Právě stojíme u vyschlého jezera Badwater v Mohavské poušti. Teplota šplhá k padesátce a my nejsme schopni žádného namáhavějšího pohybu, spíš se jen potácíme. Spalující sluneční paprsky oslepují oči. Hlava třeští a přehřátý mozek není schopen rozumně uvažovat. Z posledních sil se ploužím k okraji silnice a sedám na zem. Velkorysé plány na projetí pouště křížem krážem se  smršťují do dvou krátkých slov: „Pryč odtud!“ Takové byly prvotní dojmy při naší premiérové pouštní cestě. Člověk se ale nesmí hned vzdát a o to jsme se snažili i my.

Pouště jako klenoty krajiny

V současnosti máme za sebou devět cest po americkém divokém západě, devětkrát jsme navštívili i Údolí smrti. Prozkoumali jsme i ty nejodlehlejší oblasti, kde hodiny či dny nepotkáte človíčka. Údolí se táhne ze severu na jih v délce 225 kilometrů a potkáte v něm ještěrky i osamělého kojota. Nacházíme stopy chřestýšů, bavíme se pozorováním tarbíkomyši, která připomíná malého klokana. Žasneme nad drobnými rybičkami, které si poradí se svízelnými pouštními podmínkami, využijí i sebemenší vodní nádrž a snesou vysoké koncentraci soli. A to nemluvím o odolných rostlinách a úžasných skalních či písečných útvarech, které lemují cesty.

V tuto chvíli za sebou máme zkoumání Sahary, pouště Namib, nahlédli jsme i do Kalahari a poznali prostory Atacamy – nejsušší pouště světa. Pouště a polopouště se pro nás staly tou nejúžasnější formou krajiny. Po mnoha cestách se stále utvrzujeme v tom, dovedou být nesmírně pestré. A jedna je úžasnější než druhá!

Vyprahlá Mohavská poušť

Severní hranice Mohavské poušti zasahuje až do státu Nevada, jižní prochází národním parkem Joshua Tree ležícím v Kalifornii. Jde o jedno z nejteplejších míst na Zemi. Mezi dubnem a říjnem se teplota v průměru pohybuje kolem 46 °C! V létě se teploty vyšplhají až na 56 °C!

Teplotní údaje by mohly vést k nesprávnému závěru, že Mohavská poušť je příliš vyprahlá na to, aby zde vůbec byl nějaký život. Přesto se tady nachází přes dvě stě druhů endemických (pouze zde se vyskytujících) rostlin. Typické jsou například keříky žlutě kvetoucího keře Larrea tridentata (Creosote Bush) či různé druhy menších kaktusů, převážně opuncií. Nejdominantnější je pak stromovitá juka, takzvaný Jozuův strom (Joshua Tree, Yucca brevifolia). Tento zástupce zdejší flory je natolik výrazný, že je podle něj pojmenován již zmiňovaný národní park.

TIP: Živá poušť umírá: Chilskou poušť Atacama drancuje těžba lithia

Vydáváme se však ještě dál na sever, do Death Valley, Údolí smrti. Toto jedinečné místo leží v Kalifornii a je vůbec první pouští, do které jsme se kdy vydali. Přijíždíme sem přímo z kalifornského pobřeží. Cesta je dlouhá a úmorná, krajina vyprahlá na troud, až na pár keříků a trsů suché trávy se zdá být na první pohled bez života. Pod rozžhaveným kalifornským sluncem praská i silnice. V dálce se na úpatí Panamit Range vlní světlé, okrově zbarvené písečné duny. Za vysokým horským hřebenem se začíná cesta náhle prudce svažovat a pod blankytným nebem bez mráčku se rozprostírá nekonečné, v modravém oparu ponořené údolí. Vzduch na obzoru se vlní vedrem. „Ho-me-sha“ – rozpálená půda – tak nazývají kus nevlídné země indiáni.

Krása pouštní palety

Po několika kilometrech cesty přichází křižovatka, kde se nabízí tři možnosti. Jet rovně, přejet protilehlé pohoří Amargosa Range a namířit do sto padesát kilometrů vzdáleného Las Vegas. Nebo se vydat doleva směrem na sever. Zastavit se ve Scotty´s Castle, honosném sídle uprostřed pouště, nabrat plnou nádrž benzínu a pak vyrazit nazdařbůh po nezpevněných cestách. Například do oblasti černých vyhaslých kráterů (Ubehebe Crater), do údolí záhadných pohybujících se kamenů (The Racetrack), nebo k odloučeným zpívajícím dunám Eureka. Projet další zapomenutá údolí (Hidden Valley), vidět zbytky zlatokopeckých osad (Rhyolite, Skidoo), překlenout pohoří Hunter Mountain a pokochat se pohledem na nekončící pláň Lee Flat porostlou honosnými stromovými jukami. Třetí možností je odbočit doprava – na jih směrem k Badwater, nejníže položenému bodu západní polokoule.

V propadlině ležící osmdesát šest metrů pod hladinou moře se rozkládá periodické jezero, po většinu roku pokryté tlustým škraloupem popraskané soli. Nedaleko se nachází rozbrázděné solné pole Devil´s Golf Course. Východní svahy pokrývají měkké jílovité usazeniny zvané badlands. Nejimpozantnějším je markantní výčnělek Zabriskie Point. Zlatě zbarvenými badlands se klikatí nádherná stezka Golden Canyon Trail, na jejímž konci čeká nádherný pohled na skalní útvar Červená katedrála (Red Cathedral). O pár kilometrů dál překvapuje Umělcova paleta (Artist´s Palette) pestře zbarvenými svahy. Titus Canyon, Echo Canon, Mosaic, Rainbow, Cottonwood a Marble Canyon jsou jen některé z kaňonů, které se nabízí k bližšímu prozkoumání.

Sonora plná pichlavých kaktusů

Sonorská poušť na jihu Kalifornie a Arizony překvapuje neuvěřitelně bohatou vegetací. Okolo města Tucson dominují krajině vzrostlá saguara (Carnegiea gigantea) – typické kaktusy Mexika. Národní park Saguaro se dělí na dvě oblasti. V blízkosti Rincon Mountains, v části zvané Saguaro East, se tyčí k blankytně modrému nebi především stará vzrostlá rozvětvená saguara. Jemně zvlněná pahorkovitá oblast Saguaro West, rozprostírající se u paty Tucson Mountains, je porostlá mladými hustými saguarovými lesy. V létě sužují tamní krajinu čtyřicetistupňová vedra a nesmírné sucho. Zimní dešťové období a letní bouřky dodávají rostlinám vláhu nutně potřebnou k přežití.

