Čtenářská amnestie se osvědčila jako zaručený způsob, jak dostat zpátky do knihoven výtisky, za jejichž příliš dlouhou zápůjčku hrozí značná pokuta. Když ovšem začátkem tohoto roku vyhlásila veřejná knihovna v San Francisku beztrestnost, zcela jistě nečekala, že se do jejího inventáře vrátí kniha, která byla nezvěstná sto let.

Dílko – nesoucí poněkud ironický název 40 Minutes Late neboli Čtyřicetiminutové zpoždění – si před sto lety vypůjčila Phoebe Marsh Dickenson Webbová, bohužel však zemřela dřív, než jej stihla vrátit.

Její pravnoučata sice svazek o osmdesát let později objevila, nicméně pokud by jim knihovna vyměřila odpovídající pokutu, šlo by v přepočtu o sedmdesát tisíc korun – a tak se k vracení nikdo neměl. Po letošní amnestii se ovšem pozůstalí osmělili a kniha nakonec doputovala zpět na své místo.

Půjčky si ochotně bereme zejména v souvislosti s pořízením nebo výstavbou nového bydlení. Pozadu ale nezůstávají ani klasické spotřebitelské úvěry, které se na celkovém počtu dlužníků podílejí zhruba 60 procenty. Drtivá většina z těchto úvěrů představuje rychlé půjčky ihned na účet. Většinou jsou to menší částky na krytí finančních nedostatků před výplatou.

Jako první míříme do banky

Asi jste se i vy kolikrát dostali do situace, z níž vás mohla „vysekat“ pouze finanční pomoc v podobě půjčky. A protože jste nechtěli žádat peníze od známých nebo přátel, rozhodli jste se požádat o pomoc banku nebo nebankovní instituci. V prvním případě jste ale možná mohli narazit na určitou neochotu ze strany bankovního úředníka, který vaši žádost smetl ze stolu. Důvodů mohl mít rovnou několik:

• Nedostatečná bonita žadatele
• Klient je pro banku příliš rizikový
• Záznam v některém z registrů
• Nízký nebo neexistující plat žadatele
• Pracovní smlouva na dobu určitou
• Žadatel je ve výpovědní nebo zkušební lhůtě

Půjčujeme si nejčastěji na začátku týdne

Pokud nám banka nepůjčí, hledáme řešení v podobě nebankovních půjček. O ty nejčastěji žádáme hned po víkendu. Pokud se na účtu v pondělí neobjeví očekávaná výplata od zaměstnavatele, máme tendenci sjednávat si online půjčky před výplatou, které nám mají pomoci překlenout nepříznivé období do připsání peněz na bankovní účet. Ze statistik také vyplývá, že čím blíže jsme k víkendu, tím méně půjček si bereme. Poskytovatele těchto úvěrů pak zažívají žně zejména před Vánoci. Bohužel ovšem platí, že půjčky sjednané v prosinci splácíme ještě na jaře.

O jaké produkty máme nejvíce zájem?

1. Půjčka před výplatou (Půjčkomat, Zonky)
2. Půjčka bez registru (Hyper půjčka, Čínská půjčka)
3. Půjčka bez doložení příjmu (Creditportal, Kredito24)
4. Půjčka bez ručitele a zástavy (např. Zaimo, FerratumBank)
5. Půjčka ihned na účet (Profi Credit, Home Credit)
6. Půjčka v hotovosti (Tommy Stachi, Provident)

Nejčastěji si půjčky berou Petrové a lidé z Moravskoslezského kraje

Pokud bychom se na skupinu dlužníků podívali ještě detailněji, pak dojdeme k závěru, že nejvíce půjček si berou Petrové, Jirkové a Jany, osoby narozené ve znamení Býka a lidé bydlící na území Moravskoslezského, Středočeského a Ústeckého kraje. Naopak nejlépe na tom jsou Váhy a lidé z Karlovarského kraje a Vysočiny.

Potřebujete půjčku? Porovnejte jednotlivé produkty na stránce Hyperfinance a vyberte si tu nejvýhodnější!

Představitelé NASA a významní vědci před pár hodinami oznámili zásadní objev. U ultrachladného červeného trpaslíka TRAPPIST-1 se podle vědců nachází 7 planet velikostí podobných Zemi. Tři z těchto planet navíc leží v takzvané obyvatelné zóně.

