Chór baziliky Saint-Remi v Remeši vzývá podle znalců číselné symboliky k duchovnímu povznesení ve znamení šestky. Svatostánek vyrostl na místě antického pohřebiště a pozdějšího benediktinského kláštera vybudovaného okolo roku 790. Výstavba samotného chóru proběhla v letech 1162–1181 pod záštitou biskupa Pierra de Celleho.

Ve znamení šestky

Vše nasvědčuje tomu, že byl zmíněný církevní představitel – ostatně jako většina duchovních té doby – dobře obeznámen s pasážemi z díla sv. Augustina, jež se zabývají symbolikou čísel. Chrám byl zasvěcen číslu šest, které Augustin považoval za dokonalé, protože i Bůh dokončil stvoření v šesti dnech.

 Seriál o symbolice čísel velkých staveb

• Pyramidy v egyptské Gíze
• Symbolika čísel v Bibli
• Katedrála Notre-Dame v Chartres
• Bazilika Saint-Remi v Remeši
• Santiniho Zelená hora

Šestka však neměla pouze symbolizovat dokonalost stvoření, ale byla také prvním číslem, jež odpovídá součtu svých dělitelů kromě sebe sama: tedy jedničky, dvojky a trojky. Posloupnost oblouků v arkádě a v galerii i počet oken přitom vyjadřují takové vztahy zcela přesně – s nejvyšším číslem odpovídajícím nejvyšší poloze. Trojka pak nefigurovala úplně nahoře náhodou: Představovala totiž samotnou svatou Trojici. 

Když se v roce 2006 pokusil Andy Sandness spáchat sebevraždu, bylo mu pouhých 21 let. Zoufalý čin mu tehdy naštěstí nevyšel, následky ale byly více než hrozné – Andy si totiž ustřelil velkou část obličeje. Lékaři z minnesotské klinika Mayo sice dělali všechno možné, chybějící části obličeje ale nahradit nedokázali.

56 hodin na sále

Naděje na normální život svitla Andymu v roce 2012, tehdy se lékaři začali zabývat myšlenkou na transplantaci obličeje. Andy musel během tří let absolvovat 50 pohovorů, během kterých ho lékaři seznamovali s možnými riziky náročného zákroku. V lednu 2016 byl Andy Sandness přidán na seznam čekatelů na transplantaci. Počítal přitom s tím, že jeho čekání může trvat i několik let.

Netrvalo. O pouhých 5 měsíců později se lékaři Andymu ozvali, že mají vhodného dárce. Shodou okolností šlo také o sebevraha. Transplantace obličeje trvala 56 hodin a podílelo se na ní 60 zaměstnanců kliniky. Během zákroku byl Andymu transplantován nos, tváře, zuby, rty, čelist a brada.

Dnes má Andy nejen novou, ale i novou šanci na lepší život. Může jíst a dýchat jako každý jiný zdravý člověk. V transplantovaných tvářích se mu do jisté míry obnovil i cit.

Masopust se v křesťanském kalendáři kryje s obdobím nazývaným liturgické mezidobí. Tento čas je rozprostřen mezi koncem vánoční doby a Popeleční středou, která znamená začátek čtyřicetidenního půstu a příprav na Velikonoce.

Z předkřesťanských dob

Jako mnoho jiných tradic má i slavení masopustu svoje předkřesťanské dějiny. Veselé reje a hodování byly součástí pohanských rituálů, jež měly přivolat plodnost, úrodu a prosperitu. Křesťanství tyto zvyklosti zcela nepotlačilo, ale podařilo se mu je vhodně podchytit a vtělit do logiky církevního roku: dlouhé době odříkání předchází její protipól, omezený čas, v němž je dovoleno (téměř) všechno.

Ať už jsou to nevázané hostiny, bujaré tancovačky nebo kostýmované veselice, v nichž se boháč převlékne za chudáka a žebrák za krále. Jedním ze specifik masopustu totiž je, že převrací skutečnost naruby.