Vytrvalí obyvatelé pouště

Kaktusy saguaro rostou nesmírně pomalu. Navíc jsou choulostivé vůči extrémnímu vedru, větru a mrazu, který v zimním období není ani tady neobvyklý. Proto se ujmou jen kaktusy rostoucí mezi hustými keři, jež je v drsném pouštím klimatu chrání. Ze semínka o velikosti špendlíkové hlavičky vyroste za rok semenáček ne větší než jeden centimetr. Po patnácti letech je kaktus velký sotva čtvrt metru a za padesát let měří přibližně dva metry. Za sto let může saguaro dosáhnout až osmi metrů. Ty největší dorostou až šestnácti metrů, váží přes sedm tun a dožívají se stáří sto padesáti až dvou set let.

Zhruba po sedmdesáti pěti letech vyroste ze štíhlého kmene první rameno v podobě malého ostnatého míčku a tehdy saguaro poprvé vykvete. Výrazné krémově bílé květy se otevírají v noci, několik hodin po západu slunce. Na druhý den odpoledne květ uvadne. Od konce dubna do začátku června se na špičce kmene a konci ramen noc co noc otevírá jeden pupen po druhém. Sladký nektar láká hmyz, ptáky a netopýry a dochází ke kýženému opylení. V červnu a červenci nese rostlina červené sladké plody, které indiáni dodnes sbírají a připravují z nich marmeládu, sirup a speciální druh obřadního vína. Pevná podpůrná dřevitá žebra kaktusu jsou používána jako stavební materiál, semeny se krmí drůbež.

Každý plod obsahuje okolo dvou tisíc semen. Jeden kaktus tak vyprodukuje desetitisíce semen za rok a za celý život jich je přes čtyřicet milionů. Z tohoto ohromného množství semínek vyroste do plné síly v průměru pouze jeden nový kaktus. Mohutné tělo saguara vyztužují podélná dřevitá žebra a tkáň se dá přirovnat k želatinové mase. Silná vrstva vosku na tuhé pokožce chrání kaktus před nadbytečným vypařováním a ostny před sluncem, větrem a zvířaty. Rozsáhlý kořenový systém leží těsně pod povrchem země a rozrůstá se od kmene do vzdálenosti okolo třiceti metrů. Saguaro dokáže podle potřeby zvětšit svůj objem natolik, že během jediného deště pojme až sedm set litrů vody – dost na celý rok. Rychlost, s jakou vodu nasává, je při dešti možné pozorovat na vlastní oči.

Hojnost rostlin i živočichů

Mezi kaktusovými velikány se pohybujeme od brzkého rána, za sluneční výhně i při dešti. Z terénu se obvykle vracíme až pozdě večer. Kromě saguar v různém stádiu růstu si všímáme i dalších kaktusů, kterých v parku Saguaro roste na padesát druhů – mezi nimi jsou opuncie, kaktusy Echinocereus, Ferocactus (Barrel Cactus) a kaktusy Cholla. Moc pěkný je stromečkovitý bohatě hroznovitě rozvětvený Chain-fruit Cholla nebo Pencil Cholla s tenkými tužkovitými články. Na první pohled zaujme takzvaný Teddybear Cholla (Cylindropuntia bigelovii) se svými šištičkami posetými nažloutlými ostny. Velké seskupení těchto „pichlavých huňatých medvídků“ roste v národním parku Joshua Tree v Cholla Cactus Garden – v jižní sonorské oblasti.

Velmi nezvykle vypadá Ocotillo – svazek několika dlouhých dřevnatých pichlavých „tyčí“ v podobě koštěte, které po dešti obrostou drobnými zelenými lístečky a na jejich koncích vypučí krvavě červené kvítky. Na jaře se v sonorské poušti rozprostírají barevné květinové koberce. Kamenitá úbočí a prašné pláně oživují také keře Mesquite a Creosote Bush. Keřovitý strom Palo Verde se pozná snadno podle výrazně zeleně zbarvené kůry.

V hustém porostu vyhledávají úkryt kojoti, „prasata“ pekari, zajíci, drobní hlodavci a ještěrky. U svých děr slídí tmavě hnědé tarantule. Vyskytuje se zde i šest druhů chřestýšů a neméně jedovatý korálovec s pravidelně se střídajícími červenými, žlutými a černými proužky. Je možné potkat i korovce jedovatého (Heloderma suspectum) – jednoho ze tří jedovatých ještěrů. Jeho růžovo-černě flekatá kůže vypadá jako posetá perličkami. Tento jihoamerický druh je místními nazýván také „Gilská příšera“.

Houštiny jsou plné různých štěbetajících ptáků. Sem tam se kolem nás zalesknou pestrobarevní kolibříci, kteří připomínají obrovského čmeláka. Nestačíme se ani vzpamatovat a už jsou zase pryč, u jiného šťavnatého květu plného sladkého nektaru.

Bílá královna Chihuahuan

Severní část pouště Chihuahuan, která se stejně jako Sonora rozkládá převážně v Mexiku, zasahuje několika jazyky do Nového Mexika a Texasu. V rozlehlé pánvi se tyčí několik menších pohoří, jako je například Sierra Madre, Sacramento Mountains, Guadalupe Mountains, Sierra del Carmen nebo Davis Mountains. Chihuahuan se rozkládá ve větší nadmořské výšce než Sonora, takže zdejší podnebí je výrazně mírnější a napadne i více srážek.

Z biologického hlediska je poušť Chihuahuan hodně rozmanitá, v parku bylo napočítáno na pět set druhů rostlin a živočichů. Roste tady několik druhů trav, kaktusů, agave, juk a keřů a rovněž zajímavý druh osiky. Několik zdejších druhů jsou endemity. Ze zvířat je vhodné vzpomenout na různé druhy hlodavců, skunky, jezevce, kojoty, lišky a urzona (Erethizon dorsatum), prapodivného, dikobrazu podobného tvora. V parku žijí i škorpioni, tarantule a tři druhy chřestýšů. 

Několik druhů ještěrek a některé druhy hmyzu si vytvořily dokonalé mimikry a svým bílým zbarvením perfektně splývají s bílým okolím. Stejně tak je bílá i myška zvaná pytlouš. Ta je v jiných místech výskytu zbarvena dohněda, ale tady má její kožich rovněž bílou barvu. Největší zajímavostí této pouště jsou totiž White Sands (Bílé písky), nacházející se nedaleko městečka Alamogordo. Skutečnost zcela dostojí jménu a člověk si tady připadá jako někde v zasněžených horách. Písek ve White Sands ale není zajímavý jen bělostnou barvou, neobvyklá je i jeho struktura. Když se člověk zadívá pozorně, může v drobných zrníčkách rozpoznat lesklé, často šupinkovité nebo jehličkovité krystalky. Z chemického hlediska jde o jemně rozdrolený selenit – formu vláknitého sádrovce, jenž se vytváří v nedalekém jezeře Lucero.