Historický objev si připsal mezinárodní tým odborníků, který vedl Michaël Gillon z belgické Univerzity v Lutychu. Použili k tomu vesmírný infrateleskop Spitzer, a také pozemní teleskopy, včetně teleskopu TRAPPIST-South v Chile.

Planety TRAPPIST-1

TRAPPIST-1 je na hvězdné poměry opravdu drobnou stálicí s hmotností jen asi 8 % Slunce. Svou velikostí sotva převyšuje planetu Jupiter. Proto je – i přes svou relativní blízkost – na obloze jen velmi slabou hvězdičkou, která leží v souhvězdí Vodnáře.

„Trpasličí hvězdy, jako je TRAPPIST-1, vydávají podstatně méně energie než Slunce. Pokud na povrchu planet v takovém systému má existovat kapalná voda, musejí obíhat na mnohem bližších oběžných drahách, než v případě Sluneční soustavy. Naštěstí se zdá, že právě takovou kompaktní konfiguraci systému máme před sebou v případě hvězdy TRAPPIST-1,“ vysvětluje jeden ze spoluautorů studie Amaury Triaud.

Členové týmu z pozorování odvodili, že všechny nalezené planety systému jsou svou velikostí podobné Zemi a Venuši, nebo jen o málo menší. Z odhadované hustoty vyplývá, že přinejmenším šest vnitřních planet jsou kamenná tělesa.

Kapalná voda a možná i oceány

Oběžné dráhy těchto planet nejsou o mnoho větší než orbity velkých měsíců planety Jupiter a jsou tedy mnohem menší než oběžná dráha Merkuru kolem Slunce. Malá velikost mateřské hvězdy TRAPPIST-1 a její nízká povrchová teplota způsobují, že množství energie dopadající na povrch takto blízkých planet je srovnatelné s vnitřními planetami Sluneční soustavy. Planety TRAPPIST-1c, TRAPPIST-1d a TRAPPIST-1f dostávají od své hvězdy podobné množství energie jako Venuše, Země a Mars. Kapalná voda by ale podle vědců mohla být za určitých okolností na všech sedmi planetách. 

Nejbližší planeta u trpaslíka, TRAPPIST-1b, oběhne hvězdu jednou za 1,51 dne, nejvzdálenější TRAPPIST-1h dokončí oběh jednou za 20 dní.

TIP: U červeného trpaslíka TRAPPIST-1 obíhají dvě kamenné planety s atmosférou

Vědci již v současnosti využívají kosmický dalekohled HST k pátrání po atmosférách planet. Člen týmu Emmanuël Jehin je přesvědčen, že s příští generací přístrojů, například pomocí dalekohledu ESO/ELT nebo kosmického teleskopu JWST, budeme schopni již brzy pátrat po vodě a dokonce důkazech existence života na planetách v systému TRAPPIST-1.

Nevyšší průměrnou délkou života se v roce 2010 mohly pochlubit japonské ženy (86,66 roku), následované Francouzkami, Španělkami a Švýcarkami. U mužů dosáhli nejvyššího průměrného věku Australané (80,1), následovaní Švýcary, Švédy a Japonci. Češky se v roce 2010 dožily v průměru 80,63 roku a muži 74,36 roku.

Předpověď pro rok 2030 připisuje prvenství mezi ženami dámám z Jižní Koreje, u nichž vědci předpovídají průměrnou dobu dožití 90,82 roku. Během 20 let se průměrný věk Jihokorejek prodlouží o 6,59 roku. Také u mužů se čeká, že nejvyšší dobu dožití budou mít obyvatelé Jižní Koreje – badatelé jim predikují průměr 84,07 roku, což bude o téměř 7 let více než v roce 2010.

TIP: Tikající populační exploze: Jak bude vypadat světová populace za 50 let

Polepšit si mají i obyvatelé Česka – ženy by se měly v roce 2030 dožívat v průměru 84,42 roku a muži 79,51 roku. V případě žen jde o prodloužení života o necelé 4 roky, u mužů dokonce o více než 5 let.

