Alla je nejstarším stále pracujícím chirurgem na světě a za 67 let praxe údajně provedla přes deset tisíc operací – dosud si však drží pomyslný čistý štít a „na stole“ jí nikdo nezemřel. V současnosti je zaměstnankyní městské nemocnice v Rjazani a odchod do důchodu prý ještě neplánuje.

„Má práce mě baví a hlavně mi dává opojný pocit vítězství. Za svou kariéru jsem zachránila život mnoha lidem, které ostatní odmítali operovat. Já jsem se naopak nebála a i díky tomu jsou dodnes mezi námi,“ vysvětluje vitální žena svůj zápal pro řemeslo. Na otázky ohledně dlouhověkosti přitom odpovídá s úsměvem, že žádný lék proti stárnutí nevynalezla: „Jím, co chci, hodně se směju a sem tam si také popláču. To je všechno.“

Kolem císařovny Sissi koluje množství mýtů. Ke vzniku mnohých sama přispěla již za svého života svým nekonvenčním chováním. Ovšem mnohem více jich přinesla doba pozdější, která objevila tu zázračnou možnost komercializace zavražděné císařovny.

Poté co se Britové v referendu vyjádřili pro vystoupení z Evropské unie, padla na jejich zemi ekonomická nejistota, která by mohla odradit nejen lokální, ale hlavně zahraniční investory. Londýnský magistrát se však rozhodl rozptýlit opar pochybností a loni v listopadu schválil stavbu odvážného mrakodrapu 1 Undershaft, který se po dokončení stane druhou nejvyšší budovou britské metropole a také jednou z dominant celé západní Evropy.

TIP: Život v nejdražším městě světa: Londýn za všechny peníze

O prostory ve výškové stavbě už projevila zájem řada společností a podle člena schvalovací komise Chrise Haywarda tím „investoři vyjadřují svou víru v Londýn jakožto globální město i po rozhodnutí vystoupit z EU“. Budoucí 1 Undershaft prý také sehraje významnou roli v potvrzení statusu metropole coby jednoho z předních světových finančních center.

Letadla v ohrožení

Za návrhem budovy stojí společnost Eric Parry Architects: Původně měla být stavba s výškou přes 309 metrů srovnatelná s konkurenčním a v současnosti nejvyšším mrakodrapem Londýna nesoucím název The Shard (viz Malý obr). Nakonec se však od plánu muselo upustit, protože by 1 Undershaft zasahoval do letového koridoru londýnského letiště. Každé ze 73 plánovaných pater se proto snížilo o 5 centimetrů a jistých změn doznal i návrh přízemí – schválená výška se tak zastavila na 289,9 metrech.  

Stavbu zajistí singapurská společnost Aroland Holdings. Ještě než se však do vzduchu zvedne první konstrukce, bude muset novému obrovi ustoupit stávající mrakodrap St. Helen’s (známý i jako Aviva Tower). Jeho demolice podle odhadů potrvá 18 měsíců a 1 Undershaft pak na jeho místě vyroste v následujících třech až čtyřech letech. Na vyčíslení finálních nákladů je přitom podle stavbařů ještě brzy. 

Prostor pro všechny 

Hotový 1 Undershaft nabídne londýnským firmám k pronájmu 130 000 m² kancelářského prostoru a dalších 2 000 m² obchodní plochy. Rázně tak promluví do budoucnosti Londýna, v níž bude podle předpovědí během příštích 30 let potřeba vytvořit místo pro 50 tisíc nových pracovníků. 

Součástí mrakodrapu se stane také nejvýše položená restaurace ve městě a řadu návštěvníků jistě přiláká i bezplatná rozhledna. Museum of London dále vyjednává s architekty o možnosti umístit do horních podlaží umělecké expozice či interaktivní výukové prostory pro školy. 