Velký pouštní komplex

Bezodtoková poušť Great Basin Desert (Velká pánev) se táhne převážně Nevadou a Utahem, ale svými výběžky zasahuje až do států Arizona, Kalifornie, Oregon a Idaho. Tvoří ji mnoho pohoří, údolí a kaňonů, stepních oblastí, kamenných a písečnéých pouští, vyschlých řečišť a solných jezer. Jedná se o nejrozsáhlejší pouštní komplex Severní Ameriky.

TIP: Národní park Joshua Tree: Pod ochranou Jozueho stromu

Velká pánev se nachází ve výšce 1 200 – 2 100 metrů nad mořem, je tedy logicky chladnější než s ní na západě sousedící Mohavská poušť. Zimní srážky spadnou většinou ve formě sněhu. Krajině dominují různé druhy trav a keřů. Nejznámější je oblast okolo Salt Lake City, dále pak Pyramid Lake a Black Rock Desert.

Jednou z legend druhé světové války s extrémně tuhým životem, která putuje od jedné publikace do druhé, je mytologizovaná představa, že tankovou bitvu u Prochorovky z 12. července 1943 tvořil čelný střet tankového sboru SS a sovětské 5. gardové tankové armády. Dle této legendy se v bitevní vřavě srážce obě nepřátelská uskupení promíchala a v nastalém boji zblízka ztratily německé tanky své výhody.

Ztráta dvou třetin tanků

Tak tomu však nebylo. Tanková divize SS Leibstandarte Adolf Hitler (dále jen LSAH), na kterou dopadl hlavní úder dvou sovětských tankových sborů, odrážela útočící obrněnce ze zakrytých postavení. Dělo se tak (pokud možno) na dálku, kde bránící se Němci plně využili výhody delšího dosahu svých děl a lepších zaměřovačů. O tom asi nejlépe svědčí poměr zasažených tanků na daném úseku, který v daném dni činil asi 11 : 1 v neprospěch Rudé armády.

Přesto i zde došlo k těsnému kontaktu německých obrněnců se sovětskými, k čemuž napomohlo osobní rozhodnutí velitele tankové roty. SS-Obersturmführer - nadporučík Rudolf von Ribbentrop (syn ministra zahraničí) velel 6. tankové rotě, patřící do sestavy divize LSAH. Po týdenním prolamování sovětské obrany na jižní straně kurského oblouku ztratila jeho rota dvě třetiny z původních 22 strojů PzKpfw IV, i když u většiny z nich šlo pouze o dočasné vyřazení.

Dne 12. července neměla dopředu vysunutá Leibstandarte útočit, což mělo umožnit divizím SS Totenkopf a Das Reich na jejích bocích srovnat linii postupu. Zatímco hlavní okraj obrany na svěřeném úseku držely další roty obrněného praporu, Ribbentropova rota se rozmístila v záloze. Vojáci věřili, že po týdnu bojů zažijí konečně klidný den a doženou tolik chybějící spánek.

Oddech se nekoná

V té době vyslal velitel divize Theodor Wisch granátnický prapor pod velením Sturmbannführera (majora) Joachima Peipera dopředu, aby se pokusil vyřadit několik protitankových postavení v pásmu předpokládaného dalšího útoku divize. Sotva granátníci zmizeli za terénní vlnou, začala se z předních linií ozývat překvapivě intenzivní střelba. Proto Ribbentrop obdržel rozkaz podpořit se zbylými šesti tanky útok granátníků.

Představa volného dne se rozplynula, záhy však mělo být ještě hůře. Poté, co Ribbentrop dojel se svými tanky k pozicím Peiperových mužů, kteří se na odvrácené straně svahu připravovali k útoku, vzneslo se z druhé strany svahu, kam neviděli, mnoho sloupů fialového dýmu. Německá předsunutá postavení tak hlásila útoky nepřátelských strojů. Ve snaze ochránit granátníky vyjely německé tanky až na hřeben a pohled do údolí jim vyrazil dech.

Proti nim postupovala v mračnech prachu železná lavina sovětských obrněnců, zabírající celé zorné pole. Ribbentrop jich napočítal šedesát, poté přestal a soustředil se na boj, i když tušil, že bude marný. Ocitl se v samém epicentru sovětské ofenzivy, před čely dvou tankových brigád 29. tankového sboru. V té chvíli zaslechl ve sluchátkách rozkaz velitele svého tankového praporu, který mu přikazoval okamžitý návrat. Mladý velitel roty se ocitl před dilematem. Jako příslušník SS chtěl za každou cenu splnit rozkaz a stáhnout se, zároveň odmítal opustit vysunuté granátníky, které musel varovat a získat pro ně čas na ústup. Rychle se rozhodl pro boj.

Uvnitř nepřátelské sestavy

Na vzdálenost 800 m zahájily německé tanky palbu, a hned prvními ranami vyřadily několik sovětských strojů. Naštěstí pro Ribbentropa a jeho muže většina sovětských tanků pokračovala v postupu. Pouze několik obrněnců odpovědělo palbou, ve které vyřadily dva německé pancéře, poté však musely pokračovat se svou sestavou. Za nimi však jely další a Ribbentrop pochopil, že pokud by zůstal stát či jel v protisměru, nepřítel by jej rychle odhalil a přesilou zničil.

Jeho jedinou šancí bylo postupovat spolu s útočícími sovětskými tanky, maskován zvířeným prachem a hlukem motorů. Rozhodl se hrát vabank a zařadil se svými zbylými pancéři do volné protivníkovy sestavy, se kterou postupovali k německým liniím. Snažil se stáhnout velkou vlajku se svastikou, roztaženou na zádi, která sloužila pro rozpoznání jednotek ze vzduchu, ale prapor se zasekl a jeho část stále plápolala za věží.

Po cestě posádky všech čtyř tanků střílely na vedle jedoucí sovětské tanky, které z bezprostřední blízkosti nemohly minout. Zasažené stroje se zastavily a část z nich vzplála. V té době ale již začínaly do sestavy dopadat německé granáty a ostatní sovětští tankisté přičítali tato zasažení palbě z německých postavení před nimi. Přesto jeden sovětský tank nepřítele ve vlastní sestavě odhalil a jeho hlaveň se ze vzdálenosti několika metrů otočila směrem k Ribbentropovu obrněnci.

