje již 10 let – v roce 2007 poznal mladou dívku, která později zemřela na AIDS. Toto setkání mu zcela změnilo život.

„Když jsem vycházel z nemocnice, potkal jsem velmi mladou dívku. Byla hladová a špinavá. Zeptal jsem se jí, co by chtěla k jídlu a ona odpověděla, že nudle. Slíbil jsem, že jí je přinesu, když jsem se ale druhý den vrátil, už tam nebyla. Později jsem se dozvěděl, že té noci zemřela,“ popisuje své osudové setkání se světem dětí s AIDS pastor Reji.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Začátky byly velmi krušné a uživit rozrůstající se rodinu bylo opravdu náročné. S pomocí přispěchali nejdříve místní – dětem začali nosit oblečení, jídlo, matrace a občas i nějaké peníze. Později se připojili i zahraniční dárci. V roce 2009 si tak Papa Reji, jak mu místní říkají, mohl pronajmout větší dům a jeho rodina tak může dále růst.

Předpokládá se, že v roce 2014 – kdy naposledy proběhl globální průzkum – požil zakázanou drogu každý 20. obyvatel planety. Zhruba 29 milionů osob přitom kvůli svému návyku utrpělo zdravotní újmu: Šesti milionům přinesla závislost neléčitelnou žloutenku typu C, a 1,6 milionu se dokonce nakazilo virem HIV. Životem za svůj zlozvyk zaplatilo 207 400 lidí. 

Není tedy divu, že boj proti drogám, jejich šíření a užívání probíhá dnem i nocí po celém světě. Na základě policejních průzkumů, dotazníků vyplněných pacienty léčeben a zabaveného množství ilegálních látek pak nadnárodní organizace sestavují statistiky a informují o vývoji situace napříč kontinenty. Jednou z nich je i European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction (EMCDDA), jež sleduje situaci v Evropě.

Česko na vrcholu

Podle odhadů vyzkoušelo alespoň jednou v životě zakázanou drogu 88 milionů obyvatel Evropské unie ve věkovém rozmezí 15–64 let, tedy víc než čtvrtina populace EU v této kategorii. Zdaleka nejoblíbenější evropskou drogou je marihuana, kterou z celkového zmíněného počtu uživatelů požilo 51,5 milionu mužů a 32,4 milionu žen. Přibližně 1 % dospělé populace EU si ji přitom dopřává denně nebo takřka denně.

TIP: Alkohol, hazard a drogy: Česko je nejdekadentnější zemí světa

Obzvlášť „významné“ postavení má z pohledu marihuany Česká republika, která mezi léty 2011 a 2014 zaznamenala téměř 10% nárůst uživatelů ve věkové kategorii 15–34 let: V roce 2014 mělo zkušenost s konopím přibližně 24 % dotázaných. Naše vlast tak předčila nejen Itálii, která se zastavila na 19 %, ale hlavně Francii, jež až do poloviny roku 2012 Evropě s 22 % dominovala. 

Zelený kontinent

S tak velkým počtem uživatelů nepřekvapí, že je marihuana nejprodávanější a zároveň nejčastěji zabavovanou drogou v EU. V bylinné podobě (části rostlin) se stalo konopí cílem takřka poloviny protidrogových zásahů v roce 2014: Konkrétně se jednalo o 453 tisíc případů, během nichž bylo zabaveno 139 tun drogy. Pořizovací cena se tehdy pohybovala mezi 190 a 300 Kč za gram. 

Marihuanová pryskyřice neboli hašiš představovala 24 % všech zabavených drog EU, což v řeči čísel znamená 574 tun zkonfiskované látky a 229 tisíc policejních akcí. O drtivou většinu zabaveného zboží se „postaralo“ Španělsko, kudy hašiš proudí do Evropy z Maroka. Cena za gram dosahovala 250–330 Kč. 