Veselice a muži v sukních

Slavení masopustu v tomto duchu je u nás doloženo již od 13. století, z doby vlády Přemysla Otakara II. Účastnili se jej lidé z nižších i vysokých vrstev, přičemž zvláště pro ty první bylo masopustní veselí blahodárným časem, kdy za sebou mohli na chvíli nechat všednodenní tvrdou realitu, zapomenout na starosti spojené s obživou a jednoduše se bavit.

Masopust spadal do období klidu od sezónních prací na poli, takže zbýval čas i na kratochvíle. V masopustě se například s oblibou vystrojovaly svatby, při nichž bylo v Čechách zvykem inscenovat komické parodie sňatků se záměnou pohlaví snoubenců. Převlékání mužů za ženy a žen za muže bylo vůbec velmi oblíbené, jelikož máloco dokáže vyvolat veselí tak spolehlivě napříč všemi historickými epochami.

Při cestě do národních parků severní Indie bylo naším velkým přáním uvidět a nafotit ve volné přírodě tygra bengálského (též zvaného královský nebo indický, Panthera tigris tigris). Ačkoli je ze všech pěti přežívajících tygřích poddruhů nejhojnější, spatřit jej v přirozeném prostředí vůbec není snadné.

Chránit, nebo zabít?

Ještě na přelomu 19. a 20. století žilo v Indii asi 40 000 tygrů. Za dalších 50 let se jejich stav snížil na pouhých 2 000 kusů. Došlo k přísnému zákazu lovu a v šedesátých letech byla vyhlášena řada národních parků. Přesto se počty dále snižovaly a v roce 1972 zbylo v Indii pouhých 1 827 jedinců.

V roce 1976 byl vyhlášen „Projekt tygr“, jehož cílem je zvýšit nebo alespoň stabilizovat výskyt těchto nádherných šelem. Dnes ve volné přírodě na území Indie žije asi 3 500 tygrů, což představuje více než čtyři pětiny světové populace. Ani tak se ale nedá říct, že by výsledky byly úměrné vynaloženému úsilí.

Tygří populace kopíruje jakousi sinusovku a dnes lze hovořit spíše o jejím postupném snižování. Lze to přičíst tradičnímu postoji, který tygry, nikoli zcela neprávem, vnímá jako lidožravé zabijáky. V neposlední řadě mohou za lovení těchto šelem „tygří produkty“, jež jsou zejména na čínském trhu stále žádaným obchodním artiklem.

Lov zapálenou travou

V přírodě od nepaměti probíhá souboj predátorů o kořist, o území, o přežití. Nejinak je tomu i v přímé konfrontaci člověka a tygra na území dnešní Indie. Do začátku kolonizace indického vnitrozemí Angličany byl tím silnějším predátorem určitě tygr. Koncem 18. a především v 19. století ovšem pozici člověka posílily nové střelné zbraně. Dochází k rozšiřování sídel, polí i pastvin pro domácí dobytek a tygr je zatlačován stále hlouběji do zmenšujících se pralesních oblastí.

Oficiální lov tygrů byl v dávných dobách výsadou indických maharádžů a jejich oblíbenců. Sto až dvě stě pěších honců uzavřelo a následně stahovalo leče kolem míst s pravděpodobným výskytem šelmy. Tygr většinou ustupoval hlučícímu davu přímo před pušky střelců, kteří čekali na otevřenějších místech. Někdy bylo k dokonalému uzavření použito i proutěných překážek a sítí. Občas lovci zapálili trávu kolem lesnatých porostů a honci měli usnadněnou práci.

Když jsme se vydávali do Indie, vytanuly mi před očima obrázky loveckých scén a představoval jsem si, jak zátahy ovlivnily tygří vztah k člověku. Po dřívějších zkušenostech se lidem určitě snaží především vyhnout, ale snad se nás i tak usměje štěstí a nějakého pruhovaného krasavce uvidíme.

