Ultrafialové lampy a další chytrá „udělátka“ zná nejspíš každý fanda seriálových detektivek. Nově by tyto pomocníky forenzních techniků mohly nahradit speciální světélkující rukavice.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Vědci vyvinuli rukavice s biotechnologií, které jsou vlastně „živé“. Obsahují hydrogel s geneticky vylepšenými bakteriemi E. coli. Tyto bakterie jsou geneticky naprogramovány tak, aby světélkovaly, když se dostanou do kontaktu s určitými látkami. Kriminalista přijde na místo činu, navlékne si „živé“ rukavice a vše si důkladně osahá. Světélkující rukavice by mohly nalézt využití nejen u policie, ale i v medicíně, při monitorování životního prostředí i leckde jinde.

V dnešní době stále schází mnoho orgánů pro transplantace. Jejich počet by byl daleko vyšší, kdybychom mohli orgány bezpečně zmrazit a opět rozmrazit, aniž by při tom došlo k poškození buněk.

Odborníkům teď při zmrazování nabízejí pomocnou ruku nanotechnologie. Nově vyvinuté nanočástice z oxidu železa, které jsou potažené oxidem křemičitým, lze ohřát magnetickým polem. Velkou výhodou je, že se ohřívají rychle a rovnoměrně.

Experimenty ukázaly, že se tkáň s těmito nanočásticemi ohřeje rychlostí více než 130 °C za minutu, což je desetkrát až stokrát rychleji, než u předešlých metod rozmrazování tkání.

TIP: Kde sehnat orgány na transplantace? Můžeme je vypěstovat v prasatech!

Nová metoda zatím funguje u vzorků do velikosti 50 mililitrů. Vědci doufají, že jsou na dobré cestě, a že brzy budou bezpečně zmrazovat a rozmrazovat lidské orgány.

Se závanem ledového větru dolehly k mým uším zvláštní bublavé zvuky. Jen na zlomek vteřiny, než se poryv větru zase odvrátil na jinou stranu. A znovu. Tentokrát bublání navíc doprovázelo hluboké táhlé mručení. Srdce se mi rychleji rozbušilo. Pak jsme se už konečně přehoupli přes nejvyšší dunu a já poprvé spatřila rypouše severní.

Souboje tunových kolosů

Necelých sto kilometrů jižně od San Franciska se nachází světu téměř neznámá státní rezervace Año Nuevo. Šedavé pláže, trávou a křovisky porostlé písčité duny a rozšklebená pobřežní skaliska jsou po většinu roku opanována desítkami rozličných ptačích druhů, jež tady pobývají celoročně, nebo se jen krátce zdrží během pravidelného migračního tahu směr Kanada. S úderem prosince se ovšem zdejší život zcela mění. V tu dobu se totiž na několik příštích měsíců stávají pány pláží tisíce rypoušů severních (Mirounga angustirostris), menších příbuzných známějšího rypouše sloního (Mirounga leonina).

Jeden po druhém připlouvají nejdříve samci. Ti největší mají až dvě a půl tuny a svou impozantní velikostí budí v člověku přirozený respekt, i když jen nehybně leží na písku. Natož, když se proti sobě vztyčí dva rozzuření býci a začnou do sebe bušit hrudníky hlava nehlava. Zároveň si navzájem uštědřují krvavé kousance tak dlouho, dokud se jeden ze soupeřů nedá na útěk. Rypouší souboje o dominantní postavení patří k nejkrvavějším a nejnásilnějším ve zvířecí říši a samci jsou jimi plně zaměstnáni po celou dobu pobytu na pláži. Alfa samec, který dosáhne nejvyššího postavení, si logicky nárokuje největší harém samic, a tím pádem i šanci na zplození velkého počtu mláďat. Ale ani po získání nejvyšší pozice nemá klid. Kolem jeho samic se neustále potlouká spousta méně úspěšných protivníků, kteří jej znovu a znovu vybízejí k souboji. A zatímco on s jedním z nich bojuje o udržení postavení, jiný samec se vychytrale vloudí mezi jeho družky a volání přírody je během několika vteřin učiněno zadost.