Pozdravy z Ameriky

Další nejčastěji zabavované drogy pocházejí z kategorie tzv. stimulantů – konkrétně se jedná o kokain, amfetamin a metamfetamin (viz Slovníček). Kokain, který je v současnosti nejdražším ilegálním evropským stimulantem, se vyrábí z listů jihoamerického keře zvaného koka pravá, a to takřka výhradně v Bolívii, Kolumbii a Peru. Do Evropy se dostává na palubě letadel či lodí, obvykle v podobě bílého prášku. Jen za rok 2014 se v EU uskutečnilo 78 tisíc zátahů na pašeráky kokainu, při nichž bylo zabaveno 61,6 tun drogy. Cena za gram se na trhu pohybovala mezi 1 400 a 2 000 Kč.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Podle průzkumů užilo v roce 2014 kokain přibližně 2,4 milionu Evropanů ve věku 15–34 let. Jedná se o drogu převážně rekreační, nikoliv branou na denní bázi. V České republice podle EMCDDA příliš oblíbená není a z věkové skupiny 15–34 let ji v roce 2014 vyzkoušelo méně než 1 % dotázaných. 

Co je doma, to se počítá?

Zatímco kokain se do Evropy dováží především z Jižní Ameriky, amfetamin a metamfetamin se vyrábějí přímo na starém kontinentě. Za produkcí většiny evropského amfetaminu stojí Belgie, Nizozemsko, Polsko a Německo. V roce 2014 bylo během 36 tisíc zátahů zabaveno 7,1 tun této látky a cena za gram se podle čistoty pohybovala mezi 275 a 688 Kč. 

Pokud jde o metamfetamin (neboli pervitin), jsou statistiky poněkud skromnější: V roce 2014 se uskutečnilo „pouze“ osm tisíc zásahů a zkonfiskovalo se při nich 0,5 tuny drogy. Na druhou stranu byla cena za gram mnohem vyšší než u amfetaminu: 400–1 800 Kč. Většina evropského metamfetaminu navíc pochází z České republiky: V roce 2013 bylo na starém kontinentě zavřeno 294 výroben této drogy, ale celkem 261 z nich se nacházelo na našem území. 

Evropské laboratoře

Podle EMCDDA je naše republika také hlavním odbytištěm metamfetaminu, přestože si tento stimulant získává stále větší oblibu například i na Slovensku. Předpokládá se, že ročně přijde alespoň s jedním z amfetaminů do styku 1 % evropské populace ve věku 15–34 let. Podobně jako v případě kokainu se však jedná převážně o rekreační drogu: Z průzkumu mezi pacienty, kteří se rozhodli svoji závislost na amfetaminech léčit, vyplývá, že se návykové látce denně oddávalo 25 % dotázaných, zatímco 32 % z nich ji užívalo 2–6 dnů v týdnu. 

Na pátém místě se v Evropě usadil nechvalně proslulý heroin – jednička na poli opiátů. Jeho pomyslným domovem, tedy zemí, která jej historicky produkuje nejvíc, je Afghánistán. Nijak za ním ovšem nezaostávají ani sousední Írán a Pákistán: A právě z těchto tří států pochází většina drogy konzumované v Evropě. Na druhou stranu je třeba podotknout, že se v posledních letech starý kontinent „snaží“ zásobovat vlastní trhy sám – mezi léty 2013 a 2014 byly například odhaleny a zavřeny dvě laboratoře ve Španělsku a jedna u nás. 

Denní vpich

Obliba heroinu počátkem 21. století klesala: V roce 2002 například policie během zásahů na území Evropy zabavila 10 t drogy, přičemž o deset let později už se jednalo jen o poloviční množství. V následujících letech však nastal dramatický obrat a heroin se opět vrátil do „módy“. Jeho výroba i pašování prudce vzrostly a v roce 2014 zkonfiskovali muži zákona během 32 tisíc zásahů 8,9 tun – gram se přitom prodával za 960–1 600 Kč.