Německý kanón nebyl v té chvíli nabitý a esesman si uvědomil, že se dívá do tváře smrti. Pohyb sovětské hlavně se však zastavil, pravděpodobně se zasekl otáčecí mechanismus věže. Těch pár vteřin prodlení však stačilo, aby mezitím nabitý projektil výstřelem z těsné blízkosti srazil sovětskému tanku věž, která odlétla několik metrů daleko.

Na svou stranu fronty

Němečtí tankisté již vystříleli všechny protipancéřové náboje a zůstaly jim pouze tříštivé, určené k ničení živé síly, avšak proti obrněncům neúčinné. Přerušili boj a soustředili se na přesun k vlastním jednotkám, kde je čekala osudová zkouška – projet německou linií, aniž by je při tom zasáhli vlastní vojáci, kteří v zápalu bitvy a mračnech dýmu a prachu příliš nevnímali rozdíly v siluetách tanků. Přitom na sovětské straně kromě tanků T-34 bojovaly i stroje jiných typů, včetně britských churchillů. Ribbentrop horečně hledal úsek bez protitankového kanónu nebo tanku. Ačkoli tušil, že mnoho z těchto zbraní je zamaskováno, a on je nevidí, nakonec riskoval a německou linií projel. Podařilo se, po něm se tudy vrátily i zbývající tanky jeho roty.

Vojáci divize SS Leibstandarte dokázali odrazit odhodlaný útok dvou čerstvých sovětských tankových sborů. Na jejím pravém křídle odrazila část divize SS Das Reich podobně vedený útok dalších dvou tankových sborů, ty však již byly vyčerpané předchozími boji a měly poloviční počty tanků. Na levém křídle zastavila divize SS Totenkopf nápor sovětského gardového mechanizovaného sboru. Tím byl u Prochorovky útok 5. gardové armády generálporučíka Pavla Rotmistrova s velkými ztrátami odražen, jeho svazky ztratily bojeschopnost a musely být staženy k doplnění a obnově. Rotmistrov neobdržel za tuto operaci žádné vyznamenání, naopak v té době vnímal jako úspěch, že vyvázl bez trestu za rozbití celé armády.

Ovšem po válce již vylíčil Rotmistrov bitvu u Prochorovky jako grandiózní sovětské vítězství, dosažené díky rychlému průniku do německé sestavy. To po něm opakovalo mnoho autorů prací o bitvě u Kurska, kteří používali právě Ribbentropův příběh za důkaz promíchání tanků obou stran. Při tom se opomíjelo, že šlo o ojedinělou událost, která se u Prochorovky již nezopakovala. V této dramatické akci vyřadil Ribbentrop 14 sovětských tanků, a za svou iniciativu při vedení mužů získal Rytířský kříž. Peiperovi vysunutí granátníci se stihli stáhnout a jeho pozdější slova „Tebe bych chtěl mít ve svém praporu“ vnímal Ribbentrop jako poctu. 

První robotičtí návštěvníci ze Země, kteří zavítali k Venuši a Marsu v letech šedesátých a k Merkuru o dekádu později, měli společného jmenovatele – americký program Mariner. Tento prvopočátek průzkumů okolních planet pomocí automatických sond bychom mohli do jisté míry zařadit do stejné škatulky jako pozdější přistání lidí na Měsíci – do škatulky kosmických závodů v rámci studené války, které odstartovaly roku 1958 spolu se sovětskou družicí Sputnik –, přestože u programu Apollo byl vliv zmíněného soutěžení samozřejmě mnohem znatelnější.

Zálohy na startu 

NASA vyslala v 60. a 70. letech k vnitřním planetám Sluneční soustavy celkem deset sond Mariner (neboli Námořník – údajně ve smyslu nového amerického kosmického „loďstva“). Zajímavé je, že ve startovacím okně byly většinou na dvou různých raketách připraveny dva automaty, jako záloha. Všechny Marinery měly vzlétnout na nosičích Atlas, které se odvozovaly od mezikontinentálních balistických střel a v rámci zmíněného programu disponovaly ještě horním urychlovacím stupněm Agena či Centaur. 

Zmíněné rakety však v té době absolvovaly jen pramálo zkoušek a praktických testů. Ostatně v roce 1960, kdy Jet Propulsion Laboratory fakticky program Mariner zahájila svými koncepty misí, měly ještě Atlasy status „brzy k dispozici“. Pro případ havárie nosiče s jednou sondou tak zůstávala v záloze druhá. A skutečně: Marinery s pořadovými čísly 1, 3 a 8 zanikly kvůli selhání raket, nicméně jejich záložníci slavili úspěchy. Po cestě k cílovým oběžnicím či před splněním vědeckých úkolů pak už ke ztrátě žádného automatu nedošlo. 

Kosmická plavidla Mariner byla relativně malá a levná – hmotnost jednoho „kusu“ stěží překročila 0,5 t (bez paliva v nádržích). Příprava každé sondy zabrala pár let, nicméně po stejnou dobu pak mohl robotický průzkumník fungovat v meziplanetárním prostoru (rekord projektu pokořil automat pracující ve vesmíru tři roky). Každé zařízení neslo solární panely a talířovitou anténu směřující k Zemi, a samozřejmě také sestavu vědeckých aparatur. Některé z nich, například kamery, musely mít „výhled“ přímo na zkoumanou planetu, jiné, jako třeba detektory magnetického pole či energeticky nabitých částic, nikoliv. 

Mariner 2 u Venuše

Dvaadvacátého července 1962 vypustily Spojené státy premiérovou misi Mariner 1 k Venuši. Raketa vzlétla ze startovací rampy a zamířila k letnímu nebi, došlo však přesně k tomu, čeho se tvůrci obávali a proč měli v záloze druhý stroj: Atlas se během stoupání výrazně vychýlil z kurzu a Mariner 1 zanikl. Na svou šanci už ovšem netrpělivě čekala zmíněná „dvojka“, která přišla na řadu za několik týdnů. Tentokrát se start podařil a Mariner 2 mohl o tři a půl měsíce později, ještě před koncem roku 1962, jako první stroj vytvořený lidskou rukou podat svědectví z průletu kolem Venuše. 