Závody v přibírání

Samice, které dosahují sotva poloviční velikosti, připlouvají ke zdejším plážím až koncem prosince. Během následujících tří až šesti dnů porodí vždy pouze jedno mládě, jež bylo počato předchozí rok. Od svých potomků se po celou dobu kojení nevzdalují a žijí jen z tukových zásob. Jedním z důvodů, proč mládě neopouští, je skutečnost, že na rozdíl od většiny matek zvířecí říše jen těžce identifikují jeho nářek. Jestliže se stane, že jsou například kvůli náhle zvýšené hladině oceánu od sebe odděleni, matka už obvykle mládě nenajde a to většinou zahyne. Může se však také stát, že jej za své přijme jiná samice a mládě zdárně odkojí. Kromě této příležitostné adoptivní výpomoci navíc kojící samice vytváří jakési sevřené skupiny, v nichž chrání malé rypouše před bojem rozvášněnými samci.

Čas vymezený pro péči o mladé je ovšem velice krátký – pouhých 25 až 28 dnů. Poté přicházejí samice rypoušů opět do říje. Během necelého měsíce tedy musí prcek přibrat z nějakých 34 kilogramů porodní váhy na neuvěřitelných 113–135 kg! Z tohoto důvodu obsahuje rypouší mateřské mléko celých 55 % tuku (pro srovnání – lidské mléko má jen 4,5 %). Některá mláďata jsou natolik vynalézavá, že se krmí u dvou, dokonce až tří samic najednou, a mohou tak za jediný měsíc dosáhnout váhy až 270 kilo! Tito malí koumáci mají mezi biology trefnou přezdívku „super párci“.

Smrtící hrátky a odložená březost

Samice tedy přicházejí do říje asi čtyři týdny po porodu. Nadchází doba páření, kdy jsou mláďata nejen zbavena dosavadní péče, ale navíc se musí mít velmi na pozoru. Rozvášnění samci jdou zaslepeně přímo „na věc“ a byla jsem svědkem toho, jak jeden obr při páření zpola zalehl nepozorného drobka. Pohled na mládě řvoucí bolestí a kymácející se ze strany na stranu v zoufalé snaze uniknout té drtící váze vůbec nebyl příjemný. Nakonec se samec přeci jen trochu pohnul a mládě honem spěchalo z jeho dosahu. Důkazem, že takové nehody nemusí mít vždy šťastný konec, byly tři mrtvolky, které na plážích ožírali krkavci.

Vzhledem k faktu, že březost trvá u rypoušů sedm měsíců a oni jsou téměř celý rok na svém samotářském migračním tahu, zůstává oplodněné vajíčko po nějakou dobu „v záloze“. Teprve za další tři měsíce se uhnízdí v děložní stěně samice a díky tomu je porod mláděte šikovně načasován opět na konec prosince příštího roku. Kdyby se totiž mládě narodilo do oceánských vod, znamenalo by to pro něj jistou smrt. Příroda si zkrátka umí poradit se sebezapeklitějším problémem.

Zpátky na moře

Rypouší matky opouští své ratolesti velmi náhle. Prostě se jednoho dne seberou a ponoří se zpět do vod oceánu. S tím, jak mizí samice, pomalu odplouvají i samci. V půlce března jsou tak na año-nuevských plážích k vidění již jen opuštěná mláďata. Ta se ve věku čtyř až šesti týdnů začínají ze své původní nadýchané černé dětské srsti přesrsťovat v nový stříbřitě lesklý kožich, aby se krátce poté mohla začít v mělkých pobřežních vodách sama učit plavat.

TIP: Záchrana rypouše severního: Pohnutá historie „mořských slonů“

Malí rypoušci jsou, asi jako každé mládě, dost zvědaví. Vody se zpočátku trochu bojí a působí v ní dost neohrabaně. Brzy ale nabudou na jistotě a cachtáním se, plaváním a potápěním tráví většinu dne. Během posledních tří týdnů v dubnu pak i oni postupně opouští zdejší písky a odplouvají do oblastí severního Washingtonu a Vancouver Islandu v kanadské Britské Kolumbii. Půlka z nich bohužel nepřežije první rok, ale ti, z nichž vyrostou dospělí rypouši, se ke svému rodnému pobřeží pravidelně vracejí. Tak jako generace rypoušů před nimi.

