Třicetiletá válka byla původně konfliktem mezi katolíky a protestanty, ale postupem času se tohle jednoduché dělítko zproblematizovalo. Patrně nejlépe je to vidět na příkladu samotných vojáků a jejich velitelů, pro které byla válka příležitostí k hromadění majetku, úřadů a hodností. Mezi kariéristy-přeběhlíky patřil i Jean-Louis Raduit de Souches.

Napříč celou Evropou

Byl synem hugenota z La Rochelle, tedy z oblasti proslavené odporem proti katolické politice Ludvíka XIII. Když proti La Rochelle vytáhly oddíly kardinála Richelieu, Raduitova rodina uprchla do ciziny.

Zpočátku našel mladý hugenot uplatnění ve švédských službách, kde získal bohaté zkušenosti a výborně se seznámil s taktikou svých budoucích protivníků. Patrně se už nikdy nedozvíme, co ho v roce 1642 vedlo k přeběhnutí na císařskou stranu. Rozhodující impulz zřejmě znamenal Raduitův spor s nadřízeným, který mu vyhrožoval postavením před vojenský soud. De Souches byl horká hlava a do nejrůznějších sporů a hádek se zaplétal po celý život. V říjnu 1642 jej nacházíme jako velitele dragounského pluku v císařských službách.

Ačkoliv jeho pokus o znovudobytí Olomouce skončil fiaskem, uhájení Brna o tři roky později mu přineslo slávu i majetek. Kromě jiného získal domovské právo v českých zemích, podmíněné přestupem ke katolictví, a roku 1648 i hodnost maršála. Po uzavření vestfálského míru nadále válčil po celé Evropě a dosáhl pozice císařského tajného rady. S věkem se však stával čím dál víc nesnesitelnějším: se spojenci a kolegy se neustále hádal a jeho podřízení z něj měli až strach. V roce 1674 byl zbaven velení a žil pak střídavě ve svém domě v Brně a na zámku v Jevišovicích. V posledních letech se oddal hluboké zbožnosti. 

Tragédie Titaniku, která se odehrála v noci z 14. na 15. dubna 1912 plnila přední stránky tehdejších novin. Podívejte se na snímek pořízený z paluby Carpathie, který prošel rukama kolorizátorů.

Skládací záchranný člun D byl spuštěn na vodu ve 2:05 hodin v noci a nesl 25 lidí - převážně ženy a děti. Během dalších hodin do něj však přibylo ještě dvanáct trosečníků z jiného člunu. Na záchrannou loď Carpathii se celé osazenstvo dostalo v 7:15 hodin ráno. 

Norilsk halí hnědošedé mraky prosycené oxidem siřičitým. Na zem z nich padá kyselý déšť, který pak ničí vše živé – především rostliny a stromy. Právě kvůli zplodinám z tamních továren se z okolí stala mrtvá zóna, kde se lesy na ploše přes pět tisíc kilometrů čtverečních proměnily v seschlou poušť. Na téměř 180 tisíc obyvatel Norilsku má znečištění podobně ničivý vliv. Místní se potýkají s celou řadou zdravotních problémů a mají v průměru o deset let kratší život než lidé v jiných částech Ruska. 

Ledový konec světa 

Snad málokterý kout naší planety je pro život tak nehostinný jako právě sibiřský Norilsk. Město k tomu předurčuje už jeho poloha: Rozprostírá se na západním úpatí plošiny Putorana na severu Krasnojarského kraje, tedy v oblasti věčně zmrzlé půdy. Zimní teploty tam mohou klesnout k šedesáti stupňům pod nulou, letní mnohdy jen výjimečně vystoupí nad dvacet, obvykle se však drží okolo desítky.

TIP: Jak se žije v Extrémově: Sedm míst, kde byste žít určitě nechtěli

Město leží čtyři sta kilometrů za polárním kruhem a polární den, kdy slunce nezapadá za horizont, tam trvá minimálně dva měsíce. Na další měsíc a půl v roce se pak nad Norilskem pro změnu rozhostí polární noc a ulice pohltí tma. Zhruba po třetinu roku navíc zuří intenzivní sněhové vánice, jež obyvatele často i na několik dnů uvězní doma. 

Barevná apokalypsa 

Norilsk leží doslova na konci světa a kvůli jeho odlehlosti mu místní často říkají „ostrov“. Od Moskvy jej dělí asi čtyři tisíce kilometrů, od milionového Krasnojarsku zhruba patnáct set. Po silnicích se do města nejezdí – kontakt s civilizací zajišťuje letecká doprava z pětatřicet kilometrů vzdáleného letiště. V letních měsících se lze za příznivého počasí do Norilsku dostat i po vodě, konkrétně po řece Jenisej do nedalekého přístavu Dudinka. 