U města Naica v severním Mexiku se 300 metrů pod zemí nachází Jeskyně krystalů (ve španělštině Cueva de los Cristales). Tato jeskyně je plná gigantických krystalů sádrovce, z nichž některé náležejí k největším přirozeným krystalům na světě.

TIP: Bakterie izolované v podzemí miliony let jsou rezistentní vůči 18 antibiotikům

Vědci ke svému překvapení z těchto podzemních krystalů izolovali mikroby. Prý nejde o kontaminaci. Bakterie a archaea se do drobných prasklin a nerovností v krystalech dostaly zřejmě před desítkami tisíc let a podařilo se jim udržet naživu. Badatelé dokázali objevené mikroorganismy probudit k životu, a také přečíst jejich DNA. Podle prvních informací se zdá, že jejich genomy jsou dost výjimečné. 

Jako velmi vhodné místo pro solární panely se nabízejí okna. Vyrobit průhledné solární panely, které by mohly nahradit dnešní tabulky skla a přitom byly komerčně zajímavé, ale není snadné.

TIP: Tesla představila nové solární střechy: Pokryjí 100 procent spotřeby domu

Průlom by teď mohly přinést nanočástice křemíku, díky nimž by se solární okna mohla konečně prosadit na trhu. Vědcům se povedlo vyrobit krystaly křemíku o délce pár nanometrů, jejichž optické vlastnosti jsou pro solární okna přímo ideální.

Nanočástice křemíku tvoří zařízení, které se jmenuje luminiscentní solární koncentrátor. To je klíčová součást solárního okna, jejímž úkolem je sbírat sluneční záření a koncentrovat ho do krajů okna, kde jsou umístěny malé solární články. Nanočástice křemíku mají velkou výhodu v tom, že křemík je snadno dostupný a netoxický.

Často se říká se, že co je malé, to je hezké. O nejmenších velehorách na světě, na které jsou často pasovány Vysoké Tatry, platí toto pořekadlo doslova. Nedosahují sice závratných výšek dalekého Himálaje, těžko se mohou srovnávat i s Alpami, ale na docela malém prostoru tam najdete téměř vše, co činí z hor velehory – skalnaté štíty, hluboké doliny i malebná zákoutí se stříbrnými stužkami vodopádů a zčeřenou hladinou horských ples.

Vápencové předpolí žulových štítů

Ti, kdo Tatry někdy navštívili, se určitě nebudou divit, že obě strany velehor – rozsáhlejší slovenská i severní polská – byly už v polovině minulého století vyhlášeny národními parky. Nejvyšší i nejznámější tatranské vrcholky, například Gerlachovský štít (2 655 m), Lomnický štít, Rysy, Kriváň a další, jsou tvořeny pradávnými vyvřelinami, zejména žulou, snad ještě působivější je však sněhově bílé vápencové či dolomitové „předpolí“ Vysokých Tater.

Ostatně, obdobnou tvářností se vyznačuje i většina ostatních evropských velehor, včetně Alp, kde geografové vymezili Severní a Jižní vápencové Alpy. Jejich součástí jsou třeba italské Dolomity, vyznačující se divokou krásou rozeklaných horských štítů.

Skalka na Sivém vrchu

Dolomity mají v Evropě jen několik srovnatelných obdob a k jejich atraktivním miniaturám můžeme počítat i poněkud odlehlé a proto i méně navštěvované západní okraje Tatranského národního parku. Tam vystupuje jeden z nejkrásnějších slovenských vrcholků, 1805 metrů vysoký Sivý vrch. Jeho návštěva bývá spojována s vysokohorským přechodem hlavního hřebene Západních Tater a proslulých Roháčů, z podhůří je tam nejblíže od sedla Húty na frekventované silnici z Liptovského Mikuláše do rázovité obce Zuberec. Turistická trasa se vine přes skalnaté „balkóny“, které vyčnívají nad lesní porosty a nabízejí nádherné výhledy přes údolí Oravy a Váhu na okolní horské partie.

Nejčlenitější části Sivého vrchu se říká Radové skály. Horský hřbet je tam rozpolcený mohutnou rozsedlinou, vzniklou postupným odklonem skalních bloků, dílčí dolomitové věže zase zaujmou pitoreskním tvarem. Některé připomínají bizarní postavy či nesouměrné pyramidy, jiné se spíše podobají zkamenělým plamenům či ruinám pohádkových hradů. Vzácností nejsou ani skály proděravělé přírodními okny nebo krasovými dutinami a zrak mnohde přechází nad vpravdě „skalničkářským rájem“ – neobyčejně bohatou květenou. Ta byla hlavním důvodem vyhlášení Sivého vrchu za národní přírodní rezervaci.