Tygr v zapadajícím slunci

Hned v národním parku Sariska v severovýchodním Rádžasthánu jsme se přesvědčili, že Indie není Afrika. Kromě několika vypelichaných vycpanin v místním hotelu jsme nezahlédli ani tygří chlup. Jiné to bylo v Ranthambhore. Pohybovali jsme se v džípu s průvodcem ve vzdálenějším sektoru národního parku. Průvodci mají samozřejmě přehled, kolik tygrů je v rezervaci, kde se převážně pohybují a znají jejich zvyky. Právě tyto znalosti v kombinaci s nasloucháním zvuků pralesa jim občas pomohou objevit místo, kde se tygr právě vyskytuje. Hlavními hlasateli přítomnosti šelmy jsou jeleni sambaři (Rusa unicolor) a opice hulmani posvátní (Semnopithecus entellus).

Vjeli jsme do lesa, kde tygři vyhledávají úkryt a napajedla, když vtom náš průvodce uslyšel varovný signál sambara. Následovala zběsilá, asi dvoukilometrová jízda po skalnaté cestě. Vůbec nedovedu pochopit, kde náš průvodce vzal jistotu, kterým směrem se má vydat. Vyjeli jsme na otevřené prostranství, které rámoval horizont lesa a průvodce ukazoval siluetu tygra, jenž se docela klidně pohyboval u nevelkého napajedla.

Tygřík, krásně nasvětlený podvečerním sluncem, v klidu pózoval a my fotili jako o život. Po chvíli jsme se trochu zklidnili a začali si vychutnávat překrásnou podvečerní scenérii. Když dvouletý tygří samec po dvaceti minutách důstojně odkráčel do džungle, naše euforie neznala mezí.

Lákavý pach lidského masa

V 17. století byl zejména mezi důstojníky populární lov tygrů na koních nebo na velbloudech. Lovci tygra opět za pomoci honců štvali a obklíčili. Potom následoval výjev ne nepodobný koridě, kdy jezdci útočili na zvíře kordy až do jeho ubodání.
Mezi oficiální lovy patřila i štvanice se speciálně cvičenými psy, kteří postupnými individuálními útoky udržovali tygra v pasti. Pro lovce pak bylo jednoduché obklíčené zvíře zastřelit. Divocí dhoulové (Cuon alpinus) jsou dodnes jedinými predátory, kteří se dokážou ve smečce tygrovi postavit a nezřídka jej i udolat.

Ačkoli byli tygři likvidováni stále víc, jen v samotné Indii bylo mezi rokem 1800 a 1900 zaznamenáno více než 10 000 lidských úmrtí způsobených tygřím útokem. Tygři zabili víc lidí než kterákoli jiná kočkovitá šelma, což může být ovlivněno i výskytem těchto predátorů v hustě zalidněných oblastech jihovýchodní Asie. K napadání lidí ze strany tygrů docházelo i v minulém století a občas se děje dodnes. Oběťmi jsou především farmáři a lesní dělníci, kteří se prakticky denně dostávají do přirozených biotopů šelmy.

Nejčastějším důvodem tygří lidožravosti je zranění nebo nemoc, které šelmě znemožňují živit se přirozenou kořistí. Poměrně častým důvodem, zejména u tygrů, kteří se s lidmi dosud nesetkali, může být strach z možného útoku člověka. Byly prokázány i případy, kdy k oblibě lidského masa a pozdějším útokům přivedlo tygry požírání nepohřbených mrtvol za Korejské a Vietnamské války.

Ani zkušený „tygr-lidožrout“ většinou nevstupuje do lidských sídel, ale číhá na kraji vesnice. Má se zato, že rovněž častěji napadne skrčeného člověka (například kosícího trávu) než člověka napřímeného. Útok je dle očitých svědků převážně veden zezadu nebo z boku. V oblasti Sandarbans proto místní rybáři a rolníci často používají masky nasazené na zadní část hlavy.