Vědci z Kalifornského technologického institutu Caltech v Pasadeně Chad Trujillo a Scott Shepherd publikovali v roce 2014 domněnku, že oběžné dráhy mnoha transneptunických těles naznačují existenci doposud neznámého společného „řídícího“ objektu, velkého zhruba jako Neptun.

Hledání tajemné Devítky

Na objasnění této záhady začali následně pracovat další vědci, mimo jiné i Konstantin Batygin a Mike Brown z Kalifornského technologického institutu. Dvojici posledně jmenovaných vědců se v loňském roce podařilo do jisté míry potvrdit předpoklady svých kolegů Trujilla a Shepherda.

Oba astronomové vycházeli z faktu, že dráhy šesti planetek za Neptunem jsou trochu deformované. Tedy že jejich dráha neodpovídá Keplerovým zákonům. Vysvětlením těchto odchylek má podle nich být právě doposud neznámá planeta.

TIP: Další planeta ve Sluneční soustavě? Historie a současnost hledání Planety X

Na základě počítačových simulací vědci odhadli, že tato tajemná planeta by mohla být až 10× hmotnější než Země, s poloměrem zhruba 3× větším. Měla by obíhat kolem Slunce po velmi protáhlé dráze, na které by se k němu přibližovala na vzdálenost 200 astronomických jednotek (AU), což je sedmkrát dál než Neptun, a nejvzdálenější bod její dráhy byl vypočítán na 1200 AU.

V každém případě je prozatím existence planety Devět pouze hypotetická – nikdo ji nikdy neviděl, nevyfotografoval ani nezměřil. Změnit se to pokouší nový projekt NASA a Kalifornské univerzity v Berkeley.

Jehla v kupce sena

Zájemcům z řad amatérských pozorovatelů vědci dají k dispozici snímky pořízené infračervenou družicí WISE. Tato družice sleduje tepelné záření těles, a protože planety jsou vždy o něco teplejší než okolní meziplanetární prostor, pokud by v té oblasti nějaká neznámá velká planeta byla, zřejmě by ji družice objevila. Snímků je ale obrovské množství a NASA tak volá ke spolupráci armádu amatérských hledačů.

TIP: Pátrání po neviditelných světech: Kdy najdeme Planetu X?

Podobný postup se vědcům již v minulosti několikrát osvědčil. Na spolupráci veřejnosti stojí například projekty distribuovaných výpočtů jako je Einstein@Home nebo SETI@HOME. Před dvěma lety zase australští dobrovolníci objevili pět neznámých supernov a také zvláštní druh proměnné hvězdy. Během nedávné mise sondy Rosetty využívala veřejnost také evropská agentura ESA. Doufejme, že podobně úspěšná bude i spolupráce při pátrání po tajemné „Devítce“. 

Kolo je v Číně nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Problémy ale v poslední době způsobují především služby spojené s jejich sdílením. Množství bicyklů ale i elektrokol v ulicích mnoha čínských velkoměst roste doslova raketovým tempem. Jejich nájemci je po použití parkují kdekoliv je napadne. 

Odhaduje se, že jen v Šanghaji je v provozu okolo 280 tisíc sdílených kol, přičemž v polovině letošního roku by jich mohl být až dvojnásobek. Míst určených k jejich parkování je ale méně než 1 500. Úřady v Šanghaji se proto rozhodly k radikálnímu kroku. Nesprávně zaparkovaná kola bez milosti zabavují. Na parkovišti v Č'-cao-ťü, v šanghajském okrese Chuang-pchu, tak po zásahu úředníků skončily 4 tisícovky takto zabavených kol.

Supermasivní černé díry bývají obklopené kosmickým prachem a plynem, který kolem nich krouží v podobě takzvaného akrečního disku. Při svém krmení černé díry tento materiál zahřívají na miliony stupňů Celsia. Vzniká při tom rentgenové záření, které od černé díry odfoukává částice hmoty ohromnou rychlostí.