Mikrosvět sevřený v ledu připomíná svou architekturou apokalyptické město jako vystřižené z vědecko-fantastických snímků: Vysoké komíny všudypřítomných továren doplňují bloky paneláků, omítnuté do křiklavých barev a namačkané těsně jeden vedle druhého. Vzniklé úzké uličky tak místním poskytují alespoň chvilkové útočiště před neutichajícím ostrým větrem. V přízemí se rovněž nacházejí prodejny potravin, kinosály, kulturní a sportovní centra – vše na jednom místě tak, aby lidé v nepříznivém počasí nemuseli chodit daleko. 

Většina budov v Norilsku vznikla z prefabrikovaných panelů a původně měly sloužit jen jako přechodná bydliště pro nově přistěhované dělníky. V mnoha z nich se však žije dodnes. Po pádu Sovětského svazu se navíc výstavba řady budov zastavila, načež už zůstaly nedokončené. Celkově se dnes v Norilsku téměř nestaví a v poslední době tam vyrostl jediný větší projekt: Nákupní, sportovní a zábavní centrum Arena Norilsk se otevíralo v roce 2013. 

V nucené izolaci 

Tramvaje ani metro v Norilsku nenajdete, obyvatelé využívají především autobusy. V zimě však vozy nikdy nejezdí samostatně – riziko, že se některý porouchá a cestující zůstanou uvězněni v mrazivém počasí, je příliš vysoké. Do továren a zpět tak obvykle míří kolony patnácti až dvaceti autobusů, jež křižují ulice Norilsku i třikrát denně. Pokud jeden vůz zapadne nebo má poruchu, lidé se prostě přesunou do jiného. 

Ačkoliv se jen v centru Norilsku nachází na třicet školek a škol, není výjimkou, že děti zůstávají kvůli nepřízni počasí i několik týdnů doma. Výuku přes internetovou aplikaci Skype si pak často zpestřují sportem v jednom z místních středisek. 

Ani výlety za noční zábavou nepřipadají v zimě v úvahu: Jednak město prakticky neustále sužují extrémně nízké teploty, jednak hrozí, že se přes noc vytvoří třeba i dvoumetrové závěje a nebude možné se dostat domů. 

Poklad v mrazivé pustině 

Že se na teritoriu dnešního města ukrývá neuvěřitelné bohatství kovových rud, minerálů či uhlí, odhalil ruský geolog Nikolaj Urvancev již kolem roku 1920. Do svého cestovního deníku si tehdy poznamenal: „Je velká škoda, že se ohromné zásoby niklu, mědi a kobaltu nikdy nedostanou z útrob země.“ Ve své předpovědi se ovšem zmýlil – už v roce 1935 se lokalita budoucího Norilsku proměnila v centrum nechvalně proslulého „nápravně-pracovního tábora“ Norilag, kde pak skončily tisíce politických vězňů. 

Nedobrovolní pracovníci měli v jednom z nejdrsnějších stalinských gulagů za úkol těžit suroviny i položit základy nového města – to vše na permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdě. Pracovní podmínky byly nepředstavitelné, od nesnesitelného mrazu až po nedostatek jídla. U jedinců, kteří byli v gulagu umístěni trvale, proto dozorci počítali s dvacetiprocentní úmrtností. Podle odhadů prošlo městem na půl milionu lidí. Záznamy o počtech obětí sice neexistují, téměř jistě se však jednalo o desetitisíce osob. 

Nový nádech 

Temná historická kapitola se začala uzavírat roku 1953, kdy se na místě někdejšího gulagu oficiálně otevřelo město Norilsk. Mimo ohromné nerostné bohatství se pyšnilo dvaceti tisíci stálými obyvateli a po Murmansku také titulem druhého nejseverněji položeného města světa. Záhy se však muselo vyrovnat s nepříjemnou krizí: Lidé, kteří si po zrušení pracovního tábora mohli vybrat, zda zůstanou, ledové peklo hromadně opouštěli – a s nimi mizela i pracovní síla. 

Společnost Norilskij kombinat (dnešní Norilskij nikel) proto přišla s novou strategií – připravila pro své zaměstnance na tehdejší poměry vskutku pohádkové podmínky. Skvělý plat i pracovní doba, několik týdnů dovolené a odchod do penze v pětačtyřiceti letech nakonec zafungovaly. Do Norilsku zamířili noví pracovníci – a překvapivě se mezi nimi našli i někteří z bývalých vězňů. 