Pohled ze sloního hřbetu

V Ranthambhore jsme už neměli štěstí, i když jsme ještě mnohokrát prožili rituál naslouchání, jeleního frkání i zběsilé jízdy. V dalším národním parku Bandhavgarh jsme první den zahlédli a vyfotili z auta ještě dva tygry. Bylo to ale jen na okamžik a v nepříliš fotogenické pozici. Pak nás ovšem nalákalo celodenní sloní safari. Jak jsme zjistili, je to jedinečná a asi jediná možnost skutečně být v blízkosti tygrů.

Kolem půl osmé se drápeme na plošinku na sloním hřbetu, kde jsme měli strávit příští tři hodiny a asi za patnáct minut nám už mahaut (poháněč slona) ukazuje tygří samici se dvěma šestiměsíčními mláďaty. Máme zase štěstí. Matka s mladými právě dokončují ranní pitnou kůru. Ještě pár doušků, pak se tygřice protáhne a pomalu kráčí do bambusového houští. S nevelkým odstupem ji sledujeme a když se uloží na malou mýtinku, snažíme se co nejvíce přiblížit a hlavně vytvořit nějaké okénko pro focení. Žasneme, jak slon dokáže na pokyn obratně shrnout závěs bambusových větví, zastavit a provést téměř dokonalé „štronzo“, takže se dá téměř bez problémů fotit i bez stativu.

Je to úžasný zážitek. Tygří máma asi po hodinovém pobytu a kontaktu s mláďaty odchází. Ale jen tak daleko, aby uslyšela jejich případné bázlivé volání. Důvodem je prý potřeba odpočinout si od dětí, tak nějak jako u nás lidí. Odpoledne nacházíme oba tygříky na stejném místě. Jsou teď trochu ospalejší a apatičtější, ale i tak nesmírně roztomilí. Večer se vracíme s úlovkem více než 400 fotek a hlavně s překrásnými pocity a vzpomínkami.

Smrt z rukou pytláků

V rezervacích Kantha a Kaziranga nás už štěstí opustilo a dalšího tygra jsme nezahlédli. Každopádně jsme se ujistili, že kdo se chce s predátorem potkat, měl by zvolit alespoň půldenní sloní safari. Hlavní výhodou je samozřejmě možnost opustit cestu a jít šelmám vstříc.

Přes povážlivý stav tygří populace dodnes dochází k lovu těchto zvířat. Nikoli už oficiálně, ale formou pytláctví. Nemyslím, že by pytlačení bylo brutálnější než běžný lov a i motivy pytláků mohou být pochopitelnější než zabíjení pro zábavu. Nejvážnější ovšem je, že ztenčené stavy tygrů pociťují každý zastřelený kus a nad pytláky nikdo nemá kontrolu. Ilegální lovci sahají po pušce nebo po jedu a k přivábení často používají mršinu domácího nebo divokého zvířete. Pytlák sedí nejčastěji na stromě poblíž mršiny, a protože tygr jako jediná z kočkovitých šelem neleze na stromy, je v bezpečí. V Číně tento způsob vylepšili tím, že do mršiny umísťují malé bomby, které vybuchují, když se tygr do těla zakousne. V Barmě a východní Indii používají snad nejdrastičtější metodu. Kolem napajedla rozlijí lepkavý roztok z hořčičného oleje a přírodního latexu. Roztok ulpí tygrovi na tlapách. Při čištění pracek velice často dochází k přenosu roztoku na tvář a do očí, což vede k oslepnutí a odsouzení tygra k pomalé smrti.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Když jsem před naším odjezdem do Indie četl o těchto loveckých praktikách, zcela podvědomě jsem je zařadil do temné historie. Informace z tisku, kterou jsem objevil po našem návratu domů, mě vrátila do reality. Poměrně obsáhlá zpráva říká, že v Národním parku Ranthambhore byli nalezeni dva otrávení tygři staří 16–17 měsíců. Poblíž mrtvých těl ležely pozůstatky dvou otrávených koz, které pravděpodobně byly příčinou smrti. Dodnes přemýšlím, zda jedním z otrávených tygrů nemohl být „ten náš“, co tak krásně pózoval při zapadajícím slunci.