Tím se utvářejí horké vichry supermasivních černých děr, v nichž se částice hmoty pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla, a které vanou do vzdáleností mnoha set tisíc světelných let. Takové vichry ovlivňují celé galaxie.

TIP: GRO J1655-40: Masivní černá díra s rychle blikajícím vírem hmoty

Michael Parker z Univerzity v Cambridgi teď se svými kolegy pomocí vesmírných teleskopů NuSTAR a XMM-Newton pozoroval vichry supermasivní černé díry IRAS 13224–3809. Vědcům se poprvé podařilo pozorovat interakce vichrů s rentgenovým záření černé díry, rovněž poprvé proměřili změny teploty těchto mohutných vichrů. Výsledky výzkumu ukazují, že se okolí supermasivní černé díry může ohřát a zase vychladnout během pouhých pár hodin.

Dnešní pevný disk s kapacitou 1 TB (terabajt) váží kolem 150 gramů. Jenže příroda už před miliardami lety vynalezla mnoha úspornější způsob ukládání informace – do molekul DNA. Co to zkusit stejně?

Genetičtí inženýři nedávno vyvinuli novou metodu, jak do DNA úsporně ukládat data tvořená nulami a jedničkami. Svůj postup vyzkoušeli uložením krátkého černobílého filmu bratří Lumiérů „Příjezd vlaku do stanice La Ciotat“ z roku 1895, společně s operačním systémem, fotografií, vědeckým článkem, zábavným počítačovým virem a dárkovou kartou Amazonu do DNA.

TIP: Datové médium Matky přírody: Vědci zapsali hudební video do DNA

Je to k neuvěření, ale touto metodou lze uložit asi 215 tisíc TB paměti do jediného gramu DNA. Pokud by někdo takto uložil veškerá data z celé planety, tak by se vešla do zavazadlového prostoru auta. 

Původní obyvatelé v Amazonii hospodařili tisíce let a za tu dobu se tam rozšířila řada užitkových stromů. Divočině se Amazonie začala podobat až po příjezdu Evropanů, s jejich nemocemi a masakry.

TIP: Prach ze Sahary hnojí pralesy v Amazonii. Jsou to miliony tun ročně

Když vědci dali dohromady údaje z 1 170 vědeckých studií porostů stromů v Amazonii, tak v nich nalezli celkem 4 962 druhů stromů. Z nich 227 představuje dominantní druhy v porostech. Dřeviny, které původní obyvatelé používali jako užitkové, jsou dnes dominantní pětkrát častěji, než ostatní. Amazonie je tak spíše zarostlá zahrada, nežli panenský prales.

Pohled na rozkvétající viktorii královskou (Victoria amazonica) není příliš obvyklým zážitkem, ačkoliv se tato vodní rostlina pěstuje i v některých českých botanických zahradách. Skleníky však bývají po setmění, kdy viktorie rozkvétá, již zavřené a noční prohlídky se konají jen při výjimečných příležitostech. Moci sledovat květ od rozkvětu do uvadnutí je tedy zcela mimořádná příležitost.

Zelené ostrovy listů

Výrazné a na první pohled patrné jsou listy viktorie královské – největší mezi vodními rostlinami. Jejich průměr až 2,5 metru a nosnost do 45 kilogramů vzbuzuje obdiv k možnostem rostlinné říše. Jenže vlastnit takové listy není jen tak. V prvé řadě je potřebné důkladné zpevnění, a proto se u rostliny vyvinula výrazně vystouplá radiální žilnatina, která na spodní straně listu tvoří jakási žebra. Na obranu proti zubům mnoha býložravců jsou listy na těchto žebrech vybaveny také četnými ostny.