Právě výhodné podmínky lákají do města také dnes, i když zkazky o nebývale vysokých platech jsou přehnané (viz Sporný blahobyt). Norilskij nikel, jenž zaměstnává víc než polovinu tamních obyvatel, si každopádně může bonusy pro své pracovníky dovolit: Řadí se totiž k desítce největších světových producentů mědi, platiny, zlata, kobaltu a selenu. 

Deprese utopené v alkoholu 

Nicméně, zdraví zaměstnanců už zmíněné společnosti na srdci zjevně tolik neleží. Prostředí zamořené řadou jedovatých látek – především oxidem siřičitým, fenoly a těžkými kovy – vyvolává u místních mnohá onemocnění, zejména poruchy dýchacího a oběhového systému, oční vady a různé formy rakoviny. K mimořádně častým jevům patří také deprese, jež však podle lékařů do značné míry souvisejí i s tzv. syndromem polární noci. Norilští tak zahánějí chmury alkoholem a drogami nebo v nevěstincích, které se prý ve městě nacházejí v každém druhém domě.

TIP: Krvavá sibiřská řeka: Co způsobilo její náhlé a neobvyklé zbarvení

Norilsk patří mezi deset nejvíce znečištěných měst světa a v nelichotivém žebříčku předstihl i ukrajinský Černobyl. Dlouhodobá těžba kovů a jejich zpracování zjevně bez účinných kontrol si zkrátka vybírají svou daň. Přispívá k tomu rovněž fakt, že téměř nikdo neví, co přesně se za branami Norilsku děje. Od roku 2001 se totiž řadí mezi města uzavřená pro cizince (viz Města mimo mapy), kam se běžný smrtelník bez řady povolení nikdy nepodívá. 

Král, a tím spíše císař, se musel při všech příležitostech ukazovat jako bohatý a štědrý člověk, obklopený výjimečnými osobami. Množství dvořanů a urozených hostů bylo především potřeba zabavit.

Písně a hostiny

Na Karlově dvoře se hojně pěstovala hudba a profesionální zpěváci zpívali dlouhé epické písně o slavných hrdinech, třeba o Alexandru Velikém nebo o králi Artušovi, kratší lyrické písně o lásce nebo i písně duchovněji založené. K hudbě patřil i tanec, o kterém toho však moc nevíme. Zábavu doplňovala vystoupení šašků, kejklířů i herců. To vše se odehrávalo především večer v průběhu hostin.

Díky šťastně dochovaným zlomkům účtů z Karlovy pražské palácové kuchyně, můžeme nahlédnout i do dobového jídelníčku. Jedlo se veškeré maso včetně veverek a zpěvných ptáků, ryby čerstvé i solené, raci, sýry, ovoce, jako přílohy pak sloužily chleba, housky, hrách nebo jáhly. Ke kvalitní hostině patřilo velké množství chodů s mnoha různými omáčkami a kombinacemi cizokrajných koření, například hřebíčku, šafránu, pepře či zázvoru. Častá byla kombinace slaných a sladkých chutí, například maso s omáčkou ze sladkého ovoce, případně ještě doslazené medem a samozřejmě řádně okořeněné.

Turnaje a lov ve Stromovce

Nejoblíbenějšími zábavami pánů byly turnaj a lov. Turnaje měly mnoho různých disciplín, z nichž královskou byl takzvaný tjost, tedy nájezd dvou rytířů v plné zbroji proti sobě. Ve 14. století už turnaje nebyly tak nebezpečné jako dříve, když se při nich používaly ostré zbraně. Přestože dřevce turnajníků byly opatřené tupou korunkou, docházelo stále často ke zraněním, a to i smrtelným.

Hon a lov divoké zvěře se mohl odehrávat v blízkých oborách u Pražského hradu. Jedna z nich byla třeba v místě dnešní Stromovky a císař měl svůj zvěřinec i přímo na hradě. Podle očitého svědectví v něm choval i obrovité hady a šelmy včetně lvů. Kromě venkovních zábav byly oblíbené i různé stolní hry jako šach, dáma nebo mlýnek.