Když se v roce 1964 Američané zapojili do konfliktu ve Vietnamu, thompsony do jejich oficiální výzbroje už nepatřily. Přesto si je mnoho vojáků dokázalo na bojiště do jihovýchodní Asie dovézt či jinak získat, a zachovalo se mnoho fotografií Američanů s thompsonem. Často jej užívaly například osádky vrtulníků, které ho s sebou vozily pro případ sestřelení nad nepřátelským územím, a pro snadnější manipulaci v těsné kabině mu někdy odřezávaly pažbu.

Vietnam, Latinská Amerika, Jugoslávie

Thompsony navíc používala jak jihovietnamská armáda, tak komunističtí povstalci z hnutí Vietcong. Dodávky komunistům zajišťovala určitou dobu Čína, která vyráběla kopie thompsonů. V menších počtech je produkoval i severní Vietnam a některé zdroje uvádějí, že se zjednodušené napodobeniny vyráběly i v malých dílnách Vietcongu přímo v džungli. Thompsony se spolu se zastaralou americkou technikou vyvážely nejrůznějším, se Západem spřáteleným režimům a tamní ozbrojené složky je používaly proti domácím prosovětským povstalcům.

Objevili bychom je tak v menších počtech na obou stranách lokálních konfliktů především v Latinské Americe, a to i v 80. letech. Naposledy se dostaly na bojiště začátkem 90. let v zemích bývalé Jugoslávie. Za druhé světové války totiž Američané dodávali tyto zbraně Titovým partyzánům a od 50. let je ve výzbroji obnovené jugoslávské armády nahrazovaly modernější typy. Po mnoha desítkách let v rezervních skladech padly do rukou bojovníků mnoha frakcí nepřehledného konfliktu a ti je zpočátku rovněž využili, než je nahradili vesměs jugoslávskými verzemi automatických pušek AK-47. Několik menších firem v USA rovněž po válce obnovilo malosériovou výrobu, která příležitostně dodává nové thompsony pro sběratele zbraní a milovníky vojenské historie dodnes. 

Podstrčený dar pro „kontrarevoluci“

I když se tento samopal nedostal do výzbroje čs. armády (sloužili s ním jen minimálně naši vojáci v západních jednotkách), jisté místo v historii má. Během pražského jara v roce 1968 se v příkopu silnice u obce Sokolov nalezlo několik zelených batohů s velkým množstvím Thompsonů M1 s 20rannými zásobníky. Objev měl velkou publicitu nejen u nás, ale hlavně v SSSR. Sověti tuto událost prezentovali jako další důkaz o tom, že USA připravují v Československu kontrarevoluci.

TIP: Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

Zbraně i batohy ale důkladně zkoumala čs. policie a zjistilo se, že zcela určitě mají svůj původ v SSSR. V rozích kapes batohů se nacházely ruské výrobní značky a k zakonzervování zbraní sloužila vazelína, jejíž rozbor zcela jednoznačně prokázal, že se jedná o standardní směs užívanou sovětskou armádou. Thompsony pocházely z amerických druhoválečných dodávek do SSSR a s největší pravděpodobností šlo o provokaci KGB. 

Z kosmodromu na floridském mysu Canaveral včera úspěšně odstartovala raketa Falcon 9 americké soukromé společnosti SpaceX. Pro Falcon 9 je to první let z mysu Canaveral od loňského září, kdy zde raketa stejného typu explodovala na odpalovací rampě při předletovém testu. Letos v lednu již raketa Falcon 9 úspěšně odstartovala z kalifornské Vandenbergovy základny.