TIP: Dekriminalizace drog v Portugalsku přináší výsledky. Ubývá mrtvých i HIV nemocných 

Podle statistik EMCDDA patří k rizikovým uživatelům heroinu – tedy k takovým, jimž droga zásadním způsobem nepříznivě ovlivňuje zdraví – 1,3 milionu dospělých Evropanů. Asi 75 % všech případů přitom hlásí Velká Británie, Francie, Itálie, Německo a Španělsko. Z výpovědí závislých jedinců, kteří se rozhodli léčit, plyne, že 59 % z nich užívalo drogu denně.  

Extáze v tabletkách

Podobně jako v případě heroinu se i situace okolo drogy MDMA (viz Slovníček) v posledních letech nečekaně vyvíjí. Tato látka byla nejčastěji k nalezení v tabletkách extáze, její množství však postupně klesalo, až se v letech 2009 a 2010 z některých tablet úplně vytratila. Od konce prvního desetiletí 21. století se ovšem MDMA na evropský trh vrací a počet protidrogových zásahů vzrostl přibližně z 10 tisíc v roce 2010 na 17 tisíc o čtyři roky později. Celkově bylo tehdy zkonfiskováno 6,1 milionu tablet s MDMA, při ceně 140–250 Kč za kus. K největším producentům dnes na tomto poli patří Velká Británie, Německo a Turecko. 

Co se týká konzumentů látek s MDMA, v roce 2014 drogu užilo 2,1 milionu Evropanů ve věku 15–34 let. Podle chemických rozborů odpadních vod se jí nejvíc oddávají obyvatelé Belgie a Nizozemska, na paty jim však pomalu šlapou Bulhaři, Finové a Francouzi. V Česku se produkty s MDMA, obzvlášť tablety extáze, těší rovněž velké oblibě: Podle průzkumu je v roce 2014 vyzkoušela přibližně 4 % obyvatel ve věku 15–34 let. Spotřeba v Plzni je dokonce tak vysoká, že město zařadila na globální mapu vedle Berlína, Barcelony či Paříže. 

Kostel ve stylu barokní gotiky má ambit s půdorysným průměrem 102–112 metrů. Do jeho lodi lze vstoupit pěti oválnými předsíněmi, ochoz s oratořemi v prvním patře je přístupný po trojici schodišť, ve druhém patře se nacházejí varhany. A až do druhého poschodí také sahá hlavní oltář.

 Seriál o symbolice čísel velkých staveb

• Pyramidy v egyptské Gíze
• Symbolika čísel v Bibli
• Katedrála Notre-Dame v Chartres
• Bazilika Saint-Remi v Remeši
• Santiniho Zelená hora

Cisterciácký opat Vejmluva i stavitel Santini se soukromě věnovali ezoterickým vědám i kabale, a v tomto případě tedy můžeme s naprostou jistotou tvrdit, že se v celém komplexu objevuje v souladu s barokní mystikou symbolika vybraných čísel. Souvisejí přitom nejen s Janem Nepomuckým a svatou Trojicí, ale výrazně také s kultem Panny Marie, který právě cisterciáci rozšířili, a vnesli tak do křesťanství novou citovost založenou na vztahu matky a dítěte.

Pět jako „mlčel jsem“ 

Číslem pět je Zelená hora protkána asi nejvíc. Ústřední kostel ve tvaru pěticípé hvězdy se tyčí do výšky 50 m, pětiúhlé jsou také zpovědní kaple s výmalbou a oltáři. Hlavní oltář obklopuje pět andělů: Tři z nich drží zeměkouli, na níž září pět osmicípých cisterciáckých hvězd na znamení pěti kontinentů, kde se šíří křesťanství. Na glóbu stojí Jan Nepomucký s krucifixem a nad jeho hlavou se vznášejí andílci.  

Proč právě pětka? Pět hvězd se prý objevilo na hladině Vltavy v místech, kde bylo do řeky svrženo tělo Jana Nepomuckého. Pět písmen má latinské slovo „tacui“, jež v překladu znamená „mlčel jsem“ a vyjadřuje mučednickou smrt světce. Pět bylo Kristových ran – na čtyřech místech pronikly do jeho těla hřeby, pátou ránu na boku způsobilo kopí. 