Dvorské rafinovanosti

Muži měli mít nejlépe blond polodlouhé vlnité vlasy na ramena, a proto si pomáhali středověkou kulmou – nahřátým želízkem, kterým si vlasy kroutili. U dam byl ideál podobný – zvlněné vlasy dlouhé až k bokům a opět blonďaté. Ty se pak zaplétaly do rafinovaných účesů, a pokud na ně ženy neměly dost vlastních vlasů, pomohly si klidně zakoupeným příčeskem. Dámy už také znaly líčení – používaly se oční stíny, pudry, růž na rty a dokonce pinzety na vytrhávání obočí! Tělesnou úpravu doplňovaly voňavky. Oblíbený byl „pomander“, což byla ozdobná schránka ve formě drahého šperku, která ukrývala vonnou esenci.

Jak se zdá, obří plynné planety patří mezi základní skladební prvky planetárních soustav: O jejich existenci víme z našeho solárního systému, ale velmi často je nalézáme i v soustavách kolem jiných hvězd.

Současné vývojové modely předpokládají, že se plynné planety formovaly ve dvou krocích. Nejprve se muselo utvořit kamenné jádro, podobně jako vznikaly zárodky planet zemského typu. Toto hmotné jádro pak na sebe v oblasti systému za tzv. sněžnou čárou – tedy dostatečně daleko, aby tam mohly existovat těkavé prvky – gravitačně nabalilo zbytky původní zárodečné mlhoviny, z níž se zformovala i centrální stálice. 

Vzniklé obří planety již mohly v soustavě migrovat, často je tedy najdeme ve vzdálenostech, kde z nejrůznějších důvodů nemohly vzniknout. Kamenné jádro pak v planetě obalují gravitačně zhuštěné plyny, jako je vodík nebo helium. Ve vnitřních vrstvách vykazují tyto látky – za normálních podmínek plyny – bizarní vlastnosti: Jde o husté kapaliny, které mohou mít dokonce vlastnosti kovů (například vedou elektrický proud).

Teplota a tlak v nitrech velkých planet však neumožňují vznik pevného skupenství těchto prvků. Obálky zmíněných velkých těles proto zůstávají tekuté a obří planety nemají pevný povrch. Osud zárodečných kamenných jader přitom není zcela jasný: Možná v centru planet existují dodnes, možná se rozpustila v okolní tekutině a obohatila tak její chemické složení.

Astronomové rozdělují dvojhvězdy do mnoha skupin, převážně podle metod, jakými lze odlišit jejich složky. Jednou ze těchto skupin jsou dvojhvězdy zdánlivé. Ty spolu nemají nic společného, plují vesmírem v různých vzdálenostech a jako dvojhvězda se pouze tváří – na pozemském nebi se promítají blízko sebe. Označujeme je jako zdánlivé, optické či falešné a pro astrofyziky představují naprosto nezajímavé objekty. 

Předchozí část: Tajemství dvojhvězd: Jaké jsou a jak vznikají?

Nepřímé důkazy

Většinu dvojhvězd ovšem nerozlišíme ani velkými dalekohledy. Astronomové pak mají k dispozici jen nepřímé informace o podvojnosti. Využívají například faktu, že obíhají-li se dvě stálice navzájem, pak se při pohledu ze Země zdá, že se k nám vždy jedna z nich přibližuje, zatímco druhá se vzdaluje, a po chvíli zase naopak. Pořídíme-li spektrum takové dvojice, uvidíme spektrální čáry prvků, jež se posouvají Dopplerovým jevem. Někdy lze snadno rozlišit spektra obou složek, jindy pouze jedné z nich (a pozice spektrálních čar se pak cyklicky mění s periodou oběhu). V takovém případě mluvíme o spektroskopických dvojhvězdách. 

Je-li oběžná dráha dvojhvězdy kolmá na zornou polopřímku, pak se stálice vůči pozorovateli nepohybují, ale na obloze můžeme přímo sledovat jejich vzájemný oběh. Citlivá pozorování z oboru astrometrie umožňují měřit pozice hvězd s nebývalou přesností a jejich vlastní periodický pohyb odhalit – mluvíme o astrometrických dvojhvězdách. Leží-li však naopak zorná polopřímka v oběžné rovině systému, pak se z pohledu pozorovatele obě složky při oběhu periodicky zakrývají. Označujeme je spojením „zákrytové dvojhvězdy“ a pro astronomy představují nejvzácnější studijní materiál, neboť s dostatkem pozorování je lze na dálku změřit i zvážit v absolutních jednotkách.  

Z hlediska konfigurace dále rozlišujeme dvojhvězdy oddělené, dotykové a polodotykové. Gravitační pole dvojhvězdné soustavy má totiž podobu dvou kapek přilepených k sobě, přičemž odborníci označují uvedené přiblížení jako Rocheův model. Pokud hvězda časem zcela vyplní svůj Rocheův lalok, může látka z jedné složky přetékat skrz bod na styku obou kapek na druhou složku. Vyplní-li své laloky obě stálice, jedná se o dotykový nebo také kontaktní systém, je však ve vesmíru vzácný. 