Pro všechny leknínovité rostliny platí pravidlo, že na volné hladině je zdaleka nejvýhodnější mít listy okrouhlé až mírně oválné a celokrajné. Přisedání řapíku na listovou čepel je silně namáhanou částí, takže v tomto místě je možné pozorovat výrazné zpevnění pletiv pomocí takzvaného kolenchymu. Aby list nebyl odtržen od řapíku větrem, posunul se (zvětšením bazálních laloků) u všech druhů řapík co nejvíce do středu listu. V extrému řapík přisedá přesně doprostřed (takzvaný list štítovitý), to však není případ viktorie, ale například severoamerického leknínu Brassenia schreberi.

Když se list „topí“

Viktorie je druhem velkých vod a musí být přizpůsobena častému vlnobití. Přeplavování listů vodou není výhodné a rostlina se proto brání zvednutím okrajů listu vzhůru. Každý líc má ovšem svůj rub a v tomto případě je jím riziko zaplavení dešťovou vodou z častých srážek. I tento problém má ovšem rostlina vyřešen. List je tak dokonale vyspádován k místu připojení řapíku, že všechna voda hladce odteče. Navíc je celý list pokrytý voskovou vrstvou kutikuly a téměř dokonale nesmáčivý.

TIP: Koniklece - Ozdoby probouzejících se luk a zvonky jarních stepí

Hloubavý čtenář by se mohl zeptat, co se děje s leknínovitými rostlinami, pokud za dešťů stoupne voda výš, než je délka jejich řapíků. Je pravda, že každý řapík je o něco delší než přímá vzdálenost mezi dnem a hladinou. Rostlina si ale nemůže dovolit příliš plýtvat energií a stavebními látkami, takže rezerva není velká. Pokud je list přeplaven, přeruší se proud kyslíku z průduchů do rostliny a ta reaguje obnovením růstu řapíku v blízkosti listové čepele (stejně, jako když mladý list vyrůstal ze dna ke hladině). Poté, co se rostlina „znovu nadechne“, růst se zastaví. Než se mladé listy dostanou ke hladině, jsou poměrně zranitelné. Jednak čelí velkému tlaku vody a křehký list plný živin pro růst je navíc lákadlem pro býložravce. Proto jsou mladé listy chráněné výraznou slizovou pochvou.

Kdy rozkvétá královna

Rozkvétání viktorie královské je úzce spjato s fotoperiodou tropického prostředí, ve kterém rostlina žije. Ve své domovině se sněhobílý květ, který může mít průměr více než 30 cm, začíná otevírat okolo šesté hodiny, což je na rovníku doba západu slunce. Na severní polokouli se rozkvět pochopitelně posouvá do pozdějších hodin. Experimentálně bylo ve sklenících zjišťováno, zda lze při zatemnění otevřít květ dříve. „Umělá tma“ ale na rostlinu zapůsobila jen zhruba v posledních dvou hodinách před tím, než by se i tak otevřela. Naopak, při „mučení trvalým osvětlením“ viktorie na tmu nečeká a nakonec přece jen vykvete.

Teplé vězení na dobu určitou

Květy jsou opyleny různými druhy hmyzu, nejčastěji však brouky. Ti se mezi okvětními pláty chovají dost nevybíravě a vyžírají prašníky, ale protože jich má rostlina dost, není to ni zásadní problém. Květy mají bezprostředně po rozkvětu čistě bílou barvu. Nejprve jsou funkčně samičí, tzv. protogynické, což znamená, že prašníky dozrávají později než blizny.

Opylovače lákají květy vůní, údajně podobnou ananasové, a také výrazným teplem. V květu může být až o 10 ˚C vyšší teplota než v okolním prostředí. V tropické noci při 25 ˚C může mít květ až 35 ˚C.

Přilétající brouci na sobě obvykle již mají nalepený pyl z jiné rostliny, kterou právě opustili. Jak se v květu pohybují, otřou pyl o bliznu a tím si zaslouží svou potravu. Z vyhřáté jídelny většinou příliš nespěchají a ranní zavírání květů je zastihne nepřipravené. Stráví tak v uvěznění celý den, během nějž okvětní plátky zvolna mění barvu z bílé na sytě růžovou. Blizna přestává být funkční a dochází k masivnímu uvolňování pylu, který doslova napudruje všechny obyvatele květu. Když večer dojde k otevření, osvobozený hmyz prchá na další bílé, teplé a voňavé samičí květy i s nákladem nového pylu na tělech. Růžovou barvou tak vlastně květ dává znamení, že hostina skončila a on v nejbližší době uvadne.