I přes poměrně primitivní vědeckou výbavu dokázal například houževnatý průzkumník zjistit, že povrch planety sužují extrémně vysoké teploty a halí jej neprostupná atmosféra, a navíc že jeden den na Venuši trvá asi 243 dnů pozemských, tedy déle než celý tamní rok! Sonda však nezahálela ani během cesty k cíli. Měřila například intenzitu slunečního větru a sledovala meziplanetární prach, který se na základě jejích zjištění ukázal být vzácnějším artiklem, než jsme předpokládali. Pozornosti automatu neuniklo ani kosmické záření ze zdrojů mimo Sluneční soustavu. 

Průlet kolem Marsu 

Při pokusu o první cestu k rudé planetě se historie opakovala. Pátého listopadu 1964 byl vypuštěn Atlas s Marinerem 3. Během vzletu se však od horní části rakety neoddělil aerodynamický kryt nákladu, který přitom už pár minut po startu po průletu hustými vrstvami atmosféry představuje zbytečnou zátěž. Nosič byl tudíž příliš těžký, než aby dosáhl požadované dráhy, a mise selhala. 

Ovšem i tentokrát čekal v montážní hale další automat – Mariner 4. A za pouhých osm měsíců se 14. července 1965 stal po vzoru předchozí expedice k Venuši první pozemskou sondou, jež proletěla kolem Marsu! Stroj minul planetu o pouhých 10 000 km (pohyboval se výrazně blíž než „dvojka“ v případě Venuše), poslal nám 21 kvalitních fotografií jejího povrchu, změřil její magnetické pole a v rychlosti prozkoumal také atmosféru. Sonda odvedla skvělou práci, přesto její data vědce víceméně zklamala – lépe řečeno je zklamal samotný Mars. 

Dokončení: Program Mariner: První kroky k Merkuru, Venuši a Marsu (2.)

Jeho magnetické pole bylo totiž podle měření velice slabé a atmosféra řídká, přičemž však oba tyto faktory hrají velmi důležitou roli při potenciálním vzniku života. Ani snímky povrchu neukázaly nic vzrušujícího, jen pustý, krátery zbrázděný svět. Naše představy o tajemném Marsu se rozplynuly a zdálo se, že rudá planeta není o nic zajímavější než Měsíc. Ještě však neměl být všem dnům konec!

V minulém díle jste se dozveděli o Steveu Balesovi, který svým pohotovým rozhodnutím zachránil misi Apollo 11. Byl jedním z tisíců lidí, kteří měli program Apollo na starost. Jedněmi z takových byli i Clancy Hatleberg nebo Richard Underwood.

Clancy Hatleberg: Ten, který vylovil astronauty z vln

Armádní potápěč Clancy Hatleberg se na jaře 1969 vrátil z další kampaně ve Vietnamu. Na letadlové lodi Hornet na něj ovšem čekala jiná velká výzva: byl jmenován do skupiny určené k záchraně astronautů po přistání. Zatímco veřejnost zmíněný manévr vnímá už jen jako nezbytnou a jednoduchou rutinu na závěr mise, ve skutečnosti tomu tak není. Může se pokazit tisíc věcí, jak ukazuje třeba případ vesmírného plavidla Mercury Liberty Bell 7, které šlo po přistání ke dnu, přičemž se Gus Grissom málem utopil. 

Velitelský modul Apollo se na širém moři choval jako malá plachetnice a klouzal po vlnách různými směry: zastavit jej a dostat astronauty bezpečně ven představovalo i za ideálního počasí velkou výzvu. Původní plán přitom počítal s vyzvednutím Apolla i s posádkou na palubu letadlové lodi, kde by pak astronauti prošli speciálním rukávem do karanténního modulu. Panovala totiž obava, aby na Zemi nezavlekli nějaké nebezpečné viry nebo bakterie. Jenže uvedený scénář nebylo možné realizovat, protože Apollo doznalo po požáru v lednu 1967 značných změn a jeho hmotnost výrazně vzrostla. Vyzvednout jej na palubu letadlové lodi by tudíž bylo obtížné, proto ho nejprve musela opustit posádka – a právě to měl zajistit Clancy Hatleberg.

Jsou venku!

Když skončil první nácvik v zátoce u San Franciska, prohlásil, že nyní jsou na vše připraveni. Zkušenější kolegové, kteří už s NASA spolupracovali, se však jen zasmáli: „Zapomeň na to. Teď budeme cvičit každý den až do chvíle, kdy astronauty vylovíme.“ „Pochopil jsem, jak vážně NASA celý projekt bere,“ vzpomínal Hatleberg. „Po akci se nás vždy ptali na jakoukoliv drobnost, jež by mohla celou proceduru vylepšit. Rozebíral se každý detail, který se nepovedl. Dělali jsme denně totéž, často i dvakrát, a jednou týdně se konalo noční cvičení.“

Nakonec nadešel den D. Jako první seskočil z vrtulníku k Apollu 11 potápěč John Wolfram, načež upevnil k modulu kotvu, aby se ve vlnách nepohyboval. Následovali jej Mike Mallory a Wes Chesser, kteří k vesmírnému plavidlu připevnili nafukovací límec jako prevenci proti potopení a připravili dvojici nafukovacích člunů. Nakonec skočil Clancy Hatleberg, jemuž poté shodili vak se čtyřmi ochrannými obleky BIG (Biological Isolation Garments): jeden měl plynovou masku upravenou na filtrování vdechovaného vzduchu, tři na vzduch vydechovaný – a ty byly určeny pro astronauty.

Mallory, Chesser a Wolfram se následně vzdálili na třicet metrů: dost na to, aby je nezasáhla potenciální infekce, ale zároveň tak blízko, aby byli kdykoliv po ruce v případě potíží. Hatleberg osaměl u Apolla 11, následně se průlez otevřel a on vhodil dovnitř tři obleky BIG. Po pěti minutách posádka signalizovala, že je připravena. První vystoupil Edwin Aldrin, načež jej Hatleberg postříkal dezinfekcí a totéž provedl se znovu uzavřeným průlezem. Astronaut se pokusil něco říct, ale Hatleberg mu nerozuměl. Slyšel jen jakési „mumly-mumly“. Armáda má přitom pravidlo: pokud nerozumíš, zopakuj alespoň to, čemu rozumíš. Proto zařval to, co slyšel: „Mumly-mumly!“ Aldrin pochopil, že se nedomluví, a odmlčel se. Po něm loď opustil Michael Collins a nakonec i Neil Armstrong.