Pevné přichycení kanónu k trupu přinášelo několik výhod, ale také jednu výraznou nevýhodu. Kvůli tomuto typu lafetace nemohl Berge zvolit stabilizovanou zbraň a S-tank proto postrádal schopnost mířené palby za jízdy. Švédské zkušenosti s provozem centurionů nicméně ukazovaly, že osádky stejně většinou před výstřelem zastavují, aby zvýšily pravděpodobnost zásahu. Navíc Berge předpokládal, že v nejbližší budoucnosti nenastane na poli stabilizace kanónů žádný podstatný technologický pokrok.

Předchozí část: Švédský Stridsvagn 103: O zrodu jediného bezvěžového tanku rozhodla statistika

Jeden, dva, nebo tři tankisté?

Automatické nabíjení naopak tanku přineslo výhodu – snížení počtu členů osádky. Zatímco soudobé tanky zpravidla obsluhovali čtyři muži, u švédského stroje se zpočátku počítalo s pouhými dvěma: velitelem a řidičem-střelcem. Rozložení ovládacích prvků i míra automatizace dokonce teoreticky umožňovaly ovládat celý stroj jediné osobě. Pracovní zatížení takového tankisty by však dosáhlo extrémní úrovně a uvažovalo se o něm jen pro nouzové situace. Koncept zdvojení ovládacích prvků nicméně umožňoval členům osádky vzájemně se zastupovat, aniž by opustili svá pracoviště.

Velitel zaujal místo v pravé části korby, řidič-střelec v levé. Pro pozorování bojiště i zaměřování kanónu měli oba k dispozici kombinovaný periskop a binokulární optický zaměřovač se šestinásobným, desetinásobným a osmnáctinásobným zvětšením. Koncept úzké spolupráce dvoučlenné osádky prošel i praktickými zkouškami, které však ukázaly, že taková redukce počtu tankistů je přece jen příliš radikální. Zejména pro úkoly, které přímo nesouvisely s ovládáním tanku – běžná údržba, výměna poškozených pásů nebo kontrola nabíjení v bitevní vřavě – jeden člen prostě scházel. Padlo tak rozhodnutí rozšířit osádku na tři muže.

Aby nový člen maximálně přispěl k navýšení bojové hodnoty stroje, spojoval v sobě úlohu radisty a druhého řidiče. Seděl zády k čelu tanku a jeho pracoviště v zadní části korby dostalo kompletní vybavení pro řízení obrněnce. Toto řešení umožňovalo S-tanku pohybovat se vpřed i vzad stejnou rychlostí. Navíc mohl při rychlém couvání vystavovat palbě nepřítele nejsilnější čelní pancíř. V těchto chvílích úkoly radisty dočasně přebíral velitel. 

Plynová turbína  i schopnost plavby

Pohon tanku měla na starosti hned dvojice jednotek. Vícepalivový osmiválcový motor Rolls-Royce K60 o výkonu 179 kW se uplatňoval při jízdě po silnici, případně při popojíždění a otáčení tanku během míření. Plynová turbína Boeing GT502 dodávala dalších 223 kW výkonu pro jízdu vyšší rychlostí, v terénu a v boji. V extrémně náročných situacích mohl řidič využívat oba motory zároveň. Provozní zkušenosti ovšem ukázaly, že výkon turbíny pro plnohodnotný boj nedostačuje, a tak ji ve výrobě nahradil typ Caterpillar 553 o 365 kW.

Díky kombinovanému pohonu Stridsvagn 103 drží další světový primát, neboť se stal prvním tankem v historii vybaveným plynovou turbínou. Sovětský svaz turbínu použil až roku 1976 u T-80 a americký M1 Abrams vstoupil do služby ještě o čtyři roky později. Vnitřní uspořádání korby do jisté míry připomínalo izraelské obrněnce Merkava, neboť motoro-převodový prostor našel své místo v přídi. Od prostoru osádky ho oddělovala pancéřová přepážka, záď tanku zabíral zásobník munice. Plně vodotěsná korba měla šikmý čelní i zadní pancíř a kolmé boky. Na záď S-tanku konstruktéři umístili dvojici schránek na pomocné vybavení.