Český objevitel viktorie

Prvním přírodovědcem a Evropanem, který měl to štěstí spatřit viktorii královskou v přírodě, byl český badatel Tadeáš Haenke. Narodil se 5. 12. 1761 v Chřibské jako 7. z 12 dětí v rodině místního soudce. Nechybělo mnoho a stal se hudebníkem, ale osud mu určil vědeckou dráhu. V Čechách byl jeho nejvýznamnějším počinem průzkum Krkonoš z roku 1786, publikovaný o dva roky později. Patřil také k zakladatelům Královské České Společnosti Nauk. V roce 1789 se Hankemu otevřela možnost účastnit se průzkumné plavby pro španělského krále vedenou Italem Alessandrem Malaspinou. Po příležitosti bez váhání sáhnul, ale 31. července o několik hodin zmeškal odeplutí lodí do Cádizu. Dramatické stíhání vedlo k setkání s loděmi výpravy teprve 2. dubna následujícího roku v dalekém Santiago de Chile. Po ukončení expedice se usadil v Bolívii v městě Cochabamba a při svých výzkumných cestách bolivijskou Amazonií se v roce 1801 jako první přírodovědec setkal s viktorií, kterou objevil na řece Mamoré (přítoku Amazonky).
V roce 1809 se rozběhla po Jižní Americe vlna revolucí a Haenke čelil podezření, že sympatizuje s revolucionáři. Měl odjet do Evropy, ale tomu zabránilo zranění po pádu z koně. O jeho smrti v roce 1816 se ví tolik, že by otráven, ale spekuluje se, zda to bylo vědomé otrávení ve vězení nebo zda ho mimoděk otrávila jeho služebná chybným podáním jedu místo léku.

Královská, nebo amazonská?

Ačkoliv o existenci viktorií přírodovědci vědí již přes 200 let, dodnes mezi nimi nepanuje shoda ohledně druhového členění. Nejčastěji se uvádějí rostliny z povodí Amazonky, tedy zejména z Brazílie a Guayany jako Victoria amazonica. Rostliny z jižnějších oblastí z povodí řek Paraná a Paraguay (v Argentině a Bolívii) se řadí do druhu Victoria cruziana, jsou o něco menší, mají vyšší okraj listů a spodní stranu listů zbarvenou spíše purpurově než červeně. Barva květů druhou noc je jen slabě růžová.

A jak je to se slavným jménem Victoria regia? První vědecký popis učinil německý přírodovědec Eduard Poeppig v roce 1832 pod jménem Euryale amazonica, protože viděl jistou podobnost s asijským obřím leknínem Euryale ferox. V roce 1837 pak britský profesor botaniky John Lindley ustanovil rod Victoria a vytvořil jméno Victoria regia. Nový rod Victoria věda plně uznala, ale podle pravidla priority musí být použito druhové jméno amazonica – název Victoria regia je tedy pouze neplatným synonymem.

Pěstování, aneb každý rok znovu

Ačkoliv je viktorie rostlinou vytrvalou, v evropských sklenících se pěstuje jako letnička. Semena se vysévají krátce po Novém roce a při vysoké teplotě vody a značné spotřebě živin naroste do konce léta natolik mohutný jedinec, že dokáže vykvést. Zkrácení dne na počátku zimy je pro viktorii vražedné a proto odumírá nedostatkem světla. V roce 1961 vznikl kříženec mezi V. cruziana a V. amazonica – tzv. Longwood hybrid – který spojuje vlastnosti obou druhů a je snáze pěstovatelný.