Roklí k dalekým pohledům

Téměř totéž jako o Sivém vrchu platí o opačné, východní výspě Tatranského národního parku, kterou tvoří asi 14 kilometrů dlouhý vápencový hřbet Belianských Tater, chráněný ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Jeho rozeklaná bělostná kulisa je nepřehlédnutelná jak z mnoha vysokotatranských vrcholků, tak i z dalekého podhůří. Z ochranářských důvodů je podstatná část této neobyčejně hodnotné horské partie pro veřejnost uzavřena, ale i jediná zdejší turisticky značená cesta, navíc opatřená informačními tabulkami naučné stezky, rozhodně stojí za návštěvu.

Trasa začíná v rázovité podtatranské obci Ždiar a záhy se noří do hluboké rokle Monkovy doliny, zprvu tonoucí v hustých porostech a postupně se rozšiřující mezi vápencovými skalisky se šťavnatými loučkami a pestrobarevnou paletou květů. Vydechnete si až v Širokém sedle na horském hřebeni, kde se za průzračných obzorů rozevře úchvatné panorama Belianských a Vysokých Tater.

Kde tluče srdce Tater

Belianské Tatry ovšem nejsou jen světem oslnivě bílých vápencových skal. Na jejich východním prahu se můžete ponořit do „pohádkové podzemní říše“ – jedné z nejkrásnějších přístupných jeskyní na Slovensku. Jmenuje se Belianská jaskyňa a vstup do ní se otevírá nad lázeňskou osadou Tatranská Kotlina.

Zdejší podzemí má docela zajímavou minulost. Už počátkem 18. století se tady o štěstí pokoušeli zlatokopové, jeskyně byla „oficiálně“ objevena v roce 1881 a o rok později zpřístupněna pro veřejnost. Jako jedna z prvních jeskyní na světě byla už v roce 1896 opatřena elektrickým osvětlením. Také dnes patří k oblíbeným turistickým cílům a každého návštěvníka nadchne jak mohutností podzemních domů, tak krásnou krápníkovou výzdobou s bizarními tvary kamenných záclon, pagod a vodopádů. Jeden zvláště povedený stalaktit nese příznačné pojmenování Srdce Tater.

Pohled jako z letadla

Bělavou krásou vápencových horských partií se vyznačují i mnohé partie na polské straně Tater. Dominantou známého střediska letní i zimní turistiky – města Zakopane – je hora Giewont, považovaná našimi severními sousedy za vrchol vpravdě národní. Váže se k němu řada pověstí, z nichž nejznámější se podobá legendě o bájném nitru středočeského Blaníku. Také v útrobách Giewontu prý podřimují udatní rytíři, připraveni bránit svobodu polské vlasti...

Výstup na Giewont (1 895 metrů) patří k oblíbeným, i když ne zcela lehkým horským túrám ze Zakopaného nebo od horní stanice lanovky na Kasprovém vrchu. Rozeklaná vápencová hora se vyznačuje nádhernými krajinnými partiemi a z vrcholku, zvýrazněného patnáctimetrovým ocelovým křížem, se otevírá úchvatné tatranské panorama a doslova letecký pohled je odtud i na město Zakopane.

Okna do tmy

K pozoruhodným atrakcím polské části Tater patří volně přístupné (tedy bez průvodců) krasové jeskyně na skalnatých svazích v jednom z nejpůvabnějších zdejších údolí – Kosćieliskové dolině. Přístup je tam od parkoviště v osadě Kiry při západních okrajích Zakopaného. Vyznačené odbočky stoupají ke skalním srázům s jeskynními otvory – „okny do říše věčné tmy“.