Střecha korby byla vodorovná s velitelskou věžičkou v pravé části a s průlezem i periskopy v levé. Pohybové ústrojí tvořila na každé straně korby čtveřice pojezdových kol, hnací kolo vpředu a napínací vzadu. Při pohledu z boku Stridsvagn 103 díky svému tvaru připomínal loď. A ne náhodou, neboť nízká hmotnost umožňovala obrněnci bez výraznějších úprav plavat. Zatímco ostatní hlavní bojové tanky musely při překračování říčních toků hledat mosty nebo brody, švédským osádkám stačilo během 20 minut rozložit nylonové plováky namontované ve složeném stavu podél střechy korby.

Zařízení dodávalo dostatečný vztlak, pohon zajišťovaly pásy, které plovoucímu tanku udělovaly rychlost asi 6 km/h. Časem se součástí výbavy stala i čelní radlice (podle některých zdrojů ji dostaly všechny stroje, dle jiných pouze jeden tank v každé četě). Ta jednak umožňovala obrněncům rychle vytvořit skryté zákopové postavení, jednak při plavbě sloužila jako vlnolam.

Modernizace pro účinnější boj

Sériová produkce S-tanku začala v roce 1967 a běžela do roku 1971. Z výrobních linek sjelo včetně prototypů a předsériových strojů 312 kusů. Ačkoliv několik zemí projevilo zájem o nákup typu, vláda vývoz nikdy nepovolila a Švédsko tak zůstalo jediným uživatelem bezvěžového tanku. Osádky si typ oblíbily právě pro jeho hlavní výhodu – nízkou siluetu, která znesnadňovala objevení a zasažení nepřítelem.

V případě napadení Švédska se počítalo s nasazením S-tanků v roli jakýchsi „protitankových snajprů“, kdy měly číhat na nepřátelské obrněnce na odvrácené straně kopců a likvidovat je palbou ze zálohy. Při budování léček v náročném švédském terénu měly osádky hojně využívat buldozerovou radlici. Po bleskovém úderu by přišel ke slovu zadní řidič, jenž by z nebezpečné oblasti tank rychle vyvezl. Právě kvůli této taktice někteří odborníci Stridsvagn 103 považují spíše za stíhač tanků než za klasický hlavní bojový tank.

Dokončení za týden

Pestrobarevný pás hvězd, plynu a prachu je spirální galaxie s katalogovým označením NGC 1055. Průměr této galaxie je asi o 15 procent větší než průměr naší Mléčné dráhy. Jelikož se na NGC 1055 díváme z boku, vypadá, jako by postrádala stočená ramena – typický znak spirálních galaxií. Na jejím vzhledu je také patrná řada nepravidelných struktur, které pravděpodobně vznikly následkem blízkého setkání se sousední galaxií. Galaxie NGC 1055 se nachází asi 55 milionů světelných let od Země a na obloze ji nalezneme v souhvězdí Velryby.

Nápad zřídit toalety pro genderově nevyhraněné uživatele vznikl vlastně náhodou. Původní plány počítaly jen se speciálními toaletami pro handicapované a lidi, kteří potřebují asistenci. Transsexuálové a obecně lidé s nevyhraněnou sexualitou byli do plánů zahrnuti až dodatečně. Od nových záchodů, které budou přístupné všem bez rozdílu pohlaví, si úřady kromě zvýšení pohodlí slibují i zmenšení front na běžných toaletách.

TIP: Úřední formuláře v anglickém Oxfordu nově znají i třetí pohlaví

Rozhodnutí vlády tokijské metropolitní oblasti přivítala například Maki Murakiová, šéfka nevládní neziskové organizace Nijiiro Diversity pro sexuální menšiny. „Spolu se snahou o zvýšení počtu veřejných toalet je také třeba zvýšit povědomí lidí o tom, že toaletu mohou používat i lidé, kteří nevypadají jako typický muž nebo typická žena,“ uvedla Shimbun Murakiová.

Podle organizace Nijiiro Diversity se až polovina transsexuálů setkává při používání toalet na pracovišti nebo veřejných záchodků s nepochopením. Dvacet procent z nich taková zařízení (pokud je to možné) vůbec nepoužívá.