Nezamčený průlez

Do celé pečlivě připravené choreografie se však přece jen vloudila chybička, protože Armstrong po sobě zapomněl nastavit zámek dveří tak, aby je bylo možné opět zavřít. Hatleberg se o to několikrát pokusil, ale neúspěšně – jenže loď měla zůstat hermeticky uzavřená. Potápěč přitom netušil, jak se zámek na dveřích obsluhuje, a s astronauty se domluvit nemohl. Collins ovšem rychle pochopil, co se stalo: naklonil se z člunu, zámek odemkl a průlez se podařilo uzavřít.

Při třicátém výročí letu Apolla 11 se Hatleberg setkal na palubě letadlové lodi Hornet – nyní již přebudované na muzeum – s Aldrinem. A tehdy se ho zeptal, co to po přistání pronesl. „Zatraceně, už si nevzpomínám. Možná že bych bral trochu čerstvého vzduchu.“ Nikdy se tak nedozvíme, co řekla první posádka po návratu z Měsíce prvnímu pozemšťanovi, s nímž se na rodné planetě setkala.

Richard Underwood: Případ zachráněných fotografií

Jak jsme již naznačili, NASA se bála zavlečení mimozemských organismů na naši planetu, a tak vypracovala poměrně přísné postupy biologické ochrany (které přesto trpěly jistými nedostatky). Zároveň však chtěla mít co nejdříve k dispozici kvalitní fotografie a odmítala čekat, až projdou nezbytnou karanténou. Proto se dva roky hledal efektivní způsob, jak film dezinfikovat. Nakonec se zjistilo, že při určité teplotě lze použít plynný etylen. Technici pak k tomuto účelu pod vedením hlavního fotografa NASA Richarda Underwooda vyvinuli speciální zařízení. 

Těsně před přistáním Apolla 11 se Underwood rozhodl udělat mimo plán ještě jeden test, přestože to jeho kolegové považovali za zbytečné. On však trval na svém. Když pak zařízení po provedení dezinfekce otevřeli, zděsili se: našli v něm jen špinavou rozteklou hmotu – etylen se totiž vysrážel, nakapal na film a zničil jej. Bylo proto nutné dovnitř rychle přidat stříšku, která filmový materiál chránila. Kdyby Underwood na testu netrval, s velkou pravděpodobností bychom o všechny fotografie z legendárního Apolla 11 přišli…

Spojené státy americké představují zemi vytvořenou přistěhovalci. Filozof Thomas Paine, jeden z hlavních ideologů války za nezávislost, se na jejím počátku o Americe vyjadřoval jako o útočišti milovníků občanské a náboženské svobody z celého světa. Podobně kosmopolitní představy můžeme sledovat i později, kdy začínala „velká migrace“ přes Atlantik, na jejíž vlně se do USA dostaly desítky milionů Evropanů. 

Literát a přírodovědec Samuel Goodrich v roce 1841 napsal: „Naše kopce, údolí a řeky se rozkládají od oceánu k oceánu, obepínajíce celý kontinent Nového světa. A nad touto bohatou a nedozírnou oblastí rozprostřela Prozřetelnost ovzduší svobody. Nechme tyto ubohé trpící přijít a svobodně jej dýchat. Nechť je naše vlast útočištěm pro utlačované všech zemí.“ Uvedený optimistický pohled měl však vážné konkurenty. 

Strach z katolické konspirace

Především od 40. let 19. století, kdy se USA staly cílem masového irského exodu, se začala výrazně projevovat opačná tendence. Její podstatnou složku tvořil pocit ohrožení ze strany katolíků, na něž američtí protestanti pohlíželi jako na agenty papežské despocie, podkopávající základy americké republiky. Dnes se nám to může zdát k neuvěření, ale tyto paranoidní představy byly skutečně rozšířené. Nikoliv náhodou se za jeden z mezníků v amerických dějinách považuje zvolení katolíka Johna F. Kennedyho do Bílého domu. 

K velkým odpůrcům katolíků náležel kupříkladu vynálezce Samuel Morse, jenž dokonce v roce 1836 kandidoval s protipřistěhovaleckým programem na starostu New Yorku. Kromě jiného sepsal pod pseudonymem Brutus pamflet nazvaný „Zahraniční konspirace proti svobodám Spojených států“: Svoje spoluobčany v něm varoval, že katolický útok již začal prostřednictvím „papeženeckých“ misionářů. 

Nejlepší kniha po Bibli

Nejvlivnějším protikatolickým počinem se ovšem stalo dílko, jehož oficiální autorkou byla Kanaďanka Maria Monková. Veleúspěšný spisek „Děsivá odhalení Marie Monkové“ líčil šokující sexuální poměry v klášteře a udržel si popularitu navzdory rychlému vyvrácení smyšlenek, jimiž se hemžil. Údajně mělo jít o nejprodávanější publikaci 19. století na americké půdě s výjimkou Bible.

Přestože ústava Spojených států chrání svobodu vyznání, přerostly občas antipatie vůči katolictví v násilnosti. Nejhorší příklad představují bouře ve Filadelfii v roce 1844, kdy došlo k vypálení dvou kostelů a ke zranění, či dokonce zabití desítek lidí. Vedle náboženské odlišnosti viděli nativisté (odpůrci přistěhovalců) nebezpečí také v politickém radikalismu imigrantů, hlavně kvůli socialistům a někdejším účastníkům evropských revolucí z let 1848–1849. Navíc hrály roli obavy z konkurence na pracovním trhu, přestože USA tehdy neustále geograficky rostly a poptávka po levné pracovní síle tvořila součást raketového vzestupu amerického hospodářství. 

Nic nevím

Není divu, že se nativisté angažovali i politicky. V půlce 19. století neslo tuto neblahou pochodeň hnutí „know-nothing“ (v překladu „nic nevím“). Neobvyklý název vznikl kvůli tajnému charakteru nativistických spolků. Pokud byli jejich příslušníci dotazováni na svoje členství, měli odpovídat, že o ničem nevědí. V roce 1855 zformovali stranu nazvanou American Party, která nakrátko dosáhla velkého vlivu. 

Budoucí prezident Abraham Lincoln o nich tehdy napsal v dopise příteli: „Jako národ jsme začali prohlášením, že ‚všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni‘. V praxi to čteme ‚všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni kromě černochů‘. Jestli se know-nothingové dostanou k moci, bude se to číst ‚všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni kromě černochů, přistěhovalců a katolíků‘. Pokud by k tomu došlo, dal bych přednost emigraci do země, kde nepředstírají lásku ke svobodě – například do Ruska.“

Povznést na vyšší úroveň 

Nativismus nepramenil pouze z xenofobie, ale do jisté míry také z představy o americkém občanovi. Jestliže republikánské zřízení vyžadovalo jedince inteligentní a zodpovědné, potom nevzdělaní imigranti, přinášející z domovských monarchií odlišné hodnoty, znamenali hrozbu. Tolik alespoň zjednodušující pohled know-nothingů a jim podobných. 