TIP: Tatry, symfonie noci: Úchvatný časosběrný dokument slovenského filmaře

Vžité představě o zpřístupněném krasovém podzemí se však blíží jen jeskyně Mroźna (Mrazivá), na konci klikaté cesty od vydatných krasových vývěrů Ledového pramene. Je uměle osvětlená a po zaplacení vstupného v ní projdeme asi půl kilometru dlouhým bludištěm na opačnou stranu kopce. Jen tu a tam se jeskynní chodby rozšíří do prostornějších síní, skromně zdobených kamennými vodopády a jinými krápníkovými útvary. Ostatní volně přístupné jeskyně – Mylná, Raptowická a Smocza Jama – se otevírají uprostřed vápencových srázů na protějším svahu Kosćieliskové doliny. Nejsou však opatřeny osvětlením, takže pokud jste si zapomněli vzít baterku či jinou svítilnu, „uvidíte“ v nich jen nefalšovanou jeskynní tmu.

Letadla S-199 si pro jejich nevyzpytatelné chování piloti příliš neoblíbili, ale izraelskému letectvu poskytla možnost postavit se aktivně protivníkům. Přesto je velení považovalo za dočasné řešení a plánovalo nákup letadel typu Spitfire a Mustang. První jmenovaný typ se nacházel ve výzbroji československého letectva a o 30 strojů z jeho stavů projevil Tel Aviv akutní zájem. Českoslovenští představitelé hned na začátku ale tuto možnost zamítli, protože se jednalo o nejlepší letadla, kterými naše letectvo disponovalo.

Předchozí část: Československý obchod se zbraněmi: Děla a minomety pro Izrael

Spitfiry a nálet B-17 na Káhiru

Změna přišla po únoru 1948, kdy se k moci dostala KSČ a Velká Británie zavedla embargo na dovoz náhradních dílů a munice. Letectvo udržovalo stroje v provozuschopném stavu s čím dál většími obtížemi, takže nakonec padlo rozhodnutí vyhovět izraelskému požadavku a prodat na Blízký východ všech 50 nejzachovalejších spitfirů včetně zbraní, munice, náhradních dílů a 13 náhradních motorů Merlin. Všechna letadla prošla před prodejem revizí a čs. personál s nimi přelétl na přistávací plochu v Kunovicích, odkud odletěla do Izraele.

Během dlouhé cesty k novému majiteli ovšem došlo ke ztrátě dvou strojů. Celková cena za dodanou techniku činila více než 48 milionů Kčs. Kromě vojenských letadel dodalo tehdy Československo ještě různým soukromým osobám nebo letecké společnosti El Al jeden dopravní letoun Aero Ae 45, tři sportovní letouny Sokol, 20 cvičných a šest akrobatických větroňů několika typů a jeden naviják s motorem. Zajímavou součást dodávek zbraní Tel Avivu tvoří vybavení trojice dálkových bombardérů B-17, přezdívaných „Létající pevnost“, pro jejich nálet na Káhiru.

Izraelci zakoupili ve Spojených státech amerických tři tyto letouny, které jejich předchozí majitel, obchodník se zeleninou, používal k dopravě svého zboží z Portorika na Floridu. Po přeletu Atlantiku stroje přistály na vojenském letišti v Žatci, kde je technici vybavili německými zaměřovači, vrhači pum a kulomety, bomby pocházely ze skladů československého letectva. Takto znovu bojeschopné bombardéry provedly 14. července 1948 nálet na Káhiru. Po odhození pumového nákladu přistála všechna tři letadla v Izraeli.

Vyrábět vlastní zbraně

Kromě dodávek samotných zbraní projevili Izraelci zájem také o další vojenský materiál včetně výbušnin a o technologií výroby, především munice. V lednu 1949 schválilo ministerstvo národní obrany žádost Zbrojovky Brno o prodej výrobní linky pro střeliva ráže 7,92 mm s kapacitou 80 000 nábojů denně. Naopak odmítlo naléhání na prodej výbušnin z produkce Synthesie z důvodu neplnění dodávek pro československou armádu. Stejným způsobem dopadla žádost o prodej licence na výrobu samopalu ZK 476, o což stála Česká zbrojovka Strakonice.

Na základě dostupných archivních dokumentů lze dohledat některé položky zařaditelné do kategorie ostatní vojenský materiál, pro něž dostaly čs. podniky souhlas k vývozu. Ocelárna Poldi Kladno mohla vyvézt 200 protitankových hlavní a pancéřové plechy pro stavbu obrněných vozů. Škodovy závody dodaly strojní zařízení pro vrtání minometných hlavní do ráže 150 mm, dělových hlavní do ráže 54 mm a délky 1 200 mm.