O prvenství Kryštofa Kolumba v Novém světě se skutečně vedou dlouhodobé spory. Dnes již prokazatelně víme, že dřív než on stanuli na americké půdě například Vikingové. K méně známým patří jméno francouzského mořeplavce Jeana Cousina, který prý přistál v Brazílii již roku 1488, tedy čtyři roky před Kolumbem. Na palubě jeho lodi se měl plavit i Španěl Martin Alonzo Pinzón, jenž se údajně po návratu do rodné země spojil právě s Kolumbem, poskytl mu klíčové informace o cestě na západ a coby kapitán lodi Pinty s ním podnikl legendární zaoceánskou plavbu. Žádné doložené zprávy však neexistují. 

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

Písemné záznamy máme až o výpravě francouzského mořeplavce Binota Paulmiera de Gonneville, který roku 1503 mířil k indickým břehům, ale jeho plavidlo cestou zasáhla silná bouře. Když se o dva roky později vrátil do vlasti, popsal, že jej živel zahnal k břehům neznámé pevniny, kterou nazval „Jižní země“. Údajně se měla nacházet asi šest týdnů plavby na západ od mysu Dobré naděje, a mohlo se tak skutečně jednat o břehy Brazílie.

Jako dodatečný zdroj příjmu a určitá záruka příznivého hospodářského výsledku nebyla inzerce nikterak novým jevem. Vždycky však šlo o druhotný zdroj příjmu, zatímco rozhodujícím faktorem zůstávala výše prodaného nákladu.

TIP: Jak se formoval mediální svět? Čtěte!

Reklamní tahy

Obeznámenost s českým etnikem zůstávala v Americe přinejmenším do první světové války nevalná. Důvodů bylo víc: značná vzdálenost, malá početní síla a neexistence samostatného českého státu.

Předchozí část: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Není divu, že průměrný Američan neměl o Češích ani ponětí. Pokud už se s nimi setkal, často je považoval za Rakušany (vždyť z této země přišli), Němce (habsburská monarchie se dlouho vnímala jako součást německého prostoru) nebo třeba Poláky. Situaci dál komplikovalo slovo „Bohemian“, kterým byli naši krajané označováni – mělo totiž víc významů a stávalo se příčinou zmatků a záměn (viz Není Bohemian jako Bohemian).

Pro typického Američana představoval Čech nejspíš imigranta jako takového, člověka, jehož jazyku a kultuře jednoduše nerozuměl. A pokud byl náš Američan stoupencem hojně rozšířeného abstinenčního hnutí, mohl jej Čech i pobuřovat – to když si v neděli místo dodržování kostelního klidu hodlal dopřát pivo v hostinci, provozovaném nejspíš nějakým jiným přistěhovalcem. 

Zrodil se Bohunk

Poté co začala koncem století sílit tzv. nová imigrace z jižní a východní Evropy, ocitli se američtí Češi v další negativní škatulce. Po boku ruských Židů prchajících před pogromy, chudých Italů a Řeků a dalších minorit tvořili v očích mnoha Američanů „nekvalitní materiál“, kontrastující s ušlechtilými předchůdci ze západní a severní Evropy. 

Mimořádně vysoká gramotnost českého obyvatelstva ani skutečnost, že v USA žilo několik desítek tisíc krajanů už v době občanské války v letech 1861–1865, nikoho nezajímala. Na začátku 20. století dokonce vznikl spojením českého „Bohemiana“ s maďarským „Hunkym“ hanlivý výraz „Bohunk“, neurčitě používaný pro všechny možné příchozí jedince ze střední Evropy.

Podbírající se boule Chicaga

Pokud už byli Američané někde s Čechy dobře seznámeni, pak v místech s velkou koncentrací krajanů – na texaském a nebraském venkově či v Clevelandu, Omaze a hlavně v Chicagu. Ve zmíněném městě žilo na přelomu století asi sto tisíc Čechů. Díky tomu se tam termín „Bohemian“ začal záhy spojovat primárně s nimi, a nikoliv s Cikány a umělci jako jinde. 