Zároveň ovšem z této teorie vyplývalo, že přistěhovalce bylo možné vzdělat a „povznést na vyšší úroveň“, aby se stali prospěšnými občany. Lze tak vysvětlit, proč k typickým požadavkům nativistů patřilo zavedení 21leté lhůty na přidělení amerického občanství. Pokud rodilému Američanovi trvalo 21 let, než se stal plnoprávným členem společnosti, byla to podle nich nutná lhůta i pro imigranty. Logika zde pochopitelně pokulhávala, protože dospělý přistěhovalec již nemusel procházet dětstvím ani pubertou.

V průběhu 19. století se odehrál znepokojivý proces: Od kritiky výchovy a zvyklostí zámořských imigrantů dospívali mnozí nativisté k představě o jejich biologické méněcennosti. Zde ležel základ přistěhovaleckých omezení, od protičínského zákona z roku 1882 až po tvrdé kvóty z 20. let 20. století, které stanovily přísné limity i na počty příchozích z Československa.

Dokončení: Osudy českých imigrantů v USA: Česká peleš ta je zdrojem nákazy morové

Mimořádně špatnou image získali Irové, jimž xenofobové v Americe přisuzovali opičí vizáž, vrozené sklony k alkoholismu a podobně. Stali se tak první etnickou skupinou, kterou již údajně nemohla změnit ani amerikanizace. Lepší pověsti se těšili Němci, obecně pokládaní za zručné a pracovité.

Rozloha bezmála 40 hektarů, kolem 800 obchodů, na 1 500 lidí, kteří tu pracují. Bývalý masokombinát a drůbežárna na periferii Prahy se staly místem, kde už od roku 1999 bije srdce české vietnamské komunity. Pojmenování „Sapa“ získal obří areál podle obce ležící nedaleko nejvyšší hory Vietnamu, třítisícovky Fan Si Pan. 

Práce jako priorita 

Denní tisk zakoupený ve zdejší trafice působí na našince možná trochu zvláštně – vedle obrázků českých politiků se v něm totiž objevují popisky a texty ve vietnamštině. Četbou těchto novin zahajují místní lidé den. A také ranní kávou z PET láhve, koupenou u prodavače přímo na ulici. Doplňuje se sladkou zahuštěnou kávou, která činí z nápoje kalorickou bombu. 

Ještě před začátkem pracovní doby odvedou rodiče své ratolesti do místní školky, kde se dětem věnují od devíti ráno do sedmi do večera. Pracovní nasazení vietnamských spoluobčanů je intenzivní a vyzvednout si potomky ve čtyři odpoledne nebo dřív tu nepřipadá v úvahu.

Vietnamsky i česky 

S dětmi se ve školce hovoří vietnamsky a dvakrát týdně dochází učitelka češtiny. Pro starší děti už je však čeština jazykem číslo jedna. Pracovní vytížení rodičů je tak velké, že se s ratolestmi nestíhají příliš vídat. Pak se stává, že malí Vietnamci rodný jazyk zapomenou a nedomluví se s vlastními rodiči, kteří zas neumějí česky. 

Na ty, kteří češtinu nezvládli ani za roky pobytu, lze v tržnici narazit na každém rohu, například v kadeřnictví. Ostříhání tam stojí dvě stě korun a samozřejmostí je masáž hlavy spojená s poležením na speciálním mycím lůžku. Švadlena, opravář obuvi, kosmetika – obchůdek nebo služba se nachází doslova v každé skulince gigantického prostoru. Nejvíc je tu obchodů s oblečením, laciné oděvy už ovšem v poslední době „netáhnou“ – nejčastěji dnes lidé přijíždějí kvůli potravinám. 

Letenka nebo svatba 

Centrální náměstí Sapy obklopují úřady, které zajišťují leccos – povolení k pobytu, pojištění, daňové poradenství i advokátní služby. Můžete si tu pořídit letenku do Vietnamu, ale také svatební šaty. Vlastně není důvod brány Sapy opouštět. Území žije i společensky: V jedné z větších restaurací se konají akce jako oslava vietnamského nového roku, ale především svatby. Zmíněný sál jich zažil už bezpočet a vždycky jde o bujaré události se stovkami hostů. Pohřby a chvíle duchovního rozjímání se odehrávají o pár desítek metrů dál, v buddhistické svatyni. Na její zadní stěně se nacházejí obrázky mrtvých, pod nimi vždy hoří svíčky. Dny úmrtí slaví pozůstalí stejně intenzivně jako narozeniny: Mše trvají i čtyři hodiny a vydržet klečet na polštářku vyžaduje cvik. 

Polévka versus lehké děvče

Kolem poledne se všichni přesouvají do restaurací na oběd. Nejvíc je v kurzu tradiční polévka, kterou Češi suverénně a bez obav vyslovují „fo“. Ve vietnamštině však zmíněný termín značí lehkou děvu – správné slovo zní spíš jako charakteristickým tónem zazpívané „fh“. 

Sapa měla divokou minulost – dvakrát málem shořela a léta platila za uzavřený areál, kde se děje ledacos. Dnes je všechno jinak: Případné požáry zlikviduje hasičská tatrovka, a kdyby někdo chtěl poznat „malou Hanoj“ do detailu, pravidelně se tam konají komentované prohlídky. 

Levharti obláčkoví patří mezi nejvzácnější kočkovité šelmy na světě. Zároveň se jen velmi obtížně množí v zajetí. ZOO Nashville v americkém státě Tennessee si teď ale připsalo cenný úspěch, díky němuž teď mají levharti obláčkoví lepší vyhlídky na budoucnost.

Zatím nepojmenovaný sameček je prvním levhartem obláčkovým, který se narodil po umělém oplodnění zmrazeným a opětovně rozmrazeným spermatem. Jeho narození se stalo významným milníkem ve snahách o záchranu tohoto ohroženého druhu.

Matkou mláděte je samice Tula ze ZOO Nashville, jeho otcem a dárcem zmrazeného spermatu se stal samec ze Smithsonovské národní ZOO jménem Hannibal.