Také mohly prodat do Izraele licenci na výrobu 120mm minometů B 24 a munice pro tento typ zbraně. České podniky přesného strojírenství dodaly zaměřovací, geodetické a další přístroje (buzoly, triedry a podobně). Pardubická Synthesia dostala povolení dodat celkem 600 kg destičkového a 200 kg páskového NGL prachu, 300 kg černého prachu a dvě kalorimetrické bomby. Kromě toho šlo na vývoz ještě osm osobních automobilů Škoda 1101 P a 60 výsadkových padáků.

Dolary za Beneše i za Gottwalda

Ochota pražské vlády, ať už před- či poúnorové, dodat v kritickém momentě zbraně a vojenský materiál se během války za nezávislost ukázala jako klíčová pro přežití a další existenci židovského státu. Později Izraelci začali nakupovat zbraně i jinde, ale v první fázi války se čs. pomoc ukázala jako klíčová. Velký význam měl i výcvik vojenských specialistů i samostatné židovské brigády, byť ta do bojů již nezasáhla. Důležitý faktor představovala podpora z československých nejvyšších míst.

Mezi velké zastánce pomoci Izraeli patřil jak prezident Edvard Beneš, tak ministr zahraničí Jan Masaryk. Mnoho podporovatelů pocházelo i z řad armády, například gen. Heliodor Píka nebo mjr. Antonín Sochor. V přístupu k židovskému státu se zřetelně projevovaly zájmy sovětské politiky, která se na začátku 50. let začala prudce měnit z přátelské na nepřátelskou. ČSR se samozřejmě přizpůsobila, stále více izraelských požadavků zamítala, až v roce 1950 zastavila dodávky úplně.

Ačkoliv Československo patřilo mezi hlavní podporovatele Izraele, dodávky zbraní neznamenaly žádnou dobročinnou charitu. Všechen materiál zákazník plně uhradil, a to především v amerických dolarech. Tento fakt přiměl komunisty pokračovat v podpoře Izraelců i po únoru 1948, protože přinášela do státní pokladny tolik potřebné valuty. Židovská agentura disponovala díky darům od bohatých Židů značnými finančními prostředky a neměla problém platit za dodaný materiál včas a plnou cenu.

Československá armáda tak dokázala zpeněžit kořistní německé zbraně, které stejně neplánovala zavést do své výzbroje, takže by v dohledné době musela řešit jejich dlouhodobé skladování či fyzickou likvidaci. Nikdo tehdy zřejmě netušil, jaký dlouhodobý efekt tyto dodávky přinesou a že se tak mezi Československem a Izraelem vytvoří pouto, které se po dlouhé roztržce v období 1950–1989 znovu obnoví.

Dokončení za týden 

Gurmány mířící za kulinářskými zážitky čekalo velké překvapení. Místo luxusní restaurace totiž v malém francouzském městě Bourges našli levnou jídelnu s dvanácti stolky, puntíkovanými plastovými ubrusy a pevnou cenou 12,5 eur za hlavní jídlo. Ukázalo se, že michelinská hvězda ve skutečnosti patřila stejnojmennému podniku vzdálenému zhruba 160 kilometrů.

„Najednou jsme byli na roztrhání. Přijížděli sem novináři z celé země. Pak mi zavolal můj syn, který žije v Paříži. Mohl umřít smíchy,“ říká majitelka bistra Le Bouche à Oreille Véronique Jacquetová.

Stejný název, stejná ulice

Omluvou redaktorům michelinského průvodce budiž, že problém nebyl jen ve stejném názvu restaurací. Velmi podobný název má i ulice na které obě restaurace sídlí – bistro paní Jacquetová se nachází v Bourges na ulici de la Chapelle, restaurant Bouche à Oreille sídlí na rue de la Chapelle v Boutervilliers, nedaleko Paříže.

„Ano, udělali jsme chybu a chybovat je lidské,“ okomentoval vzniklou situaci mluvčí společnosti Michelin, která prestižního průvodce vydává již 129 let. „Hlavní je, že jsme nikoho nepoškodili,“ dodal mluvčí Michelinu. Společnost následně vydala novou verzi svého průvodce. V opravené verzi již prestižní hvězdička u bistra paní Jacquetové ale chybí.