V 70. letech 19. století do popsaného vývoje negativně zasáhl podíl imigrantů na dělnickém hnutí, jež většina veřejnosti sledovala s obavami. Emoce se vzedmuly třeba během tzv. velké železniční stávky v roce 1877, kterou provázela řada nepokojů. Právě v té době otiskly americké noviny ostré řádky, jež zazněly v úvodu tohoto článku. 

Nedlouho předtím vyvolal mezi chicagskými krajany obrovské rozhořčení jiný výpad v tisku. Jakýsi pisálek se vydal do přistěhovalecké čtvrti a „cachal prý se bídou, špínou, nepravostí a zkažeností, jakou ještě nikdo na světě neviděl […]. Ta ‚Bohemia‘ (česká osada v 6. wardě) jest prý podbírající se boulí Chicaga. Každý zločin myslitelný jest tu zdomácnělý. Nahé ženy a dívky sedávají u přítomnosti mužů; neřestné surové žerty se provádějí. Peleš ta je zdrojem nákazy morové.“ 

Tahanice o hřbitov

Češi na podobná obvinění reagovali argumenty o své řádnosti a uváděli kulturní výdobytky včetně kostela, tří škol a deseti spolků. Jejich pověsti se zastaly také respektované noviny Chicago Daily Tribune, podle nichž se pomlouvačný časopis snažil jen laciným způsobem podbízet čtenářům.

Xenofobie vůči chicagským Čechům však nekončila vždy pouze na papíře. Když se rozhodli založit v nedalekém městečku Jefferson národní hřbitov, se zlou se potázali. Hřbitovní spolek se musel s městem nejprve soudit, aby mohl zakoupený pozemek využívat, a přitom se o krajanech šířily nejrůznější pomluvy. Američané se tak mohli v denním tisku dočíst fantastické zprávy o tom, že Češi na hřbitově konají divoké pitky, těla nechávají dlouho hnít, až okolí zamořuje strašlivý puch, a že se tam odehrávají jakési podivné rituály. Podobné výmysly by nebylo obtížné vyvrátit, k tomu však musí panovat vůle. 

Pro sebe i dítka

Dlouhodobý vývoj dal za pravdu spíš výroku z dalších amerických novin: „Jak každý ví, jsou Češi jako národ pořádní, mírumilovní a pilní, tvrdě pracují, platí daně a jsou vynikajícími občany.“ Krajané se ekonomicky vzmáhali, stále víc jich studovalo na amerických vysokých školách a postupem času sklízeli úspěchy i v politice a dalších oblastech. Nakonec se – stejně jako třeba tolik kritizovaní Irové – do americké společnosti plně integrovali. 

Naplnila se tak slova krajanského žurnalisty Františka Boleslava Zdrůbka, že první přistěhovalecká generace přichází do nové vlasti především ve snaze pomoct svým potomkům k lepšímu údělu: „Musejí trpěti a musejí se tužiti při stálé snaze a práci, aby dodělali se lepšího postavení a zaopatření sebe i svých dítek.“ Nativistickou část americké společnosti sice krajané nemohli přesvědčit o její omezenosti, nad jejími předsudky však zvítězili tím, co skutečně dokázali. 

Robotické elektrovozy se připravují na závodění. A podle všeho to bude senzační. Společnost Roborace pro návrh designu svého vozu Robocar využila služeb Daniela Simona, který je autorem světelných motorek z vizuálně unikátního filmu Tron:Legacy.

Robocar je vybaven čtyřmi elektrickými motory o výkonu 402 koňských sil, které automobilu udělí rychlost až 320 kilometrů za hodinu. Díky lehkému materiálu z uhlíkových vláken váží Robocar s délkou 4,8 metru pouhých 975 kilogramů.

Namísto řidiče Robocar pilotuje velmi rychlá umělá inteligence, která má k dispozici 5 LIDARů, 2 radary, 18 ultrazvukových a 2 světelná rychlostní čidla, společně se 6 kamerami.

TIP: Drony na závodních okruzích: Dočkáme se bezpilotních formulí?

Každý ze závodních týmů si bude robotické elektroautomobily programovat po svém. Ten, co bude mít nejlepší software a patřičnou porci štěstí, tak zvítězí. Těšíte se na závody umělých inteligencí?