Jazyk chráněný desítkou 

Ve svatostánku se také často objevuje symbolika desítky. Ústřední prostor uzavírá kopule nesená deseti pilíři, ve druhém patře obepíná patu klenby desetidílná galerie a deset je i kaplí po obvodu kostela. 

Rovněž tamní nejcennější relikvii symbolicky chrání desítka. Ve vrcholu kopule, v samém centru stavby, se nachází mučedníkův hlavní atribut – jazyk. Je umístěn uprostřed tří deseticípých hvězd: Nejmenší je tmavá a připomíná trnovou korunu; druhou, bělostnou, utváří žebrování klenby, a třetí má podobu šlehajících plamenů. V kopuli se ještě „vznáší“ pět hvězd z koruny světce. Dřevěný polychromovaný jazyk na železném táhlu přidal Santini do klenby dodatečně, když opat Vejmluva získal pro kostel vzácnou relikvii – lingulu mučedníka (tedy kost, ke které jazyk přirůstá). 

Ve Sluneční soustavě se prstencem pyšní pouze Saturn, méně výrazné prstence ale můžeme nalézt i u Jupiteru, Uranu a Neptunu. V budoucnosti se k nim možná připojí i Mars.

Mars získá nečekanou ozdobu

Podle výzkumu indického vědce Jayeshe Pabariho a jeho kolegů na tam už rudá planeta vlastně „pracuje“. Měření americké meziplanetární sondy Mars Atmosphere and Volatile Evolution (MAVEN) ukazují, že prach, který ve velké výšce obklopuje Mars, je z malé části tvořen materiálem z měsíců Deimos a Phobos.

TIP: Jak vznikly prstence Saturnu?

Astronomové už dlouho věří, že by Mars mohl být obklopen jemným prstencem prachu a drobné suti ze svých měsíců. Až doteď ale nikdo existenci takového prachu nedokázal.

Zvláště měsíc Phobos je zřejmě odkázán k tomu, že ho Mars během příštích 20 až 70 milionů let přitáhne. V jednu chvíli se Phobos k planetě přiblíží natolik, že se rozpadne. V té chvíli zřejmě vytvoří prstenec, který pak bude na nějaký čas ozdobou rudé planety.

Škumpy u nás sice přirozeně nerostou, ale dva zástupci tohoto rodu – škumpa orobincová (Rhus typhina) a škumpa lysá (Rhus glabra) jsou běžně pěstované zahradní rostliny. Tyto dva druhy jsou si velmi podobné, ale jinak jsou škumpy, kterých je popsáno kolem 300 druhů, mnohem víc různotvaré.

Řada škump jsou rostliny užitkové – získávají se z nich třísloviny a z plodů tuk. Z plodů škumpy voskové (Rhus succedanea) je navíc možné vyloučit vosk na výroby svíček. Některé mají využití v medicíně, v Číně jsou proti celé řadě neduhů používány hálky škumpy čínské (Rhus chinensis).

TIP: Jako fénix z popela aneb Životodárná síla zuřícího ohně

Známá je však spíše jedovatost těchto rostlin. Některé z nich totiž v latexu obsahují olejovitý uroshiol, směs alkylovaných katecholů, který způsobuje silné alergické reakce. Zvláště zákeřné je, že první příznaky se mohou objevit i po více než 24 hodinách od setkání s alergenem a léčba může trvat až půl roku.

K nejobávanějším druhům patří severoamerický „jedovatý břečťan“ – škumpa kořenující (Rhus radicans). Udává se, že v USA je ročně zaznamenáno až 350 000 vážných případů otrav jedovatými škumpami. Nebezpečné mohou být pro citlivé osoby i herbáře, a to přes 100 let od sběru rostliny! Jedovaté škumpy se od ostatních liší lysými žlutobílými plody a jsou někdy řazeny do samostatného rodu Toxicodendron.