Kopulační maraton

Druh: kunovec velký
Kde: Austrálie

Každou zimu, když pro samičky kunovce velkého nastane období plodnosti, rozpoutají samečci pářící šílenství a své něžné protějšky „loví“: Násilím je chytí za krk a odtáhnou je do soukromí, načež s nimi kopulují. Milostný akt vrcholí pouze drobnými ejakulacemi spermatu, proto jej samečci pro jistotu několikrát opakují: Páření tak může trvat třeba tři hodiny, nebo i celý den. Navíc se jedná o značně násilný a divoký „maraton“ – zahrnuje mimo jiné kousání a škrábání, tudíž se nezřídka stává, že samička horlivost svého protějšku nezvládne a během páření umře. Rozzuření samci pak mrtvá těla požírají. 

Explozivní láska

Druh: včela medonosná
Kde: celý svět kromě pólů

U včel medonosných se oplodnění odehrává přímo za letu: Královna vyrazí z úlu v doprovodu nespočtu trubců, z nichž si nakonec vybere asi tucet a s nimi se posléze pustí do díla. Vyvrcholení samečků je přitom doslova explozivní – penisy v těle včelí matky „vybuchují“ a zaplavují její útroby spermatem. Na konci plodného letu je panovnice roje dostatečně geneticky vybavená k tomu, aby styk nemusela již nikdy opakovat, a následující až tři roky života stráví kladením vajíček. Pro trubce je explozivní vyvrcholení obvykle smrtelné. 

Smrt vyčerpáním

Druh: vakomyš černoocasá
Kde: Austrálie

Australské vakomyši patří mezi savce s nejzvláštnějšími zvyky při rozmnožování – a pro zástupce druhu černoocasých je sex dokonce natolik vyčerpávající, že je zabíjí. Samečci se rodí v listopadu, přibližně v srpnu následujícího roku pohlavně dospějí a pak už je nezajímá nic jiného než páření. Nejedí, nespí a celé dny pouze hledají samičku, s níž by mohli zplodit potomky. Jakmile svou „oběť“ najdou, oplodňují ji mnohdy až dvanáct hodin v kuse, načež vyrážejí shánět další partnerku. Aby dokázali udržet divoké tempo, potlačují dokonce svůj imunitní systém, který by je nutil odpočívat. Po několika týdnech nepřetržité kopulace nakonec umírají vyčerpáním.

Marná sebekastrace

Druh: křižák pruhovaný
Kde: subtropické oblasti

Je všeobecně známo, že samičky černé vdovy požírají během páření své partnery. V pavoučí říši však nejde o nejkrutější smrt spojenou s rozmnožováním: Křižáci pruhovaní prožívají při souloži ještě vyšší úroveň utrpení v podobě sebekastrace. Samečci totiž tuší, že je po ejakulaci jejich „něžný protějšek“ sežere, a proto se pokoušejí získat čas na útěk tím, že si utrhnou penis a zanechají ho ve své družce. Studie však odhalily, že sebekastrace jako úniková metoda příliš nefunguje, a podstatná je tedy hlavně její druhotná funkce – nalíčit past na konkurenci: Pokud v sobě již samička penis má, zaskočí své další nápadníky tím, že na jejich vyvrcholení nečeká a sežere je dřív, než mohou ejakulovat. 

Partnerka o hladu

Druh: kudlanka nábožná
Kde: Severní Amerika, Evropa, Asie

Kudlanky prosluly sexuální krvežíznivostí – samičky jednoduše ukousnou svému protějšku při páření hlavu. Pro mnohé druhy je dekapitace nedílnou součástí rozmnožování, neboť údajně přiměje pochroumanou tělesnou schránku k rychlejší ejakulaci. U jiných druhů končí páření smrtí asi jen ve třetině případů: Obvykle platí, že se samička do svého partnera pustí, jen když je při oplodnění skutečně hladová. Podtrhuje to fakt, že na rozdíl od lidí se zbytek živočichů věnuje koitu výhradně pro potřeby přežití druhu – a pokud samička není dostatečně nasycená, nemá zkrátka předpoklady pro zplození další generace.