Kosmické míry a váhy

Určité typy dvojhvězd umožňují na dálku obě složky změřit i zvážit v absolutních jednotkách a s vysokou přesností. S výjimkou studia vlastních oscilací stálice v oboru asteroseismologie přitom nelze podobná měření provádět, a tak se zmíněné parametry získávají jen na základě kvalifikovaného odhadu. 

Vzájemný pohyb složek dvojčlenného sytému lze popsat podobně jako oběh planet kolem Slunce Keplerovými zákony, které dávají do jednoznačného vztahu hmotnosti obou složek s rychlostmi jejich oběhu, oběžnou periodou a tvarem trajektorie. V případě zákrytových spektroskopických dvojhvězd můžeme určit limitu na oběžnou rychlost z tzv. křivek radiálních rychlostí získaných ze spektroskopie, jež popisují vývoj dopplerovské složky rychlosti oběhu hvězdy v čase. Zmíněné křivky mají nejčastěji tvar modulovaných trigonometrických funkcí. Oběžnou dobu lze určit také z křivky radiálních rychlostí i ze světelné křivky, která zachycuje vývoj celkového přicházejícího zářivého toku v čase: v optimálním případě obsahuje dva poklesy jasnosti, jež souvisejí se zákryty primáru sekundárem a sekundáru primárem. 

Délka jednotlivých zákrytů na světelné křivce má přirozenou spojitost s geometrickými rozměry stálic. Získáme-li navíc ze spektroskopie či modelování spekter spolehlivý odhad efektivní teploty obou složek, můžeme vypočíst i jejich absolutní zářivé výkony a celkový zářivý výkon soustavy a porovnat je se zdánlivou jasností dvojhvězdy měřenou ze Země. Nepřímo tak s vysokou přesností změříme i vzdálenost celého systému. 

V tomto případě lze tedy určit základní parametry obou hvězd. S ohledem na přesnost současných přístrojů činí chyba při stanovení vlastností stálic v zákrytové spektroskopické dvojhvězdě pouze několik procent. A to se zdá být až nečekané, uvážíme-li, že ze Země takový systém vidíme pouze jako proměnlivý jasný bod. Na obou zmíněných křivkách se projevují i další efekty, například přítomnost hvězdných skvrn ve fotosférách složek, přenos hmoty mezi oběma tělesy či výskyt okolohvězdného materiálu. Také uvedené aspekty můžeme s vysokou úspěšností studovat. Dvojhvězdy tak představují důležitou laboratoř pro zkoumání struktury a vývoje stálic a hrají v astrofyzice nezastupitelnou úlohu. Jejich výzkumu se věnují i čeští astronomové. 

Může být Slunce dvojhvězdou?

Je téměř vyloučeno, aby mělo Slunce svého hvězdného průvodce, který by s ním putoval Galaxií. Vzhledem k přesnosti, s jakou dnes umíme určovat polohy planet i umělých družic, bychom gravitační rušení způsobené takovým tělesem již dávno odhalili. Přesto dostal neexistující souputník jméno – Nemesis.

Záhadné vymírání

Úvahy o vzdáleném průvodci naší hvězdy se objevily v 80. letech 20. století, kdy paleontologové David Raup a Jack Sepkoski přišli ve své práci s teorií periodicky se opakujících masových vymírání (dodejme, že jejich závěry dnes považujeme za nesprávné). Podle tvrzení obou vědců dochází každých 26 milionů let k náhlé změně diverzity pozemské biosféry. Někteří astronomové z toho poté usoudili, že právě s uvedenou periodou se ke Slunci vrací jeho temný souputník, který při průletu excituje komety v Oortově oblaku a vrhne je do středu naší soustavy, kde zmíněná tělesa následně způsobí katastrofu. 

Přirozeně by nešlo o „plnohodnotnou hvězdu“ (neboť tu bychom museli už dávno pozorovat), ale o chladného průvodce, červeného nebo hnědého trpaslíka. Mnohé přehlídkové projekty, ať již se uskutečnily ze Země, či z vesmíru, měly v druhém plánu podobné podezřelé objekty vyhledávat, přičemž prakticky vyloučily existenci tělesa teplejšího než 150 K blíže než deset světelných let. 