Škumpa koželužská (Rhus coriaria)

Opadavý keř s lichozpeřenými listy se podobá škumpě orobincové. Jako zdroj taninu ho využívali již ve starém Egyptě, v Řecku s jeho pomocí barvili vlnu. Ve středověku se z ní mimo jiné získávala černá barva na vlasy, která našla široké použití i v lékařství.

Mleté sušené plody se dodnes používají jako koření na ryby, grilované maso, do vařené rýže či pro ochucení jogurtu. Známé jsou především pod názvem sumach (sumak).

Velikost: do 3 m
Doba květu: březen, duben
Květenství: koncové, hustá vzpřímená stěsnaná lata
Rozšíření: Středomoří, Malá Asie, Blízký východ, Kavkaz

Škumpa lakodárná (Rhus verniciflua syn. Toxicodendron verniciflua)

Opadavý strom se zpeřenými listy. Latex (urushi) složený především z uroshiolu po polymeraci poskytuje vynikající tvrdý černý nebo červený lak, který se používal ve východní Asii již od starověku na lakování šperků, šperkovnic, nábytku a hudebních nástrojů. Lak polymeruje poměrně dlouho za vysoké vzdušné vlhkosti, proto se původně nechával tvrdnout v jeskyních. Je velice odolný jak mechanicky, tak i chemicky (proti kyselinám i zásadám). Získává se naříznutím kmene v polovině léta. Čerstvý je ovšem silně alergenní. Pro citlivé osoby je nebezpečný také kouř z hořících větví či výpary za horkých dnů.

Z plodů je možné získat tuk, listy jsou bohaté na tanin a vyrábělo se z nich hnědé barvivo. Používá se také jako léčivá rostlina proti parazitům, zastavení krvácení a v současnosti se zkoumá její využití při léčbě rakoviny.

Velikost: 15–20 m
Doba květu: květen
Květenství: řídké, převislé 
Rozšíření: Himálaje, Čína, Korea, Japonsko

Škumpa oválná (Rhus ovata)

Stálezelený keř s tuhými oválnými listy. Plody mají mírně kyselou až nasládlou chuť a vyrábí se z nich osvěžující limonáda. Používá se též na ochucení různých cukrovinek. Z listů bohatých na tanin se vaří čaj. Listy se sbírají na podzim a slouží také jako hnědé barvivo a mořidlo. Často se vysazuje na chudých suchých lehkých půdách, protože její rozsáhlý kořenový systém pomáhá předcházet erozi.

Velikost: do 3 m
Doba květu: březen
Květenství: koncová vzpřímená lata
Rozšíření: jihozápad S. Ameriky

Už v raném středověku kvetly hostince a krčmy zvláště v univerzitních městech a centrech vzdělanosti. Studenti nejenže pili jako duhy (samozřejmě dle možností svého měšce), ale s oblibou si vymýšleli i zvláštní systém pití. Na území dnešního Německa jej nazývali Ius potandi – picí právo. A proč právě v Německu? Už tajemník papežského legáta Antonius Campanus napsal o Němcích, že „Život tu neznamená nic, jen chlast!“ A historikové mu dávají za pravdu.

Pivo, víno, pálenky

Studenti však opilství a pijáctví nepovažovali za něco špatného: hlavně když se provozovalo organizovaně a mělo svá pravidla. Pití mělo prokázat rychlost, mazanost a výdrž každého, kdo chtěl patřit do elitního spolku studentských pijanů.

Ius potandi skutečně povýšilo „chlastání“ na obřad a umění. Obsahovalo více než sto zákonů a metod. Jak pohár vypít? Na nějaké doušky se nehrálo. Pilo se do dna čili latinsky: modus bibendi totalis. I tento úkon šlo provést dvěma způsoby. Varianta zvaná Hausticos přikazovala vypít korbel na jeden doušek. To takový Floricos už vyžadoval speciální techniku: pohár s užším průměrem se totiž celý zastrčil do úst a jeho obsah se jedním tahem chrstl do hrdla.