Úspěšný start, úspěšné přistání

Start byl původně plánován na sobotu, ale krátce před zážehem motorů byl kvůli možné závadě na systému vektorové kontroly tahu zastaven. 

Raketa vynesla vesmírnou loď Dragon, na jejíž palubě jsou nejen zásoby pro posádku Mezinárodní vesmírné stanice (ISS), ale i experimentální modul Raven. Ten bude po připojení na ISS testovat technologie umožňující autonomní setkávání kosmických lodí. K ISS by měl Dragon dorazit v úterý okolo 15. hodiny našeho času.

Úspěšný start podtrhuje i v pořadí již osmé přistání prvního stupně. Ten dosedl přesně do prostoru přistávací plochy zhruba osm minut po startu rakety.

Pavouci koutníci jedovatí (Loxosceles reclusa) ze Spojených států sice nejsou příliš agresivní, přesto ale náležejí k nejobávanějším pavoukům na světě. Jejich jed velmi závažným způsobem poškozuje tkáně, rány se hojí jen velmi obtížně a lidé mohou zemřít na selhání orgánů.

Pavučiny obávaných koutníků nás ale velmi zajímají. Jejich pavučiny jsou velice pevné – jedny z nejpevnějších mezi pavouky. Taková pavoučí vlákna by mohla vést k velmi zajímavým aplikacím. A vědci teď zřejmě odhalili jejich tajemství.

TIP: Pavouci posprejovaní grafenem snovají supervlákna

Koutníci splétají stužky hedvábí o průměru 50 nanometrů do unikátních nanostruktur, díky nimž jsou jejich vlákna velice pevná. Teď je na vědcích, aby to zkusili stejným způsobem.

Hvězdy typu Delta Scuti představují velkou skupinu proměnných hvězd z oblasti galaktického disku. Astronomové teď ale našli velmi vzácného představitele jednoho specifického druhu těchto hvězd.

Běžné hvězdy typu Delta Scuti pulzují, tedy mění jasnost, s krátkou periodou. Pokud v těchto pulzech hvězda mění jasnost výrazně, tak jde o hvězdu Delta Scuti s vysokou amplitudou.

Vzácnost mezi hvězdami Delta Scuti

Vědci americké Southern Methodist University nyní objevili hvězdu tohoto typu, která pulzuje v každém ze tří prostorových směrů, navíc s různými oscilacemi. Takovým hvězdám se říká Delta Scuti s vysokou amplitudou a trojitým módem, a v Mléčné dráze bychom je spočítali na prstech obou rukou. Vzácná hvězda dostala označení ROTSE1 J232056.45+345150.9, je od nás vzdálená 7 tisíc světelných let a pulzuje jednou za 2,5 hodiny.

TIP: RS Puppis: Cefeida, která pomáhá určovat vzdálenosti ve vesmíru

Pulzování jasnosti hvězdy je důsledkem rychlého rozpínání a opětovného smršťování hvězdy. Její horké vodíkové jádro má teplotu 15 milionů kelvinů a vnější slupky hvězdy se vlivem tohoto žáru roztáhnou. Během roztažení se vnější slupky ochladí, dojde k jejich smrštění vlivem gravitace hvězdy, a cyklus pulzu se může znovu opakovat.

Historie Paříže se nerozlučně pojí s řekou Seinou, protékající srdcem města od východu na západ. Zmíněný tok přitom metropoli dělí na dvě nestejně velké části: pravý břeh ležící na severu a levý, jižní. Na obou stranách řeky pak vyrostlo obdivuhodné množství architektonických pokladů, které utvářejí neopakovatelný ráz jednoho z nejopěvovanějších hlavních měst světa. 