TIP: Pandám se blýská na lepší časy: Už nepatří mezi kriticky ohrožené druhy

Levharti obláčkoví jsou sice ve většině zemí chránění, ale lidé je často loví kvůli krásné kožešině a nápadným špičákům, kterým je přisuzována kouzelná moc. Ve volné přírodě jich dnes přežívá méně než deset tisíc a jejich počet se neustále snižuje. Umělé oplodňování by jim mohlo pomoct.

Moherské útesy se nacházejí na západním pobřeží Irska a jsou považovány za nejkrásnější pobřežní úsek v západní Evropě. V místě nazvaném Hag's Head se hrana útesů zvedá 120 metrů nad hladinu oceánu a maximální výšky 214 metrů dosahuje o osm kilometrů dál, poblíž O'Brienovy věže. Z této kamenné stavby je možné za jasného počasí jako na dlani vidět například deset kilometrů vzdálené Aranské ostrovy nebo kopce a údolí národního parku Connemara, který je odtud šedesát kilometrů daleko.

TIP: Ekvádorská příroda na rozhraní aneb Ráj s ropnými vrty

Útesy jsou složené převážně z břidlice a pískovce přičemž ty nejstarší skály najdete u úpatí celého útvaru. Na útesech žije i velké množství živočichů, především ptáků, jejichž počty jsou odhadovány na zhruba 30 000 a reprezentují asi 20 různých druhů. Jedněmi z nejvýraznějších jsou papuchalci ploskozobí, kteří ve velkých koloniích obývají izolované části útesu a malý Kozí ostrov (Goat Island). Kromě nich tady žijí například také racci, alkouni, kormoráni nebo krkavci.

Trend vývoje v tomto období udávala anglosaská oblast. Zrušení základních právních a ekonomických překážek volného tiskového podnikání v Anglii se odrazilo zvýšením počtu novinových titulů z 500 na počátku 19. století na více než 2 600 v roce 1850. Ještě rychleji se rozvíjel tisk v USA – z 260 titulů v roce 1810 na 4 500 po polovině století.

Publikum se rozšiřuje

Noviny se mohly obracet na nevyčerpatelné zdroje nových čtenářských skupin v rychle rostoucích městech, které průmyslová revoluce vybavila nezbytnou kvalifikací. Ve střední Evropě se podíl gramotného obyvatelstva zvýšil z 10 % v roce 1770 na 25 % v roce 1830. V Anglii v roce 1835 získávalo alespoň elementární vzdělání 83 % všech dětí a celková úroveň gramotnosti dosáhla 60 %.

Zájem o populární literaturu, patrný již koncem 18. století, získal dodatečný impuls s nástupem lidových a „šestákových“ románů vydávaných v masových nákladech a stále častěji ve formě seriálů. Kolem poloviny století vycházely populární romány v Anglii nákladem až 100 000 výtisků. Ve všech zemích se rychle rozvíjely nové knihovny a čtenářské spolky. Potenciální publikum novin se ze všech těchto důvodů rozšiřovalo a poskytovalo solidní záruku komerční úspěšnosti tiskového podnikání.

Dříve než denní tisk se však nové příležitosti chopily nedělníky. Pro lidového čtenáře byl nedělní tisk cenově dostupnější a týdenní periodicita lépe vystihovala skutečné časové možnosti i zvyklosti čtenářů. Náklad nedělního tisku a populárních rodinných týdeníků si proto udržoval předstih před výší nákladu deníků a jeho obsah z velké míry určoval vývoj čtenářského vkusu a zálib.  Většina nedělních listů se soustřeďovala se na zábavný materiál, místní klepy, populárně naučnou tematiku apod. Ohlas tohoto pojetí pak zpětně ovlivňoval obsahové zaměření vznikajícího masového denního tisku.

Na vlně průmyslové revoluce

Pod vlivem průmyslové revoluce se dala do pohybu technika tisku, výroba tiskařských barev a papíru. Od dvacátých let 19. století pak technický rozvoj dokonce předbíhal aktuální potřeby jednotlivých listů. Königův rychlolis poháněný parním strojem produkoval v roce 1820 zhruba 1 500 výtisků za hodinu, po vylepšení se jeho výkon zvedl na 5 000 výtisků za hodinu v roce 1827 a další zdokonalení přinesl v roce 1831 dvouobrátkový lis francouzského vynálezce Gaveauxe. První americké listy s masovými náklady využívaly koncem třicátých let Königových rychlolisů upravených Napierem a zvětšených Hoem, který v roce 1846 představil první rotačku, schopnou produkovat 20 000 archů novin za hodinu.

Zdokonalila se rovněž metoda přísunu papíru do tiskařských strojů a rozvíjelo se i technické řešení novinové sazby. Obdobnou revolucí procházela výroba papíru, která se navíc promítala snížením ceny. Nástup železnice a rychlé rozšiřování železniční sítě umožnilo snadnou a levnou dopravu novin z jednotlivých metropolí do dalších oblastí země a venkovský tisk se musel začít vyrovnávat s konkurencí zavedených listů z hlavních měst. Rychle se zlepšovaly i možnosti komunikace a předávání zpráv.

Otázka je složitější, než se zdá. To, jak vyhodnotíme „barevný vzhled“ nějakého tělesa, totiž nezávisí jen na jeho objektivně popsatelných spektrálních vlastnostech, ale také na fyziologických vlastnostech lidského oka (jež mohou být značně individuální) a rovněž na životní zkušenosti daného pozorovatele. Ostatně, barevné vnímání světa je i terčem některých přiléhavých vtipů: Tam, kde ženy rozlišují lososovou či levandulovou, vidí muži jednoduše růžovou a fialovou. 

V případě naší hvězdy je však situace o něco jednodušší. Sluneční záření lze popsat v prvním přiblížení jako záření idealizovaného tělesa, jež se matematicky vyjadřuje pomocí Planckova zákona. Ten popisuje rozložení energie ve spektru pro tělesa zářící tepelným zářením a je jedinečnou funkcí teploty tělesa. Navíc jde o funkci s jedním maximem, jež se podle teploty též posouvá: Teplejší objekty mají maximum vyzařování spíš v modré oblasti spektra, zatímco maximum záření chladnějších těles se posouvá do oblasti červené. 

Slunce s povrchovou teplotou 6 000 K má vyzařovací maximum kolem 550 nm, tedy ve žlutozelené oblasti barevného vnímání. Vzhledem k planckovské křivce, která je nesymetrická, však naše hvězda celkově víc září v „červenější“ oblasti než v „modřejší“, což by odpovídalo vyzařovacímu maximu. Navíc modré světlo účinněji rozptyluje zemská atmosféra. Ve výsledku tedy vzhled sluneční koule hodnotíme jako žlutý.