Richard Müller z University of California v Berkeley však přišel v roce 2002 s vysvětlením neúspěšných pokusů o nalezení tajemného souputníka. Podle jeho hypotézy proletěla před 400 miliony let blízkým okolím naší stálice bludná hvězda a rozptýlila Nemesis na vysoce excentrickou dráhu, která ji pak zavedla daleko od Slunce, kde ji nemůžeme s využitím současné technologie spatřit.

Slunce je samo 

Naprostá většina astronomů se ovšem shodne, že naše hvězda pluje vesmírem jako solitér. Nelze vyloučit, že by se mohla stát dvojčlenným systémem někdy v budoucnosti; nicméně jak již bylo řečeno, gravitační záchyt okolo letící stálice je krajně nepravděpodobný (byť možný). Tělesa schopná „odnést“ určité množství pohybové energie i momentu hybnosti známe ve Sluneční soustavě už nyní, přičemž k možným kandidátům čistě hypoteticky patří obří planety. Nejbližší vhodnou příležitostí by se pak mohla stát srážka s Galaxií v Andromedě přibližně za čtyři miliardy let. Do té doby však Slunce téměř jistě čeká osamělá pouť. 

Sea Lion Island, nejjižnější ostrůvek Falklandských ostrovů, je domovem pro několik druhů ptactva. Zdejšími nejpočetnějšími obyvateli jsou tučňáci skalní (Eudyptes chrysocome) a kormoráni císařští (Phalacrocorax atriceps), kteří na skalách tvoří společné kolonie. Velká koncentrace dospělých jedinců a zejména pak jejich nemotorných mláďat láká hladové dravce, kteří neustále krouží kolem.

Spižírna je ve střehu

Tučňáci a kormoráni se dělí o větrem ošlehaný útes, čnící více než sto metrů nad mořskou hladinou. Hustota osídlení je tak veliká, že při pohledu z výšky zahlédnete skalní podklad jen v případě, že se kolonie dočasně rozestoupí při odletu několika kormoránů nebo když se na lov vydá pár tučňáků. Ani tak ale nezahlédnete skutečnou skálu. Vzhledem k tomu, že exponované místo na hraně ostrova je ptáky obýváno desítky let, odhalí se pouze vrstva zapáchajícího vysušeného trusu.

TIP: Rybák dlouhoosasý, nejvytrvalejší letec a rekordman leteckých maratonů

Nad tímto ptačím davem prakticky neustále krouží dravci. Početná kolonie je pro ně spižírnou, díky níž nejsou odsouzeni k hladovění. Představa, že draví ptáci létají do kolonie jako do restaurace, je ovšem mylná. Odnést si něco k snědku je stojí nemalé úsilí a mnohem častěji potřebují především dávku trpělivosti. Krouží někdy desítky metrů nad kolonií, jindy třeba jen pár decimetrů nad zobáky bránících se kormoránů císařských. Ti jsou totiž na rozdíl od tučňáků skalních neustále ve střehu. Lovci čekající na správný moment k výpadu si přednostně vybírají nemocné nebo poraněné kusy. Úplně nejčastěji ovšem plní službu úklidové čety, která prohledává kolonii a odnáší uhynulá zvířata. Tu a tam, v případě, že nemají jinou možnost, se odhodlají k troufalému činu a pokusí se ptačím rodičům vyrvat malé chundelaté mládě.

Hody „mrchožravých slepic“

Když jsem v hledáčku fotoaparátu sledoval let kormoránů císařských, v dáli jsem periferně zahlédl dvojici čimang hodujících na skále. Čimango falklandský (Phalcoboenus australis) je endemický dravec, který ovšem podle mých pozorování na Falklandských ostrovech není nijak zdatným lovcem. Spíš bych řekl, že je to taková „mrchožravá slepička“, která ke snědku sbírá vše, co po sobě zanechaly další druhy zvířat, nebo jim to při přepravě k mláďatům vypadlo ze zobáku. Čimango se k opravdovému lovu uchýlí pouze výjimečně a v tom případě se téměř vždy jedná o útok na mláďata.

Tentokrát se některému z hodujících čimang zřejmě poštěstilo vytáhnout z kolonie stejně velkého kormorána císařského. Muselo se jednat o raněného nebo uhynulého ptáka, protože zdravý kormorán je čimangovi rovnocenným soupeřem a v naprosté většině soubojů se ubrání.

Pomalu jsem postupoval blíž a snažil jsem se nebudit zbytečnou pozornost. Čimanga, podobně jako několik další druhů na ostrovech, se naštěstí člověka příliš nebojí, a tak se k nim dá dostat celkem blízko. Zejména v případě, kdy hodují po delším půstu. V tom případě se věnují pouze trhání kořisti a pomalu přistupujícího fotografa si nevšímají.