Kromě těchto základních pijáckých dovedností obsahuje Ius potandi ještě podivnější a divočejší metody. A navíc: pokud někdo z uchazečů o členství v pijáckém spolku nesplnil zadané úkoly, inkasoval ještě trestné poháry. Na konci pitky se proto někteří z odvážlivců už nikdy nevzbudili.

Bezuzdné pijatiky ovšem nekončily ani trochu umělecky. Opilí studenti pravidelně vyvolávali hádky a bitky. Středověké ulice v blízkosti krčem patřily k těm nejnebezpečnějším místům! 

Na straně císařského Japonska hrála prim plavidla třídy B1 (alias I-15), jež se mohla s těmi americkými po technické stránce směle měřit. Jejich efektivitu však dramaticky snižovala chybná strategie. 

Skvělá torpéda

Japonské námořnictvo sázelo na koncepci flotilové ponorky a vzhledem k předpokládanému brzkému střetnutí s USA o vliv v Pacifiku rovněž požadovalo plavidla s dlouhým dosahem, jež by dokázala operovat přímo u amerických břehů. V polovině 30. let tak vznikl člun značený jako Typ B, kompromis mezi klasickou torpédovou oceánskou a obrovskou křižníkovou ponorkou, která byla co do hlavňové výzbroje mnohem lépe vybavena. Od druhé kategorie si vypůjčil prvek, který měli Japonci ve velké oblibě, a sice hangár a katapult pro pozorovací hydroplán.

Šlo o dvouplošník Jokosuka E14Y1 (ve spojeneckém kódu Glen), který značně vylepšoval průzkumné možnosti plavidla a v omezené míře mohl provádět i útoky lehkými bombami. Ponorky Typ B tak měly typický vzhled s válcovým hangárem vybíhajícím ze spodní části věže směrem dopředu a s mírně se zvedající přídí, na níž se nalézala dráha katapultu a skládací jeřáb pro manipulaci s letounkem. Z čistě konstrukčního hlediska šlo o povedené řešení, ovšem zůstává otázkou, zda letoun na palubě ponorky opravdu přinášel adekvátní prospěch.

Pochybovali o tom i samotní Japonci, kteří v průběhu války z některých ponorek hangár demontovali a získaný prostor využili pro rozšíření hlavňové výzbroje. Ta na počátku zahrnovala jedno 140mm dělo proti hladinovým cílům a dva 25mm protiletadlové kanóny. Po odstranění hangáru se objevil druhý 140mm kanón.

Plavidla Typ B měla k dispozici i opravdu vynikající torpédo Typ 95, vlastně zmenšenou podobu nesmírně obávané zbraně Typ 93 (známé také jako „Dlouhé kopí“). S maximální rychlostí přes 50 uzlů (92,5 km/h) a dosahem až 12 km jednoznačně předstihovalo torpéda, kterými tehdy disponovalo US Navy. S vysokou kvalitou japonských torpéd však kontrastoval fakt, že jich ponorky obvykle dopravovaly jen menší počty. Konkrétně v případě plavidel Typ B čítala zásoba nejvýše 18 kusů.

Osudová chyba

Prvním představitelem člunu Typ B se stala ponorka I-15, podle níž se někdy označuje celá třída. Do výzbroje vstoupila v září 1940 a později následovalo dalších devatenáct kusů, souhrnně zvaných také Typ B1, jež vstupovaly do služby postupně až do jara roku 1943. V létě téhož roku převzalo loďstvo plavidlo I-40, první ze šesti zdokonalených ponorek Typ B2 (nebo též Typ B Mod 1). Ty se na pohled s předchozími dvěma desítkami člunů takřka shodovaly, byly však zhotovené z kvalitnější oceli.

Plavidla dále zdokonalené podoby Typ B3 (alias Typ B Mod 2) vznikla jen tři (z nich první zvané I-54 zahájilo službu v září 1944), protože námořnictvo preferovalo jiné třídy. Celkově se Typ B řadil k povedeným a relativně úspěšným ponorkám, které Američanům dokázaly zasadit citelné rány: kupříkladu I-19 v září 1942 potopila letadlovou loď Wasp. Zcela zvláštní kapitolu tvoří útoky těchto ponorek na americké území, jež zahrnovaly dělostřeleckou palbu na pobřežní objekty, a útoky hydroplánů E14Y1, které však Spojeným státům, pomineme-li psychologický efekt na civilní obyvatelstvo, nemohly příliš ublížit.