Město mostů

Lokalitu zapsanou na seznam UNESCO vymezují mosty Pont de Sully a Pont de Bir-Hakeim. Památkové území zahrnuje kromě proslulých budov a 23 mostů také dva ostrovy: Île de la Cité byl přitom osídlen jako vůbec první část Paříže a stojí na něm i katedrála Notre Dame de Paris, jedna z nejobdivovanějších gotických staveb všech dob. Jihovýchodně se pak rozprostírá Île Saint-Louis, nesoucí jméno francouzského krále Ludvíka IX. Dnes lze jen stěží uvěřit, že se v místech současné noblesní a drahé čtvrti kdysi nacházely pastviny pro dobytek a sklad dřeva. 

Od umění k eleganci  

Nejvýznamnějším památkám, jež lemují levý břeh neboli „Rive gauche“, vévodí ikonické stavby jako Musée d’Orsay, Invalidovna, Bourbonský palác či symbol celé Paříže – Eiffelova věž. Na této straně řeky se nachází také čtvrť Montparnasse, někdejší bašta umělců, spisovatelů i filozofů, kde svého času pobývali Pablo Picasso, Arthur Rimbaud, Jean-Paul Sartre či Ernest Hemingway. 

Zatímco levý břeh se stále ještě pyšní uměleckým duchem, ten pravý („Rive droite“) nabízí ukázku sofistikované elegance. Tamní nejproslulejší bulvár – Champs-Elysées – přetéká kavárnami a luxusními obchody; nedaleko jej pak doplňují další slavné ulice, jako Rue de la Paix, Rue de Rivoli či Avenue Montaigne. I na pravém břehu však najdeme památky, které si co do proslulosti s tím levým nijak nezadají – ať již jde o muzeum Louvre, výstavní pavilon Grand Palais, pařížskou radnici, nebo náměstí Place de la Concorde. 

Mezi dvěma policemi 

Při procházce mezi platany, topoly a vrbami, jež lemují nábřeží, jistě nepřehlédnete ještě jeden charakteristický rys břehů Seiny: Již od roku 1891 tam nabízejí knihy, pohlednice a fotografie tzv. bukinisté. Jejich tmavě zelených stánků s přesně vymezeným prostorem dnes napočítáte celkem 245. A právě díky nim se Seině někdy říká „jediná řeka, která teče mezi dvěma knižními policemi“. 

V noci z 13. na 14. července 1976 vypuklo v poklidné francouzské vesničce Traves ohnivé peklo. Jeden z domů stojících stranou od ostatních vzplál a noční ticho prořízly výstřely. Když požár dokončil své dílo, nalezli hasiči ohořelé tělo asi šedesátiletého muže. Šlo o Joachima Peipera, bývalého významného velitele Waffen-SS.

„Přísahám vám, Adolfe Hitlere, jako vůdci a říšskému kancléři věrnost a statečnost. Slibuji vám i těm, které určíte, aby mi veleli, poslušnost až do smrti. V tom Bůh mi pomáhej.“ 

Tato slova přísahy pronesl tentýž muž v lednu 1935. Tehdy dvacetiletý mladík se právě stal členem Leibstandarte SS Adolf Hitler (LSSAH). Splnil si sen a zároveň si tak i předurčil pohnutý osud. Díky ambicióznosti, dravosti a inteligenci se dokázal prosadit, SS-Standartenführerem (ekvivalent plukovníka) se stal ještě před dosažením 30. roku věku. Svými činy si však vysloužil také poválečný soud, jedenáctileté věznění a nakonec smrt v plamenech.

Otcovské dědictví

Joachim se narodil 30. ledna 1915 do rodiny důstojníka císařské armády. Jeho otec Waldemar působil před první světovou válkou v Německé východní Africe, během konfliktu pak hlavně v Turecku a Francii. Rodiče se nikdy nesmířili s německou porážkou a vychovávali své děti v duchu mýtu o zákeřné kudle, kterou Němcům do zad bodli Židé a bolševici.