Další nedočkaví strávníci

Pří prvním pohledu do hledáčku mi nebylo hned zřejmé, jaký druh živočicha tentokrát posloužil k zasycení dravců. Potrava už ptáka moc nepřipomínala, snad jen podle zobáku a odlétávajících pírek se dalo usuzovat, že mohlo jít o kormorána. To se mi po chvilce potvrdilo, když dravci při porcování odkryli pařát s charakteristickou blánou mezi drápy.

Bylo zajímavé sledovat obě čimanga při hodování. Když jeden pták jedl, druhý jej pouze pozoroval ze vzdálenosti asi jednoho metru a vůbec jej nerušil. Až po chvíli, snad na nějaké vyzvání, které jsem nepostřehl, začali mršinu škubat společně. Mezi sebou se o maso nijak nervali, ale ani tak neměli na jídlo příliš klidu. Těsně nad hlavami už jim totiž kroužili další nedočkavci – chaluhy jižní.

Ohledy jdou stranou

Chaluha jižní (Catharacta antarctica, synonymum Stercorarius antarcticus) je na Falklandských ostrovech snad ještě běžnějším dravcem než čimango. Při pohledu na ptačí kolonii ji určitě nepřehlédnete. Buď spokojeně sedí na jejím okraji, nebo v letu vyhledává kořist uvnitř skrumáže zvířat. Chaluhy jsou při získávání potravy mnohem agilnější než čimanga a při přetahování o kořist dokonce dokážou donutit letícího konkurenta, aby zvrátil pozřenou potravu. Tu pak spolknou samy.

Když kroužícím chaluhám došla trpělivost, nebo jim jen v břiše začalo kručet víc, než unesly, snesly se na skálu a poměrně rychle čimanga vyhnaly. Bez boje, bez dohadování. Možná to bylo i proto, že čimanga musela být po dlouhých minutách obírání kostí vysílená. Nebo už jen měla prostě dost.

Trochu mě mrzelo, že se u mršiny neseběhla nějaká mela. Výměna chaluh za čimanga proběhla poměrně nenásilně a dramatických fotografií jsem se nedočkal. Pouze, když už z kormorána moc nezbývalo, sebralo jedno z čimang kus kormorána a letělo pryč. To si dravá chaluha nenechala líbit a začala jej stíhat. Dlouho jí to ovšem nevydrželo a po dvou náletech se vrátila ke zbytkům potravy.

Chaluhy byly, stejně jako zahnaná čimanga, dvě. U mršiny se ale chovaly úplně jinak. Žádná tolerance, žádné přenechávání potravy druhému hodujícímu. Na kormorána se prostě vrhly a každá se snažila urvat co nejvíc na úkor své spolustolovnice. Navzájem se odháněly a přetahovaly o sousta. Oproti klidnému a v podstatě pohostinnému chování čimang to byl velký kontrast.

Potravní konkurenti z Falkland

Čimango falklandský (Phalcoboenus australis)

Čimangové jsou malá skupina dravců (čtyři rody, osm druhů) obývající jihoamerický kontinent a ostrovy v jižním Atlantiku. Na jihoamerické pevnině se objevují v různých biotopech – v nížinách i na úbočích vysokých And, hluboko ve vnitrozemí, stejně jako na mořském pobřeží.

Hmotnost čimanga falklandského je do 1,5 kg a jeho početnost klesla na pouhých 1 000 párů. Z toho 400 jedinců obývá Falklandské ostrovy. Právě na skalnatém, obtížně přístupném pobřeží, má klid před pronásledováním. Čimango falklandský je totiž typický mrchožrout a z toho pramení jeho neoblíbenost u lidí. Čimanga jsou často viděna u uhynulých (případně jinými zvířaty uchvácených) kusů dobytka, což si farmáři vykládají mylně a čimanga se pak často stávají obětí jejich surové pomsty. Svým silným tupým zobákem a podobně silnýma nohama sice čimango dokáže ulovit i živou kořist, ale pouze slabou nebo nepohyblivou. Největšími konkurenty při parazitování v koloniích, jsou jim právě chaluhy.

Chaluha jižní (Stercorarius antarcticus)

Tento pták je největším druhem z chaluh jižní polokoule, řazený někdy do rodu Catharacta. Je zbarvený podobně jako ostatní velké chaluhy, navíc má na zádech bílé skvrny. Hnízdí ve třech poddruzích v subantarktické oblasti, tedy na ostrovech severně od Antarktidy a na pobřeží Argentiny. Jejich počet je odhadován na 6 000 párů. Na Falklandských ostrovech se vyskytují pouze v období léta (polovina října až duben) a to zejména v blízkosti kolonií tučňáků.