Právě útoky japonských ponorek na válečná plavidla US Navy a americkou pevninu demonstrují fatální omyl císařových stratégů, kteří soustředili nesporně veliký potenciál těchto člunů proti nesprávným cílům. Domnívali se, že je třeba nepříteli především poškozovat válečné námořnictvo a zasazovat mu údery přímo „doma“, aniž by si uvědomili, že Američané jsou v Pacifiku závislí na námořním zásobování.

TIP: Nejlepší ponorkoví kapitáni druhé světové války: Takakazuo Kinaši

Japonská doktrína ale pokládala zásobovací plavidla za podřadné cíle, takže japonské ponorky vesměs plnily úkoly, pro které se příliš nehodily. Pro jejich kariéru je tak příznačný i její závěr, neboť řadu z nich čekala konverze na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten, jejichž nasazení asi nejlépe dokládalo zoufalou situaci japonského loďstva. Z celkově 29 vyrobených ponorek Typ B se japonské kapitulace dočkaly jenom dvě. 

I po smrti inspiruje zakladatel Applu umělce po celém světě stále. Poctu otci značky s nakousnutým jablíčkem ve znaku vzdal i Jason Mecier ze San Francisca. Vytvořil jeho portrét s využitím necelých deseti kilogramů počítačových součástek, včetně rozbitých klávesnicí z Macintoshe, sluchátek, myši, zdrojů, pamětí a dalších Apple výrobků včetně jednoho iPodu a iBooku.

Na severovýchodním pobřeží Antarktického poloostrova vybíhá do Weddelova moře Larsenův šelfový ledovec. Podle dostupných údajů ztratil od roku 1995 asi 75 procent ledu.

Vědci zjistili a také zdokumentovali, že se v části tohoto ledovce zvané Larsen C rozevírá ohromná trhlina. V tuto chvíli měří 175 kilometrů a její šířka se blíží k 500 metrům.

Tato trhlina by mohla vést k odlomení mohutného kusu ledovce, který by byl větší nežli americký stát Rhode Island (3 144 kilometrů čtverečních). Podle současných odhadů by k odlomení ledovce mohlo dojít  během pár měsíců.

TIP: Významná vědecká stanice v Antarktidě musí prchat před prasklinou v ledu

Když k tomu dojde, tak hladina oceánu ve skutečnosti prakticky vůbec nestoupne. Šelfový led už totiž plave na oceánu, takže se vlastně tolik nezmění. Jeho odlomení ale zřejmě zvýší odtok vody z ledovce na Antarktickém poloostrově.

Jaká asi bude budoucnost? Co se má stát? Kdo by to nechtěl vědět? Ve skutečnosti naprostá většina lidí nechce znát buducnost, obzvlášť pokud se to týká výrazně negativních událostí, jako je smrt bližního nebo třeba rozvod.

Sladká nevědomost

Zjistili to němečtí vědci, když prozkoumali názory 2 000 lidí ze Španělska a Německa. 85 až 90 procent účastníků výzkumu nechtělo znát budoucnost, když by mělo jít o negativní zkušenost. Zajímavé bylo i to, že 40 až 70 procent účastníků nechtělo znát budoucnost, ani když by šlo o pozitivní události. Naopak znát budoucnost za všech okolností výslovně chtělo pouhé 1 procento lidí.

TIP: Vůně štěstí. Lidé si mohou předávat emoce tělesným pachem

Výzkum ukázal, že se lidé snaží vyhnout negativním pocitům, které by je postihly. Záměrná nevědomost vypadá na první pohled možná nelogicky, je to ale strategie, jak co nejlépe obstát v náročném světě.