Když se na politické scéně objevil Adolf Hitler, přidali se okamžitě k jeho příznivcům a své přesvědčení přenesli i na Joachima. Ten jako mladík studoval na Goethově reálce v Berlíně, ale odešel z ní v roce 1933, aniž by úspěšně složil maturitní zkoušku. Ta přitom představovala základní podmínku pro důstojnickou kariéru v armádě.

Měl však štěstí, jako účastník jezdeckých kursů se stal členem 7. jezdeckého pluku SS. Nadřízení v něm brzy rozpoznali silnou osobnost, takže se mohl přihlásit do důstojnické školy. Na jaře 1938 dosáhl Peiper hodnosti Untersturmführera SS (podporučíka) a vrchní velitel SS Heinrich Himmler si jej vybral do svého osobního štábu. Vedle Himmlera prožil Peiper vstup Německa do druhé světové války. Role štábního pozorovatele však neodpovídala jeho dobrodružné povaze. Na jaře 1940 si proto vymínil účast na bojových operacích ve Francii.

Vrátil se k LSSAH jako velitel 11. roty 3. praporu. Dne 25. května prošel bojovým křtem při dobývání Wattenbergu, kde si také vysloužil Železný kříž 2. třídy. V červnu jej však Himmler povolal zpět do svého štábu. Celý další rok sloužil jako první pobočník, než svého představeného přemluvil, že patří na frontu. V létě 1941 se natrvalo vrátil k LSSAH, Himmlerovy vztahy k němu však neochladly, udržovali písemnou komunikaci a Peiper si nenechával ujít příležitosti ani k osobním setkáním.

Zkušenost Ruska

Joachim Peiper dorazil ke své jednotce v listopadu 1941, když již pronikla téměř tisíc kilometrů na sovětské území a bojovala v oblasti východoukrajinských měst Mariupol a Rostov. Peiper se ocitl ve svém živlu, stal se z něj úspěšný velitel roty a později praporu. Mnozí svědkové vzpomínali, že „přišel o spoustu mužů díky své zbrklosti a netaktickému postupu“, ale získal si respekt a obdiv, protože vždy stál v první linii. Druhou polovinu roku 1942 LSSAH strávila ve Francii, kde došlo k její reorganizaci na samostatnou divizi.

V lednu 1943 se pak tato formace vrátila do Ruska a okamžitě se zapojila do bojů u Charkova. Jako velitel 3. tankového praporu SS se Peiper proslavil průlomy do sovětských linií a údery v zázemí nepřítele. Sověti jej obviňovali ze zničení několika vesnic a zmasakrování jejich obyvatel. Peiper ale za své zásluhy získával jedno vyznamenání za druhým.

V březnu 1943 obdržel Rytířský kříž Železného kříže, v červenci téhož roku pak odznak za samostatné zničení tanku. V Německu se z něj stala ikona opěvovaná v nacistickém tisku, vzor důstojníka SS, který slepě vykonává rozkazy a očekává to stejné i od svých vlastních mužů.

Leibstandarte se zúčastnila i bitvy u Kurska v létě 1943. Divize zde utrpěla těžké ztráty, když 474 mužů padlo a dalších tisíc utrpělo zranění. Peiperova jednotka se v boji opět osvědčila, ale na celkový vývoj bitvy ani války nemohla mít větší vliv. Ještě během bojů dostala LSSAH rozkaz ke stažení, zápis v divizních dokumentech zněl: „Přeprava divize bleskovým transportem na neznámé místo určení.“

Vojáci ještě netušili, že odjíždějí bojovat do Itálie, kam právě vpadli západní Spojenci. V listopadu 1943 se Peiper se svými lidmi na východní frontu vrátil naposledy, a to v hodnosti velitele 1. tankového pluku SS. Odvážnými výpady se mu podařilo zajmout čtyři sovětská divizní velitelství. Ulpěla však na něm také kritika, když v prosinci 1943 nechal poblíž vesnice Pekarčina postřílet téměř 2 300 Rusů a vzal jen tři zajatce.