Jedná se o dravce, který se živí uhynulými ptáky, neváhá však atakovat i zraněná a slabá zvířata. Na pozoru by se před nimi měla mít i malá mláďata tučňáků. Kromě toho vyhledávají potravu i u hnízdících kormoránů, kterým často loupí i snesená vejce.

Hnízdí obvykle na malé vyvýšenině v krajině a průběhu listopadu snáší dvě vejce, která proti blízký narušitelů intenzivně brání. O tom, že se jedná o velmi agresivního a odvážného ptáka i mimo dobu hnízdění jsem se mnohokrát přesvědčil na vlastní kůži.

Čimango – dravec mnoha barev

Pro čimanga falklandská je typická jedna neobvyklost. Ptáci mají téměř každý rok trochu jiné zbarvení a barvu peří změní až šestkrát! Narozené mládě je výrazně oranžové, v průběhu prvního roku se mu peří zbarví do velmi tmavé hnědočerné, pařáty a zobák má šedý. Na přelomu druhého roku se na krku objeví drobné skvrnky a ty jsou v následujících měsících už větší a načervenalé. Třetí rok už má čimango nohy žluté, zobák do modra a většinu těla skvrnitou. Rok nato jsou ptáci oděni do šatu z hnědých skvrn s šedou linkou, hnědočervených křídlech a špičky ocasních per jsou bělavé. Pátý rok je ve znamení oranžových pařátů, modrošedého zobáku a lososově růžového peří na hlavě.

S fotoaparátem proti větru

Obrovskou výhodou fotografování v antarktických krajích je, že k mnoha zvířatům se lze přiblížit bez použití krytů a maskování. Některé druhy si vás přijdou prohlédnout i na vzdálenost jedno metru. I tak má ale focení na Falklandách do idyly daleko, protože velice silně fouká a právě u kolonií na Sea Lion Island to je snad nejhorší. Při focení jsem musel pořád držet stativ, jinak by jej vítr i se čtyřkilovým objektivem porazil. V některých chvílích, třeba když jsem zavrávoral na jedné noze, mě poryvy málem položily k zemi.

Musel jsem být neustále ve střehu a třeba jen přidání jedné vrstvy oblečení pod bundu byla čtvrthodinová operace. Neustále hrozilo, že mi vítr oblečení vytrhne z ruky. Nedalo se ani pořádně komponovat záběry, protože silné závany opírající se do velké plochy objektivu s rozměrnou sluneční clonou fototechniku strhávaly. Ještě několik dní po návratu do Čech mi zůstal tik – stačil mírný poryv větru a já okamžitě začal zjišťovat, co mi kde padá nebo odlétá.

Ostrá střelba patří k povinnému tréninku všech vojáků a armáda Spojených států v tomto ohledu rozhodně nešetří. Zároveň si však uvědomuje, že z každé kulky, jež skončí v přírodě, se časem začnou uvolňovat jedovaté látky. Aby tedy byly cvičné střelby ekologičtější, začalo vojsko pracovat na zvláštní munici, která by se rozkládala co nejšetrněji.

Aktuálně se testuje prototyp a koncept se vyvíjí stále „zelenějším“ směrem: Do kulek lze totiž vložit speciálně ošetřená semena, jež bez úhony přečkají rozkládání projektilu, načež při kontaktu s půdou vyklíčí. Při troše snahy by se tak okolí střelnic mohlo proměnit v zahrady kypící životem.

Americký satelit Landsat 8 se zařízením Operational Land Imager, které je určeno ke snímkování zemského povrchu ve vysokém rozlišení a věrohodných barvách, počátkem letošního roku pořídil snímek největší solární farmy světa.

Dam Solar Park nedávno vyrostl v Číně, která se v posledních letech s velkou vervou pustila do rozvoje solární energie. Za poslední rok se solární energetika v Číně téměř zdvojnásobila a se svými 77 GW instalovaného výkonu se Čína rázem stala největším producentem solární energie na světě.

TIP: Kalifornská společnost SolarReserve postaví největší solární elektrárnu světa

V současné době je solární farma Dam Solar Park o rozloze 27 kilometrů čtverečních největší na planetě. Tvoří ji zhruba 4 miliony solárních panelů, které farmě poskytují výkon 850 MW.